Issuu

Patricia Gibneyová Ukradené životy Kalibr

Ukradene zivoty.indd 3

11.10.19 12:04

Přeložila Lenka Faltejsková

Ukradene zivoty.indd 4

11.10.19 12:04

PROLOG Kosovo 1999

Ukradene zivoty.indd 7

11.10.19 12:04

Chlapec měl rád klid u potoka v polovině cesty mezi jejich a babiččiným domem. Přes hukot vody, stékající po úbočí hory, tu dnes vládlo ticho. Žádná střelba ani granáty. Rozhlédl se, jestli je sám, ponořil kbelík do potoka. Zdálo se mu, že v dálce zaslechl auto. Ohlédl se. Z klikaté cesty se zvedal prach. Někdo se blíží. Vytáhl kbelík tak prudce, až se voda vylila. Skřípění brzd a hlasy ho přiměly dát se na útěk. Kousek od domova upustil kbelík a padl k zemi. Zůstal ležet na břiše, štěrk se mu zadíral do kůže. Košili si nechal viset na rezavém hřebíku trčícím z betonového kvádru tam, kde pracoval se svým otcem. Pokoušeli se opravit škody, které při bombardování utrpěl babiččin dům. Chlapci bylo jasné, že je to marné, ale otec na tom trval. A chlapec už ve svých třinácti věděl, že nemá smysl odporovat. Navíc ho těšilo trávit den s otcem a nemuset poslouchat věčné řeči matky a sestry. Po čtyřech se přes prašnou silnici doplazil do vysoké trávy na kraji. Domů to měl jen pár metrů, ale jako by byl kilometr daleko. Naslouchal. Od domu se ozýval smích, pak křik. Matka? Rhea? Ne! Modlil se k slunci na bezmračné obloze. Avšak z nebe jen sálal spalující žár. Další obhroublý smích. Vojáci? Plížil se vpřed. Muži křičeli. Co má udělat? Je otec příliš daleko? Má u sebe pušku? Chlapec se plazil dál. U plotu rozhrnul vysokou hnědou trávu a přimáčkl se k mezeře mezi plaňkami. Spatřil zelený džíp se znakem červeného kříže na otevřených dveřích. Čtyři muže ve vojenských uniformách. Pušky volně pověšené přes záda. Kalhoty u kotníků. Holé přirážející zadnice. Věděl, co dělají. Sestru jeho kamaráda znásilnili. A pak ji zabili. Pozoroval je a polykal zbytečné slzy. Matka s Rheou křičely. Dva vojáci vstali, oblékli se a druzí dva je vystřídali. Další smích. Chlapec zatínal zuby do pěsti a potlačoval vzlyky. Jeho kolie Shep hlasitě štěkala a zoufale kroužila kolem vojáků. Náhle se pod horou rozlehl výstřel. Chlapec strnul, vzápětí sebou trhl, až mu zuby cvakly o sebe. Nechtě vykřikl. Z těch několika málo stromů se vznesli ptáci, splynuli v jeden houf a vzápětí se rozlétli do všech stran. Shep zůstal nehybně ležet na zahradě pod provizorní houpačkou z pneumatiky, kterou jim 9

Ukradene zivoty.indd 9

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

otec pověsil na strom, když byli ještě malí. Pořád byli malí, houpat se už však nechodili. Od začátku války. Mezi vojáky došlo k hádce. Chlapec se jim snažil porozumět, nedokázal ovšem spustit oči z nahých, zaprášených postav, dosud živých, jejichž výkřiky přešly v tlumené naříkání. Kde je táta? Zíral jako v hypnóze, jak si jeden z vojáků natahuje chirurgické rukavice. Ten nejvyšší vytáhl ze staromódního pouzdra na opasku dlouhou ocelovou čepel. Druhý udělal totéž. Chlapec byl ochromený hrůzou. Jako v transu sledoval, jak se voják skrčil za jeho matku a přitáhl si ji na prsa. Druhý popadl jedenáctiletou Rheu. Po nohách jí tekla krev. Chlapec měl sto chutí rozběhnout se k nim a něčím ji zakrýt. Tiše plakal, připadal si bezmocný a k ničemu. Jeden z mužů pozvedl nůž. Čepel se zaleskla na slunci a vzápětí rozřízla Rheu od hrdla k břichu. Druhý udělal totéž jeho matce. Těla sebou škubala, do tváří pachatelů stříkala krev. Vrazili ruce v rukavicích do rozříznutých břich a vytrhli ženám orgány. Po pažích jim stékala krev. Druzí dva přiběhli s ocelovými kufry. Těla spadla na zem. Chlapec zděšeně sledoval, jak vojáci uložili orgány jeho milované matky a sestry do beden a se smíchem je zavřeli. Jeden vytáhl z kapsy fix a bedny popsal, druhý nakopl Rheu. Její tělo se otřáslo. Pak se zadíval přímo do míst, kde se ukrýval chlapec. Ten tajil dech, oči upřené na vojáka. A náhle z něj strach spadl. Byl připravený zemřít, začínal se zvedat, ten muž se však otočil ke svým kamarádům. Naložili bedny do džípu, nasedli a v oblaku prachu a kamení se rozjeli zpátky na silnici. Netušil, jak dlouho ležel ztuhlý na stejném místě. Náhle mu na rameno dopadla ruka, vzápětí se ocitl v otcově náruči. Pohlédl do jeho zdrcených očí. Neslyšel ho přibíhat, neslyšel jeho zoufalý křik. Pohled na Rheino a matčino vykuchané tělo se mu vryl do mysli jako fotografie, která nikdy nevybledne. Otec ho táhl k tělům. Chlapec se zadíval do matčiných očí. Prosily o smrt. Otec vytáhl pistoli, otočil manželčinu hlavu tváří k rozpálené hlíně a střelil ji do temene. Její tělo se napjalo. A pak znehybnělo. Otec se přesunul k Rhee, mlčky proléval slzy. Zastřelil i ji, ačkoli už byla mrtvá. Kulky nebylo třeba. Chlapec na otce volal, ten však nevnímal. „Musel jsem to udělat,“ naříkal otec. „Abych zachránil jejich duše.“ Odtáhl obě těla i mrtvého psa dovnitř do domu. V zádveří vylil kanystr 10

Ukradene zivoty.indd 10

11.10.19 12:04

Ukradené životy

benzinu a vhodil dovnitř zapálenou pochodeň ze suchého rákosí. Pak zvedl zbraň a namířil na chlapce. Žádný strach, žádný pohyb. Zatím. Chlapec byl jako paralyzovaný, dokud nespatřil, jak se otcův zakrvácený prst zachvěl na spoušti. Pak ho instinkt přinutil dát se do běhu. „Zachraň se, hochu,“ křikl za ním otec. „Uteč. Nezastavuj.“ Když se ohlédl, spatřil, jak otec obrátil pistoli k vlastnímu vrásčitému čelu, zmáčkl spoušť a zhroutil se pozpátku do plamenů. Dům vzplál, dřevo začalo praskat a bortit se. Chlapec od plotu sledoval, jak život, jaký znal, hoří stejně jasně jako slunce na obloze. Nepřišla žádná pomoc. Válka způsobila, že se každý staral sám o sebe. Ti, kteří žili v dalších domech podél silnice, se zřejmě zděšeně ukrývali a očekávali svůj vlastní osud. Nedivil se jim. Tady už stejně nic nepomůže. Po nějaké době slunce zapadlo a na nebi se zatřpytily hvězdy, jako by se vůbec nic nestalo. Nechal za sebou i tu košili, která zůstala na hřebíku, a vydal se na dlouhou osamělou cestu do údolí. Nevěděl, kam má namířeno. Neměl kam jít. A bylo mu to jedno. Pomalu šel, krok za krokem, za křupání štěrku pod gumovými podrážkami sandálů. Šel dál, až měl nohy rozedřené do krve. Šel dál, i když se mu sandály rozpadly tak jako jeho srdce. Šel dál, někam, kde ho žádná bolest nedostihne.

Ukradene zivoty.indd 11

11.10.19 12:04

V E Č E R , PÁT E K 8. KVĚTNA 2015 Ragmullin

Ukradene zivoty.indd 13

11.10.19 12:04

1. KAPITOLA Tma ji děsila ze všeho nejvíc. Že nic nevidí. A ty zvuky. Tiché škrábání, pak ticho. Přetočila se na bok a pokusila se posadit. Po chvíli vzdala marné snahy. Zašustění. Vypísknutí. Zaječela a její hlas se nesl ozvěnou. Začala vzlykat, pevně si objala ramena. Tenkou bavlněnou košili a džíny měla nasáklé studeným potem. Tma. Ve svém pokoji prožila příliš mnoho podobných nocí, poslouchala, jak se dole v kuchyni matka směje s ostatními. Dnes na ty noci vzpomínala jako na něco vzácného. Protože tam nebyla skutečná tma. Pouliční lampy a měsíc vrhaly stíny skrze tenoučké závěsy a vdechovaly život tapetám. Zastaralý nábytek připomínal sochy na spoře osvětleném hřbitově. Její oblečení, naházené na hromadě na židli v rohu, někdy jako by se pohybovalo, jak do pokoje dopadala světla projíždějících aut. A to jí připadalo jako tma? Kdepak. Teprve nyní poznala, co je černočerná tma. Kéž by měla aspoň telefon, spojení se životem – s virtuálními přáteli na Facebooku a na Twitteru. Třeba by jí pomohli. Jen mít ten telefon. Kéž by. Dveře se otevřely, oslepilo ji světlo z chodby. V dálce zněly kostelní zvony. Kde to vůbec je? Blízko domova? Zvony utichly. Někdo se zasmál. Světlo se rozsvítilo. Holá žárovka se zhoupla v průvanu, dívka zahlédla postavu muže. Narazila zády do vlhké zdi, její bosá chodidla zašoupala po podlaze. Zatahal ji za vlasy, ucítila pronikavou bolest. Bylo jí to jedno. Klidně ať jí všechny vlasy třeba vyškube, hlavně když se dostane domů živá. „P-prosím…“ Její hlas jako by patřil někomu jinému. Pisklavý a rozechvělý, bez obvyklé pubertální suverenity. Surová ruka ji zvedla za vlasy. Podívala se na něj, pokoušela se vrýt si do paměti jeho podobu. Byl vyšší než ona, přes obličej měl šedou 15

Ukradene zivoty.indd 15

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

pletenou kuklu se dvěma otvory pro nepřátelské oči. Ty oči si musí zapamatovat. Na později. Až bude volná. Pocítila příval odhodlání. Narovnala se a zpříma na něj pohlédla. „Co je?“ vyštěkl. Z jeho kyselého dechu se jí zvedal žaludek. Oblečení mu páchlo jako jatka za Kennedyho řeznictvím na Patrick Street, kde na malá jehňata čekala kulka nebo nůž. Ten zápach. Smrt. Ten dusivý odér, který se jí celý den lepil ke školní uniformě. Natáhl k ní hlavu. Otřásla se. Tentokrát měla před sebou něco děsivějšího než neproniknutelnou černou nicotu. Poprvé v životě skutečně zatoužila po své matce. „Pusťte mě domů,“ zvolala. „Domů. Chci domů, prosím vás.“ „Jsi legrační, maličká.“ Nahnul se k ní, byl tak blízko, že se pod kuklou ukrytým nosem dotýkal jejího, mezi očky pleteniny k ní pronikal páchnoucí dech. Chtěla ucouvnout, ale nebylo kam. Zadržela dech, pokoušela se nepozvracet. Popadl ji za rameno a vedl ke dveřím. „Začíná další fáze tvého dobrodružství,“ zasmál se sám pro sebe. Strachy bez sebe kulhala holou chodbou. Vysoké stropy. Olupující se omítka. Ohromné litinové radiátory, v jejichž stínech se utápěla celá chodba. Vysoké dřevěné dveře. Chytil ji kolem pasu a přitáhl k sobě. Ztuhla. Předklonil se a dveře otevřel. Postrčil ji do místnosti, kde uklouzla po vlhké podlaze a upadla na kolena. „Ne, ne…“ Zděšeně se otáčela. Co se to děje? Kde to jsou? Okna z plexiskla dovnitř nepropouštěla denní světlo. Podlaha byla pokrytá vlhkým pevným igelitem. Stěny potřísněné čímsi, co připomínalo zaschlou krev. Při tom pohledu ji všechno pobízelo dát se na útěk. Dokázala se však jen plazit po čtyřech. Před sebou viděla jen jeho vysoké boty obalené blátem, krví nebo možná obojím. Zvedl ji a postrčil vpřed. Otočila se tváří k němu. Stáhl si čepici. K očím, které byly to jediné, co z něj do té doby viděla, se připojily tenké růžové rty. Zírala na něj. Jeho tvář představovala prázdné plátno čekající na hrůzu, která bude teprve namalována. „Jak že se jmenuješ?“ zeptal se jí. „P-proč se ptáte?“ 16

Ukradene zivoty.indd 16

11.10.19 12:04

Ukradené životy

„Chci slyšet tvoje jméno,“ zavrčel. Zahlédla v jeho ruce nůž, vzápětí se svezla na krví potřísněný igelit. Před očima se jí vyrojily hvězdičky. Tentokrát tmu, která ji obestřela, vítala. Z posledních sil zašeptala: „Maeve.“

Ukradene zivoty.indd 17

11.10.19 12:04

D E N P RV N Í Pondělí 11. května 2015

Ukradene zivoty.indd 19

11.10.19 12:04

2. KAPITOLA A bylo to tu zas. Hlasitě a vesele. Soupeřící alt a tenor, špaček a holub. Před otevřeným oknem prolétla dávka ptačího trusu, jen těsně minula sklo. „Prostě na hovno,“ prohlásila Lottie Parkerová. Její oblíbená nadávka, ta ironie jí neunikla. Zavřela okno, třebaže bylo v místnosti vedro a vydýcháno, přesto je dál slyšela. Hodila sebou na navlhlou přikrývku. Další propocená noc. Příští měsíc jí bude čtyřiačtyřicet. Doufala, že pocení ještě minimálně šest let nebude moct přičítat menopauze. Takže to bude tím strašným počasím. Oči ji pálily z nevyspání. V tu chvíli jí zazvonil budík v telefonu. Čas jít. Práce volá. A Lottie Parkerová si říkala, jak to dnes asi zvládne. *** „Kde mám klíče?“ křikla o půl hodiny později do patra. Bez odpovědi. Zvony katedrály v centru Ragmullinu, zhruba sedm set metrů od jejího domu, vyzváněly osmou. Pozdě. Vysypala obsah kabelky na kuchyňský stůl. Sluneční brýle – nezbytné; peněženka – prázdná; účtenky – příliš mnoho; platební karta – ztracený případ; telefon – každou chvíli začne zvonit; xanax… Pomoc! Klíče nikde. Větší část noci probděla, potřebovala by panáka. Už celé měsíce se alkoholu nedotkla, prášky představovaly druhé nejlepší řešení. Možná vůbec nejlepší. Napustila si sklenici vody. Schody zavrzaly. O pár vteřin později se přihnala do kuchyně její mladší dcera Chloe. „Musíme si promluvit, matko.“ Říkala Lottie matko, jen aby ji popíchla. „Ano, ale ne teď,“ opáčila Lottie. „Musím do práce. Jestli najdu klíče.“ Prohrabovala se změtí na stole. Doklady, hřeben, opalovací krém, dvoueurová mince. Klíče nikde. 21

Ukradene zivoty.indd 21

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

„To je všechno, co k tomu řekneš?“ „Kristepane, Chloe, dej mi pokoj, prosím tě.“ „To teda nedám, matko. Sean tu chodí jako mrtvola, Katie… je mimo, já jsem na tom příšerně a ty se začneš chovat jako šílená, jakmile se musíš vrátit do práce.“ Lottie bezmocně zírala na dceru a ústa držela zavřená, aby neplácla něco hloupého. V poslední době se zdálo, že ať řekne cokoli, její šestnáctiletá dcera buď dostane záchvat, nebo ji to rozesmutní. Jenže Chloe ještě neskončila. „Musíš něco udělat. Tahle rodina se rozpadá, a co na to veledůležitá paní inspektorka? Vrátí se do práce.“ Chloe si odhrnula neposlušné blond vlasy, stočila si je na temeni a připevnila klipsem. Trčely do stran, volné pramínky jí rámovaly tvář. Lottie jí je chtěla uhladit, ale dcera ucouvla. „Já se snažím,“ hlesla Lottie a sesula se na židli. Posledních pár měsíců se pokoušela postavit rodinu na nohy. Všechny je zasáhla tragédie, k níž došlo v souvislosti s jejím posledním případem. Měla dojem, že už je všechno mnohem lepší. Očividně se pletla. „Byla jsem doma několik měsíců. Odpoledne přijde babička, a až se se Seanem vrátíte ze školy, budete tu mít večeři. A dohlédne na Katie. Co můžu udělat víc? Víš přece, že musím do práce. Potřebujeme peníze.“ „Potřebujeme tebe.“ Co na to měla říct? Adam by věděl, co říct, pomyslela si. Její zesnulý manžel měl dar najít vždycky ta správná slova. Jenže ten už se nevrátí. V červenci uplynou od jeho smrti čtyři roky, a jí se bez něj stále moc nedařilo. Chloe zvedla školní batoh. „A nenávidím tohle posraný město. Jakou mám šanci odsud někdy vypadnout?“ Cestou ven kopla do dveří. „Nechceš svézt?“ zavolala za ní Lottie. Vzpomněla si, že nemá klíče. Krucinál! Musí do práce pěšky. Rozmáchla se a shodila veškerý obsah kabelky ze stolu na zem. Vtom zazvonil zvonek. Vyskočila a rozběhla se do chodby. „Co jsi zapomněla?“ zeptala se, když otevírala dveře. Jenže to nebyla Chloe.

Ukradene zivoty.indd 22

11.10.19 12:04

3. KAPITOLA Dívka na sobě měla tmavě modrý svetr, ačkoli bylo teplé ráno. Srovnal chůzi podle jejího tempa, držel se tak patnáct kroků za ní a prohlížel si její dlouhé nohy. Nebyly svalnaté, ale krásně štíhlé. Blond vlasy se jí natřásaly na temeni v ležérním uzlu, díky němuž vypadala ještě vyšší a štíhlejší. Na svůj věk měla pod volnou školní uniformou velká prsa. Věděl to, protože ji o víkendu zahlédl v Dannyho baru v upnutém krátkém tričku s dlouhým rukávem. V té mase rozpálených hostů upíjejících pivo na zahrádce si ho nevšimla, ale dostal se k ní tak blízko, že se mohl dotknout jejích holých zad hned nad zadkem. Chtěl jí přejet po páteři pod tenkou bavlnou, vklouznout rukou níž. Vlasy měla ten večer rozpuštěné, dlouhé a husté, několik pramínků uvízlo v hnízdečku mezi jejími ňadry. Vnímal každý detail, vrýval si je do paměti, aby se k nim mohl po libosti vracet. Zpomalila, musel nakrátko zastavit. Šla po Gaol Street, pak po Main Street. Ke škole to odsud měla dalších deset minut. Přinutil se soustředit na cíl. Musí ji zachránit. Věděl, proč ta dívka nosí dlouhé rukávy. Už brzy se mu bude dívat hluboko do očí a prosit, aby ji zbavil bolesti. Spokojeně se usmál, následoval ji ulicí, pozoroval, jak si přehazuje batoh z jednoho ramene na druhé. Pomyslel si, že jí musí být horko. Velké horko. Ztratil se v myšlenkách natolik, že mu málem uniklo, když se zastavila a otočila se. Sklonil hlavu a minul ji. Šel dál. Normálním tempem. Všimla si ho? Ohlédl se, proč tak náhle zůstala stát. Možná ho vycítila. Bude ho vnímat jako nebezpečného satanáše, nebo jako strážného anděla? To se brzy dozví. Ve starém přístavu přešel ulici, vyhnul se několika děvčatům klábosícím u školní brány. Pokračoval podél břehu kanálu a nepřítomně sledoval hejna much nad stojatou vodou. V hlubině číhal hladký hnědý stín – dravá ryba, která vyhlíží kořist? Věděl, že tu jsou štiky s velkými otevřenými hubami a ostrými zuby, chytají nic netušící pstruhy a cejny. 23

Ukradene zivoty.indd 23

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

Jeho vzrušení ochablo. Prozatím. Rybička mu upláchla. Prozatím. Bude dál proplouvat stíny a čekat na příležitost. Bude trpělivý jako štika s otevřeným chřtánem.

Ukradene zivoty.indd 24

11.10.19 12:04

4. KAPITOLA Lottie ucouvla ode dveří. Mladou ženu na schodech nepoznávala. Kolem hlavy měla ovinutý bílý hedvábný šátek, její ztrhaný obličej rámoval hidžáb. Za ruku se jí pevně držel malý chlapec. Upíral na Lottie vyděšené hnědé oči. Ani smetanová bunda z mačkané koženky přes bavlněnou halenku a džíny nemohla zakrýt, jak je ta žena hubená. Lottie si všimla, že i v tom dusném horku má vysoké hnědé šněrovací boty. „Co si přejete?“ zeptala se unaveně. „Zonje.“ „Sonja?“ Žena zavrtěla hlavou. „Zonje… madam…“ Pokrčila rameny. „Aha, zonje znamená madam. Už chápu.“ Lottie popošla ven a zavřela za sebou. „Podívejte, nemám čas, spěchám, musím do práce.“ Žena se nepohnula. Lottie vzdychla. Ještě toho trochu. Za chvíli na ni bude řvát superintendant Corrigan do telefonu, ať kouká dorazit do práce. Je ta žena žebračka? Pomyslela na mince, které vyklepala z kabelky. Třeba by stačily. „Ju lutem… prosím.“ Žena na ni prosebně pohlédla. „Nemám peníze,“ řekla jí Lottie. Což byla v podstatě pravda. „Možná později.“ Což nebyla pravda. Žena zavrtěla hlavou, zvedla hošíka do náruče. „Prosím,“ opakovala. „Pomoc.“ Lottie vzdychla. „Tak počkejte.“ Vrátila se dovnitř a zvedla minci z podlahy. Když se otočila, ta žena stála za ní. V její kuchyni. „Proboha! Co tu děláte?“ Lottie zvedla dvě eura. „Tumáte, vezměte si to.“ Mávla ke dveřím. Žena peníze odmítla, vytáhla z kapsy džínů zmačkanou obálku a podala ji Lottie. Ta zavrtěla hlavou. „Co je to?“ Že by jeden z těch vzkazů s prosbou o peníze? Ráno se vyvíjelo čím dál hůř. Žena pokrčila rameny, chlapec začal kňourat. 25

Ukradene zivoty.indd 25

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

V Lottie se ozval jakýsi instinkt. Ukázala ženě, ať se posadí. Chlapec si jí vylezl na klín a zabořil hlavu do hedvábného šátku. „Co chcete?“ zeptala se Lottie a sbírala u toho věci z podlahy a házela je do kabelky. Rychle napsala esemesku detektivu seržantu Boydovi, že přijde pozdě, aby ji kryl. Okamžitě se cítila provinile. Na vlastní dceru předtím čas neměla, a teď se tu zdržuje s cizinkou. Ale něco jí říkalo, že ji má vyslechnout. Žena začala rychle mluvit jazykem, jemuž Lottie nerozuměla. „Zpomalte,“ zarazila ji. „Jak se jmenujete?“ Zavrtění hlavou, pokrčení rameny. Lottie připomínala Chloe. Kolik jí může být? Když si ji teď pořádně prohlédla, odhadovala ji mezi šestnácti a pětadvaceti. Ještě dívka. „Já jsem Lottie a vy?“ Hluboké hnědé tůně jako by se chvíli mlčky ptaly, pak se rozzářily. „Mimoza.“ Dívka se usmála a v ranním slunci se zaleskly její bílé zuby. Konečně se někam dostáváme, pomyslela si Lottie. „Milot.“ Dívka ukázala na chlapečka. „Takže Mimozo a Milote,“ vzdychla Lottie, „co si přejete?“ Snad by jim měla nabídnout čaj. Ne. Musí se jich co nejrychleji zbavit. Pípl jí telefon. Boyd. Přečetla si zprávu. Mas zpozdeni. Corrigan zuri. Nic nového pod sluncem. Do kuchyně se vpotácel její čtrnáctiletý syn Sean. „Čí to je?“ zeptal se a ukázal odrbaného plyšového králíka s dlouhýma ožužlanýma ušima. Milot natáhl ruku a hračku popadl. Sean mu pocuchal vlasy. „Co je, kamaráde?“ Sklonil se k němu. „Proč brečíš?“ Dítě se přitisklo k Mimoze, přetáhlo dolní ret přes horní, prstíky klouzaly po odřené králičí srsti. „Nemohl by sis s ním chvilku pohrát?“ požádala Lottie. „Než půjdeš do školy? Chloe už vyrazila.“ Sean přikývl a přehodil míč na hurling z jedné ruky do druhé. „Budeme si házet?“ Dítě se tázavě otočilo na svou matku. Dívka přikývla. Milot jí sklouzl z klína a odešel za Seanem na zahradu. Lottie se dívala za nimi. 26

Ukradene zivoty.indd 26

11.10.19 12:04

Ukradené životy

Tolik slov najednou neřekl její syn snad za celý měsíc. Usmála se na tu dívku. Možná to všechno přece jen k něčemu bude. „Syn?“ zeptala se Mimoza. „Ano,“ odpověděla Lottie. „Milot můj syn,“ řekla Mimoza. Lottie se zdála na dítě moc mladá. „Já málo anglicky. Já ne vysvětlit. Napsat.“ Podala jí znovu obálku. Lottie se na ni zadívala. Obálka byla zalepená, popsaná cizími slovy. „A jak mám vědět, co to znamená?“ „Najít Kaltrina. Já a Milot utéct. Prosím, vy pomoct?“ „Kaltrina? Kdo je to? A utéct před čím?“ „Já ne nemluvit. Trochu napsat. Vy číst?“ „No jistě. Někdo vás ohrožuje? Kde bydlíte? Co se stalo té Kaltrině?“ Dívka ukázala na obálku. „Tam. Promiňte, ne angličtina. Já strach.“ „A proč jste přišla za mnou? Proč jste nezavolala na policii?“ Dívka pokrčila rameny. „Nebezpečí. Vy pomoct?“ Lottie vzdychla. „Zjistím, jestli by to někdo dokázal přeložit. Víc vám zatím neslíbím.“ Podívala se na hodiny. Přijde s parádním zpožděním hned první den, a to se vrací do práce téměř po čtyřech měsících volna. Dívka zachytila její pohled, rychle vstala a zavolala chlapce. Sean ho přivedl do kuchyně. Hošík měl zardělé tváře. Mimoza se na Seana usmála, vzala syna za ruku a vyšla ven. Dveře se za ní tiše zavřely. „Dozvěděl ses od něj něco?“ zeptala se Lottie. Sean pokrčil rameny. „Skvěle hází.“ Vydal se po schodech do bezpečné sluje – svého pokoje. „Pohni si, Seane, ať nepřijdeš do školy pozdě. A neprobuď Katie.“ Nešťastně zavrtěla hlavou, nacpala Mimozinu obálku do kabelky. V tu chvíli si všimla, že její klíče visí na háčku u dveří. Popadla je a vyšla ven do ranního slunce. Když vycouvala z příjezdové cesty, zahlédla Mimozu a jejího chlapečka na konci ulice. Než zahnuli za roh, přidala se k nim menší dívka, která Mimozu chytila za ruku. Lottie dorazila na křižovatku s hlavní ulicí. Ohlédla se a všimla si, jak se od chodníku odlepil černý automobil. Rychle projel 27

Ukradene zivoty.indd 27

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

připojovacím pruhem, zařadil se mezi ostatní automobily a zmizel. Sledoval snad někdo její záhadnou návštěvnici? Když se konečně na hlavní ulici objevila mezera, Lottie zabočila do kolony aut s lidmi spěchajícími do práce. Stále myslela na Mimozu a jejího syna. Jak do toho všeho zapadá ta holčička? Snad se něco vysvětlí v dopise.

Ukradene zivoty.indd 28

11.10.19 12:04

5. KAPITOLA Na svetr bylo moc horko, ale Chloe nemohla najít tričko s dlouhým rukávem patřící ke školní uniformě. A tak se smířila s tím, že se bude celý den potit v teplém vlněném svetru. Zastavila naproti parkovišti před Dunne’s Stores, otřela si zpocené čelo. Napadlo ji školu vynechat. Kolem ní prošel nějaký muž. Vnímala, že ji úkosem pozoruje, ale nevšímala si ho. Úzkost, která jí seděla na prsou, jako by ji chtěla roztrhat. Chvíli zhluboka dýchala, pak pokračovala dál do kopce a cestou s nasazeným úsměvem zdravila spolužačky. U mostu ve starém přístavu se téměř náhodou zadívala na tmavě zelený vodní kanál. Uvědomila si, že školu nezvládne. Za měsíc budou testy, měla by tam jít. Jenže nemohla. Dnes ne. Tlak na prsou pomalu povoloval, jak pospíchala po cestě pryč od chumlu školáků bezstarostně klábosících u školní brány. Došla až k můstku, kde se ke kanálu připojoval přítok. Otec jí jednou vysvětloval, že se té řece říká zásobovací, protože do kanálu přivádí čerstvou vodu z jezera Cullion. Jak jen jí otec scházel. Zahnula doleva, pár minut šla podél řeky, pak se posadila do dlouhé trávy a ztratila se v rákosí. Z batohu vytáhla penál a z něj žiletku zabalenou v měkkém bílém papíře. Věděla, že je život krutý. Přišli o otce a před pár měsíci málem zemřel Sean. Od té doby byl její mladší bratr jako vyměněný, pronásledovaly ho vzpomínky na všechno, co se stalo v té prokleté kapli jemu a Katiinu příteli Jasonovi. I Katie na tom byla zle. Sice se pokoušela chovat normálně, Chloe však věděla, že je nešťastná. Viní Katie ze všeho, co se stalo, jejich matku? Chloe doufala, že ne, ale sama se nemohla zbavit pocitu, že za to Lottie nějak může. Nezasáhla tenkrát dost rychle a Jasona to stálo život. Chloe měla sklony pomáhat ostatním, a teď si připadala bezmocná. Nedokázala pomoct své rodině. Nedokázala pomoct sobě. Nedokázala pomoct vůbec nikomu. Otáčela žiletku v ruce stále dokola. Zvedla tvář k vycházejícímu slunci a nechala se chvíli hřát, než si vyhrnula rukáv. Našla si nepoznamenaný kus nadloktí a zařízla 29

Ukradene zivoty.indd 29

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

ostrý kus oceli do kůže. Jeden pomalý zářez. Ani moc hluboký, ani moc mělký. Pohled na rudou krev, zpočátku bublající, pak stékající po bledé paži, ji ukonejšil. Zaryla silněji, ucítila bolest. Chvíli bojovala se slzami, pak se svalila na záda do suché trávy. Rákosí zašustilo. Okamžitě se posadila, rozhlédla se. Nic. Přesto měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Stáhla si rukáv, posbírala si věci a nacpala je do batohu. Že by se jí to jen zdálo? Byly to vodní krysy, pobíhající v rákosí? Brr! Otřásla se i v tom horku. Vstala a vyrazila po štěrkové cestě a při tom přemítala, kde se přes den schová. Zkontrolovala zprávy v telefonu, poslala příspěvek na Twitter pod hashtagem #cutforlife. Pocit, že ji někdo sleduje, nechtěl pominout. Hodila si batoh přes rameno a dala se do běhu.

Ukradene zivoty.indd 30

11.10.19 12:04

6. KAPITOLA Úzká cesta mu znesnadňovala práci, aspoň že šlo o jednosměrku. Třípatrové bytové domy po pravé straně vrhaly úzké stíny a zacláněly paprskům ranního slunce. Přišel do práce pozdě, potřeboval toho udělat co nejvíc, než přijde šéf. V pátek se pokládalo nové vodovodní potrubí, a jak práce postupovaly, zaplnili díry ve vozovce dočasným makadamem, jiné části zahrnuli hlínou a překryli železnými pláty. Rychlé a jednoduché, říkal šéf. Nikdo nepozná rozdíl. Teď se vrátili odstranit dočasnou výplň, překrýt trubky trvalou zavážkou a položit na silnici asfalt. Vrtal sbíječkou do hlíny, pracoval co nejrychleji, přestože z přístroje sálal žár. Hlína se zvedala a usedala. Náhle zahlédl o kus dál ve výkopu záblesk modré barvy. Na chvíli přestal sbíjet a utřel kapku potu, která mu stekla po čele. Pak přístroj úplně vypnul. Odložil ho stranou, zvedl plexisklové ochranné brýle a zadíval se tam. Nějaké zvíře? Na tohle nemá čas. V tu chvíli si všiml bledé kůže a chomáče černých vlasů. Klekl si na koleno, zapřel se podrážkou druhé boty a začal hrabat. Z tmavé hlíny se vynořilo temeno hlavy. Nenapadlo ho, že by kvůli policii neměl místo činu narušovat. Horečnatě odhraboval další hlínu. Andri Petrovic se hned tak něčeho nelekl. Ve své rodné zemi už viděl mnoho těl: vyhladovělé lidi, podřezané a spálené. Ani tohle by ho nemělo šokovat, přesto jím pohled na černé vlasy a na tu alabastrovou kůži se zelenými skvrnami rozkladu otřásl. A vyvolal v něm vzpomínku na den, který se pokoušel vytěsnit z paměti. Když odhrnul poslední zbytky kolem hlavy, posadil se na hromadu hlíny. Nevnímal troubení klaksonů, rozčilené pokřikování ani sílící pobouření řidičů, kteří čekali u značky práce na silnici o třicet metrů dál. Oběť měla zavřené oči, semknuté a sešpulené rty. Její štíhlá šíje vyčnívala z poskvrněné modré bavlněné halenky. Právě ta ho prve upoutala. Vzteklý řev ho probral. 31

Ukradene zivoty.indd 31

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

„Debilní Poláku!“ křičel muž, který se vykláněl z okna svého vozu. „Vrať se, odkud jsi přitáhnul!“ Tupý Ir. Není Polák. Zaťal silné prsty do pěstí a začal se jimi bušit do hlavy. Ozvalo se bouchnutí dveří a kroky po bublajícím téru. Na květen bylo až moc horko. Teplá fronta, říkali v předpovědi. Andri byl na horko zvyklý. Byl zvyklý na těla, zvyklý na násilí. Ale tohle děvče, které tu leželo v nevysvěcené hlíně, zapomenuté pod rušnou ulicí, mu připomnělo jinou dívenku, dávno mrtvou. Tahle nebyla mrtvá dlouho. Přes známky počínajícího rozkladu mu připadala svěží jako třešňové okvětní plátky, snášející se ze stromů na chodník a do rozteklého asfaltu. Myslel si, že to všechno nechal jednou provždy za sebou. Jenže smrt neuznává žádné hranice. Pronásleduje vás jako věrný stín. Znovu pohlédl do nehybné tváře té dívky a napadlo ho, jestli měla modré oči.

Ukradene zivoty.indd 32

11.10.19 12:04

7. KAPITOLA V budově policejní stanice bylo větší horko než venku. Detektiv inspektorka Lottie Parkerová protáhla své vysoké štíhlé tělo a uhladila si bílou bavlněnou halenku. Ani nadále se nezdálo, že by měli zedníci dokončit její kancelář v dohledné době. Nezbývalo než vydržet ještě nějakou dobu ve společné. Otevřela dveře a vešla do známého prostředí. Hodila kabelku na zem u svého stolu a podívala se na hodiny. Právě minula devátá. Čili má hodinové zpoždění. Takhle začít nechtěla. Superintendanta Corrigana nikde neviděla, aspoň nějaká úleva. „Přísahala bych, že jsem tu nechala bordel,“ poznamenala a kývla ke svému uklizenému psacímu stolu. Všechny propisky se ocitly v novém hrnku s malovanými vlčími máky. Ohlédla se na detektiva seržanta Marka Boyda a tázavě povytáhla obočí. „Mohla bys mi aspoň poděkovat,“ utrousil a zatočil se na kolečkové židli. V hnědých očích mu vesele jiskřilo. Měl úzkou košili, která obepínala jeho štíhlé tělo, a nikde ani kapičku potu. Vypadal dokonale, jako vždycky. „Jak teď mám najít svoje heslo?“ Lottie položila mobil na stůl a došla ke klávesnici, kde si obvykle nechávala tahák v podobě papírku z lepicího bločku. „Budeš si muset vzpomenout.“ „Aha, nádhera. Tak ti, Boyde, pěkně děkuju.“ Tmavé vlasy, prokvetlé šedinami, měl teď kratší. Obličej stále protáhlý a hladově vyhlížející, uši mu nepatrně odstávaly. Lottie otevřela zásuvku. Všechny složky seřazené a opatřené barevnými štítky. Byla pryč jen pár měsíců a jeho puntičkářství zachvátilo celou kancelář. „Vítejte zpátky, inspektorko.“ Žertem zasalutoval. „Taky jste mi scházela.“ Zbytečně rázně zabouchla zásuvku, zapnula počítač a pokoušela se rozpomenout na heslo. Nepamatovala by si ho ani po čtyřech 33

Ukradene zivoty.indd 33

11.10.19 12:04

Patricia Gibneyová

minutách, natož po čtyřech měsících. Pokusila se zahájit konverzaci. „Jak se ti vede od…“ „Rána se rychle zahojila,“ přerušil ji Boyd. „Psychicky? Jsem stejně v hajzlu jako vždycky.“ „A já myslela, že na hlavu jsem tu já. Heslo?“ „Pod hrnkem.“ Vyťukala kód. „Díky.“ „Jak se vede doma?“ „Sean už zase chodí do školy. Nebo aspoň většinu dnů. Je to boj. Navštěvuje psychologa,“ dodala a prohrábla si nově ostříhané vlasy. „Ty bys taky měla,“ podotkl Boyd. Lottie pokrčila rameny. „Vy jste ten nejlepší psycholog, doktore Phille.“ „Ano, to je mé druhé jméno.“ Boyd se zasmál, vzápětí zvážněl. „Sean je dobrej kluk, ale potrvá to, než se z té hrůzy vzpamatuje.“ „To ano. Mám ale dojem, že puberťáci jsou mnohem odolnější než my, dospělí.“ Doufala, že na Chloe a Katie se nezeptá. Nechtěla rozebírat své děti a jejich problémy. Přála si jen pohřbít se v práci. Už tak jí dovolená připadala neúnosně dlouhá. Doufala, že to Sean a děvčata zvládnou, i když nebude celé dny doma. Už tam nemohla vydržet. Těch posledních pár měsíců pomalu nahlodávalo její odolnost. Byla schopná radit, prát a vařit jen do určité míry. Alespoň že se jí podařilo zbavit děti zlozvyku cpát se nezdravým rychlým občerstvením. Dnes by ráda opatrně vplula zpátky do kancelářského života. Chtěla mít nohy pevně pod stolem. Všechno zvládat. „Na Bridge Street se našlo tělo.“ Do dveří strčil hlavu detektiv seržant Larry Kirby, vzápětí se v nich objevila jeho mohutná postava. Na sobě měl kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy a na širokém čele kapky potu. Odhrnul si husté vlasy. Když spatřil Lottie, zarazil se. „Ježiši, šéfe, vítejte zpátky,“ zafuněl. „Sandály?“ Lottie upřela oči na jeho nohy v bílých ponožkách. „Do města,“ ohradil se Kirby. „S bílými ponožkami?“ „Taky se mi po vás stýskalo.“ „Kde je Lynchová?“ zeptala se Lottie. Vyšetřovatelka Maria Lynchová byla poslední kmenový člen jejího týmu. 34

Ukradene zivoty.indd 34

11.10.19 12:04

Ukradené životy

„Na místě činu. Chlápci, co tam dělají nový vodovodní potrubí, vyhrabali mrtvolu ženského pohlaví.“ „První den v práci a hned tělo na uvítanou.“ Boyd se ušklíbl a vyšel za Kirbym ze dveří. Lottie vzdychla. Vytáhla ze zásuvky několik pečlivě uspořádaných složek, rozložila je po stole a na ně vysypala z hrnku několik propisek. Konečně se cítila trochu jako doma. Zvedla kabelku, hodila do ní mobil a při té příležitosti si všimla obálky od ranní návštěvnice. Bude to muset počkat. Opustila kancelář a pospíchala za svými kolegy. Teď má práci. *** Po zemi se roztékal tér. Ranní žár spaloval holé paže a rozséval pihy do bledých tváří. Po absolvování nejhorší zaznamenané zimy vůbec se zdálo, že teď je čeká vůbec nejteplejší léto. Lottie vystoupila z klimatizovaného automobilu a obklopila ji vlhkost. Nasadila si sluneční brýle, vděčná, že si světlou pleť namazala opalovacím krémem. „Namazal ses?“ zeptala se Boyda. „Jo.“ Zamkl vůz a srovnal s ní krok. Po očku na něj pohlédla. Chová se odtažitě? I on měl sluneční brýle, takže mu neviděla do očí. Jejich soukromá minulost způsobovala, že v práci občas zapomínali na slušné chování vůči sobě. Anebo to je tím, že když se teď vrátila, už z něj není zastupující detektiv inspektor. Stal se opět pouhým detektivem seržantem. Přiblížili se k vnějšímu ohrazení místa činu, kde uniformovaní strážníci přesměrovávali dopravu zpátky jednosměrnou ulicí, čímž úspěšně vytvářeli zácpy v celém městě. Teplota rychle stoupala, zároveň se sluncem na obloze, Lottie měla už teď navlhlou halenku. Znovu pokradmu pohlédla na Boyda v bavlněné košili a tmavě modrých kalhotách. Dokonce si ani nepovolil kravatu. Jak to dělá, že se nepotí? Zavrtěla hlavou. Nechápala to. Ulice se zužovala. Automobily, které uvízly v zácpě ještě předtím, než byl vjezd do ulice zatarasen, se pokoušely vycouvat a vytvářely tak další chaos. A skutečnost, že se našlo lidské tělo, atmosféru nijak nevylepšovala. Podlezli pod páskou ohrazující místo činu v Bridge Street, úzké spojovací ulici, která vedla kolem fotbalového stadionu, přes řeku, 35

Ukradene zivoty.indd 35

11.10.19 12:04