O POSLEDNÍM MĚSTĚ Vítejte ve Wayward Pines, posledním městě. Agent Tajné služby Ethan Burke dorazil před třemi týdny do Wayward Pines v Idahu. V tomto městě dostávají lidé příkazem, koho si mají vzít, kde mají bydlet, kde pracovat. Jejich děti učí, že David Pilcher, stvořitel města, je bůh. Nikdo nesmí odjet, zabít vás může dokonce i jen fakt, že začnete klást otázky. Jenže Ethan objevil překvapivé tajemství toho, co leží za plotem obklopujícím Wayward Pines a chránícím obyvatele před hrozným světem tam venku. To tajemství znamená, že veškeré obyvatelstvo je zcela pod kontrolou šílence a jeho armády následovníků, tajemství, jež se chystá zaútočit přes plot a vymazat tento poslední, křehký pozůstatek lidstva. Vzrušující závěr série o Wayward Pines – nyní také televizní seriál stanice Fox – vás přilepí ke stránkám až do posledního slova.
Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? Jób 38:1-7
JSME POSLEDNÍ SVÉHO DRUHU, KOLONIE LIDSKÝCH BYTOSTÍ Z POČÁTKU JEDENADVACÁTÉHO STOLETÍ. ŽIJEME V HORÁCH, KDE KDYSI BÝVALO IDAHO, VE MĚSTĚ JMÉNEM WAYWARD PINES. NAŠE SOUŘADNICE JSOU 44 STUPNĚ, 13 MINUT, 0 VTEŘIN SEVERNĚ A 114 STUPŇŮ, 56 MINUT, 16 VTEŘIN ZÁPADNĚ. JE TAM VENKU NĚKDO? Část hlasového vysílání a vysílání morseovkou šířeného na všech krátkovlnných pásmech ze superstavby Wayward Pines jako nekonečná smyčka posledních jedenáct let.
ÚVOD
DAVID PILCHER
SUPERSTAVBA WAYWARD PINES PŘED ČTRNÁCTI LETY Otevírá oči. Mrazivo. Třas. Bušení v hlavě. Někdo nad ním stojí v chirurgické masce, obličej rozmazaný. Neví, kde je, a vlastně ani kdo je. K ústům se mu přiblíží čistá maska. Hlas – ženský – nabádá: „Dlouze a zhluboka se nadechněte, a pokračujte v dýchání.“ Plyn, který vdechuje, je teplý, koncentrovaný kyslík. Proudí průdušnicí a zasáhne plíce návalem příjemného tepla. I když má ústa zakrytá, žena naklánějící se nad ním se usmívá očima. „Lepší?“ zeptá se. Přikývne. Její obličej se zaostřuje. A její hlas... je v něm něco povědomého. Ani ne tak samotné zabarvení, spíše jeho vztah k němu. Ochranitelský. Skoro otcovský. „Bolí tě hlava?“ zeptá se. Přikývne. „To brzo přejde. Vím, že se cítíš hodně zmatený.“ Přikývnutí. „To je úplně normální. Víš, kde jsi?“ Vrtí hlavou. „Víš, kdo jsi?“
14
Blake Crouch
Vrtí hlavou. „To je taky v pořádku. Máš v žilách krev teprve pětatřicet minut. Obvykle trvá několik hodin, než se zorientuješ.“ Hledí na světla nad sebou: dlouhé zářivky, příliš jasné. Otevře ústa. „Nesnaž se ještě mluvit. Mám ti vysvětlit, co se děje?“ Přikývnutí. „Jmenuješ se David Pilcher.“ Má dojem, že tento kousek informace je správný. Jméno mu připadá jako jeho vlastní na úrovni, kterou nedokáže úplně pochopit – přinejmenším jako hvězda patřící na jeho nebe. „Nejsi v nemocnici. Neměl jsi dopravní nehodu ani srdeční záchvat. Nic takového.“ Chce říct, že se nemůže pohnout. Že cítí chlad, jako by byl mrtvý, a má strach. Pokračuje. „Právě jsi vystoupil z hibernace. Všechny tvoje životní funkce jsou v zelených číslech. Spal jsi osmnáct set let v jedné z tisíce hibernačních buněk, které jsi vytvořil. Všichni jsme nadšení. Tvůj experiment funguje. Přežilo devadesát sedm procent uložených. To je o několik bodů lepší, než jsi předpokládal, a se žádnými kritickými ztrátami. Blahopřeji.“ Pilcher leží na lehátku na kolečkách a mrká do světla. Srdeční monitor, k němuž je připojen, začíná pípat rychleji a rychleji, ale není to strachem nebo stresem. Je to radostí. Během pěti vteřin mu všechno dochází. Kdo je. Kde je. Proč je tady. Jako kamera, která se snaží zaostřit. Pilcher zvedne ruku – je těžká jako žulový balvan – a stáhne si masku z úst. Dívá se na sestru. Poprvé za skoro dvě tisíciletí promluví, chraplavě, ale zřetelně: „Šel někdo ven?“ I ona snímá masku. Je to Pam. Dvacet let a připomínající ducha po tom dlouhém, předlouhém spánku. Ale stejně... pořád je tak krásná.
Městečko Pines 3
15
Usměje se. „Víš, že bych to nedopustila, Davide. Čekali jsme na tebe.“ * * * O šest hodin později je Pilcher na nohou a nejistě se pohybuje po chodbě na Úrovni 1 v doprovodu Teda Upshawa, Pam, Arnolda Popea a muže jménem Francis Leven. Levenův oficiální titul zní „správce“ superstavby a mluví rychlostí jedné míle za minutu. „... mělo jednu trhlinu v trupu archy před sedmi sty osmdesáti třemi lety, ale vakuové senzory to zachytily.“ Pilcher ho přerušuje: „Takže naše zaopatření –“ „Provádím sérii testů, ale všechno zřejmě přežilo úplně v pořádku.“ „Kolik z osazenstva je už vzhůru?“ „Jen osm, včetně nás.“ Docházejí k automatickým skleněným dveřím, které se otevíraly do jeskyně o ploše přes čtyřicet šest tisíc čtverečních metrů, sloužící jako skladiště zásob a stavebních potřeb. Láskyplně nazývaná „archa“, patří k jednomu z velkých výkonů lidského stavitelství a ctižádosti. Převažuje vlhký, mineralizovaný pach. Ze stropu táhnoucího se do nedohledna visí masivní žárovky. Míří k hummeru zaparkovanému u vjezdu do tunelu. Pilcher už je bez dechu a hrozí, že se mu v křečích podlomí nohy. Řídí Pope. Zářivky osvětlení tunelu dosud nefungují a hummer se vrhá z patnáctistupňového svahu do nepříjemné tmy. Nic mu nesvítí na cestu, jen osamělé přední reflektory, jejichž světlo se odráží od vlhkých skalních stěn. Pilchner sedí vpředu vedle svého nohsleda. Pořád je dezorientovaný, ale ustupuje to. Jeho lidé mu řekli, že hibernace trvala osmnáct set let, ale s každým nadechnutím mu to připadá méně pravděpodobné. Popravdě má pocit, že od silvestrovské oslavy v roce 2013, kdy si se svými lidmi připil Dom Pérignonem, načež se všichni svlékli donaha a položili se na hibernační lehátka, uběhlo teprve pár hodin. Uši při sestupu uvolňují tlak.
16
Blake Crouch
Žaludek se chvěje nervózní energií. Ohlédne se na Levena na zadním sedadle – mrštného mladého muže s tváří batolete, ale očima mudrce. „Je bezpečné dýchat tento vzduch?“ zeptá se. „Změnil se,“ vysvětluje Leven, „ale jen mírně. Dusík a kyslík jsou díkybohu pořád hlavní složky. Ale v atmosféře je teď o jedno procento víc kyslíku a o jedno procento méně dusíku. Skleníkové plyny se vrátily na úroveň před průmyslovou revolucí.“ „Doufám, že už jste začali snižovat tlak v superstavbě.“ „Bylo to na řadě jako první. Už taky nasáváme čerstvý vzduch zvenku.“ „Nějaké další důležité podrobnosti?“ „Bude trvat ještě několik dní, než budou naše systémy plně v provozu a než odstraníme všechny závady.“ „Kam do křesťanského kalendáře nás umístily naše elektronické hodiny?“ „Dnes je 14. února léta Páně 3813.“ Leven se zakření. „Veselého Valentina všem.“ * * * Arnold Pope zastavuje hummera, reflektory svítí na zadní stranu titanového portálu, který chrání tunel, hibernaci a všechny, kdo spí uvnitř, před vnějším světem. Pope vypne motor, světla nechává svítit. Když všichni vystoupí z vozu, Pope ho obejde a otevře zadní dveře. Z držáku bere pumpovací brokovnici. „Pro boha živýho, Arnie,“ napomene ho Pilcher. „Vždycky pesimista.“ „To je důvod, proč mi platíte takové peníze, ne? Kdyby bylo po mém, motal by se kolem nás celý můj bezpečnostní tým.“ „Ne, držme se zatím při zemi.“ „Pam, mohla bys přinést baterku?“ požádá Leven. Když Pam posvítí na otevírací kolo, Pilcher navrhne: „Chviličku počkáme.“ Leven se narovná. Pope zvedne hlavu. Ted a Pam se k němu obrátí.
Městečko Pines 3
17
Pilcher ještě pořád chraptí následkem působení léků, které ho oživily. „Nedovolme, aby nás tento okamžik minul.“ Jeho lidé se na něho dívají. „Chápete, co jsme právě dokázali? Právě jsme dokončili nejnebezpečnější, nejodvážnější putování v lidských dějinách. Nikoliv napříč prostorem. Napříč časem. Víte, co na nás čeká na druhé straně těchto dveří?“ Nechává otázku viset ve vzduchu. Nikdo se nechytá. „Čistý objev.“ „Nechápu,“ přiznává Pam. „Říkal jsem to předtím, řeknu to znovu. Toto je Neil Armstrong sestupující po schůdcích Apolla 11, aby poprvé vstoupil na povrch Měsíce. Bratři Wrightové zkoušející své letadlo na Kitty Hawk. Kolumbus vstupující na břeh Nového světa. Nevíme, co můžeme za tímto portálem očekávat.“ „Předpovídal jsi, že lidstvo zmizí,“ podotkne Pam. „Ano, jenže má předpověď byla jen předpověď. Mohl jsem se zmýlit. Tam venku můžou být mrakodrapy vysoké tři tisíce metrů. Představ si člověka z roku 213 po Kristu, který se ocitne v roce 2013. ‘Nejkrásnější věc, kterou můžeme zažít, je záhada’, řekl Albert Einstein. Všichni bychom si měli tento okamžik vychutnat.“ Leven se soustředí na otevírací kolo, kterým začne otáčet proti směru hodinových ručiček. Když kolo konečně zacvakne, promluví. „Pane? Chcete mít tu čest?“ Pilcher přistupuje k portálu. „Je to tato západka, přímo tady,“ vysvětluje Leven. Pilcher zvedá západku. Chvíli se nic neděje. Reflektory hummeru zhasínají. Tmu protíná pouze skrovný paprsek Paminy baterky. Něco pod jejich nohama zaúpí, zní to jako skřípání staré lodě. Těžká portálová vrata se začínají chvět a s vrzáním se otevírají. A pak... Po dlažbě se rozlévá světlo, šíří se k nim jako zářící skvrna. Pilcherovi buší srdce.
18
Blake Crouch
Je to nejvíc vzrušující okamžik jeho života. Na dlažbu se hrne sníh a do tunelu vletí mrazivý chlad. Pilcher přivírá oči před světlem. Když se portál o průměru metr dvacet plně otevře, rámuje svět venku jako obraz. Všichni vidí borový les s balvany, mezi nimiž řádí vánice. * * * Přesouvají se do lesa, brodí se několika decimetry prašanu. Všude vládne naprosté ticho. Padající sníh jen šepotá. Po dvou stech metrech se Pilcher zastavuje. Ostatní také. „Myslím, že silnice do Wayward Pines kdysi vedla tudy,“ prohlásí. Všichni stále stojí v hustém borovém lese, nikde není ani stopy po nějaké cestě. Pilcher vytáhne kompas. * * * Míří na sever do údolí. Nad nimi se tyčí sosny. „Zajímalo by mě,“ uvažuje Pilcher, „kolikrát ten les shořel a znovu vyrostl.“ Je mu zima. Bolí ho nohy. Je si jistý, že ostatní jsou na tom stejně, ale nikdo si nestěžuje. Plahočí se dál, dokud se stromy nerozestoupí. Pilcher si není jistý, kolik toho ušli. Sníh ustává a on poprvé spatří něco povědomého – mohutné skalní stěny, které před skoro dvěma tisíci lety obklopovaly vesničku Wayward Pines. Překvapí ho, jaké uklidnění mu přineslo, že znovu vidí tyto hory. Dvě tisíciletí jsou dlouhá doba, když jde o lesy a řeky, ale skály vypadají téměř stejně. Jako staří přátelé. Celá společnost brzy stojí ve středu údolí. Nezůstala tu jediná budova. Dokonce ani trosky. „Jako by tu žádné město nikdy nebylo,“ poznamenává Leven.
Městečko Pines 3
19
„Co to znamená?“ chce vědět Pam. „Co znamená co?“ zjišťuje Pilcher. „Že příroda převážila. Městečko je pryč.“ „To se nedá říct. Možná je teď Idaho obrovskou rezervací. Možná už Idaho vůbec neexistuje. Musíme toho o tomto novém světě ještě hodně zjistit.“ Pilcher hledá Popea. Ten člověk zabloudil asi dvacet metrů na mýtinu, kde poklekl do sněhu. „Co se děje, Arnie?“ Mávnutím přivolává Pilchera. Když se skupina kolem něj shromáždí, ukáže Pope na stopy. „Lidské?“ ptá se Pilcher. „Velikostí odpovídají lidským šlápotám, ale vzdálenost mezi nimi je špatně.“ „Jak je to možné?“ „Ať je to cokoliv, pohybuje se to po čtyřech. Vidíš?“ Pope sáhne do sněhu. „Tady jsou zadní nohy. Tady přední. Podívej se na vzdálenost mezi stopami. To je sakramentský krok.“ * * * V jihozápadním koutě údolí najdou sbírku kamenů vyčuhujících ze země, roztroušených mezi nízkými duby a osikami. Pilcher si přidřepne, aby mohl jeden z kamenů prozkoumat, a omete ze základů sníh. Kdysi to byl blok leštěného mramoru, ale čas ho ošklivě poznamenal. „Co je to?“ táže se Pam a přejíždí rukou po povrchu dalšího podobného kamene. „Trosky hřbitova,“ vysvětluje Pilcher. „Leptané nápisy jsou rozrušené. Tohle je všechno, co zbylo z Wayward Pines z jedenadvacátého století.“ * * * Vracejí se domů, zpátky do superstavby. Všichni se cítí slabí. Všem je zima. Znovu začíná padat sníh, bílý příkrov se snáší na pozadí skal a stále zelených stromů.
20
Blake Crouch
„Nemám pocit, že by někdo byl doma,“ poznamenává Leven. „Jednou z prvních věcí, které uděláme,“ řekne Pilcher, „je, že vyšleme drony. Necháme je letět do Boise, Missouly a třeba i do Seattlu. Zjistíme, jestli tam něco zůstalo.“ Sledují vlastní stopy zpátky do lesa. Na skupinu padá ticho, když vtom z údolí za nimi zazní křik – slabý, stále se opakující a odrážející se od zasněžených skal. Všichni se zastavují. Další výkřiky odpovídají – tónově nižší, ale obsahují stejnou směsici smutku a útočnosti. Pope otevře ústa, aby něco řekl, když se z lesů kolem nich ozve opravdová změť výkřiků. Spěchají sněhem, zpočátku poklusem, ale jak se výkřiky blíží, zrychlují v plný sprint. Asi sto metrů před tunelem přestávají Pilcherovi sloužit nohy a po obličeji mu stéká pot. Ostatní už doběhli k portálu. Prolézají jím a pobízejí ho, aby zrychlil, jejich hlasy se mísí s výkřiky za ním. Vidí rozmazaně. Ohlíží se. Mezi sosnami zahlédne pohyb – bledé postavy, které ho pronásledují a běží na všech čtyřech. Lapá po dechu a v duchu si říká: umřu první den, co jsem se dostal z hibernace. Svět zčerná, náhle mu omrzá obličej. Neztratil vědomí. Prostě leží na břiše ve sněhu a nemůže se pohnout. Jak jsou blížící se výkřiky stále hlasitější, někdo ho náhle zvedá z prašanu. Z nové pozice, přehozený přes rameno Arnolda Popea, za sebou vidí lesy hemžící se humanoidními postavami. Blíží se, ty nejbližší jsou už na patnáct metrů od nich. Pope ho vstrčí titanovými vraty dovnitř, a jak Pilcher dopadá na podlahu, Pope po čtyřech proleze dovnitř také. Pilcher má obličej přitisknutý ke studenému betonu. „Couvni!“ křičí Pope. „Bude to těsné!“ Portál se zabouchne. Z druhé strany zaznívá řada tupých úderů do kovu.
Městečko Pines 3
21
Nyní, když je již v bezpečí, začíná Pilchera opouštět vědomí. Poslední věc, kterou slyší, než opravdu omdlí, je Pamelin hlas plný hysterie. „Co to doprdele bylo?“
DVĚ HODINY PO ODHALENÍ ETHANA BURKEHO
JENNIFER ROCHESTEROVÁ
Dům byl tak zatraceně temný. Jennifer ze zvyku zkusila rozsvítit v kuchyni, ale nic se nestalo. Prohmatala si cestu kolem ledničky ke skřínce nad sporákem, otevřela ji, popadla křišťálový svícen, svíčku a krabičku sirek. Pustila plyn a škrtla sirkou u zadního hořáku a na syčící modrý plamínek postavila konvici s vodou na čaj. Zapálila zbytek svíčky a posadila se ke stolu. V dřívějším životě kouřila krabičku denně a teď by si tak dala cigaretu – něco, co by jí uklidnilo nervy a ruce, které se jí nepřestávaly třást. Jak se jí oči zalily slzami, světlo svíčky se lámalo. Nedokázala myslet na nic jiného než na manžela Teddyho a na to, jak odloučená od něj se cítila. Dva tisíce let, aby byla přesná. Vždycky chovala naději, že někde venku pořád ještě existuje svět. Někde tam za plotem. Za touhle noční můrou. Že její manžel tam pořád někde je. Její domov. Její práce na univerzitě. V jistém smyslu ji právě tato naděje dokázala udržet v chodu po celé ty roky. Naděje, že se jednoho dne může probudit zase ve Spokane, Teddy bude klidně ležet vedle ní, pořád ještě bude spát, a toto místo – Wayward Pines – to všechno bude sen. Vyklouzne tiše z postele, půjde do kuchyně a udělá mu vajíčka. Uvaří konvici silné kávy. Bude na něho čekat u stolu, až se vypotácí z postele v tom nechutném županu, rozcuchaný a ospalý a se vším, co měla ráda.
28
Blake Crouch
Řekne: „Měla jsem v noci prapodivný sen,“ ale jak se mu to bude pokoušet popsat, všechno, co zažila ve Wayward Pines, sklouzne zpět do mlhy zapomenutých snů. Jen se usměje přes stůl na manžela a řekne: „Už jsem to zapomněla.“ Teď byla tato naděje pryč. Osamělost byla strašlivá. Jenže pod ní bublal vztek. Vztek, že jí to udělali. Vztek nad veškerou tou ztrátou. Konvice začala pískat. Vyškrábala se na nohy, myšlenky se jí v hlavě honily jako o závod. Stáhla konvici z ohně, pískání ustalo a Jenny nalila vařící vodu do svého oblíbeného keramického hrnku, ve kterém měla čajové sítko pravidelně plněné heřmánkem. S čajem v jedné ruce a svíčkou ve druhé vyšla z tmavé kuchyně do chodby. Většina obyvatel města byla dosud dole v divadle, vzpamatovávala se z šerifových odhalení, a ona možná měla zůstat s ostatními, ale pravdou bylo, že chtěla být sama. Dnes večer se prostě potřebovala vyplakat v posteli. Jestli přijde spánek, fajn, ale vpravdě ho neočekávala. Zabočila kolem zábradlí a začala stoupat po vrzajících schodech. Světlo svíčky se mihotalo po zdech. Proud několikrát vypadl už dříve, ale nemohla se zbavit pocitu, že právě tuto noc to má zvláštní význam. Fakt, že zamkla všechny dveře a pečlivě zavřela všechna okna, jí poskytl malý – docela malý – klid v duši.
ŠERIF ETHAN BURKE
Ethan zíral na osm metrů vysoké stožáry s ježatými vodiči obtočené ostnatým drátem. Plot obvykle hučel proudem tak silným, že by člověka dokázal zabít snad tisíckrát. Byl tak hlučný, že byl slyšet na sto metrů, a pokud jste došli příliš blízko, cítili jste ho v plombách. Dnes v noci Ethan neslyšel nic. Co bylo horší, desetimetrová brána byla otevřená dokořán. A nedala se zavřít. Kolem pluly cáry mlhy jako přední hrana nadcházející bouřky a Ethan hleděl do černého lesa za plotem. Přes bušení srdce slyšel výkřiky rozléhající se lesem. Mutanti byli na cestě. Poslední slova Davida Pilchera byla nastavená na opakování. Peklo si jde pro vás. Tohle byla Ethanova chyba. Peklo si jde pro vás. Udělal chybu, že odhalil ten psychozasraný bluff. Peklo si jde pro vás. A řekl lidem pravdu. A teď všichni ve městě, včetně jeho ženy a syna, umřou. *
*
*
Ethan utíkal lesem zpátky, panika v něm rostla s každým krokem, s každým zoufalým nadechnutím. Proplétal se mezi borovicemi a teď běžel podél ztichlého plotu. Už byl u svého bronka a výkřiky zněly hlasitěji, byly blíž.
30
Blake Crouch
Skočil za volant, nahodil motor a uháněl pryč mezi stromy, namáhal pérování do krajnosti a z toho, co zbylo z předního skla, vyklepal i poslední střepy. Dorazil na silnici, která se stáčela k městu, a po náspu vyjel na asfalt. Sešlápl plynový pedál až na podlahu. Motor zavyl. Vystřelil z lesa a uháněl vedle pastviny. Vysoko mířící reflektory olízly tabuli na kraji města, na níž byla čtyřčlenná rodinka – mávala a vrhala přes celý slogan ty bezstarostné, zasrané úsměvy z padesátých let 20. století: VÍTEJTE VE WAYWARD PINES VE MĚSTĚ RAJSKÉHO KLIDU Už ne, pomyslel si Ethan. Pokud budou mít štěstí, dorazí mutanti nejdřív k mlékárně a provraždí se dobytkem, než vtrhnou do města. Tady to měl. Přímo před sebou. Okraj Wayward Pines. Za jasného dne bylo město vzorem dokonalosti. Úhledné bloky viktoriánských domů jasných barev. Bílé laťkové ploty. Svěží zelené trávníky. Hlavní ulice vypadala jako cosi postavené pro turisty, aby mohli bloudit sem a tam a přitom snít, že tady po odchodu do důchodu prožijí dobrý život. Malebný život. Skalní stěny obklopující město slibovaly ochranu a bezpečí. Na první pohled nic nenasvědčovalo skutečnosti, že je to místo, které nelze opustit – místo, kde vás zabijí, když se o to jen pokusíte. Kromě dnešní noci. Dnes v noci zůstaly budovy a stavby zlověstně temné. Ethan zahnul na Desátou třídu a prosvištěl kolem sedmi bloků, než vtrhl na Hlavní tak rychle, až se kola na pravé straně zvedla ze silnice. Před ním na křižovatce Hlavní a Osmé stálo celé město tam, kde ho zanechal – venku před operou. Čtyři sta a něco duší čekalo potmě, jako kdyby je hromadně vykopli z bálu, a všichni byli pořád oblečení v těch legračních šatech uchystaných na slavnost.
Městečko Pines 3
31
Ethan vypnul motor a vystoupil. Bylo strašidelné vidět tmavou Hlavní ulici, všechny výkladní skříně, osvětlené pouze baterkou. Kouřící hrnek. Dřevěné poklady – hračkářství manželů Kate a Harolda Ballingerových. Hotel Wayward Pines. Richardsonovo pekařství. Pivní bar. Mlsný jazýček. Reality Wayward Pines, kde pracovala Ethanova manželka Theresa. Hluk davu byl ohlušivý. Lidé se vzpamatovávali z nevíry a šoku poté, co se Ethan rozhodl prozradit všem pravdu o Wayward Pines. Začínali spolu mluvit, jistým způsobem to bylo vlastně poprvé. Spěchala k němu Kate Ballingerová. Právě Kate a její manžel Harold se pro dnešní slavnost ocitli na popravčím lešení a Ethan jim svým odhalením zachránil život, alespoň na chvíli. Někdo jí narychlo zašil řeznou ránu nad levým okem, ale pořád měla tvář postříkanou krví, která jí také slepila předčasně zešedivělé vlasy. Právě zmizení Kate ve Wayward Pines přivedlo před dvěma tisíci roky Ethana sem do města. V jiném životě spolu pracovali v Tajné službě. Byli partneři. Na krátký, žhavý časový úsek byli víc než partneři. Ethan chytil Kate za paži a odtáhl ji dozadu za bronco, mimo doslech davu. Dnes večer málem zemřela, a když se na ni Ethan podíval, viděl jí v očích, že drží pohromadě jen na vlákýnku. „Pilcher vypnul proud,“ oznámil jí. „Já vím.“ „Ne, chci říct, že vypnul proud taky v plotě. A otevřel bránu.“ Prohlížela si ho, jako by se snažila zjistit, jak přesně špatnou zprávu právě dostala. „Takže ty potvory...“ začala. „Ti mutanti...“ „Můžou nakráčet rovnou do města. A už přicházejí. Slyšel jsem je u plotu.“ „Kolik?“
32
Blake Crouch
„Nevím. I malá skupinka může znamenat katastrofu.“ Kate se podívala zpět na dav. Rozhovory ustávaly, lidé se přibližovali, aby slyšeli novinky. „Máme pár zbraní,“ navrhla Kate. „Několik lidí má mačety.“ „Tím se to nevyřeší.“ „Nemůžeš rozumně promluvit s Pilcherem? Zavolat ho zpátky? Přimět ho, aby změnil názor?“ „Ten bod už jsme překročili.“ „Pak musíme všechny nahnat zpátky do budovy opery,“ prohlásila. „Nejsou tam žádná okna. Jen východy po stranách jeviště. Dovnitř vedou jen jedny dvojitý dveře. Zabarikádujeme se uvnitř.“ „A co když nás budou obléhat několik dní? Nic k jídlu. Nic na zahřátí. Žádná voda. A neexistuje taková barikáda, která mutanty udrží venku donekonečna.“ „Takže co, Ethane?“ „Nevím, ale nemůžeme prostě poslat lidi jen tak domů.“ „Někteří už odešli.“ „Říkal jsem ti, že máš všechny zdržet tady.“ „Pokoušela jsem se.“ „Kolik jich odešlo?“ „Padesát, šedesát.“ „Ježíši.“ Ethan si všiml, že Theresa a Ben – jeho milovaná rodina – se prodírají davem k němu. „Kdybych se dostal do superstavby, kdybych dokázal ukázat Pilcherovu vnitřnímu kroužku, kdo ten člověk, kterýmu slouží, doopravdy je, pak bychom mohli mít šanci,“ přemítal Ethan. „Tak tam běž. Hned.“ „Neopustím svou rodinu. Ne takhle. Ne bez promyšlenýho plánu.“ Došla k nim Theresa. Dlouhé plavé vlasy měla stažené do koňského ohonu a oba s Benem měli tmavé oblečení. Ethan ji políbil, pak pocuchal Benovi vlasy. Ethan už mu v očích viděl muže, který možná z jeho dvanáctiletého chlapce vyroste. Dospělost se blížila. „Co jsi zjistil?“ zeptala se ho Theresa. „Nic dobrýho.“
Městečko Pines 3
33
„Mám to,“ vyhrkla Kate. „Musíme se ukrýt někde v bezpečí, zatímco se ty budeš dobývat do superstavby.“ „Správně.“ „Někde, kde to je chráněný. S možností obrany. Už se zásobama.“ „Přesně tak.“ Usmála se. „Možná o takovým místě vím.“ „Jeskyně Tuláků,“ hádal Ethan. „Jo.“ „To by mohlo fungovat. Zbraně mám na stanici.“ „Dojdi pro ně. Vezmi si s sebou Brada Fishera.“ Ukázala na chodník. „Je támhle.“ „Jak dostaneme takovou spoustu lidí nahoru na skálu?“ „Rozdělím je na skupiny po stovce,“ vysvětlovala Kate, „každou skupinu povede někdo, kdo zná cestu.“ „Co s těmi, co odešli domů?“ chtěla vědět Theresa. Odpověděl jí jediný vzdálený výkřik. Dav mumlal. Teď všichni ztichli. Zvuk přišel z jižní části města – křehké, zlověstné skučení. Nic, co by se dalo vysvětlit nebo popsat, protože jste to jen neslyšeli. Vy jste cítili význam toho zvuku. A znamenal: peklo přichází. „Bude už tak dost těžký ochránit lidi, kteří zůstali,“ poznamenal Ethan. „Čili musí spoléhat sami na sebe?“ „Teď musíme všichni spoléhat sami na sebe.“ Ethan obešel bronco k přednímu sedadlu a vzal megafon. Podal ho Kate a zeptal se, jestli ví, co jim má povědět. Přikývla. Ethan se podíval na Theresu. „Chci, abyste ty a Ben zůstali s Kate.“ „Jasně.“ „Jdu s tebou, tati,“ nedal se Ben. „Potřebuju, abys byl s mámou.“ „Ale já ti můžu pomáhat.“ „Tímhle mi pomůžeš.“
34
Blake Crouch
Ethan se obrátil ke Kate. „Dohoním vás, až to vyřídím v šerifově kanceláři.“ „Přijď do toho parčíku na severním konci města.“ „Toho s altánkem?“ „To je on.“ * * * Brad Fisher, jediný právník ve Wayward Pines, nešikovně seděl na zničeném předním sedadle a držel se kliky dveří, když Ethanovo bronco dosáhlo na První třídě stovky. Ethan se po něm podíval. „Kde je vaše žena?“ „Byli jsme oba v divadle,“ vysvětloval Brad. „Vy jste mluvil, všechno jste nám to líčil. Pak jsem se rozhlédl a Megan byla prostě pryč.“ „Vzhledem k tomu, co učila děti za zády jejich rodičů, došla pravděpodobně k závěru, že se na ni budou lidé dívat jako na zrádce,“ soudil Ethan. „Obávala se o život. Co teď k ní vůbec cítíte vy sám?“ Vypadalo to, že otázka zastihla Brada nepřipraveného. Normálně byl dokonale upravený a hladce oholený, modelový typ schopného mladého právníka. Teď se škrábal po jemném strništi na bradě. „Nevím. Vlastně jsem nikdy neměl pocit, že ji znám nebo že ona zná mě. Žili jsme dohromady, protože nám to tak řekli. Spali jsme ve stejné posteli. Občas jsme spali spolu.“ „To zní jako skutečný manželství. Miloval jste ji?“ Brad si povzdechl. „Je to složité. Mimochodem, bylo správné, že jste nám to řekl.“ „Kdybych tušil, že vypne proud v plotě –“ „Nedělejte to, Ethane. Tuhle hru nesmíte hrát. Udělal jste to, co jste považoval za správné. Zachránil jste Kate a Harolda. Ukázal jste nám všem, jakou cenu skutečně mají naše životy.“ „Zajímalo by mě,“ podotkl Ethan, „jak dlouho tento pocit vydrží, až začnou lidi umírat.“ Paprsky reflektoru přejely po šerifově stanici. Ethan zatočil k chodníku a vyjel s bronkem přímo na chodník. Zastavil několik kroků od vchodu a vystoupil. Když se s Bradem blížili ke dvojitým dveřím, rozsvítil baterku, odemkl a otevřel jedno křídlo.
Městečko Pines 3
35
„Co bereme?“ chtěl vědět Brad, když proběhli vstupní halou a zahnuli do chodby k Ethanově kanceláři. „Všechno, co střílí.“ Brad převzal baterku, zatímco Ethan vytahoval zbraně ze skříně a přiřazoval k nim munici. Položil na stůl Mossberg 930 a nacpal dovnitř osm nábojů. Naplnil zásobník Bushmasteru AR-15 třiceti náboji. Doplnil zásobník u svého Desert Eaglu. Byly tu další brokovnice. Lovecké pušky. Glocky. Jeden Sig. Jeden Smith & Wesson ráže .357. Ještě nabil dvě další pistole, ale všechno to zabíralo příliš mnoho času.
KATE HEWSON BALLINGEROVÁ
Popadla Harolda za ruku. Její manžel odváděl svou skupinu ke vchodu o několik bloků dál na jih a ona tu svou na severní konec města. Objala ho a dlouze a vášnivě ho políbila. „Miluju tě,“ vydechla. Usmál se, stříbrné vlasy měl navzdory chladu potem přilepené na čelo, podlitiny na obličeji mu začínaly černat. „Kate, jestli se něco stane –“ „Nedělej to.“ „Co?“ „Prostě doprav svůj zadek na tu skálu.“ O několik bloků dál cosi zavylo. Když se přesunovala k davu, který čekal, aby ji následoval do bezpečí, ještě se ohlédla a poslala Haroldovi polibek. Chytil ho ve vzduchu.
JENNIFER
Ve své ložnici postavila Jennifer svíčku na prádelník a svlékla kostým, který měla na slavnosti – černý trenčkot přes dlouhé červené kombiné s podomácku vyrobenými čertovskými rohy. Její župan na ni čekal, visel na zadní straně dveří. Vlezla si do postele, vypila heřmánkový čaj a sledovala, jak světlo svíčky tančí na stropě. Čaj pila teplý. Toto byla její rutina teď už tři roky a myslela si, že by nebylo moudré ji porušit zrovna dnes. Když se vám rozpadá svět, držte se něčeho známého. Myslela na ostatní obyvatele Wayward Pines. Budou procházet nějakou verzí téhož. Budou zkoumat všechno, co se dozvěděli. Budou se muset smířit s tím, jak tragicky se mýlili. Co přinese zítřek? Okno u postele měla pootevřené, dovnitř proudil studený noční vzduch. Udržovala v místnosti zimu schválně, milovala pocit, že spí ve vymrzlém pokoji pod horou dek. Za sklem byla absolutní tma. Cvrčci ztichli. Položila hrnek s čajem na stolek u postele a přetáhla si deky přes nohy. Ze svíčky na prádelníku zbýval sotva centimetr a Jenny nechtěla zrovna teď zůstat v naprosté tmě. Ať dohoří po svém. Zavřela oči. Měla pocit, že padá. Tolik myšlenek, tolik strachu, jenž na ni doléhal.
38
Blake Crouch
Citelná zátěž. Jen spát. Myslela na Teddyho. V posledním roce si uvědomila, že si pamatuje jeho vůni, tón jeho hlasu, že cítí jeho ruce na svém těle – mnohem zřetelněji, než si pamatovala jeho tvář. Zapomínala, jak vypadal. Kdesi ve tmě začal nějaký člověk křičet. Jennifer zpozorněla. Nikdy neslyšela takový křik. Hrůza a nevíra a nepředstavitelná agonie, všechno natěsnané do jediného výkřiku, který zněl neustále, jakoby bez konce. Takový zvuk musel vydávat někdo, koho vraždili. Že by přesto pokračovali v popravě Kate a Harolda? Křik skončil, jako když utne. Jennifer se podívala dolů. Byla na nohou, stála na studené dřevěné podlaze. Přistoupila k oknu a o pár centimetrů ho vysunula. Dovnitř proudil chlad. Někdo vykřikl v domě nedaleko. Práskly dveře. Kdosi utíkal uličkou. Další výkřik se odrážel údolím, ale tento byl jiný. Byl to stejný zvuk, jaký vydávala ta nestvůra v šerifově bronku. Příšerný, nelidský jekot. Další výkřiky odpověděly a současně do ložnice pronikl silný, štiplavý zápach – jako zahnívající mošus – nesený nočním větrem. Dole v její zahradě se ozvalo tlumené, hrdelní zavrčení. Jennifer zavřela okno a zaklapla zámek. Klopýtala k lůžku, a když si sedala na matraci, cosi proniklo oknem v obývajícím pokoji o patro níž. Jennifer trhla hlavou ke dveřím. Plamen svíčky na prádelníku s bliknutím zhasl. Zalapala po dechu. V místnosti byla naprostá tma. Neviděla ani ruku před obličejem. Vyskočila a klopýtala ke dveřím ložnice, vrazila kolenem do dřevěné truhlice na prádlo v nohách postele, ale podařilo se jí udržet se na nohou.
Městečko Pines 3
39
Dorazila ke dveřím. Slyšela kroky, jak něco s vrzáním stoupalo po schodišti. Zavřela dveře a hmatala po zámku. Západka zapadla. Ať už proniklo do jejího domu cokoliv, teď to bylo v chodbě, pod váhou toho čehosi sténala podlaha. Další hluk v přízemí. Dům zaplnilo cvakání a vřeštění. Padla na všechny čtyři a lezla přes místnost a mezitím se kroky před jejími dveřmi blížily. Položila se na břicho a nacpala se pod postel, srdce jí tlouklo proti dřevěné podlaze. Slyšela jich po schodech stoupat víc. Dveře ložnice se rozletěly, vyrvané z pantů. Ať už do ložnice vstoupilo cokoliv, vydávalo to na tvrdém dřevě klapavé zvuky. Jako pařáty. Nebo drápy. Cítila to, silněji než kdykoliv, směsici mrtvých věcí – hnilobu a krev a další zápach z jiného světa, mimo její chápání. Nevydala ani hlásek. Vedle postele zapraskala prkna podlahy, jako by si někdo těžký klekal. Zadržela dech. Cosi tvrdého a hladkého jí přejelo po paži. Zaječela a odtáhla se. Najednou pocítila, že jí chladne rameno. Položila si na ně ruku. Byla vlhká. Něco ji pořezalo. Zašeptala: „Bože, prosím...“ V místnosti už byli další. Ach, Teddy. Chtěla jen vidět jeho obličej. Naposled. Jestli toto byl skutečně konec. Postel se zvedla, jedna noha se jí otřela o bok, než s bouchnutím narazila na zeď. V úplné tmě se nemohla ani pohnout, jak byla ochromená strachem. Rameno jí silně krvácelo, ale necítila vůbec nic, tělo jí znecitlivělo, fungovalo mechanicky, jak začal působit adrenalin. Teď byli blízko, stáli nad ní, jejich cizí dýchání bylo rychlé a mělké, jako když funí psi.
40
Blake Crouch
Schovala hlavu mezi kolena do bezpečnostní polohy. Dva týdny před tou osudnou cestou do Wayward Pines strávila s Teddym sobotu v Riverfront Parku ve Spokane. Hodili piknikovou deku na trávu a zůstali tam až do soumraku, četli si knížky a dívali se, jak bílá voda přetéká z vodopádu. Na okamžik zachytila jeho obličej. Ne napřímo, ale ze strany. Pozdní slunce mu lemovalo zbytky vlasů a odráželo se od drátěných obrouček brýlí. Pozoroval západ slunce za vodopádem. Spokojený. V tom okamžiku. A ona taky. Teddy. Otočil se a podíval se na ni. Usmál se. Když přišel konec.
ETHAN
Brad procpal ruksak plný munice rozbitým zadním okénkem a Ethan mezitím skočil za volant. Zkontroloval si hodinky. Ztratili jedenáct minut. „Jedeme!“ zavolal Ethan. Brad s trhnutím otevřel dveře a dopadl na poškozené sedadlo. Reflektory posvítily skleněnými dveřmi do vstupní haly šerifské stanice. Ethan se podíval do zpětného zrcátka. Červenou září zadních světel se za nimi mihla bledá postava. Zařadil zpátečku. Couval po chodníku a narazil hlavou na strop, když se pneumatiky sesmekly z obrubníku. Dupl na brzdy a na místě auto zastavil uprostřed cesty. Pak zařadil rychlost. Cosi uhodilo do dveří spolucestujícího. Brad vykřikl, a když se Ethan podíval, Bradovy nohy už klouzaly okénkem s rozbitým sklem. Ethan sice krev ve tmě neviděl, ale cítil ji – silný, náhlý závan rzi ve vzduchu. Vytáhl pistoli. Jekot utichl. Ethan už slyšel jen slábnoucí škrábání Bradových bot, tažených po chodníku. Popadl baterku, kterou Brad upustil mezi sedadla. Posvítil na ulici. Ach, panebože.
42
Blake Crouch
Paprsek dopadl na mutanta. Dřepěl na zadních nad Bradem, obličej zabořený v jeho hrdle. Zvedl oči, hubu krvavě rudou, a zasyčel na světlo s nenávistným varováním vlka chránícího svou kořist. Za světlem přicházely středem ulice další bledé postavy. Ethan šlápl na plyn. Ve zpětném zrcátku se za autem hnal po čtyřech asi tucet mutantů. Ten první se dostal až ke dveřím. Skočil na Ethanovo okno, těsně minul, vletěl do boku auta a odrazil se od něho. Ethan se díval, jak se kutálí přes ulici, a sešlápl pedál nadoraz. Když se podíval předním sklem, stál deset metrů před chladičem malý mutant, ztuhlý ve světle reflektorů, zuby vyceněné. Ethan se zapřel. Při střetu nárazník odhodil mutanta deset metrů přímo dopředu. Ethan ho přejel a vlekl ho asi půl bloku. Bronco sebou házelo tak divoce, že málem neudržel volant v rukou. Podvozek konečně mutanta vyplivl. Ethan uháněl na sever. Zpětné zrcátko ukazovalo temnou, prázdnou ulici. Konečně zase volně dýchal. * * * U severního konce města Ethan zabočil na západ a několik bloků směřoval k Hlavní, až reflektory přejely po řadě lidí; obličeje měli osvětlené pár baterkami. Najel bronkem přes obrubník. Nechal klíčky v zapalování, aby reflektory dál svítily. Obešel auto dozadu, otevřel zadní dveře a popadl jednu z nabitých brokovnic. Kate stála vedle otevřeného poklopu za lavičkou. Jeho spodní stranu tvořila prkna a rezavé panty, horní strana byla maskovaná hlínou a trávou. Ještě s jedním mužem spouštěla lidi po jednom pod zem. Když se přiblížil, jejich oči se setkaly. Podal jí brokovnici a ohlédl se na hlouček lidí – pořád jich zbývalo dvacet pět až třicet. „Měli být v podzemí už před pěti minutami,“ řekl Ethan. „Děláme, co můžeme.“