MĚSTEČKO
PINES 2
Přeložila Dana Krejčová
Copyright ©2013 by Blake Crouch All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by Dana Krejčová Copyright ©2019 for Cover by Michal Kuba Copyright ©2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.
ISBN 978-80-7617-581-5
Vฤ novรกno Chadovi Hodgeovi
O Wayward Pines Městečko Wayward Pines obklopuje elektrický plot s ostnatým drátem nahoře a rovněž je čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, pod dohledem ostřelovačů. Všech 461 obyvatel se tu probralo po hrozné nehodě. V každém domě a podniku jsou ukryté kamery. Obyvatelé dostávají nařízeno, kde mají pracovat. A kde žít. S kým se smějí oženit. Někteří věří, že jsou mrtví, že toto je posmrtný život. Někteří věří, že jsou lapeni v experimentálním vězení. Každý tajně sní o odchodu, ale těch několik, kteří se odhodlají to zkusit, čeká děsivé překvapení. Ethan Burke viděl svět venku. Je šerifem a jako jeden z mála zná pravdu – Wayward Pines nejsou jen městečkem. A co leží za plotem je svět zlého snu, jaký si nikdo nedovede představit.
Jeho mysl jest mu příbytkem, a v ní nebe z pekla, peklo z nebe stvořit může sobě. John Milton, Ztracený ráj překlad Josef Jungmann
Když se díváte na přírodu, zjistíte, že jakmile začnete vidět zpomalení životních funkcí, vidíte nesmrtelnost. Mark Roth, PhD (buněčný biolog)
Včerejšek zvaž. Na zítřek se těš. Dneška si važ. Proto je současnost dar. Pracujte tvrdě, buďte šťastní a užijte si život ve Wayward Pines!
Oznámení pro všechny lidi sídlící ve Wayward Pines (musí být umístěna ve všech trvalých bydlištích a na obchodních místech)
I
1
Mustin pozoroval to stvoření dalekohledem Schmidt & Bender skoro celou hodinu. Okraj karu překročilo za rozbřesku a zastavilo se, když mu na průsvitnou kůži dopadly první sluneční paprsky. Polem balvanů sestupovalo pomalu a opatrně. Občas se zastavilo, aby očichalo pozůstatky po někom jemu podobném. Po těch, které Mustin pozabíjel. Ostřelovač sáhl na dalekohled, seřídil paralaxu a posadil se zpátky za okulár. Podmínky byly ideální – jasná viditelnost, příjemná teplota, žádný vítr. Nitkový kříž nastavený na zvětšení 25x, přízračná silueta toho stvoření na pozadí šedi roztříštěné skály. Na vzdálenost půldruhého kilometru nebyla jeho hlava větší než zrnko písku. Jestli nevystřelí teď, bude muset cíl zaměřit znovu. A je tu možnost, že než bude připraven znovu vystřelit, zmizí mu to stvoření z dohledu. To by ještě nebyl konec světa. Pořád tu byl bezpečnostní plot pod vysokým napětím o kilometr níž v kaňonu. Ale jestli se mu podaří po skalách přelézt ostnatý drát, nastanou potíže. Bude muset zapnout rádio. Zavolat tým. Práce navíc. Čas navíc. Veškeré úsilí bude věnováno tomu, aby se stvoření nedostalo do města. A Pilcher mu to určitě dá sežrat. Mustin se zhluboka nadechl. Plíce se roztahovaly. Vypustil vzduch. Úplně. Bránice se uvolnila. Počítal do tří a pak zmáčkl spoušť.
16
Blake Crouch
V Británii vyrobená AWM ho tvrdě uhodila do ramene, zvuk výstřelu zeslabil tlumič. Když se vzpamatoval ze zpětného rázu, zjistil, že jeho cíl je pořád v zorném poli pušky a krčí se na plochém balvanu na dně kaňonu. Kruci. Minul. Ten výstřel nebyl o nic delší než obvykle, ale ve hře bylo tolik proměnných, dokonce i za perfektních podmínek. Barometrický tlak. Vlhkost. Hustota vzduchu. Teplota hlavně. Dokonce Coriolisův jev – rotace Země. Myslel, že započítal všechno, když počítal zamíření, ale – Hlava toho stvoření zmizela v růžové mlze. Usmál se. Trvalo něco přes čtyři vteřiny, než kulka .338 Lapua Magnum doletěla k cíli. Sakramentská rána. Mustin se napřímil, snažil se vstát. Protáhl se. Bylo časné dopoledne. Nebe bylo modré a na dohled ani mráček. Jeho stanoviště bylo na vrcholu deset metrů vysoké strážní věže postavené na skalnatém vrcholku hory vysoko nad hranicí lesa. Z otevřené plošiny měl panoramatický výhled na okolní štíty, kaňon, les a městečko Wayward Pines, které při pohledu z výšky patnácti set metrů nebylo víc než mřížka protínajících se ulic, uložená v chráněném údolí. Zaskřípalo rádio. Odpověděl: „Mustin, přepínám.“ „Právě došlo k narušení plotu v zóně čtyři, přepínám.“ „Čekejte.“ Zóna 4 zahrnovala rozlehlý borový les na jižním okraji města. Mustin zvedl pušku a dalekohledem sledoval asi půl kilometru plotu pod korunami stromů. Nejdřív uviděl kouř – kotouče se vznášely nad ožehnutým zadkem zvířete. „Mám vizuální kontakt,“ hlásil. „Je to jen jelen, přepínám.“ „Potvrzuji.“ Mustin přesunul pušku na sever do města. Objevily se domy – pestré viktoriánské stavby, před nimi dokonalé čtverce zelené trávy. Bílé laťkové ploty. Zamířil dalekohle-
Městečko Pines 2
17
dem do parku, kde nějaká žena houpala dvě děti na houpačkách. Holčička sjížděla oslnivě zářící skluzavku. Nahlédl na školní hřiště. Nemocnice. Obecní zahrady. Hlavní ulice. Potlačil známé vzedmutí závisti. Měšťáci. Neteční. Všichni. Tak krásně nevšímaví. Ne že by je nenáviděl. Nechtěl jejich životy. Už dávno přijal svou roli ochránce. Strážce. Domovem mu byl sterilní pokoj bez oken v nitru hory a on se s tím smířil, nakolik to bylo možné. Ale to neznamenalo, že za krásného rána, když hleděl do posledního zbytku ráje na tváři Země, nepocítil bodnutí stesku po domově. Stesku po něčem, co bývalo. Co už nikdy nebude. Přesunul se ulicí a zaostřil dalekohled na muže, rychle kráčejícího po chodníku. Na sobě měl košili barvy lovecké zeleně, hnědé kalhoty, černý stetson – kovbojský klobouk. Bronzová hvězda připnutá na klopě odrážela záblesky slunečního světla. Muž zahnul za roh a nitkový kříž zaměřovače mu dosedl na záda. „Dobré ráno, šerife Burke,“ řekl Mustin. „Cítíte svrbění mezi lopatkami?“
2
Pořád nastávaly chvilky jako tato, kdy městečko Wayward Pines působilo jako normální místo. Do údolí proudilo sluneční světlo. Ráno bylo příjemně chladné. Macešky krášlící květináč pod otevřeným oknem, jímž se ven nesla vůně připravované snídaně. Lidi vycházeli na ranní procházky. Zalévali trávníky. Chodili pro místní noviny. Z černých poštovních schránek se odpařovaly kapky rosy. Ethan Burke zjistil, že ho láká chvilku setrvat v tomto okamžiku, předstírat, že je všechno tak, jak to vypadá. Že žije se svou manželkou a synem v dokonalém malém městě, kde je oblíbeným šerifem. Kde má přátele. Pohodlný domov. Všechny potřeby uspokojené. A právě díky tomuto předstírání pochopil, jak skvěle tato iluze funguje. Jak mohou lidé podlehnout, ztratit se v krásné lži, která je obklopuje. * * * Když Ethan vstoupil do Kouřícího hrnku, zvonečky nade dveřmi zacinkaly. Přistoupil k pultu a usmál se na baristu, hippie kočku s blond dredy a oduševnělýma očima. „Brýtro, Mirando.“ „Ahoj, Ethane. Jako obvykle?“ „Prosil bych.“ Zatímco zapnula kávovar na jeho kapučíno, rozhlížel se po obchodě. Pravidelní návštěvníci tu byli všichni, včetně dvou pa-
Městečko Pines 2
19
mětníků – Philipa a Claye – nahrbených nad šachovnicí. Ethan k nim došel, studoval hru. Zřejmě už nějakou dobu hráli, každému hráči zbýval král, královna a několik pěšců. „Vypadá to, že míříte k patu,“ poznamenal Ethan. „Neukvapuj se,“ opáčil Phillip, „ještě mám něco v rukávu.“ Jeho protivník, muž připomínající prošedivělého medvěda, se přes šachovnici ušklíbl hustým plnovousem a řekl: „Tím něčím Phil myslí, že bude tak sakramentsky dlouho otálet s tahem, až umřu a on vyhraje kontumačně.“ „Ále, sklapni, Clayi.“ Ethan prošel kolem ošuntělé pohovky ke knihovně. Přejel prstem po hřbetech. Klasika. Faulkner. Dickens. Tolkien. Hugo. Joyce. Bradbury. Melville. Hawthorne. Poe. Austenová. Fitzgerald. Shakespeare. Na první pohled jen chatrná sbírka levných paperbacků. Vytáhl z police tenký svazek. Fiesta. Na obálce byla impresionistická scéna býčích zápasů. Ethan polkl přes knedlík, který se mu vytvořil v krku. Vydání prvního Hemingwayova románu na nekvalitním papíru pro masový trh bylo pravděpodobně již jedinou existující kopií. Nakoplo ho to – děsivé a tragické držet tuto knihu v ruce. „Ethane, je ti něco?“ Vytáhl další knížku pro syna a šel k pultu vzít si kapučíno. „Děkuju, Mirando. Půjčím si tyhle knížky, jestli vám to nevadí.“ „Samozřejmě.“ Usmála se. „Pořádně je tam venku srovnejte, šerife.“ „Pokusím se.“ Ethan cvrnkl do krempy klobouku a zamířil ke dveřím. * * * O deset minut později prošel dvojitými skleněnými dveřmi pod nadpisem znějícím: ÚŘAD ŠERIFA WAYWARD PINES Recepce byla prázdná. Nic nového. Jeho sekretářka seděla u svého stolu a vypadala otráveně jako vždy. Hrála pasiáns, karty pokládala mechanickým, pravidelným tempem.
20
Blake Crouch
„Dobrý ráno, Belindo.“ „Dobrý ráno, šerife.“ Ani nevzhlédla. „Volal někdo?“ „Ne, pane.“ „Nějaký návštěvy?“ „Ne, pane.“ „Jaký jste měla večer?“ Překvapeně vzhlédla, pikové eso svírala v pravé ruce. „Cože?“ To bylo poprvé od té doby, co se stal šerifem, že posunul jednání s Belindou za zběžné pozdravy a kancelářské řeči. V minulém životě byla dětskou zdravotní sestrou. Zajímalo by ho, jestli ona ví, že on ví. „Jen jsem se zeptal, jak jste se měla večer. Včera.“ „Ach.“ Prohrábla si prsty svůj dlouhý, stříbrný koňský ohon. „Fajn.“ „Bavila jste se?“ „Ne. Vlastně ne.“ Myslel si, že by mu mohla tu otázku vrátit, optat se, jaký měl on večer, ale uběhlo pět vteřin nepříjemného ticha a očního kontaktu a ona pořád nepromluvila. Ethan nakonec poklepal klouby ruky na její stůl. „Budu ve své kanceláři.“ * * * Položil si nohy v botách na těžký stůl a kopnutím se odsunul v koženém křesle i se svou horkou kávou. Přes místnost na něj ze svého úchytu shlížela hlava mohutného losa. S ní a třemi starobylými pouzdry na zbraně za stolem měl Ethan pocit, že má příslušné ozdoby venkovského šerifa zmáknuté. Jeho manželka teď právě přijížděla do práce. V minulém životě byla Theresa nedostudovaný právník. Ve Wayward Pines byla jediný městský obchodník s realitami, což znamenalo, že dny trávila sezením za stolem ve své kanceláři na Hlavní ulici, kam lidé vstupovali zřídka. Její práce, jako velká většina zaměstnání přidělovaných místním, byla hlavně kosmetická záležitost. Výzdoba
Městečko Pines 2
21
výloh pro fingované město. Jenom čtyřikrát nebo pětkrát ročně opravdu někomu pomáhala s nákupem nového domu. Vzorní občané byli odměňováni možností modernizovat svá obydlí každých pár let. Ti obyvatelé, kteří tu byli nejdéle a nikdy neporušili pravidla, žili v největších, nejkrásnějších viktoriánských domech. A ty páry, které otěhotněly, měly téměř zaručené nové, prostornější domovy. Ethan neměl příští čtyři hodiny nic na práci, ani nemusel nikam jít. Otevřel knížku z kavárny. Próza to byla hutná a brilantní. Dusil se při popisu noční Paříže. Restaurace, bary, hudba, kouř. Světla skutečného, žijícího města. Pocit širokého světa překypujícího různými a okouzlujícími lidmi. Svoboda zkoumat ho. Přečetl čtyřicet stránek a knížku zavřel. Nevydržel. Hemingway ho nerozptýlil. Neodtrhl ho od reality Wayward Pines. Hemingway mu v tom vymáchal čumák. Sypal mu sůl do ran, které se nikdy nezahojí. * * * Ve tři čtvrtě na dvě opustil Ethan kancelář. Pěšky. Prošel klidným sousedstvím. Každý, koho potkal, se usmíval a mával, vítal ho s něčím, co vypadalo jako upřímné nadšení, protože tu bydlel už léta. Pokud se ho tajně báli a nenáviděli ho, dobře to skrývali. A proč by neměli? Pokud mu bylo známo, byl jediným obyvatelem Wayward Pines, který znal pravdu, a jeho úkolem bylo zajistit, aby to tak zůstalo. Udržet klid. Lež. I před svou ženou a synem. První dva týdny v úřadu šerifa strávil tím, že studoval složky každého obyvatele, zjišťoval podrobnosti jejich života předtím. Podrobnosti o jejich integraci. Na sledování založené údaje o jejich životech potom. Teď znal osobní příběhy půlky města. Jejich tajemství a obavy. Věděl, komu se dá důvěřovat, že udrží tuto křehkou iluzi. O těch s vlasovými trhlinami v pozlátku. Stávalo se z něho jednočlenné gestapo.
22
Blake Crouch
Z nutnosti – to chápal. Ale pořád to nenáviděl. * * * Došel na Hlavní ulici a šel na jih, dokud chodník a domy neskončily. Silnice pokračovala, kráčel po ní dál až do lesa vzrostlých sosen. Šum městského života zůstal vzadu. Patnáct metrů za značkou varující před ostrou zatáčkou se zastavil. Ohlédl se k Wayward Pines. Nepřijížděla žádná auta. Všude byl klid. Žádné zvuky kromě jediného ptáka cvrlikajícího nahoře na stromě. Sešel ze silnice a vstoupil do lesa. Vzduch voněl borovým jehličím ohřívaným sluncem. Ethan se pustil po měkké lesní půdě a procházel střídavě světlem a stínem. Kráčel dost rychle, aby propotil záda košile, a tam, kde se mu látka lepila na kůži, ho studilo. Byla to krásná procházka. Žádné sledování, žádní lidé. Jen osamocený člověk na procházce v lese, nakrátko sám se svými myšlenkami. Dvě stě metrů od cesty došel k balvanům, sbírce žulových bloků rozptýlených mezi borovicemi. Tam, kde les začínal stoupat do svahu, čněl skalnatý výchoz, napůl schovaný pod zemí. Ethan k němu zamířil. Ze tří metrů vypadala hladká skalní stěna reálně. Až po křemennou žílu a světlé zabarvení od mechů a lišejníků. Zblízka byl klam méně přesvědčivý, rozměry stěny byly prostě příliš čtvercové. Ethan o několik kroků ustoupil a čekal. Brzo uslyšel tlumený hukot ozubených kol, která se začínala otáčet. Celá skalní stěna se zvedla jako garážová vrata – široká a tak vysoká, aby projel traktor s přívěsem. Ethan se přikrčil pod zvedající se vrata a vešel do vlhkého podzemního chladu. „Ahoj, Ethane.“ „Marcusi.“ Stejný doprovod jako minule – mladík kolem dvaceti s rozcuchanými vlasy a hranatou bradou bručouna nebo poldy. Na sobě
Městečko Pines 2
23
měl žlutou větrovku a Ethan si uvědomil, že si zase zapomněl přinést sako. Čekala ho další mrazivá jízda. Marcus nechal wrangler bez střechy a dveří stát s motorem běžícím naprázdno, obrácený zpět, odkud přijel. Ethan si vlezl na sedadlo spolujezdce. Vstupní vrata se za nimi s bouchnutím zavřela. Marcus povolil ruční brzdu a zařadil rychlost, současně mluvil do mikrofonu. „Mám pana Burkea. Jsme na cestě.“ Džíp poskočil a zrychloval po jediném neoznačeném pruhu dláždění, které bylo jako nové. Zrychlovali po patnáctistupňovém svahu. Stěny tunelu tvořilo obnažené skalní podloží. Místy stékaly po skále potůčky a tvořily na cestě vodní pavučiny. Na předním skle občas zazářila kapka. Nad hlavou se jim míhala fluorescenční světla a vytvářela morbidní oranžovou řeku. Bylo to tu cítit po kamení, vodě a výfukových plynech. Kvůli řevu motoru a hukotu větru tu byl příliš velký hluk na nějaký rozhovor. To Ethanovi vyhovovalo. Opřel se v šedém polyvinylovém sedadle a odolával nutkání třít si paže v konstantním proudu studeného, vlhkého vzduchu. V uších mu rostl tlak, hluk motoru se ztrácel. Polkl. Hluk se vrátil. Pořád stoupali. Při rychlosti přes padesát kilometrů za hodinu to byla jen čtyřminutová cesta, ale zdála se mu mnohem delší. Cosi dezorientujícího, zkreslujícího čas ve všem tom chladu, hluku a větru. Pocit, že se doslova zavrtávají do hory. Znervózňující očekávání, že ho konečně uvidí. *
*
*
Tunel ústil do obrovské jeskyně, kam by se vešlo dobře deset skladišť. Sto tisíc čtverečních metrů, možná víc. Prostor dost velký na montáž tryskáčů nebo kosmických lodí. Místo toho tu byly zásoby. Obrovské válcové nádrže naplněné základními potravinami. Dlouhé police do výšky patnácti metrů plné stavebního dříví
24
Blake Crouch
a jiných zásob. Všechno, co bylo nezbytné pro udržení posledního města na Zemi v chodu v příštích letech. Marcus minul dveře se slovem Hibernace namalovaným na skle. Za vchodem se objevovaly obláčky mlžného, modrého světla a Ethanovi přejel po páteři ledový prst. Jak rád by zjistil, co čeká uvnitř. Pilcherovy hibernační jednotky. Byly jich stovky. Každý obyvatel Wayward Pines, včetně jeho, byl v této místnosti chemicky hibernován po dobu osmnácti set let. Džíp s trhnutím zastavil vedle skleněných dveří. Marcus vypnul motor, zatímco Ethan vystupoval. Doprovod vyťukal na klávesnici kód a dveře se rozevřely. Prošli kolem cedule s nápisem „PODLAŽÍ 1“ do dlouhé, prázdné chodby. Žádná okna. Zářivky hučely. Podlahu tvořily černobíle kostkované dlaždice. Každé tři metry dveřní výklenek s malým kulatým okénkem. Žádné kliky, žádné knoflíky – otevíraly se pouze kartou. Většina okének byla tmavá. Ale jedním pozoroval Ethana mutant, když procházel kolem, zorničky velkých mléčných očí roztažené, ostré špičáky obnažené, jediný černý dráp cvakající o sklo. Navštěvovali ho ve zlých snech. Probouzel se zbrocený potem, znovu prožíval ten útok, Theresa ho poplácávala po zádech a šeptala, že je doma v posteli, že všechno bude v pořádku. V polovině chodby se zastavili u dvou neoznačených dveří. Marcus mávl kartou a jedny se otevřely. Ethan nastoupil do malého auta. Jeho doprovod zasunul klíč do chromované desky a když zablikalo jediné tlačítko, stiskl ho. Pohyb byl plynulý. Ethanovi vždycky jednou během jízdy luplo v uších, ale nikdy nepoznal, jestli stoupají, nebo jedou dolů. Leželo mu v žaludku, že ho i po dvou týdnech v této práci doprovázejí jako dítě nebo hrozbu. Dva týdny.
Městečko Pines 2
25
Ježíši. Připadalo mu to jako včera, kdy seděl za stolem naproti Adamu Hasslerovi, zvláštnímu agentovi zodpovědnému za služebnu v Seattlu, a přijímal úkol jet do tohoto města a najít Kate Hewsonovou, Ethanovu pohřešovanou bývalou partnerku. Ale už nebyl agentem Tajné služby. S tím se dosud úplně nesmířil. Že zastavili se dalo zjistit jedině podle toho, že se otevřely dveře. První věc, kterou po vstupu uviděl, byl Picasso – měl podezření, že je to originál. Prošli nóbl vstupní halou. Tady nebyly žádné zářivky ani kostkované linoleum. Samé mramorové obkládačky a vysoko na zdech svícny. Fabionové římsy. Dokonce i vzduch byl cítit lépe – nebyly v něm žádné konzervované, zatuchlé složky jako ve zbytku komplexu. Minuli snížený obývací pokoj. Rozlehlou kuchyň. Knihovnu obloženou v kůži vázanými svazky, které voněly dokonale starožitně. Když zahnuli za roh, konečně zamířili k dvojitým dubovým dveřím na konci chodby. Marcus hlasitě dvakrát zaklepal a hlas na druhé straně odpověděl: „Dále!“ „Běžte dál, pane Burke.“ Ethan otevřel dveře a vstoupil do honosné kanceláře. Podlaha byla tmavá, exotické tvrdé dřevo ve vysokém lesku. Středobodem byl velký stůl, který pod sklem předváděl architektonickou miniaturu Wayward Pines, přesnou až po barvu Ethanova domu. Zeď na levé straně zdobila díla Vincenta van Gogha. Protější stěnu tvořily od podlahy po strop monitory s plochou obrazovkou. Devět na výšku a dvacet čtyři napříč. Před monitory, které ukazovaly dvě stě šestnáct simultánních pohledů na Wayward Pines – ulice, ložnice, koupelny, kuchyně, dvorky – byly kožené pohovky. Kdykoliv Ethan uviděl tyto obrazovky, musel potlačovat nutkání utrhnout někomu hlavu. Chápal účel – plně – ale pořád...
26
Blake Crouch
„Ten vztek,“ pronesl muž za bohatě vyřezávaným mahagonovým stolem. „Dáváš ho najevo, kdykoliv mě přijdeš navštívit.“ Ethan pokrčil rameny. „Vy odposloucháváte soukromé životy. Jen přirozená reakce.“ „A ty věříš, že ve vašem městě by mělo existovat soukromí?“ „Samozřejmě, že ne.“ Dveře za ním zaklaply a Ethan se blížil k obrovskému stolu. Stetson si zasunul pod pravou ruku a posadil se do jednoho křesla. Zadíval se na Davida Pilchera. Pilcher byl miliardář-vynálezce (když ještě peníze něco znamenaly) a stál za Wayward Pines, tímhle komplexem ve skále. V roce 1971 Pilcher zjistil, že lidský genom degeneruje, a soukromě předpověděl, že lidstvo přestane existovat během třiceti až čtyřiceti generací. A tak vybudoval tuto hibernační superstavbu, aby zachránil určitý počet lidí, než degradace genomu dosáhne kritického bodu. Kromě svého vnitřního okruhu sto šedesáti skutečných věřících byl Pilcher zodpovědný také za únos šesti set padesáti lidí, které všechny včetně sebe umístil do hibernace. Pilcherova předpověď se vyplnila. V tomto okamžiku žily vně elektrického plotu obklopujícího Wayward Pines stovky milionů bytostí, do nichž lidstvo zmutovalo – vývojové odchylky. Přesto Pilcher svým vzhledem neodpovídal své pověsti. Nepůsobil dojmem člověka, který by své okolí ohrožoval. Sto šedesát pět v botách. Bez vlasů, až na trochu stříbrného chmýří – spíš chrom než zimní mračna. Pozoroval Ethana malinkýma očičkama, která byla stejně černá jako nečitelná. Pilcher postrčil přes stůl s koženým povrchem papírové desky. „Co to je?“ zeptal se Ethan. „Zpráva o sledování.“ Ethan otevřel složku. Obsahovala černobílý snímek muže, kterého poznal. Peter McCall, šéfredaktor městských novin – Wayward Light. Na obrázku ležel McCall na své straně postele a zíral do prázdna. „Co udělal?“ zeptal se Ethan. „Vlastně nic. A to je problém. Peter se už dva dny neukázal v práci.“
Městečko Pines 2
27
„Může být nemocný?“ „Nehlásil se jako nemocný, a Ted, který má na starosti pozorovací techniku, má divný pocit.“ „Jako že by mohl zkusit utéct?“ „Možná. Nebo chce provést něco neuváženého.“ „Pamatuju si jeho složku,“ řekl Ethan. „Nevzpomínám si na žádné problémy s integrací. Ani pozdější neposlušnost. Řekl něco znepokojivého?“ „McCall osmačtyřicet hodin neřekl ani slovo. Dokonce ani svým dětem.“ „Co tedy chcete, abych udělal?“ „Dohlédl na něj. Zastavil se u něj a pozdravil. Nepodceňuj vliv, jaký může tvoje přítomnost mít.“ „Neuvažujete o slavnosti, že ne?“ „Ne. Slavnosti si schovávám pro ty, kdo se skutečně dopustili zrady a snaží se pro zradu získat další. Kde máš zbraň?“ „Myslím, že to nepůsobí dobře.“ Pilcher se usmál, ústa měl plná drobných bílých zubů. „Oceňuju, že se staráš o dojem, jaký já chci, aby můj jediný pravomocný činitel ve městě vytvářel. Myslím to vážně. Jak zní tvoje poselství, Ethane?“ „Že jsem tady, abych pomáhal. Dodával odvahu. Chránil.“ „Ale ty tady ve skutečnosti nejsi, abys dělal kteroukoliv z těchto věcí. Nevyjádřil jsem se dost jasně – moje chyba. Tvoje přítomnost je připomenutím mé přítomnosti.“ „Už chápu.“ „Takže až tě na jednom ze svých monitorů příště uvidím jít po ulici, mohu předpokládat, že uvidím, jak se ti na boku houpe největší z tvých zbraní?“ „Jistě.“ „Výborně.“ Ethan cítil, jak mu srdce zuřivě buší do žeber. „Neber, prosím, tuto malou výtku jako moje celkové hodnocení své práce, Ethane. Myslím, že ses dobře sžil se svým novým postavením. Co říkáš?“ Ethan vrhl pohled za Pilcherovo rameno. Zeď za ním byla pevná skála. Uprostřed bylo v kameni vysekané velké okno. Výhled byl na hory, kaňon a Wayward Pines – o šest set metrů níž.
28
Blake Crouch
„Myslím, že si na tu práci začínám zvykat,“ prohlásil Ethan. „Prostudoval sis podrobně složky obyvatel?“ „Jednou jsem všechny prošel.“ „Tvůj předchůdce pan Pope se je naučil zpaměti.“ „K tomu se taky dostanu.“ „To rád slyším. Ale dnes ráno jsi je nestudoval, správně?“ „Vy jste mě sledoval?“ „Nesleduju tě, když tě sleduju. Ale tvoje kancelář se několikrát objevila na monitorech. Co jsi četl? Nemohl jsem to rozluštit.“ „Fiesta: I slunce vychází.“ „Ach. Hemingway. Jeden z mých oblíbenců. Víš, pořád si myslím, že tady vznikne velké umění. Přivedl jsem sem našeho pianistu Hectera Gaithera právě z tohoto důvodu. V hibernaci mám spisovatele a malíře. Básníky. A pořád se snažíme pěstovat talenty ve škole. Ben ve své umělecké třídě prospívá dobře.“ Ethan se při Pilcherově zmínce o svém synovi v duchu nasupil, ale řekl jenom: „Obyvatelé Pines nemají na umění náladu.“ „Co tím chceš říct, Ethane?“ Pilcher se ptal, jak se mohl ptát terapeut – otázky byly plné intelektuální zvědavosti, nikoliv agrese. „Žijí pod neustálým dohledem. Vědí, že nikdy nebudou moct odejít jinam. Jaký druh umění může mít taková utlačená společnost snahu vytvářet?“ Pilcher se usmál. „Ethane, když tě tak poslouchám, uvažuju, jestli jsme opravdu na stejné vlně. Jestli opravdu věříš tomu, co děláme.“ „Samozřejmě, že věřím.“ „Samozřejmě, že věříš. Na stůl mi dneska doputovala zpráva jednoho z mých nomádů, který se právě vrátil z dvoutýdenní výpravy. Viděl asi dvoutisícový houf mutantů zhruba třicet kilometrů od středu Wayward Pines. Pohybovali se po pláních východně od hor, honili stádo bizonů. Každý den mi připomíná, jak zranitelní v tomto údolí jsme. Jak slabá, jak křehká je naše existence. A ty tady sedíš a díváš se na mě, jako bych řídil NDR nebo Rudé Khméry. Tobě se to nelíbí. To chápu. Kruci, rád bych byl jiný. Ale věci, které dělám, mají svoje důvody, a ty důvody jsou založené na záchraně života. Našeho druhu.“
Blake Crouch
MĚSTEČKO PINES 2 Z anglického originálu Wayward, vydaného nakladatelstvím Thomas & Mercer v roce 2013, přeložila Dana Krejčová Obálku připravil Emil Křižka Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 296 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 703. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz