Issuu

Luisovi

P R O LO G

od verandou už zase byla ta kočka. Její škrábání se ozvěnou neslo dřevěnou podlahou mé ložnice. Neúnavně si ostřila drápky, značkovala svoje území. Uprostřed nejhlubší noci. Posadila jsem se na kraj postele a zadupala do dřeva. Prosím, chci spát! Byla to opakovaná prosba, kterou jsem vysílala ke všem živým i neživým věcem všude kolem podle toho, která část přírody se proti mně právě spikla. Škrábání přestalo a já se nasoukala zpátky pod pokrývku. Pak se ozvaly další zvuky – ty, se kterými jsem se už důvěrně znala. Vrzání staré matrace, koncertující cvrčci, kvílení větru, který se hnal údolím. Všechny mi pomáhaly zorientovat se v mém novém životě – posteli, v níž jsem spala, údolí, v němž jsem žila. Šepot noci, která mi potvrzovala: Jsi tady. Mám povahu městské holky, protože jsem tam celý život vyrůstala. Zvykla jsem si na hlasy lidí v ulicích pod okny, klaksony, vlaky, které až do půlnoci rachotily po kolejích. Naučila jsem se očekávat kroky nad hlavou, bouchání dveří, bublání vody v potrubí ve zdi. To všechno jsem uměla zaspat. Ticho v tomhle domě bylo někdy znepokojující. Pořád ale lepší než zvířata. 7

MEGAN MIRANDA Na Emmy jsem si zvyknout dokázala. Do mého života zapadla rychle, motor jejího auta na příjezdové cestě byl uklidňující, její kroky v chodbě mě ukolébávaly do spánku. Ale kočka, cvrčci, sovy, kojot – to všechno chtělo čas. Čtyři měsíce, a konečně se to měnilo. Jako roční doba. ★ Přijely jsme v létě. Emmy jako první, já pár týdnů po ní. Spaly jsme v ložnicích naproti sobě, s pečlivě zavřenými dveřmi a klimatizací puštěnou na maximum. Když mě tehdy v červenci uprostřed noci probudil výkřik, prudce jsem se posadila na posteli a hlavou mi blesklo Emmy. Bylo to táhlé tlumené zasténání, jako by něco umíralo, a moje fantazie hned zaplnila prázdná okénka. Emmy lapající po dechu, ruce na krku, svíjející se na zaprášené podlaze. Vyřítila jsem se do chodby a už měla ruku na její klice (zamčeno), když se dveře rozlétly a Emmy s vytřeštěným pohledem stanula proti mně. Chvíli vypadala jako tehdy, když jsme se krátce po škole setkaly poprvé. Za to ale mohlo šero v chodbě. „Slyšelas to?“ zašeptala. „Myslela jsem, že jsi to ty.“ Sevřela mi prsty kolem zápěstí a měsíční světlo z nezakrytých oken se odráželo v bělmu jejích očí. „Co to bylo?“ zeptala jsem se. Emmy žila v divočině, pracovala u Mírových sborů, neobvyklé ji z míry nevyvádělo. Další výkřik a Emmy sebou trhla. Ozval se přímo pod námi. „Nevím.“ Byly jsme zhruba stejně velké, ale Emmy hubenější. Před osmi lety to bylo naopak, jenže co byla pryč, přišla o své ženské tvary a zůstala už taková. Měla jsem pocit, že ji musím chránit. Zaštítit ji před nebezpečím, protože z Emmy teď zbyly jen kosti a bledá pokožka. 8

NAPROSTO CIZÍ Zareagovala ale dřív, tichounce se vydala chodbou a její podpatky se téměř nedotýkaly podlahy. Šla jsem za ní a snažila se našlapovat zlehka, dýchat povrchně. Položila jsem ruku na telefon, přístroj pevné linky připevněný na kuchyňské zdi. Pro jistotu. Emmy měla jiné plány. Vytáhla ze zásuvky linky baterku, pomalu otevřela dveře domu a vyšla na verandu. Měsíční světlo zjemnilo její tvary, větřík jí zvedal tmavé vlasy. Namířila baterku na linii stromů a vydala se po schodech dolů. „Emmy, počkej,“ hlesla jsem, ale nevšímala si mě. Natáhla se na zem na břicho a posvítila baterkou pod verandu. Něco znovu vykřiklo. Chytila jsem se dřevěného zábradlí, zatímco Emmy se překulila na záda. Roztřásla se tichým smíchem, jenž se posléze proměnil v hlasité zachechtání, které se vzneslo k noční obloze. Zasyčení, mihnutí něčeho chlupatého, co se zpod verandy řítilo k lesu. A pak znovu. Emmy se posadila. Ramena se jí dál otřásala smíchem. „Bydlíme nad kočičím bordelem,“ prohlásila. Rty mi uvolnil úsměv, tělo okamžitá úleva. „Není divu, že za to chtěli tak málo.“ Emmy se přestala smát, jak její pozornost upoutalo něco jiného. „Páni. Podívej se.“ Hubenou paží ukázala na oblohu za mnou. Úplněk. Ne, superúplněk – tak se říká tomu, když se dorostlý Měsíc jednou v roce nejvíc přiblíží k Zemi. Žlutý a nadosah. Jako by ovlivňoval přitažlivost, doháněl nás k šílenství. Pobláznil kočky. „Můžeme to zastavět tvárnicemi,“ navrhla jsem. „Aby tam zvířata nemohla.“ „Jasně,“ souhlasila. Samozřejmě jsme to nikdy neudělaly. ★ 9

MEGAN MIRANDA Emmy se mrouskající kočky zamlouvaly. Stejně jako se jí líbily staré dřevěné chaty a verandy s houpacími křesly. A taky: vodka, házení šipek při popíjení vodky, osud. Hlavně to poslední. Proto si byla tak jistá, že je správné, abychom se sem přestěhovaly. Neměla o tom vůbec žádné pochybnosti. Osud nás zase svedl dohromady, když se naše cesty po osmi letech od našeho posledního setkání znovu protnuly v jednom spoře osvětleném baru. „Je to znamení,“ prohlásila a já byla dost opilá, aby mi to dávalo dokonalý smysl. Moje úvahy splynuly s jejími, vedení se zkřížilo. Kočky byly nejspíš taky znamení – jen jsem si nebyla jistá čeho. A taky: superúplněk, světlušky, které se vznesly k nebi při jejím smíchu, vzduch prosycený vlhkostí. Jako by nás to všechno pohltilo. Kdykoli jsme potom slyšely nějaké zvuky, pokaždé když jsem sebou trhla na rozedřené hnědé pohovce nebo vinylové židli u stolu, Emmy pokrčila rameny a prohodila: „Jenom kočky, Leo.“ Celé týdny jsem si ale představovala, že pod naší verandou žije něco mnohem většího. Schody ven jsem při každém odchodu z domu jako dítě zdolávala jediným skokem. Představovala jsem si věci schoulené ve tmě, přikrčené ve skrytu, nic než zlověstně zářící žluté oči. Hadi. Mývalové. Zatoulaní a vzteklí psi. Právě včera mi jeden kolega ve škole vyprávěl, že viděl na dvoře medvěda. To je, co? Medvěd na dvoře. Jako by to bylo normální – něco, čeho si všimnete nebo nevšimnete cestou do práce. Graffiti v podchodu, rozbitá pouliční lampa. Nebo medvěd. „Vy nemáte ráda medvědy, slečno Stevensová?“ zeptal se mě s úsměvem. Byl starší a obtloustlý, kůže kolem snubního prstenu se mu na obou stranách vydouvala jakoby na protest. Učil dějiny a zřejmě jim dával přednost před současností. 10

NAPROSTO CIZÍ „A kdo má?“ Pokusila jsem se na chodbě protáhnout kolem něj. „Asi byste si je měla oblíbit, když jste se přestěhovala do jejich kraje.“ Mluvil hlasitěji, než bylo nezbytné. „Je to jejich domov, který jim všichni neustále zastavujete. Kam jinam by měli jít?“ Teď se rozštěkal sousedův pes. Zírala jsem do mezery mezi závěsy a čekala na první známky svítání. Navzdory původním nadějím, které jsem vkládala v půvab dřevěných chat s houpacími křesly na verandách, v příslib nového začátku, jsem v ránech jako to dnešní pořád toužila po městě. Toužila po první injekci kávy, která mi rozproudila krev v žilách, po honbě za článkem, po vzrušení z pohledu na vlastní jméno na stránce. Po svém příjezdu v létě jsem zažívala dlouhá období klidu, jeden blaženě bezmyšlenkovitý den za druhým. Když jsem se ráno vzbudila, nalila si šálek kávy a sešla po dřevěných schodech z verandy, cítila jsem se na chvíli tak blízko zemi a tak propojená s živly jako nikdy předtím. Mé bosé nohy se dotýkaly hlíny pod naší verandou, mezi prsty mě šimrala stébla trávy, jako by mě tohle místo přijímalo. Jindy ale klid někam zmizel a já cítila, jak se ve mně něco vrtí, jako když se probouzí svalová paměť. Někdy jsem snila o tom, že nějaký zlotřilý hacker shodí celý internet, smaže úplně všechno, co na síti kdy bylo, a já se budu moct vrátit. Začít znova. Stát se tou Leou Stevensovou, jakou jsem chtěla být.

KAPITOL A PRVNÍ

mmy říkala rozmarům našeho domu atmosféra: neexistující tlak vody ve sprše, nelogický půdorys. Přední verandu oddělovaly široké skleněné zašupovací dveře od podlahy ke stropu, kterými se vcházelo rovnou do obývacího pokoje a kuchyně, a teprve za nimi byla chodba se dvěma ložnicemi a jednou koupelnou. Hlavní dveře byly na konci chodby a vedly k lesu. Na domě bylo nejhezčí asi to, že byl můj, ačkoli ani to nebyla tak úplně pravda. Ale na nájemní smlouvě bylo moje jméno, v ledničce moje jídlo, nánosy pylu na dveřích na verandu čistil můj prostředek na sklo. Jinak ovšem dům pořád patřil někomu jinému. I nábytek. Já si toho ze svého posledního bydlení moc nepřinesla. Vlastně skoro nebylo co, když jsem vyklízela byt s jednou ložnicí v Prudential Center v Bostonu. Barové stoličky, které by se pod normální stůl nevešly. Dva prádelníky, gauč a postel, u kterých by stěhování stálo víc než si pořídit jiné. Někdy jsem si říkala, jestli za můj kritický pohled na tohle místo a na vlastní rozhodnutí odejít sem nemůžou jen matčina slova, která mi stále zněla v hlavě. Před odchodem z Bostonu jsem se pro ni pokusila upříst 13

MEGAN MIRANDA příběh, v němž bych tu zásadní životní změnu podala jako vědomé rozhodnutí. Rozhodla jsem se apelovat na její smysl pro charitu a slušnost – jak kvůli sobě, tak i kvůli ní. Jednou jsem ji slyšela, jak mě a sestru představuje přátelům slovy: „Rebeka pomáhá těm, kteří se dají zachránit, a Lea promlouvá za ty, kteří se zachránit nedají.“ Takže jsem si představila, jak by mohla prezentovat tohle: Má dcera si vzala neplacenou dovolenou, aby pomáhala dětem v nouzi. Pokud to někdo dokáže prodat, pak ona. Především jsem z toho udělala vlastní rozhodnutí, nepřiznala jsem, že jsem se přidala k plánu někoho jiného jen proto, že jsem neměla kam jít. A taky proto, že čím déle jsem zůstávala nečinná, tím víc jsem cítila, jak se síť utahuje. S Emmy jsme už poslaly kauci a já proplouvala týdny s představami téhle nové verze světa, která na mě čeká. Jenže i tak jsem si před telefonátem musela dodat odvahy. Načasovala jsem ho na dobu, kdy jsem věděla, že matka bude na odchodu na kávu na stojáka s Děvčaty. Připravila jsem si řeč, předem se nachystala na možné námitky. Dala jsem výpověď v práci a odcházím z Bostonu. Budu učit na střední škole, už jsem se s nimi domluvila. V západní Pensylvánii. Víš, že zrovna tam je spousta míst, kde zoufale shánějí pedagogy? No a nebudu tam sama. Pamatuješ se na Emmy, jak jsem s ní po škole bydlela, když jsem dělala tu stáž? Tak ta jede se mnou. Matka ze všeho nejdřív prohlásila: „Na žádnou Emmy se nepamatuju.“ Jako by to bylo to nejdůležitější. To pro ni bylo typické, vybírala z konstrukce jednotlivé dílky, dokud se celá stavba zničehonic nezhroutila. Jenže její dotazovací metody nás nakonec utvrzovaly v tom, že to, co jim odolalo, nestojí na hliněných nohou, že naše plány nejsou upředené ze snů a neprotrhnou se pod prvním náporem. Přidržela jsem si telefon ramenem. „Bydlela jsem s ní po vysoké.“ Nastala odmlka, v níž jsem přímo slyšela matčiny myšlen14

NAPROSTO CIZÍ ky. Myslíš dobu, kdy jsi po škole nedostala tu práci, o které sis myslela, že ji dostaneš, a místo toho jsi nastoupila na neplacenou stáž a neměla kde bydlet? „Já myslela, že to jsi byla s tou… s tou svou bývalou spolužačkou z univerzity, se zrzavými vlasy? Jakže se jmenovala?“ „Paige.“ Když jsem to vyslovila, představila jsem si nejen ji, ale i Aarona, ostatně tak jako vždycky. „S tou jsem bydlela jen chvíli ze začátku.“ „Chápu,“ pronesla pomalu máma. „Mami, já se tě neptám na dovolení.“ Až na to, že jsem se ptala. Svým způsobem. Věděla to. A já taky. „Přijeď domů, Leo, promluvíme si o tom.“ Její rady pomáhaly sestře i mně patřit už od základní školy k těm nejlepším a nejoblíbenějším ve třídě. Máma využívala vlastní chyby, které v životě udělala, aby nás před podobnými chránila. Vychovala dvě nezávislé úspěšné dcery, což jsem teď svým chováním trochu popírala „Takže jak to bylo?“ Změnila najednou úhel vyšetřování. „Najednou jsi přišla do práce a řekla, že končíš?“ „Jo.“ „A to jako proč?“ Zavřela jsem na chvíli oči a představila si, že jsme dva jiní lidé, kteří můžou popravdě vyslovit: Protože mám průšvih, hrozný průšvih. Místo toho jsem se napřímila a odpověděla: „Protože chci něco doopravdy změnit, nejen sbírat fakta a referovat o nich. V novinách nedělám nic jiného, než si čechrám vlastní ego. Učitelů je nedostatek, mami, a ve škole můžu něco vážně ovlivnit.“ „Ano, ale v západní Pensylvánii?“ Vyslovila to tak, že mi to stačilo. Když to Emmy navrhla, západní Pensylvánie mi připadala jako jiná verze světa, který jsem znala, s jinou verzí mě samé – což bylo v tu chvíli přesně to, co jsem potřebovala. Jenže matčin svět měl tvar pod15

MEGAN MIRANDA kovy. Rozprostíral se od New Yorku k Bostonu a obloukem objímal celý Massachusetts (ale Connecticutu se pečlivě vyhýbal). Sama byla v epicentru, v západním Massachusetts, a podařilo se jí poslat každou z dcer na jeden okraj podkovy, takže svět byl správný a kompletní. Jakékoli jiné místo však znamenalo rozličné stupně selhání. Jen jediná generace dělila naši rodinu od podobného způsobu života: polorozpadlý nájemní dům s mizerným potrubím, spolubydlící z nezbytnosti, bezvýznamné městečko, práce jen kvůli výdělku. Když nás opustil můj otec, nebyla jsem dost stará, abych vnímala, jak nás to ovlivnilo. Vím ale, že nastaly časy, na které jsme nebyly připravené a kdy jsme závisely na velkorysosti lidí kolem nás. Doba v předpeklí, o níž matka nikdy nemluvila a teď předstírala, že ji ani nikdy nezažila. Pro ni moje slova nejspíš zněla jako sklouznutí zpátky. „Dobré učitele potřebují všude,“ prohlásila jsem. Odmlčela se. Pak jako by to pomalu, zdráhavě uznala. „Jistě.“ Vítězoslavně jsem zavěsila, ale pak se do mě zahryzlo pochopení. Ona to neuznala. Dobré učitele potřebují všude, ale to ty nejsi. Vlastně to nemyslela jako urážku. Se sestrou jsme byly na střední nejlepší studentky z ročníku, obě jsme dostaly národní stipendium, obě nás hned přijaly na vysokou, kterou jsme si vybraly. Nebylo nelogické, že matka zpochybňovala moje rozhodnutí – zvlášť když přišlo jako blesk z čistého nebe. Dala jsem výpověď, tvrdila jsem jí a nelhala jsem, ale jen po formální stránce. Byla to nejbezpečnější možnost pro noviny i pro mě. Popravdě řečeno jsem přišla o práci a nemohla získat žádnou v oboru, který jsem vystudovala. Popravdě řečeno jsem byla matce vděčná za to, že mi dala tak všední jméno, i když jsem ho v dospívání nenáviděla. Jméno pro dívku, která vždycky splyne s davem a nikdy nevyčnívá. Jméno, jaké se vyskytuje v každém seznamu. 16

NAPROSTO CIZÍ ★ Když jsem se chystala odjet do školy, Emmyino auto před domem ještě nestálo. Což nebylo nic neobvyklého. Mívala noční směny a chodila s jistým Jimem – jeho hlas v telefonu zněl, jako by měl plíce neustále plné kouře. Připadalo mi, že není pro Emmy dost dobrý, že má spolubydlící stejně jako já nepostřehnutelně sklouzává níž. Neodsuzovala jsem ji za to, chápala jsem, jaké to tam venku asi je, že člověk může klid vnímat spíš jako nepřítomnost něčeho. A že někdy jde jen o to někoho mít. Kromě víkendů jsme se doma moc často nepotkávaly, někdy i celé dny. Teď byl ale čtvrtek a já měla platit nájem. Emmy mi obvykle nechávala peníze na stole, pod pomalovaným kamenným zahradním trpaslíkem, jehož někde našla a používala jako těžítko. Zvedla jsem ho za červenou čapku, abych se ještě jednou ujistila, že jsem se nepřehlédla. Nebylo pod ním víc než pár drobečků. Ani její zpožďování s nájemným nebylo neobvyklé. Nechala jsem jí vzkaz na lepicím papírku vedle telefonu, na našem smluveném místě. Napsala jsem tam velkými písmeny ZAPLATIT NÁJEM a připlácla ho na dřevěné obložení stěny. Všechny ostatní vzkazy z toho týdne – PŘIŠEL ÚČET ZA ELEKTRIKU, MIKROVLNKA JE ROZBITÁ a MIKROVLNKA JE SPRAVENÁ – už byly sundané. Otevřela jsem zašupovací dveře na verandu, rozsvítila venkovní světla, zašátrala v kabelce po klíčkách od auta – a došlo mi, že jsem si zapomněla mobil. Otočila jsem se, abych se pro něj vrátila. Zvenku zadul dovnitř vítr a já sledovala, jak se papírek ZAPLATIT NÁJEM odlepuje od stěny a pomalu se snáší na zem za dřevěný stojan, ve kterém jsme nechávaly poštu. Přidřepla jsem si k němu a uviděla nahromaděný binec za stojanem. Hromadu lepicích papírků. VOLAT JIMA leželo správnou stranou vzhůru, ale ostatní vzkazy byly pís17

MEGAN MIRANDA mem obrácené k podlaze. Takže Emmy je nesundala, spadly ze zdi a zůstávaly nepovšimnuté za nábytkem. Nejspíš už několik týdnů. Emmy neměla mobil, protože její staré číslo bylo vedené na účet jejího bývalého snoubence a ona nechtěla, aby ji mohl tak snadno vystopovat. Představa, že bych neměla mobil, mi připadala podobná jako chodit po světě nahá. Emmy ale tvrdila, že je fajn nebýt pořád všem k dispozici. Tehdy mi to pro ni připadalo tak typické, svérázné a roztomilé, ale teď mi to začalo připadat nerozumné a taky sobecké. Nechala jsem jí vzkaz na kuchyňském stole pod zahradním trpaslíkem a pátrala přitom v paměti, kdy jsem ji vlastně viděla naposledy. K původní připomínce nájmu jsem přidala další papírek. ZAVOLEJ MI. Ostatní vzkazy jsem se rozhodla vyhodit, aby se s nimi ty aktuální nepomíchaly.

KAPITOL A DRUHÁ

a cestě do školy byl silniční zátaras. Stál na konci hlavní silnice tam, kde se stáčí zase k jezeru. Auto s rudě a modře blikajícím majáčkem, policista, který řídil dopravu. Sundala jsem nohu z plynu a ucítila známé poskočení srdce. Jako reportérka jsem se naučila vnímat jisté známky probíhajícího dramatu. Nejen sanitky, ale i zábrany kolem konkrétního místa, čumilové s otevřenými ústy, cizí lidé stojící bok po boku s uctivě skloněnými hlavami. A hlavně praskot ve vzduchu. Něco, co můžete cítit, cosi jako statická elektřina. Vábilo mě to k tomu blíž. Jeď dál, Leo, nezastavuj se. Jenže tohle bylo jen pár kilometrů od našeho domu a já pořád nevěděla, kde je Emmy. Kdyby měla nehodu, věděli by, komu zavolat? Jak mě sehnat? Co když je třeba teď někde v nemocnici, úplně opuštěná? Projela jsem kolem policisty řídícího dopravu, zatočila a vjela na parkoviště před nedostavěnou jachtařskou klubovnou. Ve spěchu jsem auto ani nezamkla a vydala se zpátky k zábraně. Držela jsem se mezi stromy, skrytá za zády policisty na silnici, aby mě nemohl poslat pryč. 19

MEGAN MIRANDA Terén se svažoval dolů, kde voda jezera narážela na bahnitý zarostlý břeh. Pod svahem jsem viděla nehybný hlouček lidí, soustředěných na cosi ve vysoké trávě. Takže žádná autonehoda. Pustila jsem se ke břehu, nabalovala si bláto na boty, přidala do kroku. Scéna přede mnou se zaostřovala a navzdory adrenalinu jsem ucítila i spodní proud děsu, když jsem si představovala, co se tady asi mohlo stát. Jenže už na začátku kariéry jsem si musela vypěstovat schopnost odstupu. Tehdy když na mě ještě působil šok z pohledu na krev, když jsem cítila až příliš, viděla tisíce dalších možností v ochablé tváři cizího člověka. Teď už jsem to nedokázala setřást. Byla to jedna z mých špičkových profesionálních schopností. Jen tak se ve světě opravdového zločinu dalo přežít. Uprostřed skutečné čerstvé krve a kostí, psychologie násilí. Jenže když do článku dáte moc emocí, čtenář vidí vás. Autor se musí stát neviditelným. Očima a ušima, mechanismem příběhu. Musí roztřídit fakta, strašlivá, děsivá, krutá fakta. A pak se rychle přesunout k další kauze, než ho to všechno úplně pohltí. Teď už jsem to měla zautomatizované. Emmy se proměnila ve fragmenty, seznam faktů, zatímco já se prodírala vysokou trávou: Čtyři roky v Mírových sborech. V létě přestěhování sem, aby unikla před vztahem, který se pokazil. Noční směny v motelové recepci, občas ve dne úklid domů. Neprovdaná běloška, sto pětašedesát centimetrů, štíhlá, tmavé rovně zastřižené vlasy těsně pod ramena. Mezi stromy zazářilo světlo a odrazilo se od klidné hladiny vody. Policie už se blížila mezi stromy, ale zatím stál u hloučku strnulých přihlížejících jediný strážník, zády k nim, aby jim zabránil dostat se blíž. Došla jsem k okraji skupinky. Nikdo se na mě ani nepo20

NAPROSTO CIZÍ díval. Žena vedle mě měla župan a pantofle, šedivé vlasy se jí uvolňovaly ze spony, která je měla držet pohromadě. Sledovala jsem jejich společný směr pohledu – ke krvavé šmouze v trávě vedle policisty, označené oranžovým praporkem. Kolem ní v ranním šeru poletovali komáři. Za ní kruh z kuželů a za nimi jen prázdný ušlapaný prostor. „Co se stalo?“ ozvala jsem se. Samotnou mě překvapilo, jak se mi chvěje hlas. Žena vedle mě ani nevzhlédla. Ruce měla zkřížené na prsou a zatínala si nehty do pokožky paží. V rozhovorech se svědky nehody lidé vždycky uváděli: Stalo se to tak rychle. A taky: Jako by to bylo v mlze. Lovili útržky informací, nechávali nás vyplňovat bílá místa. Zapomínali. Vybavovali si to špatně. Když jsem se k nim dostali dost brzy, ještě se třásli. Jako tahle žena teď. Dlaně na loktech, ohnuté paže přitisknuté na žaludek. Já na místě činu, to bylo něco jiného. Všechno se pro mě zpomalilo, pobublávalo, šumělo. Budu si pamatovat komáry nad trávou, krvavou skvrnu, pošlapaná stébla. Nejvíc jsem se ale soustředila na lidi. „Bethany Jarvitzová,“ pronesla šedovlasá paní a napětí v mé hrudi povolilo. Není to Emmy. Emmy ne. „Někdo ji pořádně praštil a nechal ji tady ležet.“ Přikývla jsem a předstírala, že vím, o kom mluví. „Zahlídly ji tady děcka, co si hrály u autobusový zastávky.“ Kývla bradou k silnici, odkud jsem přišla. Teď už si tam nikdo nehrál. „Kdyby ne…“ Stiskla rty k sobě, až z nich zmizela barva. „Žije chudák sama. Jak dlouho by asi trvalo, než by si někdo všimnul, že se ztratila?“ Zachvění. „Bylo tady tolik krve.“ Podívala se na svoje pantofle a já sledovala její pohled. Špičky měla rezavě hnědé, jako by tou krvavou louží prošla. Odvrátila jsem se k silnici. Slyšela praskání statické elek21

MEGAN MIRANDA třiny vysílačky, hlasy policistů štěkající rozkazy. Tohle se mnou ani s Emmy nemělo nic společného. Musím odejít, než se stanu součástí toho všeho, jednou ze svědkyň, které si policisté budou chtít pořádně proklepnout. Moje jméno bylo spojené se sérií událostí, které jsem zoufale toužila nechat za sebou. Soudní zákaz styku, hrozba žaloby, tichý hlas mého šéfa s blednoucím krkem. Panebože, Leo, cos to udělala? Ucouvla jsem. Pak ještě o krok. Otočila jsem se k autu a zastyděla se za to bláto na botách. Na půli cesty k němu jsem za sebou zaslechla nějaký šustot. Prudce jsem se otočila, nervy napjaté – a zachytila slabý závan potu. K obloze se vznesl pták a pleskot jeho křídel rozbil ticho. Nic jiného jsem neviděla. Vzpomněla jsem si na ty zvuky uprostřed noci. Na štěkot psa. Na načasování. Jen zvíře, Leo. Medvěd. Jenom kočky. ★ Než jsem dojela do školy, bylo už skoro pozdě. Vyučování ještě nezačalo, ale měla jsem být v budově před prvním zvoněním. U hlavní brány se nakupila auta studentů, takže jsem radši projela přes parkoviště autobusů (což se nedoporučovalo, ale neodporovalo to pravidlům) a zaparkovala na místě pro pedagogy za tou částí budovy, kde jsem učila. Pak jsem použila služební klíč a prošla dovnitř požárním východem (ani to se nedoporučovalo, ale taky to neodporovalo pravidlům). Učitelé se ve sborovně shlukli dohromady a něco si šeptali. Asi už věděli o ženě u jezera. Tady to nebylo jako ve městě, kde den co den dochází k novým zločinům, sirény tvoří 22

NAPROSTO CIZÍ součást zvukového koloritu a pouhá blízkost nic neznamená. Tam bych nedokázala dostat do novin článek o raněné nalezené na břehu jezera – ne pokud zůstala naživu.

KAPITOL A TŘETÍ

ebyli to jen učitelé. Celá škola bzučela vzrušením. Neslo se z chodeb, přelévalo mezi studenty a sílilo, když si sedali do lavic. Ruce přes pusu. Ach, panebože. Úžas, otáčení hlav od jednoho k druhému. Určitě mluvili taky o tom. Takže to bude jeden z těch dní, kdy se při hodinách nedá udržet pořádek. Ve škole to občas takhle šumělo, ale bylo to jako poslouchat hovor v neznámém jazyce. Klepy psané tajným písmem, šifrou, jejíž klíč jsem už dávno zapomněla. Začínala jsem si myslet, že ten pocit odtržení nesouvisí jen s věkem. Studenti byli druh, který na střední metamorfuje. Přicházeli sem jako děti, skřehotavé hlasy, samá ruka, samá noha, a odcházeli jako někdo jiný. Křivky a svaly a nesmírná moc skrytá za obojím. Ostatní části jejich bytostí se s tím zoufale snažily udržet krok. Chovejte se slušně, napomínali jsme je. A oni seděli v lavicích, shrbení, v očekávání, s palci poklepávajícími do podlahy v manickém rytmu. Při zazvonění na přestávku se vymrštili a pádili ke dveřím, jako by už nemohli odolat volání 25

MEGAN MIRANDA divočiny. Ve třídách po nich ještě dlouho poté zůstával odér pižma a peprmintu. Nechápala jsem, jak tady ode mě někdo může čekat, že něco dokážu, něco jiného kromě kontroly docházky. Tahle škola nebyla nic víc než zadržovací cela. Zazvonilo na začátek vyučování a bzukot pokračoval. Vylovila jsem z tašky štos opravených písemek a zaslechla to… Obvinění. Žaludek se mi sevřel. Slovo ostré jako břitva, stálá hrozba. Trvalá, i když nepatrná možnost. Můj bývalý Noah mě varoval, abych s tím článkem byla opatrná. A já si myslela, že přesně to dělám. Vážně. Vzpomněla jsem si, jak na mě na vysoké škole při přednášce ulpěl profesorův zrak, jako by už tehdy vycítil, že se mě to bude týkat – když nám vysvětloval, že v žurnalistice se lež stává žalovatelným křivým nařčením. Ve skutečnosti nešlo jen o to, jen o právní klasifikaci. V žurnalistice je lež porušením toho nejsvětějšího ze všech přikázání. Zmiz odtud, vyzval mě můj šéf, a doufej, že se na to časem zapomene. A přesně to jsem udělala. Zmizela jsem doslova za horami. Jenže ve věku informačních technologií vzdálenost nic neznamená. Myslela jsem si, že jsem tomu unikla, jenže asi ne. V duchu jsem se okřikla. Chovám se iracionálně. U jezera našli nějakou poraněnou ženu. Nejspíš se mluví o tom. Vydala jsem se mezi lavice a pokládala jim eseje oznámkovanou stranou dolů. Nakláněla se blíž, snažila se zaslechnout něco víc. Síla zvyku. Connor Evans na mě upřel vykulené oči a moje ramena se napjala. Někdo ze třídy? Udělala jsem si pohledem rychlou prezenci. Kdo chybí? J. T., jenže J. T. nikdy nechodí včas. 26

NAPROSTO CIZÍ Ještě tamhle. Prázdná židle ve třetí řadě u okna. Theo Burton. Před pár týdny mi odevzdal deníkový záznam na volné téma, z něhož mi při čtení naskakovala husí kůže. Byla to ale fikce, a tak jsem to nekomentovala. Psal ovšem tak zasvěceně a sebejistě, až mi připadalo, že to nemůže být jen fantazie. Tak realisticky. Zavřela jsem oči a pod víčky se mi roztančila jeho slova: Chlapec se na ni dívá a ví, co udělala. Představuje si ochablé končetiny. Rudou barvu krve. Jestli Theo něco provedl, jestli byl ten text varováním… Bože, pak je to moje zodpovědnost. V hlavě mi okamžitě naskočila výmluva. Nečetla jsem to moc důkladně, byla to jen školní práce. Na známky. Já nevěděla. Jenže potom Theo Burton prošel dveřmi a ramena se mi uvolnila. Cestou k lavici se na okamžik zastavil před třídou. „Před školou a v kanceláři je to samej policajt,“ pronesl, jako by to tady měl na povel. Límec měl vyhrnutý, boty dokonale vyčištěné. Theo Burton byl ve skutečném životě příliš civilizovaný. Kdyby tohle byla druhá hodina, dozvěděla bych se všechno rovnou. To jsem měla prváky, kteří mě brali jako svou důvěrnici. Třída z třetí hodiny zase vítala každou záminku, jak zabrousit od tématu, takže bych se jich mohla zeptat, aniž bych to cítila jako svou nevýhodu. Jenže třída z prvního vyučovacího bloku se už na začátku roku rozhodla proti mně vzbouřit a já se z toho ještě pořád nevzpamatovala. Pokud bych dokázala připustit, že jsou na to dost chytří nebo dost drží pohromadě, musela bych uznat, že to naplánovali dobře. Koordinovaný útok. Za všechno jsem si ale mohla sama, tak jako za svůj zpackaný život. První den školy jsem se jim představila a uvedla, že jsem se právě přistěhovala z Bostonu. Myslela jsem, 27

MEGAN MIRANDA že to na děti na takovém místě – v městečku, které se pomalu začínalo zvedat ze dna – udělá dojem. Myslela jsem, že je mám přečtené. Dívka v zadní lavici zívla, a tak jsem v domnění, že mi to dodá větší autoritu, ještě řekla, že jsem pracovala jako novinářka. Zívalka škubla hlavou a ve tváři se jí objevil výraz kočky, která drží v zubech kanára. Jak jsem měla brzy zjistit, byla to Izzy Maroneová. Zeptala se: „Takže učíte první rok?“ Byla jsem tam tři minuty a už jsem se dopustila chyby. Vůbec neměli důvod si myslet, že jsem ve třiceti učitelský nováček. Že začínám znova od nuly, protože poprvé jsem to podělala. V téhle škole byly každý den čtyři vyučovací bloky po devadesáti minutách, ale ten první mi pořád připadal, jako by trval dvojnásobně dlouho. Izzy Maroneová právě pořádala tiskovou konferenci. Chlapci kolem si k ní přitáhli židle, hlavy nakloněné k sobě. Theo Burton se natáhl do mezery a položil prsty na Izzyinu lícní kost. Promluvil jí do ucha. Zatvářila se smrtelně vážně. Rozhodla jsem se zkusit Molly Laughlinovou, která byla na kraji – jak fyzicky, tak metaforicky. Doufala jsem, že ostatní ve třídě jsou také zasvěcení do toho bzukotu kolem. „Co se stalo?“ zeptala jsem se jí. Vždycky jsem byla hrdá na to, že dokážu najít správné zdroje a přimět je, aby promluvily. A tohle byla snadná volba. Viděla jsem, jak je v šoku – z toho, že jsem se tak přímo zeptala. Nadechla se, když vtom zapraskal reproduktor školního interkomu. „Slečno Stevensová?“ Hlas zástupce ředitele třídu rychle utišil. „Ano, pane Sheldone?“ Pár týdnů mi trvalo, než jsem si zvykla na tuhle místní zvláštnost, že učitelé mezi sebou mluví takhle veřejně, ať už jsou studenti ve třídě, nebo venku na chodbách. A taky jsem 28

NAPROSTO CIZÍ si nemohla zvyknout na to formální oslovování na pracovišti, které jako by patřilo do jiného století. „Přijďte prosím na chvíli do kanceláře.“ Hlas Mitche Sheldona zaduněl učebnou. Uvědomila jsem si ticho a nehybnost za sebou. Čtyřiadvacet párů uší, naslouchajících, vyčkávajících. V kanceláři je policie. A teď volají mě. Zvedla jsem si ruku k ústům a užasle sledovala, jak se mi třesou prsty. Vydala jsem se pro kabelku do zamčené zásuvky stolu u stěny a dala si načas s odemykáním. Uvědomovala jsem si, že všichni kolem vědí něco, co já ne. Zámek se nadvakrát vzepřel, než se klíček konečně otočil. Izzy se po mně ohlédla a zamračeně sledovala moje roztřesené ruce. „Slyšela jste to?“ „Co jestli jsem slyšela?“ I když se snažila předstírat vážnost, z poškubávání jejích rtů bylo zřejmé, že překypuje nesmírným potěšením nad tím, že mi to může povědět. Jako by věděla, že o tom nic netuším. Obrnila jsem se proti tomu, co přijde. „Zadrželi trenéra Cobba. Za ublížení na zdraví.“ Ach. Do hajzlu. Dostala mě.