Pro vyssi dobro_001 az 003.qxp_Sestava 1 15.06.20 16:02 Strรกnka 3
THE GREATER GOOD Copyright © Tim Ayliffe 2018 All rights reserved Translation © Milan Lžička 2020
ISBN 978-80-242-6653-4
P ROL O G
Fallúdža, duben 2004
„Už nemůžu, Bailey.“ Bailey podal Geraldovi zelenou polní láhev, kterou mu dal minulou noc kapitán Alessandro, když si chystali zásoby na přesun do Fallúdži. „Potřebuješ jenom trochu svlažit. Vypij to.“ Gerald feldflašku popadl a zhluboka se napil vody. „Dvanáct hodin, Bailey. Tolik už uběhlo od chvíle, co jsme do téhle díry napochodovali. A za tu dobu jsme postoupili o kolik – dvě stě metrů?“ „Ne… sto.“ Bailey si láhev zase vzal a sám si lokl. Voda chutnala výborně. „Kde, k čertu, vůbec vězí rota Bravo?“ divil se Gerald. „Řekli nám, ať tady počkáme. Venku je moc nebezpečno.“ „Odstřelovači, minometná palba a k tomu to pitomé halekání, co v jednom kuse zní z mešit jak poškrábaná deska.“ Gerald drmolil tak překotně, že mu Bailey skoro nerozuměl. „Jsi jenom grogy, kámo. Brzo už zas budeme sedět v zelené zóně, popíjet pivko a všemu se chechtat.“ Gerald se zvedl. „Jdu se mrknout ven.“ „Opatrně, kámo. Že tady máme zůstat, nám neříkali pro nic za nic.“ „Na to kašlu. Potřebuju vědět, co se děje.“ Bailey sledoval, jak Gerald došel ke dveřím pokoje a zmizel chodbou. Dům, ve kterém se skrývali, téměř zničil minometný granát.
6
TIM AYLIFFE
V pobořené stavbě bylo tolik děr, že připomínala zpola snědený bloček ementálu. Od roty Bravo dostali pokyn schovat se v přízemí, dokud nebude oblast zajištěná. V patře to bylo příliš nebezpečné – kdyby šlo do tuhého, nedalo by se snadno prchnout. Bailey vstal a vydal se za Geraldem. Měli se pořád držet při sobě, živí, nebo mrtví. Tak zněl rozkaz kapitána Alessandra. Vtom chodbou otřásla exploze. Ovzduší zahalil prach a Bailey ztratil Geralda z očí. Od hlasitého výbuchu bomby, která dopadla opodál, mu zvonilo v uších a byl úplně dezorientovaný. Prach se mu v ústech měnil na betonové hrudky, těžko se mu dýchalo. Rukama se snažil rozehnat kouř, aby se zorientoval a zjistil, co se stalo. Byl tak zmatený, že začínal panikařit. „Geralde! Geralde! Geralde!“ křičel. „Zdrhej, Bailey! Zdrhej! Tudy! Vypadni! Vypadni!“ rozlehl se chodbou Geraldův hlas. Úleva. Gerald žije. A teď: strach. „Bailey! Zmiz odtamtud!“ Ozvala se prudká střelba a vzápětí další hlasy. Americké a taky arabské. Najednou se vedle Baileyho rozprskla zeď a srazila ho na kolena. Ležel na zemi zasypaný sutí z pobořené stěny a kašlal, jak se jeho plíce snažily vydobýt z prachu kyslík. „Geralde! Kde jsi?“ Bum! Bum bum bum! Střelba se vzdalovala. Hlasy už se neozvaly. Zaslechl kroky, někdo k němu běžel. Bailey ze sebe smetl kusy omítky a zdiva, které mu zezadu zavalily nohy, a z kleku se zvedl do stoje. „Geralde?“ Nic. Vzduch byl tak prosycený kouřem a prachem, že Bailey viděl sotva na metr.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
7
„Billy? Macu? Marlone?“ volal jména všech mariňáků, na které si vzpomněl. Kroky se přibližovaly. Zastavily se před ním. Skrz mračno prachu Bailey zahlédl černý šátek a dvě tmavé oči, které ho probodávaly pohledem. Pronikavé oči překypující nenávistí. „Ty pse!“ Muž zvedl pušku, rozmáchl se a pažbou srazil Baileyho k zemi. A nato Bailey jako ve zpomaleném filmu zahlédl, jak ho pažba udeřila do hlavy ještě jednou.
1 . K A P I T OL A
Sydney, úterý
Na koberci malého bytu v Rushcutters Bay nedaleko ústí sydneyského dálničního tunelu Cross City ležela mrtvá žena. Její tvář měla děsivý modročervený odstín. Tmavé podlitiny na krku dávaly tušit, že ji někdo zardousil. To byl ovšem problém policie, ne Johna Baileyho. „Chci, aby ses toho ujal,“ řekl mu ráno do telefonu Gerald. „Proč? Vypadá to na vraždu, a odkdy mám na starost černou kroniku?“ „Je to složitější, než se zdá. Několik měsíců jsi nenapsal ani čárku a za vysedávání po nočních barech a vykládání válečných historek prachatým rozvedeným paničkám v Paddingtonu tě už dál platit nebudu, jasné?“ Bailey tu urážku přešel, protože se chtěl dozvědět víc. Snad v něm byl někdejší novinář pořád ještě někde ukrytý. Přesto si neodpustil jízlivou repliku. „No dobře, když ti na tom tak záleží. Zřejmě tvoje stará známá. Nechceš se mi s něčím svěřit?“ „Ne, kámo. Prostě tam zajeď. Promluvíme si pak.“ Bailey poznal, že na srandičky nemá Gerald náladu, tak toho nechal. „Já teda vyrážím, no. Ozvu se ti.“ „Díky. A Bailey?“ „No?“ „S nikým jiným než se mnou o tom nemluv, jo?“ „Jasně, šéfe.“
PRO VYŠŠÍ DOBRO
9
Gerald zavěsil. Bailey věděl, jak je starému kamarádovi nepříjemné, že mu šéfuje, a proto mu to při každé příležitosti připomínal. A taky si uvědomoval, jak hezky se k němu Gerald chová od chvíle, co se vrátil z Londýna jako zlomený muž. Poprvé za hrozně dlouhou dobu se Bailey smířil s myšlenkou, že se zas pustí do práce. Před obytným komplexem parkovala dvě policejní auta, jedno označené, druhé typický holden s turbodmychadlem, v jakých dnes jezdí policajti v civilu. Vchodové dveře budovy zely dokořán. Psát o kriminálních případech bylo snazší, než si vzpomínal. Když došel chodbou k policejní pásce bránící ve vstupu do bytu 9B, praštil ho do nosu palčivý pach, který zburcoval sousedy. Tělo uvnitř zřejmě leželo několik dní, možná i déle. Otevřené dveře byly odshora až dolů cikcak překryté pruhy modrobílého plastu. Trojúhelníkovými škvírami nahlédl dovnitř. Byt byl maličký i na poměry středu města. Viděl skoro všechno. U okna stála neposkvrněná pohovka s plátěným potahem, křesílko v téže barvě, konferenční stolek – všechno úhledně vyrovnané před plochou televizí, připevněnou ke stěně. Nenápadně zapojená drahá zvuková aparatura. Na stěnách visely stylové tisky uměleckých fotografií z pláže Bondi a v elegantní váze na mramorové kuchyňské desce tlel pugét gardénií. I přes jeho nevelké rozměry bylo Baileymu jasné, že byt stál pořádný ranec. Ceny nemovitostí v Sydney se pohybovaly v absurdních částkách. Opodál se dva policisté v modrých uniformách bavili s jakousi ženou v tmavém kostýmku a s uhlazeným culíkem. Z řeči těl mužů v modrém vyplývalo, že jim dotyčná velí. Šeptali si u okna s vý hledem na místní park a občas ukázali na otevřený bílý pytel s mrtvolou, který jim ležel u nohou na koberci. Bailey viděl oběti z boku do tváře. Byla krásná. Blond vlasy, rafinované líčení a velký diamant v uchu. Očividně o sebe dbala. Zbarvení pokožky a podlitiny na hrdle dávaly tušit, že její smrt nebyla nešťastná náhoda.
10
TIM AYLIFFE
Bailey si dlaní zakryl nos. Ucítil mýdlo, jímž se umyl ve sprše, i alkohol, který mu po včerejším flámování vyvěral z pórů. K přebití odéru linoucího se z mrtvoly byl dobrý jakýkoliv pach. Nasucho polkl. Nebožtíka neviděl už dlouho, ne ale zase tak dlouho, aby to vymazal z paměti. Ten smrad byl pokaždé stejný. Pokud tedy mrtvola nehořela. Policisté se spolu dál bavili a Baileyho u dveří si vůbec nevšimli. Pohledem hledal v pokoji stopy. Nikde žádné převrácené židle, žádné známky násilného vniknutí, žádná krev na koberci, žádné rozbité fotorámečky ani rýhy na zdech. Zkrátka nic. Jestli tuhle holku někdo uškrtil, proč nikde nejsou stopy zápasu? Bailey si klekl a skrz policejní pásku se naklonil blíž k podlaze. Na krémovém koberci u dveří se povalovaly žluté střevíčky na vysokém podpatku. Očividně nebyly zrovna laciné. Stejně jako oběť. Že by vyrušila profesionální lupiče? Našli ji ležet u dveří, jimiž se snažila utéct vrahovi? Bailey nenápadně prostrčil hlavu mezi pruhy pásky ještě o něco dál, aby získal lepší rozhled po pokoji, a v duchu si představoval ženino tělo na koberci vedle sebe. Dveře kdosi rozrazil tak prudce, až narazily do zdi a udělaly prohlubeň do omítky. Jedním koncem byl ke klice uvázaný opasek, jehož spona se pohupovala v půli cesty mezi zámkem a kobercem. Možná to nakonec nebylo vloupání ani vražda; co když šlo o nějakou podivnou sexuální hru, která se zvrhla? „Přejete si?“ Jeden z policistů si všiml, že se Bailey krčí na kolenou u dveří. Bailey neodpověděl. „Příteli, na něco se vás ptám,“ luskl strážce zákona prsty. „Co to tam vyvádíte?“ Bailey se jakoby nic zvedl. „Jenom se koukám, jestli nepotřebujete pomoc.“ „Pán je vtipálek. Co kdybych vás nechal –“ „Bailey, jsi to ty?“ otočila se k němu policistka v civilu. „Sharon Dexterová.“ To jméno mu vylétlo z úst, než se stačil zarazit. Pořád stejně podmanivé oči, jejichž pohled ne každý snesl.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
11
Pořád stejná figura, stejné chování, dokonce ještě sebejistější, než si pamatoval. Když se vzpamatoval, řekl: „Kdybych tušil, že jsi to ty, tak tu pásku strhnu a jdu dovnitř.“ „Však moc nechybělo. Dneska už ovšem máme přísnější předpisy, aby se nám lidi jako ty nepletli do práce.“ Dívala se mu do očí. „Takže vy se znáte?“ otázal se mladý policista nepřátelsky. Jeho tón Baileymu připomněl, proč nemá poldy v lásce. Někteří lidé zkrátka nejsou natolik inteligentní, aby dovedli zacházet se svěřenou mocí. Ti dobří ji nedávají na odiv. Jiní se spoléhají na sílu svého odznaku. Bývají pak netrpěliví a vzteklí. Neustále nakvašení. „Z kolegy bude jednou detektiv, Sharon.“ „Příteli, nechám vás vyvést, jestli –“ „Jenom vás provokuje, Robe.“ Inspektorka Dexterová nerada spolupracovala s horkými hlavami. „Seznamte se – konstábl Rob Lucas, John Bailey, chlap, co si rád dělá srandu. Proto taky musel jednou přenocovat v base. Je to tak, Bailey?“ „Máš dobrou paměť, Sharon. I když vlastně není divu, protože jsi mě tam šoupla ty.“ „To je fakt. A jak se vůbec máš?“ zeptala se a zamířila k němu. „Přijde na to, co je za den…“ „A co tady vlastně děláš?“ Zastavila se přímo před ním, takže si mohla dobře prohlédnout jeho obnošenou flanelovou košili, kyprý pas, špinavě blonďaté vlasy prokvetlé stříbrem i pohlednou tvář, zvrásněnou a ošlehanou životem žitým naplno. „Černá kronika už je dneska trochu pod tvou úroveň, ne? Neměl bys být někde v cizině a psát o nějaké občanské válce?“ „To už delší čas nedělám. Dávám přednost snadnějšímu životu.“ Oba věděli, že to je lež. „S tou páskou na dveřích jste vážně nešetřili. Nemohl bych dovnitř?“ „Ani nápad!“ zvolal Lucas. „No dobře, kámo,“ mávl Bailey na brunátného policistu na opačné straně pokoje. „Hlavně klídek, jo?“
12
TIM AYLIFFE
„Robe, nechte to na mně.“ Dexterová ztišila hlas. „Hele, vážně, Bailey, dneska je všechno jinak. Jak je to už dlouho – pětadvacet let, co ses motal kolem policajtů?“ „Tak nějak,“ přisvědčil Bailey. „Hlavně kolem jedné konkrétní policistky.“ Mrazivě se na něj podívala – varovala ho, ať tohle téma dál nepitvá. „Jo, na to zřejmě vzpomínáme každý jinak.“ „Na tenhle případ mě nasadil Gerald. Prý trest za lenost, povídal.“ „Sympaťák Gerald,“ odvětila Dexterová. „Jak ten se má? Pořád si myslí, že je novinařina nejúčinnější zbraní proti zločinu?“ „To je holt náš Gerald. Dneska už ale prakticky nepije. Je s ním nuda. Nancy mu zakázala stýkat se se mnou mimo práci.“ „Ta měla odjakživa víc za ušima než vy dva dohromady.“ Dexterová chtěla zřejmě ještě něco dodat, pak ale odvrátila pohled. Bailey se rozpačitě usmál. „No a co ty vlastně –“ „Dovnitř každopádně nemůžeš.“ Jestli si někdy měli promluvit o tom, k čemu mezi nimi došlo, teď na to nebyla vhodná chvíle. „Co mi teda můžeš povědět?“ zeptal se Bailey. „Navenek všechno vypadá celkem jednoznačně,“ odtušila. „Nezaviněná smrt. Žádné známky násilného vniknutí. Žádné známky cizího zavinění. Kalhotky měla na sobě – nikde nic lepkavého.“ „A neoficiálně?“ Bailey se chtěl dozvědět něco mimo protokol. Něco, čím by se dalo vysvětlit, proč ho Gerald vytáhl z postele a poslal na místo činu. „Dneska nic, Bailey.“ „Ale no tak, Sharon, vždyť tě znám. Určitě máš něco v rukávu.“ Dexterová se odmlčela, popošla ke dveřím a skrz pruhy pásky mu podala svou vizitku. „Skvěle placená prostitutka se udusí na dveřích při sexuálních hrátkách à la Michael Hutchence. Může za tím být cokoliv. Vyšetřuju to.“ „A dál?“ „To je ažaž, Bailey,“ namítla. „Jsi jediný reportér, se kterým jsem mluvila, a jak ti pořád opakuju, všechno už je jiné než dřív.“
PRO VYŠŠÍ DOBRO
13
„A jméno máš?“ „Catherine Chamberlainová. To můžete otisknout, víc ze mě ale dneska nedostaneš.“ „Tak jo.“ Bailey si její navštívenku schoval do kapsy a chystal se odejít. „A Sharon, ještě jedna věc.“ Tentokrát prostrčila hlavu páskou Dexterová. „Co?“ „Rád jsem tě viděl… a musím uznat, že… vypadáš dobře.“ „S tímhle už na mě laskavě nechoď.“ Dexterová rozhrnula pásku na dveřích a znova zmizela v pokoji. Baileymu bylo třiapadesát a znova měl na starost sydneyskou černou kroniku jako novinářský elév. Musel se tomu zasmát.
2 . K A P I T OL A
Bailey musel zalomcovat klíčem v zámku, než se mu podařilo otevřít dveře auta. Nějaký pitomec poškodil zámek šroubovákem, když se mu do Toyoty Corolla z roku 1991, zaparkované před jeho domkem v Paddingtonu, vloupal. Nejspíš nějaký feťák. Odnesl si jenom pár mincí na parkovné z popelníku. Víc možná ani nepotřeboval. Drogou, která se v Sydney nově rozmohla, byl takzvaný ice. Podobně jako heroin v devadesátých letech byl k mání úplně všude. A byl levný. Čtyřicet babek za dávku. A uživatele nebylo těžké poznat. Zvlášť když účinek fetu vyprchal. Měli ztrhané obličeje, pronikavý pohled a byli jako kost a kůže. Mumlali si pro sebe a zpravidla se chovali agresivně ke každému, kdo se odvážil podívat jejich směrem. Baileymu bylo líto záchranářů a nemocničního personálu v přední linii boje s touhle sydneyskou drogovou epidemií, zvlášť proto, že ti, co berou ice, mají sklony k násilí. Článek ale o metamfetaminu napsat nehodlal – z novinářského hlediska nešlo o nic objevného. Před chvílí se díval na mrtvolu krásné dívky, která z neznámých důvodů přišla o život, a on toužil zjistit proč. Když nastartoval, začalo hrát rádio. Názory posluchačů – tenhle pořad nesnášel, občas ho ale chtě nechtě poslouchal, aby věděl, čím město žije. Volající mu až tak nevadili. Většinou se jim spíš smál. Nemohl vystát moderátory. Přitroublé štváče vydávající se za novináře, šiřitele něčí pravdy, hlídacího psa pracujících. Byli to ti největší tlučhubové v zemi. Vždycky ovšem jaksi rozebírali problémy, které lidi zajímaly.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
15
Jednou se Bailey ocitl na slavnostní večeři, kde ho posadili naproti největší sydneyské hvězdě ranního rozhlasového vysílání Keithu Robertsovi. Bezkonkurenčně největšímu kreténovi, jakého kdy potkal. A celý ten zážitek mu ještě znepříjemnilo Robertsovo vyjádření, že je Baileyho největším fanouškem. Tehdy na tom Bailey nebyl nejlíp. Nedlouho předtím ho stáhli zpátky do Austrálie po dvaceti letech, které strávil jako blízkovýchodní dopisovatel listu The Journal. Válka v Iráku, Afghánistán – zvlášť Bushova éra zanechala na jeho duševním zdraví výrazné následky. Ne že by Bailey před rokem 2001 nikdy nezažil násilí. Zvlášť Bejrút v roce 1989 byl drsná zkušenost. Jen mu připadalo, že moderní válčení už není záležitostí pěšáků v terénu, ale spíš bomb. Na jedné straně údery dronů, na druhé podomácku vyráběné výbušniny. Civilní ztráty stoupaly a novinářům a humanitárním pracovníkům nezbývalo než počítat mrtvé a odhadovat, kolik z nich vlastně bylo lumpů. A Bailey těch nebožtíků napočítal opravdu hodně. Víc, než kolik by člověk měl, jestli taková míra existuje. Gerald byl přesvědčený, že nejlíp kamarádovi pomůže s rekonvalescencí, když ho bude zvát na co nejvíc společenských akcí. Pokud bude chodit mezi normální lidi a bavit se s nimi, třeba pak bude i on zase normální. Bailey věděl, že je to lepší než pít sám, takže se aspoň na určitou dobu podvolil. Gerald měl ale tehdy večer u sebe doma v Mosmanu tušit, že posadit Baileyho poblíž Robertse je chyba. Jakmile se všichni uvelebili na místech, začal se Roberts u stolu rozkřikovat, jako by promlouval k posluchačům svého pořadu, sám si odpovídal na otázky a předkládal vlastní interpretace posledních zpráv, jako by to bylo slovo boží. Vyvracet přesvědčení někomu jako Keith Roberts bylo skoro nemožné. Když se o to lidé pokoušeli, jednoduše zvyšoval hlas. A čím hlasitěji mluvil, tím víc měl pravdu. Názorů přehršel, faktů poskrovnu. A navíc to byl neurvalec. Ještě ani nepřinesli hlavní chod a Roberts už začal přítomné oblažovat svými postoji k problematice Blízkého východu – „Beznadějná,
16
TIM AYLIFFE
barbarská zem,“ nechal se slyšet, „kde vládnou divoši s nenávistným náboženstvím.“ Slavnostní večeře předčasně skončila ve chvíli, kdy se Bailey zvedl a chrstl Robertsovi do obličeje skleničku vína. Při vzpomínce na ten večer, respektive na to, co mu z něj utkvělo v paměti, se Bailey v duchu zachechtal. Od té chvíle uběhly skoro tři roky. Dnes už byl jako člověk klidnější, jeho opovržení Robertsem ale neztratilo na síle ani trošičku. Ladil stanice, dokud nenašel Robertsův známý štěkavý hlas, aby si poslechl, co si posluchači myslí o tématu dne – ať už šlo o cokoliv –, a současně svou starou rachotinou mířil v ranním provozu do redakce Journalu na opačné straně města. „Už se blíží, přátelé. Věřte mi, že jo. Myslí si to i Michael Donaldson a ten to musí vědět. Jako velvyslanec v Pekingu se na banketech ve Velkém sále lidu vemlouval rudochům do přízně léta letoucí…“ Roberts už byl v ráži. „No, a tenhle pan Donaldson napsal knihu. Podle mě je to snůška nebezpečných žvástů. Myslí si totiž, že bychom se měli přátelit hlavně s Čínou a na Ameriku zapomenout. Staré modro-bílo-červené barvy jsou prý na ústupu… zato rudá teď frčí. Naskočte do toho vlaku, než bude pozdě. Pusťte z hlavy zákopy, ve kterých jsme po boku Američanů bojovali proti společnému nepříteli!“ Robertsovo úvodní slovo bylo často delší než samotný rozhovor. „Tak co si myslíte o Číně? Přítel, nebo nepřítel? Za chvíli nám můžete začít volat. Nejdřív ale pohovoříme s Michaelem Donaldsonem a vyslechneme si jeho názory, které se objevily na titulních stránkách dnešních novin.“ „Michaele Donaldsone, vítejte v našem pořadu.“ „Mockrát děkuju za –“ „Takže podle vás už je načase opustit představu o rudoších pod postelí a pustit je dovnitř dveřmi?“ Donaldsona znal Bailey z dob, kdy působil jako velvyslanec v Izraeli. Byl to kariérní státní úředník a jeden z diplomatů, kteří vystřídali celou řadu špičkových postů skoro ve všech koutech
PRO VYŠŠÍ DOBRO
17
světa. Baileymu se nechtělo věřit, že svolil k účasti v Robertsově pořadu. Faktem ovšem bylo, že potřeboval zvýšit prodeje své knihy. „Keithe, po mém soudu nejste ke svým posluchačům tak docela upřímný. V mé knize se nepíše to, co tvrdíte. Svět se mění. Čína je nezpochybnitelná ekonomická velmoc, náš zdaleka největší obchodní partner. V Bílém domě sedí nový prezident, který je zastáncem protekcionistické politiky. Austrálie stojí před řadou strategických výzev a –“ „No tak, pane Donaldsone, mluvte řečí, které rozumí i běžný člověk.“ Donaldson ještě ani nedokončil první odpověď a Roberts už se do něj pustil. „Podle vás už Spojené státy brzo nebudou řídit svět, a tak bychom měli na Washington zanevřít a kupovat zbraně, válečné lodě a bojové letouny od Číňanů, snažit se těm zloduchům zavděčit, než bude pozdě!“ „Nic takového rozhodně neříkám. Keithe, kdybyste mě nechal –“ „Ne, myslím, že váš postoj chápeme,“ přerušil ho Roberts. „Svoje stanovisko budete moci podrobněji odůvodnit za chvíli. Teď přejdeme k telefonátům a zjistíme, co si myslí naši posluchači. Na lince máme paní Doris. Doris, vítám vás ve vysílání.“ „Dobrý den, Keithe. Váš pořad mimochodem přímo zbožňuju.“ „Tak to mockrát děkuju. Co si tedy myslíte o vztahu k Číně?“ „Musím říct, že mě slova Michaela Donaldsona vážně děsí. Číňani prostě nejsou jako my. Nesdílejí naše hodnoty –“ Bailey už slyšel ažaž. Roberts byl pořád stejný kretén. Přepnul rádio na CD přehrávač a nahlas si pustil Rolling Stones, aby z uší vytěsnil Robertsův štěkavý hlas. Exile on Main Street – to bylo album s velkým A. Když Bailey vystupoval z výtahu na roztřepený modrý koberec v redakci Journalu, ještě pořád si broukal senzační harmonikovou vyhrávku ze skladby „Sweet Virginia“. Ani si nevzpomínal, kdy tu byl naposled, a polovinu tváří, které k nově příchozímu vzhlédly od stolů, už nepoznával. Ve skutečnosti byl ovšem starý mazák. Připadal si nejstarší v celém baráku. Pak si vybavil poslední vlnu propouštění, která redakci pročistila, i ředitelův vzkaz
18
TIM AYLIFFE
zaměstnancům, že je potřeba přeměnit Journal v digitální médium. Ať už to znamenalo cokoliv. Baileymu nešlo do hlavy, jak to, že mu ještě neukázali dveře. Nejspíš ho chránil Gerald. Kývl na těch pár lidí, které dosud poznával, a posadil se ke svému stolu. Ležela na něm hora starých novin, časopisů a neotevřené pošty. Odhrnul nepořádek z klávesnice a začal přemýšlet, co vlastně o smrti prostitutky v Rushcutters Bay napsat. Byla to nešťastná náhoda, nebo vražda? Věděl, že musí všechno podat popravdě, aby nenaštval Dexterovou. Před zveřejněním by jí měl ještě zavolat. To počká. „Bailey,“ ozval se za ním zdvořilý, povědomý hlas. „Máte jít k panu Summersovi.“ Byla to Geraldova asistentka Penelope. Ještě v době, kdy na tom byl Bailey zle, ho několikrát přišla domů zkontrolovat. Nikdy ho ale nesoudila. Bailey se otočil i s židlí. „Jak se máte, Pen?“ „Dobře. Ale radši sebou koukejte hodit – šéf vypadá nervózně.“ „Provedu,“ zvedl se opět Bailey. „Už tam letím.“ Geraldova kancelář se nacházela v rohu redakce. Měla velké okno, z něhož se kdysi nabízel nádherný výhled na Darling Harbour, než si developeři vzali do parády zátoku Cockle Bay. Dnes už se Gerald díval přímo do dvacetipatrového hotelu a mohl nanejvýš doufat, že zahlédne, jak se za nezataženými žaluziemi svléká nicnetušící žena. Baileyho překvapovalo, jak často se to stávalo. „Tak co jsi zjistil?“ Na společenskou konverzaci neměl Gerald náladu. „Mrtvá prostitutka. Nějaká Catherine Chamberlainová. Hezká holka, co o sebe dbala. Zřejmě luxusnější zboží. Uškrcená. Z kliky dveří visel pásek, možná se tam zvrhly nějaké sexuální hrátky…“ „Anebo to tak někdo narafičil,“ utrousil Gerald. „Byl jsem na místě činu, viděl jsem tělo. Proč mám ale pocit, že o té Chamberlainové víš víc než já?“ „Šlapala pod jménem Ruby Chambersová,“ řekl Gerald. „A máš pravdu, něco vím. Zavři dveře.“ Bailey ho poslechl a usadil se na jednu ze dvou tvrdých nepohodlných židlí před Geraldovým velkým stolem z mahagonu.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
19
Gerald měl na sobě jako vždy elegantní oblek na míru, nažehlenou košili s výraznou vázankou a typické brýle s kulatými obroučkami. Usedlým zevnějškem a zdvořilou mluvou připomínal spíš univerzitního profesora než člověka od novin. Za sebou už ale měl ledacos – nejednu náročnou štaci –, mimo jiné i práci v Iráku po Baileyho boku. Zvedl se, obrátil se k Baileymu zády a zadíval se z okna. „Máš tam zas nějaké krasotinky, ty úchyle stará?“ „Promiň, dneska nemám náladu na vtípky, kámo.“ Gerald dál stál otočený. „Dobře, no. Povíš mi teda, co víš?“ „Stručně řečeno nic moc, ale víc, než bych si přál.“ „Totiž?“ Gerald si povzdechl a otočil se k němu. „Minulý čtvrtek mě pozvali na sešlost do rezidence amerického generálního konzula v Bellevue Hill. Nóbl akce. Byl tam velvyslanec a jako vždycky i státní a federální ministři, co mu lezou do zadku. Šéfredaktoři novin, ředitelé televizí, lidi od kumštu i nějaký ten prachatý bankéř – zvou nás všechny. Když jsem odcházel, jistý Michael Anderson mě poprosil, jestli bych ho nezavezl domů. Seznámili jsme se až tam. Byl namol, ale za každou cenu už chtěl pryč.“ „Michael Anderson?“ „Poradce Garyho Page.“ „Ministra obrany.“ Garyho Page znal každý – šlo o těžkou váhu z řad labouristů, jednu ze špiček stávající australské vlády. „Přesně tak. A hádej, kde chtěl vysadit?“ „To si děláš srandu,“ utrousil Bailey. Gerald se konečně znova posadil za svůj stůl. „Zřejmě mi toho prozradil víc, než by bylo v jeho postavení zdrávo. Vzhledem k tomu, kolik skleniček vína jsem ho viděl na recepci vyzunknout, mě to ani nepřekvapovalo. Povídal, že chodí s jednou sexy kočkou jménem –“ „Catherine Chamberlainová,“ dořekl za něj Bailey. „Tak.“ „Snad si nemyslíš, že ji –“
20
TIM AYLIFFE
„Kdo ví? Nejspíš ne. Ale už jenom to, že s ní něco měl, je samo o sobě námět na článek. Kdybychom ho zítra otiskli, bude to trhák.“ „Tak proč to neuděláme?“ Prostitutka, která se možná stala obětí vraždy, chodila s poradcem australského ministra obrany – to by byla story jako řemen. „Včera v noci jsem měl telefon – dost pozdě, spíš už nad ránem. Volal Page.“ Bailey si poposedl. „Ozval se ti ministr osobně?“ „Jo. Anderson si zřejmě vzpomněl, že jsem ho odvážel. Čertví jak, byl úplně pod obraz. A taky dost rozrušený – z čeho, to jsem z něj bohužel nedostal. Každopádně sotva policie objeví tělo Chamberlainové, už mi volá ministr obrany a prosí mě, abych z toho nic nevyvozoval a nevydával článek, ve kterém by figurovalo jeho i Andersonovo jméno.“ „A zdůvodnil to nějak?“ „Stejně jako vždycky, když nás tihle lidi chtějí umlčet – zveřejnění by mohlo ohrozit národní bezpečnost.“ „Místo ohrožení vidím spíš skrytou výhrůžku v podobě nočního telefonátu od klíčového člena vlády. Můj názor zní: zveřejnit.“ „Znám tyhle lidi líp než ty, Bailey. A ty zase znáš mě,“ prohlásil Gerald přesvědčeně. „Rozhodně to pustíme ven. Jenom potřebuju víc informací.“ Bailey zalitoval, že na něj tlačil. „Co potřebuješ ode mě?“ „Sežeň mi něco, co se dá použít.“ Gerald se odmlčel a tváří se mu mihl náznak úsměvu. „Případ vyšetřuje Sharon Dexterová, ne?“ „Jak to víš?“ „Cvrlikali si to vrabci na střeše. Určitě vás potěšilo, že jste se po tolika letech zase setkali.“ „Nezačínej, Geralde.“ „Ale jdi. Nebuď tak upjatý.“ „Dala mi vizitku a něco naznačovala, zřejmě nemohla před mladými policajty na místě mluvit.“ „No tak na co čekáš? Brnkni jí.“ „Mám to v plánu.“ Bailey vstal a zamířil ke dveřím. „Zdržuje mě jeden starej vůl.“
PRO VYŠŠÍ DOBRO
21
„A Bailey?“ „Co?“ „Máš mimořádný talent lézt ženským na nervy, zvlášť téhle.“ Tentokrát už se Gerald neusmíval. „Jestli to chceme otisknout, potřebujeme víc informací, tak se kroť.“ „To už je dávná minulost, Geralde. Hodila to za hlavu.“ Bailey nesnesl, aby ho někdo poučoval – ať to byl kdokoliv. Zvlášť když měl dotyčný pravdu. „Když to říkáš.“
3 . K A P I T OL A
Bailey ještě ani nesnídal a už byl čas k obědu. Zhluboka se nadechl a vytočil číslo z vizitky inspektorky Sharon Dexterové. Zvedla to ještě před druhým zazvoněním. „Sharon, tady Bailey.“ „Tys teda nemarnil čas,“ řekla klidným, věcným tónem. „Měl bych pár otázek.“ „No?“ „Po telefonu ne. Můžeme se sejít?“ Bailey se snažil působit profesionálně. „Bailey, vždyť jsou to necelé tři hodiny, co jsme se viděli.“ „To jo, i já pro tebe ale něco mám, mohlo by to mít souvislost. Co kdybych tě pozval na oběd do Čínské čtvrti?“ Dexterová si v telefonu povzdechla. „Ale nic laciného a nechutného.“ „Tak u Rudého císaře? V poledne?“ „To zní dost lacině. Ale jo, budu tam.“ „Překvapím tě.“ Čínskou čtvrť už Bailey skoro nepoznával. Během let, kdy byl pryč, se okolí kvůli dolarům z turistiky výrazně zkrášlilo a nablýskalo, všude samá nákupní centra, parky, veřejné umělecké instalace a nóbl bary, jejichž cílem bylo pozvednout úroveň zdejších ulic. Bylo to tam docela jiné, než když do těch končin pozdě v noci chodíval na laciné hovězí s omáčkou z černých fazolí a láhví chardonnay poté, co dopsal článek a krátce před uzávěrkou ho poslal do tisku.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
23
Restaurace, do kterých Bailey s oblibou chodíval – s linoleem na podlaze, otočnými stojánky na koření, kalnými akvárii a blikajícími neony –, už se dneska obtížněji hledaly. Přesto pořád existovaly, roztroušené po přístavní čtvrti mezi luxusními nemovitostmi. Nově si oblíbil podnik U Rudého císaře. Z představy dalšího setkání s Dexterovou přepadala Baileyho nervozita. V Rushcutters Bay byli oba zaskočení – na debaty o minulosti neměli čas. Jenže od té chvíle uplynulo několik hodin a mezitím už si Dexterová určitě znova vybavila toho sobeckého zmetka, který ji poslal k vodě. Ne že by měli zrovna namířeno k oltáři – Bailey měl už tehdy na kontě jedno nevydařené manželství. Cítil ale, že jim to prostě klape. Když se rozhodl vrátit na Blízký východ a psát o válce v Afghánistánu, Dexterová to chápala. Byla to jeho práce, proto mu nechtěla stát v cestě. Zvlášť po jedenáctém září. Létal domů, jak to jen šlo, a několikrát týdně si volali a psali si maily. Jejich vztah byl natolik pevný, aby přečkal pár měsíců odloučení. Jenže když se Tálibán zakopal a George W. Bush se zaměřil na Irák, bylo jasné, že se Bailey nevrátí domů ještě hodně dlouho. Tedy aspoň jemu to bylo jasné. Když člověka budí výbuchy bomb a rachot střelby – když cítí jejich vibrace –, život mimo válečnou zónu už mu nepřipadá skutečný. A už zase počítal mrtvé. Čím déle byl pryč, tím těžší pro něj bylo udržovat vztah s Dexterovou v chodu. Žil na druhém konci světa, a jak se týdny měnily v měsíce, připadalo mu to nesmyslné. Z každotýdenních telefonátů se staly každoměsíční. A pak přestal Bailey volat úplně. Už si přesně nepamatoval, jak ani kdy to skončilo. Jelikož kolem něj stále zuřila válka, vytěsnil všechno ostatní z hlavy, aby mohl dál dělat svou práci. Tohle celé už patřilo minulosti. Vše odpuštěno a zapomenuto, říkal si Bailey v duchu při pohledu z okna, za nímž se míhala auta a chodci. Prohlížel si náhodné tváře a přemýšlel, jak asi žijí mimo kolotoč všedního dne. Každý má tajemství. A novinář, kterého v sobě měl, je chtěl všechna odkrýt.
24
TIM AYLIFFE
Sharon Dexterová žádná tajemství neměla. Upřímnějšího člověka nikdy nepoznal. Tahle vlastnost se mu na ní líbila – a taky figura, při jejímž spatření odkládali dělníci na stavbě nářadí. A udělali by to i dneska. Dexterová měla za sebou drsné dospívání. Vyrůstala v přístavním předměstí Balmain, kde její rodiče Bruce a Cathy provozovali hospodu U Skota. Tehdy ještě Balmain býval skromnou čtvrtí se silnou dělnickou tradicí. Bydlely tam rodiny horníků, dokařů, řemeslníků i lidí, kteří si píchali příchod a odchod v místní elektrárně, načež se u Skota stavovali na jedno. V Balmainu taky vznikla Australská strana práce a Bruce Dexter štamgastům s oblibou vykládal, že jeho hospoda patřila k oblíbeným místům setkávání prvních představitelů hnutí pracujících. Nikdo neměl to srdce mu říct, že krčmu U Skota postavili až třicet let po těchhle zakládajících schůzích. Vlastně to bylo jedno. Štamgasti měli Bruce rádi, a dokud teklo pivo proudem, klidně jeho historky snášeli. Cathy Dexterová umřela na karasa, jak nemoci říkal Bruce – nedokázal to „správné“ slovo vyřknout. Rakovina se jí objevila v plicích a rychle se rozšířila do mozku. Během dvanácti měsíců po ní bylo veta. Právě v tom roce začala Sharon chodit na střední. Kvůli dceři se Bruce snažil zůstat silný. Většinou to ale byla Sharon, kdo se musel starat o něj. Z manželčina úmrtí se Bruce nikdy nevzpamatoval. Až do své smrti jí týden co týden pokládal k náhrobku kytičku čerstvých lilií – ty měla Cathy nejradši – a uschlý pugét z minulého týdne pokaždé svědomitě uklidil. Znova už se neoženil. K čemu taky? Žádná už by mu nebyla dost dobrá. Bruce nechoval v lásce moc lidí, Johna Baileyho ale ano. A Bailey si ho taky oblíbil. Rád s ním pil a rozmlouval o světě. Hospodští vědí o životě víc než kdokoliv jiný, jelikož se v jejich podnicích odehrává všechno možné – hněv, násilí a slzy v krušných dobách, oslavy v těch příznivějších. Nejpřesnější přehled o zdraví ekonomiky má vždycky chlápek, co točí pivo, zvlášť v zemi jako Austrálie.
PRO VYŠŠÍ DOBRO
25
V hospodě U Skota se Dexterová otrkala už jako mladá holka. Když to chlapi přeženou s pivem, dokážou se z nich vyklubat zrůdy, a tak Bruce dbal na to, aby se dcera uměla bránit. Nic extra ji ovšem učit nemusel. Sharon uměla výtečně rozlišovat dobro a zlo a lumpům se nebála ukázat, zač je toho loket. Jednou zlomila ruku muži, kterého přistihla, jak krade peníze z pokladny. Byl to jediný případ, kdy sáhla po malé baseballové pálce, kterou měla schovanou pod výčepem, pak už to nikdy nebylo zapotřebí. Mrňavá pálka Sharon Dexterové se stala legendou. Dexterová ovšem byla odhodlaná Balmain opustit a naložit se svým životem jinak. Přihláška k policii působila jako logický krok. V ročníku 1987 byla jednou z pouhých tří absolventek policejní akademie státu Nový Jižní Wales. Tehdy to býval pánský klub. A je jím dodnes. Poprvé se s ní Bailey setkal někdy koncem osmdesátých let, bylo to na místě činu v Kings Cross. Stalo se to ještě před jeho odjezdem do Bejrútu, kdy se Dexterová teprve rozkoukávala v temném policejním podsvětí v jedné z nejšpinavějších dekád v dějinách prosazování zákona. Chlapi v uniformě Baileyho nesnášeli, protože kvůli jeho reportážím skončili někteří z nich za mřížemi. Že byli zkorumpovaní, bylo jedno. Policejní sbor tehdy připomínal soudržný kmen. Bailey se stal terčem opovržení, jelikož vyšetřoval strážce zákona a ne skutečné zločince řádící v ulicích. Když se Bailey tehdy v Kings Cross k Dexterové přitočil se zápisníkem v ruce a začal jí kvůli chystanému článku klást otázky, hned jí padl do oka. Mladý reportér černé kroniky lačnící po pravdě. Byl zdvořilý, okouzlující a sympatie žen si získával i zastřeným chraplákem a ošlehanou snědou pletí. Tehdy to ale nebyl žádný sukničkář. Měl doma mladou ženu a dítě. Ne že by je vídal moc často. Baileyho zajímala hlavně práce. Byl neústupný a stejně jako Dexterová toužil po spravedlnosti. Akorát se jí snažil dosahovat jinak, odlišnými nástroji. Ne zbraní, ale perem. Dexterová začala bedlivě sledovat články, které Baileymu otiskoval Journal; ty, které zpochybňovaly postupy a kroky jejích
26
TIM AYLIFFE
podezřelých kolegů. Jelikož byla u policie nová, měla pocit, že s tím nic nezmůže. Lumpové v uniformě byli nebezpečnější než darebáci, které honili. Když se prohnilé policejní podsvětí pokusilo zlanařit do svých řad i ji, řekla si Dexterová, že čeho je moc, toho je příliš, a zavolala Baileymu. Spřátelili se, důvěřovali si. Dexterová mu pomohla usvědčit celou řadu nepoctivých policajtů, které odhaloval ve svých kriminálních sólokaprech na titulní stránce. A pak najednou zmizel. I s manželkou a malou dcerkou se vypravil na Blízký východ plnit si sen každého reportéra – stát se zpravodajem. U Rudého císaře oddělovalo kuchyni od baru obrovské akvárium. Za sklem Bailey napočítal šest zkroušených humrů se svázanými klepety, kteří se zpomaleně šinuli kalnou vodou. Přes akvárium si prohlížel osazenstvo kuchyně na opačné straně. Všichni byli v bílém a chystali pokrmy na polední nával hostů, pokud tedy nastane. V danou chvíli byl v podniku jenom Bailey, barman a zhruba třicítka prázdných židlí. Odolával pokušení objednat si něco k pití. Bylo teprve poledne, a pokud se skutečně chtěl vrátit k práci, nemohl začít pít už od oběda. Aspoň ne před Dexterovou. Náhle nade dveřmi cinkl zvonek a do restaurace vstoupila inspektorka Sharon Dexterová. Barman ze svého místa zvedl oči a zíral o něco déle, než bylo vhodné. I Bailey si ji prohlížel. Usmála se na barmana a ten ji zavedl za Baileym, který seděl u okna. Ráno jejímu zevnějšku nevěnoval moc pozornost. Teď ano. Měla na sobě tmavý kostýmek, praktický a konzervativní, nic přehnaně okázalého, kdesi na pomezí drahoty a láce. Bailey si nemohl nevšimnout, že jí oděv na patřičných místech pořád vyplňují ženské křivky. Střední věk dokáže být krutý. Sharon Dexterová ale patřila k těm šťastnějším. Kromě vějířků kolem očí vypadala víceméně úplně stejně, jako když před víc než deseti lety vysadila Baileyho na letišti. Když došla ke stolu, vstal a zastrčil si podolek košile. „Vidíš – všechno na úrovni, Sharon. Pěkná restaurace a stůl s výhledem.“
PRO VYŠŠÍ DOBRO
27
„Nenech se unést, Bailey,“ odvětila. „Vidím akorát staveniště, rušnou ulici a naproti výlohu s kuřaty staženými z kůže.“ „Kachnami.“ „Cože?“ „Jsou to kachny,“ řekl. „A omlouvám se. Slibovali výhled na přístav.“ „Tahle restaurace by musela mít dvacet pater, aby odsud bylo vidět moře.“ Na chvíli se odmlčela. „No nic, co teda pro mě máš? Nemůžu se zdržet na oběd.“ „Ty pořád víš, jak mě zklamat.“ „Nehraj to na mě. Jsem tady pracovně. A mám pocit, že by to mohlo být vážné.“ „Dobře, dobře, to já jen tak,“ prohodil. „Promluvme si – jako za starých časů, hm?“ Nevyvíjelo se to zrovna nejlíp. Zdálo se, že Dexterová chce něco říct, ale nakonec se jen chvíli mlčky dívala z okna. „Nebyla to sebevražda. To vím jistě.“ „To jsem si domyslel. Proč jsi mi to neřekla dneska ráno?“ Baileymu se ulevilo, že se řeč stočila na případ. „V přítomnosti ostatních policajtů to nešlo. Nechtěla jsem, aby hned s očima navrch hlavy utíkali za šéfem, že máme na krku další vraždu.“ „To už se u policie až takhle politikaří?“ Dexterová si na prsteníčku točila matčiným zásnubním prstenem. „Sharon?“ Baileymu neuniklo, že ji něco znepokojuje, a doufal, že příčinou není on sám. „Co že jsi tak zamlklá?“ „Děje se tady něco… něco divného, Bailey.“ „Co tím myslíš?“ Baileymu došlo, že je ve hře něco víc než jenom vyšetřování vraždy. Měl chuť natáhnout se přes stůl, chytit ji za ruku a ubezpečit ji, že mu pořád může věřit. „Vrchní policejní rada projevil neobvyklý zájem na tom, aby tenhle případ co nejdřív putoval k ledu.“ „A dál?“ „Když jsem jela do bytu Catherine Chamberlainové, zavolal mi a chtěl slyšet, k čemu podle mého názoru došlo.“
28
TIM AYLIFFE
„To je divné – vždyť jsi ještě ani neviděla tělo.“ „A to není všechno. Chtěl si přečíst moje hlášení, ještě než ho odevzdám, a –“ „Je to vůbec legální?“ „Může si dělat, co se mu zlíbí – je to vrchní rada. Ale o to nejde. Necháš mě domluvit?“ „Promiň.“ „Řekl mi, že se oběť jmenuje Ruby Chambersová.“ Dexterová to jméno vyslovila pomalu a zřetelně. „Měla dvě jména – u prostitutky nic neobvyklého, ne?“ „Jasně, ale jak to věděl? Ta holka se jmenovala Catherine Chamberlainová. Tohle jméno bylo i na dopisech v její schránce. Pod tímhle jménem ji znali všichni z jejího domu, se kterými jsme mluvili.“ „A co to podle tebe znamená? Že byl vrchní rada její kunčoft?“ „O tom silně pochybuju. Davida Davise znám skoro třicet let a prostě to není ten typ.“ Dexterové ztvrdl hlas i výraz ve tváři. „Podle mě můžeš sotva vědět, jaký je typ. Většina chlapů –“ „On s prostitutkami nespí!“ Mlčky seděli a čekali, co řekne ten druhý. Vteřiny ubíhaly. „Jo takhle.“ Bailey se opřel v židli. Byl překvapený a současně zklamaný. Nedokázal to zakrýt. „Skončilo to. Klasický scénář. Nešťastně ženatý, děti odrostly a manželka trávila většinu času daleko doma na Centrálním pobřeží.“ „Sakra, Sharon. Tebe bych teda netipoval na –“ „Laskavě mě nepoučuj!“ zakřičela přes stůl, obličej brunátný vzteky. Barman, který za pultem leštil skleničky na víno, poplašeně zvedl oči. „Sharon, promiň… chtěl jsem –“ „Co jsi chtěl, Bailey? Dát mi radu do života?“ Tušil, že z tohohle se jen tak nevymluví. „Vážně se omlouvám. Chtěl jsem zavtipkovat.“ „To si nech od cesty.“ Dexterová vstala a přehodila si přes rameno sako a kabelku. „Tvoje fóry byly vyčpělé už před lety.“
PRO VYŠŠÍ DOBRO
29
„Jo, asi jo.“ Podíval se na ni. „Takže tys nevtipkovala, když jsi říkala, že nezůstaneš na oběd.“ „Ne, Bailey, nevtipkovala.“ „Jasně, chápu.“ Dexterová už chtěla odejít, ale pak zaváhala. „Víš, Bailey, nezlobím se na tebe, už ne. Ale o Catherine Chamberlainové toho pro tebe víc nemám.“ „A nechceš si poslechnout, co mám já?“ „Tak jo. Spusť.“ „Michael Anderson.“ „Měla bych to jméno odněkud znát?“ „Je to poradce ministra obrany. Gerald ho minulý čtvrtek potkal na jedné akci a pak ho pozdě v noci vysazoval právě u Chamberlainové.“ „Ve čtvrtek?“ zatvářila se Dexterová překvapeně. „Podle názoru zdravotníků právě zhruba v tu dobu umřela – aspoň přibližně. Takový je předpokládaný časový rámec.“ Bailey poklepával prstem na jídelní lístek položený na stole. „Nezvýšil tenhle střípek naději, že se zdržíš na oběd? Zdejší jarní závitky jsou nepřekonatelné.“ „Netlač na pilu.“ „O samotě jí jen starý a smutný chlap,“ řekl. „Můžeš si za to sám.“ „Jo, to je asi fakt.“ Trauma a osamění z něj aspoň udělaly upřímného člověka. Dexterová se vrátila ke stolu a v nepříjemném tichu se střetli pohledem. „Bailey?“ „Hm?“ „Vídáš se s Mirandou?“ „V tomhle směru mám docela dluh. Bodla by mi jakákoliv rada!“ Opět se neúspěšně pokoušel o humor. „Jak dlouho už jsi zpátky?“ „Plus minus tři roky.“ „Tři roky! A cos celou tu dobu dělal?“
30
TIM AYLIFFE
„Nevím, co odpovědět.“ Bailey zkrátka nedovedl a ani nechtěl mluvit o hanbě deprese, o posttraumatickém stresu, nebo co že mu to psycholog diagnostikoval. „Jak to myslíš?“ „Poušť mě tentokrát úplně odrovnala. Dysfunkci jsem povýšil na formu umění.“ Na sebezpyt ovšem Bailey moc nebyl. Radši se zaměřoval na skutečné věci, jako byl jeho vztah s dcerou. „Miranda patří v mém životě k tomu pozitivnímu.“ „Odjakživa to byla prima holka.“ Dexterová s Mirandou vycházela v dobrém. „Je z ní právnička. Věřila bys tomu? Její máma si zaslouží uznání.“ „Ani ty sis nevedl nejhůř.“ Bailey pokrčil rameny. „Nikdy jsem se nenaučil být otcem. Pravidelně teď ale spolu mluvíme, scházíme se, kdykoliv to jde.“ Byl odhodlaný aspoň tohle napravit. „Jsi lump. Láskou jsi ale nikdy nešetřil. Jenom ji občas zapomínáš dávat najevo.“ Věděl, že Dexterová už nemluví o Mirandě. „Ze stavu, v jakém jsem byl, vede zpátky dlouhá cesta.“ „Já vím, to mi věř.“ „Co kdybys teda kvůli starým časům zůstala na oběd?“ Dexterová hodila sako na židli a posadila se naproti Baileymu. „Ale musí to být vcukuletu.“
4 . K A P I T OL A
Bailey při obědě popíjel jenom černý čaj. Víno nepřipadalo v úvahu, jelikož byla Dexterová ve službě, a proto držel basu. Jak tak s Dexterovou seděl u stolu, přemýšlel o životě, kterého se dobrovolně zřekl. Chtěl jí ukázat, že se změnil, nebo že se aspoň může změnit. Z nervozity vypil tolik čaje, že když se vrátil do práce, měl měchýř nadmutý jak balon. Dostával od něj bolestivé signály, že by měl vyhledat toaletu. A to rychle. Probelhal se vrátnicí – vysokého muže, který postával ve foyer, si ani nevšiml –, skočil do výtahu a zamířil na záchod v prvním patře. Když vyšel ven, čekala na něj Penelope. „Pan Summers ví, že jste se vrátil, a chtěl by s vámi mluvit.“ „To mi podstrčil štěnici, nebo co?“ „Netuším, Bailey. Pouze vyřizuju vzkaz.“ „Omlouvám se, Pen, to já jen tak.“ „To nic. Je ale dneska krapet nesvůj,“ dodala. „Možná ho vyvedlo z míry, když se doslechl, že jste přišel do redakce už podruhé v jednom dni.“ Penelope měla kuráž. To se Baileymu líbilo. „Nejspíš jsem si to zasloužil.“ „Každopádně vám pan Summers posílá tohle,“ podala mu nevelkou tašku přes rameno, ve které se skrýval laptop. „Když už jste zase zpátky v práci.“ „Díky.“ Bailey si tašku vzal a nakoukl dovnitř. „Tyhle mašinky jsou čím dál menší.“ „Říká se tomu tech-no-lo-gi-e,“ vyslabikovala mu hubatě. „Jo, jo. Jsem už holt stará konzerva, to už jsme probírali mockrát.“
32
TIM AYLIFFE
„Dneska je po vás náhodou sháňka. Dole na vás čeká nějaký chlap už od chvíle, co jste odešel na oběd.“ Zvláštní. Bailey byl první den zpátky v práci a neřekl to ani živé duši. „Představil se?“ „Ronnie něco. Americký přízvuk nebo možná kanadský. Nikdy to ne–“ „Americký, díky.“ Bailey přesně věděl, o koho jde, ale kde se tady vzal? Otočil se a vykročil k výtahu. „Hej, Bailey! Co mám říct panu Summersovi?“ „Že jsem se šel nechat ostříhat. Solidní zevnějšek je totiž součástí mého nového seriózního přístupu k práci, víte?“ „Bailey! To vám nespolkne –“ Penelopina slova přehlušily dveře výtahu. Na popraskané kožené pohovce poblíž recepční přepážky seděl Ronnie Johnson a s nezapáleným doutníkem v ruce si četl noviny. „Myslel jsem, že už jsi s tím seknul.“ „Taky že jo, brácho.“ Když vstal, tyčil se vysoko nad Baileym. „Jenom ho prostě čas od času rád držím v ruce jako pěknou blondýnu.“ Za skoro třicet let, co se znali, vždycky začínali rozmluvu žertíky. „Jo? A kdys naposled držel nějakou blondýnu?“ „Dneska už si pamatuju jenom ty doutníky, brácho.“ Ronnie pocházel z Oklahomy a přes neohrožený životní styl si zachoval silný jižanský přízvuk. „Dlouho jsme se neviděli.“ Ronnie Johnson nepatřil k těm, co se staví jen tak na skok, a na škádlení mezi starými kámoši už Baileyho moc neužilo. „Co tě přivádí do Sydney?“ „Ničeho víc se nedočkám?“ zatvářil se Ronnie dotčeně a strčil si doutník do koutku úst. „Utekly skoro tři roky a ty se mě akorát zeptáš, co tady dělám?“ „Ale prosím tě, Ronnie, nebuď taková citlivka. Rád tě vidím.“ „I já tebe, brácho.“ Vroucně Baileyho objal. Díky sto třiadevadesáti centimetrům a víc než stovce kilogramů byl Ronnie Johnson
PRO VYŠŠÍ DOBRO
33
kus chlapa. Jeho robustní dlaně připomínaly baseballové rukavice. Když někoho objal, dotyčný to pocítil. „Tak jo, vazoune,“ poplácal ho Bailey po zádech. „Už mě zase pusť.“ Kromě Geralda neměl Bailey moc přátel. S Ronniem toho zažili hodně a většinou nic hezkého. Ať už byl důvod jeho návštěvy jakýkoliv, rád ho zase viděl. „Tady jsi dost daleko od akce, Ronnie. Nebo už ses na Blízký východ konečně vybodnul?“ „Myslíš, jestli jsem zvolil jednodušší život jako ty?“ Baileymu až tak jednoduchý nepřipadal. „Dalo by se to tak říct. Tak co, zvolil?“ „Tady to řešit nebudeme. Určitě znáš nějaké poklidné místo, kde by si mohli dva staří kámoši pokecat.“ Ronnieho prozrazoval pohled v očích. „Přátelé si můžou popovídat kdekoliv,“ namítl Bailey. „Tohle ve skutečnosti není zdvořilostní návštěva, co?“ „Nechci, aby nás spolu viděli, brácho.“ „Co je to s tebou?“ kroutil Bailey hlavou. „Kdykoliv se vidíme, lepí se ti trable na boty jak žvejkačka.“ Bailey vykročil k výtahu. „Mám dole auto.“ „Auto? Viď ale, že jsi už z té staré kraksny, kterou jsi jezdil, když jsi mě na Geraldovy šedesátiny vyzvedával na letišti, přesedlal na něco lepšího?“ „Furt ta stejná kraksna. A stejně jako já nabývá s věkem na zajímavosti.“ Ronnie se chechtal, ještě když nastupovali do výtahu a mířili do podzemních garáží. Když agent CIA zatouží po klidné rozmluvě, nevezmete ho do své oblíbené nálevny. Bailey je zavezl k Vévodovi do Kings Cross, do nonstop baru, který se těšil oblibě nočních flamendrů a kde bylo přes den mrtvo. Usadili se do tiché kóje v koutě – v podobných nabízejí své služby časně nad ránem šlapky a překupníci drog. Snad už tu zaúřadovaly uklízečky.
34
TIM AYLIFFE
„Pěkný podnik, brácho.“ Ronnie odlepil ze stolku promáčený pivní tácek. „Nechtěl jsem tě vodit do svého lokálu. Na to ho mám moc rád.“ Stejně tak nechtěl Ronnieho brát někam, kde každý – a to doslova každý – zná jeho jméno. Bailey neměl zapotřebí, aby Ronnie dopodrobna věděl, co všechno poslední tři roky dělal. „Tohle není tvůj lokál?“ „Tos uhod.“ Bailey zvedl sklenku whisky a přes stůl Ronniemu připil. Cink. „Tak o čem se budeme bavit?“ „O Catherine Chamberlainové.“ Ronnie se napil whisky. „Anebo taky Ruby Chambersové. Nevím, kolik toho víš.“ Bailey skleničku odložil. „To si ze mě děláš srandu, ne?“ „Nepřijel jsem s tebou hrát hry. Tady nejde jen o nějakou mrtvou štětku.“ „A proč se velké a úžasné Spojené státy americké tolik zajímají o mrtvou australskou prostitutku, když teda pominu skutečnost, že váš nový prezident si taky údajně užíval –“ „Já ho nevolil.“ „Někdo jo, ale držme se tématu. Co vám záleží na prostitutce, která možná spáchala sebevraždu a možná taky ne?“ „Nespáchala. Myslím, že to víš.“ „Tušil jsem to,“ odpověděl Bailey. „Můžeme se vrátit k mojí původní otázce?“ Ze skleničky, v níž měl na dva prsty whisky, vypil Ronnie dlouhým douškem polovinu a odložil ji na stůl. Bailey sledoval, jak Američan těká očima z kouta do kouta a obhlíží si okolí. Zvyk je železná košile. Podnik zel prázdnotou až na barmana středních let, který studoval dostihové statistiky a srkal pivo schované na polici pod kasou. Z barvy jeho nosu se dalo usuzovat, že to s konzumací nápojů, které prodává, trochu přehání. „Víš, že nemůžu zabíhat do detailů,“ prohlásil Ronnie. „To mi nestačí.“ Na vytáčky neměl Bailey náladu. Bylo odpoledne a tou dobou už měl být pod parou. Zvedl sklenku ke rtům,
PRO VYŠŠÍ DOBRO
35
naklonil ji, že až zahlédl dno, polkl a čekal, až odezní teplé pálení v hrdle. Než znova otevřel ústa, několik sekund se přes stůl díval Ronniemu do očí. „Aspoň tentokrát bys mi, kámo, mohl říct něco, co není součástí nějaké velkolepé šarády, jako byla půlka těch keců, cos do mě hustil v Bagdádu.“ „I já musím dělat svou práci.“ „Ta ti jde náramně.“ Bailey zvedl prázdnou skleničku a snažil se upoutat pozornost barmana, který se zaujatě díval na televizi a snil o trefě v kurzu třicet ku jedné, která mu konečně přinese štěstí. „Nehledej v tom nic osobního, ty starej bručoune,“ opáčil Ronnie. „Počkat, kdo to tu posouvá do osobní roviny? Já bych jenom rád věděl, proč jsme tady. Můj nápad to nebyl. A chceš vědět, kdo je bručoun?“ Bailey zvedl svůj vibrující mobil, na jehož displeji svítilo Geraldovo jméno. „Gerald zrovna sedí ve velkém koženém křesle, kouká na hotel, co mu nějaká prachatá svině postavila přímo do výhledu na přístav, a dumá, proč mu nezvedám telefon.“ „Tak jo, tak jo,“ zvedl Ronnie rezignovaně své rozložité dlaně. Celé to bylo divadýlko, které Bailey dobře znal. Ronnie přesně věděl, co všechno mu prozradí, dávno předtím, než vstoupili na lepkavý koberec u Vévody. „Rozuměj mi správně,“ řekl Bailey, „rád s tebou popiju. Jsme koneckonců staří kámoši. No ne? Jenom tě prostě znám líp, než jsi ochotný si přiznat. Tak co kdybys už přešel k věci a pověděl mi, co máš na srdci?“ „Máme obavy, že dochází k úniku informací,“ ukončil to vzájemné oťukávání Ronnie. „Konkrétně jsme pojali podezření, že jistý vysoce postavený papaláš v Canbeře zpívá jako hejno slavíků.“ „A co to má společného s Ruby Chambersovou, nebo Chamberlainovou, nebo jak jí budeme říkat?“ „To přesně nevím, brácho. Doufal jsem, že bys mi v tomhle směru mohl helfnout ty.“ „Myslíš, že odepsaný novinář, co za poslední tři roky stěží sesmolil článek, bude vědět víc než CIA? Vy už jste tam u vás vážně úplně mimo!“