FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ BRATŘI KARAMAZOVOVI
ODEON
Přeložil Libor Dvořák
BRAŤJA KARAMAZOVY Translation © Libor Dvořák, 2013 ISBN 978-80-207-1842-6
Amen, amen, pravím vám: Zrno pšeničné padnouc v zemi, neumře-li, ono samo zůstane; umře-liť pak, mnohý užitek přinese. Evangelium sv. Jana, XII/24
OD AUTORA
Jak tak začínám s líčením osudů svého hrdiny, Alexeje Fjodoroviče Karamazova, ocitám se v jistých zmatených rozpacích. A proč? Přestože o Alexeji Fjodorovičovi vskutku mluvím jako o svém hrdinovi, sám dobře vím, že to není člověk nikterak významný, pročež rovnou předpokládám nevyhnutelné otázky jako: A čím je tak mimořádný, ten váš Alexej Fjodorovič, že jste si ho vyvolil za svého hrdinu? Komu a čím je znám? Pročpak mám já, čtenář, ztrácet čas zkoumáním okolností jeho života? Poslední z těchto otázek je nejosudovější, protože na ni nezbývá než odpovědět: „Možná že na to v románu přijdete sám.“ Nu a co když román bude dočten, nikdo na nic nepřijde a nebude souhlasit, že můj Alexej Fjodorovič je pozoruhodný? Tohle říkám proto, neboť to zarmouceně tuším. Pro mě pozoruhodný je, ale chovám zásadní pochybnost, zda budu s to dokázat něco takového ostatním. Háček hledejme v tom, že to sice je osobnost, ovšem osobnost prozatím neurčitá a neprojasněná. Ostatně bylo by zvláštní požadovat po lidech naší doby nějakou bytostnou průzračnost. Jedno je ovšem dosti nepochybné: je to člověk zvláštní, ba podivínský. Být zvláštní a podivínský však spíše škodí, než že by to propůjčovalo právo na zájem, zvlášť když dnes všichni směřují k tomu, aby vše jednotlivé shrnuli, a pak ve všeobecné nesmyslnosti shrnutého odhalili alespoň nějaký obecnější smysl. A podivín je ve většině případů projev jednotlivosti, vytrženosti, není-liž pravda? Pokud ale s onou poslední tezí nebudete souhlasit a odpovíte „není“ nebo „ne vždy“, pak v otázce významnosti mého hrdiny Alexeje Fjodoroviče pookřeji na duchu. Protože po6
kud o podivínovi a jeho jednotlivosti a vytrženosti platí ono „ne vždy“, pak se může stát, že právě on v sobě občas nosí jádro celku, od něhož se jiní lidé jeho epochy ve stále útočícím větru neznámo proč na čas oddělili… Do těchto nezajímavých a neprůhledných výkladů jsem se asi pouštět nemusel a mohl jsem docela jednoduše začít bez předmluvy: když se to bude líbit, lidé si to přečtou beztak; problém je však v tom, že životní příběh tu líčím jeden, kdežto romány jsou dva. Hlavní román je ten druhý, život mého hrdiny v naší době, právě v tomto konkrétním okamžiku. První román se naopak odehrál už před třinácti lety a vlastně to skoro ani není román, ale jen okamžik z útlého hrdinova mládí. Já se však bez tohoto prvního románu obejít nedokážu, protože mnohé v románu druhém by pak bylo nesrozumitelné. Tím se ale má počáteční obtíž dále znásobuje: když já, životopisec, shledávám, že i jeden román je možná v případě hrdiny tak skromného a rozplývavého až příliš, tak jak mohu přijít hned se dvěma, jak vysvětlím svou přespřílišnou vypínavost? Jak tak bloudím kolem rozřešení těchto otázek, odhodlávám se je neřešit a prostě je obejít. Bedlivý čtenář zajisté už dávno uhodl, že právě k tomu jsem od samého počátku spěl, a jen se na mě hněval, proč zbůhdarma plýtvám neplodnými slovy a drahocenným časem. Na to už odpovím naprosto přesně: neplodnými slovy a drahocenným časem jsem plýtval za prvé ze zdvořilosti a za druhé z prohnanosti: před lecčím jsem vás přece předem varoval. Ostatně já sám jsem dokonce rád, že můj román se sám rozpadl na dva příběhy, a to „při zachování bytostné jednoty celku“: když se čtenář seznámí s prvním příběhem, může se sám rozhodnout, zda pro něj má smysl pouštět se do druhého. Nikdo samozřejmě není k ničemu nucen, je možné knihu odložit třeba už po dvou stranách prvního vyprávění s tím, že ji dotyčný už nikdy neotevře. Jsou tu však i jistí speciální čtenáři, kteří jsou odhodláni rozhodně vše dočíst až do konce, aby se ve svém nezaujatém soudu nemýlili – takoví jsou kupříkladu všichni 7
ruští kritici. A právě ve vztahu k těm je člověku hned lehčeji u srdce, protože přes všechnu jejich pečlivost a důkladnost jim přece jen poskytuji zcela legitimní příčinu, proč knihu odložit už během první epizody románu. Což je celá předmluva. Naprosto souhlasím s tím, že je zbytečná, ale jelikož už je napsaná, nechť tu zůstane. Ale teď už k věci.
8
ČÁST PRVNÍ
KNIHA PRVNÍ
Historie jedné rodinky I. FJODOR PAVLOVIČ KARAMAZOV
Alexej Fjodorovič Karamazov byl třetím synem statkáře z našeho újezdu Fjodora Pavloviče Karamazova, který svého času tolik proslul (a vlastně ještě dnes je u nás připomínán) pro svůj tragický a temný skon, k němuž došlo přesně před třinácti lety a o němž vše potřebné v pravý čas sdělím. Teď o tomto „statkáři“ (jemuž se takto říkalo, i když na svém statku za celý svůj život skoro nežil) řeknu jen to, že to byl věru zvláštní typ, s jakým se ovšem přesto setkáváme dosti často, typ člověka nejen ničemného a zvráceného, ale zároveň i pomateného, byť patřícího k těm pomatencům, kteří dokážou skvěle spravovat své majetkové záležitosti, ovšem zřejmě jen ty. Fjodor Pavlovič kupříkladu začínal se skoro prázdnýma rukama, statkář to byl vskutku prachmizerný, obědvat běhával pokud možno k cizím stolům a usilovně se ledaskde přiživoval, jenže v okamžiku jeho smrti se ukázalo, že jen v čistých penězích vlastnil málem sto tisíc. Zároveň byl ale po celý život jedním z nejpošetilejších bloudů v celém našem újezdu. Ještě jednou opakuji, že v tomto případě nejde o hloupost, většinu těchto bloudů tvoří lidé dosti chytří a lstiví, ale právě o pošetilost, navíc ještě jakousi pošetilost zvláštní, takříkajíc národní. Byl dvakrát ženat a měl tři syny: nejstaršího Dmitrije s první ženou a dva další, Ivana a Alexeje, s druhou. První choť Fjodora Pavloviče byla z dosti bohatého a vznešeného šlechtického rodu Miusovů, rovněž vlastníků půdy v našem újezdu. Jak přesně se stalo, že dívka s věnem, k tomu krásná a navíc i nápadně bystrá, jaké jsou v našich časech celkem 11
běžné, ale jaké se tu a tam objevily už v minulosti, mohla provdat za tak bezvýznamného ubožáčka, jak mu tenkrát všichni říkali, nějak zeširoka vysvětlovat nebudu. Znal jsem přece v oněch dávných dobách „romantické“ generace jistou dámu, která po několika letech záhadné lásky k jednomu pánovi, jehož si koneckonců kdykoli mohla v naprostém klidu a pokoji vzít, skončila po těch několika letech tak, že si sama navymýšlela spoustu nepřekonatelných překážek, za bouřlivé noci se ze srázného břehu, připomínajícího útes, vrhla do poměrně hluboké a rychle plynoucí vody a zemřela, a to výhradně v důsledku svých vlastních vrtochů, jedině proto, aby se podobala Shakespearově Ofélii; ostatně kdyby ten útes, který si vyhlédla a zamilovala už dávno, nebyl tak malebný, ale místo něj se podél vody táhl jen prozaický plochý břeh, k sebevraždě by možná vůbec nedošlo. Ta událost se ale skutečně přihodila a my máme právo se domnívat, že v našem ruském životě se v posledních dvou či třech generacích stejných či podobných věcí odehrálo dost a dost. A stejně tak i čin Adelaidy Ivanovny Miusovové byl bezpochyby ohlasem cizích vlivů a také rozrušené mysli. Možná si přála prokázat svou ženskou samostatnost, vystoupit proti společenským uzancím, proti despocii svého původu a rodiny, a úslužná fantazie ji přesvědčila, patrně na jeden jediný okamžik, že Fjodor Pavlovič je bez ohledu na pověst darmožrouta jedním z nejodvážnějších lidí a největších posměváčků oné doby, jež byla přechodem ke všemu mnohem lepšímu, přestože ve skutečnosti nebyl nic víc než nechutný kašpar. Pikantérie celé situace dále spočívala v tom, že začátkem i koncem všeho byl únos, což Adelaidě Ivanovně velmi zalichotilo. Fjodor Pavlovič byl na všechny podobné situace velmi dobře připraven i díky svému postavení, protože si vášnivě přál vybudovat dobrou kariéru opravdu jakkoli; vetřít se do dobré rodiny a získat věno pro něj tudíž bylo velice lákavé. Pokud jde o nějakou obapolnou lásku, tak ta se snad nezrodila nikdy – ani ze strany Adelaidy Ivanovny, ani z jeho, bez ohledu na to, jak byla krásná. Takže tento případ byl možná 12
v životě odjakživa požitkářského Fjodora Pavloviče, ochotného přilepit se během okamžiku k jakékoli sukni, která se v jeho okolí objevila, svého druhu jediný. Jedině tahle žena v něm, pokud jde o vášeň, nevyvolala pražádný dojem. Adelaida hned po únosu bleskově pochopila, že svým chotěm jen pohrdá, jinak nic. Tím pádem se důsledky sňatku vyrýsovaly mimořádně rychle. Přestože rodina se s celou událostí smířila dosti brzy a dokonce uprchlici vydala věno, mezi manželi propukl život vskutku neurovnaný, doprovázený věčnými scénami. Říkalo se, že novomanželka přitom prokazovala nesrovnatelně větší dávku ušlechtilosti a velkorysosti než Fjodor Pavlovič, který, jak se dnes ví, schramstl ihned a rázem všechny její penízky, sotva svých dvacet pět tisíc dostala, takže pro ni jako by se ty tisícovky do země propadly. Vísku a dosti obstojný městský dům, jež byly součástí věna také, se dlouho a ze všech sil pokoušel prostřednictvím nějakého příhodného právního aktu přepsat na sebe a zřejmě by toho dosáhl – už jen díky odporu a opovržení vůči své osobě, jež ve své ženě svým nestydatým vydíráním a doprošováním vzbuzoval, díky její nezměrné vnitřní únavě, jen aby proboha už dal pokoj. Naštěstí zasáhla rodina Adelaidy Ivanovny a pobertu usadila. Každopádně se ví, že mezi manželi docházelo k častým rvačkám, jen se taky tvrdilo, že navrch neměl Fjodor Pavlovič, ale Adelaida Ivanovna, dáma horkokrevná, smělá, snědá a nedočkavá, navíc vybavená značnou fyzickou silou. Nakonec dům opustila a od Fjodora Pavloviče utekla s jedním k smrti vyhladovělým učitýlkem-seminaristou a tříletého Míťu ponechala v manželově péči. Fjodor Pavlovič si v domě bez meškání zařídil celý harém a propadl nezřízenému pití, jen v krátkých přestávkách jezdil málem po celé gubernii a všem a všudy si uslzeně stěžoval na Adelaidu Ivanovnu, která ho opustila, přičemž k tomu sděloval takové podrobnosti, které by si o svém intimním životě zřejmě navzájem nesdělili ani řádně sezdaní manželé. Nejpodstatnější na tom všem bylo, jak příjemná mu byla a dokonce mu lichotila snaživě sehrávaná směšná role ublíženého 13
chotě, a jak barvitě popisoval podrobnosti utrpěné křivdy. „Člověk by si mohl myslet, Fjodore Pavloviči, že jste dostal nějaký úřad; tak jste přes všechno to hoře spokojený,“ říkali mu vtipálkové. Mnozí dokonce dodávali, že si ve své čerstvě vytvořené roli šaška libuje a že se ve snaze vyvolávat ještě větší posměch tváří, jako by si své komické postavení vůbec neuvědomoval. Ačkoli kdoví, možná že ta naivita ani moc hraná nebyla. Nakonec se mu podařilo stopy své uprchlice odhalit. Našel ji, chudinku, v Petrohradu, kam se i se svým seminaristou přestěhovala a kde se bezhlavě vnořila do víru té nejopravdovější emancipace. Fjodor Pavlovič ožil a ihned se začal chystat na cestu, i když proč, to věru ani on sám nevěděl. A možná že by tenkrát i býval vyrazil; jenže když už k tomuto rozhodnutí dospěl, neprodleně v sobě pocítil zvláštní právo k tomu, aby před cestou, na kuráž, opět propadl bezuzdnému opilství. Právě v té době dostala manželčina rodina z Petrohradu zprávu o smrti své dcery. Zemřela prý náhle, někde na půdě, podle jedněch zvěstí na tyfus, podle jiných snad hlady. Fjodor Pavlovič se o smrti své ženy dověděl opilý a říká se, že se rozběhl ulicí s rukama radostně vzepjatýma k nebi a volal: „Budiž ti odpuštěno!“, kdežto podle jiných vzlykal jako malé dítě tak usedavě, že ho člověku i při všem opovržení začínalo být líto. Je ale velice dobře možné, že tu bylo to i ono, že se radoval ze svého vysvobození a zároveň po své vysvoboditelce tesknil, všechno dohromady. Ve většině případů jsou totiž lidé, a to i mizerové, mnohem naivnější a prostomyslnější, než si troufáme soudit. A my sami vlastně taky. II. JAK SE ZBAVIL PRVNÍHO SYNA
Samozřejmě si asi umíme představit, jakým vychovatelem a otcem takovýto člověk mohl být. Jako s otcem se s ním stalo přesně to, co se stát muselo, tedy že své dítě, které zplodil s Adelaidou Ivanovnou, zcela a nadobro opustil, ovšem určitě ne z hněvu vůči němu či pod vlivem jakýchsi uražených manželských citů – jen a jen proto, že na ně prostě 14
zapomněl. Zatímco všechny obtěžoval svými slzami a stesky a svůj domov proměnil vzápětí v doupě neřesti, tříletého chlapce Míťu do výchovy převzal věrný sluha domu Grigorij, a kdyby se o něj nepostaral ten, možná by dítěti ani neměl kdo košilku vyměnit. K tomu se vše seběhlo tak, že v první chvíli jako by na dítě zapomněli i příbuzní z matčiny strany. Jeho děd, sám pan Miusov, otec Adelaidy Ivanovny, už tehdy nežil; jeho ovdovělá manželka a Míťova babička, která se odstěhovala do Moskvy, se těžce roznemohla, sestry se zase povdávaly, takže chlapci nezbylo než skoro celý rok strávit se sluhou Grigorijem a bydlet v jeho komůrce ve dvoře. Ostatně i kdyby si na něj pantatínek někdy vzpomněl (o jeho existenci přece vědět musel), tak by ho stejně hnal zpátky do komůrky, protože dítě by mu v jeho rozmařilém životě jen překáželo. Dopadlo to ale tak, že z Paříže se vrátil bratranec zesnulé Adelaidy Ivanovny, Petr Alexandrovič Miusov, který poté mnohá další léta znovu strávil v zahraničí, ale tehdy to byl ještě velmi mladý člověk, ovšem v rodině Miusovově velmi neobvyklý: vzdělaný, velkoměstský, zcestovalý, navíc po celý svůj život Evropan a na sklonku života typický liberál let čtyřicátých a padesátých. Během své kariéry se stýkal s mnoha vskutku liberálními osobnostmi své doby jak v Rusku, tak v zahraničí, osobně se znal s Proudhonem a Bakuninem, a v posledních letech svých cest a toulek si se zvláštní oblibou vybavoval tři dny únorové pařížské revoluce z roku osmačtyřicátého a při vyprávění o nich často naznačoval, že stačilo málo, a on sám stál na barikádách. Byla to jedna z nejšťastnějších vzpomínek jeho mládí. Jeho postavení bylo nezávislé, protože na něj podle dědického klíče připadalo asi tisíc nevolnických duší. Jeho výtečné panství leželo na výpadové silnici kousek za městem a hraničilo s pozemky našeho slavného kláštera, s nímž Petr Alexandrovič, sotva své dědictví získal, okamžitě zahájil nikdy nekončící boj o právo na jakési říční rybářské revíry, či snad na těžbu dřeva v lese, to už přesně nevím, ale on sám tento boj občana a osvícence s „klerikály“ považoval za svou povinnost. Když se dověděl 15
vše o Adelaidě Ivanovně, kterou si samozřejmě pamatoval (a kdysi se o ni dokonce zajímal), a když zjistil, že tu zůstal Míťa, tak bez ohledu na všecko své mladické rozhořčení a opovržení Fjodorem Pavlovičem v celé záležitosti zasáhl. Teprve v této chvíli se také s Fjodorem Pavlovičem poprvé setkal a seznámil se s ním. Ihned mu bez obalu oznámil, že se chce ujmout výchovy dítěte. Ještě dlouho poté opakoval a jako zvrhlý povahový rys líčil, že když se s Fjodorem Pavlovičem dal do řeči o Míťovi, ten po jistou dobu působil dojmem člověka, který naprosto nechápe, o jaké že se to jedná dítě, a dokonce se podivil, že by snad kdesi ve svém domě měl mít malého synka. Promluvy Petra Alexandroviče samozřejmě mohly v lecčem přehánět, ale v zásadě se pravdě přinejmenším blížily. Faktem je, že Fjodor Pavlovič se po celý život s velkou chutí předváděl a byl najednou schopen před vámi sehrát nějakou naprosto nečekanou roli, to vše ovšem zcela zbytečně a podobně jako v tomto případě dokonce ke své vlastní škodě. Tento rys byl tehdy vlastní vskutku mnohým, často velmi inteligentním lidem, natožpak Fjodoru Pavlovičovi. Petr Alexandrovič se do díla pustil s vervou a dokonce byl (společně s Fjodorem Pavlovičem) ustanoven chlapcovým pěstounem, protože po matce tu přece jen zůstalo malé panství, dům a usedlost. Míťa se tedy opravdu přestěhoval ke svému vzdálenému strýci, ale ten žádnou vlastní rodinu neměl, a protože bylo jasné, že jakmile tu vše zařídí a zajistí si proud peněz ze svých majetků, opět neprodleně odchvátá zpátky do Paříže, dítě svěřil jedné ze svých vzdálených tetiček, milostpaní z Moskvy. Dopadlo to tak, že když se v Paříži jaksepatří usadil, pustil z hlavy dítě i on, zejména když začala ta zmiňovaná únorová revoluce, která ho vnitřně tolik zasáhla a na niž už nedokázal zapomenout až do konce svého života. Moskevská milostpaní zemřela a Míťa se přestěhoval k jedné z jejích provdaných dcer. Jak se zdá, rodné hnízdo pak změnil ještě jednou, již počtvrté. O tom už se dál šířit nebudu, tím spíš, že o tomto prvorozenci Fjodora Pavloviče budu nucen vyprávět ještě mnohokrát, kdežto teď se 16
hodlám omezit pouze na nejnezbytnější údaje, bez nichž by román vůbec nemohl začít. Za prvé byl Dmitrij Fjodorovič jediný ze tří synů Fjodora Pavloviče, který vyrůstal v přesvědčení, že bez ohledu na cokoli jistý majetek má a až dosáhne plnoletosti, čeká ho nezávislost. Jeho dětství a mládí probíhalo bez ladu a skladu: gymnázium nedokončil, pak se dostal na jednu vojenskou školu, poté se ocitl na Kavkazu, dosáhl důstojnické hodnosti, bil se v souboji a za trest ho degradovali, ale on se opět dosloužil svého, stále hýřil, a tudíž utratil poměrně hodně peněz. Ty ovšem od Fjodora Pavloviče začal dostávat až v plnoletosti, takže do té doby nadělal hodně dluhů. Svého otce poprvé spatřil a poznal už jako dospělý, kdy do našich končin připutoval právě proto, aby si s otcem vyjasnil, jak je to s jeho majetkem. Dá se říct, že otec se mu nezamlouval hned napoprvé, takže se u něj dlouho nezdržel a co nejdřív odjel, když předtím přece jen stihl z otce jistou sumu vymámit, a uzavřel s ním jakousi dohodu o tom, na jaké procento bude mít nárok z majetku, o jehož ceně a výnosnosti (což zajisté stojí za pozornost) se tentokrát od Fjodora Pavloviče nic nedověděl. Ten si naopak okamžitě uvědomil (a to bychom si také měli zapamatovat), že o tom, co mu náleží, má Míťa jen mlhavou a nesprávnou představu. S tím byl Fjodor Pavlovič s ohledem na své vlastní svérázné kalkulace velmi spokojen. Pochopil, že ten mladý muž je velmi lehkomyslný, divoký, vášnivý, netrpělivý a rozhazovačný, a že stačí menší suma, aby se sice jen nakrátko, zato však okamžitě upokojil. A přesně toho začal zneužívat. Poskytoval mu tedy jen almužny či ho finančně mírně podpořil, ale jen občas, až to nakonec dopadlo tak, že když Míťa o nějaké čtyři roky později ztratil trpělivost a doputoval do našeho města podruhé, aby s otcem všechny majetkové záležitosti vyřešil definitivně, najednou se k jeho převelikému úžasu ukázalo, že už nemá nic, že se to ani dost dobře vyčíslit nedá, že v penězích utratil víc, než činil jeho majetkový podíl a že je otci nakonec možná ještě něco dlužen; že na základě těch a těch dohod, na něž kdysi on sám o své 17
vůli a s ochotou přistoupil, už nemá právo žádat vůbec nic – a tak dále, a tak podobně. Mladý muž byl nepříjemně ohromen, pocítil v tom všem faleš a klam, začal se chovat jako smyslů zbavený a skoro přišel o rozum. Právě tato okolnost pak vedla k pohromě, jejíž líčení se stane obsahem mého úvodního románu nebo lépe řečeno jeho vnější podobou. Než ale přejdu k tomuto románu, je třeba povyprávět i o dalších dvou synech Fjodora Pavloviče, Míťových bratřích, a vysvětlit, kde se vzali. III. DRUHÝ SŇATEK A DALŠÍ DĚTI
Jakmile Fjodor Pavlovič setřásl z krku čtyřletého Míťu, brzy nato se oženil podruhé. Tento sňatek trval asi osm let. Za svou druhou ženu, také velice mladou, si vzal Sofju Ivanovnu, z jiné gubernie, kam si zajel v jedné bezvýznamné záležitosti ve společnosti jakéhosi židáčka. Fjodor Pavlovič sice flámoval, pil a vyváděl, ale nikdy se nepřestával zajímat o účelné uplatnění svého kapitálu a jeho obchůdky byly vždy úspěšné, i když samozřejmě skoro pokaždé poněkud podlé. Sofja Ivanovna byla pastorkyně, od dětství bez rodičů, dcerka podezřelého diákona, která vyrostla v domě své dobrodinky, vychovatelky a trýznitelky, urozené babky generálové, tedy vdovy po generálu Vorochovovi. Podrobnosti neznám, ale slyšel jsem, že její tichou, mírnou a odevzdanou svěřenkyni jednou vytáhli ze smyčky, kterou si v komoře upevnila na hřebík – natolik svízelné pro ni bylo snášet svévoli a ustavičné sekýrování té stařeny, zřejmě ne zlé, ale z věčného nicnedělání nesnesitelné trapičky. Fjodor Pavlovič se ucházel o dívčinu ruku, ovšem když se na něj poptali, vyhnali ho, a on znovu, stejně jako v prvním manželství, sirotě navrhl, že ji unese. Je velice dobře možné, že kdyby se o něm toho zavčasu dověděla víc, neprovdala by se za něj ani za nic. Jenže se to vše odehrávalo v jiné gubernii – a co taky mohla šestnáctiletá dívenka chápat kromě toho, že než zůstat u dobrodinky, bude lepší skočit do řeky. A tak ta nešťastnice dobrodin18
KNIHOVNA KLASIKŮ
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ BRATŘI KARAMAZOVOVI
Z ruského originálu Braťja Karamazovy vydaného nakladatelstvím EKSMO v Moskvě roku 2012 přeložil Libor Dvořák Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Redigovala Marcela Turečková Odborná spolupráce Michal Řoutil Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 984 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9948. publikaci, v Odeonu publikace 775. Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín V tomto překladu vydání druhé Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz