Issuu

EMA

A KOUZ E L NÁ K N I H A

Petra Braunová

EMA

A KOUZ E L NÁ K N I H A

Ilustrovala Eva Chupíková

Text © Petra Braunová, 2010, 2018 Illustrations © Eva Chupíková, 2018 ISBN 978-80-7617-090-2

ma vypadala jako obyčejná holka. Měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy a pihovatý nos. Když upadla a rozbila si koleno, tekla jí krev.

Přesto byla neobyčejná. Dům, v kterém žila, byl plný dveří, oken a postelí s kovovými pe-

lestmi a šedivými dekami. Ve studené umývárně stála otlučená smaltovaná umývadla. Z fasády domu opadávala šedá omítka, z které prosvítaly odrolené hnědé cihly. Dům byl obehnaný vysokou zdí porostlou planými růžemi. Stál na kopci za Městem a říkalo se mu Sirotčinec. Ema se často snažila vzpomenout si, jak se v tomto domě octla, ale nikdy se jí to nepodařilo.

V domě žilo s Emou dalších dvacet tři děvčat, které nosilo dvacet tři béžových košilek, hnědých kabátků a krátkých hnědých bavlněných sukniček. I sametové pentle do vlasů byly hnědé. Dívky v Sirotčinci často běhaly bosé anebo v obnošených tmavých botách. Tak je to správné… Tak je to správné, říkala si v duchu Slečna, když sledovala, jak si děvčátka na zahradě hrají. Nemají si co závidět. Slečna byla vysoká a urostlá a nosila také hnědé oblečení. Protože rozhodovala o všem, co se v domě dělo, bylo jasné, že právě jí se hnědá barva líbí. I Ema byla celá oblečená dohněda a jako ostatní měla stejně upletené dva copy a zastřiženou ofinu. Přesto se od ostatních dívek lišila. „Slečno, Slečno!“ zvolala jednoho dne Ema. „Slečno, vidíte? Vidíte ty… vidíte ty víly?“ Když tak vykřikla poprvé, Slečna i dívky ustrnuly. Zvedly hlavy a podívaly se, kam ukazovala Emina drobná ručka. „Tam, na té větvi!“ volala radostně Ema. Nadšeně pozorovala, jak na větvi ořešáku tančí a uklánějí se miniaturní víly. Jedna z víl seskočila z větve a s roztaženou průhlednou sukničkou půvabně dosedla Emě na nastavenou dlaň. Ema ji zvedla k očím. Víla byla nádherná. Zatřepetala průsvitnými křidélky a znovu se vznesla na strom. „Nevymýšlej si, Emo,“ okřikla ji po chvilce nechápavého pozorování mrzutě Slečna. „A vy, děvčata, běžte si dál hrát.“ Ten den bylo horko. Blížila se svačina a Slečně se vůbec nechtělo stát nad plotnou a míchat dvacet čtyři porcí kakaového pudinku. Nejradši

by dětem rozdala jenom okrouhanou syrovou mrkev. Ale pořádek je od toho, aby se dodržoval. Na jídelním lístku stálo pudink, a Slečna ho tedy připravovala každou středu. Mrkev je v pátek. Ema se zaraženě dívala, jak se dívky přestaly o víly zajímat a vrátily se ke svým hadrovým pannám a dřevěným koníkům. Víly ustaly v tanci a zklamaně usedly na větev, odkud klátily nohama sem a tam. Ema se na ně nepřestala ohlížet, ani když ji Slečna dovedla ke skupince děvčat, která drobnýma rukama plácala do hromady žlutošedého písku. „Přestaň říkat hlouposti,“ přikázala Slečna. „Za dvacet osm minut skončí odpolední pauza. Pak tě bude mrzet, že sis nepohrála.“ Slečna stála u hromady písku tak dlouho, dokud Ema jako ostatní děvčátka neusedla na bobek a do ruky nevzala oprýskanou zelenou lopatku. „A nebreč,“ řekla Emě unaveně, když uviděla, jak se jí rozklepala brada s dolíčkem uprostřed. „Nic se ti přece nestalo. Nikdo ti neublížil ani na tebe nikdo nekřičel.“ Ema sklopila hlavu ještě níž. Pevně stiskla zuby k sobě a se zavřenýma očima se soustředila, aby se jí brada přestala třást. Slečna nad ní ještě pár minut stála a bedlivě ji pozorovala. Pak konečně poodešla stranou. Ema si oddychla. Rozhlédla se po kamarádkách. V písku vyhloubily velký tunel a bavily se tím, že si skrz hromadu podávaly ruce. Hlasitě se smály a vůbec nezpozorovaly, jak jedna z víl přistála na vršku pískového hradu a roztomile mávala průhlednými křídly. Ema ustrnula. Ani jedna z dívek se však nepodivila, všechny se dál bavily hloubením děr a výskaly. A na písku přistávaly další okřídlené víly, průhledné, s nádechem dorůžova.

„Koukejte!“ nevydržela už Ema a vykřikla, až sebou děvčátka škubla. „Vidíte je?“ „A co máme vidět?“ zeptala se Kamilka. „Víly přece!“ „Víly?“ „A kde?“ rozhlížela se děvčátka kolem. „No tady… všude kolem nás!“ Ema okouzleně sledovala vílí roj, který je obemkl. Vstala a s rozpaženýma rukama se pustila do tance. Víly se šťastným smíchem kroužily kolem ní. Děvčátka ji zaraženě pozorovala. „Co to děláš, Emo!“ Slečna byla jedním skokem u pískoviště. Ema užuž otvírala pusu, aby ji upozornila na tu krásu, ale přísný pohled Slečny ji zastavil. „Nic si z toho nedělej, Emo,“ ozvala se jedna z víl, když viděla, že Ema sklopila hlavu a z očí se jí začaly kutálet slzy. „Ty máš vlastně velké štěstí. Ne každý z lidí nás vidí. Neměla bys pla…“ „Přestaň fňukat!“ ozvalo se přísně za Emou. „Proč brečíš? Nic se ti nestalo!“ Slečna přistoupila k Emě a vzala ji za hubené rameno. „Přestaň trojčit. Pojď si dál stavět s ostatními hrad z písku. Je to přece velká zábava.“ Když Ema pořád stála se sklopenou hlavou a slzy jí kapaly na špičky hnědých okopaných střevíců, Slečna jí podala vyžehlený hnědý kapesník. „Utři si nos. Není nic horšího, než když děvčeti teče z nosu nudle.“ Ema si utřela nos. Opatrně zvedla oči. Víly se vznesly na strom a na větvi nad hlavou Slečny dusily smích v drobounkých dlaních.

„No vidíš,“ Slečna počkala, až se Ema vysmrkala. „Tak se mi to líbí. Přestaň si vymýšlet a nikdo tě nebude okřikovat.“ „Já si nevymýšlím,“ hlesla Ema. Opatrně pokukovala po vílách, které se houpaly nad Slečninou hlavou. Slečna si povzdychla. Ema nebyla zlobivá, ale její výmysly byly k nevydržení. Ještěže podobné nesmysly nevyprávějí i ostatní dívky. To by se Slečna musela zbláznit. Druhý den odpoledne usedly víly na okraj hrnku s kakaem, který si Ema přinesla na zahradu. Spolu s ostatními děvčaty ukusovala bábovku a poslouchala, jak jim Slečna předčítá. Skoro nikdo ji však neposlouchal. Knížka o hodných a poslušných dětech byla už velmi stará a dívky z ní slyšely předčítat mnohokrát. Každá se bavila po svém, ale tak, aby Slečna ani na okamžik nepochybovala, že ji poslouchají. Většina dívek se bavila tím, že nenápadně drobila bábovku na zem a sledovala, jak si ji na zádech pracně odnášejí mravenci. Ema litovala, že nemůže kamarádkám ukázat, jak odvážně víly balancují na okraji hrnku, jak se baví tím, že užuž padají do kakaa, když vtom je jejich průsvitná křídla vynesou vzhůru. „Ale… co to je za štěstí… že vás vidím… sama?“ šeptala večer tichounce Ema, když usínala a jedna víla jí hebkou ručkou načechrávala polštář. „Tomu nerozumím. Jaké je to štěstí, když mi ostatní nevěří?“ „Nikdy nejsi sama. Kdykoli se ti bude stýskat, objevíme se my. Nikdy se nebudeš nudit. Uvidíš věci, které lidé nevidí. Uslyšíš hlasy, které nikdo z lidí neuslyší.“ „Ale… když o vás nesmím promluvit…“ „Naučíš se trpělivosti. Trpělivost je v životě člověka velmi důležitá.“