0040152

3

VE VÁLCE

příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie

LENKA KLICPEROVÁ — MARKÉTA KUTILOVÁ

4

VE VÁLCE Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie Lenka Klicperová, Markéta Kutilová Text © Lenka Klicperová, Markéta Kutilová, 2018 Photos © Lenka Klicperová, 2018 All rights reserved ISBN 978-80-242-6235-2

5

6 obsah

12 Poděkování 16 Pan doktor Čech 26 Rakka 42 Barfínina volba 50 Usekli mi ruku 56 Na minových polích Manbiče Rewan, unesená krasavice 64 70 Kluk, který dospěl příliš brzy 76 Jezídky, kořist islamistů 86 Valkýra pouště 96 Johnny, nejlepší číšník 100 Poslední „allahu akbar“ v Mosulu 110 Zítra můžu zmizet 118 Džihádisté z východní Ghúty 128 Fatima a šedesát osm mrtvých dětí 134 Je mi osm a sním o noze 148 Abdal ze staveniště 152 Krásná otrokyně 160 Blondýnka z Dagestánu 172 Tetovaná džihádistka 184 Devět měsíců vězněm IS 200 Sonja – z Itálie na trůn chalífátu 212 Jeden z nich 222 Její jméno znamená „slzy“ 232 Svatební cesta k Da’iš 240 May, nebo Aiša? 250 Sedm malých džihádistů 256 Odpustil jsem ti, Patimat 262 Jan Neruda 274 Poslední bitva? 282 Jak se zrodil stát teroristů

7

8 předmluva

čtyři roky ve válečných zónách Ty čtyři roky utekly tak rychle. Jako by to bylo dnes, ta chvíle, kdy jsme se poprvé rozhodly, že pojedeme do syrského Kobaní společně. Byla to riskantní cesta. Měly jsme štěstí, Islámský stát nás neunesl, přežily jsme všechny frontové linie, nešláply na nic, co by nás vyhodilo do povětří. Když jsme seděly v letadle zpět do Evropy, podívaly jsme se na sebe a jedna z nás řekla: „To byla nejšílenější cesta mýho života.“ Je jedno, která z nás dvou to řekla, myslely jsme si to obě. Za ty roky společného harcování se po Blízkém východě se nám to začalo stávat často. Podíváme se na sebe a řekneme tutéž věc. Myslíme stejně. Máme stejné nápady. Často stejně bláznivé nápady… Důsledek častého společného pobytu v těchto končinách. Nejsme stejné, a často se smějeme, když někdo zavolá: „Markéta Klicperová? Lenka Kutilová?“ Válku v Sýrii a Iráku se snažíme mapovat od roku 2014. Ne z pohodlí svých domovů, ale přímo z místa. Během čtyř let jsme podnikly několik cest do válečných oblastí Iráku a sedm společných cest do Sýrie. Za tu dobu jsme mluvily se stovkami civilistů, bojovníků i bojovnic, strávily mnoho dní přímo na frontových liniích. Za ty čtyři roky se válka s Islámským státem a válka v Sýrii staly naší obsesí. Čím více konfliktu rozumíte a rozmotáváte jeho nitky, tím více vás pohlcuje. Je to jako chobotnice, do jejíchž spárů jsme se dostaly. To jsme si poprvé uvědomily v hotelovém pokoji v Bejrútu, kde jsme přenocovaly při návratu z režimní části Sýrie. Celou noc jsme seděly, debatovaly, dohledávaly fakta na internetu. Začalo nám docházet, že tohle je skutečná chobotnice. A největší adrenalin je rozplétat její chapadla.

9

Velmi rychle jsme pochopily, že i v této složité válce jde primárně o to stejné, o co ve všech válkách v historii lidstva. O moc, vliv, zdroje a Boha. Ale o toho ze všeho nejméně. Nic nového. Nové je ovšem to, že celý svět tuto válku sleduje on-line. Každý se cítí být na nějaké straně, které fandí. Každý podléhá propagandě jedné z válčících stran. Každý chce slyšet, že nějaká strana je ta dobrá, ta správná, ta, které se mají držet palce. Jenže v syrské válce žádná taková strana není. Pochopily jsme ale zásadní věc. Že o co v této válce vůbec nejde, jsou civilisté. Obyčejní lidé, kteří jsou jen figurkami na šachovnici. Ty je nutné v zájmu vyšších cílů buď přesouvat nebo likvidovat. Ve skutečnosti ale nezajímají vůbec nikoho z těch, kdo tuto válku financuje a kdo ji vede. Během našich cest do Sýrie jsme byly překvapeny, jak moc jsou lidé válkou unaveni a jak moc se jich vysoká politika vlastně netýká. Oni válku nechtěli, oni ji nerozpoutali, oni ji nefinancují. Oni jí jen trpí. Tato kniha je sbírka příběhů. Příběhů, které snad poskládají aspoň přibližně obraz téhle války. Neříkáme, co si máte myslet. Necháváme mluvit jiné. Ty, které jsme potkaly. Nejsme ale píšící roboti. Nesbíráme příběhy jako houbař houby. Každý z příběhů se nás dotknul i osobně. Proto jsme v roce 2015 otevřely veřejnou sbírku na pomoc lidem na severu Sýrie. Nazvaly jsme ji SOS Kobaní. Čtenáři našich dvou předchozích knih Islámskému státu na dostřel I a II poslali na konto sbírky 1 300 000 korun. Možná jste mezi nimi byli i vy. Děkujeme srdečně všem lidem dobré vůle. Všechny peníze jsme použily na obnovu škol, nákup oblečení pro děti v uprchlických táborech a na pomoc dětem, které přišly o končetiny. Nyní máme na břehu Eufratu, ve vesnici Dagerman, „svoji“ českou školu. Školní budovu zcela zničila raketa IS, zbyla jen hromada trosek. Za peníze ze sbírky jsme nechaly na hřiště přivézt šest kontejnerů a vybavily je lavicemi a tabulemi. Školu dodnes podporujeme. Poskytuje vzdělání pro 278 dětí. Pokaždé, když do Kobaní přijedeme, stavíme se tam. Snad jednou přijde i doba, kdy vystoupíme z auta a budeme se dívat, jak na troskách staré školy roste nová. A naše školní provizorní „budky“ přestanou být potřeba.

10

Pokud tedy celou severní Sýrii nezabere Turecko. V době, kdy píšeme tuto knihu, je IS téměř poražen. Ale jen v Sýrii a Iráku, ne ve světě. Jezdíme na stejná místa v Sýrii několik let. Potkaly jsme mnoho statečných žen a mužů, kteří bojovali proti IS. Když se teď ptáme, kde jsou, posílají nás na hřbitov. Ale život jde dál… stejně jako pokračuje válka v Sýrii už osmým rokem. Příchod nového roku 2018 jsme oslavily v Kobaní. Vylezly jsme si s trochou červeného vína na jeden z tanků, který zdobí prostranství před památníkem svobody ve středu města. Byl to zvláštní okamžik. Kobaní je svobodné a lidé tam mají už docela normální starosti. Město by nezasvěcený nepoznal. Připily jsme si tím starým (a ne moc dobrým) syrským vínem, které jsme objevily v jednom ze dvou zdejších obchodů s alkoholem, a vychutnávaly si ten pocit. Že lidé stříleli do vzduchu jen z radosti, jen tak. Aby oslavili příchod nového roku. Tak, jak to dělají obyčejně lidé na celém světě, v zemích, kde není válka…

11

12

poděkování

Není to tak dlouho, co jsme se seznámily s mladým novinářem Vojtěchem Boháčem. Stejně jako nás i jeho zaujalo téma manželek džihádistů, jen s tím rozdílem, že jejich osudy jel mapovat do zemí jejich původu – do Dagestánu a Čečny. Ještě ze Sýrie jsme mu naposílaly adresy příbuzných „našich“ manželek IS. Vojta se za nimi vypravil a dopsal jejich příběhy, tak, jak je viděli jejich příbuzní na Kavkaze. Jeho text najdete v kapitole Odpustil jsem ti, Patimat a Blondýnka z Dagestánu. Děkujeme mu za to, že nám pomohl najít spojnici mezi životem těchto žen v Sýrii a jejich rodných krajích.

13

14

15

16

Pan doktor Čech

Toho rána se šestadvacetileté Zuzaně Rašídové zhroutil svět. 29. května roku 2016 už vstala s pocitem, že něco není v pořádku. Přesto se trochu nasnídala a šla vařit rajskou polévku. Doma na Hané zrovna začínal krásný jarní víkend. Jenže pak to přišlo – minuta, která vám změní život. Zuzana se podívala na Facebook a uviděla fotku svého otce opatřenou černou páskou. „Hned jsem věděla, že s tatínkem je zle. Začala jsem volat všem známým a po půl hodině mi to potvrdil tatínkův kamarád. Zhroutila jsem se. Pořád jsem si dokola opakovala, to nemůže být pravda, třeba je to celé omyl, třeba se spletli, třeba je to nikdo jiný.“ Ale nebyl. Otce Zuzany zavraždil Islámský stát. Rezgar Rašíd byl lékař a se svou jednotkou bojoval na frontových liniích před Mosulem. Tam také zemřel. Byl to první muž s českým občanstvím, který položil život ve válce s islamisty. Snad každý v té době slyšel o zvěrstvech IS. Jenže mladé dívce z Moravy to tehdy přišlo velmi vzdálené. Tam někde v Iráku a Sýrii… Ale jen do chvíle, kdy vám oznámí, že Islámský stát zavraždil vašeho otce. „Jako šílená jsem začala obvolávat všechny možné irácké úřady. Chtěla jsem se přesvědčit, že to není chyba. Pořád ve mně byla jiskřička naděje. Potřebovala jsem, aby to nějaký úředník potvrdil,“ vzpomíná Zuzana. Od té osudné chvíle už její život nikdy nebude takový jako dřív. Popravdě řečeno, její život se začal měnit už před dvěma lety, kdy se její otec rozhodl zapojit do boje proti Islámskému státu. Narodil se jako Kurd v Iráku, ale měl také české občanství. V Česku žil a pracoval dlouhých sedmnáct let. Zuzana, jeho česká dcera, má po otci velké oči a výrazné rysy. Po české mamince však zdědila dlouhé blonďaté vlasy.

17

Na Svatý Kopeček přichází s velkou taškou. Má v ní dvě fotoalba, vzpomínky na tátu. Tátu hrdinu. Prvního Čecha, který padl v boji proti Islámskému státu. Jistě, nenarodil se v Česku, ale státní občanství měl léta. „Mrzí mě, když potom slyším názory lidí, že táta nebyl žádný Čech. Přitom on Česko miloval. Přišel do Československa z Iráku v roce 1983. Jeho dva bratři zemřeli v boji proti Saddámu Husajnovi. Byli to také hrdinové, stejně jako můj tatínek, který se dobrovolně rozhodl, že půjde jako lékař do boje proti Islámskému státu. Ne za sebe nebo Kurdy, ale za nás všechny, i za Čechy, aby mohli jezdit v klidu na dovolenou bez obav, že je zabije nějaký islamista. Proto mě tak moc mrzí, když tady v Česku slýchám, že taťka byl muslim, a ne Čech. Narodil se sice jako muslim, ale žil spíš jako ateista. Ani mě k islámu nevedl, tak proč mu někdo dává nálepku, že je muslim?“ ptá se Zuzana. Odmlčí se. Znovu si nasadí sluneční brýle, které doteď držely hustou blonďatou hřívu. Teď zakrývají slzy. Olomoucká univerzita, Rezgarova alma mater, jeho boj s terorismem ocenila a udělila mu v roce 2016 pamětní medaili za reprezentaci univerzity a České republiky v zahraničí. Zuzana ji vytahuje z papírové tašky. Pak ukazuje video z ceremoniálu. Cenu převzala ona, in memoriam. „Můj tatínek byl moje všechno. Byli jsme si tak strašně moc blízcí. Byl to nejlepší chlap mého života. Miloval mě a já jeho. Vždycky mi říkal – Suzi, musíš být bojovnice, jsi Kurdka, nikdy nic v životě nevzdávej. Ale já to neumím. Nejsem jako on,“ slzy se jí řinou z velkých modrých očí. „Taťka mi říkal Sagbab, až pak jsem se dozvěděla, že to znamená ‚tvůj otec je pes‘. Takže nadávka. Taťka byl recesista. Ale byl to člověk s obrovským srdcem. Když se bojovalo o město Kobaní v Sýrii, přihlásil se jako dobrovolník. Odjel tam jako lékař léčit raněné. Ale vždy byl také ozbrojený, a když bylo potřeba, bojoval. Byl pořád v předních liniích. Na Kobaní vzpomínal jako na čirou hrůzu. A nemyslel tím jen boje. Vyprávěl, jak za ním přišel malý kluk a říkal: ‚Strejdo, nemáš boty? Mně je zima.‘ To ho moc bolelo.“ Na Kobaní, kurdské město na hranicích Sýrie a Turecka, v roce 2014 zaútočily čtyři tisíce islamistů. Dobyly osmdesát procent

18 Pan doktor Čech

města. Kobaní bránilo jen sedm set syrských Kurdů. Na pomoc jim tenkrát přišly i necelé dvě stovky iráckých pešmergů a mezi nimi také česky mluvící doktor Rezgar. Třikrát byl v přímém ohrožení života. Možná víckrát, tři byly jen ty nejhorší situace. Nikdy se ale nevzdal. „Pro mě byl vším. Dala bych za něj život. Byl to nejlepší muž, jakého jsem kdy poznala. Jezdil za mnou jednou ročně na měsíc až dva, staral se o mě. Ještě týden před smrtí jsem mu psala, jak je mi smutno,“ Zuzana opět pláče. Pak najde jejich poslední sms rozhovor. Má ho uložený v telefonu. Zuzana: Já se lekla, že jsi zase tam, víš… Rezgar: Minulý týden jsme těžce bojovali. Vyhnali jsme je a obsadili deset vesnic. Zuzana: Tati!!! Tatíííííí. Poslední slovo, které Zuzana kdy otci napsala. 30. května 2016 jsme ještě Zuzanu neznaly. Do časopisu Reflex jsme tehdy napsaly zprávu o smrti jejího otce: „Přímo v přední bojové linii v Iráku byl o víkendu smrtelně zraněn vojenský lékař Rezgar Sivejlí Rašíd. Původem irácký Kurd vystudoval medicínu v Olomouci, v Česku se oženil a získal občanství. Je tak prvním Čechem, jenž padl v přímém boji proti Islámskému státu. Rašíd absolvoval lékařskou fakultu v Olomouci, po studiích v tamní nemocnici rok pracoval jako gynekolog. V Česku má i dceru. Osmapadesátiletý plukovník Rašíd byl členem kurdských bojových jednotek zvaných Pešmerga a o víkendu se účastnil velké ofenzivy proti pozicím IS u města Mosul, které je centrem Islámského státu v Iráku. Pešmergům se během ofenzivy podařilo islamisty vytlačit z osmi kurdských vesnic a donutit je k ústupu. Jenže ti v reakci na porážku poslali proti Kurdům deset sebevražedných aut. Několik se jich podařilo zničit, ještě než se islamisté odpálili. Jedno se však dostalo až k pozicím pešmergů. „Střepina zasáhla doktora Rezgara do oblasti blízko srdce. Jeho spolupracovník zemřel na místě. Rezgar zranění podlehl ještě v sanitce,“ popisuje situaci jeho dlouholetý přítel Azad Saíd…“ Rezgar se dostal do tehdejšího Československa šest let před sametovou revolucí. V roce 1989 cinkal společně s Čechy klíči na

19

Kale a její matka ve svém novém domě v Erbílu

20 Pan doktor Čech

olomouckém náměstí. V oboru gynekologie promoval na Palackého univerzitě v roce 1992. Když přebíral červený diplom, byly malé Zuzance už čtyři roky. V době kdy Rezgar studoval lékařskou fakultu na olomoucké univerzitě, chodil často na nákup do malého krámu „Ovoce a zelenina“. Tam se mu zalíbila prodavačka, budoucí Zuzanina matka. Narodila se jim holčička, také Zuzanka. Rezgar pracoval v nemocnici v Bruntále, Bílovci a Opavě. Získal české občanství. Nikdo mu neřekl jinak než Oskar, ať už v práci, nebo doma ve Štěpánově. Vztah se Zuzaninou matkou ale nevydržel. V roce 2003 padnul v Iráku Husajnův režim a Rezgar se vrátil do rodného iráckého Kurdistánu. Tam se oženil a Zuzanin život obohatil o dva další sourozence – Kale a Balena. Zuzana je nikdy neviděla, stejně jako neviděla novou ženu svého otce. „Jsme ale na Skypu každý den. Posíláme si dárky. Velmi je miluji, ale nikdy jsem v Iráku nebyla. Trochu se toho bojím,“ přiznává. O půl roku později Zuzana nakupuje plnou tašku vánočních dárků a do iráckého Erbilu je pro její nevlastní sourozence dovážíme my. Zuzana má velký strach, že její mladší sourozenci strádají. Přece jen Irák symbolizuje pro mnoho lidí válku, utrpení a uprchlíky. Jenže každý, kdo byl někdy v iráckém Kurdistánu, ví, že je zde vyšší životní úroveň než v Česku a základní plat se pohybuje od 1000 dolarů (22 000 korun) měsíčně. Nevidíte jiná než novotou zářící auta, často velká SUV. Peníze z ropy jsou zde cítit na každém kroku. Sedmdesát procent lidí má nějaký státní příjem a k tomu dělá ještě svůj byznys. Ani uprchlíci ze Sýrie či jiných částí Iráku se zde nemají špatně – kdo chce, práci najde. Naopak po pracovní síle je hlad, takže se tu uplatňují ekonomičtí migranti z Bangladéše, Indie nebo Filipín. Pro uprchlíky sem navíc putuje přes různé agentury OSN štědrá pomoc z celého světa – zejména z EU. Potkat tedy v Erbílu někoho, kdo je na tom skutečně špatně, je téměř nemožné. I proto nechápavě kroutíme hlavami, když Česká republika přijímá v tomtéž roce několik desítek uprchlíků právě z iráckého Kurdistánu. K tomu nevidíme důvod. Irácký Kurdistán je důsledně střežen pešmergy a válka Erbíl nezasáhla, jako třeba oblasti kolem Mosulu.

21

Kale Rezgarová, mladší dcera Rašída, trvá na tom, že nás vyzvedne už na letišti v Erbílu. Letiště je nové a moderní. Po celé hale jsou ovšem rozestavěné kýble a lavory, které zachytávají vodu, která kape ze střechy. Venku prší. Smějeme se – prostě Blízký východ –, místo aby spravili špatně udělanou střechu, běhají tu s lavory. Nevíme, koho čekat. Najednou přibíhá dlouhovlasá dívenka v bílem tričku a džínách s dírami. Evropská móda. Dlouhé zelené nehty, iPhone. „Pojďte, támhle už čeká můj řidič.“ Spolu s řidičem čeká i velké černé SUV. Na předním sedadle si hoví Balen – jedenáctiletý bratr třináctileté Kale. Jelikož je otec Kale mrtvý, dělá jí mladší bratr mužský doprovod. Ve zdejší kultuře se totiž nehodí, aby mladá dívka chodila sama. Kale mluví plynně anglicky a osobně zná snad všechny ministry, poslance i vojenské velitele iráckého Kurdistánu. Rozumí americké i ruské politice na Blízkém východě. Zíráme na ni celý večer s pusou skoro dokořán. A to všechna překvapení nekončí. Jedeme ke Kale domů, do domu, kde žije s matkou a kde ještě nedávno žil i její otec. „Italská vesnice“, satelit pro bohaté na okraji města, vypadá, jako by jej stavěl H System. Řady navlas stejných domů, nalepených na sebe. Stovky typových domů postavených developery ze zahraničí. Nájem zde začíná v přepočtu na dvaceti tisících korunách. Jen je vše větší a rozlehlejší než v Česku. Kale chodí do soukromé anglické školy. Je mimořádně nadaná a inteligentní. O svém životě má jasno: „Jsem dcera svého otce. Jsem bojovnice. Budu jako on. Chci bojovat. Nechci mít děti a rodinu.“ Na dívku v pubertě docela překvapivé a jasné názory. Ve dveřích nás vítá žena v černém šátku. Gelas Rezgarová, vdova po zesnulém Rezgarovi Rašídovi. Je mladá, ale už má šedé vlasy. Předčasně prošedivělé, stejně tak jako už se jí do obličeje zaryly předčasné vrásky. Je stále ještě zdrcená smrtí svého manžela. Rezgar je v iráckém Kurdistánu považován za hrdinu. Patří ke známému kurdskému klanu Sivejlí, kde je tradicí být členem pešmergy. „Jeho bratři Fatah a Abdulláh padli v boji proti diktátoru Saddámu Husajnovi. Rezgar bral boj proti teroristům jako svoji