Issuu

nezvestna_003.qxp 08.11.18 11:28 Strรกnka 1

Přeložila Jiřina Stárková

ISBN 978-80-7617-086-5

Mým dcerám, Tatum a Sabine

KAPITOLA JEDNA

Katie vyšla na verandu a zašněrovala si tenisky. V polovině srpna se na severovýchodě rozednívá v půl šesté. Vycházející slunce ohlašoval lososově růžový hlouček mraků nad vrcholky hor. Několika výpady vpřed si protáhla lýtka, v předklonu uvolnila stehna a záda. Cílová tepová frekvence byla 122. Vypočítala ji jednoduše tak, že od 220 odečetla svůj věk, tedy 33, a výsledek vynásobila 65 % – protože běh optimálně zvýší tep právě na danou hodnotu. Aspoň to píšou v běžecké příručce. Nejprve se rozehřála svižnou chůzí. Nové běžecké boty byly lehké a báječně pružily. Dala se do běhu a s pocitem dobré kondice co nevidět vpadla do rytmu. Běh patřil k jedné z čirých radostí jejího života. Od běhu ji neodradilo žádné počasí, jen blížící se bouřka s hromobitím nebo blesky. Ale dnešní ráno bylo dokonalé, provoněné borovicemi a posečenou trávou, oživené ptačím zpěvem. Ve vzduchu se ještě drželo vlhko po chladné noci, která po vlně veder přinesla příjemnou změnu. Odbočila na Everett Road a namířila si to k Okruhu tři, vyladěná na tlukot svého srdce. Ostatně jako vždycky. Ovšem dnes ráno ještě na vzpomínky na svou matku. Katie střídala tři okruhy. První, nejkratší, vedl v blízkosti městečka. Okruh číslo dvě byl rozmáchlejší a jeho součástí byl příkrý kopec. Třetí trasa byla nejdelší. Všechny tři okruhy měly společný poslední úsek, který při návratu domů kopíroval hranice Footbridge Park.

T. J. Brearton

Zatímco se jí zahřívaly svaly a prodlužoval krok, odpoutala myšlenky od matky a zaměřila je na Davida, svého manžela, a na ostatní členy rodiny. V příbuzenstvu se vždycky něco propírá, obvykle Gloriiny finanční problémy. Ale momentálně je předmětem nejčerstvějších drbů Katie a to, jestli se konečně rozhoupe a bude, nebo nebude mít dítě. Její macecha, která nemá vlastní biologické děti, je přesvědčená, že třiatřicet je na pomezí „rizikového věku“ pro těhotenství. A její sestra prostě touží být teta. Nikdo netušil, že Katie a David se o dítě snaží už řadu měsíců. Čím běžela déle, tím měla mysl vyprázdněnější, a nakonec už nemyslela na nic. Soustředila se jenom na své srdce a představovala si, jak pracuje. To už slunce vytvářelo nad zvlněným obzorem žlutou skvrnu. Běžela směrem k ní, nepatrně přidala rychlost a začala se potit. Když doběhla k parku, spatřila u silnice stojící vozidlo. Bílý minivan. Trochu zvolnila a z dálky si ho prohlížela. Auta v okolí parku nebyla nic neobvyklého. Spousta lidí, kteří pracují ve městě, sem jezdí v polední přestávce, vozí s sebou oběd, popíjejí kávu z papírových kelímků a dívají se na řeku. Ale teM je teprve šest ráno a moc brzy i na snídani. Z běhu přešla v chůzi, přeměřila si tep a přitom zkoumala minivan. Přemítala, jestli patří někomu místnímu. Připadalo jí, že ho nedávno viděla parkovat před obchodem s potravinami. Kdo žije nějakou dobu v malém městě, časem ví, komu které auto patří. Ale tohle jí nic neříkalo. Zatím. Tep má 128. To není špatné. K ideální hodnotě chybí málo. Silnice končila u pěší lávky přes řeku. Pokračovala v chůzi směrem k ní, aniž spustila zrak z vozidla. Nezdálo se, že tady stálo celou noc, protože na kapotě ani na skle se nevysrážela vlhkost. Kromě toho jsou cítit výfukové plyny, jako by auto přijelo teprve nedávno. Katie se ohlédla. Domů se může vrátit jen ve vlastních stopách, tedy po trase, kterou sem přiběhla. Jenomže představa,

Nezvěstná

že to udělá – totiž že se otočí jenom proto, že ji znepokojil minivan u mrňavého parku –, jí připadala iracionální. Za to může Facebook, který ji zásobuje historkami o ženách přepadených při běhání a o úchylech číhajících v lese. Nebo zpravodajské weby jako CNN a jejich senzacechtivé, zveličené zprávy. Toužila po titulku, který by oznamoval: „Nehledě na trestné činy, jaké nedávno způsobili idioti a hovada různých ražení, jsou ženy, které si jdou zaběhat, z 99,9 % v bezpečí.“ Jako by měla strach z létání. Dnes už zná statistiku každý: jízda autem na letiště je stokrát riskantnější než samotný let k cíli. Havárie letadel jsou jen daleko dramatičtější a věnuje se jim větší mediální pozornost. Zrychlila, znovu se dala do běhu, a zrovna když chtěla proběhnout kolem minivanu, uslyšela zevnitř nějaký zvuk. Dětský pláč. Okamžitě se zastavila. A poslouchala. Usedavě naříkající miminko. O tom není pochyb. Možná ji jen šálí sluch a pláč vůbec nevychází z minivanu. Jenže nejbližší dům je odsud příliš daleko, než aby se zvuky donesly až sem. V odlehlé ulici zaštěkal pes. Na dosah bublala říčka. Pláč neutichal. Rekreační prostor tvořilo několik piknikových stolů s lavicemi, jáma na opékání masa, dřevěná konstrukce s houpačkami a šplhací stěna pro caparty. Lesem se klikatily upravené stezky s výhledy do krajiny, určené hlavně pro pejskaře. Katie se zadívala mezi stromy, ale nikoho neviděla. Ve vnitřní kapsičce běžecké sukně má telefon. Bere ho s sebou pokaždé, tedy i dnes, ačkoli své oblíbené kraRasy má ve špíně a přístroj, zamotaný do staré účtenky ze samoobsluhy, ji maličko tluče do stehna. Vyndala ho a zarazila se. Nebyl by telefonát na policii přehnaný? A co by vůbec řekla? Dobrý den, běžela jsem kolem Footbridge Park v Hazleto-

T. J. Brearton

nu a v autě tam pláče dítě. Pošlete sem někoho – možná potřebuje přebalit. A třeba i nakrmit, tak přivezte i kojenecké mléko. V bio kvalitě… pokud možno. Manžel ještě bude spát. Není nutné ho budit. Rozhodla se pro textovou zprávu. Běhám. U parku pláče miminko. Prověřuju to. Kdybych se neozývala, zavolej na policii. LOL. Vrátila telefon do kapsy. Možná se jí to jenom zdá, ale to mimino brečí čím dál naléhavěji. Katie přistoupila k minivanu a doufala, že zahlédne postavu dospělého, který o dítě pečuje. Ale okna byla tónovaná. Myslí jí prolétla jiná tragická zpráva – ne sice tak aktuální jako ty o běžkyních, přesto poměrně čerstvá, a sice o muži, který nechal malé dítě v autě a šel do práce. Vozidlo je bílé a tahle barva odráží slunce, ovšem teplota co nevidět stoupne. „Haló!“ Zvýšila hlas o oktávu. „Haló? Je tam někdo?“ Zadní okno i všechna boční byla tónovaná. Předním sklem viděla mnohem líp. Výjev byl nezřetelný, přesto rozeznala na zadním sedadle dětskou autosedačku a v ní malou připoutanou postavu. „Ahoj, mrňousku. Přestaň plakat. Už je to v pořádku.“ Dítě se neuklidnilo. Katie zkusila nejprve otevřít přední dveře, ale byly zamčené. Zrychlil se jí tep. Co když je tam to dítě uvězněné? Aspoň by měla pádný důvod přivolat policii. Ale když zkusila postranní dveře, otevřely se. Odsunula je a nakoukla do prostoru. „Už je to v pořádku. V pořádku, miláčku. Jsem tady. Pomůžu ti…“ V minivanu vládla tma. Zvedla nohu na schůdek a naklonila se dovnitř. Až se ti pitomci vrátí, poví jim pěkně od plic, co si myslí. Jak může někdo posadit malé dítě až na zadní sedadlo minivanu, kam se tak špatně dostává?

Nezvěstná

Vlezla dovnitř a protáhla se kolem prostředních sedadel, aby viděla až dozadu. Zblízka zněl dětský pláč nějak divně. „Už je to dobrý, jsem tady, jsem –“ Další slova jí uvízla v hrdle. Ucukla a přitáhla si paže k hrudi. Něco tady nehraje. Začala se prodírat ke dveřím, chystala se otočit a vyskočit z auta. Dovnitř hmátly ruce a strčily ji zpátky. Dopadla na sedadla a svezla se na podlahu. Instinktivně se oháněla pažemi a kopala kolem sebe, ale nic nezasáhla. V jejím zorném poli se pohnula mohutná postava. Když se chtěla posadit, muž ji udeřil do hlavy a srazil zpátky na podlahu. Dveře se s bouchnutím zasunuly. Zaburácel motor. Trhlo to s ní; minivan se dal do pohybu. Odvážejí ji pryč.

KAPITOLA DVĚ Detektiv Justin Cross zaspal. Vyběhl ze dveří domu a v obchodě se smíšeným zbožím, kde se obvykle stavoval cestou do práce, si koupil kávu. Pokladní si ho pobaveně změřila. „Slušivý barvičky,“ poznamenala. Neměl ponětí, o čem mluví, dokud se nepodíval na ruku, v níž držel kelímek. Tři nehty měl levandulové, čtvrtý světle modrý. Na palci zářila rudá šmouha. „Jo, tohle…“ zahučel. Lidé ve frontě za ním se nakláněli blíž. Cross se pokusil o úsměv, když pokladní ukázala na polici s domácími potřebami. „Odlakovač. Ta malá lahvička hned vedle tamponů.“ Došel pro ni a s povděkem uvítal, že ho čekající pustili zpět do čela fronty. Jednou ze zákaznic byla Laura Brodericková, členka lesních hlídek Úřadu pro ochranu životního prostředí. Vyslala k němu rozpačitý pohled. „Potřebuješ si popovídat, Justine?“ Cross zaplatil kávu a odlakovač. „Měl jsem na víkend holky.“ Spěchal z obchodu, aby se vyhnul poRouchlým úsměvům. Posadil se za volant a zkoumal návod na lahvičce. Netušil, jak to provede, ale podle všeho bude potřebovat papírové kapesníky. Se zaklením vycouval z parkoviště vedle krámu a zamířil po silnici k místní policejní služebně. Na všechno se rozpomněl během jízdy. Malá Patricia (krátce Petrie) vybalila z batůžku barevné laky na nehty a rozkošným pronikavým hláskem ho přemluvila, aR jí dovolí, aby mu „udělala nehty“. Uvolil se obětovat jednu ruku a ona se spokojeně dala do práce. Dvakrát museli přestat kvůli její mladší sestře Ramoně, která se dobývala do spodních kuchyňských skříněk.

Nezvěstná

Pokaždé se zajímala o dezinfekční prostředek pod dřezem a Cross byl nakonec nucený dvířka kredence zabarikádovat. Za drobný výpadek paměti pravděpodobně můžou tři piva a dvě sklenice skotské, které si dopřál v neděli večer potom, co si pro holčičky přijela jejich matka. Ujížděl po klikaté venkovské cestě k policejní služebně a ve spáncích mu pulzovala kocovina. Pro své popíjení měl omluvu: za prvé se mu bolestně sevřelo srdce pokaždé, když se dcery musely vrátit k Marty, své mámě. Prázdnota byla tak nesmírná a ticho tak propastné, že je musel něčím vyplnit, jinak by zešílel. Za druhé, ačkoli holčičky nekriticky zbožňuje, pokaždé mu dají pořádně zabrat. Bez Marty je bezradný a často si doslova zoufá. Stanice byla nenápadná, malá přízemní budova, které říkali „barák“. Cross u ní zastavil se strategickým plánem: zapadne na toalety a popere se s odlakovačem. AR si ho kolegové raději dobírají pro choulostivý žaludek. Kdyby ho načapali s nalakovanými nehty, krutě by to odnesl. Až do konce aktivní služby by po něm pokřikovali „slečinko“, ne-li něco horšího. Uvnitř vládl čilý ruch, a když Cross vešel, jeho přítomnost zaznamenal jen policista Billy Farrington. Odložil vysílačku a oznámil mu: „Před chvilkou volal na tísňovou linku David Brennan.“ „Brennan?“ „Jo. Víte, o kom je řeč?“ „Myslím, že vím. To je ten, co má dům na Cobble Ridge?“ „Přesně. Jeho manželka se jmenuje Katie Calumetová. Kdoví proč si nechala příjmení za svobodna. Má o ni starost.“ „Z jakého důvodu?“ Cross pokukoval po záchodových dveřích, v kapse lahvičku s odlakovačem. Pobuřující ruku schovával za zády, v druhé držel kelímek s kávou. „Ráno si šla zaběhat. Zastavila se u Footbridge Park a poslala mu divnou textovku.“ „Proč ‚divnou‘?“ „Řekl, že potom už se nevrátila. Jo, a divná byla nejspíš proto, že psala něco o plačícím dítěti. O miminu.“

T. J. Brearton

„Kde je Brennan teM?“ Telefony naléhavě vyzváněly, ale Cross je ignoroval. „To je právě ten problém,“ odpověděl Farrington. „Nejdřív šel do toho parku a prý tam něco našel. A potom nám zavolal.“ „Co našel? To mimino?“ Farrington si zapnul služební opasek a zašklebil se. „To ne. Neřekl bych.“ Ve služebně s nimi byla ještě Maizeová. Právě s někým mluvila na jedné z telefonních linek. „Maizeová? Co ten chlápek říkal, že našel?“ „Prý nějakou hračku,“ řekla policistka. Druhý telefon byl neodbytný. Farrington hovor přijal. „Policie.“ Cross se rozhlédl. Zbylí dva policisté byli v terénu coby dopravní hlídka. Když Maizeová dotelefonovala, Cross k ní přistoupil. „Kde jsou Crowley a Redford?“ zeptal se. „Crowley je na silnici do Plattsburghu. Obsluhuje radar,“ hlásila Maizeová. „Redford je u nehody na devítce. Řidič náklaMáku se snažil vyhnout srnci, co mu vběhl do cesty, a z návěsu se mu vyklopilo palivové dříví. Máme to nejblíž.“ Farrington položil telefon. Dopnul si přezku opasku, povytáhl kalhoty a prohlásil: „Zdá se, že to bude na nás, Crossi.“ Zarazil se. „Ledaže to nejdřív proberete s kriminálkou.“ „Ne.“ Cross zavrtěl hlavou, přesvědčený, že Brennanova reakce je přehnaná. Rychle ho vyslechne a zase se vrátí na služebnu. „Jdeme.“ V umývárně vzal papírové utěrky a vyšel ven za Farringtonem. Snažit se řídit a zároveň se zbavovat laku na nehty byl úctyhodný výkon, ale než dojedli k parku, Crossovi se podařilo odstranit většinu barvy. Zbytek musí počkat. Pohled na Davida Brennana stojícího u lávky pro pěší bohatě stačil, aby Cross zapomněl na všechny své malicherné problémy.

Nezvěstná

Brennan vypadal jakoby mimo sebe. Ukazoval na něco na zemi, oči měl vytřeštěné a důrazně pohyboval rty, ačkoli nikdo nebyl na doslech. Farrington zapnul blikající majáček a vystoupil. Cross zastavil s neoznačeným autem vedle hlídkového vozu. Oba zamířili k Brennanovi. „Nedotkl jsem se toho,“ uvítal je Brennan. Cross ihned pochopil, o čem mluví: na zemi leželo chrastítko. Podal muži ruku a představil sebe i policistu Farringtona. Brennan zpozoroval blikající policejní světla. „Prohledal jsem les. Prošel jsem všechny cesty a volal ji jménem. Jsem tady od půl sedmé. Telefonoval jsem vám už v osm. Proč vám to trvalo tak dlouho, chlapi?“ Cross účastně přikyvoval. „Co kdybyste mi vylíčil, co se přesně stalo?“ Odvedl ho na tvrdý asfalt a zadíval se na krajnici. Byly na ní stopy po kolech, které možná Brennan porušil. Rozrušený muž sklopil hlavu a rozhovořil se jakoby k povrchu půdy a přitom gestikuloval rukama. Sdělil Crossovi, že jeho žena, Katie, chodí několikrát týdně časně ráno běhat. Má tři různé okruhy, ale všechny vedou kolem parku. „A odtud mi poslala zprávu. Byla zrovna tady.“ „Víte o někom, komu se nedávno narodilo dítě? Mohl to být někdo, koho vaše manželka zná?“ „Známe Hartovy. Těm se narodila dvojčata, ale jsou ještě v porodnici. A ještě Megan Hasselbeckovou, ale ta žije ve Schroon Lake. Jinak neznáme nikoho. Jenže kdyby to dítě patřilo někomu známému, zmínila by se o tom. Neřekla by jen ‚miminko‘.“ Cross dal ruce v bok a prohlížel si místo činu. Farrington ho označil několika kužely. Park naštěstí leží stranou hlavních silnic. Je poměrně brzy, krátce před devátou, a nadto pondělí. V městečku není škola, tudíž tudy nemohla projít ani banda děcek. Dělníci z okolí si sem jezdí sníst oběd, ale poledne je ještě daleko. „Tak co budeme dělat?“ Brennan se zdál čím dál zoufalejší. Byl to mohutný muž, odhadem měřil skoro dva metry a vážil

T. J. Brearton

metrák. Blond vlasy měl sčesané do culíku, vousy prokvetlé šedinami. Cross usoudil, že je mu čtyřicet, nejvýš pětačtyřicet let. O manželském páru skoro nic nevěděl, snad jen to, že v rodině je poměrně dost peněz, buM na jeho, nebo na její straně, případně na obou. Říká se, že dvojice tráví čas střídavě v Hazletonu a v New York City, kde mají druhý domov. „Zřejmě jste se s ní pokoušel spojit.“ „Asi stokrát. Ale nic. Když jsem poslal textovku, nepřišlo mi potvrzení o doručení… víte, co myslím… A hovor spadne rovnou do hlasové schránky. Takže má telefon vypnutý, nebo…“ „Smím vidět váš mobil? Tu textovou zprávu?“ „Jo, jistě. Samozřejmě.“ Přejel palcem po obrazovce a podal mu mobil. Běhám. U parku pláče miminko. Prověřuju to. Kdybych se neozývala, zavolej na policii. LOL. „A víte určitě, že měla na mysli tenhle park?“ ujistil se Cross. Brennan se zakabonil. „No… určitě.“ „Ne baseballový park nebo některý jiný?“ „Jak jsem řekl, vydala se po jednom ze svých tří okruhů. Trasu zásadně nemění. Jinam běhat nechodí. Ale všechny ty cesty vedou tudy. Totiž při zpáteční cestě domů. Pokud se nerozhodne běžet v opačném směru.“ „Rozumím. Ale může začít ze dvou stran, je to tak? Jsme docela blízko od vašeho domu. Nejdřív mohla běžet sem, nebo tady v závěru jednoho okruhu skončit.“ „To je pravda. Ale obvykle končí tady. Někdy si na chvíli odpočine…“ „Ví o jejích běžeckých návycích ještě někdo jiný?“ Brennan si ho ostře změřil. Povzdychl si a výraz mu zjihl. „Nejspíš o tom řekla Glorii. Své sestře.“ „A Glorie tady někde bydlí?“ „Ne, ne. Je v Brooklynu. Jejich rodiče žijí na Manhattanu. To jsou její jediní příbuzní. Ale mohla ji vidět spousta lidí. Běhá tady už dva roky, takže…“

Nezvěstná

„Fajn. A nemůže to být nějaký vtip? Nedělá si z vás legraci? Nemáte narozeniny nebo nějaké výročí…“ „Ne. Nic takového. To nepřipadá v úvahu. To by Katie neudělala. Má smysl pro humor, ale… ne. Prostě ne.“ „A klape vám to?“ Brennan znovu dotčeně přimhouřil oči. „Jak to myslíte?“ „Jestli spolu vycházíte. Váš… víte co, vztah.“ „Jsme v pohodě. Vím, na co narážíte – Katie by však neutekla. Rozumíme si. Pochopitelně se někdy pohádáme… Ale vždycky si všechno vyjasníme. Naše manželství je pevné.“ Cross přikývl. Brennan se odvrátil a zahleděl se přes říčku. Skousl si spodní ret. Třásly se mu ruce. „Bude to v pořádku,“ prohlásil Cross. Brennana zřejmě nepřesvědčil. Nehledě na jeho naléhání se musel Cross rozhodnout, jak vážně má brát případné zmizení. Pořád měl v ruce Brennanův telefon. Budou ho muset důkladně prohlédnout, ale teM je pro Brennana jediným prostředkem, jak s Katie udržet kontakt. Cross mu ho vrátil. „Vydržte chviličku.“ Vykročil k Farringtonovi. Policista rozmístil kolem dokola asi deset malých kuželů, teM připevňoval ke stromu policejní pásku a odvíjel ji z cívky. „Chtěl jste, abych to tady zajistil, ne?“ Oblast vyznačená kužely a páskou přivábí kolemjdoucí i tisk. Na druhé straně, pokud se Katie Calumetové stalo něco závážného, jde o nezbytné opatření k zachování nedotknutelnosti místa činu. „Ovšem. Pokračujte.“ Cross se zadíval na chrastítko v prachu mezi trávníkem a asfaltem. Možná Katie něco zaslechla a vběhla do lesa. V hustém porostu za domem měl kdysi malého mývala nebo urzona. Když matka dočasně odejde a vydá se hledat potravu, volání mláMat zní stejně naléhavě jako dětský pláč. Katie spatřila chrastítko, napadlo ji, že ho tam někdo ztratil, uslyšela nějaké zvíře, rozběhla se do lesa, tam upadla a udeřila se do hlavy.

T. J. Brearton

Pozemek není velký, pravděpodobně má necelý hektar. Ale na to jim odpoví rychlá prohlídka terénu. Zrak mu padl na stopy po pneumatikách. U parku pořád stojí nějaké auto; stopy nic neznamenají. Ovšem spolu s chrastítkem ležícím opodál, textovou zprávou a znepokojeným manželem… Farrington natahoval pásku přes úzký pruh asfaltu vedoucího k lávce. Cross šel vedle něho. „Prokažte mi laskavost. Až s tím budete hotov, zjistěte, jestli máme na telefonu specialistu na trasologické stopy. Nebo aspoň kriminalistického technika, který se v tom vyzná. Pokud ne, musíme někoho přivolat.“ „Rozkaz.“ Cross si přejel rukou přes obličej. Něco mu napovídalo, aR jedná rychle. Anebo ho pořád tlačí za ušima dozvuky kocoviny. Musí zavolat svému nadřízenému.

T. J. Brearton NEZVĚSTNÁ Z anglického originálu Gone Missing, vydaného nakladatelstvím Bookouture v Londýně 2017, přeložila Jiřina Stárková Obálku upravila Gabriela Janovská Redigovala Marie Kejvalová Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 228. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.booktook.cz