Issuu

ANTHONY FRANZE OUTSIDER KALIBR

Outsider_CS6.indd 3

20/05/19 15:28

Přeložil Milan Lžička

Outsider_CS6.indd 4

20/05/19 15:28

Věnováno všem, kteří někdy stáli mimo a nahlíželi dovnitř

Outsider_CS6.indd 5

20/05/19 15:28

Asistenti soudců představují nejnižší živočišný druh. william o. douglas,

soudce nejvyššího soudu usa, 1939–1975

Outsider_CS6.indd 7

20/05/19 15:28

Outsider_CS6.indd 8

20/05/19 15:28

P RO L O G Když Amandě Hillové pípl počítač, nevšímala si toho. Takhle pozdě v noci měla zpozornět, ale to se nestalo. Veškerou energii soustřeďovala na zítřejší závěrečnou řeč. S výjimkou ostrého kuželu světla stolní lampy panovala v její pracovně tma. Počkala, až všichni odejdou, aby si mohla projít svůj proslov k porotě. Aby si mohla jako už tisíckrát předtím všechno nacvičit, přecházet po pracovně před imaginárními porotci a vyvracet důkazy proti nejnovějšímu klientovi ze zločineckých kruhů, kterého měla zastupovat. Tenhle po sobě zanechal otisky i DNA a celou loupež zachytily bezpečnostní kamery. Vyhlédla z okna do noci. Normální lidé ukládali doma děti ke spánku, chvíli se koukali na televizi a pak šli na kutě. Její holčička si zasluhovala něco lepšího. Měla by zavolat domů a zjistit, jestli se něco neděje, potřebovala si ale zopakovat tu závěrečnou řeč. Isabellu hlídala Amandina máma, a kdyby malá něco potřebovala, určitě by se ozvala. Bylo slyšet další pípnutí. A pak ještě jedno. Amanda po drážděně uchopila myš a překlikla na e-mail. Upoutal ji předmět sdělení: NALÉHAVÁ ZPRÁVA O VAŠÍ MATCE A ISABELLE!

Outsider_CS6.indd 9

20/05/19 15:28

Amanda e-mail otevřela. Zvláštní, v políčku odesílatel nebylo žádné jméno. A tělo zprávy obsahovalo pouze odkaz. Že by klasický podvodný e-mail? Málem ho už smazala, znova ji ale upoutal předmět. Stálo v něm jméno její sedmileté dcery. Chvíli kurzorem nad odkazem váhala – a pak na něj klikla. Na monitoru se objevilo video. Záběry byly roztřesené, natočené na chytrý telefon. Výjev byl tmavý, jen paprsek světla z baterky ozařoval špinavou podlahu. A pak se ozval šepot: „Přijeďte sem do třiceti minut, jinak umřou.“ Amandu zamrazilo v zádech. To je nějaký vtip, ne? Zvrhlý vtip? Chtěla video zavřít, ale svit baterky olízl ušmudlanou zeď a zastavil se na dvojici postav. Amanda ucítila srdce až v krku. Byla to její matka a Isabelle. Byly svázané, v ústech měly roubík a plakaly. „Dupont Underground,“ sykl hlas. „Půl hodiny. Jestli zavoláte na policii, zjistíme to. A ty dvě umřou.“ Kamera zazoomovala na Isabellinu uslzenou tvářičku. Náhle začal Amandin počítač bzučet a blikat, nakazil ho vyděračský virus. Amanda skočila do auta a ze své pracovny v centru se rozjela k náměstí Dupont Circle. Jedním okem sledovala vozovku, druhým koukala do telefonu, jenž ji naváděl k jediné adrese, kterou se jí při zadání slov „Dupont Underground“ podařilo najít. Šlo o dávno opuštěnou tramvajovou trať vedoucí pod úrovní Washingtonu. V hlavě měla zmatek. Co má tohle všechno znamenat? Nedávalo to smysl. Určitě nemohlo jít o únos kvůli výkupnému. Nemá žádné peníze – proboha, vždyť je obhájkyní ex offo. Že by nespokojený klient? Ne, tohle bylo až příliš dobře organizované. Příliš důmyslné. Obyčejní zločinci – jak Amanda věděla, jelikož je už celé roky obhajovala – jsou 10

Outsider_CS6.indd 10

20/05/19 15:28

nevzdělaní břídilové, kteří v životě nikdy nic neplánují, natožpak takovouhle akci. Podívala se na telefon. Zbývala jí čtvrthodina. Podle GPS by tam měla být za pět minut. Snažila se zachovat rozvahu, zklidnit dech. Měla by zavolat na policii. V hlavě ale pořád slyšela to varování: Zjistíme to. A ty dvě umřou. Na New Hampshire Avenue zastavila u obrubníku. Podle GPS byla na místě, nikde ale neviděla žádný vstup do podzemí. Šlo o obchodní čtvrť. Advokátní kanceláře i nákupní galerie na noc zavíraly. Celá zděšená a zmatená se rozhlížela kolem dokola. Nikde nic, jen stavební zábor na druhé straně ulice. Práce na vozovce nebo na kanalizaci. Anebo vstup do tramvajového tunelu. Amanda vyskočila z auta a utíkala k ohradě. Z chodníku se zvedal přes metr vysoký kvádr z překližky. Navrchu byly dveře jako do sklepního krytu. Petlice visacího zámku byla odpáčená, dřevo poškozené. Amanda dveře otevřela a podívala se dolů do tmy. Věděla, že by tam neměla chodit. Zaslechla ale zvuk. Tlumený výkřik? Posvítila si do díry baterkou v mobilu a spatřila kovový žebřík, který mizel v tmách. Sebrala odvahu a začala po něm slézat, cestu jí ozařoval jen slabý svit telefonu. Když sestoupila až na dno, mlčky stála, rozhlížela se po dlouhém tunelu a naslouchala. Opět zaslechla ten zvuk, a tak se k němu rozběhla. A tehdy za sebou uslyšela kroky. Zrychlila a přerývaně dýchala, kroky ji ale pořád pronásledovaly. Měla chuť se otočit a bojovat. Byla po čertech dobrá bojovnice. „Amanda Hillová, mrcha z Fifth Street,“ vyjadřovali se o ní obžalovaní na soudních chodbách. Vpřed ji ale poháněla vzpomínka na zoufalství v Isabellině i matčině tváři. Kroky se přibližovaly. Cítila, že musí potlačit strach, najít svou rodinu. 11

Outsider_CS6.indd 11

20/05/19 15:28

Vtom přišla bez varování rána do hlavy, po níž se skácela k zemi. Ozval se zvuk těžké boty drtící plast a vzápětí svítilna v jejím telefonu zhasla. Neznámý ji popadl za vlasy a odvlekl do místnůstky vedle tunelu. Amanda sotva popadala dech. S cvaknutím se rozsvítila lampa. Amanda zaslechla děsivé cupitání droboučkých nožiček. Když spatřila dvojici postav schoulených ve stínu, udělalo se jí nesmírně zle: byla to její matka a Isabelle. V ústech měly nacpané špinavé hadry a k tomu měly svázané ruce i nohy. Vedle nich něčí silueta stříkala sprejem cosi na zeď. Amanda se prudce napřímila a lebkou jí projela palčivá bolest. Odvrátila pohled v naději, že je to celé jenom zlý sen. Do pofňukávání jejích příbuzných ale vstoupil čísi hlas. „Dívej se na ně!“ Amanda zvedla oči. Nuceně se usmála, nasadila hraně optimistický výraz a pak dcerce ústy beze slov naznačila: Neboj, všechno bude v pořádku. Samozřejmě to byla lež. Prachsprostá lež.

Outsider_CS6.indd 12

20/05/19 15:28

1 . K A P I TO L A Grayson Hernandez došel k řečnickému pultíku v soudní síni Nejvyššího soudu Spojených států. Mramorové sloupy, které podpíraly strop, ani vyvýšená mahagonová stolice, z níž devítka soudců nezřídka dusila i ty nejzkušenější advokáty, ho nijak neděsily. Rozvážně si páčkou po straně pultíku upravil jeho výšku – tenhle fígl odkoukal od machrujících asistentů generální prokurátorky. Napřímil záda, do poznámek ale nenahlédl; nejlepší právníci poznámky nepotřebují. A poté zahájil svůj proslov. „Vážený pane předsedo, ctihodný soude…“ Byl okamžitě přerušen, což nebylo nic neobvyklého, protože během hodiny vyhrazené na ústní projednávání každého případu pokládají soudci v průměru přes sto otázek. Hlas, který sálem zazněl, ovšem nepatřil soudci nejvyššího soudu v zemi. „Už jsem ti říkal, Grayi, že tady nemáš co pohledávat.“ Prázdnou síní se mihl kužel světla baterky. Gray si dlaní zastínil oči a usmál se na příslušníka justiční stráže, který právě prováděl noční obchůzku. „ Jednou možná, advokáte,“ utrousil strážný. „Ale teď radši koukej rozvézt zásilky,“ ukázal paprskem baterky na Grayův poslíčkovský vozík naplněný večerní poštou. Gray na strážného mávl, vrátil se k vozíku a za skřípotu koleček s ním ze soudní síně vyjel do chodby obložené mramorem. 13

Outsider_CS6.indd 13

20/05/19 15:28

V předsálí pracovny předsedy soudu Douglase seděli pět metrů od sebe dva asistenti a házeli si míčem na americký fotbal. Po dlouhém dni stráveném v kanceláři působili přetaženě, otupěle. Bavili se o jednom z případů, který soud právě řešil. „Střední škola nemá právo trestat studenta za to, co řekne mimo její půdu. Soud už by to měl konečně potvrdit,“ prohlásil jeden z asistentů, podsaditý blondýn. Gray měl pocit, že se jmenuje Mike. Mike hodil míč druhému asistentovi, který vypadal tak trochu jako mladý JFK. „ Jestli si myslíš, že se předseda postaví na stranu toho kluka, tak asi na něčem frčíš,“ odtušil JFK a s hlasitým plesknutím balon chytil. „Když na YouTube nahraješ násilnickou rapovou skladbu, kde se zpívá, že tvůj matikář sexuálně obtěžuje studenty, tak tě prostě vyloučí.“ „I kdyby to byla pravda?“ nadhodil Mike. U Nejvyššího soudu působilo celkem šestatřicet asistentů, na každého soudce připadali čtyři. Byla to praxe jako žádná jiná, mladým právníkům totiž nejen otvírala dveře do kterékoliv advokátní kanceláře v celé zemi, ale také jim skýtala příležitost podílet se na řešení nejzávažnějších právních otázek současnosti. Nikomu ze stávajících soudních asistentů ještě nebylo třicet, stejně jako Grayovi, tím ale podobnosti končily. Jako v případě těch dvou, co si házeli míčem, šlo většinou o bělochy pocházející ze zámožných rodin. Gray měl dojem, že žádný z asistentů není Američan mexického původu, a už vůbec nikdo z nich nevyrůstal v drsné čtvrti Hamilton Heights. Všichni chodili na Harvard, na Yale nebo na jinou z prvotřídních univerzit, jejichž zdi na rozdíl od právnické fakulty, kde studoval Gray, zdobil místo graffiti břečťan. A rozhodně nerozváželi poštu. 14

Outsider_CS6.indd 14

20/05/19 15:28

Gray jim kývl na pozdrav, zvedl z vozíku štůsky žádostí o projednání nejrůznějších kauz a házel je do kovových schránek asistentů předsedy soudu. Mike se na Graye zadíval. „Ne, už ne další žádosti, snažně tě prosím.“ Gray se usmál, ale nereagoval. Jeho šéf z provozního ředitelství měl takové pravidlo, pokud šlo o soudce a jejich asistenty: Mluv jenom, když je potřeba. Předpokojem opět zasvištěl míč. „Už se to vytisklo?“ zeptal se JFK. „Rád bych odsud vypadnul.“ Zadíval se na tiskárnu, která hučela a vyplivovala papír za papírem. Gray sloužil dvě noční směny týdně a v kancelářích obvykle zůstával přinejmenším tucet asistentů. Úvazek měli na rok, přesto dřeli, jako by z nich soudci chtěli vymáčknout aspoň pět let. „ Ještě chvilku,“ odtušil Mike. „Ta zpráva je krátká a já bych rád, aby se na ni mrknul jeden protivný blb a našel v ní slabá místa, než ji předložím předsedovi.“ „ Jenom marníš čas. Na stranu toho studenta se nikdy nepostaví, protože –“ „Vždyť se tenhle případ nijak neliší od kauzy Tinkerovi versus Des Moines,“ namítl Mike. „Soud prohlásil, že rušivé projevy na školní půdě trestat lze, to ale neplatí, pokud zaznívají mimo areál školy. Na mimoškolní projevy, kam spadá i nahrávání písniček na YouTube, by se měl jako na všechno ostatní vztahovat první dodatek ústavy. Škole do toho zkrátka nic není.“ JFK odmítavě zabručel. „Odborník na rap z Green wiche v Connecticutu, to žeru.“ Mike po kolegovi mrštil míčem. „Co děláš?“ ohradil se JFK, když prudký balon chytil – musel si až protřepat ruce, jak ho ta šiška štípla. „ Já jenom říkám, že kauza Tinkerových se řešila koncem šedesátých 15

Outsider_CS6.indd 15

20/05/19 15:28

let. Nemůžeš ji vztahovat na digitální věk. Jestli si myslíš, že se předseda bude tímhle verdiktem slepě řídit, pak žiješ ve věži ze slonoviny.“ Gray dělal, že neposlouchá, schválně ale nepospíchal a užíval si intelektuální polemiku. Míč opět hvízdl vzduchem. „Ve věži ze slonoviny?“ podivil se Mike. „Tak jo, zeptáme se někoho z ulice.“ Ukázal balonem na Graye. „Hele, Gregu, můžeme se tě na něco zeptat?“ Mike už se Graye, obyčejného muže z lidu, kdysi tázal, jak se jmenuje. „ Jsem Gray.“ „Promiň. Grayi. Máme takovou otázku: Myslíš, že když středoškolák mimo areál školy zveřejní na sociálních sítích něco urážlivého, může ho za to škola potrestat?“ JFK si přisadil: „Nejde jen o to, že zveřejnil urážlivý obsah. Jde o rap plný sprostých slov, v němž obviňuje učitele ze sexuálního obtěžování studentů a vyhrožuje, že tomu chlapovi ‚zatne tipec‘.“ Gray se nad otázkou zamyslel a sbíral přitom z přihrádek odchozí poštu. „Souhlasím s tím, jak se k případu vyjádřil Murderous Malcolm.“ Asistenti se po sobě podívali. Toho rána otiskly New York Times o případu článek, ve kterém slavný rapper v rámci rozhovoru hájil studentovo právo na svobodu projevu. Knihovna Nejvyššího soudu každé dopoledne rozesílala e-mail se shrnutím novinových zpráv, které se vztahovaly k činnosti soudu. Gray byl v jeho sídle na First Street číslo 1 patrně jediný, kdo oběžník četl celý. Gray pokračoval: „První dodatek podle mě umožňuje klukovi, který byl svědkem nějaké nepravosti, aby o tom na rytmický základ napsal básničku.“ Otočil vozík ke dveřím. „A pokud bude mít předseda jiný názor, můžete zmínit, kolik násilí se objevuje v operách, které tak zbožňuje.“ 16

Outsider_CS6.indd 16

20/05/19 15:28

„Přesně o tom mluvím,“ řekl Mike, udeřil míčem o zem a pak předvedl komický taneček jako při touchdownu. Pyšným krokem došel ke Grayovi a plácl si s ním. Na okamžik Grayovi připadalo, jako by byl i on jedním z asistentů a jako rovný s rovnými řešil nejvýznamnější spor o svobodu slova na školní půdě za několik desítek let. „Hele, Grayi,“ prohodil JFK. Gray se otočil a chystal se pokračovat v obhajobě prvního dodatku ústavy. „Mám pár knížek, co bych potřeboval vrátit do knihovny.“ Když Gray dvě hodiny nato vstoupil do tělocvičny, jeho táta už měl omotané ruce a bušil do těžkého pytle. Na triku se mu skvěla velká skvrna od potu. „ Jdeš pozdě,“ zavolal na syna. „Říkal jsem ti, že o nedělích sloužím noční,“ vysvětloval Gray. Táta neodpověděl, jenom uhodil do pytle. Co se noční směny týkalo, bylo jasné, že od Mannyho Hernandeze se chápavých slov nedočká. Tenhle večer byl jediný, kdy měl otec volno a nemusel dřít v pizzerii. Od doby, co mu na čas ustoupila rakovina, se každou neděli večer scházeli ve starém boxerském klubu ve čtvrti Adams Morgan. Gray by byl radši, kdyby společné chvíle trávili jinde než v páchnoucí tělocvičně, ale táta byl šťastný, když viděl, jak syn opět navléká rukavice. Právě v takových okamžicích Grayovi docházelo, že zřejmě není tím člověkem, jakého z něj otec chtěl mít. Se svými knihami a velkými sny byl Gray spíš mámin kluk. Když Gray začal tlouct do pytle, cítil při každém úderu jeho vibrace a v duchu myslel na setkání s asistenty předsedy soudu. Veškerou svou sílu soustředil v pravačce. 17

Outsider_CS6.indd 17

20/05/19 15:28

Zeptáme se někoho z ulice. A teď levá. Mám pár knížek, co bych potřeboval vrátit do knihovny. Gray mlátil do pytle dál a dál, až mu bušilo srdce a z čela se mu řinul pot. „Stalo se něco?“ došel k němu otec, postavil se za pytel a podržel ho, aby se nehýbal, zatímco do něj Gray tloukl. „Odpověz mi.“ „O nic nejde,“ odtušil Gray nakonec, když popadl dech a otřel si čelo. „ Jenom něco v práci.“ „Myslel jsem, že všechno klape? Ten barák se ti hrozně líbil už jako dítěti. A teď v něm děláš a pomáháš soudcům.“ „Tím, že rozvážím poštu, soudcům zrovna nijak zvlášť nepomáhám, tati.“ „ Je to první krok. Až tě líp poznají a zjistí, jak jsi chytrej…“ Takhle to sice nechodilo, Gray ale neměl náladu se dohadovat. „Však se dočkáš, chlapče,“ dodal otec. „Prostě si jenom musíš vysloužit ostruhy, Graysone.“ „ Já vím, tati, já vím.“

Outsider_CS6.indd 18

20/05/19 15:28

2 . K A P I TO L A Druhý den o sedmé ranní už Gray seděl ve své kóji, celý unavený a se svaly rozbolavělými z večerního tréninku. Den začal jako vždy tím, že zhltl velké kafe a přitom si pročítal SCOTUSblog, webové stránky věnované dění u Nejvyššího soudu. Dneškem právě opět začínala doba jeho zasedání a odborníci předpovídali, že půjde o pozoruhodný rok s několika zásadními kauzami. Když Gray ucítil na rameni ruku, otočil se. Byla to Shelby, jedna z asistentek provozního ředitele. Chyba, jíž se dopustil po noci propité s kolegy. Výslovně mu řekla, že ještě nikdy nespala s „klukem jako on“, čímž zřejmě myslela nuzáka z pochybné části Washingtonu. Pracovala na půl úvazku a současně končila poslední ročník na Georgetownu. „Máš jít za Martinem,“ řekla. Gray se zadíval přes rozlehlý prostor plný kójí. Skrz skleněnou stěnu nevelké kanceláře úplně vzadu zahlédl vedoucího Martina Melnicka. Zrovna jedl cosi zabaleného do fólie. Nejspíš si hned po ránu dopřával burrito. Shelbyin výraz jasně vyjadřoval, jak Martina vnímá: fuj. Martinovi táhlo na čtyřicet, takže to byl na poměry zdejších pracovníků kmet. Vinou nadváhy a zkažených zubů představoval protiklad zářivých mladých nadějí, které u nejvyššího soudu pracovaly, a byl terčem řady vtípků. Ke Grayovi se nikdy nechoval moc vlídně, právě naopak. Zároveň byl ale 19

Outsider_CS6.indd 19

20/05/19 15:28

Martin na svou práci machr a výsměch si nezasluhoval, takže mu Gray i přes nevábný zevnějšek tak nějak fandil. Než se Gray za Martinem vydal, zeptala se Shelby: „Kdo to je?“ a ukázala na fotku, kterou měl Gray připíchnutou na stěně kóje. Byl na ní potlučený boxer se spoustou šrámů, který stál v ringu s rukama ve vzduchu nad knock outovaným soupeřem. „Táta v dobách největší slávy.“ Gray si tam snímek přišpendlil hned první den v práci. Vnímal ho jako svůj facebookový motivační mem. Shelby zmáčkla Grayovi biceps. „Už chápu, kde jsi vzal –“ „Musím za Martinem,“ omluvil se Gray a zdvořile se jí vysmekl. Martinovu image nevylepšovala ani jeho pracovna. Všude štosy lejster. Nalepovací lístečky, kam se člověk podíval. Zvedl ke Grayovi oči a podal mu obálku. „Máme tady spěšnou zásilku do kanceláře ERD.“ ERD byly iniciály Edgara R. Douglase, předsedy soudu. Během měsíce, který měl v zaměstnání za sebou, Gray zjistil, že Nejvyšší soud je doslova posedlý zkratkami a akronymy. „Ústní projednávání začíná v deset, takže to jeho asistentovi hoď co nejdřív. Jeho jméno je na obálce.“ Gray hbitou chůzí vyšel do hlavního podlaží a kráčel majestátní Velkou síní, lemovanou mramorovými sloupy a bustami bývalých předsedů soudu. Kývl na strážného, který hlídal u bronzových mřížovaných dveří, a zamířil do kanceláře předsedy. Když vstoupil, hodila po něm pohledem soudcova sekretářka, ostřílená matadorka Olga Romanovová. „Nesu zásilku pro Keira Landona.“ „Asistenti zrovna snídají,“ odtušila s úsečným východoevropským přízvukem. 20

Outsider_CS6.indd 20

20/05/19 15:28

„A nevíte kde?“ „Snídají. Kde asi?“ Gray se nuceně pousmál a pak sešel do bufetu v přízemí. Minul frontu lidí s podnosy i stoly pro veřejnost a vstoupil do soukromého salonku vyhrazeného pro asistenty soudců. U dlouhého stolu právě seděli čtyři z nich. Jelikož nikdo nevzhlédl, Gray zakašlal. Když ani to nezabralo, prohodil: „Promiňte. Mám zásilku pro Keira Landona.“ Hlavu zvedl mladík ze včerejšího večera, který vypadal jako JFK. Došel k němu a obálku mu vzal z ruky. „Co se děje, Gregu?“ ozval se ze skupinky Mike. Než ho Gray stihl znova opravit, cinkl mu telefon. Šlo o esemesku od Martina, čekala na něj další spěšná zásilka. Gray chvatně odcházel a cestou z bufetu Martinovi odepisoval. Ani nezvedl oči, když vtom do někoho narazil. Šlo o drobnou sedmdesátnici. Teprve když o zem třeskl ženin tác s jídlem, poznal Gray, kdo to je: soudkyně Rose Fitzgeraldová Yorkeová. Bez černého taláru vypadala jinak. Spatřit učitele mimo školu je vždycky divné. Yorkeová patřila ke zdejším nejoblíbenějším soudkyním. Gray se dočetl, že když v padesátých letech jako jediná žena v ročníku, a navíc premiantka vystudovala Harvard, nechtěla právničky zaměstnávat žádná z prestižních advokátních kanceláří. Několik firem jí nabídlo práci sekretářky. Tím se možná vysvětlovalo, proč raději jedla ve veřejném bufetu místo soukromé jídelny pro soudce nebo proč na pracovišti organizovala oslavy narozenin všech zaměstnanců soudu. Dobře věděla, jaké to je být outsider. Právní vědu obohacovala o prvek, jejž někteří posměšně označovali jako empatii. Soudkyně Yorkeová se sehnula a začala sbírat rozprsknuté jídlo a spadlý příbor. 21

Outsider_CS6.indd 21

20/05/19 15:28

„Paní soudkyně, hrozně moc se omlouvám. Počkejte, já to uklidím,“ vyhrkl Gray a zlehka jí položil ruku na předloktí. „To nic, mladíku, umím si po sobě uklidit sama.“ „Ne, vážně, je to moje vina. Udělám to.“ Vzápětí se k nim s rozmrzelým výrazem přitočil vedoucí bufetu. Pokynul Yorkeové, ať si s ním jde pro nový talíř. Když se soudkyní odcházel, ještě po Grayovi střelil přísným pohledem. Takhle mu tedy začalo první říjnové pondělí, úvodní den zasedání soudu – na všech čtyřech uklízel podlahu a soudní asistenti se zatím kolem něj vraceli do kanceláří. Prostě si jenom musíš vysloužit ostruhy, Graysone.

Outsider_CS6.indd 22

20/05/19 15:28