Issuu

Andel temnoty_001 az 003.qxp_Sestava 1 07.05.19 10:30 Strรกnka 3

CALEB CARR

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 4

Přeložila Petra Diestlerová

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 5

Mé matce a otci

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Strรกnka 6

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 7

Není důležité, zda člověk pobýval v temném domě; podstatné je, že z něj odešel. THEODORE ROOSEVELT

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Strรกnka 8

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 9

KAPITOLA 1

19. června 1919

Určitě existuje nějaký nóbl způsob, jak začít vyprávět podobný příběh, fikaný vyprávěcí trik, který přiláká lidi spolehlivěji než ten nejlepší skořápkář ve městě. Ale pravda je, že pro podobnou hru mi chybí jak hbitý jazyk, tak ostrovtip. Slova v mém životě nikdy nehrála velkou roli, a přestože jsem během let potkal mnohé z těch, kteří jsou ve světě považováni za velké myslitele a řečníky naší doby, zůstal jsem tím, koho by většina označila za obyčejného člověka. A tak se ke mně hodí, když začnu obyčejně. Pokud se toho mám držet, musím především vypovědět, proč jsem vlastně zavřel krám a odešel do zadní kanceláře v době, kdy se dal získat ještě docela dobrý výdělek. Je pěkný večer, takový, pro jaké jsem kdysi žil: večer, kdy můžete sledovat dění na celé ulici jenom v košili, vyfukovat ke hvězdám nad městem dým z tuctu dobrých cigaret a vychutnávat si pocit, že celkem vzato život v tomhle světském blázinci může mít přece jen nějaký smysl. Doprava – dneska už automobily s plynovým pohonem a nákladní vozy, ne utahané staré herky vlekoucí kočáry a vozíky – po půlnoci výrazně prořídla a co nevidět se po pozdní večeři dostaví dámy a pánové z hotelů Albermarle a Hoffman House, aby si nakoupili jemné tabákové směsi. Asi se podiví, proč jsem zavřel dřív, ale nebude trvat dlouho, než se vydají do nějaké jiné trafiky, a po jejich odchodu se kolem vznešené výškové budovy Flatironu rozhostí ticho. Flatiron, který přízvisko Žehlička získal díky svému trojúhelníkovému půdorysu, stále vládne celému Madison Square svou ojedinělou, podivnou siluetou a zdobnou kamennou fasádou – kvůli tomu všemu si v době, kdy se věžák stavěl, šli architekti i kritici po krku. Budova Metropolitan Life Tower na druhé straně parku je sice možná vyšší, ale zdaleka nemá tolik stylu ani důstojnosti a vedle Flatironu připomínají 9

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 10

CALEB CARR

stavby jako třeba Madison Square Garden, korunovaná kdysi šokující sochou nahé Diany, přežitky z jiné doby; doby, která při pohledu zpět jako by skončila v jediné noci. Mnozí by řekli, že to byla veselá noc, ale pro některé z nás představovala podivný a nebezpečný čas, v němž jsme o lidském chování odhalili věci, jaké by rozumní lidé nikdy nechtěli vědět. A ti nemnozí, kteří by snad mohli být zvědaví, získali temnoty a ponurosti vrchovatou měrou za světové války. Nyní se všichni chtějí jenom bavit a ze všech sil se snaží, aby se jim to dařilo. A právě tahle touha nepochybně pohání ty, kdo se zastavují v mém obchodě pro cigarety potřebné na dlouhé hodiny u hráčských stolů a v tančírnách po celém městě. Samo počasí předem vylučuje jakoukoliv temnější motivaci. Lehké větrné paže nočního vzduchu obejmou všechny dychtivé, nadějeplné duše, jež se vrhají do víru velkoměsta jako toulaví psi, co vycítili pod hromadou popela kus kosti. Většina jejich snah přijde samozřejmě vniveč, ale na tom nesejde; k součástem podivné zábavy spočívající v myšlence, že na ušlapaných špinavých ulicích tohoto Velkého jablka je možné všechno, patří i vědomí, že pokud dnes náhodou nenajdete to, co hledáte, mnohem důležitější je, že se zítra pokusíte nanovo. Pamatuju si ten pocit; sám jsem ho mnohokrát zažil, než jsem se dostal do svého momentálního zuboženého stavu. Skutečnost, že mi neustále hrozí, že vykašlu plíce, mě připravila o velkou část radosti ze života, neboť je těžké užívat si požitky světa, když za sebou zanecháváte kaluže krve a hlenu, kamkoli jdete, jako nějaké zubožené, zraněné zvíře. Nicméně moje paměť je stejně dobrá, jako bývala, a rozhodně si pamatuju syrové potěšení, které mi podobné noci přinášely, pocit radosti z toho, že je člověk venku a sám a před ním se rozkládá celý svět, který ho očekává s otevřenou náručí. Ano, i s tím úporným kašlem vím, že z podobné noci se člověk nevrací domů bez zatraceně dobrého důvodu. Ovšem přesně takový důvod mi poskytl pan John Schuyler Moore. Dostavil se asi před hodinou, opilý jako Dán (což nepřekvapí vůbec nikoho z těch, kdo dotyčného pána znají), a dštil oheň a síru na zbabělost redaktorů, vydavatelů a americké veřejnosti obecně. Když ho člověk poslouchá (nebo spíše když poslouchá to víno a whisky, které z něj mluví), je zázrak, že to tahle země dotáhla tak daleko, se všemi těmi tajnými hrůzami, tragédiemi a utrpením, které naši společnost zamořují. 10

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 11

ANDĚL TEMNOTY

Pozor, ne že bych oponoval jeho názorům; prožil jsem příliš mnoho let jako zaměstnanec v domě doktora Laszla Kreizlera, význačného psychiatra a přítele jak mého, tak pana Moorea, než abych odepsal skličující soudy svého hosta jako opilecký blábol. Ovšem jak se u ochmelků často stává, můj návštěvník nehodlal udržet svou zahořklost v obecné rovině příliš dlouho: hledal někoho určitého, do koho by se mohl pustit, a jelikož nebyl přítomen nikdo jiný, dalo se čekat, že já mu budu stačit. Jeho stížnost souvisela s knihou, na níž pracoval posledních několik měsíců, od smrti prezidenta Roosevelta. Četl jsem tu věc, všichni jsme ji četli, sdělili panu Mooreovi svůj názor a přáli mu všechno nejlepší, avšak nebyl mezi námi včetně doktora nikdo, kdo by věřil, že má pan Moore sebemenší naději najít pro svůj rukopis vydavatele. Spis pojednával o Beechamových vraždách, prvním případu, který svedl dohromady doktora, pana Moorea, slečnu Saru Howardovou, oba detektivy Isaacsonovy, Cyra Montrose a mě: rozhodně nešlo o příběh, který by byl jakýkoli soudný nakladatel ochotný předložit veřejnosti. Pravda, jsou lidé, které těší, když na ně z večerní četby čiší trocha hrůzy, ale tahle zvláštní záliba má také své meze a Beechamův příběh byl tak daleko za touto mezí, jak je jen možné. Třeba je to skutečně příběh, který neměl zůstat nenapsán, jak tvrdí pan Moore, ale existuje spousta příběhů, které by neměly zůstat nevysloveny, a přesto je nikdo nevypráví, právě proto, že by je lidé nesnesli poslouchat. Mou první chybou dnes večer bylo, že jsem se s tímto drobným postřehem svěřil panu Mooreovi. Vrhl po mně pohled, jaký je u něho vzácný: tvrdý a skutečně rozhněvaný. Znám Johna Schuylera Moorea od svých jedenácti let, což už je dneska dobře čtyřiadvacet roků, a těžko bych dokázal jmenovat spravedlivějšího, slušnějšího nebo obecně laskavějšího člověka. Je to však složitá osobnost a jako většina takových v sobě skrývá studnu bolesti a hořkosti, které někdy nedokáže zabránit, aby přetekla ven. Už jsem zažil, jak to vyvolaly nejrůznější věci, ale nikdy to nebylo silnější než dnes: on chtěl, aby byl Beechamův příběh vyslechnut, a upřímně se zlobil na všechny, kteří měli v úmyslu mu zabránit, aby ho vyprávěl, nemluvě o těch, kdo by se třeba jen pokusili pochopit jisté obavy z reakce veřejnosti. A k těm jsem v tomto případě – bohužel – patřil i já. Pan Moore už není mladý a brunátná povislá kůže kolem naškrobeného límečku prozrazuje, jak prožil svůj život; v těch rozhněvaných 11

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 12

CALEB CARR

očích však plane stejný oheň, jaký ho poháněl, kdykoliv se střetl s nespravedlností nebo s tím, co považoval za hloupost. A ve svých více než šedesáti letech se ten člověk nedá zastrašit o nic snáze, než když mu bylo tolik jako mně. S vědomím toho všeho jsem usoudil, že mě čeká plamenný projev, a vylezl jsem na jeden z dřevěných žebříků v obchodě, abych přinesl dolů velkou plechovku s obzvláště drahou směsí tureckého a gruzínského tabáku. Pak jsem pod pruhovanou plátěnou stříšku pokrývající obě moje přední výlohy – s nápisem S. TAGGERT, OBCHOD TABÁKEM, VYNIKAJÍCÍ SMĚSI Z DOMOVA I Z CIZINY provedeným nejlepšími zlatými lístky – přitáhl další vyplétanou židli a pustil se do balení cigaret do nejjemnějších anglických papírků. V takovém prostředí jsme zahájili debatu, zatímco májový větřík stále odnášel nepříjemnější pachy města směrem k východu. „Takže, Stevie,“ začne význačný žurnalista stejným tónem, který ho postupně připravil o zaměstnání v nejrůznějších novinách po celé délce východního pobřeží. „Vyrozuměl jsem, že se nakonec i ty projevuješ jako ochotný komplic ve spiknutí mlčenlivosti, které obklopuje tajné hrůzy americké společnosti.“ „Dejte si cigaretu, pane Moore,“ opáčí moje maličkost, nevědomý spiklenec, „a přemýšlejte o tom, co jste právě řekl. Tohle jsem já, Stevie, stejný Stevie, který se s vámi pouštěl do bezbožných podniků, jako byl ten Beechamův případ, už od chlapeckých let.“ „Ano, myslel jsem, že mluvím s tímhle Steviem,“ opáčí můj společník vášnivě, „ale tvůj tón mě přiměl zapochybovat, zda jsem se náhodou nespletl.“ „Oheň?“ zeptám se a škrtnu sirkou o kalhoty, když si všimnu, jak pan Moore šmátrá po kapsách. „Nespletl jste se,“ říkám, „ale musíte vědět, jak k lidem správně přistupovat.“ „Ach!“ vydechne pan Moore. „Takže podle tebe já, který jsem pracoval pro nejlepší tiskoviny v této zemi a momentálně komentuji nejzávažnější události dne na stranách listu The New York Times, najednou nevím, jak se obracet na své čtenáře!“ „Tak se hned nenafukujte,“ odpovím. „Pokud vím, z Timesů vás vyrazili hned dvakrát, přesně proto, že jste nevěděl, jak přistupovat ke čtenářům. Ten Beechamův případ bylo silné kafe, možná příliš silné, než aby to vaši čtenáři dokázali jen tak přijmout jako první vlaštovku. Možná jste je měl připravit postupně a začít něčím, co neobsahuje vý12

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 13

ANDĚL TEMNOTY

klady o zavražděných chlapcích, kteří se prodávali na ulici, kanibalismu a očních bulvách uložených v lahvi.“ Velký spisovatel vydechl oblak dýmu a drobným pokývnutím naznačil, že bych mohl mít pravdu: příběh o zmučeném zabijákovi, který si vybíjel svou zuřivost na některých z nejnešťastnějších mladíků ve městě, možná opravdu nebyl nejlepší cestou k seznámení veřejnosti jak s psychologickými teoriemi doktora Kreizlera, tak s tajnými hříchy americké společnosti. Toto zjištění (pokud se nemýlím a on k němu skutečně dospěl) pana Moorea očividně dvakrát nepotěšilo. Z hrdla se mu vydralo hluboké, kňučivé zabručení, které jako by říkalo: Tak já tady přijímám profesionální rady od drobného zlodějíčka, který se stal trafikantem. Zasměju se tomu; nemohu si pomoci, neboť pan Moore nyní připomíná spíše trucovité dítě než rozhněvaného starého muže. „Ohlédněte se teď zpátky,“ vyzvu ho. Nyní, když jeho zlobu vystřídal náznak rezignace, se začínám cítit trochu lépe. „Popřemýšlejme společně o všech těch případech a zkusme najít nějaký, který není tak krutě šokující, ale přesto by mohl posloužit svému účelu.“ „To nejde, Stevie,“ zamumlá pan Moore deprimovaně. „Víš stejně dobře jako já, že Beechamův případ byl prvním a nejlepším důkazem psychologických teorií, které se Kreizler pokouší celé ty roky uvést ve známost.“ „Možná,“ opáčím. „Ale na druhou stranu bychom mohli objevit jiné, stejně dobré. Vždycky jste uznával, že mám z nás všech nejlepší paměť – třeba vám pomohu na něco přijít.“ Tady ze mě mluví falešná skromnost: už jsem si totiž dávno vzpomněl na případ, který bych chtěl předložit jako nejsložitější a nejvíc fascinující ze všech, které jsme kdy řešili. Jenže kdybych ho začal obhajovat příliš rychle a nadšeně… No, u člověka ve stavu, v jakém se nachází pan Moore, by to bylo jako mávat rudým hadrem před býkem. Vyloví z kapsy placatku a chystá se pořádně si zavdat; vzápětí nadskočí do vzduchu, neboť kolem projede Fordův motorový nákladní vůz s plošinou a vystřelí z výfuku jako z děla. Staří lidé na podobné věci reagují tímto způsobem; nikdy si pořádně nezvykli na zvuky moderní doby. Nicméně jakmile se pan Moore se zabručením opět uvelebí na židli, dopřeje si minutku, aby můj návrh zvážil. Pomalé zavrtění hlavou však naznačuje, že oklikou dospěl k témuž beznadějnému závěru: mezi všemi našimi společnými zážitky 13

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 14

CALEB CARR

nenachází nic tak vhodného a průkazného jako Beechamův případ. Zhluboka se nadechnu, potáhnu z cigarety a tiše navrhnu: „A co takhle Libby Hatchová?“ Můj přítel poněkud pobledne a podívá se na mě, jako by očekával, že se v obchodě zjeví dotyčná dáma osobně a okamžitě se na něj vrhne, když se jí jeho odpověď nebude líbit. Pouhé vyslovení jejího jména má podobný účinek na všechny, kdo jí někdy zkřížili cestu či záměry. „Libby Hatchová?“ opakuje pan Moore tiše. „Ne. Ne, to by nešlo. To není – totiž… – No, přece bys nemohl…“ Pokračuje v tomto duchu, dokud se mi nepodaří nenápadně ho přerušit a zeptat se, proč přesně by to nešlo. „No,“ opáčí, stále tónem napůl vyděšeného dítěte, „copak bys mohl… Copak by vůbec někdo mohl…?“ A potom, když si nějaká část jeho mysli, která není zamlžená alkoholem, uvědomí, že ta žena je už víc než dvacet let mrtvá, nadme hruď a trochu se osmělí. „Zaprvé,“ prohlásí (zvedne přitom prst a další si přichystá, aby naznačil, že má celý arzenál dobrých argumentů), „jsem myslel, že hledáš příběh, který by nebyl tak temný jako Beechamův. V případě Hatchové však jde nejen o únosy, ale o zavražděná nemluvňata, vylupování hrobů; toho jsme se mimochodem dopustili my sami, pro lásku Boží…“ „Pravda,“ namítnu, „ale…“ Jenže k žádnému „ale“ nedostanu příležitost. Pan Moore jednoduše nenechá zaznít hlas rozumu. Vztyčí druhý prst a přednáší dál. „Zadruhé, morální aspekt,“ tenhle výraz prostě miluje, „případu Hatchová je, pokud to vůbec jde, ještě znepokojivější než v té Beechamově věci.“ „To je pravda,“ skočím mu do řeči, „a právě proto…“ „A konečně,“ zahřmí, „i kdyby ten příběh nebyl tak zatraceně děsivý a znepokojivý, ty, Stevie Taggerte, rozhodně nejsi osobou, která by ho měla vyprávět.“ Tenhle bod mě poněkud zaskočí. Ve skutečnosti mě sice ani nenapadlo, že bych snad měl ten příběh vyprávět sám, ale příliš se mi nezamlouvá tvrzení, že bych to udělat nemohl. Jako by tím chtěl pan Moore něco naznačit. V naději, že jsem ho špatně pochopil, se otážu rovnou, co mi brání vyprávět strašlivý příběh Libby Hatchové, kdybych to snad chtěl učinit. K mému velkému zklamání pan Moore odvětí, že na to nemám potřebné vzdělání a zkušenosti. „Co si vůbec myslíš?“ říká, neboť jeho zásoby ura14

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 15

ANDĚL TEMNOTY

žené pýchy se dosud nevyčerpaly. „Že napsat knihu je jako vypsat účtenku? Že vypravěčské umění není o nic složitější než prodávání tabáku?“ V tu chvíli mě mazavka na vedlejší židli vážně přestává bavit, dám mu však ještě poslední příležitost. „Copak jste už zapomněl,“ zeptám se tiše, „že doktor Kreizler osobně dohlížel na mé vzdělání, když jsem k němu přišel bydlet?“ „Pár let neformální výuky,“ odfrkne si pan Slavný žurnalista. „Nic, co by se dalo srovnávat s Harvardem.“ „No, opravte mě, jestli se mýlím,“ odseknu, „ale vzdělání z Harvardu zrovna moc nepomohlo dostat váš vzácný rukopis do světa.“ Nad tou jedovatostí přimhouří pan Moore oči do tenkých čárek. „Samozřejmě,“ pokračuju ve vtírání soli do rány, „já se nikdy nepřiklonil k alkoholu, což je pro pány ve vašem povolání zjevně základní požadavek. Ale řekl bych, že ve všem ostatním se vám pisálkům klidně vyrovnám.“ Na to označení položím trochu důraz, neboť patří k urážkám, na jaké je můj společník obzvlášť citlivý. Ale snažím se to nepřehnat. Moje poznámka nemá probodnout, chce pouze popíchnout, a to se jí zdaří; pan Moore několik vteřin neříká nic, a když konečně opět otevře ústa, vím, že z něho vypadne něco, co se přinejmenším vyrovná mé jízlivosti, nebo ji i překoná. Jako dva psi při zápasech pořádaných ve čtvrti, odkud pocházím, jsme štěkali, ňafali a odhadovali jeden druhého – a nyní přišel čas zaútočit na ucho. „Zbabělost a pitomost newyorských nakladatelů a americké čtenářské veřejnosti vůbec nesouvisí s tím, že bych já byl snad neschopen ten příběh vyprávět,“ vypění pan Moore. „A pokud někdy přijde den, kdy se budu moci naučit něco o psaní, o Kreizlerově práci, nebo když na to přijde, vůbec o čemkoli jiném než o tabákových lístcích od tebe, Taggerte, s radostí si navléknu zástěru a budu celý týden pracovat za tvým pultem!“ Tady vám musím něco prozradit: pan Moore i já se vášnivě rádi sázíme. První velkou partii v karetní hře faro jsem pro ostatní děcka z ulice uspořádal, když mi bylo osm, a pan Moore vždycky patřil k lidem, kteří ochotně přispějí se svou troškou do mlýna v každé jen trochu zajímavé hře náhody. Vždyť právě sázení utvořilo počáteční základ našeho přátelství: přes všechnu jeho namyšlenou přezíravost jsem ochoten přiznat, že právě on mě naučil všechno, co vím o koňských dostizích. Takže když teď přijde s touhle poslední výzvou, nezasměju se, nepřejdu 15

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 16

CALEB CARR

to pokrčením ramen, neudělám nic jiného, než že se mu podívám přímo do očí a prohlásím: „Přijímám.“ Sázku potvrdíme plivnutím, což jsem ho naučil já, a rukoudáním, což mě naučil on. A oba víme, že tím to končí. Vstane, naposledy potáhne z cigarety a řekne: „Dobrou noc, Stevie,“ skoro vlídně, jako by k našemu předchozímu rozhovoru vůbec nedošlo. Celá ta věc se nyní posunula na jinou rovinu; už nejde jen o něco, co by pan Moore nazval intelektuálním cvičením, je to sázka a další hovor by ji jenom znesvětil. Od této chvíle prostě budeme hrát tu hru, budeme se hnát k cíli a jeden z nás skončí jako vítěz a druhý jako poražený; a pravděpodobně se nebudeme vídat moc často, nebo se dokonce neuvidíme vůbec, dokud nezjistíme, jak to dopadlo. Takže dnes v noci (a obávám se, že i mnoho dalších nocí) zůstanu sám se svými vzpomínkami na případ Hatchová: na lidi, kteří nám pomáhali a kteří hatili naše záměry, na přátele (a víc než přátele), které jsme během toho podniku ztratili, na podivná místa, kam nás vyšetřování zavedlo – a na Libby Hatchovou samotnou. A nestydím se přiznat, teď, když pan Moore odešel a já měl příležitost si to trochu promyslet, že většina jeho poznámek mířila přímo do černého: v mnohých ohledech je příběh Libby Hatchové hrůznější a znepokojivější než cokoli, na co jsme narazili při honu na zabijáka Johna Beechama. Za obvyklých okolností by mě husí kůže, která mi naskočila po těle, a chvění v duši, které mé vzpomínky ještě umocňují, možná dokonce vedly k tomu, abych se sázky vzdal. Jenže pak se vrátí kašel: nečekaný, drsný, lomcující celým tělem a rozstřikující kapičky krve a bůhvíčeho ještě na stránku přede mnou. A zvláštní je, že si uvědomím, že právě ten kašel mě nutí pokračovat v psaní, bez ohledu na veškeré vnitřní obavy, které mnou zmítají. Doktor Kreizler mi prozradil, co ten kašel patrně znamená; nejsem si jistý, kolik let či dokonce měsíců na téhle zemi mi ještě zbývá. Takže ať se na mě Libby Hatchová klidně vrhne za to, že se pokouším vyprávět o jejích osudech. Ať ze mě její podivný, ubohý přízrak vysaje dech za to, co jsem se odvážil odhalit. Nejspíš mi tím prokáže službu, neboť spolu s kašlem bych se zbavil i vzpomínek… Jenže osud není nikdy takhle milosrdný a Libby také nebude. Jediným místem, kde se bude vzpomínka na ni zjevovat, budou listy papíru přede mnou, které jsou určeny nikoli ke knižnímu vydání, nýbrž ke 16

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 17

ANDĚL TEMNOTY

splnění sázky. Potom je zanechám komukoli, kdo na ně po mé smrti náhodou narazí a bude se chtít začíst. Mohou tě vyděsit, milý čtenáři, a může ti připadat, že ten příběh je příliš nepřirozený, než aby se mohl skutečně udát. Toto slovo se během celého případu objevovalo velice často; nepřirozený. Ale moje paměť neselhává, na rozdíl od mých plic, a jedno mi můžete věřit: pokud nás může příběh Libby Hatchové vůbec něčemu naučit, je to vědomí, že říše přírody zahrnuje všechny druhy toho, co společnost nazývá „nepřirozeným“ chováním; že ve skutečnosti, přesně jak vždycky říkal doktor Kreizler, nic pod sluncem není skutečně přirozené či nepřirozené.

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 18

Všechno to začalo škrábavým zvukem: tichým skřípěním bot na kamenné a cihlové fasádě domu doktora Kreizlera, Východní Sedmnáctá ulice číslo 283. Ten zvuk – povědomý každému chlapci, který prožil podobné dětství jako já – dolehl oknem do mého pokoje v neděli 20. června 1897 pozdě v noci: téměř na den před dvaadvaceti lety. Ležel jsem na své úzké posteli a bez valného úspěchu se pokoušel studovat. Tehdy byl večer rovněž plný vánků a vůní jara a tolik se koupal v měsíčním světle, že neumožňoval vážné přemýšlení (nebo dokonce spánek). Jak se v New Yorku stává až příliš často, časné jaro bylo mokré a chladné a dávalo poměrně jasně najevo, že získáme stěží týden či dva snesitelného počasí, než propuknou vedra. Ta neděle, o níž mluvím, byla zpočátku deštivá, ale večer se začalo vyjasňovat a zdálo se, že nadchází začátek těch několika vzácných příjemných dnů. Takže pokud řeknete, že jsem ten šramot za oknem zaslechl částečně proto, že jsem jen čekal na výmluvu, která mi umožní vyrazit ven, nebudu to popírat; pravdou však rovněž je, že co se pamatuju, ať jsem se nacházel kdekoli, odmalička jsem si dával velký pozor na noční zvuky. Můj pokoj v doktorově domě byl ve třetím patře, dvě podlaží a půlku světa vzdálený od jeho nádherného salonu a jídelny a o tři a půl metru výš než jeho majestátní, byť poněkud spartánská ložnice a přecpaná studovna ve druhém patře. V jednoduše uspořádaném nejvyšším poschodí s vikýřovými okny (které by většina lidí odepsala jako „pokoje pro služebnictvo“) měl Cyrus Montrose – který se se mnou dělil o práci doktorova řidiče a další domácí povinnosti – velkou ložnici vzadu, k níž přiléhala menší místnost využívaná jako skladiště. Můj pokoj v přední části nebyl zdaleka tak velký jako ten zadní, ovšem ani já jsem tehdy nebyl zdaleka tak velký jako Cyrus, který měřil hodně přes metr osmdesát. 18

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 19

ANDĚL TEMNOTY

Avšak i ta přední ložnice byla přepychová podle měřítek třináctiletého chlapce, který od narození postupně sdílel jednopokojový byt v zadním traktu činžovního domu s matkou a řadou jejích amantů, spal na chodnících či v uličkách, které nabízely pár hodin klidu (poté co řečenou matku a její milence poprvé opustil ve třech letech a nadobro v osmi), a pak se rval o životní prostor v cele nehostinného domu na Randallově ostrově, který dozorci posměšně nazývali „kasárnami“ a oficiálně nesl jméno Chlapecký útulek. Když už mluvíme o tom příšerném místě, rád bych rovnou uvedl na pravou míru jednu věc, neboť ta osvětlí spoustu dalších událostí v průběhu vyprávění. Někteří z vás se možná dočetli v novinách, že jsem přizabil dozorce, který se mě pokusil znásilnit, když mě do toho pasťáku zavřeli; a nemyslete si, že nemám srdce, když říkám, že si v mnoha ohledech dosud přeju, abych ho byl zabil, neboť totéž provedl i dalším chlapcům a jsem si jistý, že když můj případ zametli pod koberec a on se vrátil do práce, vesele v tom pokračoval. Možná to zní zatrpkle, nevím; nerad bych se domníval, že jsem zatrpklý člověk. Ale uvědomuju si, že věci, které mě doháněly k zuřivosti jako chlapce, mě rozčilují i po všech těch letech. Takže pokud se bude zdát, že některá fakta, která na těchto stránkách musím sdělit, neodrážejí žádné zjemnění věkem, je to pouze proto, že jsem nikdy neshledal, že by život a vzpomínky reagovaly na plynutí času stejně jako tabák. V nejvyšším podlaží domu doktora Kreizlera se už pak nacházel pouze jeden pokoj, ačkoli pro všechny praktické účely domácnosti ta místnost dávno přestala existovat. Od Cyrovy a mé ložnice ji dělila krátká chodbička a obvykle v ní sídlila hospodyně; avšak už celý rok ji neobývala živá duše. Říkám „živá duše“, neboť v pokoji stále zůstávalo pár smutných drobností a ještě smutnější vzpomínka na Mary Palmerovou, jejíž smrt během řešení Beechamova případu zlomila doktorovi srdce. Od té doby nám v domě sloužila řada kuchařek a služebných, které přicházely před snídaní a odcházely po večeři; některé schopné, jiné naprosto nemožné, ale ani Cyrus, ani já jsme si na to rychlé střídání nikdy nestěžovali, neboť jsme neměli o nic větší zájem než doktor přijmout někoho nastálo. Rozumějte, oba dva – ačkoli pochopitelně zcela jiným způsobem než doktor – jsme Mary taky milovali… Nicméně asi tak v jedenáct v noci onoho 20. června jsem ležel ve svém pokoji a pokoušel se číst nějaké úlohy, které mi doktor Kreizler 19

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 20

CALEB CARR

ten týden zadal – početní úkoly a dějepisné články –, když jsem zaslechl, jak se dole zavírají dveře. Celé moje tělo se napjalo, jako to dělalo vždycky a dělá to dosud, když v noci zaslechnu klapnutí dveří; pak jsem však rozeznal těžké kroky stoupající po zeleném perském koberci na schodišti. Uvolnil jsem se: Cyrovu chůzi bych poznal kdekoli stejně jako hluboké oddechování a tiché pobrukování, které ji vždy doprovázelo. Dopadl jsem zpět na záda a přidržel si knihu na délku paže před sebou – dobře jsem věděl, že můj přítel brzy strčí dovnitř svou velkou černou hlavu, aby se zeptal, jak se mi daří, a očekával jsem jeho příchod. „Všude klid, Stevie?“ zeptal se, když dorazil k mému pokoji, svým hlubokým bručivým hlasem, který byl zároveň silný a vlídný. Přikývl jsem a pak jsem se na něho podíval. „Myslím, že zůstane přes noc v Institutu.“ Cyrus mi pokývnutí oplatil. „To bude na dlouhou dobu poslední noc. Chce co nejlépe využít času, který mu zbývá…“ Rozhostilo se ustarané ticho a potom Cyrus zazíval. „Neponocuj moc dlouho – chce, abys ho ráno vyzvedl. Přijel jsem zpátky bryčkou, takže si ráno vezmi kolesku, ať si jeden z koní odpočine.“ „Dobře.“ Pak jsem zaslechl, jak těžké kroky míří do zadní části domu, a vzápětí se zavřely dveře Cyrova pokoje. Odložil jsem knihu a rozhlédl se kolem sebe prázdným pohledem – nejdřív po jednoduché modrobíle pruhované tapetě na stěnách, pak z malého vikýřového okna v nohách mého lůžka, odkud jsem měl výhled na šustící vrcholky listnatých stromů ve Stuyvesant Parku přes ulici. Tenkrát mi nedávalo o nic větší smysl než dnes, jak může život vršit potíže na člověka, který si je nezaslouží, zatímco některé z největších lumpů a mizerů na světě nechává protancovat dlouhou bezstarostnou existencí. V tu chvílí jsem viděl doktora tak jasně, jako bych stál vedle něho v Institutu (mluvím o Kreizlerově institutu pro děti na Východní Broadwayi): už před nějakou dobou se ujistil, že všichni jeho svěřenci jsou bezpečně v postelích, a nočnímu personálu vydal příkazy ohledně nových přírůstků či problematických případů – nyní sedí u velkého sekretáře ve své ordinaci a propracovává se horou papírů – částečně z nutnosti a částečně proto, aby se vyhnul myšlence, že možná všechno končí. Sedí tam skloněný v záři zelenozlaté lampy od Tiffanyho, popotahuje se za knírek a malou bradku a občas si promne churavou levou paži, 20

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 21

ANDĚL TEMNOTY

která jako by ho v noci vždycky trápila víc než kdy jindy. Ale patrně potrvá mnoho hodin, než se v těch pronikavých černých očích začne zračit únava, a jestli se mu podaří vůbec usnout, dojde k tomu, pouze když složí hlavu s dlouhými černými vlasy na listiny před sebou a upadne do přerývané dřímoty. Víte, pro doktora to byl rok plný tragédií a bojů, které začaly, jak už jsem řekl, smrtí jediné ženy, kterou kdy skutečně miloval, a vyvrcholily nedávnou nevysvětlitelnou sebevraždou jednoho z jeho mladých chovanců v Institutu. Po tom incidentu následovalo vyšetřování ohledně všeobecného stavu věcí v Institutu, které skončilo soudním příkazem. Po šedesát dní nebude mít doktor do Institutu přístup, zatímco policie bude záležitost prošetřovat, a těch šedesát dní mělo začít nazítří ráno – ale k tomuhle všemu se podrobněji vrátím později. Právě když jsem tam tak ležel a v duchu probíral doktorovy problémy, zaslechl jsem za oknem tiché škrábání, o němž jsem se zmiňoval. Jak říkám, ten zvuk jsem okamžitě poznal – mé vlastní nohy ho vydávaly až příliš často, než aby mi mohl zůstat neznámý. Srdce se mi rozbušilo rychleji, částečně nervozitou, ale spíše vzrušením, a na chvilku mě napadlo zaskočit pro Cyra; jenomže pak mě rychlá série amatérských uklouznutí na výstupcích ve stěně přesvědčila, že mě nečeká návštěva nikoho, s kým bych si neporadil. A tak jsem pouze odhodil knihu, potichu se proplížil k oknu a vykoukl přes parapet ven. Někdy se musím usmát při vzpomínce na ty dny – a ještě spíše noci –, když si uvědomím, kolik času jsme trávili plížením po střechách a lezením do oken jiných lidí a zase ven, zatímco většina města tvrdě spala. Pro mě samotného to samozřejmě nebyla činnost nijak překvapivá ani nová: moje matka mě nutila vloupávat se do cizích domů a vybírat z nich věci, které by se daly zpeněžit, od chvíle, co jsem se naučil chodit. Ale představa doktorových mladých přátel z dobré společnosti, jak se pokoušejí vypáčit okenice a protáhnout se dovnitř jako spolek nějakých elegantních lupičů – no, ta mi připadala a dosud připadá zábavná. A nic u mě nevyvolalo větší úsměv než pohled, který se mi naskytl tu noc: Byla to Sara Howardová, která právě porušovala veškerá přikázání stanovená v bibli domovních lupičů, pokud kdy něco takového existovalo, a klela přitom jako námořník. Měla na sobě svůj obvyklý denní oděv – jednoduché tmavé šaty bez zbytečného množství nepraktického, byť moderního spodního prádla pod nimi. Přestože šlo o pohodlný 21

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 22

CALEB CARR

úbor, dělalo jí velké problémy držet se okapové roury a vystupujících nárožních kamenů domu a jenom malinko chybělo, aby se zřítila do doktorova předního dvora a zpřerážela si pravděpodobně každičkou kost v těle. Vlasy měla původně nejspíš stažené do pevného uzlu, ten však povoloval podobně jako všechno ostatní na její osobě. Hezkou, i když trochu fádní tvář měla uhřátou a zračilo se v ní rozhořčení. „Máte štěstí, že nejsem policajt, slečno Howardová,“ řekl jsem a vylezl na parapet. To ji přimělo rychle obrátit hlavu a v zelených očích jí zajiskřilo tak, že by jim to mohl závidět každý smaragd. „Ještě před snídaní by vás měli v Oktagonu.“ Oktagon byla hrozivá stavba s kupolovitou střechou a dvěma přiléhajícími křídly na ostrově Blackwells Island uprostřed East River, v níž sídlila nechvalně proslulá městská ženská věznice a blázinec. Slečna Howardová se jenom zamračila a kývla ke svým nohám. „To ty zatracené boty,“ prohlásila, a když jsem se na ně podíval, pochopil jsem, co má za problém: místo aby si vzala rozumné lehké šlapky či tenké střevíce, v nichž by se mohla prsty u nohou zachytit štěrbin v maltě, obula si jako začátečník těžké okované horolezecké boty. Nebyly nepodobné těm, které používal ke zlézání stěn vrah John Beecham, a usoudil jsem, že odtud ten nápad taky získala. „S těmi byste potřebovala lano a horolezeckou výstroj,“ řekl jsem, pravou rukou jsem se přidržel okenního rámu a levou k ní natáhl. „Uvědomte si, že Beecham lezl po hladkých cihlových zdech. A,“ dodal jsem s úsměvem, když jsem ji vytahoval k sobě na parapet, „věděl, co dělá.“ Usadila se, popadla dech a úkosem se po mně podívala. „To byla rána pod pás, Stevie,“ zavrčela, ale pak se její podrážděný výraz proměnil v pobavený, jako se její výrazy a nálady měnily vždycky: nečekaně a střelhbitě. Oplatila mi úsměv. „Nemáš náhodou cigaretu?“ „Má pes blechy?“ opáčil jsem, sáhl do pokoje pro balíček a podal jí retko. Pak jsem vylovil jedno pro sebe, škrtl zápalkou o zárubeň okna a oběma nám připálil. „Na Broadwayi musí být život pěkně nudný.“ „Právě naopak,“ řekla, vyfoukla kouř směrem k parku a z vaku, který měla zavěšený na krku, vytáhla trochu konvenčnější obutí. „Myslím, že jsem konečně získala případ, který se netýká ani nevěrného manžela, ani bohatého spratka, co se chytil špatné společnosti.“ Tady je třeba pár slov na vysvětlenou: po Beechamovu případu se všichni členové našeho malého vyšetřovacího týmu až na slečnu Howar22

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 23

ANDĚL TEMNOTY

dovou vrátili k svým obvyklým zaměstnáním. Pan Moore dostal zpátky svou starou práci, policejní zpravodajství pro Timesy, ačkoli se s nadřízenými dostával do stejně zuřivých sporů jako dříve. Lucius a Marcus Isaacsonovi se mezitím vrátili na policejní ředitelství města New York, a poté co je komisař Roosevelt povýšil, byli ihned sesazeni zpátky do hodnosti detektivních seržantů, jakmile pan Roosevelt odjel do Washingtonu, aby se stal náměstkem ministra námořnictva, a newyorské policejní ředitelství se vrátilo do vyjetých kolejí. Doktor Kreizler se začal opět věnovat Institutu a své práci soudního znalce v kriminálních případech a já s Cyrem jsme se znovu ujali vedení doktorovy domácnosti. Slečna Howardová však nedokázala čelit představě, že by měla zase dělat jenom sekretářku, byť na policejním ředitelství. A tak si pronajala naši bývalou centrálu v čísle 808 na Broadwayi a založila vlastní soukromou detektivní kancelář. Své zákazníky omezila na ženy, pro něž bylo v té době velmi obtížné zajistit si podobné služby (ne že by to dnes bylo o mnoho snazší). Problém vězel v tom, jak právě řekla, že jediné dámy, které si mohly dovolit ji najmout, byly obvykle kvočny z lepších čtvrtí, které chtěly vědět, zda je manžel podvádí (odpověď obvykle zněla ano) nebo co provádějí zkažení dědicové rodinného jmění ve svém volném čase. Za celý rok činnost slečny Howardové nezahrnovala jediný zajímavý případ vraždy či alespoň nějaké pěkné nechutné vydírání a myslím, že detektivní praxí začínala být trochu zklamaná. Dnes však výraz v její tváři potvrzoval oznámení, že možná narazila na něco skutečně zvláštního. „No,“ řekl jsem, „jestli je to tak důležité, mohla jste zkusit hlavní vchod. Ušetřilo by vám to dost času. A taky byste tolik neriskovala, že si zlámete vaz.“ Tedy, kdyby se podobným tónem obrátil na Saru Howardovou dospělý muž, vytasila by nejspíš derringer, který měla neustále ukrytý někde v oblečení, a umístila ho nebezpečně blízko k jeho nosu; ale se mnou vždycky jednala jinak, pravděpodobně proto, že jsem byl o tolik mladší a mohli jsme spolu mluvit na rovinu. „Já vím,“ připustila a trochu se zasmála sama sobě, zatímco si sundavala ty okované botky, strkala je do vaku a nasazovala si rozumnější obuv. „Jenom mě napadlo, že by se mi trénink mohl hodit. Zjistila jsem, že když chce člověk chytat zločince, musí se sám chovat trochu jako zločinec.“ „Svatá pravda.“ 23

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 24

CALEB CARR

Slečna Howardová si zašněrovala tkaničky, uhasila cigaretu o rám okna a tabák z nedopalku pustila po větru. Pak zbytek papírku sežmoulala do pevné malé kuličky a cvrnkla do ní. „Předpokládám, že doktor Kreizler tady není, že ne, Stevie?“ „Kdepak,“ ujistil jsem ji. „Je dole v Institutu. Zítra ráno odtamtud musí odejít.“ „Ano, já vím.“ Slečna Howardová sklonila hlavu v gestu upřímného soucitu a žalu. „Určitě ho to zdrtilo,“ dodala tiše. „Kdyby jen to. Je na tom skoro stejně zle jako… Však víte, kdy.“ „Ano…“ V zelených očích se objevil vzdálený výraz a obrátily se k parku; pak se slečna Howardová prudce otřásla. „No, když je doktor pryč, ty a Cyrus byste mi mohli pomoci. Jestli budete chtít.“ „Kam jedeme?“ „Do bytu pana Moorea,“ řekla a svázala si uvolněné vlasy do obvyklého uzlu. „Nereaguje na zvonění. A nezvedá telefon.“ „Tak to asi není doma. Znáte pana Moorea – měla byste vyrazit do Tenderloinu a omrknout tamější hráčská doupata. Babička mu umřela teprve před šesti měsíci, takže snad ještě nedokázal prohrát celé své dědictví.“ Slečna Howardová zavrtěla hlavou. „Vrátný v jeho domě tvrdí, že se John vrátil asi před hodinou. S mladou dámou. A pak už neodešli.“ Ve tváři se jí mihl drobný zlomyslný úsměv. „Rozhodně je doma, akorát nechce, aby ho někdo vyrušoval. Ty nás ale dovnitř dostaneš.“ Na zlomek vteřiny jsem pomyslel na doktora a na to, jak usilovně se snažil odvrátit mě od mého celoživotního sklonu zaplétat se do podniků podobných tomu, jaký slečna Howardová momentálně navrhovala; ale jak říkám, váhání bylo jen kratičké. „Cyrus se právě vrátil,“ řekl jsem a opětoval její úsměv. „Určitě bude pro, poslední dobou je v tomhle domě veselo jako v márnici. Trocha zábavy nám jenom prospěje.“ Úsměv v její tváři se rozšířil. „Výborně! Věděla jsem, že mám pro tu práci správného člověka.“ Přikývl jsem. „Jo,“ dodal jsem, zatímco jsem se pozadu sunul hlouběji do místnosti. „Akorát boty jste měla špatné.“ Slečna Howardová se opět zasmála a ohnala se po mně, než jsme společně vyrazili zburcovat Cyra. Nemýlil jsem se v odhadu, že po roce samých nedobrých událostí v domě na Sedmnácté ulici bude Cyrus ochotný zúčastnit se něčeho 24

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 25

ANDĚL TEMNOTY

neobvyklejšího. Za pár vteřin se převlékl zpět do lehkého tvídového obleku, naškrobené košile a vázanky, a když jsme mířili k hlavním dveřím, nasadil si na hlavu svou oblíbenou buřinku. Oba jsme poslouchali, zatímco slečna Howardová vysvětlovala, jak je naléhavé, abychom dostali pana Moorea do čísla 808 na Broadwayi, kde na její návrat čeká dáma ve velkých nesnázích. Záležitost, sdělila nám slečna Howardová, „má nejenom rysy zločinu, ale docela dobře může mít i mezinárodní důsledky.“ Víc nám v tu chvíli prozradit nechtěla a ani já, ani Cyrus jsme nic víc vědět nepotřebovali – toužili jsme po nějaké akci a ze zkušenosti jsme věděli, že s takovouhle průvodkyní se nám jí dostane. Zdlouhavá vysvětlování mohou počkat. Proletěli jsme halou do dvora obehnaného kovaným plotem a Cyrus – vždy obezřetný – se zdržel jen tak dlouho, aby se ujistil, že je dům bezpečně zajištěn. Pak jsme se vydali po úzké cestičce k bráně, na chodníku zamířili po Sedmnácté ulici na západ a na Třetí avenue se obrátili k severu. Nemělo smysl ani zapřahat koně do bryčky v malé stáji ve vedlejším vchodu, ani marnit čas snahou chytit drožku, neboť k číslu 34 Gramercy Park, kde si pan Moore koupil začátkem roku po smrti své babičky byt, to bylo jen čtyři a půl bloku chůze. Zatímco jsme se pod pouličními lampami lemujícími Třetí avenue posouvali od jednoho kužele světla ke druhému, míjeli prosté dvoupatrové či třípatrové stavby a občas procházeli pod stříškami u hokynářství či zelinářství, které pokrývaly celou šířku chodníku, slečna Howardová se zprava zavěsila do Cyra, zleva do mě a začala komentovat drobné útržky nočního dění, které jsme cestou spatřili – očividně se pokoušela hovorem o ničem ovládnout své vzrušení. Cyrus a já jsme odpovídali jen stručně a zanedlouho jsme zahnuli na Dvacátou ulici a zastavili se před hnědou pískovcovou masou čísla 34 na Gramercy Park; čtvercová arkýřová a věžičková okna několika bytů byla stále ozářena plynovým či elektrickým světlem. Šlo o jeden z nejstarších bytových domů ve městě a také o jeden z prvních toho typu, jemuž se říkalo „kooperativní“ – to znamenalo ve společném vlastnictví všech nájemníků. Po nenadálé smrti své babičky pan Moore chvíli zvažoval, že se přestěhuje do jednoho z těch moderních bytových domů nahoře ve městě, jako byl například luxusní činžák Dakota, ale myslím, že nakonec nedokázal čelit představě, že by se měl ocitnout tak daleko od míst svého dětství. Poté co ztratil druhého z jediných dvou členů své rodiny, kterým byl kdy blízký (první z nich, jeho bratr, 25

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 26

CALEB CARR

se utopil už před mnoha lety, když opilý a nadopovaný morfiem přepadl přes palubu říčního člunu), se pan Moore usilovně snažil udržet si babiččin dům na Washington Square, jenže ona ve své poslední vůli uvedla, že dům má být prodán a výtěžek rozdělen mezi její rozhádané aristokratické dědice. Pana Moorea samo o sobě pořádně zaskočilo, když se tak ocitl nenadále a úplně sám, natož aby se ještě stěhoval do zcela neznámých končin: nakonec se tedy vrátil na Gramercy Park, do míst, kde vyrůstal a kde získal první školu v temnějších stránkách života, když se vydával za zábavou na východ do mnohem méně vznešené čtvrti Gashouse District. Když jsme začali stoupat po schodišti k hnědým mramorovým sloupům lemujícím vchodové dveře vykládané barevným sklem, pečlivě jsem sledoval stinnou plochu plnou stromů, keřů a cestiček, dva bloky širokou a jeden blok dlouhou – Gramercy Park, rozkládající se za námi. Ach jistě, obklopovaly ho sice domy boháčů a soukromé kluby, jako třeba vyhlášený podnik Hráči, a táhl se kolem něho skoro dva metry vysoký plot z tepaného železa, ale každý jen trochu schopný lump z Gashouse by si s tím plotem rychle poradil a mohl park snadno využít jako úkryt, z něhož se lze vrhnout na nicnetušící kolemjdoucí. Teprve když jsem zahlédl policistu na obchůzce, připadalo mi bezpečné odvrátit se od ztemnělé plochy a připojit se k Cyrovi a slečně Howardové u dveří. V tuto hodinu byly pečlivě zamčené, ale v rámu se nacházelo malé tlačítko elektrického zvonku. Slečna Howardová je stiskla a zaslechli jsme, jak se někde uvnitř rozezněl zvonek. Brzy jsem už za barevným sklem rozeznal obrys nevysoké postavy a za dalších pár vteřin proti nám stál stařičký pán v pruhované vestě a černých kalhotách, který vypadal, jako by ho někdo měl pohřbít už dobře před deseti lety. Při pohledu na nás se mu ve vrásčité tváři objevil kyselý výraz. „Skutečně, slečno Howardová, tohle je nanejvýš nevhodné,“ brumlal chraptivým, pískavým hlasem. „Skutečně nevhodné. Pokud pan Moore neotvírá dveře, tak jsem si jist…“ „To je v pořádku, Stevensone,“ opáčila slečna Howardová ledovým tónem. „Hovořila jsem s panem Moorem po telefonu a on mě požádal, abych i s přáteli přišla nahoru. Očividně vznikl nějaký problém se zvonkem. Sdělil mi, kde má uložený náhradní klíč, pro případ, že by se ty potíže opakovaly.“ 26

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 27

ANDĚL TEMNOTY

Ta stará mrtvola si mě a Cyra změřila dlouhým pohrdavým pohledem. „Opravdu?“ zamumlala. „No, odpovědnost rozhodně nepadá na mě, jestli je v tom něco nekalého. Je to nanejvýš nevhodné, ale…“ Vrátný se obrátil k výtahu za sebou. „Asi byste tedy měli jít dovnitř.“ Vydali jsme se za ním a on nám otevřel nejprve vnější dřevěné dveře a pak vnitřní kovovou klec přeplácaného výtahu. Usadil jsem se na sametem vykládané lavičce v té malé krabici, jen abych vrátného naštval (úspěšně), a zkoumavě si prohlédl všechen ten naleštěný mahagon a mosaz kolem. Přitom mě napadlo, jaká ubohá duše asi musí trávit půlku svého života snahou udržet to tak dokonale nablýskané. Pokud to patřilo k povinnostem staříka před námi, připustil jsem, že má pro své mrzoutství dobrý důvod. Vrátný za námi dřevěné dveře i klec zavřel, pak si navlékl pár obnošených flekatých kožených rukavic a prudce škubl za naolejovaný kabel zdviže – který procházel podlahou a v rohu i stropem kabinky –, aby se celá věc dala do pohybu. Začali jsme pomalu stoupat ke čtvrtému poschodí, kde pan Moore obýval byt obrácený k parku na severní straně budovy. Když se klec i dveře opět otevřely, vydali jsme se s Cyrem za slečnou Howardovou po béžově vymalované chodbě, kterou tu a tam přerušovaly další naleštěné dřevěné dveře. U dveří pana Moorea slečna Howardová zaklepala a předstírala, že čeká, až pan Moore otevře. Pak se obrátila k vrátnému, který nás nepřestával bedlivě sledovat, a řekla: „Už je pozdě, Stevensone. Nesmíme vás zdržovat.“ Vrátný váhavě přikývl, zavřel za sebou dveře výtahu a vrátil se dolů. Jakmile zmizel, slečna Howardová přiložila ke dveřím ucho a pak se na mě podívala; v zelených očích jí blýskalo. „Dobrá, Stevie,“ zašeptala. „Je to na tobě.“ Ačkoli od té doby, co jsem se před dvěma lety nastěhoval k doktoru Kreizlerovi, jsem byl už napravený, pořád jsem s sebou nosil nástroje své bývalé profese, neboť se příležitostně mohly hodit. Mezi ně patřila i malá souprava šperháků, jimiž jsem se rychle vypořádal s poměrně jednoduchým zámkem na dveřích pana Moorea. Ty se s tichým cvaknutím pootevřely a slečna Howardová se rozzářila radostí. „Tohle mě opravdu musíš někdy naučit,“ zamumlala, popleskala mě tiše po zádech a strčila do dveří. „Jdeme.“ Pan Moore si zařídil byt tolika kusy babiččina nábytku, kolik mu jich jeho rodina dovolila odvézt, a také několika pěknými anglickými 27

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 28

CALEB CARR

kousky ve venkovském stylu, které mu pomohl vybrat doktor Kreizler. Byt tedy vypadal, jako by měl rozdvojenou osobnost – v některých místech působil jako obydlí staré dámy a v jiných jako strohé staromládenecké sídlo. Celkem ho tvořilo sedm místností uspořádaných ve zmateném pořádku, který by v obyčejném domě nedával valný smysl. Když naše tiché malé procesí procházelo tmavou hlavní halou, snažili jsme se nesestoupit z běhounu a při chůzi jsme brzy začali narážet na nejrůznější součásti pánského i dámského oblečení. Slečna Howardová se při tom pohledu zamračila a její chmury se ještě prohloubily, když jsme se přiblížili ke dveřím ložnice a zevnitř k nám dolehlo chichotání a výkřiky. Slečna Howardová právě sevřela jednu ruku v pěst a chystala se důkladně zabušit, když se dveře náhle otevřely a zevnitř vypadla žena. A byla to, což dnes mohu ocenit ještě lépe než tenkrát, žena. Dlouhé zlaté vlasy jí visely až k pasu a zahalená byla pouze v přikrývce, kterou si jednou rukou přidržovala na boku, takže jsme měli dobrý výhled na nohy začínající párem útlých kotníků a zdánlivě končící až někde u stropu – a v tom domě byly pořádně vysoké stropy, to si pište. Když vycházela ze dveří, stále se chichotala, a pan Moore na ni z pokoje volal, aby se vrátila. „Já přijdu, Johne, přijdu,“ zazpívala melodickým hlasem ostře červenými rty. „Ale dej mi chviličku.“ Zavřela za sebou dveře, obrátila se směrem ke koupelně, která se nacházela na konci haly – a spatřila nás. Neřekla vůbec nic, jen se na nás trochu zmateně usmála. Slečna Howardová její úsměv opětovala, přestože jsem viděl, že ji to stojí velké úsilí, a pak si přitiskla prst na rty, aby jí naznačila, že má být zticha. Žena to gesto napodobila, ještě jednou se zachichotala – byla očividně opilá – a bez jakéhokoli dalšího slova na vysvětlenou, které by od nás snad mohla žádat, pokračovala směrem do koupelny. V tu chvíli se slečna Howardová usmála mnohem upřímněji – a také trochu škodolibě – a otevřela dveře ložnice. Tlumené světlo z haly nám neskýtalo pohled na nic víc než na horu pokrývek na velmi rozlehlé posteli, ačkoli bylo jasné, že pod zmuchlanými přikrývkami se někde nachází lidská bytost. Cyrus a já jsme zůstali u dveří, ale slečna Howardová se vydala rovnou k lůžku a tam se zastavila, jako by na něco čekala. Zanedlouho se osoba pod přikrývkami začala pohybovat a vzápětí se vynořila horní část nahého těla pana Moorea; krátké vlasy měl rozcuchané, ve tváři blažený výraz. Se zavřenýma očima 28

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 29

ANDĚL TEMNOTY

se trochu dětským pohybem natáhl a objal slečnu Howardovou kolem pasu. Nevypadala, že by ji to moc potěšilo, ale ani se nehnula, a když pan Moore ucítil látku jejích šatů, zamumlal: „Ne, ne, Lily, ty se nesmíš obléknout, ty nemůžeš odejít, tahle noc nesmí nikdy skončit…“ To vyvolalo tasení derringeru. Do dnešního dne jsem nepřišel na to, kde ho slečna Howardová vlastně nosila, že ho nikdy nebylo vidět, a přesto ho měla pořád po ruce; nyní se nicméně rychlostí blesku objevil před zavřenýma očima a usměvavou tváří pana Moorea. Když zbraň odjistila, úsměv rázem zmizel a oči se otevřely. „Myslím, Johne,“ řekla klidně slečna Howardová, „že bych ti přes ty přikrývky dokázala ustřelit obě varlata jedinou střelou – takže ti doporučuju, abys mě pustil.“ Pan Moore od ní s výkřikem uskočil a pak se celý přikrčil pod deku jako kluk, kterého právě přistihli při onanii. „Saro!“ zakřičel napůl vyděšeně a napůl rozzuřeně. „Co tady u všech čertů děláš? A jak ses dostala dovnitř?“ „Dveřmi,“ opáčila slečna Howardová prostě a nechala derringer opět zmizet v záhybech svých šatů. „Dveřmi?“ zahřměl pan Moore. „Ale dveře jsou zamčené, jsem si jistý, že jsem je…“ Když pohlédl ke dveřím, všiml si nejprve Cyra a pak i mě – a ten pohled mu stačil. „Stevie! Už chápu!“ Pan Moore si přihladil vlasy a pokusil se trochu sebrat. Pak vstal, stále zahalený v pokrývce, a postavil se tak zpříma, jak jen dokázal. „Myslel bych si, Taggerte, že ti pouta mužské cti zabrání podílet se na tak hanebném plánu. A co jste provedli s Lily?“ „Je v koupelně,“ odpověděla slečna Howardová. „Nevypadala vůbec zklamaně nad tím, že nás vidí. Nejspíš ztrácíš své kouzlo, Johne.“ Pan Moore se pouze zamračil a opět pohlédl ke dveřím. „Budu se obracet pouze na vás, Cyre. Jelikož vás znám jako morálně pevného člověka, soudím, že pro svou přítomnost zde máte dobrý důvod.“ Cyrus přikývl s tím svým nepatrně shovívavým úsměvem, který se mu ve tváři objevoval často, když mluvil s panem Moorem. „Slečna Howardová říká, že takový důvod existuje, pane,“ odpověděl. „To mi stačí. Na podrobnosti byste se měl zeptat jí.“ „A pokud si nepřeju s ní hovořit?“ zabručel pan Moore. „Pak se obávám, pane, že bude trvat dlouho, než se vám dostane vysvětlení.“ 29

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 30

CALEB CARR

Když pan Moore pochopil, že mu nic jiného nezbývá, zarazil se, pokrčil rameny a pak sebou opět plácl na postel. „Dobrá, Saro. Pověz mi, co tak strašně bezodkladného tě dohnalo až ke vloupání. A proboha tě prosím, Stevie, dej mi cigaretu.“ Zatímco jsem zapaloval retko a podával je panu Mooreovi, slečna Howardová rázovala po ložnici. „Mám případ, Johne.“ Pan Moore zhluboka vydechl dým. „Báječné. Chceš první stránku, nebo bude vnitřek listu stačit?“ „Ne, Johne,“ opáčila slečna Howardová vážně. „Myslím, že je to opravdové. A myslím, že je to něco velkého.“ Její tón připravil pana Moorea o značnou část jízlivosti. „Tak o co jde?“ „Dnes večer za mnou do čísla 808 přišla jistá žena. Seňora Isabella Linaresová. Říká ti to něco?“ Pan Moore si promnul čelo. „Ne. A nevím, proč by mělo. No tak, Saro, přestaň s hádankami. Co je ta ženská zač?“ „Její manžel,“ opáčila slečna Howardová, je seňor Narciso Linares. Tohle už ti něco říká?“ Pan Moore pomalu vzhlédl a jeho náhlé zaujetí slečnu Howardovou zjevně potěšilo. „Není to… Zastává nějaké místo na španělském konzulátu, ne?“ „Přesně řečeno je soukromým tajemníkem španělského konzula.“ „Dobrá. Tak co dělá jeho žena v čísle 808?“ Slečna Howardová začala energicky přecházet po místnosti. „Má čtrnáctiměsíční dcerku. Nebo aspoň měla. Dítě bylo uneseno. Před třemi dny.“ Pan Moore se zatvářil skepticky. „Saro, mluvíme tu o dceři soukromého tajemníka konzula španělského impéria v New Yorku. Toho španělského impéria, které pan tiskový magnát William Randolph Hearst, náš přítel na ministerstvu námořnictva,“ tím myslel pana Roosevelta, „někteří z mých šéfů, někteří z našich ekonomických vůdců a velká část obyvatelstva této země už celá léta otevřeně urážejí a pokoušejí se je vyprovokovat k válce. To si skutečně myslíš, že kdyby bylo v New Yorku uneseno takové dítě, dotyčné španělské impérium by nevytěžilo maximum z příležitosti vykřičet to do světa a označit všechny své americké kritiky za barbary? Dobře víš, že stačilo i méně, aby propukly války nebo aby se jim zabránilo.“ 30

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 31

ANDĚL TEMNOTY

„Přesně v tom to vězí, Johne.“ Slečna Howardová začala znovu mluvit a já s Cyrem jsme přistoupili blíž, zaujatí tím, co říkala, a v obavách, aby nám něco neuniklo. „Člověk by si myslel, že představitelé Španělska zareagují takto, že? Ale vůbec ne. Seňora Linaresová tvrdí, že k únosu došlo, když se jednou večer procházela sama s dítětem v Central Parku. Neviděla toho únosce – přistoupil k ní zezadu a něčím ji udeřil do hlavy. Když však po návratu domů oznámila manželovi, co se stalo, zachoval se podivně – mimořádně podivně. Neprojevil skoro žádné obavy o manželku a tím méně o dcerku. Nakázal jí, že nesmí nikomu povědět, k čemu došlo – že počkají na žádost o výkupné, a když žádná nepřijde, bude to znamenat, že dítě unesl a zabil nějaký šílenec.“ Pan Moore pokrčil rameny. „Takové věci se stávají, Saro.“ „Ale on se ani nepokusil jít na policii! Uplynul celý den, žádná žádost o výkupné nepřišla a seňora Linaresová se nakonec rozhodla, že pokud se na úřady neobrátí její manžel, udělá to sama.“ Slečna Howardová se odmlčela a trochu si zamnula ruce. „Ztloukl ji, Johne. Brutálně. Měl bys ji vidět – ale ty ji vlastně uvidíš. Nevěděla, co má dělat – manžel jí vyhrožoval, že ji potrestá ještě hůř, když zkusí jenom naznačit, že by chtěla jít na policii. Nakonec se svěřila své přítelkyni z francouzského konzulátu, ženě, které jsem před pár měsíci pomohla s nějakým drobným manželským problémem. Ta Francouzka jí pověděla o mně. Seňora na nás čeká. Musíš si s ní promluvit –“ „Počkej, počkej,“ zarazil ji pan Moore a zvedl ruku v zoufalém pokusu zachránit svou noc plnou rozkoší. „Na pár věcí zapomínáš. Zaprvé, tito lidé patří k diplomatickému sboru. Platí pro ně jiné zákony. Nevím přesně, jaké, pokud jde o takový případ, ale rozhodně jsou jiné. Zadruhé, když to tenhle Linares vyšetřovat nechce, kdo jsme my, abychom…“ Pan Moore se zarazil, když se za mnou a Cyrem nečekaně objevila ta žena, s níž byl před pár minutami v posteli. Očividně si v hale posbírala své svršky, neboť byla úplně oblečená a připravená k odchodu. „Promiň, Johne,“ řekla tiše. „Nebyla jsem si jistá, co ti tito lidé chtějí, ale zdá se to důležité – takže jsem si řekla, že radši půjdu. Vyprovázet mě nemusíš.“ Obrátila se k odchodu a pan Moore náhle vypadal, jako by si pár vteřin poseděl v elektrickém křesle. Zoufalým hlasem vykřikl „Ne!“, opět kolem sebe omotal pokrývku a vyrazil ke dveřím ložnice. „Ne, Lily, počkej!“ 31

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:06 Stránka 32

CALEB CARR

„Zavolej mi zítra do divadla,“ křikla žena od hlavních dveří. „Ráda bych si to někdy zopakovala.“ A s těmi slovy zmizela. Pan Moore se přiloudal ke slečně Howardové a vrhl po ní pohled, který by se dal nejlépe popsat jako rozhořčený. „Ty, Saro Howardová, jsi právě zničila něco, co bylo na nejlepší cestě stát se jednou ze tří nejúžasnějších nocí mého života!“ Slečna Howardová se jenom pousmála. „Nebudu se ptát na ty ostatní dvě. Je mi to opravdu líto, Johne, ale situace je zoufalá.“ „Pro tvé vlastní dobro doufám, že je to pravda.“ „Ach ano, to mi můžeš věřit. A to nejlepší jsi ještě neslyšel.“ „Och. Vážně?“ „Seňora Linaresová za mnou přišla v hluboké tajnosti, po obvyklých pracovních hodinách. Aby zajistila, že ji z konzulátu nebude nikdo sledovat, jela do centra nadzemní drahou ze Třetí avenue. Když na Deváté ulici vystoupila, zamířila po nástupišti ke schodům vedoucím na ulici a úplně náhodou pohlédla do posledního vozu soupravy.“ Slečna Howardová se na chvilku odmlčela, což pana Moorea podráždilo. „Saro, zkus si laskavě odpustit tyhle dramatické odmlky. Moji náladu nijak nevylepší. Co tam viděla?“ „Viděla svoje dítě, Johne.“ Pan Moore se zapitvořil. „Chceš říct, že si myslela, že vidí své dítě – zbožné přání nebo něco takového.“ „Ne, Johne. Viděla svoje dítě. V náručí ženy.“ Slečna Howardová si dopřála ještě jednu pauzu na úsměv. „Bílé americké ženy.“ Pan Moore přijal tuto zprávu se zmučeným, ale zaujatým zasténáním: novinář v něm vítězil nad požitkářem. Když se obrátil ke mně, pořád nevypadal moc šťastně, ale očividně se smířil s osudem. „Stevie, pomůžeš mi jako pokání za tenhle vpád najít moje šaty? Pak se vypravíme do čísla 808, a dá-li Bůh, zjistíme, co se vlastně děje. Ale pánbůh mi pomoz, Saro, derringer nederringer, jestli je tenhle případ jen plácnutí do vody, budeš litovat dne, kdy jsme se potkali!“ „Ach, toho lituju už dávno,“ zasmála se slečna Howardová a já s Cyrem jsme se k ní přidali. „No tak, Stevie. Zkus zjistit, zda je možné dát našeho roztržitého přítele trochu do pořádku. Musíme jednat rychle.“

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:07 Stránka 671

Caleb Carr ANDĚL TEMNOTY Z anglického originálu The Angel of Darkness, vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku roku 1997, přeložila Petra Diestlerová. Obálku navrhla Soňa Šedivá. Odpovědná redaktorka Iva Daňková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 672 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 571. publikaci. Sazba Olaf Šnajder Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé, v Euromedia Group první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

AndelTemnotyKor2.qxp_Sestava 1 29.04.19 10:07 Strรกnka 672