LOU REED ŽIVOT ANTHONY D e CURTIS
LOU REED.indd 1
25.3.2020 13:06:16
Copyright © 2017 by Anthony DeCurtis Translation © 2020 by Eva Křístková ISBN 978-80-242-6466-0
LOU REED.indd 2
25.3.2020 13:06:16
Pro Francesku, mou špičku hory, můj vrchol – to a vůbec všechno.
LOU REED.indd 3
25.3.2020 13:06:16
OB SA H
Úvod: Pro vás cokoli
7
1. Z Brooklynu na Long Island
13
2. Rohový stůl v Orange Baru
37
3. Fellini na druhou
58
4. Destruktivní živel
87
5. Agresivní, směřující k Bohu
103
6. Všechno, co chybí
130
7. Transformer
142
8. Rozpolcená duše města
162
9. Rock N Roll Animal
180
10. Jeden stroj mluví s druhým
196
11. Nadopovaný Vergilius oháknutý v kůži
208
12. Tahle záležitost genderu
223
13. Zasranej přihřátej feťák
239
14. Growing Up in Public
265
15. Takovej normální chlápek
274
16. Nové pocity
292
17. New York
314
18. Nesnáším Lou Reeda
325
LOU REED.indd 5
25.3.2020 13:06:17
19. Magic and Loss
339
20. Between Thought and Expression
352
21. Já já já
366
22. Čtrnáctá šance
378
23. Smutné poslouchání
392
24. Tohle je dnešek
404
25. Metallica
417
26. Rozměr člověka
428
27. Život po životě
447
Poděkování
461
Poznámky
465
Rejstřík
498
LOU REED.indd 6
25.3.2020 13:06:17
ÚVOD
P RO VÁ S CO KO LI
L
idi se mě pořád ptají: ,Proč nevycházíš s kritiky?‘“ řekl mi jednoho večera v roce 2012 Lou Reed. „A já jim vždycky odpovídám: ,Vycházím s Tonym Curtisem.‘ To je umlčí.“ Seděli jsme tehdy v jídelně Kelly Writers House (Domu spisovatelů) na Pensylvánské univerzitě, kde vyučuji tvůrčí psaní. Podařilo se mi přemluvit ho, aby mi poskytl interview před asi padesátkou pozvaných hostů a poobědval s tuctem studentů, členů fakulty, hudebníků a místních novinářských es. Jako vždy ale nebylo u Lou Reeda až do poslední chvíle vůbec nic jisté. Přimět Loua, aby přijel na Pensylvánskou univerzitu do Filadelfie, nebylo nijak snadné. Program schůzky se s jeho manažerem domlouval dlouhé měsíce a ten dobrý muž mě ujišťoval, že ho Lou schvaluje. Kelly Writers House je budova o třinácti místnostech v samém srdci univerzitního kampusu a interview mělo proběhnout v hlavním sále. Lou měl obdržet menší částku a na programu byla krátká recepce, hodinový rozhovor a domácí pohoštění, které se mělo podávat tamtéž. V předchozích letech to vše absolvovali Patti Smith, Suzanne Vega nebo Rufus Wainwright a skvěle si to užili, ale Lou Reed byl jiný. Věděl jsem, že po někom, kdo si v takových akcích moc nelibuje, toho chci opravdu hodně, a potřeboval jsem se předem ujistit,
„
— 7 —
LOU REED.indd 7
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
že je srozuměn se vším, co takový večer obnáší. Jeho manažer mě ubezpečil, že je. Dva dny před událostí mi ale zavolal s prosbou, jestli bych si s Louem nemohl promluvit. Lou byl totiž momentálně ochoten přistoupit pouze na interview – na recepci a večeři už ne. Smysl celé akce však spočíval právě v její neformálnosti, a tak byla změna programu nepřijatelná. Jenže Lou byl neoblomný. Když jsem mu následujícího dne zavolal, zvedl telefon a pronesl „Haló?“ tónem, který zněl, jako by vycházel z hrobky. Vysvětlil jsem mu situaci a on suše podotkl: „Taky nemusíme dělat vůbec nic.“ Geniální umělec, jehož jsem znal, se proměnil v „Lou Reeda“. Když jsme ten hovor končili, neměl jsem tušení, jestli se objeví, nebo ne. Nakonec dorazil. Na uvítanou mě mile pozdravil, jako by se předešlého dne vůbec nic nepatřičného nestalo, a zamířili jsme do kanceláře fakulty, která sloužila zároveň jako společenská místnost. Na úvod si řekl o klobásu, což mě i personál Kelly Writers House, který tu sloužil, velmi pobavilo. Co bude strašlivý Reed vyžadovat? Kluky? Holky? Drogy? Ne, klobásu. Později jsem se dozvěděl, že klobása je nutností: pomáhá mu při diabetu. Přinesli nám mísu s uzeninami a sýry z vyhlášeného filadelfského lahůdkářství Di Bruno Bros. a on si se mnou začal povídat, jako bychom měli času na rozdávání. Zatímco jsme hovořili, slyšel jsem, jak se dole v přízemí scházejí hosté na recepci. Reed si mezitím vzal plátek pršutu, a když ho ochutnal, začal se nad ním rozplývat. Prý je to bezpochyby nejlepší pršut, jaký kdy jedl. Byl bych tak laskav a prozradil mu, kde by ho mohl koupit? Představil jsem mu ženu, která jídlo objednávala, a on ji zahrnul díky a otázkami. Mezitím už byla recepce v plném proudu a co chvíli někdo nakoukl do dveří, aby zjistil, jestli už vyjdeme ven. Usoudil jsem, že recepci bude třeba oželet. Lou byl ale ve vstřícné náladě, a pokud interview půjde dobře, bude možná ochotný zůstat i na večeři. Dál jsme si tedy užívali jídla, až jsem nakonec vstal se slovy: „Snad abychom šli udělat ten rozhovor.“ Podíval se na mě, jako by na to úplně zapomněl, ale zvedl se a zamířil za mnou dolů do hlavního sálu. — 8 —
LOU REED.indd 8
25.3.2020 13:06:17
OBSAH
Když jsme se objevili, cítil jsem, jak publikem projela elektrizující vlna. Lou samozřejmě vypadal naprosto lhostejně. Pro něj bylo takové napětí mořem emocí, v němž plaval jako ryba ve vodě, vzduchem, který dýchal. Místnost byla malá a nacpaná k prasknutí. Spousta lidí přijela z velké dálky, jen aby tu mohli být. Všichni věděli, že je Lou v budově, a když se neobjevil na recepci, shromáždění znervóznělo. Koneckonců je to přece Lou Reed. Třeba se jednoduše sebere a odejde. Usadili jsme se do dvou křesel vpředu, upravili jsme si mikrofony a já jsem hned na úvod Reedovi poděkoval, že přišel. „Pro vás cokoli,“ odpověděl. Náš rozhovor trval asi hodinu. Mluvili jsme o psaní, o Andym Warholovi, Delmoreu Schwartzovi, o Velvet Underground i Laurii Andersonové. Odpovídali jsme i na dotazy z publika. A pak bylo po všem. Lou byl teď v opravdu skvělé náladě. Zůstal sedět v křesle a lidé ho přicházeli pozdravit a přinášeli si různé materiály, aby jim je podepsal. Ke každému byl laskavý, prohlížel si rarity, které mu předkládali, a občas podotkl, že některé nemá ani on sám. Asi po čtvrt hodině se pak s námi odebral na večeři. Každý si nakonec odnesl svůj příběh s Lou Reedem a já jsem dostal pochvalu.
Lou Reeda jsem znal z článků, které o něm vycházely v časopise Rolling Stone i jinde, a v průběhu více než padesáti let jsme na sebe v New Yorku pravidelně naráželi – v klubech, na koncertech, v restauracích i na večírcích. Vždycky jsem cítil, že jedním z důvodů, proč spolu tak dobře vycházíme, je fakt, že jsme se znali z různých společenských akcí dřív, než jsme se potkali jako umělec a kritik. V červnu 1995 jsem uvízl na letišti v Clevelandu, kam jsem přijel dělat reportáž z koncertu, který se pořádal u příležitosti otevírání Rokenrolové síně slávy. V rámci té show vystoupil i Lou doprovázený kapelou Soul Asylum a zahrál říznou verzi písně „Sweet Jane“. Můj let do New Yorku byl zpožděný a já jsem se v duchu připravoval na dlouhé čekání, když vtom jsem narazil na jednoho známého z nahrávací společnosti a ten mě představil Louovi a Laurii Andersonové. — 9 —
LOU REED.indd 9
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
Nic tak nesvědčí navazování nových známostí jako nekonečné čekání na letišti. „Vy jste recenzoval New York pro Rolling Stone, co?“ zeptal se Reed a měl na mysli svoje klasické album z roku 1989. „Správně.“ „Kolik jste mu dal hvězdiček?“ „Čtyři.“ „Měl jste mu dát pět,“ řekl. Ale usmíval se. Ledy byly prolomeny. A tak jsme seděli v letištní hale a klábosili. Na přetřes přišel i seznam pěti set formativních písní rokenrolu, jak jej sestavila nadace Síně slávy, a Loua zajímalo, jestli je mezi nimi i „Walk on the Wild Side“. Byla a jeho, zdálo se, potěšilo, že je v seznamu zastoupen. Potom se zeptal, což bylo milé gesto, jestli je v tom seznamu i Lauriina skladba „O Superman“. Nebyla, ale já jsem tehdy pochopil, jak je pro něj Laurie důležitá. Nechtěl, aby se v té chvíli všechno točilo jen kolem něho. Ačkoli jsem od té doby udělal s Louem přibližně půl tuctu rozhovorů, nejraději vzpomínám právě na takové neformální chvíle. Pamatuji si, že na večírku pořádaném Amnesty International jsem s ním dlouze rozprávěl o Brianu Wilsonovi, kterého velmi obdivoval. Jindy jsem se s ním zase srazil před Trattoria Dell’Arte na Sedmé Avenue, když spolu s Laurií mířil do Carnegie Hall podívat se na kubánské muzikanty, kteří participovali na projektu Buena Vista Social Club. Byl teplý letní večer a Lou měl na sobě světlou košili s krátkými rukávy. Tou dobou už mu táhla šedesátka a šedivěly mu vlasy. V zapadajícím slunci jsem si všiml stařeckých vrásek na jeho tváři i krku. Nebyl to ten notoricky známý, hrozivě vyhlížející Lou Reed oháknutý v kůži. Spíš vypadal jako člověk, jímž se do jisté míry stal: stárnoucí Newyorčan židovského původu, který si večer vyrazil za zábavou se svou umělecky založenou, atraktivní přítelkyní. Zdálo se také, že je ve fantastické náladě. Už se nemohl dočkat, až uvidí vystoupení, a zeptal se, jestli jdu také. Když jsem mu vysvětlil, že nemám lístek, napůl žertem prohodil: „Myslíte, že bychom vás tam s Laurií mohli propašovat jako…“ zaváhal a chvíli hledal ten — 10 —
LOU REED.indd 10
25.3.2020 13:06:17
OBSAH
správný výraz, „…nějakou celebritu?“ Všichni jsme se tomu zasmáli, ale mě to přesto dojalo. Potkávat ho takhle ve městě bylo něco, co ve mně pokaždé vyvolalo pocit hrdosti na to, že jsem rodilý Newyorčan. Lou, umělec nedozírného významu, byl – jak napovídá titul jedné jeho skladby – také „NYC Man“, chlapík z New Yorku, a byl jeho neodmyslitelnou součástí stejně jako – řekněme – newyorská Dvojčata. On ani věže Světového obchodního centra tu už nejsou, ale město stále stojí, byť o mnohé ochuzeno.
Taková setkávání a rozmluvy s Louem vzniku této knihy jistě napomáhaly, ale zároveň vše komplikovaly. Desítky let, už od dob jeho působení ve Velvet Underground, jsem byl Louovým fanouškem a jeho díla jsem si bezvýhradně cenil. Nikdo kromě Boba Dylana, The Beatles a Jamese Browna neměl tak zásadní vliv na populární hudbu jako on. Zvlášť tehdy, když jsme na sebe někde náhodně narazili, odcházel jsem vždy s pocitem, jak je to zvláštní, že se s Lou Reedem tak dobře znám. Ne že bych si neuvědomoval, že i já jsem mu užitečný. Psal jsem o něm dobře a s uznáním. On sám se přitom odjakživa pokládal za spisovatele a to, že mám doktorát z americké literatury, píšu pro Rolling Stone a učím na prestižní univerzitě, pro něj vždycky hodně znamenalo, i když by něco takového nikdy nepřiznal. Abych si vypůjčil výrok od jednoho jeho blízkého přítele, fotografa Micka Rocka, viděl jsem Loua tak, jak se chtěl vidět on sám. Vždycky jsem ale vnímal jeho nekonečnou rozporuplnost, která mě fascinovala. Kdykoli jsem s ním dělal rozhovor, neušlo mi, jak v jistých okamžicích znervózněl, sevřel čelisti a oči mu ztvrdly. Cítil jsem, že se mi chytá něco odseknout, jako to mnohokrát předtím udělal tolika jiným autorům. Viděl jsem, jak se stává tím pověstným Lou Reedem. Potom ale jako by si vzpomněl, že jsem to já, že to je v pořádku, uklidnil se a na otázku prostě odpověděl. Dokonce zažertoval na téma, že schytat urážku od Loua Reeda začalo v hudební — 11 —
LOU REED.indd 11
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
branži platit za jakési vyznamenání („Tak nějak vás to zoceluje, co?“), a jak dotyčnou osobu využít ve svůj prospěch. „Chraň bůh, abych byl někdy na lidi hodnej. To by byla cesta do pekel,“ řekl mi. „Faktem je, že když si o tobě lidi myslej, že jsi tvrďák, dělá to hotový divy, protože po tobě pak nežádají věci, do kterejch se ti nechce. Bejt na někoho milej? Hotová katastrofa! Jenom si koleduješ o malér. Lidi si hned řeknou: ,To je takovej krotkej chlápek, toho si podáme.‘ A naopak: ,Ten? Na toho zapomeňte. Rozsápe vás na kusy.‘“ Když Lou zemřel, byl jsem z toho v šoku stejně jako kdokoli, kdo nepatřil k okruhu jeho nejbližších. Příležitost napsat tuto knihu přišla krátce nato a já jsem nad tou nabídkou hodně přemýšlel. Dokud Lou žil, jistě by si to nepřál a já bych takovou práci zcela jistě nenapsal. Tak daleko by jeho „Pro vás cokoli“ nikdy nesahalo. Není pochyb, že tenhle text nevidí Lou Reeda vždycky jen takového, jak by se chtěl vidět on sám. Některé stránky jeho sexuálního života, závislost na drogách i hrubost, kteru tak často uváděl do rozpaků své okolí a jíž by se byl v jistém smyslu rád zbavil, to vše je tu vylíčeno do nejmenších detailů. Stejně jako jeho velkorysost, laskavost, jeho talent, vize i génius. Pokud ho tedy tato kniha nepředstavuje takového, jaký by se rád viděl, představuje ho – v míře, v jaké pro mě bylo možné jej vystihnout – takového, jaký skutečně byl. A věřím, že i takového, jaký byl podle vlatního vědomí a svědomí. Je to plnokrevný, intimní portrét umělce a člověka, jaký si Lou plně zasluhuje stejně jako kdokoli jiný jeho formátu. Lou miloval Hamleta a často se k němu v běžném hovoru i při různých rozhovorech odkazoval. Když jsem přemýšlel nad tím, co jsem o něm napsal, vytanuly mi na mysli konkrétní verše z této slavné Shakespearovy hry. V jednom okamžiku, kdy Hamlet mluví o svém mrtvém otci – impozantní postavě, která ho doslova straší –, prostě říká: „Byl to muž, skvělý muž. Takového už nikdy neuvidím.“ Totéž platí i o Lou Reedovi. Byl to skvělý člověk. A už tu není. New York City Březen 2017 — 12 —
LOU REED.indd 12
25.3.2020 13:06:17
1
Z BROO K LYNU NA LONG IS L A ND
L
ou, který dostal jméno Lewis Alan Reed po matčině zesnulém dědečkovi, se narodil 2. března 1942 v nemocnici El Beth v newyorském Brooklynu. Jeho rodiči byli Sidney Joseph a Toby Reedovi. Sidney byl chytrý, pohledný a ctižádostivý účetní a Toby žena v domácnosti, o jejíž kráse se zmiňovali všichni, kdo ji znali. O tři roky dříve, v jejích devatenácti letech, ji na jedné z mnoha místních soutěží krásy pořádaných v tehdejším New Yorku zvolili „královnou stenografek“. Nominovala ji firma, u níž pracovala, United Lawyers Service. Ona však se svou charakteristickou skromností prohlašovala, že jediný důvod, proč ji vybrali, byl ten, že „ta opravdu hezká stenografka byla toho dne zrovna nemocná“. Její fotografii otiskl Brooklyn Eagle a královnou krásy byla korunována na Plese stenografů, který se konal v Manhattanském centru na Třicáté čtvrté ulici, bůhvíkolik stanic metra a lán cesty od Brooklynu, kde žila. Země se sotva stačila vzpamatovat z hospodářské krize a právě zuřila II. světová válka, ale Brooklyn představoval klidné, byť trochu drsné místo k životu. Byla to etnicky smíšená čtvrť s italskými, irskými, židovskými a africkými komunitami, které spolu sousedily — 13 —
LOU REED.indd 13
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
a v některých případech se i překrývaly, se všemi problémy, jaké s sebou takové soužití přináší. Na rozdíl od nebetyčných mrakodrapů a neúprosné modernity Manhattanu byl Brooklyn starosvětské sousedství vyznačující se lidskými rozměry. Budovy tu byly nízké a místní obyvatelé měli v dosahu pouhých několika bloků vše, co potřebovali. Přistěhovalecké komunity balancovaly na křehké hraně mezi snahou obnovit důvěrně známý kolorit svých evropských domovin a ochotou přijmout nové možnosti, jaké nabízel život v Novém světě. Rodiče Toby i Sidneyho přišli na začátku 20. století z Evropy. Zatímco ti její pocházeli z Polska, jeho přišli z Ruska. Sidneyho otec Mendel Rabinowitz založil úspěšnou tiskárnu a usadil se v brooklynské čtvrti Borough Park, což byla oblast, kde žili převážně Italové a Židé. Typicky židovské příjmení Rabinowitz by Sidneymu moc neprospělo, pokud se chtěl prosadit i mimo své bydliště, a tak si je legálně změnil na Reed. Reedovi nebyli zbožní věřící a nepatřili ani ke společenství kolem synagogy, i když Lewis nakonec přece jen podstoupil bar micvu. Tvrdohlavý Sidney Reed neměl organizované náboženství rád. Byl to svým způsobem samotář, a rodina tudíž neměla příliš mnoho blízkých přátel. Nezačlenila se ani do žádného z místních spolků. Žila v malém nájemním bytě. Sidney měl blízký vztah s mladším bratrem Stanem, který s Reedovými i nějakou dobu bydlel, ale po většinu doby vedli Reedovi upjatý a uzavřený život. Lewis byl prvorozený a jako prvního a jediného syna jej jeho židovská rodina doslova hýčkala. Tak jako mnoho jiných mužů v té době se Sidney pokoušel najít si na prahu Velké hospodářské krize dobrou práci. Jako výmluvný mladík, který si velmi cenil anglického jazyka, doufal, že se stane spisovatelem nebo právníkem, ale nakonec se z něj stal certifikovaný účetní, jak si to přála jeho matka. Toby, dívčím příjmením Futtermanová, odešla ještě jako náctiletá ze školy a začala pracovat, aby po otcově smrti pomohla uživit rodinu. Válka byla pro každého člověka a pro Židy zvlášť děsivým časem. Evropu zaplavili Němci a do Spojených států začaly přes Atlantik — 14 —
LOU REED.indd 14
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
prosakovat zprávy o tragickém osudu evropského židovstva. Všechna osobní zklamání šla tehdy stranou a v židovské komunitě převládl pocit napjatého, provinilého díkůvzdání. Zdálo se, že člověk musí být vděčný, jestliže má práci a dost peněz na uživení rodiny – a když vůbec žije. Doufat v něco víc znamenalo pokoušet osud.
Brooklyn, v němž Lou Reed vyrůstal, dnes obestírá závoj nostalgie – snad i právem. Někdy se zdá, jako by budoucnost hudebního průmyslu, jež měla přijít, ukuli brooklynští Židé přibližně jeho generace – mezi jinými Carole Kingová, David Geffen, Neil Sedaka, Clive Davis, Neil Diamond, Gerry Goffin, Seymour Stein či Barbra Streisandová. Pro židovské rodiny bylo charakteristiké, že ve svých dětech povzbuzovaly touhu po vzdělání a ctižádost, což se projevovalo jak v tvůrčí rovině, tak v byznysu. Praktické podnikatelské zaměření vycházelo z přesvědčení, že přežít v Americe v době po Velké hospodářské krizi předpokládá najít si povolání skýtající jistotu, že člověk bude za všech okolností schopen platit účty. Kreativita vycházela ze zcela opačného postoje – takového, jenž se vymykal rodičovské kontrole. Židé, kteří přišli do New Yorku, měli stejně jako všechny ostatní imigrantské komunity tendenci vytvářet si takový domov, jaký zanechali za sebou. Dodávalo jim to pocit bezpečí a dnešnímu člověku se to může zdát romantické a okouzlující. Dětem a vnukům těchto imigrantů ale připadaly brooklynské „štetly“ svazující a až bolestně starosvětské. Americká hudba, rozhlas, filmy i televize, to vše mladé lidi lákalo pocitem ničím neomezované svobody, a tomu jejich okolí a přeplněné byty nemohly konkurovat. Tato generace měla ponechat Evropu za zády a v populárním umění stvořit obraz Ameriky, jehož optikou bude vbrzku tuto zemi vnímat celý svět. Pro někoho byl Brooklyn čtyřicátých a počátku padesátých let světem mléčných barů, veselých prosluněných odpolední na Ebbets Field, mužů postávajících u novinových stánků a čekajících na podvečerní vydání zítřejších novin, z něhož by se dozvěděli výsledky různých sportovních utkání či závodů, a žen vysedávajících na krytých — 15 —
LOU REED.indd 15
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
verandách, kde se schovávají před vedrem, dohlížejí na děti a vyměňují si klípky se sousedkami. Pokud Reed tyto každodenní stereotypy vůbec zaznamenal, nebo se jich dokonce sám účastnil, pronikly v pozdějších letech jen zřídkakdy do jeho povědomí a o vzpomínky na ně se s nikým nedělil. O své brooklynské výchově opakovaně tvrdil, že byla kombinací útlaku v rodině a napětí mezi sousedy. Jako písničkář sice opěvoval drsnost newyorských ulic, ale jako chlapec, který tu vyrůstal, ji pokládal za odpudivou – děsivou a zároveň tak trochu pod svoji úroveň. Při zpětném pohledu si ji nedokázal ani romantizovat a popisoval ji v konturách daleko horších, než jaká pravděpodobně byla. Napínat představivost až do krajnosti byl zvyk, který si osvojil už v raném mládí. Reed chodil do základní školy č. 192 na Osmnácté Avenue, čtyři bloky od bytu svých rodičů. I přes tak krátkou vzdálenost ho do školy vodila matka. Nejednou vzpomínal, že až do svých devíti let nikdy nešel do školy sám, protože „kdybyste šli po ulici, někdo by vás určitě zabil“. Pokud šlo o školu samotnou, tvrdil, že „vás tam nechali nastoupit do řady na dvoře obehnaném drátěným plotem, kde nerostla ani tráva, po které by se člověk mohl projít, hřiště bylo betonové a o polední pauze tam měli hlídače. Lidi chcali po ulicích, a když se děcku zachtělo na hajzl, muselo se přihlásit, vystoupit z řady a vymočit se skrz plot. Bylo to tam, myslím, jako v koncentráku.“ Samozřejmě je nepředstavitelné, že by tehdy – ostatně i v kterékoli jiné době – učitelé, a zvlášť na smíšených školách, nabádali chlapce, aby raději močili přes plot, než aby si odskočili na chlapecké záchodky. Třeba to tak ale kluci dělali o své újmě, když si hráli na školním dvoře, nechtělo se jim nikam odcházet a zrovna tam nebyl nikdo z učitelů ani ti zmiňovaní tyranští hlídači, kteří by na ně dohlíželi, a Reed si pak ve vzpomínkách vše spojil, aby tu historku trochu okořenil. Když ošem přirovnáváte svou základní školu ke koncentráku, jakkoli to zní přehnaně, je zřejmě možné úplně všechno. Pokud Reedovi současníci slýchali v dobách dětství a dospívání v Brooklynu působivé výkony pouličních muzikantů nebo je uchvacovaly divy newyorského rozhlasu, na něho samotného ta kouzla — 16 —
LOU REED.indd 16
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
nijak nepůsobila anebo je prostě nezaregistroval. „V Brooklynu jsem neslyšel vůbec nic,“ prohlásil. „Rádio neexistovalo.“ A uzavřel: „Nešťastnější než během těch osmi let, co jsem tam vyrůstal, jsem snad ani nemohl být.“ Později jen tak žertem dodával: „Většina dětských vzpomínek mi úplně chybí. Měl jsem tak nepříjemné dětství, že si nevzpomínám absolutně na nic, co se odehrálo před mým jedenatřicátým rokem.“ Pravda je nicméně taková, že chodil s otcem na zápasy brooklynského baseballového týmu Dodgers, ač tuto zkušenost později zlehčoval, přičemž sarkasticky dodával, že pravým důvodem jeho cynismu je fakt, že Dodgers Brooklyn hanebně opustili, což v té době brooklynským patriotům nepřestávalo lámat srdce a hodně se o tom tehdy psalo. Reed tvrdil, že mu na Dodgers „velmi“ záleželo, ale jejich odchod do Los Angeles v roce 1957 – ironií osudu dlouho poté, co se se svou rodinou z Brooklynu odstěhoval –, ho od jakéhokoli dalšího zájmu o baseball odradil. Když bylo Reedovi pět let, narodila se mu sestra Merrill, jíž doma přezdívali Králíček. Se dvěma dětmi začali rodiče, stejně jako mnohé jiné solventní rodiny žijící v té době ve městech, vážně uvažovat, že se přestěhují na předměstí. Válka skončila a z Ameriky se stával motor světové ekonomiky. Rodilo se hodně dětí a přelidněná městská centra se začínala k nerozeznání podobat stísněným podmínkám, před nimiž tolik jejich předků uprchlo z Evropy. Poválečné období v Americe charakterizovala touha vést poklidný, normální život, vymazat Evropu s jejími válkami a genocidou z paměti, hodit minulost za hlavu a žít si svůj sen o věčně světlé americké budoucnosti. Zároveň však nastupovala studená válka a s hrozbou jaderného vyhlazení se nad celou epochou trvale vznášel stín strachu. Taková připomínka smrtelnosti ale jen přiživovala touhu po stabilitě, jakýsi skrytý hlad po řádu. Vzkvétající ekonomika i reformy Nového údělu, jež zavedla Rooseveltova vláda, aby skoncovala s krizí, činily ze společenské mobility v Americe opět reálnou možnost. Sen o vlastním domě se pro miliony lidí stával skutečností. A když Sidney Reed dostal nabídku pracovat jako pokladník u firmy Cellu-Craft na Long Islandu, která stejně jako společnost z filmu Absolvent (The Graduate) vyráběla — 17 —
LOU REED.indd 17
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
plasty, zdálo se, že Reedovi konečně dosáhli svého snu. A tak se v roce 1952 celá jejich rodina přestěhovala do Freeportu na Long Islandu.
Sidney Reed chtěl vychovávat své děti na Long Islandu zčásti z přesvědčení, že tam bude bezpečněji, a protože věřil, že „na ostrově budou lepší možnosti“, jak na něho prozradil Allan Hyman, jeden z Louových blízkých přátel na Long Islandu. „Tak to tehdy vnímala spousta lidí.“ Freeport byl jedním z míst na jižním pobřeží Long Islandu, která byla jakousi ložnicí New Yorku. Reedovi se sem přistěhovali v době, kdy konformita nebyla pouze žádoucí hodnotou; platila za nezpochybnitelné dobro. Domov Reedových – tuctový dům v rančerském stylu se třemi ložnicemi na Oakfield Avenue 35 – stál 10 000 dolarů a byl postaven v roce 1951. Mnoho rodin, jež tehdy proudily z města na ostrov, pocházelo právě z Brooklynu a mnohé z nich byly židovské. Židé tu představovali svébytnou a poměrně významnou menšinu. Rodiče přihlásili Loua na hebrejskou školu při Kongregaci B’nai Israel, kam v rámci přípravy na bar micvu docházel tři dny v týdnu – a nesnášel to. V příkrém rozporu s dnešní identitární politikou byla na Long Islandu počátkem padesátých let příkazem dne asimilace a žádný z Reedových přátel, ať to byli Židé, nebo ne, nepamatuje, že by někdy došlo k nějakým projevům antisemitismu nebo předpojatostem. Ve Freeportu žila i černá komunita a středoškolští studenti se družili napříč rasami, byť později v šedesátých letech tam docházelo k rasovému násilí. „Bylo to úžasné místo pro nás všechny, kteří jsme tam vyrůstali,“ řekl Doug Van Buskirk, který chodil s Reedem do školy. „V padesátých letech by to na jižním pobřeží Long Islandu řekl snad každý. Lidé mohli jít, kam chtěli, a to v kteroukoli denní i noční hodinu. Vracívali jsme se z flámů pozdě v noci a chodili přes město. Bylo to velmi bezpečné, takřka dokonale středostavovské místo.“ Lidé se sice identifikovali s místem svého bydliště, ale různé lokality na pobřeží – mezi jinými Freeport, Baldwin, Oceanside a Rockville – se přece jen slévaly dohromady. Stejně tak se stíraly — 18 —
LOU REED.indd 18
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
i třídní rozdíly. Rodiny zaměstnanců a úředníků, jako byli Reedovi, bydlely v téže ulici jako rodiny modrých límečků – lidí, kteří vlastnili místní obchůdky nebo pracovali v řemeslnických profesích coby instalatéři nebo topenáři. Byla to doba ještě před explozí procovských domů a okázalého vychloubání se bohatstvím. Jisté sociální rozvrstvení tu samozřejmě existovalo – dražší auta, posluhovačka, vlastnictví lodi –, ale bylo vcelku zanedbatelné a lidé necítili potřebu na ně poukazovat. „Myslím, že nikdo z nás si nikdy o něčím domě nemyslel, že není tak pěkný jako dům někoho jiného,“ konstatovala Judy Novemberová, která bývala na střední škole Reedovou důvěrnou přítelkyní (tehdy se jmenovala Titusová). „Byly to jiné časy, byli jsme méně materialističtí. Všichni moji přátelé ale byli, aspoň myslím, po ekonomické stránce spokojeni.“ Pokud jste nepatřili mezi bohaté rodiny obdařené dědictvím a společenským postavením, jimiž byste se mohli honosit – a to nebyla žádná z rodin ve Freeportu –, vaše majetnost či nemajetnost byly ryze vaše soukromá věc. I typicky předměstská soutěživá morálka nutící „držet krok s Jonesovými“ nebyla ani tak o materiálním soupeření jako spíš o zachovávání poklidné rovnováhy konformní prosperity, která sem na samém počátku všechny přivedla. Jakékoli známky nedbalosti či lhostejnosti – ať šlo o neposekaný trávník, otlučené auto nebo olupující se barvu na domě – probouzely vzpomínky na anonymní hemžení, kravál a úděsnou zchátralost vnitřního města. Z tohoto hlediska musela každá rodina napnout síly, aby zachovala uniformitu i náležité způsoby, jež byly charakteristickými znaky života na předměstí. U kohokoli, kdo dokázal dát dohromady 10 000 dolarů, aby si mohl v dané lokalitě koupit dům, se jaksi předpokládalo, že je „dobře zajištěný“ či „středostavovský“, abychom použili alespoň dva z vágních pojmů, po jakých tehdy Američané sahali (a jež dodnes používají), aby zahladili třídní rozdíly. A v padesátých letech platilo, že pokud se člověk usadil na předměstí, jako je Freeport, začal žít svůj americký sen. Ještě dnes Freeport v mnohém vypadá stejně jako tenkrát. Domy jsou sice o něco úhlednější a trochu se rozšířily, ale kvůli velkým stavebním projektům je dosud — 19 —
LOU REED.indd 19
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
nikdo nestrhl. Jako by samy od sebe hlásaly: jakmile sem jednou přijdete, už tady zůstanete. Co tam vzniklo, bylo potřeba zachovat a nic dalšího už nebylo potřeba.
Podle Allana Hymana byl Reedův otec „tichý chlapík. Velmi rezervovaný. Připadal mi dost přísný. Své rodině i synovi vytyčil jasné hranice. Netoleroval, aby před ním lidé kleli. Byly mu vlastní středostavovské hodnoty a vyžadoval, aby se každý choval jaksepatří. Chtěl, aby Lou jeho i matku respektoval. Takový prostě byl. Můj otec se choval podobně. Oba byli velmi konzervativní. Očekávali, že se u stolu budeme chovat slušně a budeme se i určitým způsobem oblékat. Měl jsem spoustu přátel, jejichž rodiče se svými dětmi hodně sportovali a dělali i různé jiné věci. Můj ani Louův otec takoví nebyli. Ten Louův byl mnohem intelektuálněji založený. A taky velice skoupý. Když jsem například šel s rodiči svých přátel někam na večeři, pokaždé za mě zaplatili. Když jsem ale šel s Louem a jeho rodiči, čekali, že si svoji útratu zaplatím sám. Řekli třeba: ,Měl jsi hamburger. To dělá dolar padesát.‘“ Co se Toby týče, Hyman řekl: „Pokud byste hledali typickou adeptku na roli ženy v domácnosti padesátých let, která žije na předměstí, nosí zástěru a pečuje o manžela a děti, byla by to určitě Louova matka. Dokonalá manželka. Byla fakt přitažlivá, velmi elegantní a přátelská – moc fajn osoba. Patřila k těm ženám, které se – když jste u nich na návštěvě – vždycky zeptají, jestli nechcete něco k jídlu. A pokaždé mi přinesla mléko a sušenky.“ Richard Sigal, další z Reedových kamarádů na Long Islandu, souhlasí. „Louova otce jsem vlastně nikdy pořádně neznal,“ řekl. „Ale Louova matka – nejenže byla krásná, ale byla na mě vždycky i moc hodná.“ Reedova sestra, Králíček, charakterizovala svou matku jako „ženu, která byla po celý svůj život úzkostlivě starostlivá a přijala tradiční roli po boku otce, vůči němuž zůstávala submisivní.“ Ať měl Freeport pro jiné sebevětší kouzlo, Reedovi připadal jako vězení. Jeho rodiče neměli moc přátel a rodina ani nepodnikala žádné výlety na Manhattan za kulturou – návštěvy muzeí, divadel, — 20 —
LOU REED.indd 20
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
cirkusu a tak podobně. Jejich svět byl malý, uzavřený a chráněný. Už jen dostat se na Long Island zřejmě považovali za výhru – zvlášť otec, který v jednotvárné pravidelnosti jejich životů spatřoval ctnost. Přesto miloval hudbu a často si ji doma přehrával – melodie z muzikálů, Bennyho Goodmana, jazzové big bandy. Vlastnil rozsáhlou, puntičkářsky uspořádanou sbírku desek. Lou se po celý svůj život vyjadřoval o Freeportu a jeho okolí nanejvýš uštěpačně. „Hempstead je jako rozkrok Long Islandu,“ pronesl svého času v jednom pamětihodném výlevu emocí. „Je to jedna velká konečná autobusů, kde se poflakujou teplouši a zajímaj se: ,Seš zaláskovanej?‘ Great Neck je něco jako ghetto. Pokud narazíš na choromyslného kriminálníka, pak určitě pochází z Great Neck. Nikdo se tolik nesnaží uniknout své výchově jako ti z Great Neck. Většinou se z nich stávají sadističtí zločinci, co se dopouštějí nesmyslných znásilnění čtyřletých holčiček a jejich vražd. Pak u nich najdete dopis, kde píšou: ,Byl jsem vychovanej v Great Neck, co taky čekáte? Ahoj, mami‘.“ Ústředním terčem Louovy mladistvé vzpoury se stal jeho otec a touha po dokonalé serióznosti, kterou ztělesňoval. „O mém vlastním otci mluvil jako o ,tom příšerném republikánovi‘,“ vzpomíná Hyman, jehož otec byl úspěšný právník. „A říkával, že jeho táta je odporný, hnusný republikánský účetní. Tehdy jsem to moc nechápal – nepoznal jsem, kdo je republikán a kdo ne. Myslel jsem si, že Lou je zkrátka Lou a snaží se za každou cenu šokovat a provokovat, což právě začínal dělat. On hrozně rád šokoval. V tom se přímo vyžíval. Což byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč mi připadal tak zajímavý, protože většina mých přátel taková vůbec nebyla.“ Pokud šlo o sekulární vzdělání, navštěvoval Reed základní školu Caroline G. Atkinsonové, kam nastoupil do třetí třídy. V Brooklynu býval nervózní a bál se tam a ve Freeportu v něm ty pocity přetrvávaly. Podle jeho sestry, která se později stala psychoterapeutkou, „trpěl po celý svůj život úzkostí a ataky paniky… Bylo na první pohled zřejmé, že Lou je stále nervóznější a staví se vyhýbavě až odmítavě k jakýmkoli společenským kontaktům, které neprobíhají za podmínek, jaké si určí on sám. Byl ve vleku své nejisté nátury.“ Nicméně — 21 —
LOU REED.indd 21
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
stejně jako v případě jiných dětí, které jejich rodiny odvedly z New York City na předměstí, umožnila změna prostředí Reedovi osvojit si pózu městského floutka. Mnohé freeportské rodiny z města skutečně utekly, ale nebyly to zdaleka všechny, které tam žily, a tak zkušenost z drsných brooklynských ulic dala Reedovi cosi jako věrohodnost, anebo mu ji umožnila alespoň předstírat. Ještě důležitější ale mohlo být vědomí, že jeho neurvalé chování pravděpodobně nevyvolá ve spořádaném Freeportu tak tvrdou reakci, jakou by vyvolalo v mnohem konfliktnějším Brooklynu. Ve Freeportu mohl být Reed jedním z malých grázlů, nebo se tak aspoň tvářit, aniž by to pro něj mělo nějaké důsledky. „Velmi brzy začal být hrubý,“ řekl o něm Richard Bloom, který s ním chodil do školy. A to chování mu vydrželo.
Nedlouho poté, co se Reedovi přistěhovali do Freeportu, začala zdánlivě poklidné vody prosperující Ameriky padesátých let čeřit kultura mladých. S prvními záchvěvy rokenrolu přicházeli filmoví antihrdinové jako James Dean a Marlon Brando. Přinášeli s sebou celou škálu podob kriminality mladistvých, kterou apolitická vzpoura teenagerů proti konformitě a nijakosti americké společnosti nadšeně přijala za svou. Reed se pohyboval na obou stranách pomyslné hranice. „Lou byl dobrý student,“ vzpomíná Novemberová. „A studium bral dost vážně. Neměl sice pověst knihomola, ale učení se věnoval. Měl renomé odpovědného člena třídního kolektivu a byl poměrně oblíbený.“ Reed později mluvil o svém životě a dospívání na Long Islandu jako o příšerném, ale Novemberová říká: „Měla jsem dojem, že se docela baví. Necítila jsem z něj žádné nepřátelství.“ Choval se slušně dokonce i jako její důvěrný kamarád. „Byl decentní,“ dodává. „Dokud jsem byla poblíž, nepouštěl se do žádných extravagancí!“ Reed si užíval týchž slastí předměstského života na Long Islandu jako jeho přátelé: chodil na tenis, na pláž, do kina, jezdil na koni, příležitostně si vyplul i na moře a chodil hodně do společnosti.“ — 22 —
LOU REED.indd 22
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
Byl také velký čtenář. „Lou a já jsme pořád četli,“ prozradil Richard Sigal, který od osmé třídy chodil s Reedem do jedné školy a zůstali přáteli i na vysoké škole. Když už jako dospělí své přátelství obnovili, Reeda nikdy nepřestávala bavit skutečnost, že se Sigal stal profesorem sociologie se zaměřením na deviantní chování. „Milovali jsme Iana Fleminga – romány o Jamesi Bondovi,“ vzpomíná Sigal. „Skoro jako bychom soupeřili o to, kdo první sežene novou knihu a kdo ji jako první přečte, aby o tom mohl tomu druhému povyprávět.“ A tohle soupeření se rozšířilo i do jiných oblastí. „Na střední i na vysoké škole jsme spolu hrávali tenis,“ řekl Sigal, „a byli jsme jako Connors a McEnroe. Přesně tak jsme to měli. On vyhrál set, já jsem vyhrál set. Vytáčelo ho to doběla. Strašně moc se snažil mě porazit. Nerad prohrával.“ Existovaly ale oblasti, kde bylo nemožné s Reedem soupeřit. „Lou byl vždycky o něco dál než my ostatní,“ pokračuje Sigal. „Věková hranice pro pití alkoholu byla tehdy osmnáct let, takže jsme všichni začínali kolem šestnáctého roku. Pili jsme čtvrtky piva, ale Lou už kouřil jointy. Nedělal to sice před mnoha lidmi, ale věděl jsem, že to dělá. Zatímco my jsme si prohlíželi holky v Playboyi, Lou četl Příběh O. Četl i Markýze de Sade, což bylo něco, na co by mě ani nenapadlo pomyslet, natož abych věděl, jak se k tomu dostat.“ Koncem padesátých a v průběhu šedesátých let začínaly vycházet časopisy jako Evergreen Review, vznikala vydavatelství typu Grove Press (obojí založil Barney Rosset) a vycházela díla, jež se vědomě snažila podvracet spokojený konzervatismus amerického poválečného kulturního mainstreamu. Významným bitevním polem v tomto zápase se stala lidská sexualita. Rosset vedl boj za necenzurovaná vydání Milence lady Chatterleyové D. H. Lawrence a Obratníku raka Henryho Millera. Hranice mezi sexuálně podbarvenou literaturou a erotickou provokací se začínaly stírat. První číslo Playboye vyšlo v roce 1953 a od té doby se v něm dodnes měsíc co měsíc objevují dráždivé fotografie dívek nahoře bez, to vše provázeno povídkami z pera špiček literárního světa a eseji o svobodách zaručených prvním dodatkem Ústavy. Podobně se vážná literární díla se smělým — 23 —
LOU REED.indd 23
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
erotickým obsahem objevovala v avantgardních časopisech vedle fotografií a ilustrací balancujících na hraně pornografie. Urážet jakýmkoli způsobem sexuální konzervatismus doby bylo něco jako zkušební výstřel. Představovalo-li zobrazování heterosexuality pro mainstream hrozbu, pak homosexualita platila za vysloveně nebezpečnou. Allen Ginsberg, William Burroughs, Hubert Selby Jr., Gore Vidal a John Rechy – vedle mnoha jiných autorů – začali ve svých pracích prozkoumávat homosexuální témata a láska, která se dosud neodvažovala vyslovit své jméno, začínala nacházet svůj hlas. Takovým autorům, ač byli považováni za kontroverzní, se zároveň dostávalo chvály od pokrokových kritiků a skutečnost, že je jejich dílo označováno za šokující, pro nastupující generaci rebelů včetně Lou Reeda jen zvyšovala jeho přitažlivost. Spisovatelé začali dokumentovat chování dosud neviditelného amerického undergroundu – světa, který Rechy nakonec nazval městem noci a z něhož Reed v konečném důsledku udělal svou estetiku – a v jistých obdobích i svůj domov. Šlapky, transvestiti, pasáci a uživatelé drog, ti všichni zalidňovali podzemní říši, o níž eisenhowerovská Amerika se svými vzorně upravenými předměstími buď vůbec nevěděla, nebo předstírala, že neexistuje. Že se rozvětvený svět gay prostituce povětšinou nacházel – z nutnosti – v kriminálním prostředí barů vedených mafií, v městských čtvrtích, kde mohlo potenciálně propukat násilí, či v ošumělých penzionech a hotýlcích, jej činilo o to svůdnějším a podvratnějším. Takový svět musel mladým literárním rebelům žijícím daleko od New Yorku nebo Los Angeles připadat jako výtvor čiré imaginace podobně jako třeba Shakespearův Ardenský les. V Reedových očích v sobě město noci neslo tentýž emocionální náboj – a nacházelo se v relativně krátké dojezdové vzdálenosti, kam se dalo doputovat vlakem nebo autem. I na střední škole vedl Reed něco jako dvojí život. V té nejviditelnější rovině docházel na vyučování, trénoval atletiku a dostával vysvědčení. „Na prvním i druhém stupni střední školy jsem ho vídal prakticky denně,“ vzpomíná Allan Hyman, který byl v té době členem téhož závodního týmu jako Reed a přešel s ním i na univerzitu. — 24 —
LOU REED.indd 24
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
„Měl pověst takového tichého dítěte. Rozhodně ale nešel takříkajíc s davem a já taky ne. Nebylo to pro něj důležité. Bylo mu to jedno.“ Spolu s dalším kamarádem Richardem Sigalem si Reed opatřil letní brigádu a za pomoci tyče s bodcem uklízeli na pláži Jones Beach odpadky. Podle Sigala ale Lou tuhle práci dlouho dělat nevydržel. Pro něj byla důležitá hudba, psaní a sex. Kdykoli později mluvil o tom, jak jako teenager objevil v padesátých letech prostřednictvím rádia doo-wop, rythm and blues a rokenrol, rozplýval se nad „temnými, medově sladkými a melodickými tóny rokenrolu. Zvuky jiného života. Zvuky svobody. Když Alan Freed bušil do telefonního seznamu a éterem se na radiových vlnách nesly kvílivé tóny saxofonu Velkého Ala Searse v jeho ikonické písni ,Hand Clapping‘, seděl jsem a zíral do nesrozumitelné učebnice deskriptivní geometrie, jejíž roviny a úhly mi měly provždy zůstat velkou neznámou. A chtěl jsem jí uniknout stejně jako světu testů k přijímačkám na vysokou školu a kolejních rad a okamžitě se vrhnout do světa Shirley and Leeho, Diablos, The Paragons, The Jesters. Do světa Lillian Leach and the Mellows a jejich písně ,Smoke Your Cigarette‘. Do světa Alicie and the Rockaways a hitu ,Why Can’t I Be Loved‘ (Proč nemohu být milován?), což byla otázka, která mě jako náctiletého rozhodně zaměstnávala. Ten text mi silou své tragičnosti uvízl v hlavě stejně jako Shakespearovy sonety. ,Gloria‘. ,Why don’t you write me, darling /Send me a letter‘ – the Jacks. A pak tu byl Dion. Ten úžasný začátek ,I Wonder Why‘ se mi navždy vryl do paměti. Dion, jehož hlas se nepodobal ničemu, co jsem až do té doby slyšel. Dion zvládal všechny polohy, slabiky uměl protáhnout s neuvěřitelnou lehkostí a vystoupat do takových výšek, až se mohl dotýkat oblohy a navěky tam tančit mezi hvězdami. Úchvatný hlas, který absorboval a jako kouzelným proutkem vstřebal všechny okolní vlivy do své vlastní duše, tak jako se voda mění ve víno.“ Reedovy nejoblíbenější doo-wopové písně, jak později sám řekl, ho „přiměly uvěřit, že i já bych mohl psát písně“.
— 25 —
LOU REED.indd 25
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
Reedova posedlost rokenrolem ho na střední škole přivedla ke kytaře. Našel si učitele a šel na jednu jedinou hodinu, během níž se dožadoval, aby ho dotyčný naučil jen čtyři základní akordy, jež by mu vystačily na většinu písní, které chtěl hrát. Sháněl kapely pro amatérská školní vystoupení a s přáteli, jako byli Richard Sigal na kytaru a Allan Hyman na bicí, začal hrát na různých akcích. Přemluvil Judy Titusovou, Sigala a dalšího studenta freeportské střední školy, aby s ním vystoupili na školní přehlídce talentů. „Hledala jsem příležitost zapojit se do různých akcí, takže tohle do toho zapadalo,“ vzpomínala Judy Novemberová. „Zkoušeli jsme a šlo to zatraceně dobře. Lou byl ten, kdo celou akci koordinoval, ale nebyl to žádný diktátor.“ Reed také ve škole vystupoval s kamarádem jménem Alan Walters a zpěvákem, který se jmenoval Phil Harris a byl jedním z Louových spolužáků. „V mnoha předmětech jsme byli spolužáci a párkrát jsme zašli k němu domů a poseděli,“ zavzpomínal Harris. „Oba jsme se zajímali o muziku a o většinu těch kapel či skupin, co byly tehdy ,in‘.“ Reed, Walters a Harris jednou ve škole zahráli Little Richarda a Harris, který zpíval, v roce 2008 poznamenal, že z toho „dodnes chraptí“. Reed a Walters zpívali doprovodné vokály a Reed hrál na kytaru. Představení bylo tak úspěšné, že se trojice rozhodla vyzkoušet, zda by nemohla přijít s nějakým vlastním materiálem. Sešla se proto u Reeda doma a vyplodila dvě doo-wopové, středně rychlé skladby „Leave Her for Me“ a „So Blue“. Jedním z těch, kdo je k tomu inspirovali, byl soused, který jejich vystoupení viděl na freeportské střední škole, zmínil se před nimi, že má nějaký kontakt do showbyznysu, a zeptal se, jestli by jim nevadilo, kdyby mu přehráli některé ze svých vlastních písniček. Jakmile si je poslechl, ihned Reeda a jeho přítele seznámil s Bobem Shadem, který měl u Mercury Records na starosti dramaturgii a hledání nových talentů a právě se chystal založit vlastní značku s názvem Time. To, co slyšel, se Shadovi líbilo, a skupinu, jež si právě říkala The Shades, přijal do vlastní stáje. Pro mladé skupiny té doby to bylo naprosto běžné uspořádání. „Několikrát jsem se Boba Shada zeptal, — 26 —
LOU REED.indd 26
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
jak budeme z prodejů desek placeni,“ vzpomínal Harris, „a pokaždé jsem dostal odpověď, abych si ohledně obchodní stránky věci nedělal starosti.“ Oba s Reedem cítili, že jako teenageři a středoškoláci nejsou v postavení, aby mohli tlačit na pilu. Shad zavedl skupinu do studia a sehnal dalšího zpěváka, aby posílil doprovodné vokály, které zpívali Reed a Walters. A co je neuvěřitelné, opatřil jim brilantního saxofonistu Kinga Curtise a slavného rythm and bluesového kytaristu Mickeyho Bakera, kteří s nimi měli na desce hrát. Skladby nejsou podle tehdejších standardů rozhlasových hitů ničím pozoruhodné, ale na mladé kluky nejsou vůbec špatné a Curtisův saxofon zní v každém okamžiku velmi živě. Pokud jde o autorství písní, „Leave Her for Me“, bylo připsáno „Lewisu Reedovi“, a „So Blue“ Reedovi a Harrisovi. Důkazem Reedova raného smyslu pro styl je, že skupina vystupovala ve tmavých slunečních brýlích – odtud The Shades (Sluneční brýle – ale také Stíny, dokonce i ve smyslu duchů). Shad se ovšem domníval, že jak sluneční brýle, tak sám název skupiny jsou zavádějící a lidé si je budou plést s jinými kapelami, a tak se skupina v bezděčném vtipu přejmenovala na Jades. Měli sice pravděpodobně na mysli spíš drahokamy (Jade znamená nefrit), ale Reed jako nadějný literát možná dobře znal i starší význam toho slova, jímž se označovaly povětrné ženštiny a od něhož je odvozeno dodnes užívané přídavné jméno „jaded“ (vyžilý / zahořklý / přesycený). „Leave Her for Me“ dosáhla své chvíle slávy, když zazněla na Swingin’ Soiree – show legendárního newyorského diskžokeje Murraye Kaufmana, všeobecně známého jako Murray K, a to na 1010 WINS, což byla tehdy jedna z nejvýznamnějších rozhlasových stanic v zemi, které hrály rokenrol. K Reedovu obrovskému zklamání to ale nebyl sám Kaufman, kdo tím večerem provázel a tu píseň zahrál, nýbrž jiný diskžokej (skupina později vystoupila na taneční party na Long Islandu, kde se Kaufman krátce objevil, ale tehdy zase hráli pouze na playback). Oboustranný singl se objevil i v jukeboxech na Long Islandu. Reed později tvrdil, že dostal šek na tantiémy ve výši 78 centů, což Phila Harrise přimělo zažertovat, že mu Lou za jeho autorský příspěvek dluží třetinu. Jades se svými skladbami vyjeli i na cesty. — 27 —
LOU REED.indd 27
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
„Po vydání ,So Blue‘ jsme hrávali při otevírání nákupních středisek i na jiných akcích,“ vzpomíná Harris. „Hráli jsme v barech a dalších takových podnicích a vůbec kdekoli, kde nás lidi mohli slyšet. Někdy nás poslouchali, jindy ne. Kostýmy, které jsme nosili, byly klasikou padesátých let. Sluneční brýle, trubkové kalhoty, úzké kravaty a saka se třpytkami.“ Po „So Blue“ Shad vyzval Harrise, aby pro něj nahrál i nějaké další písně. Pozoruhodné na tom je, že pozvání neplatilo pro další členy Jades. Reed nicméně pro Shada v roce 1962 nahrál další skladby včetně dvou teen-popových zpovědí „Your Love“ a „Merry Go Round“, ale žádná z nich nezaznamenala větší úspěch. Reedovo letmé setkání se světem showbyznysu ho nicméně přimělo pokračovat v úsilí uplatnit další svoje písně. „Jezdíval jsem až do Harlemu,“ vzpomínal. „Seznámil jsem se s jedním takovým chlápkem, Leroy Kirkland se jmenoval, který byl aranžérem orchestru vystupujícího na rokenrolových show Alana Freeda. Šel jsem za ním s tím, že bych chtěl, aby skupina Harptones nebo někdo takový nahráli jednu z mých písniček. Není to fantastické?“ Reed se neomezoval jen na vystupování s Jades. „Rozjeli jsme s Louem garážovou kapelu jménem Valets,“ vzpomíná Richard Sigal. „Ten název se mi nikdy nelíbil, ale Lou byl šéf.“ Vedle Sigala, kterého Lou učil hrát na kytaru, ve skupině bubnoval Allan Hyman a na basovou a doprovodnou kytaru hrál Bobby Futterman, Louův bratranec, který bydlel nedaleko na Long Islandu. S Valets vystupoval jako zpěvák i Jerry Jackson, afro-americká fotbalová hvězda free portské střední školy. „Jerry měl pěkný hlas a na některých písních zpíval jako hlavní zpěvák,“ vzpomínal Sigal. „Lou mi vždycky říkal, ,Ty máš takovej sladkej hlas,‘ a chtěl, abych dělal pomalé skladby. Zpíval jsem ,Castle in the Sky‘ od The Bop-Chords. Dělal jsem doo-wopové písničky a Lou dělal ty rychlejší, chraplavější. Vždycky měl rád skladbu ,Bony Moronie‘. Hrávali jsme na večírcích a po plážových klubech i barech podél celého jižního pobřeží Long Islandu. U Valets člověk nikdy nevěděl, jestli dostane zaplaceno nebo ne. Někdy jsme vystupovali jen za večeři, za talíř špaget. Hrávali jsme na soukromých narozeninových večírcích u někoho doma a to na nás — 28 —
LOU REED.indd 28
25.3.2020 13:06:17
Z Brooklynu na Long Island
lidi volali policajty, a když přišli, chtěli po nás, abychom to ztlumili. Vždycky jsme hráli hodně nahlas.“ Valets se drželi standardní rutiny: „Tři rychlé kousky a jeden pomalý, zvlášť když jste chtěli lidi roztancovat. Tanec někdy začínal tak, že kluci stáli na jedné straně místnosti a holky na druhé. Začali jsme tedy pomalou skladbou a oni začali tancovat. Další jsme dali rychlou. Takový byl úzus.“ „Lou začínal být blázen do muziky,“ prozradil na svého kamaráda ze střední školy Allan Hyman, „a bral ji tehdy o hodně vážněji než já.“ Sigal si vzpomněl, jak si Hyman jednou večer nevšiml, že Reed dává pokyn ke skončení skladby. „Allan řezal do bicích, vejral do stropu a pak zavřel oči. Lou se k němu naklonil a křísl ho klouby prstů po hlavě tak tvrdě, až jsem to zaslechl. Allan se lekl, ale Lou se na něho jen zamračil a číslo jsme uzavřeli. Řekl bych, že to je svým způsobem příznačné pro to, jak Lou v průběhu let se spoustou lidí ve svých kapelách jednal.“
V rokenrolu objevil Reed touhu a vroucnost, které podle jeho mínění doplňovaly drsnější pravdy, s nimiž se setkával v literatuře, kterou četl. Sex samozřejmě podbarvoval estetiku obojího. Když Reed a jeho spolužáci na střední škole začali ohledávat svou sexualitu, tak jako to dělají všichni dospívající, vydal se svou vlastní cestou. „Jak jsme na střední škole pomalu dospívali, začali jsme se zajímat o děvčata,“ vzpomíná Hyman. „Jeho pohled se vždycky lišil od toho, jakým se na dívky dívala většina nás ostatních. Byl naprosto jiný. Nevzpomínám si, že by na střední škole s někým vážně chodil.“ Zatímco pro Hymana a ostatní chlapce v Reedově smečce bylo typické, že navázali pevný vztah s nějakou svou přítelkyní, Reed měl úplně jiný přístup. „Všichni jsme měli dlouhodobé známosti. Měsíce, někdy i roky, jsme chodili s jednou holkou,“ vzpomínal Richard Sigal. „Lou nikdy. Zničehonic se vždycky někde objevil s nějakými kočkami. Všechno to byly coury. Neměl jsem potuchy, kde k nim přišel. Nikdy nedělal tradiční věci, jako třeba že by je vzal do kina a potom do cukrárny. Jednou mi řekl: ,Mám rád holky s černým — 29 —
LOU REED.indd 29
25.3.2020 13:06:17
L O U R EED
srdcem.‘ Myslím, že to mluví samo za sebe.“ Sigal si vybavil, jak jednou Reed komentoval návštěvu jedné takové bytosti s černým srdcem. „To jsem takhle byl v jeho doupěti u nich doma a on si zrovna telefonoval s nějakou holkou,“ řekl Sigal. „Dovtípil jsem se, že jeho rodiče nebyli předešlý večer doma a on měl tu osobu u sebe. Začal se rozčilovat a vyčetl jí, že když jí vyvrcholil do pusy, uháněla do kuchyně a všechno vyplivla do dřezu. Křičel: ,Vyplivla jsi to všechno na nádobí!‘ To byl typický Lou. Nevím, jestli ten vztek jenom předstíral, aby na mě udělal dojem. Jen jsem nad tím vrtěl hlavou.“ To Allan Hyman naopak tušil, kde Lou k některým z těch dívek přišel. „Ve Freeportu byla rozhlasová stanice, která se jmenovala WGBB, a člověk tam mohl zavolat a věnovat někomu písničku,“ vzpomínal. „Snažila se tam dovolat taková spousta lidí, že linka byla věčně obsazená. Pokud se ale člověk rozhodl, že si na spojení počká, mohl se bavit s jinými čekajícími. Mohly to být i desítky lidí, co čekaly na spojení, a člověk se mohl domluvit s nějakou dívkou a dostat od ní telefonní číslo. Tak se Lou seznámil s jednou kočkou z Merric ku. Bylo to ještě v době, než jsme směli řídit, a tak ta holka nasedla na autobus nebo na vlak do Freeportu a Lou ji vzal do Grove Theatre na Merrick Road na odpolední představení. Seděli na balkoně, muckali se a Lou jí sahal rukou pod svetr. Nedovedu si představit nic skandálnějšího! V těch dobách mívali v takových sálech dozorkyně s baterkou a jedna z nich si všimla, co se děje, a vyzvala je, aby toho nechali. Lou ji poslal do háje a ona zavolala manažera, který je oba vyvedl ze sálu.“ Když se Reed své přítelkyně z Merricku nabažil, přepustil ji Hymanovi – jeden z prvních projevů jeho rozvolněných hranic v sexu. A byla to taky první osoba, která Hymanovi nabídla marihuanu, což byla v padesátých letech stále ještě přísně zakázaná droga. („Jsi na tom závislá?“ zeptal se jí, když si zapálila jointa. Rozesmála se.) „Od téhle dívky jsem se doslova učil sexu a Lou byl ten, kdo ji objevil první,“ přiznal Hyman. Děvče, s nímž šel Hyman na školní ples, bylo dalším z Reedových objevů z Merricku. V Hymanově — 30 —
LOU REED.indd 30
25.3.2020 13:06:17