Issuu

NÁDECH DO TICHA

Nadech do ticha.indd 4

24.3.2019 18:51:15

KAPITOLA 1 Duben 2015

JEFF Jeff pádil směrem ke stanici Piccadilly a při tom se vyhýbal lidem s kufry a kočárky. Ten vlak mu nesmí ujet. Prostě nesmí. Srdce mu bušilo, až ho tlačilo na prsou a každý nádech ho bolel. Proběhl automatickými dveřmi a zamířil nahoru ke světelným informačním tabulím s odjezdy vlaků. Snažil se zklidnit těkající oči, soustředit se. Londýn? Londýn? Londýn–Euston? Tady to je. 10.35. Nástupiště 7. Bez zpoždění. Do háje! Zaletěl pohledem k hodinám ve spodní části tabule. 10.32. To snad ne! Na webových stránkách se dočetl, že dveře se zavírají dvě minuty před odjezdem. Otočil se a uháněl. Vlak ještě viděl, ale na nástupišti už nikdo nebyl. Jestli mu to ujede… Z toho pomyšlení se mu udělalo nanic. Přišel by tím o pohovor, o možnost začít nanovo. A následky by ho neminuly. S penězi by se mohl rozloučit. Doběhl k prvnímu vagonu a stiskl tlačítko na dveřích. Už slyšel, jak mu to máma otlouká o hlavu: „Takže tobě ten vlak ujel. Jeffe, občas jsem z tebe opravdu úplně zoufalá.“ Babička by byla sice zklamaná, ale snažila by se to nedávat najevo. Možná by měla pochopení, řekla by, že se to stává. To by máma nikdy neudělala. 5

Nadech do ticha.indd 5

24.3.2019 18:51:15

Kdyby se nemusel vracet pro telefon – a hlavně kdyby si ho nemusel nechat nabít –, tak by byl v suchu. Jenže mu ujel autobus a ten další měl zpoždění. Jednou si schválně dělal průzkum, když denně dojížděl na jeden týdenní kurz, který mu vnutili na úřadu práce. Ráno autobus přijel pozdě čtyřikrát, tedy v osmdesáti procentech případů. Jeff na to společnost, která dopravu zajišťovala, e-mailem upozornil. Nakonec mu i odpověděli, že prý si cení jeho postřehů a že prý neustále pracují na tom, aby své služby zlepšovali. Vlak vyloudil hučivý povzdech. Jeff znovu praštil do tlačítka a dveře se otevřely. S roztřesenýma nohama nastoupil. Dost se potil. No výborně. Dorazí tam celý smradlavý, to bude parádní první dojem. „Co ten kluk z Manchesteru?“ můžou se pak ptát navzájem. „Ten, co tak páchl? Toho asi nechceme, ne?“ Doma na sebe vystříkal polovinu otčímova deodorantu. Psali na něm, že vydrží až 48 hodin a má „bioaktivní“ účinek. Co se tím vlastně vůbec myslí? Jeff sáhl do bundy pro jízdenku a také místenku. V kapse nebyly. Cítil, jak mu bledne obličej. Znovu prohledal jednu kapsu po druhé. Z reproduktoru se ozval hlas: „Prosíme ty z vás, kteří s námi dnes necestují…“ Na chvíli se mu zamžilo před očima. Cítil, jak se ho ve vlnách zmocňuje panika, cítil rozechvění a ztuhlost uvnitř hlavy, v břiše. Ne. To ne. Ne teď. Uklidni se, nabádal sám sebe. Hlavně se uklidni. Ještě jednou prošel všechny kapsy. Telefon. Klíče. Zapalovač. Vykopnou ho odtud. Ach jo. Vysadí ho na příští stanici a tím to hasne. Tabák, papírky. Telefon. Ty vole! Zaplavila ho úleva, když otevřel pouzdro na telefon a uvnitř našel lístky. Uložil je tam společně s desetilibrovkou, co mu dala babička. „Asi to bude leda tak na sendvič a kafe,“ poznamenala, „ale vem si to.“ 6

Nadech do ticha.indd 6

24.3.2019 18:51:15

Jeff si sundal brýle a přečetl si číslo sedadla na místence: B22. Rozhlédl se kolem. Stál ve vagonu A. Vydal se hledat své místo a vlak se dal do pohybu. I ostatní cestující se teprve usazovali. U záchodu to ohavně čpělo. Jeff pořád sotva popadal dech. Ve vagonu B uličku zablokovala čtyřčlenná rodina, která měla tolik zavazadel, že by s nimi zaplnila kufr velkého auta. Žena, s miminkem v náručí, se na Jeffa usmála a omluvila se, zatímco její manžel ládoval věci do zavazadlového prostoru. Chlapeček, který k nim patřil, jim pokládal spousty otázek, na které očividně nečekal odpovědi. Konečně byla zavazadla na místě. „Pojďte si sednout,“ vyzval otec ostatní členy rodiny, „máme sedadla devatenáct, dvacet, dvacet tři a dvacet čtyři.“ Jeff šel za nimi. Byl úplně uvařený. Co nejdřív si musí něco svléknout. Četl si čísla na sedačkách. Všechno se mu zdálo cizí. Dlouhých jízd vlakem měl za sebou poskrovnu: neměl důvod někam jezdit. A neměl na to peníze. Rodinka před ním našla správná místa a začala se dohadovat, kdo bude kde sedět. „Ty se posadíš, kam řeknu já, Eddie,“ vykládal otec synkovi. Chlapeček odpověděl: „Ale já chci koukat z okna.“ Jeff si odpočítal čísla, prošel kolem chlapíka na sedadle 15, vedle kterého nikdo neseděl, a kolem telefonující ženy ve středním věku, která seděla přes uličku, na sedmnáctce, a za ní bylo jeho sedadlo: 22. U okna. Proti směru jízdy. Byla na něm usazená dívka. Mladá žena. Se záplavou lesklých černých kudrlin, tmavou kůží, růžovou rtěnkou a spoustou mejkapu. Měla na sobě černobíle kostičkovanou košili, bundu a kotníčkové boty. „To je moje místo,“ ohradil se Jeff. Dívka vzhlédla. „Prosím?“ „Sedíte mi na místě.“ Jeff jí ukázal místenku. „B 22.“ 7

Nadech do ticha.indd 7

24.3.2019 18:51:15

„Místenky nefungujou,“ odpověděla. „Cože?“ řekl nechápavě Jeff. Zvedla prst s nalakovaným nehtem a ukázala na malý světelný panel nad oknem. Byl prázdný. „Rezervace se nezobrazujou.“ „Každopádně to je moje místo.“ „Můžete si sednout sem.“ Kývla směrem k vedlejšímu sedadlu, které bylo prázdné. „Ale možná na to sedadlo má někdo místenku,“ namítl Jeff. „Já tu nikoho nevidím,“ opáčila. „Třeba nastoupí ve Stockportu,“ pokračoval Jeff. „A jestli bude mít rezervaci a já mu to místo zasednu, tak bude mít svatý právo požádat mě, abych si přesedl. Jako já teď žádám vás.“ „To jako vážně?“ zeptala se popuzeně. Jeff neodpověděl. Cítil, jak mu krk i obličej zalévá horko. Rozepnul si bundu, sundal ji a nacpal do přihrádky nad sedadlem. „No tak dobře,“ odfrkla si naštvaně. Okázale si sbalila časopis a lahev s vodou do obrovské kabelky, která se všemi cvočky a nýty připomínala středověký nábytek, pak při bouchla vyklápěcí stoleček a vysoukala se do uličky. „Díky,“ řekl jí Jeff. I když nevěděl proč. Nijak zvlášť nápomocná mu nebyla. Vlastně vůbec. Chlapeček začal pofňukávat. „Já chci k oknu.“ „Jestli nenecháš toho kňourání, tak na to zapomeň,“ podotkla jeho máma. Jeff dosedl na sedadlo, které bylo ještě teplé. Připadalo mu úchylné, že si toho vůbec všiml. Vyklopil stoleček a položil si na něj telefon. Sundal si brýle a otřel si je o košili. Dívka se posadila vedle něj, chvíli se přehrabovala v kabelce – aby v ní člověk něco našel, potřeboval by čelovku a mapu – a pak znovu vytáhla časopis i vodu. A taky telefon. 8

Nadech do ticha.indd 8

24.3.2019 18:51:15

Jeff zavřel oči. Záda měl ztuhlá jako prkno, čelist pevně sevřenou. Uklidni se. Hlavně v klidu. Cítil její parfém. Nebo šampon či co. Byla to sladká – medová – vůně, ale trochu kořeněná. Připomínala mu něco, co babička o Vánocích zapichovala do pomerančů. Jmenovalo se to nějak na H… nebo na B? Vzal telefon, otevřel vyhledávač a naťukal pomeranč vánoční koření. Reklamy přeskočil, vybral si jeden odkaz, ťukl na obrázek. Byl to hřebíček. Taky zjistil, že té věci – pomeranči s hřebíčky – se říká „pomander“. Jeffovi připomínal ebenovou berlu ze hry The Elder Scrolls V: Skyrim, výbornou věcičku. Ať už ta dívka voněla čímkoli, byla to příjemná, nevtíravá vůně. Jeho máma na sebe lila parfém po kýblech. Dost na to, aby přidusila všechny v okolí. Hotová chodicí chemická zbraň. Je cítit? Jeff se naklonil k telefonu, jako by si něco pozorně prohlížel, a nenápadně – aby nevypadal jako totální pitomec – si čichl k pravému podpaží. Zachytil svěží vůni deodorantu svého otčíma Seana, díkybohu nic horšího. K levému podpaží si čichnout nezvládl, to už by si ho někdo všiml. Třeba později. Mohl by zajít na záchod a překontrolovat to. Jenže vzhledem k tomu, jak to tam smrdí… Potřeboval si zapálit. Dvě hodiny a osm minut, tak dlouho trvá cesta. Dřív ani náhodou. Kdyby si ráno nezapomněl telefon, stihl by dřívější autobus, a měl by čas ubalit si cigaretu cestou od Piccadilly Gardens k nádraží. Tedy jen v případě, že by ten dřívější autobus neměl zpoždění. Jenže jestli se od listopadu nic nezměnilo, měl by jen dvacetiprocentní šanci, že přijede načas. Teď tedy bude muset vydržet minimálně dvě hodiny. Kluk přes uličku pořád kvičel a Jeff měl sto chutí říct jeho otci, ať si s ním vymění sedadlo, aby konečně ztichnul. Děti se rády dívají z okna. Dvojčata chtěla v autobuse vždycky sedět v horním patře vepředu a v autě u okýnek. Jeff často 9

Nadech do ticha.indd 9

24.3.2019 18:51:16

jezdil uprostřed, s koleny u brady, z každé strany jednu sestru, a zacláněl v zrcátku uprostřed, ale hlavně že byl klid. S dvojčaty byla nicméně docela pohoda. Holky se většinou zabavily spolu a jen občas ho přemlouvaly, ať si s nimi zahraje videohru nebo ať je nechá zkusit nějaké svoje RPG. Měly vlastní vymyšlený jazyk, ze kterého byl Jeff nadšený, ale máma z něj úplně šílela. Ne že by k šílení potřebovala zas tak moc. I když šílení možná nebylo to pravé slovo, byla spíš teatrální. „Nic si z toho nedělej,“ ubezpečovala ho babička, „ona si odjakživa potrpěla na velkolepost. Vždycky musí být ve středu pozornosti. Nemůže si pomoct.“ Ozvalo se hlášení, že vlak zastaví ve Stockportu, a Jeff se na sedadle napřímil a zpozorněl. „Čekáš, až mě vykopnou?“ zeptala se dívka. Nebo spíš mladá žena. Nevěděl, jestli očekává odpověď. „Tak se jmenuješ?“ Kývla směrem k tetování na jeho levé ruce. JEFF. Na každém prstu kromě palce jedno písmenko, rozpitým inkoustem nevýrazné modré barvy. To tetování si udělal sám, když mu bylo sedmnáct, a moc se mu nepovedlo. Kdyby jednou ohromně zbohatl, nechal by si ho odstranit. Máma dost vyváděla, když to viděla. Úplně běsnila. Sean ji musel uklidňovat. Chtěla ho vzít na pohotovost, byla přesvědčená, že dostane otravu krve. Vykládala o tom tak dlouho, až se mu opravdu začalo dělat nevolno. Jeff přikývl a obrátil ruku, aby nápis nebyl vidět. „To máš pro případ, že bys zapomněl?“ zeptala se. Nebylo to poprvé, co tohle slyšel. „A celým jménem jsi Jeffrey?“ „Ne, prostě Jeff,“ odpověděl Jeff. Dívka si odfrkla. Žádný zvláštní dojem to na ni asi ne udělalo. Měla plné rty natřené rtěnkou a obtažené konturkou v o něco tmavším odstínu. Zuby bělostné. Napadlo ho, jestli si je 10

Nadech do ticha.indd 10

24.3.2019 18:51:16

nenechává vybělit u zubaře. Jeff měl zuby trochu flekaté od cigaret, ale když si nechal odstranit zubní kámen, docela prokoukly. „A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Jeff, než stihla pokračovat. Zastavil u nich chlap v dlouhém černém kabátu a bílé šále, s koženou taškou na notebook, a řekl jí: „Tohle je asi moje místo.“ Jeff pocítil zklamání. Což bylo směšné. „Místenky se nezobrazujou,“ namítla, „takže není vidět, kde je obsazeno a kde ne.“ „No já každopádně vím, že tohle je moje místo, mám to tady vytištěný. C 21. Takže si budete muset přesednout.“ „Jenže tohle je B21, člověče,“ namítla rázně. „Radši rychle jděte do vedlejšího vagonu, než vám to tam někdo zabere.“ „Ach jo,“ zavrčel muž, jako by za to, že to popletl, mohla ona, a vyrazil pryč; taška na notebook mu při chůzi bouchala do sedadel. „Moula,“ zamumlala. Pak najednou vyhrkla: „Nemůžeš toho nechat?“ Jeff se leknul. „S tou nohou,“ pokračovala. „O nic rychlejš se tam s tím podupáváním nedostaneme.“ Nikdy nezaznamenal, když mu to ujelo. Ty jeho tiky, jak říkala máma. Jako kousání nehtů. Jak si ta holka dovoluje radit cizím lidem, co mají dělat? Jeff nicméně přišpendlil patu k podlaze. Pak vyhlédl z okna. „Holly,“ řekla ta dívka. „Cože?“ „Tak se jmenuju. Holly.“ „Jo, to sedí,“ utrousil Jeff a letmo na ni pohlédl. „Pichlavá jak cesmína.“ Oči vykulila ještě víc a otevřela pusu. Jeff polkl. To nebyl nejlepší tah, blesklo hlavou Jeffovi. Co tě to napadlo, debile? 11

Nadech do ticha.indd 11

24.3.2019 18:51:16

Potom se dívka zasmála, dost hlasitě na to, aby na minutu utišila toho brečícího kluka. Jeff se nepatrně usmál a zase mu zahořely tváře. „Ty drzoune jeden,“ vypravila ze sebe rozesmátá Holly a v očích jí jiskřilo. Jeff cítil, že napětí v břiše začíná polevovat. Stihl vlak. Neujel mu. Neztratil jízdenky. Nebylo zpoždění. Teď stačí, když bude sedět na zadku a ještě jednou si projde nacvičené odpovědi na otázky ohledně pracovní praxe. Všechno bude v pohodě, pomyslel si. Holly zavrtěla hlavou a vzala si časopis. Úsměv jí pomalu mizel z tváře. Jeff vytáhl sluchátka, zapnul telefon a pustil si Grand Theft Auto. Zkusí nahnat nějaké skóre. Bude to v pohodě. Není takřka žádná šance, že ho na to zaučení přijmou, ale jako začátek to stačí. Jasně, nějak to přežije.

Nadech do ticha.indd 12

24.3.2019 18:51:16

CAROLINE „Cestovní doklady z Manchesteru a Stockportu, prosím.“ Caroline jízdenku vytáhla. Průvodčí přicházel blíž. Když zkontroloval mladíka přes uličku – který měl to štěstí, že seděl po směru jízdy –, obrátil se k ní. „Mně ten vlak v 10.15 ujel,“ spustila omluvně. „Je mi líto, ale tohle vám nemůžu uznat. Zvýhodněné jízdenky platí vždycky jenom pro konkrétní spoj,“ vysvětlil jí. „No tak jednou do Londýna, jenom tam.“ Neměla představu, kolik bude jízdenka stát, když ji kupuje takhle na poslední chvíli. „Sto devatenáct liber,“ oznámil průvodčí. Caroline měla po náladě. Bude muset zaplatit kreditkou. Napadlo ji, že celou cestu zruší, už když jí došlo, že zřejmě nestihne vlak ve čtvrt na jedenáct; taxík nejdřív uvízl v zácpě kvůli rozkopané silnici a pak ji dlouze objížděl. Jenže ona se na ten víkend těšila. Na to, že si odpočine od své matky, od dětí, od nekonečného kolotoče problémů a pečování, práce a starostí, se těšila už od loňského léta, kdy jí kamarádka Gail řekla, že plánuje výjezd ze Států. A ptala se jí, jestli by se nechtěla vidět. Samozřejmě že ano! Poslední rodinná dovolená, na Krétě, byla naprosté fiasko. Paddy a Amelia už dorostli do věku, kdy považovali čas strávený s rodiči za hotové utrpení. Odmítali jezdit na výlety a stěžovali si na ubytování, na horko, na jídlo. Pobyt na pláži jim pro změnu zkazil roj medúz a letovisko bylo plné postarších lidí a rodin s malými dětmi, teenageři nikde žádní. Jeden večer utratili majlant za steaky v restauraci, ale Paddy 13

Nadech do ticha.indd 13

24.3.2019 18:51:16

si samozřejmě stěžoval, že ten jeho byl jako podešev. Po návratu do apartmánu si Trevor otevřel plechovku piva a šel s ním na verandu. Caroline bylo horko a připadala si nafouklá; procházela klimakteriem a cítila se naprosto úděsně. Odskočila si na záchod, a když se vrátila, Paddy s Amelií si v mikrovlnce ohřívali pizzu. „Proboha,“ vyhrkla, „zrovna jsem vyplázla sto dvacet euro za večeři, a vy už zase něco tláskáte.“ „Byla hnusná,“ opáčila Amelia. „A tady je to taky hnusný.“ „Celá tahle dovolená stojí za prd,“ přisadil si Paddy. „Proč jsme s váma museli vůbec jezdit?“ „Chtěli jsme si s tátou trochu orazit, a vy celou dobu jenom skuhráte a stěžujete si a chováte se jako rozmazlený spratci,“ odpověděla Caroline. „Smradi sobecký.“ Paddy sebou cukl, ale rychle se oklepal, Amelia se vítězoslavně ušklíbla. Caroline si připadala hrozně. Pokoušela se ovládnout svůj vztek. „Omlouvám se. Já jenom… Nemohli byste se prosím trochu snažit?“ „Donutili jste nás jet,“ řekla Amelia. „Byl to blbej nápad. Proč bysme měli předstírat, že se bavíme, když je to tu tak hrozný? Navíc depresivní.“ „Tak si dělejte, co chcete.“ Caroline máchla rukou směrem ke krabici od pizzy. „Ale aspoň po sobě ukliďte.“ Se slzami na krajíčku otevřela ledničku, vyndala lahev vína, pořádně si nalila a odešla se skleničkou ven. „Štvou tě?“ okomentoval to Trevor. „Jsem z nich úplně na nervy,“ odpověděla Caroline. „Jo, to mi došlo.“ „Taky ses mě mohl zastat.“ „Myslíš, že by to k něčemu bylo?“ Povzdechla si a zadívala se přes zahradu zarostlou drsnou trávou a ježatými keříky, osvětlenými solárními lampičkami, na temné moře. „Možná by to nezachránilo situaci, ale aspoň bychom byli dva na dva.“ 14

Nadech do ticha.indd 14

24.3.2019 18:51:16

Vzal do dlaní její ruku a stiskl ji. Byl tak klidný, působil až pasivně; nenechal se ničím pohltit, což byl luxus, kterého se ona zřejmě nikdy nedočká. Někdy měla pocit, že si dělá starosti za sebe i za něj. Chápala, že Trevor vzhledem ke svému nelehkému povolání paramedika nahlíží na věci úplně odlišně; vůbec neznal zlost, jakou dovedly děti vyvolat v ní. „Tys byl v pubertě taky tak příšernej?“ zeptala se. „Ne, já byl úplně zlatej, hodnej jak beránek.“ Ve světle kolem lampiček mezi keři tančily můry a mouchy. „Neměli jsme je brát s sebou, jenže kdybychom je nechali doma…“ Caroline se zachvěla. „Co kdybychom si zítra zajeli do města, jen ty a já, a předstírali, že jsme tu bez nich?“ „Bezva nápad.“ Avšak zklamání a roztrpčenost ji po zbytek pobytu neopustily. Teď Caroline podala průvodčímu kreditku a on ji zasunul do terminálu. Znovu se jí rozezněl telefon a ona koukla na displej: Máma. Nechala ho zvonit. Potřebovala se soustředit na zaplacení jízdenky, matka zavolá později. Její matka vždycky volala později. V poslední době bylo pro Caroline těžké soustředit se na několik věcí naráz. O takových životních změnách se v brožurkách nepsalo, nebo aspoň ne tolik jako o návalech horka a výkyvech nálad. Jenže tohle byl úplně nový druh zapomnětlivosti: myšlenky jako by se rozbředávaly a prolínaly. Průvodčí ji požádal, ať si překontroluje částku a naťuká PIN. Minulý týden zapomněla dokonce i ten. Nemohla si vybavit, jestli to je 4140, nebo 4104. Dnes ho trefila správně a počkala, až se vytiskne účtenka. Někde plakalo dítě a nějaký muž se s ním dohadoval. Odjinud byl slyšet smích. Telefon začal znovu zvonit. Máma. „Ahoj, mami.“ 15

Nadech do ticha.indd 15

24.3.2019 18:51:16

„Jsi tam?“ „Ano,“ potvrdila Caroline. „Kde jsi?“ „Jsem doma,“ odpověděla. „Já tě nevidím.“ „Já s tebou ale nebydlím,“ vysvětlila Caroline. „Kdo je tam?“ pokračovala matka. „To jsem já, Caroline.“ „A co bys ráda?“ Caroline se nadechla. „Brzy se uvidíme, ano? Zatím ahoj.“ V pozadí nezaslechla žádné podezřelé zvuky, nic, co by naznačovalo, že je máma někde venku. Toho se Caroline obávala nejvíc, víc než nebezpečí, že nechá něco na sporáku a v kuchyni vypukne požár. Horší než pád ze schodů byla představa, že se matka vydá někam mezi auta. Zvnitřku předních i zadních dveří jí tedy vylepila velké cedule s vytištěnými nápisy: ZŮSTAŇ DOMA. PŘIJDE NÁVŠTĚVA. Pečovatelská služba k ní přicházela čtyřikrát denně. Ráno ji vzbudili, pomohli jí s oblékáním, udělali jí snídani a dohlédli na to, aby si vzala léky. V poledne jí přichystali oběd. Odpoledne jí dali svačinu a další léky. A večer ji uložili – někdy mezi šestou a půl devátou. Pro Phyllis byl příchod pečovatelů pokaždé naprostým překvapením. Opět zazvonil telefon. Máma. „Ahoj, mami.“ „To jsi ty, Caroline?“ „Ano, mami, ahoj.“ „To jsem já,“ řekla matka. Caroline zavřela oči. „Ahoj,“ zopakovala. „Chtěla jsem ti zavolat.“ „Aha.“ Následovalo dlouhé ticho, pak se matka zeptala: „Je tam táta?“ 16

Nadech do ticha.indd 16

24.3.2019 18:51:16

Ne, už dvanáct let ne. „Někam šel,“ řekla Caroline. „A kam šel?“ „Do práce. Pak přijde.“ „Mohla bys mu říct, aby přinesl pár knoflíků? K večeři.“ „Knoflíky. Dobrá. Zatím ahoj.“ Připadám si jako v té písničce Once in a Lifetime od Talking Heads, popsala to Caroline v e-mailu, který o Vánocích poslala Gail. Pořád si říkám: Co mě zavedlo až sem? Co se stalo? Kam se všechno podělo? Nebuď na sebe tak tvrdá, odpověděla jí Gail. Máš dvě úžasné děti – i když se momentálně tváří jako ztělesnění ďábla –, hodného muže a práci, kterou máš ráda. Mohlas dopadnout hůř. Anebo taky o hodně líp, napadlo Caroline. No nic, ono se to zase změní. Třeba za deset let, až Paddy a Amelia dodělají vysokou, až budou dospělí a nezávislí. A její matka… No, tím se zaobírat nehodlá. Ale třeba by pak s Trevorem mohli někam vyrazit, splnit si pár dávných snů. Vyjet na Kubu a do Mexika. Kdysi si představovala, že se po skončení školy přestěhuje do Jižní Ameriky, že zúročí své studium španělštiny. Že s Gail něco rozjedou, otevřou si jazykovku nebo rezort, kde by lidi mohli studovat a odpočívat, anebo třeba spustí nějaký výměnný program. Podrobnosti nikdy jasně nestanovily. Pak se Gail seznámila s Ethanem, vyrazila s ním na cestu po Státech a už tam zůstala. Caroline musela platit nájem a účty, a tak začala učit na střední škole. Trevor ji pozval na rande a po pár měsících se k ní nastěhoval. Jedno léto ještě zvládli vyrazit do Indie, další do Thajska. Pak si ale vzali hypotéku na dům. A chvíli potom se narodily děti. Caroline vytáhla čtečku. Víkend se před ní rozprostíral. Vypije toho s Gail víc, než je zdrávo, a všechno budou probírat, 17

Nadech do ticha.indd 17

24.3.2019 18:51:16

dokud neochraptí. Řeknou si věci, se kterými by se nikomu jinému nesvěřily, dokonce ani manželům. Budou si stěžovat a drbat a vzpomínat. Na osmačtyřicet hodin se z ní zase stane Caroline. Ne něčí matka, dcera, pečovatelka, manželka ani učitelka. Prostě Caroline. Jen ona.

Nadech do ticha.indd 18

24.3.2019 18:51:16

Cath Staincliffeová

NÁDECH DO TICHA Z anglického originálu The Silence Between Breaths, vydaného nakladatelstvím Constable v Londýně roku 2016, přeložila Naďa Špetláková Obálku podle původní předlohy upravila Lucie Vávrová Redigoval Tomáš Pácalt Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Vlasta Machová, Simona Ullspergerová Počet stran 296 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 602. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.

Nadech do ticha.indd 295

24.3.2019 18:51:30