strana 1 – titulní list – výtvarník
Eric O´Grey a Mark Dagostino Procházky s Peetym Ikar
Prochazky.indd 1
8.1.2019 15:20:13
Eric O´Grey WA L K I NG W I T H PE E T Y Copyright © 2017 by Eric O´Grey This edition published by arrangement with Grand Central Publishing, New York, New York, USA All rights reserved Translation © 2019 by Ivana Nuhlíčková ISBN 978-80-249-3779-3
Prochazky.indd 2
8.1.2019 15:20:14
Peetymu. Neměl jsem tušení, co je láska, dokud jsi mi ji neukázal v bezpodmínečné podobě. Netušil jsem, co je přátelství, nestaral se o nikoho jiného než o sebe, dokud jsi mi neukázal skutečný význam slova skromnost. Netušil jsem, co je odpovědnost, dokud jsi nepřevzal odpovědnost za mě. Naučil jsi mě věci, kvůli nimž jsem lepším člověkem ve všech oblastech života. Počkej na mě u mostu na břehu. Buď hodný, hraj si na trávě mezi květinami, a až se znovu uvidíme, přejdeme ten most do příštího života společně. Mám tě moc rád a budu na tebe vzpomínat každý den svého života.
Prochazky.indd 3
8.1.2019 15:20:14
Obsah Úvod Stíny a světlo................................
7
1. kapitola Odcházím… .................................. 13 2. kapitola Procitnutí ...................................... 23 3. kapitola Dokonalé štěně ............................ 37 4. kapitola První zkušenosti ........................... 53 5. kapitola Čas na očistu ................................ 70 6. kapitola Přechod na rostlinnou stravu ...... 83 7. kapitola Peety se ujímá vedení ................. 97 8. kapitola Ach, ta voda… ............................. 106 9. kapitola Rekonstrukce ................................ 117 10. kapitola Pokrok .......................................... 135 11. kapitola Cvalík ............................................ 144
Prochazky.indd 5
8.1.2019 15:20:14
12. kapitola Most .............................................. 155 13. kapitola Pusťme se do vaření .................... 167 14. kapitola Milníky .......................................... 179 15. kapitola Sařin úsměv .................................. 190 16. kapitola Společenský život ........................ 201 17. kapitola K vašim službám .......................... 217 18. kapitola Sladká Melissa ............................. 228 19. kapitola Na cestě ........................................ 239 20. kapitola Domů ............................................ 251 21. kapitola Nová naděje ................................. 263
Doslov
...................................................... 281
Poděkování
...................................................... 287
Rady a doporučené zdroje .................................. 291
Prochazky.indd 6
8.1.2019 15:20:14
Úvod
Stíny a světlo Když člověk kráčí pozdě večer sám po městě, lampy ani zářící neony ho nepovzbuzují ani neuklidňují. V tom jasném světle jsou tmavá místa ještě tmavší, vytvářejí se hlubší stíny, kde se mohou ukrývat věci, jež nejsou vidět. Myslím, že takové temnotě se může člověk bránit dvěma způsoby: nosit si všude velkou svítilnu, nebo nechodit sám. Já jsem sám nikdy nechodil. Vždycky se mnou byl Peety. Ten omšelý starý pes mě vzal na cestu, která byla daleko důležitější než všechny výlety a dobrodružství, které jsem pro něho vymyslel během pěti let od chvíle, kdy jsme našli jeden druhého. Plně jsem si uvědomoval, jak moc mi Peety pomohl vstoupit na novou cestu – tu, o níž jsem doufal, že na ní zůstanu po zbytek svého života. I já jsem mu pomohl najít novou cestu, a právě to byl důvod, proč bylo tak obtížné se na něho ten večer dívat. I když vrtěl ocáskem a měl stejnou jiskru v oku, měl jsem pocit, že kráčí 7
Prochazky.indd 7
8.1.2019 15:20:14
ER IC O’GR EY
pomaleji než obvykle. Nenapadlo mě, že by to mohlo být něco vážného. Ostatní ho zřejmě vnímali jako úplně zdravého psa. Ale od chvíle, kdy jsme vyšli z domu, jsem měl pocit, že má problém udržet tempo, na které jsme si během mnoha společných procházek zvykli. Chvíli jsem počítal a uvědomil jsem si, že těch procházek bylo už téměř dva tisíce. Chodili jsme minimálně půl hodiny každé ráno, každý večer a mnohokrát i mezitím, během těch let to bylo každý den bez výjimky. Představovalo to mnoho tlapek otisknutých na chodníku. Statisticky bylo jasné, že průměrný věk středně velkého psa je deset až třináct let. Věděl jsem také přibližně, jak je Peety starý, a bylo mi zřejmé, že ta dvě čísla se přibližují. Jen jsem nebyl ochotný uvěřit, že Peety už je dost starý, aby zpomaloval. Na to byl příliš radostný, neustále se o všechno zajímal, projevoval lásku a měl v sobě tolik života, že mě vůbec nenapadlo, že by se mohl ocitnout na jeho sklonku. Kromě toho jsme byli oba příliš blažení na to, abychom uvažovali rozmrzele. Náš rohový byt ve věžáku v centru měl nádherný výhled na světla celého města, na lodě v Pugetově zálivu, bylo z něho vidět až na stadion Century Link Field, kde hráli Seahawks. Ze čtrnáctého patra mohl Peety štěkat na jakéhokoli malého psa, kterého zahlédl dole na chodníku, a dával tak jasně najevo, kdo je tady pánem. Měl nahoře vlastní balkon s trávníkem, takže nemusel čekat na čerstvý vzduch nebo vážit dlouhou cestu výtahem, aby se vyvenčil. Jednou za dva týdny dorazilo několik spolehlivých lidí, aby jeho malý trávník ve výšinách vyměnili: bylo to, jako by vládl poddaným u vlastního dvora. 8
Prochazky.indd 8
8.1.2019 15:20:14
STÍNY A SVĚTLO
Bylo to skvělé. A nejlepší ze všeho bylo, že měl rodinu. My jsme měli rodinu. Moje přítelkyně Melissa i její děti Peetyho milovaly. Co víc může pes chtít? (Nebo co víc může chtít člověk?) Jsme šťastní. Tohle všechno jsem si opakoval, když jsem se snažil nevnímat jeho pomalejší chůzi. „Máte hezkého psa,“ prohodila nějaká pohledná mladá žena, když jsme zacházeli za roh. „Děkuji vám,“ odpověděl jsem. Pokračovali jsme v chůzi. Byli jsme s Peetym na podobný zájem zvyklí. On opravdu vypadal krásně: měl lesklou černobílou srst a velikost tak akorát ke kolenům. Vždycky přitahoval ženy. Před dvěma lety bych se možná zastavil a nechal tu ženu, aby si ho pohladila. Byl by to skvělý začátek seznámení. Jenže oba jsme už byli šťastně zadaní. Rozhodli jsme se pokračovat mimo jasně osvětlené turistické části Pike Street a právě jsme chtěli přejít Druhou Avenue, když se ze tmy vynořil nějaký pobuda. Centrum Seattlu je jich plné. Někteří z nich jsou bezdomovci, ale mohou to být klidně i vysokoškoláci, kteří se snaží získat peníze na drogy. Většinou jsou neškodní, ale to nebyl případ tohoto mladíka. Byl obrovský a zdrogovaný, hned na první pohled bylo jasné, že je odhodlaný získat daleko víc a nechce jen poprosit o drobné. „Máš peníze?“ vybafl. Peety se zarazil, sklonil hlavu, upřel na toho muže pohled a zavrčel. „Je mi líto,“ odpověděl jsem, „ale nic u sebe nemám. Nech toho, kamaráde,“ mírnil jsem Peetyho. Zatahal jsem 9
Prochazky.indd 9
8.1.2019 15:20:14
ER IC O’GR EY
za vodítko, ale Peety se ani nehnul. Stál na místě jako přikovaný. Chlupy na krku měl zježené, tiché vrčení se prohloubilo a zesílilo. „A co si jako myslíš, že ten pes udělá? Že by mi mohl ublížit?“ Muž zvedl hlas a přistoupil ke mně. Zlý výraz v jeho očích mě přiměl zastavit. Procházeli jsme tudy s Peetym snad stokrát a dosud se nikdy nic nestalo. Nechtělo se mi věřit, že se může něco takového dít. Instinktivně jsem zatnul svaly, napřímil se a pevně sevřel vodítko, připravený se prát. Byl jsem silný, silnější než kdykoli předtím. Rvačku bych zvládl. Ale tenhle muž vypadal zákeřně. „No tak,“ křikl, „řekl jsem ti, abys mi dal nějaký prachy!“ Napřáhl se po mně, ale Peety varovně vyštěkl. Takový zvuk jsem od něho ještě neslyšel. Vyskočil z chodníku dva metry vysoko, tlamu měl otevřenou a mířil tomu muži přímo na krk. Zatáhl jsem za vodítko a zastavil ho asi pět centimetrů od toho chlápka. Somrák zavrávoral, téměř upadl a rychle ucouvl zpátky do tmy. Peety přistál a pokusil se za ním rozběhnout. Škubal vodítkem, stále štěkal a hájil svoje území. Upíral jsem pohled do tmy a snažil se zjistit, jestli tam ten člověk ještě je, jestli je tak hloupý, aby se vrátil a Peetymu se postavil. Když jsem usoudil, že je po všem, podíval jsem se na svého obdivuhodného čtyřnohého kamaráda a rozesmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct. Nechápal jsem, kde v sobě našel odvahu k útoku a jak vůbec dokázal vyskočit tak vysoko. Letěl vzduchem jako nějaký superpes. Chyběla jen červená pláštěnka a černé brýle. Ohlédl jsem se do tmy a došlo mi, jaké jsem měl štěstí. Byl jsem si téměř jistý, že se Peetymu podařilo zažehnat vel10
Prochazky.indd 10
8.1.2019 15:20:14
STÍNY A SVĚTLO
kou nepříjemnost. Ten chlapík na nás vystartoval naprosto nečekaně a bez varování. Kdo ví, co mi mohl udělat. Co když měl nůž nebo pistoli? Rozhodně vypadal nebezpečně. Zhluboka jsem se nadechl a cítil vděk při pomyšlení, že jsme v pořádku. Byl jsem otřesený, jako kdybych vkročil z chodníku před rozjetý autobus a v poslední chvíli mě anděl strážný chytil za límec a stáhl zpátky. Klekl jsem si a podrbal Peetyho na krku, aby se uklidnil. „Hodný kluk, Peety. Hodný kluk,“ opakoval jsem. „Už je to v pořádku, už se nic neděje.“ Když se Peety zklidnil, znovu jsem se postavil. „Jdeme domů,“ rozhodl jsem a trochu se mi třásl hlas. Peety znovu vykročil, ale místo aby mi šel po boku, kráčel přede mnou. Bylo jasné, že je na stráži. Hlídal mě jako v době, kdy naše společná cesta začala. Potřásl jsem hlavou a byl jsem tak naměkko, že jsem si musel rukávem otřít oči. Ten pes mi zase zachránil život. Opravdu. A ne jen před zlodějem, ale i v mnoha dalších ohledech. Kamkoli jsme přišli, lidi dojímalo, když se dozvěděli, že jsem si Peetyho vzal z útulku. Automaticky to na ně dělalo dojem, jako kdyby ten prostý projev vlídnosti nějak naznačoval, že jsem dobrý člověk. Každému jsem se snažil vysvětlit: „Ne, máte to obráceně. Peety zachránil mě.“ Ten večer jsme procházku zkrátili – bylo to nezvyklé, protože jsme to nikdy nedělali. Ale chtěl jsem jít domů a vyprávět Mellise, co se stalo. Byla Peetymu stejně vděčná jako já. „Ty jsi ale hodný kluk!“ rozplývala se, klekla si k němu na podlahu a hladila ho, aby mu poděkovala. Peety zafuněl, čímž dal najevo, že to nestojí za řeč, ale pro mě už jen 11
Prochazky.indd 11
8.1.2019 15:20:14
ER IC O’GR EY
pohled na to, jak si ti dva rozumějí, znamenal nesmírně mnoho. Než se Melissa potkala s Peetym, hrozně se psů bála a stejně na tom bylo i jedno z jejích dětí. Peety tedy rozhodně nezměnil pouze můj život a mělo mi být jasné, že to je teprve začátek. Je to legrační. Často se člověk ohlédne ve vzpomínkách k určitým chvílím, jejichž význam si v té době neuvědomoval a které najednou získají daleko hlubší význam. Ale tenhle okamžik pro mě byl důležitý hned od začátku. Stačilo pohlédnout Peetymu do očí a věděl jsem, že my dva spolu sdílíme silné pouto. Usmál jsem se a pes se na mě podíval z Melissina objetí. Přísahal bych, že se na mě rovněž usmál. Nedokázal jsem odolat, klekl jsem si k nim a také jsem ho objal. To ho povzbudilo, začal mi olizovat tvář tak usilovně, až mě převážil a pak mi skočil na hruď jako štěně. Nahlas jsem se rozesmál, vzápětí přiběhly děti a už jsme se všichni váleli na jedné velké hromadě. Může být něco lepšího? Výraz v Peetyho očích promlouval o důvěře. O snaze ochránit. Čišela z něj náklonnost a bezmezná láska. To jsou věci, které dokážou změnit svět. Změnily i můj osud a zachránily mě nejen před nebezpečným útočníkem. Zachránily mě přede mnou samým.
12
Prochazky.indd 12
8.1.2019 15:20:14
1. kapitola
Odcházím... Cestování obtěžuje. Letiště jsou nejhorší. Ne, škrtnout, nejhorší jsou letadla. Proboha, komu chci co nalhávat? Tehdy mě štvalo úplně všechno. Štvala mě moje práce. Netěšily mě dny ani noci. Život stál za starou bačkoru. Moje zaměstnání nepatřilo v žebříčku prací, o kterých člověk sní jako dítě, nijak vysoko. Kosmonaut! Kovboj! Rocková hvězda! Filmová hvězda! Hráč baseballu! Prodejce společnosti obchodující s domácími spotřebiči! Přesně. Ale nechápejte mě špatně, nechtěl jsem být nevděčný. Byl jsem rád, že vůbec nějakou práci mám. Vyzkoušel jsem jich cestou k tomu hroznému dni spoustu. Jednou jsem přišel o místo takovým způsobem, že jsem musel utéct na druhý konec země. Autobusem. Autobusy taky nesnáším. Ale zpátky na letiště. Kdykoli jsem musel na letiště, považoval jsem to za nejhorší den svého života. A ten 13
Prochazky.indd 13
8.1.2019 15:20:14
ER IC O’GR EY
konkrétní den se ukázal jako naprosto nejhorší ze všech nejhorších. Jak je možné, že ať člověk zaparkuje kdekoli, čeká ho vždycky dlouhá chůze na místo, kam se potřebuje dostat? Cítil jsem napětí od chvíle, kdy jsem vytáhl tašku z kufru auta z půjčovny a vykročil podél dlouhých bílých čar, které vyznačovaly nekonečnou trasu přede mnou. Funěl jsem už v polovině cesty ke vchodu, a když jsem se konečně dostal k terminálu, bolela mě kolena i kotníky. To všechno přesto, že od rána jsem polykal střídavě po dvou hodinách Tylenol a Advil, abych se připravil na skutečnost, že ten den budu muset chodit. Na eskalátoru se mě nějaké odporné dítě (v takových chvílích se vždycky nějaké objeví) pokusilo předběhnout, jenomže zjistilo, že na to tam není dostatek místa. Místo aby trpělivě počkalo, snažilo se procpat mezi mnou a stěnou z nerezové oceli vybavené pohyblivým madlem, a přitom málem spadlo. Do toho pokřikovali jeho rodiče: „Tommy, zastav! Nedělej to! Ublížíš si! Omluv se! Panebože, promiňte!“ A všichni kolem fascinovaně civěli na toho tlusťocha, který zabral téměř celou šířku pohyblivých schodů. Jo. Ten tlusťoch jsem byl já. Hora sádla na cestě domů ze služební cesty. Potil jsem se v propínací košili a všichni kolem se cítili nepříjemně. Tehdy v roce 2010 jsem vážil něco mezi sto sedmdesáti a sto osmdesáti kilogramy. Přesné číslo záleželo na tom, jestli vážení probíhalo před obrovským jídlem nebo po něm, záleželo také na tom, na čí váhu jsem se postavil. (Váha u lékaře ukazovala vždycky o tři až pět kilogramů víc, než jsem si myslel, že opravdu vážím. To se stává každé14
Prochazky.indd 14
8.1.2019 15:20:14
ODCHÁ ZÍM…
mu, ne? Co za tím vlastně vězí? Copak fyzikální zákony fungují v lékařských ordinacích jinak?) Měřím sto sedmdesát pět centimetrů a obvod pasu jsem měl zhruba sto třicet centimetrů. Pro lepší obrázek si představte, že by vaše tuková pneumatika kolem pasu dosahovala velikosti kola kamionu, takže ve chvíli, kdy se snažíte procpat rámem bezpečnostní kontroly, se z obou stran otírá o kovové detektory. Navíc si musíte zout boty. V roce 2010 měla společnost TSA zřídkakdy na letišti lavičky a toto bylo samozřejmě jedno z těch, kde nebyly vůbec žádné. Obout se vestoje je problematické pro hodně lidí, ale já si vestoje nedosáhl ani k chodidlům, natož abych si dokázal zavázat tkaničky. A ne, i přes dobré rady ostatních, mokasíny ten drobný problém nijak neusnadňují. Jejich nazouvání vyžaduje dlouhou lžíci a společnost TSA nic podobného neposkytuje. Tak jsem si po bezpečnostní prohlídce posbíral své věci a šoural se v ponožkách po chladné dlážděné podlaze, až jsem našel lavičku v hale. I potom mě stálo veškeré síly, abych si natolik zmáčkl břicho, že jsem si dokázal boty zavázat. Zůstal jsem po té námaze úplně bez dechu a seděl jsem na lavičce ještě dobrých deset minut, abych se z toho úsilí vzpamatoval. Když jsem vstal, bolest z chodidel, nohou a kolen mi vystřelovala až do zad. Podíval jsem se na palubní lístek a rozhlédl se po číslech vstupů. Chtělo se mi zvracet. Proč je můj vstup do letadla vždycky na nejvzdálenějším konci terminálu? Když jsem se tam konečně dostal, nebylo kam si sednout. Všude byla spousta cestujících. Další plný let. Přepychové 15
Prochazky.indd 15
8.1.2019 15:20:14
ER IC O’GR EY
cestování letadlem už je dávno pryč, teď jde o efektivitu a snahu napěchovat do letadel co nejvíc lidí. Dokonce i hubeným lidem připadají sedadla nepohodlně úzká. Neexistovalo sedadlo, do něhož bych se vešel, aniž by se mi špeky přelévaly po obou stranách na vedlejší místa. Pokud jsem měl štěstí a dostal sedadlo u okna nebo v uličce, utiskoval jsem jen jednoho spolucestujícího. (Zato jsem musel přečkat občasný náraz vozíku s občerstvením, což taky není nic příjemného.) Na pohodlné sezení bych potřeboval dvě sedadla, ale zaměstnavatel neměl důvod mi je platit, protože podle amerického federálního soudu není obezita zdravotní handicap. Ten den jsem v přeplněném letadle dostal sedadlo uprostřed. Samozřejmě. Když vyvolali číslo mé skupiny a já byl nucen čekat v další frontě, abych nastoupil do letadla, opřel jsem se o stěnu, abych alespoň trochu ulevil tlaku na kolena. Jakmile jsem vešel do letadla, zjistil jsem, že se jedná o jeden z nových modelů s velice úzkou uličkou. Nemohl jsem jít popředu, protože bych se do ní nevešel, proto jsem se šinul bokem jako krab a sledoval jsem, jak se na tváři cestujících objevuje vyděšený výraz pokaždé, když jsem se přiblížil k jejich místu. V komiksu by se nad nimi vnášela bublina se slovy: Panebože, jen ať ten tlusťoch nesedí vedle mě! Když jsem se konečně dohrabal k těm dvěma, kteří dnes měli smůlu – poměrně mohutnému bělochovi na sedadle v uličce a drobnému Korejci u okénka –, řekl jsem: „Promiňte. Sedím uprostřed.“ Neřekli ani slovo. Nemuseli. Nacpal jsem se mezi područky sedadla s vědomím, že po čtyřhodinovém letu mi po nich zůstanou nepříjemné 16
Prochazky.indd 16
8.1.2019 15:20:15
ODCHÁ ZÍM…
otlaky a možná i modřiny. Ani mí dva spolucestující si moc pohodlí neužijí. Bezpečnostní pás nebyl dost dlouhý, aby obepnul mých sto třicet centimetrů v pase. Tak to bylo vždycky. Proto jsem jako obvykle zvedl pravou ruku, a zatímco jsem doufal, že deodorant ještě působí, jsem stiskl nad hlavou tlačítko na přivolání letušky. Ta příjemná dívka si mě důkladně prohlédla a potom oznámila, že dnes bohužel letí několik velkých lidí a posádce došly nástavce na pás. Jenomže bez toho jsem nemohl letět. Při startu musí být cestující připoután. Sáhla po staře vyhlížejícím telefonu na stěně kabiny a zavolala do příletové haly, aby zjistila, jestli tam nemají ještě nějaké nástavce. Neměli. V odletové hale nástavce také došly. Budou ho muset dopravit z jiného letadla. „Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Korejec. „Hned se o to postaráme,“ ujistila ho letuška poněkud vyhýbavě. Myslel jsem si, že už se nemohu cítit hůř, jenomže potom jsme tam jen seděli a čekali a čekali. Uběhlo víc než třicet minut. Všichni už byli na palubě a začínali být nervózní. Když mi letuška přišla oznámit, že jeden nástavec našli a zanedlouho budeme startovat, čas plánovaného odletu dávno minul. Když odcházela, Korejec celkem hlasitě poznamenal: „Skvěle. Nestihnu přípoj, protože jste příliš tlustý!“ V tu chvíli jsem toužil zemřít. Přímo tady na sedadle. „To je mi líto,“ zamumlal jsem. Nedokázal jsem otočit svůj obrovský krk, abych se na něho podíval, ale ani tak bych neměl sílu pohlédnout mu do očí. Tehdy jsem byl 17
Prochazky.indd 17
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
morbidně obézní už přes polovinu svého života a naučil jsem se, že je snazší nereagovat. Bylo to tak lepší. Proto jsem pronesl pouze: „Doufám, že let už proběhne bez potíží.“ Letadlo startovalo s pětačtyřicetiminutovým zpožděním. Zní to směšně, ale ze všech sil jsem se snažil zmenšit, aby si mě po celou dobu letu nikdo nevšímal, neslyšel mě ani mě nevnímal. Potřeboval jsem na toaletu, ale raději jsem se přemáhal. Nechtěl jsem nikoho nutit, aby kvůli mně musel uhýbat. Vlastně jsem vůbec nechtěl tou uličkou projít. Když jsme konečně přistáli, ustoupil jsem a nechal toho Korejce, aby vystoupil přede mnou. Vypadal naštvaně. Obávám se, že svoje letadlo zmeškal a s ním i řada dalších. Zkomplikoval jsem život mnoha lidem. Boky jsem měl otlačené od područek a bolely mě. Svezl jsem se na sedadlo v autě a byl jsem tak příšerně unavený, že jsem málem usnul na parkovišti. Doma jsem nechal tašku v kufru vozu, nedokázal jsem si představit, že bych ji měl donést až do bytu. Měl jsem příšerný hlad. Svalil jsem se na pohovku a zavolal do pizzerie Domino. Objednal jsem si zvlášť velkou pizzu pro milovníky masa, a protože byl víkend, nechal jsem si dovézt ještě jednu na následující den na oběd (abych si ušetřil práci). První pizzu jsem snědl přímo na pohovce – celou. Ale měl jsem stále hlad. „Jen jeden dílek,“ ujišťoval jsem se. Když ve mně ten dílek zmizel, snědl jsem druhý. A ještě jeden. A další, dokud na stole nezůstaly jen dvě umaštěné krabice. Obě pizzy jsem spořádal na posezení. Zvlášť velká pizza pro milovníky masa má v průměru čtyřicet centimetrů. Není určena pro jednoho člově18
Prochazky.indd 18
8.1.2019 15:20:15
ODCHÁ ZÍM…
ka, dokonce ani pro dva. Lidé si ji objednávají na večírek. Ingredience na jedné z nich představují kolem pěti tisíc kalorií. To znamená, že jsem na posezení spořádal asi deset tisíc kalorií. Ale tehdy jsem nutriční hodnoty neřešil. Podobným věcem jsem nevěnoval pozornost. Měl jsem hlad, tak jsem jedl. A ty dvě extra velké pizzy na posezení? To nebylo zdaleka poprvé. Vlastně se to stalo mou pravidelnou páteční rutinou. Vždycky jsem si říkal, že jednu sním a jednu si odložím. A vždycky jsem nakonec snědl obě. Byl to jeden z milionu zvyků, za něž jsem se styděl. Kdykoli jsem podlehl, měl jsem depresi, ale nevěděl jsem, jak s tím přestat. Nechápal jsem, co to se mnou vlastně je. Sice jsem si pak všechno vyčítal, ale netušil jsem, jak situaci vyřešit. Posledních pětadvacet let jsem vyzkoušel snad všechny diety a dietní přípravky, které se inzerovaly v televizi a v časopisech. Dokonce jsem otestoval i nekomerční dietní prostředky, které mě málem zničily. Ani jeden z nich ale dlouhodobě nefungoval. Nejdřív jsem sice něco shodil – třeba jsem díky úpravám jídelníčku a dietním přípravkům zhubl dvacet kilo. Pár týdnů, občas dokonce i měsíců jsem se cítil lépe. Jenomže nakonec jsem začal znovu podvádět. Měl jsem toho hnusného prefabrikovaného jídla plné zuby, tak jsem si dal něco jiného. Pak jsem vynechal kontrolu a začal jsem sklouzávat ke starým zvykům. Cítil jsem se ještě hůř a potom jsem to vzdal. Skončil jsem s dietou a vrátil se ke svému standardnímu stravování sestávajícímu z tučného fastfoodu a jídla objednaného z restaurace. Během několika týdnů jsem měl váhu zpátky a k tomu ještě něco navíc. Vím, že v tom nejsem sám. Je mi jasné, 19
Prochazky.indd 19
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
že stejnou zkušenost má polovina Američanů. U mě šlo jen o extrémní případ. Když jsem ten večer po příšerném letu konečně dojedl, vstal jsem a chtěl jít spát. Cestou jsem ve vedlejší nepoužívané místnosti zahlédl horu špinavého spodního prádla a uvědomil si, jak jsem na tom mizerně. Použité spodní prádlo se vršilo na hromadě, která vykukovala nad postelí. Chvíli jsem počítal a odhadoval, že tam může být tak tisíc kusů. Už dávno jsem přestal prát. Prádelnu jsme měli u nás v domě, ale dojít do ní bylo příliš náročné. Proto jsem využíval službu na úklid i praní, ale trápit se s praním spodního prádla se mi nechtělo, tak jsem si vždycky po několika týdnech objednal na internetu nové, i ponožky. Doručili mi je ke dveřím stejně jako pizzu. Špinavé jsem odhazoval do prázdného pokoje, kde jsem je neměl na očích ani já, ani nikdo jiný. Ale ke mně do bytu stejně nikdo nechodil. Ani já nikoho nenavštěvoval. V zásadě jsem se vzdal všech přátelství, bylo to pro mě příliš namáhavé. Jakákoli činnost mimo byt mě vyčerpávala. Zorganizoval jsem si to tak, abych mohl většinu práce vyřídit z domova pomocí telefonu a počítače. Osobní návštěvy a služební cesty byly vlastně jediný důvod, proč jsem vycházel do vnějšího světa, a to jen v případě nutnosti. Asi před rokem jsem se dovlekl k firemnímu lékaři. Ten mi zkontroloval krev a pak prohlásil, že si mám koupit hrob. „Cože?“ vyjekl jsem. „Pokud nedostanete váhu pod kontrolu, budete ho do pěti let potřebovat.“ Co si o sobě ten člověk myslí? rozčiloval jsem se v duchu. 20
Prochazky.indd 20
8.1.2019 15:20:15
ODCHÁ ZÍM…
Taková drzost! Odešel jsem a slíbil si, že si najdu jiného lékaře. Nicméně přímočarost toho doktora mi nešla z hlavy a vzal jsem si jeho slova k srdci. Ale ne tím správným způsobem. Nemotivovala mě ke změnám, spíš mě vedla k fatálním úvahám. Ten večer mi došlo, že pokud mi zbývá pět let života, pětinu z té doby jsem už promarnil. Uběhl rok a nic se nezměnilo k lepšímu. Vlastně to bylo horší. Všechno. Patnáct let jsem si s nikým nevyšel. Hora spodního prádla vypadala jako z hororu, v němž hlavní hrdina přijde o rozum, utíká před realitou a nakonec se z něho stane podivín a sedí sám a opuštěný v bytě na hromadě odpadků. Opravdu se ze mě stal podivín? Blázen? Jak jsem to mohl dopustit? Měl jsem cukrovku druhého typu, ale zanedbával jsem ji. Četl jsem všechna varování. Věděl jsem, že pokud radikálně nezměním způsob života, oslepnu, možná přijdu o nohu. Jenomže nic nepomáhalo. Musel jsem hodně pracovat také proto, abych vydělal dost peněz na léky. I když jsem měl pojištění, každý měsíc mě spoluúčast stála tisíc dolarů za recepty na přípravky, které jsem potřeboval k přežití. Bral jsem léky na úpravu hladiny inzulinu, na snížení vysokého krevního tlaku a na úpravu hladiny cholesterolu. Potřeboval jsem prášky na spaní a další na to, aby zamezily vedlejším účinkům těch předešlých. Ale po žádném z nich jsem se necítil lépe. Cítil jsem se neustále mizerně. Ten strohý doktor mě poslal za bariatrickým chirurgem, který mě měl rozříznout a odstranit mi velkou část 21
Prochazky.indd 21
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
žaludku, abych dostal stravování pod kontrolu. Operace mi připadala příliš barbarská, přesto jsem prošel všemi předoperačními vyšetřeními a požádal, aby mi stanovili termín. Ten den zbýval do operace měsíc. Mé zoufalství dostoupilo vrcholu. Nechtěl jsem operaci podstoupit. To přece nemohu svému tělu udělat. Připadalo mi to groteskní. Jak mohu dovolit, aby mě někdo rozřízl a pokusil se zarazit něco, co bylo především moje vina? Jak k tomu všemu mohlo dojít? Proč nedokážu přestat jíst? Opravdu mě rozříznou a odstraní mi půlku žaludku? To nedopustím. Nemůžu. Ne. Věděl jsem, po čem toužím. Ale neměl jsem zbraň. Nebral jsem žádné léky, které by byly dostatečně silné, aby to zvládly. Možná bych mohl skočit pod vlak. Nevěděl jsem, jak to udělat, ale po tom příšerném dni mi bylo jasné, že mi nic jiného nezbývá. Kéž bych poslechl radu toho doktora a pořídil si hrob na místním hřbitově! Ani to jsem neudělal, pomyslel jsem si. Když jsem padl do postele, bolelo mě celé tělo jako při chřipce. Žaludek plný tučného masa a sýra se vzpouzel. Bylo mi tak zle, že už se to nedalo snášet. Zhasl jsem a se slzami v očích jsem se pustil do něčeho, co jsem nikdy předtím neudělal. Modlil jsem se. „Bože,“ pronesl jsem do tmy své ložnice. „Prosím tě. Prosím, nech mě zemřít. Prosím, vezmi si můj život. Prosím.“
22
Prochazky.indd 22
8.1.2019 15:20:15
2. kapitola
Procitnutí To, co se stalo potom, může vypadat překvapivě. Sakra, překvapilo to i mě. Nezemřel jsem. Místo toho jsem usnul. Někdo může tvrdit, že to byl jen sen, někteří to mohou označit za klam, ale měl jsem pocit, jako bych byl vtažen do víru bílého světla. Měl jsem pocit, jako bych zároveň padal i letěl, ale neměl jsem strach. Všechno to probíhalo poklidně. Neviděl jsem žádné božské zjevení ani bělostné brány nebes, neozýval se žádný burácející hlas. V tom snu (nebo co to vlastně bylo) nezazněla vůbec žádná slova. Vím jen to, že jsem najednou vnímal naději. A zároveň jsem si byl jistý, že už nejsem sám. Ocitl jsem se v přítomnosti Boha. Nikdy v životě jsem nechodil do kostela, byl jsem tam jen na několika svatbách a pohřbech. Nebyl jsem vychovaný v žádné náboženské víře. I mě samotného překvapilo, že ve chvíli zoufalství jsem se modlil k Bohu. A Bůh byl 23
Prochazky.indd 23
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
to, co jsem vnímal ve své blízkosti. Chápu, že se najdou lidé, kterým bude následující pasáž připadat šílená. Než se mi to stalo, myslel bych si to také. Prospal jsem celou noc a ráno se probudil odpočatý a posílený. Ačkoli byla sobota a normálně bych většinu víkendu trávil v posteli, vstal jsem, vysprchoval se a oblékl se. Sjel jsem výtahem dolů a vyšel na chodník. Cítil jsem na obličeji příjemné sálání slunce a všiml si zelených palem. V dálce skrz zamlženou oblohu nad San Jose jsem viděl hory pokryté sněhem. Potom jsem vyjel výtahem zpátky do svého bytu, sedl si k laptopu a objednal si na Amazonu Bibli. Nedokážu vysvětlit proč, věděl jsem jen, že to musím udělat. Za dva dny se Bible ocitla u mých dveří a pustil jsem se do ní stejně dychtivě jako do pizzy. Následující měsíc jsem každou volnou chvíli trávil pročítáním nového překladu Bible a prostudoval jsem ji celou. Nevzpomínám si, že bych ten měsíc dělal ještě něco jiného, než pročítal ta slova. Pořád mě bolelo celé tělo a cítil jsem se mizerně, ale měl jsem pocit, že tu knihu musím dočíst, že je to můj úkol. Pracoval jsem jen tak, jak bylo nezbytně nutné. Televizi jsem vypnul. Dál jsem jedl pizzy, jídlo z čínské restaurace i blízkých fastfoodů a četl. Některé části Bible mi nedávaly smysl, jiné jsem naopak hluboce chápal, jako by byly napsané přímo pro mě. Přečetl jsem desítky příběhů, které jsem nikdy předtím neslyšel, poznal řadu známých frází a odkazů, které lidé používají v každodenním životě, ale já si do té chvíle vůbec neuvědomil, že souvisejí s Biblí. Přečetl jsem i všechny historické odkazy v poznámkách pod čarou, ohromilo mě zjiště24
Prochazky.indd 24
8.1.2019 15:20:15
PROCIT NU TÍ
ní, kolik událostí popisovaných v Bibli souvisí s dějinnými událostmi, o nichž jsem se učil ve škole. Byl jsem nadšený čtenář, četl jsem nejrůznější žánry a nemohl jsem pochopit, že jsem prožil padesát jedna let života, aniž bych si přečetl nebo se snažil pochopit sílu, kterou tolik lidí v té knize nacházejí. Když jsem dočetl poslední větu Zjevení, zůstal jsem sedět na pohovce. S pocitem uspokojení jsem knihu zaklapl, jako bych dokončil nějaké dobré dílo. A najednou jsem znovu přestal vnímat. Znovu jsem se ocitl v tom víru světla, znovu se neozvalo jediné slovo, přesto jsem naprosto zřetelně vnímal poselství. Nádherná zářivá přítomnost mi sdělila, abych nepodléhal zoufalství. Požádala mě (beze slov), abych odčinil své hříchy, oddal se jí a důvěřoval jí celým svým životem. Nejspíš proto, že jsem neměl co ztratit, jsem řekl: „Ano.“ A potom mi řekla, že už se nikdy nemusím bát, protože jsem až do konce svých dnů chráněný před zlem a strádáním, že bych měl v míru vykročit a následovat znamení, která obdržím. Čekat, až se mi zjeví cíl. Probral jsem se na podlaze v obýváku. Nevzpomínal jsem si, jak jsem se tam dostal. Nemám tušení, jak dlouho jsem byl mimo. Dopolední slunce pronikalo žaluziemi, ale takové světlo jsem ještě nikdy neviděl. Dokážu jen říct, že to vypadalo, jako by ta zlatožlutá záře pronikala dovnitř vitrážovým oknem evropské katedrály v nějakém nádherném filmu. Celý můj byt zářil. Každý předmět se rozsvítil. Rozhlédl jsem se kolem sebe ze své pozice rozpláclého vorvaně a měl 25
Prochazky.indd 25
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
jsem dojem, jako bych všechno v té místnosti viděl poprvé. Bylo to zvláštní a nádherné. Nejjasněji si ale vzpomínám na pocit, který byl naprosto opačný než ten, když jsem se v slzách modlil. Už jsem nechtěl zemřít. Naopak, chtělo se mi žít.
Je na každém, jak tento můj zážitek pojmenuje. Několik lidí, jimž jsem se odvážil o něm vyprávět, si myslelo, že to mohlo mít nějakou souvislost se zdravím, že jsem třeba prožil řadu drobných infarktů nebo mrtvic. Nemyslím si, že to tak je, ale nemám ani pocit, že na tom záleží. Ať se na to dívám z kterékoli stránky, připadalo mi to jako boží zásah. Dopadl jsem na dno. Na dno, o jakém obvykle mluví alkoholici nebo feťáci. A ze ztemnělého místa jsem se probral s vědomím, že chci žít. Zároveň jsem věděl, že abych žil, potřebuju se změnit. Poprvé za několik desítek let jsem cítil motivaci. Jenomže jsem si nebyl jistý k čemu. Při předešlých pokusech získat svůj život zpátky jsem vyzkoušel snad všechny diety na světě. Tentokrát byla ale motivace jiná. Měl jsem pocit, že věci vidím v úplně novém světle, že moje touha zastínila všechny překážky, které by se mi mohly postavit do cesty. Otevřel jsem oči a začal aktivně hledat nějaká znamení, která by mě mohla vést k lepšímu životu. A okamžitě se jedno objevilo. Když se mi podařilo překulit a vydrápat se z podlahy na pohovku, pustil jsem televizi. Zatímco jsem lapal po dechu, zahlédl jsem Wolfa Blitzera uprostřed rozhovoru 26
Prochazky.indd 26
8.1.2019 15:20:15
PROCIT NU TÍ
s bývalým prezidentem Billem Clintonem. (Mohu vás ujistit, že to opravdu nejsou lidé, od nichž bych čekal nějaké znamení.) Wolf pochválil bývalého prezidenta, jak dobře vypadá. Musel jsem uznat, že má pravdu. Vzpomněl jsem si na Clintonovy fotografie z konce jeho osmiletého působení v úřadě. Tehdy vypadal ztrápeně, staře, unaveně a poněkud odule. Teď na CNN působil naprosto fit a plný energie. Navíc se zdálo, že je poloviční. Bylo to opravdu udivující. Kulatý obličej měl najednou protáhlý, těžké váčky pod očima zmizely. Vypadal jako úplně nový člověk. Když se ho Wolf zeptal, jak se mu to podařilo, Bill Clinton přiznal, že je v péči lékaře, který ho převedl na zdravou rostlinnou stravu. Tvrdil, že to je všechno, že se najednou cítí úplně jinak. Bez pocitu hladu zhubl, je zdravější a silnější než mezi dvaceti a třiceti. Netušil jsem, co je zdravá rostlinná strava, ale vzal jsem to jako znamení, na něž jsem čekal, a pustil se za ním. No, ani ne tak „pustil“, jako spíš „plahočil“. Podařilo se mi dovléct se k cestovní tašce a vytáhnout laptop. Připojil jsem se a vyhledal „rostlinnou stravu“. Objevila se hned řada jmen odborníků působících v okolí. Nebylo divu: žil jsem v San Jose v Kalifornii v oblasti Silicon Valley jižně od San Franciska. Tady opravdu nebyla nouze o nutriční specialisty a další odborníky na zdraví. Nikdy předtím jsem ale o celý ten humbuk (jak bych tomu tehdy říkal) kolem jógy a new age neprojevil zájem. Sice jsem v té oblasti vyrůstal, ale nevychovali mě hippies. Hned po střední škole jsem vstoupil do armády a strávil několik let v Atlantě v Georgii, kde jsem snídal pečené kuře nebo broskvový koláč, občas dokonce obojí. Filozofie typická pro San 27
Prochazky.indd 27
8.1.2019 15:20:15
ER IC O’GR EY
Francisko – vyznávající objímání stromů, touhu zachraňovat svět a pěstovat zdravého ducha i tělo – mě tedy nikdy neoslovila. Přesto jsem nyní nemohl setřást pocit, že bych měl náznaky, které se mi zjevily, následovat. Nevrhl jsem se ale slepě či zbrkle do nějakého pošetilého dobrodružství. Byl jsem (a stále jsem) dobrý obchodník a jako bývalému právníkovi mi bylo jasné, jak třídit informace. Taky jsem věděl, že nechci zkoušet nic, co by se ukázalo jen jako další módní dieta. Nechtěl jsem nic pro efekt, čím bych riskoval, že na tom budu potom zdravotně ještě hůř. Takže jsem se snažil najít skutečného lékaře – někoho studovaného, s lékařským diplomem, kdo se vyzná i v problematice výživy a ví něco o rostlinné stravě, o níž hovořil v televizi Bill Clinton. Během hodiny jsem objevil několik lékařů naturopatů, kteří se mi zdáli rozumní. Zavolal jsem a zeptal se, jestli bych mohl přijít na konzultaci. Samozřejmě mi řekli, že to nejde okamžitě. Výživoví specialisté nejsou zvyklí na naléhavá volání, proto mi i přes mé zoufalé prosby nabídli, že mě na první schůzku objednají za měsíc až dva. Měl jsem však pocit, že tak dlouho čekat nemohu. Potřeba vyřešit problém okamžitě pro mě v tu chvíli byla velice palčivá. Opravdu jsem měl pocit, že pokud to odložím byť jen o den, nemusel bych to přežít. Tak jsem se snažil dál. Nakonec jsem objevil doktorku Preeti Kulkarniovou. Měla hledanou specializaci a zároveň řadu pochvalných komentářů od dlouhého seznamu pacientů. Dovolal jsem se do její ordinace, vysvětlil jí svoji situaci a ona souhlasila, že mohu přijít hned následující den. Měl jsem pocit, že přesně takhle se to mělo stát. 28
Prochazky.indd 28
8.1.2019 15:20:15