0040078

Přeložila Petra Kůsová

NO SECOND CHANCE Copyright © Harlan Coben, 2003 All rights reserved. Translation © Petra Kůsová, 2003

ISBN 978-80-242-6159-1

VĚ NO VÁN Í

Věnováno památce mé milované tchyně Nancy Armstrongové a také jejím vnoučatům – Thomasovi, Katharine, McCallumovi, Reillymu, Charlotte, Dovey, Benjaminovi, Willovi, Aně, Eve, Mary, Samovi, Calebovi a Anii.

[ ]

Kapitola 1

V

okamžiku, kdy mě první kulka zasáhla do hrudníku, jsem myslel na svou dcerku. Nebo si to aspoň namlouvám. Rychle jsem totiž pozbyl vědomí. A kdybych měl zajít do podrobností, vlastně si vůbec nepamatuji, že po mně někdo vystřelil. Vím, že jsem ztratil hodně krve. I že mě druhá kulka škrábla na temeni hlavy, ale to už jsem nejspíš upadl do bezvědomí. Zastavilo se mi srdce. Pořád si ale říkám, že mé poslední myšlenky patřily Taře. Jen tak na okraj: žádné jasné světlo ani tunel jsem neviděl. A pokud ano, tak si na to nevzpomínám. Mojí dcerce Taře je teprve půl roku. Ležela v postýlce. Ta střelba ji nepochybně vylekala. Jistě spustila pláč. Zajímalo by mě, jestli známý, pronikavý zvuk jejího nářku pronikl oním mlžným závojem, který mě pohltil, jestli jsem ji na určité úrovni vědomí opravdu zaslechl plakat. Ani to si však nevybavuji. Vzpomínám si ale na chvíli, kdy Tara přišla na svět. Pamatuji se, jak se Monica – Tařina matka – napnula a naposledy zatlačila. Vykoukla hlavička. Viděl jsem svou dcerku jako první. Všichni víme, jak je to s životními křižovatkami. Známe to, jedny dveře se otvírají a druhé zavírají, v životě se střídají cykly a proměňují období. V momentě, kdy se vám ale narodí děcko… ne, to se nedá vylíčit. Jako byste prošli branou do úplně jiného světa. Všechno je náhle odlišné. Ani vy sami nejste stejní, je to, jako když se jednoduchý prvek dostane do blízkosti mocně účinkujícího katalyzátoru a pře-

[7]

HARLAN COBEN

mění se ve složitou sloučeninu. Celý váš svět je rázem pryč, smrskne se do rozměrů uzlíčku o váze – alespoň v mém případě – tří kil deseti. Otcovství mě mate. S teprve půlroční praxí jsem v něm samozřejmě dá se říci amatér. Můj nejlepší kamarád Lenny má čtyři špunty. Holku a tři kluky. Nejstarší Marianne je deset a nejmladšímu byl nedávno rok. Při pohledu na šSastně uštvaný výraz v Lennyho tváři a zaschlé zbytky hamburgerů a hranolků na podlaze jeho rodinné dodávky si uvědomuji, že ještě zdaleka nemám o ničem ani potuchy. To nepopírám. Když ale ve světě rodičovství zabloudím nebo z něj dostanu strach, podívám se na bezbranný uzlíček v postýlce, uvidím, jak se na mě dívají dvě dětská kukadla, a v tu chvíli mě nenapadá nic, co bych neudělal, abych svou maličkou ochránil. Ve vteřině bych za ni dal vlastní život. A popravdě řečeno, kdyby na to přišlo, neváhal bych pro ni obětovat život kohokoli z vás. Konejším se tedy představou, že i ve chvíli, kdy se mi ty dvě kulky zaryly do těla, já se složil na linoleum u nás v kuchyni, s nedojedenou müsli tyčinkou v ruce ležel ve zvětšující se kaluži vlastní krve a srdce mi přestávalo bít, ještě pořád jsem se na záchranu své dcerky snažil něco podniknout. Probral jsem se ve tmě. Zprvu jsem neměl tušení, kde jsem, ale pak jsem uslyšel po pravé straně pípání. Ten zvuk mi byl povědomý. Nehýbal jsem se. Jen jsem poslouchal. Mozek jsem měl jako vymáchaný v sirupu. První pocit, který se dostavil, byl zcela primitivní: žízeň. Toužil jsem po vodě. Nikdy bych si nepomyslel, že mi může tak vyprahnout v krku. Chtěl jsem vykřiknout, ale měl jsem přischlý jazyk. Do pokoje vstoupila nějaká postava. Když jsem se pokusil posadit, šíjí mi jako nůž projela ostrá bolest. Hlava se mi zvrátila dozadu. A kolem se znovu prostřela temnota. * * * [8]

TEĎ, NEBO NIKDY

Když jsem se opět probudil, byl den. Žebry žaluzií pronikaly nemilosrdně bodající sluneční paprsky. Zamžikal jsem očima. Část mého mozku chtěla zvednout ruku a zaclonit si před sluncem oči, ale tělo bylo tak vyčerpané, že povel na místo nedoputoval. V hrdle mě stále pálila neskutečná poušS. Zaslechl jsem, jak se někdo pohnul, a najednou nade mnou stála nějaká žena. Zvedl jsem oči a poznal zdravotní sestru. Zaskočilo mě, že ji vidím ze zcela jiného úhlu, než na jaký jsem byl zvyklý. Všechno bylo nějak jinak. To já přece měl stát a shlížet dolů, ne naopak. Sestra měla na hlavě čepeček agresivně trojúhelníkového tvaru. Seděl jí ve vlasech jako ptačí hnízdo. Za svou kariéru jsem prošel množstvím nemocnic, ale takovýhle čepeček jsem viděl snad jen v televizi a v kině. Sestra byla zavalitá a měla černou pleS. „Pane doktore?“ Hlas měla sytý a sladký jako med. Podařilo se mi nepatrně kývnout. Byl jsem přece doktor. Doktor Seidman. Sestra nejspíš dovedla číst myšlenky, protože držela v ruce kalíšek s vodou. Vložila mi do rtů brčko a já lačně polykal. „Jen pomalu,“ nabádala mě mírně. Chtěl jsem se jí zeptat, kde to jsem, ale odpověZ byla vcelku nasnadě. Otevíral jsem pusu, abych zjistil, co se stalo, ale opět mě o krok předběhla. „Dojdu pro lékaře,“ prohlásila cestou ke dveřím. „V klidu ležte.“ „Moje rodina…“ vyrazil jsem ze sebe skřehotavě. „Hned se vrátím. Klidně ležte.“ Klouzal jsem očima po místnosti. Zrak jsem měl rozmlžený, jak to bývá pod vlivem prášků. I tak jsem ale byl schopen zachytit dostatek vjemů, ze kterých jsem mohl vyvodit jisté závěry. Nacházel jsem se v typickém nemocničním pokoji. To bylo zřejmé. Vlevo ode mě stála infuze a z ní mi do paže vedla pokroucená hadička. Zářivky téměř neslyšně vrněly. Z pravého horního rohu trčelo otočné rameno s malou televizí.

[9]

HARLAN COBEN

Necelý metr od nohou postele se lesklo velké skleněné okno. Skrz ně jsem neviděl, ačkoli jsem se urputně snažil. Přesto mi bylo jasné, že se nejspíš nacházím pod neustálým dohledem. To znamenalo, že ležím na jednotce intenzivní péče. Z čehož plynulo, že můj stav je vážný. Vršek hlavy mě svrběl a já měl pocit, že mě někdo tahá za vlasy. Pochopil jsem, že mě stahuje obvaz. Chtěl jsem se podívat, jak na tom celkově jsem, ale hlava odmítala poslušnost. Uvnitř mě svírala tupá bolest, i když jsem nedokázal určit, z kterého místa vychází. Končetiny jsem měl ztěžklé a hrudník jako zalitý olovem. „Doktor Seidman?“ Mrkl jsem očima ke dveřím. Do pokoje vkročila drobná žena v chirurgickém oděvu s operatérským čepcem na hlavě. Na krku jí visela rouška. Mně je čtyřiatřicet. Ji jsem odhadoval zhruba stejně. „Doktorka Hellerová,“ představila se a přistoupila ke mně blíž. „Ruth Hellerová.“ Řekla mi i své křestní. Nepochybně z profesní zdvořilosti. Zkoumavě se na mě zadívala. Snažil jsem se zaostřit. Mozek mi stále ještě halila mlha, ale zvolna se protrhávala. „Jste v nemocnici svaté Alžběty,“ pronesla lékařka náležitě ponurým hlasem. Dveře za ní se otevřely a dovnitř vešel muž. Zamženým pohledem jsem ho neviděl jasně, ale povědomý mi nebyl. Zkřížil ruce a s cvičenou nenuceností se opřel o zeZ. K lékařskému stavu nepatřil, to jsem poznal. Když se člověk pohybuje mezi doktory dostatečně dlouho, má na to čich. Doktorka Hellerová na příchozího zběžně pohlédla a pak opět zaměřila pozornost na mě. „Co se stalo?“ zajímal jsem se. „Někdo na vás vystřelil,“ odpověděla. „A dvakrát vás zasáhl.“ Odmlčela se. Zalétl jsem pohledem k muži opřenému o stěnu. Nepohnul se. Chystal jsem se něco říct, ale Ruth Hellerová pokračovala. „Jedna kulka vás škrábla na hlavě. Doslova vám sedřela kůži pod vlasy, která, jak jistě víte, je silně prokrvená.“ Ano, to jsem věděl. Vážná poranění ve vlasové kštici krvácejí, jako

[10]

TEĎ, NEBO NIKDY

by vám někdo usekl hlavu. Takže to vysvětluje svrbění na temeni, pomyslel jsem si. Když Ruth Hellerová zaváhala, vybídl jsem ji, aby mluvila dál. „A ta druhá rána?“ Doktorka vydechla. „S tou to je trošku složitější.“ Čekal jsem. „Kulka vám vnikla do hrudníku a prorazila osrdečníkový vak. V důsledku toho se vám do prostoru mezi srdcem a osrdečníkem vylilo velké množství krve. Když k vám dorazila záchranná služba, nejevil jste známky života. Museli jsme vám otevřít hrudník…“ „Pardon,“ přerušil lékařku muž a já měl na okamžik dojem, že se obrací ke mně. Ruth Hellerová se zjevnou nelibostí zmlkla. Muž se odlepil od stěny. „Můžete to dopovídat pak? Tlačí nás čas.“ Vrhla na něj mírně zachmuřený pohled. „Pokud vám to nebude vadit, zůstanu tady a budu se dívat,“ oznámila klidně. Ustoupila stranou a muž se objevil nade mnou. Hlavu měl vzhledem k ramenům tak velkou, že to skoro vypadalo, jako by mu měla každou chvíli rozdrtit krk. Vlasy měl po celé hlavě ostříhané na ježka, jen vpředu mu kryla čelo až k očím ofina. Na bradě mu rašil chomáček vousů připomínající slet hmyzí rodinky. Celkově působil jako člen chlapecké kapely, který se rozhodl, že už bude dospělý. Usmál se na mě, ale jeho úsměv postrádal vřelost. „Jsem detektiv Bob Regan z policejního oddělení v Kasseltonu,“ sdělil mi. „Je mi jasné, že jste momentálně poněkud dezorientovaný.“ „Moje rodina…“ začal jsem. „K tomu se dostanu,“ uSal mě. „TeZ se vás ale potřebuju vyptat na pár věcí. Pak podrobně probereme, co se stalo.“ Čekal na odpověZ. Ze všech sil jsem se snažil rozptýlit mlhu. „Tak se ptejte.“ „Co si pamatujete jako poslední?“ Zapátral jsem v paměti. Vzpomněl jsem si, jak jsem to ráno vstal a oblékl se. Došel jsem se podívat na Taru. Otočil jsem knoflíkem na černobílém závěsném mobilu, který nám darovala jedna má ko-

[11]

HARLAN COBEN

legyně – že prý to prospívá duševnímu rozvoji dítěte, nebo co. Mobil se nedal do pohybu ani nespustil melodii. Došly mu baterky. V duchu jsem si říkal, že je nesmím zapomenout vyměnit. Potom jsem zamířil po schodech dolů. „Jedl jsem müsli tyčinku,“ řekl jsem nakonec. Regan pokýval hlavou, jako by předem tušil, co odpovím. „Byl jste v kuchyni?“ „Stál jsem u dřezu.“ „A pak?“ Pokoušel jsem se znovu zalovit v paměti, ale marně. Zavrtěl jsem hlavou. „Jednou jsem se probudil. V noci. Nejspíš jsem byl už tady.“ „Víc nic?“ Učinil jsem ještě jeden pokus, ale opět to k ničemu nevedlo. „Nic.“ Regan vytáhl poznámkový blok. „Jak vám tady paní doktorka říkala, dostal jste dvojí zásah. Nevzpomínáte si, že byste zahlédl střelnou zbraň nebo zaslechl výstřel?“ „Ne.“ „To chápu. Byl jste na tom hodně zle, Marku. Když přijela záchranka, vypadalo to, že je po vás.“ V krku jsem měl už zase saharu. „Kde jsou Tara s Monikou?“ „K tomu se dostanu, Marku.“ Regan upíral oči do papíru a na mě se ani nepodíval. Cítil jsem, jak se mi hruZ začíná svírat děsem. „Neslyšel jste ani, jak se tříští sklo v okně?“ Bylo mi slabo. Snažil jsem se přečíst štítek na láhvi infuze, abych věděl, čím mě omamují. Nešlo to. Ale rozhodně do mě pumpovali něco na tišení bolesti. Nejspíš morfium. Snažil jsem se jeho účinkům vzepřít. „Ne,“ opakoval jsem. „Určitě ne? Vzadu v domě jsme našli rozbité okno. Mohl jím vniknout pachatel.“ „Nevzpomínám si, že bych slyšel, jak se sype sklo,“ trval jsem na svém. „Víte, kdo…“ Regan mě nenechal domluvit. „Zatím ještě ne. Proto se vás tady

[12]

TEĎ, NEBO NIKDY

vyptávám. Abych zjistil, kdo to byl.“ Zvedl oči od bloku. „Máte nějaké nepřátele?“ Skutečně tu otázku položil? Chtěl jsem si sednout, abych ho viděl z lepšího úhlu, ale všechny mé snahy byly předem odsouzeny k nezdaru. Nelíbilo se mi být pacientem, být najednou na opačné straně barikády. Říká se, že nejhoršími pacienty bývají doktoři. Nejspíš to způsobuje ta nenadálá výměna rolí. „Chci vědět, co je s mou ženou a dcerkou.“ „Já vám rozumím.“ Cosi v Reganově tónu mě zamrazilo u srdce. „Ale rozrušení by vám teZ mohlo uškodit, Marku. Přece chcete pomoct při pátrání, ne? Tak poslouchejte, na co se vás ptám.“ Opět se zadíval do bloku. „Takže jak je to s vašimi nepřáteli?“ Přít se s ním mohlo být spíše ku škodě než k užitku, a tak jsem se neochotně podvolil. „Myslíte, jestli by na mě někdo byl schopen vytáhnout pistoli?“ „Přesně tak.“ „Tak takové nemám.“ „A vaše žena?“ Upřeně se na mě zadíval. Před očima mi vyplul můj oblíbený obrázek Moniky – jak jsme poprvé stáli u Niagarských vodopádů, jak jí zářily oči a držela se mě oběma rukama v předstíraném strachu z valící se vody. „Měla nepřátele?“ Podíval jsem se na něj. „Monica?“ Ruth Hellerová popošla blíž. „To by mohlo prozatím stačit.“ „Co se stalo s Monikou?“ chtěl jsem vědět. Lékařka se zastavila vedle detektiva a vyměnila si s ním pohled. Pak se oba zadívali na mě. Doktorka Hellerová začala opět něco namítat, ale já ji umlčel. „Přestaňte mě uklidňovat. Já tyhle řečičky znám, sám jsem doktor,“ zvýšil jsem hlas, co to šlo. Strach a zuřivost ve mně sváděly boj s omamujícími látkami. „Řekněte mi, co se stalo s mou ženou.“ „Je mrtvá,“ konstatoval detektiv Regan. Přesně takhle. Je mrtvá. Má žena. Monica. Bylo to, jako bych ho

[13]

HARLAN COBEN

vůbec neslyšel. Jako kdyby to definitivní slovo ke mně nedolehlo. „Když policie vstoupila do vašeho domu, oba jste byli postřelení. Vás se podařilo zachránit. Na záchranu vaší ženy už bylo bohužel pozdě. Je mi to líto.“ Před očima se mi mihl další záblesk – Monica ve žlutých plavkách na pláži, s černými vlasy poletujícími kolem těch jejích lícních kostí a s nebezpečným úsměvem na rtech. Zamrkal jsem a vzpomínka se rozplynula. „A Tara?“ „Vaše dcerka,“ spustil Regan a pak si rychle odkašlal. Zase sklopil oči k bloku, ale tentokrát jsem neměl dojem, že by si chtěl něco poznamenat. „Ten den byla doma, je to tak? Přesněji řečeno, v okamžiku, kdy se to stalo?“ „Jistě. Kde je?“ Regan prudce sklapl blok. „Když jsme dorazili na místo, nebyla tam.“ Plíce mi zkameněly. „Tomu nerozumím.“ „Původně jsme se domnívali, že je v péči někoho z příbuzných nebo přátel. Nebo že ji třeba hlídá chůva, ale…“ Ztichl. „Chcete mi tvrdit, že nevíte, kde Tara je?“ Tentokrát nezaváhal ani na vteřinu. „Přesně tak.“ Měl jsem pocit, jako by mi obří ruka drtila hrudní koš. Zavřel jsem oči a padl dozadu. „Jak dlouho?“ vypravil jsem ze sebe. „Jak dlouho je nezvěstná?“ Kývl jsem. „Pochopte, byl jste vážně raněný,“ začala ze sebe chrlit lékařka. „Moc jsme nedoufali, že přežijete. Byl jste na dýchacích přístrojích. Jedna plíce vám nefungovala. Navíc jste dostal otravu krve. Závažnost takového stavu vám jako lékaři nemusím vysvětlovat. Snažili jsme se potlačit negativní faktory a přivést vás k vědomí…“ „Jak dlouho?“ nenechal jsem se odbýt. Doktorka Hellerová si s Reganem znovu vyměnila pohled. Její následné prohlášení mi naprosto vyrazilo dech. Málem jsem opět potřeboval dýchací přístroje. „Ležel jste v bezvědomí dvanáct dní.“

[14]

Kapitola 2

D

„ ěláme, co můžeme,“ pronesl Regan. Znělo to nacvičeně, jako by si to trénoval celou dobu, co jsem byl v bezvědomí. „Jak jsem vám říkal, ze začátku jsme nevěděli jistě, jestli máme po dítěti pátrat, nebo ne. Ztratili jsme tak čas, ale teZ to zase úspěšně doháníme. Fotky Tary jsme rozeslali na všechny policejní stanice, letiště, dálniční mýta, autobusová a vlaková nádraží – do všech podobných míst v okruhu sto padesáti kilometrů. Probrali jsme dokumentaci obdobných případů únosu, hledali jsme shodný postup nebo podezřelou osobu.“ „Dvanáct dní,“ opakoval jsem. „Zapojili jsme odposlech na všechny vaše telefony – domů, do práce, na mobil…“ „Proč?“ „Kdyby se někdo ozval se žádostí o výkupné.“ „A už se někdo ozval?“ „Zatím ne.“ Hlava mi sklesla zpět na polštář. Dvanáct dní. Dvanáct dní jsem ležel tady v té posteli a moje malá holčička zatím… Konec věty jsem raději rychle zaplašil. Regan se poškrábal ve vousech. „Vzpomenete si, co měla Tara ten den na sobě?“ Na to jsem si vzpomněl. Vypěstoval jsem si takový zvyk – brzo ráno jsem vstal, po špičkách došel k Tařině postýlce a díval se na ni. Dítě nepřináší jen samé radosti. To moc dobře vím. Někdy je

[15]

HARLAN COBEN

s ním ubíjející nuda. Někdy v noci pláče tak, že se vám ten křik zařezává nejen do uší, ale i do všech nervů. Nechci život s mrnětem nijak velebit. Ale ta rána jsem měl rád. Pohled na Tařino maličké tělíčko jako by mě čímsi posiloval. Ten pravidelný ranní úkon byl pro mě navíc jakýmsi vytržením. Někteří nacházejí vytržení v kostele. Mně – ačkoli vím, jak otřepaně to zní – skýtala vytržení dětská postýlka. „Růžové dupačky s černými tučňáčky,“ odpověděl jsem. „Koupila jí je Monica.“ Detektiv si to zapsal. „A Monica?“ „Co s ní?“ Už se zase díval do bloku. „Co ta měla na sobě?“ „Džíny,“ vybavil jsem si, jak si je přetahovala přes boky, „a červenou halenku.“ Regan si ještě cosi poznamenal. „Už máte nějakou stopu?“ zeptal jsem se. „Probíráme různé možnosti.“ „Na to jsem se neptal.“ Regan se na mě podíval. Snad až příliš důrazně. Má dcerka. Někde tam. Sama. Dvanáct dní. Představil jsem si její oči a to světlo v nich, které vidí jen rodiče, a vyklouzla mi taková hloupost. „Je naživu.“ Regan trhl hlavou, jako když štěně zaslechne zvuk, který ještě nezná. „Nevzdávejte to,“ řekl jsem. „Spolehněte se.“ Dál na mě upíral onen zvláštní pohled. „Jen se mi… máte děti?“ „Dvě holky,“ odtušil detektiv. „Zní to divně, ale já to cítím.“ Cítil jsem to stejně, jako jsem po Tařině narození cítil, že nic už nebude jako dřív. „Já to cítím,“ opakoval jsem. Regan neodpověděl. Uvědomil jsem si, že to, co říkám – zvlášS já,

[16]

TEĎ, NEBO NIKDY

který se na všechny jevy spojené s mimosmyslovým vnímáním, nadpřirozenem nebo zázraky dívá svrchu –, působí směšně. Věděl jsem, že ono „tušení“ souvisí jedině s tím, co chci. Člověk chce něčemu věřit tak silně, že si mozek uzpůsobí fakta. Ale nemínil jsem od toho ustoupit. Možná to bylo scestné, ale pro mě to byla jediná spása. „Budeme od vás potřebovat ještě další informace,“ oznámil Regan. „O vás, vaší ženě, přátelích, finanční situaci…“ „Později,“ vložila se do hovoru opět doktorka Hellerová. Popošla dopředu, jako by chtěla detektivovi zabránit ve výhledu na mě. „Potřebuje klid,“ pronesla rozhodně. „Ne, teZ,“ ozval jsem se ještě rozhodněji. „Moje dcerka se musí najít.“ Moniku pohřbili k ostatním členům rodu Portmanových na pozemku za domem jejího otce. Pohřeb se samozřejmě odbyl bez mé účasti. Už nevím, jaké jsem z toho měl pocity, což mě nijak nepřekvapuje, protože v oněch okamžicích vnitřní upřímnosti jsem si nikdy nebyl zcela jist, co vlastně ke své ženě cítím. Monica byla typická krasavice z lepších kruhů, měla velice jemně tvarované lícní kosti, rovné černé vlasy jako hedvábí a strnulý společenský úsměv, který mě současně odpuzoval i přitahoval. Sňatek jsme uzavřeli tradičně – protože jsme museli. Dobře, přeháním. Váhal jsem, zda si Moniku vzít či nevzít. Když přišla do jiného stavu, musel jsem se rozhodnout. O průběhu pohřbu mě informoval Carson Portman, Moničin strýc a jediný příbuzný z její strany, který se s námi stýkal. Monica ho ze srdce milovala. Carson seděl u mého nemocničního lůžka a ruce měl složené v klíně. Hodně mi připomínal mého oblíbeného profesora z vysoké. Taky měl brýle s tlustými skly, tvídový kabát držící pohromadě jen silou vůle a vlasy divoce rozevláté jako Albert Einstein. S lesknoucíma se očima mi smutným barytonem vyprávěl, že Edgar, Moničin otec, jí vypravil „malý, vkusný pohřeb“.

[17]

HARLAN COBEN

O tom nemám pochyb. Tedy přinejmenším o tom, že to byl pohřeb „malý“. V následujících několika dnech jsem si užil návštěv až až. Každé ráno ke mně do pokoje vletěla má matka – nikdo jí neřekl jinak než Honey –, jako by měla v zádech tryskový pohon. Na nohou měla sněhobílé tenisky. V modré mikině se zlatým zdobením vypadala jako trenérka Saintlouiských Beranů. Její pečlivě nakadeřené vlasy nesly známky nesčetného přebarvování. Pokaždé z ní byly cítit cigarety. Ani nános líčidel v její tváři nedokázal zakrýt žal nad ztrátou jediného vnoučete. Musel jsem žasnout, kolik se v ní skrývá energie, když denně vydržela sedět u mé postele a bez oddechu dávala průchod své hysterii. To bylo dobře. Její city jako by zčásti bouřily i za mě a její výlevy mě zvláštním způsobem uklidňovaly. Vzdor tomu, že teplota v pokoji se blížila žáru při výbuchu supernovy, matka mě – přes mé vydatné protesty – ve spaní neustále přikrývala ještě další dekou. Jednou jsem se – celý zalitý potem – probudil a slyšel, jak matka černé sestře s trojcípým čepcem na hlavě líčí můj předchozí pobyt v nemocnici svaté Alžběty. Tehdy mi bylo sedm. „Chytil salmonelózu,“ sdělovala Honey ošetřovatelce spikleneckým šeptem, jehož hlasitost jen o málo předčila lodní sirénu. „Měl průjem, že jste to neviděla. Lilo to z něj jak z vodovodu. A ten puch. Doma nám po tom smrděly i tapety.“ „TeZ taky zrovna dvakrát nevoní,“ odtušila sestra. Obě se zasmály. Druhý den po tom, co jsem se probral z bezvědomí, jsem otevřel oči a uviděl nad sebou matku. „Vzpomínáš?“ ptala se. Držela v ruce medvídka Brumlu, kterým mě kdosi podaroval, když jsem tenkrát ležel se salmonelózou. Jeho ostrá zeleň léty vybledla na světle mátovou. Matka se podívala na sestru. „To je Markův Brumla,“ vysvětlila jí.

[18]

TEĎ, NEBO NIKDY

„Mami,“ krotil jsem ji. Matka se ke mně obrátila. Trochu to dneska přehnala s řasenkou, která se jí vpíjela do vrásek kolem očí. „Brumla ti tenkrát dělal společnost, pamatuješ? Pomáhal ti, aby ses uzdravil.“ Protočil jsem panenky a zavřel oči. Zase mi to připomněla. Salmonelózu jsem dostal ze syrových vajec. Otec nám je přidával do mléčných koktejlů, aby měly víc bílkovin. Vzpomínám si, jaká mě posedla hrůza, když jsem se dozvěděl, že budu muset v nemocnici zůstat přes noc. Otec si nedlouho před tím při tenise natrhl achillovku. Zasádrovaná noha ho pekelně bolela. Viděl, že mám strach, a jako obvykle se obětoval. Celý den pracoval a celou noc proseděl na židli u mé nemocniční postele. V nemocnici svaté Alžběty si mě nechali deset dnů. Otec všech deset nocí přečkal na židli vedle mě. Matka se náhle otočila a já na ní poznal, že vzpomíná na totéž. Sestra s omluvou rychle odešla. Položil jsem matce ruku na záda. Nepohnula se, ale cítil jsem, jak se chvěje. Upírala oči na vybledlého Brumlu. Pomalu jsem si ho od ní vzal. „Díky,“ řekl jsem. Matka si utřela oči. Věděl jsem, že tentokrát za mnou otec do nemocnice nepřijde, a že i když mu matka určitě pověděla, co se přihodilo, není šance zjistit, jestli jejím slovům vůbec porozuměl. První záchvat mrtvice prodělal v osmačtyřiceti – rok po tom, co u mě seděl v nemocnici. V té době mi bylo osm. Mám taky mladší sestru. Jmenuje se Stacy a je „drogově závislá“ (jak se píše v novinách) nebo prostě „feSačka“ (jak se říká obecně). Někdy si prohlížím staré fotky z doby, než měl otec mrtvici. Na pozadí pečlivě sestříhaného trávníku, basketbalového koše a zahradního grilu přecpaného uhlím a tuhým podpalovačem sebejistě pózuje mladá čtyřčlenná rodinka s chundelatým psiskem. Sestra v úsměvu odhaluje chybějící přední zuby a já v jejím obličeji pátrám po nějakém předznamenání věcí příštích. Nic, žádný stín jejího budoucího já, však nenacházím. Pořád ještě vlastníme tentýž dům, ale nyní spíš

[19]

HARLAN COBEN

připomíná bortící se filmovou kulisu. Otec je stále naživu, ale od té doby, co ho to postihlo, se všechno zvrtlo. ZvlášS se Stacy. Stacy se za mnou ani nezastavila, ani nezavolala, ale její chování už mě nemůže nijak překvapit. Matka se ke mně konečně obrátila. Stiskl jsem vybledlého Brumlu pevněji. Zase jen s mámou, pomyslel jsem si. Otec jen trpně přežíval a nevěděl o světě. Stacy na tom nebyla o moc líp. Uchopil jsem matku za ruku. Z kůže, pod kterou se jí poslední dobou ukládal tuk, sálalo příjemné teplo. Nehýbali jsme se. Vtom se otevřely dveře a dovnitř se naklonila ošetřovatelka. Matka se napřímila a prohlásila: „Marc si taky hrál s panenkami.“ „S figurkami,“ opravoval jsem ji spěšně. „To byly figurky, ne panenky.“ Do nemocnice za mnou denně přicházel i můj nejlepší kamarád Lenny a jeho manželka Cheryl. Lenny Marcus je právník a hájí u soudu velké případy, i když čas od času se ujme i takové drobnosti, jako když jsem dostal pokutu za rychlou jízdu nebo zařizoval koupi domu. Když po studiích nastoupil do kanceláře okresního prokurátora, přátelé i protistrany ho okamžitě překřtili na Buldoka Lennyho, protože se u soudu skutečně pral jako hafan. Časem se vypracoval tak, že si vysloužil novou přezdívku – Pitbul Lenny. Známe se od základní školy. Jeho syn Kevin je můj kmotřenec. A má dcera Tara je zase Lennyho kmotřenka. Moc jsem toho nenaspal. V noci zírám do stropu, počítám pípání, poslouchám noční nemocniční zvuky a snažím se moc nemyslet na svou dcerku a na nepřebernou řadu možností. Ne vždycky se mi to podaří. Jak jsem si sám na sobě vyzkoušel, člověk neovládá nejen cizí myšlenky, ale často ani své vlastní. Znovu se objevil detektiv Regan s možnou stopou. „Povězte mi o své sestře,“ vybídl mě hned v úvodu. „Proč?“ vyletělo ze mě. Než však stačil vyrukovat s odpovědí, umlčel jsem ho pohybem ruky. Jeho otázku jsem chápal. Má sestra

[20]

TEĎ, NEBO NIKDY

byla narkomanka. Drogy se bez výjimky pojí s jistou mírou nezákonnosti. „Ztratilo se v domě něco?“ zjišSoval jsem. „Nevypadá to. Na pohled nic nechybí, ale všechno je vzhůru nohama.“ „Vzhůru nohama?“ „Někdo tam všechno zpřeházel. Nenapadá vás proč?“ „Ne.“ „Tak mi povídejte o vaší sestře.“ „Máte její trestní rejstřík?“ zeptal jsem se. Detektiv kývl. „V tom případě nevím, co víc bych vám ještě povídal.“ „Jako sourozenci jste se odcizili, je to tak?“ Odcizili. Já a Stacy? „Mám svou sestru hodně rád,“ pronesl jsem zvolna. „Kdy jste ji viděl naposledy?“ „Před půl rokem.“ „Když se narodila Tara?“ „Přesně tak.“ „Kde?“ „Kde jsme se viděli?“ Regan znovu přikývl. „Stacy přišla do porodnice.“ „Podívat se na svou neteř?“ Pro změnu jsem zase odpověděl kývnutím já. „Jak ta návštěva proběhla?“ „Stacy byla v rauši. Chtěla si Taru pochovat.“ „A vy jste jí to nedovolil.“ „To jsem jí nedovolil.“ „Vyvolalo to u ní nějakou negativní reakci?“ „Skoro ne. Když je Stacy sjetá, máloco se jí dotkne.“ „Ale přesto jste se nerozešli přátelsky.“ „Řekl jsem jí, že Taru neuvidí, dokud fetu nenechá.“

[21]

HARLAN COBEN

„Doufal jste, že ji tak donutíte s drogami přestat a jít na léčení?“ Není vyloučeno, že jsem se maličko usmál. „To ne.“ „Pak tomu nerozumím.“ Zapřemýšlel jsem, jak mu to vyložit. Vybavila se mi rodinná fotografie, kde Stacy chybí přední zuby. „Už jsme Stacy vyhrožovali hůř,“ prohlásil jsem nakonec. „Nic ji nepřesvědčí. Nedá si drogy vzít.“ „Takže nedoufáte, že se z toho někdy dostane?“ Ani za nic bych to nahlas nevyslovil. „Nechtěl jsem jí svěřit svou dceru,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Dál bych to nerozváděl.“ Regan došel k oknu a vyhlédl ven. „Odkdy bydlíte na své stávající adrese?“ „Ten dům jsme s Monikou koupili před čtyřmi měsíci.“ „Oba jste tam poblíž vyrůstali, je to tak?“ „Přesně tak.“ „Znali jste se dlouho?“ Nechápal jsem, kam svými otázkami míří. „Ne.“ „Ačkoli jste odmala žili ve stejném městě?“ „Pohybovali jsme se v různých prostředích.“ „Rozumím. Z vašich odpovědí tedy vyplývá, že jste dům koupil před čtyřmi měsíci a svou sestru jste neviděl šest měsíců. Souhlasí?“ „Souhlasí.“ „Vaše sestra vás ve vašem novém domě nikdy nenavštívila?“ Zavrtěl jsem hlavou. Regan se ke mně obrátil. „Ve vašem domě jsme objevili její otisky prstů.“ Mlčel jsem. „Vás to nepřekvapuje, Marku?“ „Stacy je narkomanka. Nemyslím, že by po mně dokázala vystřelit a sebrat mi dcerku, ale už se mi stalo, že jsem podcenil, jak hluboko je schopna klesnout. Prohledali jste jí byt?“ „Od chvíle, kdy se u vás střílelo, ji nikdo neviděl,“ odpověděl detektiv.

[22]

TEĎ, NEBO NIKDY

Zavřel jsem oči. „Nedomníváme se, že by vaše sestra zvládla takovou věc sama,“ pokračoval. „Mohla mít komplice – přítele, dealera, někoho, kdo věděl, že v rodině vaší ženy není o peníze nouze. Napadá vás něco?“ „Nic,“ potřásl jsem hlavou. „Takže vy si myslíte, že to byl únos?“ Regan se opět zatahal za bradku. Pak maličko pokrčil rameny. „Pokusili se ale zabít mě i mou ženu,“ namítl jsem. „Mrtví sotva můžou zaplatit výkupné.“ „Možná pod vlivem drog zazmatkovali. Nebo si říkali, že dostanou peníze z Tařina dědy.“ „Proč se teda zatím ještě neozvali?“ Regan neodpověděl. Já ale odpověZ znal. Na feSáky, zvláště po tom střílení, toho bylo moc. Lidi na drogách neumějí zvládat vypjaté situace. Proto berou drogy nebo páchají sebevraždy – hledají východisko, únik, zapomnění. Při představě, že se případu chopí média a policie zahájí vyšetřování, ztratili hlavu. Všeho nechali a zmizeli. A zbavili se všech důkazů. Žádost o výkupné ale přišla dva dny nato. Když jsem nyní znovu nabyl vědomí, rány, které jsem utržil následkem střelby, se hojily překvapivě rychle. Mohlo to být tím, že jsem se soustředil na uzdravení nebo že za těch dvanáct dní, kdy jsem ležel polomrtvý, mělo mé tělo dostatek času se zotavit. Možná jsem ale jen trpěl bolestí, která veškeré tělesné trápení přehlušila. Myslel jsem na Taru a dusil mě strach z neznáma. Představoval jsem si mrtvou Moniku a uvnitř mě svíraly ocelové pařáty. Chtěl jsem pryč. Tělo mě stále ještě bolelo, ale naléhal jsem na Ruth Hellerovou, aby mě pustila domů. Tak dlouho jsem dokazoval, že doktoři jsou opravdu nejhorší pacienti, až neochotně vydala souhlas k mému propuštění. Dohodli jsme se, že za mnou bude denně docházet re-

[23]

HARLAN COBEN

habilitační sestra. A pro jistotu se u mě doma pravidelně zastaví i ošetřovatelka. Ráno toho dne, kdy mě z nemocnice svaté Alžběty propustili, se v domě – tedy na místě činu – objevila matka, aby to tam pro mě „nachystala“, i když moc nevím, co si pod tím představovala. Bylo to sice zvláštní, ale nebál jsem se tam vrátit. Dům není nic než malta a cihly. Neměl jsem pocit, že by samotný pohled na něj se mnou nějak zacloumal, ale možná jsem si to jen sugeroval. Lenny mi pomohl s balením a oblékáním. Je vysoký a kostnatý a tváře má neustále ztmavlé porostem, který mu vyraší do šesti minut po oholení. V dětství nosil brýle jako dna od půllitrů a tlusté manšestráky, které neodkládal ani v létě. Kudrnaté vlasy mu přerůstaly tak, že vypadal jako toulavý pudl. TeZ si své kudrny dává pečlivě stříhat. Před dvěma lety se podrobil laserové operaci očí, takže brýle už nepotřebuje. Jeho obleky svědčí o vybraném vkusu a nadité peněžence. „Určitě se nechceš nastěhovat k nám?“ ptal se mě. „Máš čtyři mrňouse,“ připomněl jsem mu. „Jasně.“ Odmlčel se. „Tak že bych se já nastěhoval k tobě?“ Pokusil jsem se o úsměv. „Já to myslím vážně. Neměl bys tam být sám.“ „Já to zvládnu,“ ujistil jsem ho. „Cheryl ti něco navařila. Máš to v mrazáku.“ „To je hodná.“ „Ale vařit se pořád ještě nenaučila,“ poznamenal Lenny sarkasticky. „Já přece netvrdím, že se to chystám jíst.“ Lenny odvrátil pohled a předstíral zaujetí sbalenou taškou. Sledoval jsem ho. Známe se už dlouho, od první třídy, kde nás učila paní učitelka Robertsová, takže ho nejspíš nepřekvapilo, když jsem se zeptal: „Tak co máš na srdci?“ Na mou pobídku čekal a ihned se jí chopil. „Jsem tvůj právní zástupce, to ti nemusím říkat.“

[24]

TEĎ, NEBO NIKDY

„To nemusíš.“ „A jako tvůj právník ti chci poradit.“ „Poslouchám.“ „Měl jsem ti to říct už dřív, ale ty bys na mě nedal. TeZ mě snad poslechneš.“ „Chystám se k tomu, Lenny.“ „Dobře děláš.“ „Tak konečně vyklop, co mi chceš.“ Lenny sice vyrostl, ale pro mě byl pořád kluk, takže se mi jeho rady těžko braly vážně. Nesmíte mě špatně chápat. Věděl jsem, že mu to pálí. Oslavoval jsem s ním, když ho vzali na Princeton a pak na práva na Kolumbijskou univerzitu. Dělali jsme spolu přijímačky a v prváku společně chodili na chemii. Ale teZ jsem viděl toho Lennyho, se kterým jsme v dusných pátečních a sobotních večerech zoufale sháněli nějakou zábavu. Jezdili jsme stejšnem, který měl interiér obložený dřevem a patřil Lennyho otci. Na ohromování holek to sice moc nebylo, ale na objíždění večírků to stačilo. Odnikud nás nevyháněli, ale nikde nás taky nevítali. Spolu s množstvím dalších podobně postižených jsme tvořili křoví. Postávali jsme v rozích, třímali v ruce pivo, pohazovali hlavou do rytmu hudby a snažili se na sebe upozornit. Nikdy se nám to ale nepovedlo. Většinou jsme skončili sami nad smaženým sýrem, který jsme pojídali buZ někde v hospodě, nebo v lepším případě vleže na zádech na fotbalovém hřišti za základní školou Benjamina Franklina s očima upřenýma na hvězdy. Hovor pod hvězdným nebem je snazší, a to i když člověk rozmlouvá se svým nejlepším kamarádem. „Takže,“ Lenny po svém zvyku přehnaně zagestikuloval, „věc se má následovně: nechci, abys mluvil s policajty, aniž u toho budu já.“ Zamračil jsem se. „To myslíš vážně?“ „Třeba o nic nejde, ale už jsem takové případy zažil. Ne přesně stejné, ale víš, jak to myslím. První podezření padne vždycky na někoho z rodiny.“

[25]

HARLAN COBEN

„Tedy na mou sestru.“ „Ne, pořád mi nerozumíš. Na někoho z nejbližších.“ „Tím chceš říct, že policie podezírá mě?“ „To nevím, to vážně nevím.“ Na okamžik se odmlčel. „No tak jo. Nejspíš tě podezírají.“ „Ale já přece dostal dva zásahy. A zmizelo mi dítě.“ „Správně, to podezření nevylučuje.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Postupem času tě budou podezírat víc a víc.“ „Proč?“ přeptal jsem se. „To se mě neptej. Prostě to tak chodí. Únosy řeší FBI. To přece víš, ne? Jakmile se dítě nenajde do čtyřiadvaceti hodin, pátrání převezme federální policie.“ „Takže?“ „Takže se tu nejdřív deset dní šSouralo milion agentů. Odposlouchávali telefon a čekali, jestli se únosce přihlásí. Pak to tu zabalili. To je normální, nemůžou donekonečna tvrdnout na jednom místě. Dál na tom nechali pracovat jen pár lidí. A změnili i hypotézu. Od zištně motivovaného únosu se přiklonili spíš k prostému únosu. Tipoval bych ale, že odposlech neodpojili. Ještě jsem to nezjišSoval, ale chystám se na to. Budou se hájit, že je to potřeba, kdyby se únosce přece jen ozval. Zároveň ale doufají, že se jim podaří zachytit i něco usvědčujícího.“ „A co já s tím?“ „Zachovávej maximální obezřetnost. Nezapomínej, že všechny tvoje hovory – z domova, z práce, z mobilu – s největší pravděpodobností odposlouchávají.“ „Znova se ptám: a co já s tím? Přece jsem nic neproved.“ „Neproved…?“ Lenny zamával rukama, jako by se chystal vzlétnout. „Prostě ti říkám, aby sis dával bacha. Možná ti to bude připadat k neuvěření – a pokus se moc nekulit oči, až to řeknu –, ale nebylo by to prvně, co by si policie podle potřeby upravila a pozměnila důkazy.“

[26]

TEĎ, NEBO NIKDY

„Ty mě mateš. Chceš tvrdit, že mě policie řadí do okruhu podezřelých čistě jen proto, že jsem otec a manžel?“ „Ano,“ podíval se na mě Lenny. „I ne.“ „Díky za vysvětlení.“ Telefon vedle postele zazvonil. Byl jsem od něj daleko. „Můžeš to vzít?“ požádal jsem Lennyho. Lenny sáhl po sluchátku. „Pokoj doktora Seidmana.“ Poslouchal a při tom se zachmuřil. „Moment,“ vyštěkl a sluchátko mi podal, jako by bylo infikované. Vrhl jsem na něj nechápavý pohled a ohlásil se do mluvítka. „Dobrý den, Marku. U aparátu Edgar Portman.“ Moničin otec. TeZ už mi byla Lennyho reakce jasná. Edgar, jako ostatně vždy, mluvil neskutečně strojeně. Jsou lidé, kteří svá slova váží. A pak je hrstka takových, mezi něž patří i můj tchán, kteří každé slovo, než ho vypustí z úst, doslova a do písmene položí na váhu. Na okamžik jsem byl zaskočený. „Dobrý den, Edgare,“ pozdravil jsem tupě. „Jak se daří?“ „Děkuji, dobře. Cítím se provinile, že jsem se neozval dříve. Carson mi sdělil, že ses pilně léčil ze svých zranění. Usoudil jsem, že bude lépe, když ti dopřeji klid.“ „To oceňuju,“ neodpustil jsem si špetičku sarkasmu. „Pokud jsem to správně pochopil, tak tě z nemocnice propouštějí právě dnes.“ „Pochopil jste to správně.“ Edgar si odkašlal, což pro něj vůbec nebylo typické. „Říkal jsem si, jestli by ses třeba nechtěl zastavit.“ Nechtěl zastavit. Tedy navštívit ho. „Ještě dneska?“ „Co nejdříve. A sám, jestli mohu poprosit.“ Nastalo ticho. Lenny si mě měřil zpytavým pohledem. „Děje se něco, Edgare?“ zeptal jsem se. „Dole na tebe čeká vůz, Marku. Promluvíme si, až ke mně dorazíš.“ Než jsem ze sebe stačil vypravit cokoli dalšího, Edgar zavěsil.

[27]

HARLAN COBEN

* * * Venku na mě skutečně čekal vůz. Černý lincoln. Lenny mě na kolečkovém křesle vyvezl ven. Přirozeně jsem to kolem znal. Vyrostl jsem sotva pár kilometrů od nemocnice svaté Alžběty. Když mi bylo pět, otec mě sem vezl na pohotovost (dvanáct stehů), a jak to bylo s mou salmonelózou, když mi bylo sedm, to už víte. Medicínu jsem studoval a praxi si odbyl v tehdejší Kolumbijské presbyteriánské nemocnici v New Yorku, ale do nemocnice svaté Alžběty jsem se vrátil na stáž na oddělení nápravné oftalmologie. Ano, jsem plastický chirurg, ale ne toho typu, jak byste si mysleli. Sem tam pospravím nějaký nos, ale se silikonem či něčím podobným v ruce byste mě těžko nachytali. Ne že bych to kritizoval. Jen to prostě není můj obor. Zabývám se pediatrickou nápravnou chirurgií. Spolupracuji se svou bývalou spolužačkou z lékařské fakulty, poděsem z Bronxu jménem Zia Lerouxová. Pracujeme pod hlavičkou organizace nesoucí název Sešitý svět. Se Ziou jsme ji v podstatě založili. Pomáháme dětem, hlavně ze zámoří, které trpí tělesnými vadami, aS už vrozenými, či získanými v důsledku bídy či války. Hodně cestujeme. Dával jsem dohromady rozbité obličeje v Sierra Leone, rozštěpy pater v Mongolsku, případy Crouzonova syndromu v Kambodže, oběti popálenin v Bronxu. Podobně jako většina odborníků mého zaměření jsem absolvoval rozsáhlou odbornou průpravu. Studoval jsem ORL – otolaryngologii, tedy krční, nosní a ušní lékařství – s roční praxí v nápravné plastické chirurgii, dále medicínu zaměřenou na problémy ústní dutiny a, jak už jsem říkal, oftalmologii. Zia je na tom s kvalifikací podobně jen s tím rozdílem, že se více specializuje na horní čelist. TeZ vám možná připadáme jako bůhvíjací dobrodinci. Ale to je omyl. Měl jsem na vybranou. Mohl jsem se dát na výrobu umělých poprsí a vytahování kůže na beztak už dost hezkých tvářích, nebo si zvolit pomoc zraněným dětem žijícím v nuzných podmínkách. Já

[28]

TEĎ, NEBO NIKDY

si vybral to druhé, ale pozor, ne proto, že bych tolik stál o to konat dobro, nýbrž proto, že jedině tak se lze dostat k zajímavé práci. Většina nápravných chirurgů vášnivě ráda luští všelijaké hádanky a hlavolamy. Jsme divní pavouci. Při pohledu na vrozené anomálie, jaké se dříve ukazovaly po poutích, či obrovské nádory se nám srdce tetelí vzrušením. Každý jistě někdy viděl nějakou lékařskou knihu s fotografiemi ohyzdných obličejových znetvoření, od kterých všichni normální jedinci odvracejí oči. Zia a já nad takovými věcmi jásáme. Ještě víc nás baví je napravovat – sbírat pokažené kousíčky a skládat je zpátky. V plicích mě zalechtal čerstvý vzduch. Slunce zářilo, jako by ten den vysvitlo poprvé, a vysmívalo se mému zármutku. Vystavil jsem tvář jeho paprskům a nechal se jimi konejšit. Přesně to s oblibou dělávala Monica. Tvrdila, že ji to uklidňuje. Vrásky v obličeji jí mizely jako pod jemnýma rukama maséra. Zavřel jsem oči a nechal je zavřené. Lenny tiše čekal. Nespěchal na mě. Vždycky jsem měl pocit, že jsem snad až moc citlivý. Rozbrečí mě kdejaké filmové dílko pochybné kvality. Není těžké mi zahrát na city. V přítomnosti mého otce mi však nikdy neukápla ani slza. A teZ, když mě postihla ta hrozná rána, jako bych už ani plakat nemohl. Usoudil jsem, že to je typicky obranný mechanismus. V mé práci to funguje podobně: Jakmile se objeví praskliny, rychle je pozašívám, než se rozšíří v trhliny. Lenny z toho telefonátu stále ještě nevychladl. „Nevíš, co ten páprda chce?“ „Nemám tušení.“ Chvíli nic neříkal. Vím, na co myslel. Lenny Edgarovi vyčítal, že ho připravil o tátu. Jeho táta pracoval jako vedoucí v jednom podniku, který Edgar vlastnil. Šestadvacet let tam dřel, a když se dožil dvaapadesáti, Edgar sloučil více firem dohromady. Lennyho táta přišel o místo. Vzpomínám si, jak se pan Marcus hrbil nad kuchyňským stolem a pečlivě skládal své životopisy do obálek. Zaměstnání

[29]

HARLAN COBEN

nesehnal a za dva roky umřel na infarkt. Lenny si nedal za žádnou cenu vymluvit, že otcova smrt přímo souvisí s jeho propuštěním. „Určitě nemám jít s tebou?“ zjišSoval. „Není potřeba.“ „Mobil máš?“ Ukázal jsem mu ho. „Tak mi brnkni, kdybys něco potřeboval.“ Poděkoval jsem mu a počkal, až odejde. Šofér mi otevřel dvířka. S bolestným sykáním jsem se nasoukal dovnitř. Jízda netrvala dlouho. Kasselton, New Jersey. Mé rodné město. Postupně jsme minuli rodinné domky vystavěné ve stylu šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Pak začalo přibývat stromů. Domy stály ve větší vzdálenosti od silnice. Před nevítanými pouličními živly je chránila clona husté zeleně. Přibližovali jsme se k zóně, kde sídlily staré bohaté rody a kde to po celý rok vonělo podzimem a kouřem ze spáleného dřeva. Portmanovi se tu usadili hned po skončení občanské války. Půda, podobně jako většina území státu New Jersey mimo měst, se tu využívala k zemědělským účelům. Prapradědeček Portman postupně rozprodal své pozemky, čímž položil základ rodinnému bohatství. I tak jeho potomkům zbylo ještě šest a půl hektaru, což jejich parcelu řadilo mezi největší v okolí. Na příjezdové cestě jsem stočil oči doleva, kde se nacházel rodinný hřbitov. Zahlédl jsem čerstvě navršenou zeminu. „Zastavte,“ nařídil jsem řidiči. „Promiňte, pane doktore,“ ozval se řidič, „ale mám příkaz dovézt vás rovnou do domu.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale rozmyslel jsem si to. Počkal jsem, až vůz zastaví u domovních dveří. Vystoupil jsem a zamířil zpátky po příjezdové cestě. Slyšel jsem, jak za mnou šofér volá: „Pane doktore!“, ale ani jsem se neohlédl. Znovu na mě zavolal. Nevšímal jsem si ho. Vzdor tomu, že dlouho nepršelo, tráva hýřila zelenými

[30]

TEĎ, NEBO NIKDY

odstíny, jaké se snad vidí jen v deštném pralese. Rozkvetlá růžová zahrada zářila všemi barvami. Snažil jsem se jít rychle, ale měl jsem pocit, že mi praskne kůže. Zpomalil jsem. Byl jsem u Portmanových teprve potřetí v životě – ačkoli v mládí jsem jejich dům zdálky zahlédl mockrát – a na jejich rodinném hřbitůvku jsem nebyl nikdy. Stejně jako většina rozumných lidí jsem se mu vyhýbal obloukem. Pochovávat zesnulé rodinné příslušníky na zahradě jako psí nebo kočičí miláčky mi připadalo stejně nepochopitelné jako mnohé další věci, které bohatí dělají, ale normální smrtelníci jim nerozumějí. Nebo nechtějí rozumět. Plůtek kolem hřbitůvku měl na výšku něco přes půl metru a svítil oslepivou bělostí. V duchu jsem se neubránil otázce, jestli ho při té příležitosti nechali čerstvě natřít. Překročil jsem zbytečná vrátka a s očima upřenýma na navršenou hlínu prošel kolem neokázalých náhrobků. Když jsem k tomu místu došel, přejel mi po zádech mráz. Sklopil jsem oči. Uviděl jsem nově vyhloubený hrob. Náhrobní kámen ještě nestačili osadit. Na cedulce byl ozdobným písmem, jaké se používá na svatebních oznámeních, vyveden prostý nápis: NAŠE MONICA. Stál jsem tam a mžikal. Monica. Moje okatá kráska. Náš vztah byl bouřlivý a měl klasický průběh – všechna vášeň se vyčerpala hned na začátku a pak už žádná nezbyla. Nevím, proč se to děje. Monica byla zvláštní, o tom není sporu. Zpočátku mě ty poryvy citů a vzrušení bavily. Pak mě věčné výkyvy nálad už jen unavovaly. Neměl jsem dost trpělivosti na ty správné reakce. Při pohledu na hromádku hlíny mě u srdce píchla bolestná vzpomínka. Dva dny před tím, než se to stalo, jsem večer vešel do ložnice a našel Moniku v slzách. Nebylo to poprvé. Zdaleka ne. Ve shodě s rolí, kterou mi coby manželovi příslušelo plnit, jsem se jí zeptal, co jí je, ale od srdce to nešlo. Dříve jsem do takových otázek vkládal větší citové zaujetí. Monica nikdy neodpověděla. Vždycky, když jsem ji objal, jen se napjala. Když se to opakovalo nějakou

[31]

HARLAN COBEN

dobu, otupěl jsem – asi tak, jako když někdo pořád volá Hoří! a nikdo ho už neposlouchá. Nejspíš to postihne všechny, kdo mají vedle sebe někoho s depresí. Starostlivost má své meze. Časem se změní v odpor. Alespoň tak jsem si to namlouval. Tentokrát to ale nebylo jako jindy. Monica na mou otázku odpověděla. Její odpověZ nebyla dlouhá. Vlastně to byla jen jedna kratičká věta. „Ty už mě nemiluješ,“ řekla. Nic víc. V jejím hlase nezazněl ani stín lítosti. „Ty už mě nemiluješ.“ Navenek jsem se sice snažil jí to vyvrátit, v duchu jsem se ale ptal, jestli náhodou nemá pravdu. Zavřel jsem oči a nechal tu vzpomínku odeznít. Drhlo to mezi námi, ale v posledním půlroce jsme měli aspoň nějaké východisko, klidný bod, jejž představovala naše dcerka. Pohlédl jsem na oblohu, zamžikal a znovu sklonil oči k zemi, která kryla mou labilní ženu. „Moniko,“ vyslovil jsem nahlas její jméno. A pak jsem své ženě něco naposledy slíbil. U jejího hrobu jsem přísahal, že Taru najdu. Sluha, majordomus, společník nebo jak se jim momentálně říká, mě provedl chodbou do knihovny. Interiér, byS jednoduchý, jednoznačně svědčil o bohatství: dokonale hladké tmavé podlahy pokryté prostými orientálními koberci a nábytek ve stylu prvních osídlenců vyznačující se spíše bytelností než zdobností. Vzdor svému majetku a pozemkovému vlastnictví si Edgar na okázalý přepych nepotrpěl. Slovo „zbohatlík“ pro něj bylo nevyslovitelnou nadávkou. Edgar měl na sobě modré kašmírové sako. Vstal zpoza dubového psacího stolu s obrovskou deskou. Stál na ní brk – patříval jeho pradědečkovi, pokud si dobře vzpomínám – a dvojice bronzových bust, jedna Washingtonova, druhá Jeffersonova. Překvapilo mě, že tam sedí i strýc Carson. Když mě navštívil v nemocnici, můj stav mi

[32]

TEĎ, NEBO NIKDY

nedovoloval ho obejmout. TeZ si to Carson vynahradil. Přitiskl mě k sobě. Tiše jsem mu setrval v náručí. Opět jsem ucítil vůni podzimu a kouře ze dřeva. V pokoji jsem nespatřil ani jedinou fotografii – žádné momentky z rodinných dovolených, školní portréty ani snímky slavnostně vystrojených manželů na dobročinném plese. Nevzpomínám si, že bych někde v domě viděl jedinou fotku. „Jak se cítíš, Marku?“ zajímal se Carson. Odpověděl jsem, že tak dobře, jak jen to v mém stavu jde, a obrátil se k tchánovi. Edgar zpoza stolu nevyšel. Neobjali jsme se. Vlastně jsme si ani nepodali ruce. Pokynul mi k židli před stolem. Edgara jsem moc neznal. Setkali jsme se všehovšudy jen třikrát. Netuším, kolik má peněz, ale i kdybyste ho potkali někde mimo jeho sídlo, třeba na ulici nebo na konečné autobusu, i kdyby na sobě neměl ani ponožky, poznali byste na něm, že nemá málo. Monica měla stejné držení těla. Něco takového se nedá naučit, to se dědí z generace na generaci, koluje to v genech. To, že se Monica rozhodla žít v našem skromném příbytku, bylo nejspíš jistým druhem vzpoury. Svého otce nenáviděla. Já jsem ho taky dvakrát v lásce neměl, nejspíš proto, že mám jemu podobné lidi přečtené. Edgar se sice tváří, jako by začal úplně z ničeho, ale svůj majetek získal velmi tradičně: zdědil ho. Moc takhle bohatých lidí neznám, ale všiml jsem si, že čím víc člověk dostane na stříbrném podnose, tím hlasitěji si stěžuje na nestydatost příjemců sociálních dávek. Je to zvláštní. Edgar náleží k oné privilegované třídě vyvolených, kteří sami sebe balamutí tvrzením, že se svého postavení domohli usilovnou prací. Každý si něco nalháváme, něčím se ospravedlňujeme, a ti, kteří si nikdy nemuseli vydělávat na živobytí a žijí v přepychu, o nějž se ničím nepřičinili, nejspíš trpí zdaleka největšími pochybami. Ale to je ještě neopravňuje k tomu, aby se chovali takhle povýšeně.

[33]

HARLAN COBEN

Sedl jsem si. Edgar mě napodobil. Carson zůstal stát. Upíral jsem oči na Edgara. Na první pohled byl dobře živený. I obličej měl zaoblený. Obvyklá červeň z jeho masitých tváří ovšem zmizela. Propletl si prsty a položil si je na břicho. Vypadal zdrceně, sklesle, jako bez života. Poněkud mě to překvapilo. Říkám překvapilo, protože Edgar na mě vždycky dělal dojem čistého ega. Působil jako člověk, jehož vlastní bolesti a radosti jsou nad bolesti a radosti všech ostatních a celý svět i se všemi svými obyvateli je jen pouhou divadelní scénou pro jeho soukromé pobavení. Edgar přišel už o druhé dítě. Jeho syn, Eddie Čtvrtý, se před deseti lety zabil při rychlé jízdě pod vlivem alkoholu. Podle Moniky Eddie přejel dvojitou žlutou čáru a napálil to do návěsu úmyslně. Z jakéhosi důvodu to kladla za vinu otci. Vinila ho z mnoha věcí. Nesmím zapomenout na Moničinu matku. Setkal jsem se s ní pouze dvakrát. Hodně „odpočívá“. Jezdí na „dlouhé dovolené“. Jinými slovy střídavě pobývá po ústavech. Při obou příležitostech, kdy jsem se se svou tchyní viděl, byla upravená na nějakou společenskou akci: náležitě ustrojená a přepudrovaná, hezká na pohled, ale bledá ve tváři, dívala se prázdně, nezřetelně vyslovovala a vrávoravě nakračovala. S výjimkou strýce Carsona se Monica s nikým z rodiny nestýkala. Nemusím snad ani podotýkat, že mi to nijak nevadilo. „Chtěl jste se mnou mluvit?“ začal jsem. „Ano, Marku. Chtěl.“ Čekal jsem. Edgar položil ruce na stůl. „Měl jsi mou dceru rád?“ Jeho dotaz mě zaskočil, ale měl jsem dost duchapřítomnosti, abych bez váhání řekl: „Moc.“ Bylo na něm vidět, že mou lež prohlédl. Soustředil jsem se, abych vydržel jeho pohled. „Ale přesto nebyla šSastná.“ „To přece není má vina,“ ohradil jsem se.

[34]

TEĎ, NEBO NIKDY

„To je pravda,“ pokýval pomalu hlavou. Edgara jsem sice odbyl, ale na vlastní svědomí jsem nestačil. Edgarova slova mě zasáhla jako šíp a znovu rozjitřila staré výčitky. „Věděl jsi, že chodila na psychiatrii?“ zeptal se Edgar. Nejprve jsem se podíval na Carsona a teprve pak na Edgara. „Ne.“ „Nechtěla, aby to někdo věděl.“ „Jak jste to zjistil?“ Edgar neodpověděl. Prohlížel si ruce. Pak řekl: „Chci ti něco ukázat.“ Znovu jsem pokradmu mrkl na strýce Carsona. Pevně svíral rty. Zdálo se mi, že se maličko zachvěl. Obrátil jsem se zpátky k Edgarovi a kývl. Edgar otevřel zásuvku stolu, sáhl do ní a vytáhl plastový sáček. Ukazovákem a palcem ho držel za růžek a zdvihl do výše. Chvíli to trvalo, ale když mi došlo, co to je, oči mi povylezly z důlků. Edgar si všiml mé reakce. „Poznáváš to?“ Zprvu jsem nebyl schopen slova. Zalétl jsem pohledem ke Carsonovi. Měl červené oči. Podíval jsem se zpátky na Edgara a tupě přikývl. Uvnitř sáčku byl kousek látky, asi tak deset krát deset centimetrů. Stejný vzor jsem viděl před dvěma týdny, pár okamžiků před tím, než po mně někdo vystřelil. Černí tučňáčci na růžovém podkladě. Nevypravil jsem ze sebe víc než šepot. „Kde jste k tomu přišel?“ Edgar mi podal rozměrnou hnědou obálku s pěnovou výztuží. Také byla zabalená do igelitového sáčku. Otočil jsem ji. Na bílém štítku bylo tiskacími písmeny vypsáno Edgarovo jméno a adresa. Odesílatel chyběl. Poštovní razítko hlásalo New York City. „Doručila to dnešní pošta,“ sdělil mi Edgar. Mávl rukou k hadříku. „Je to Tary?“ Mám dojem, že jsem nahlas přisvědčil. „To není všechno,“ pokračoval Edgar. Znovu zalovil v zásuvce.

[35]

HARLAN COBEN

„Dovolil jsem si všechno uložit do sáčků. Pro případ, že by to policie chtěla podrobit zkoumání.“ Znovu mi podal sáček opatřený uzávěrem. Tentokrát menších rozměrů. Uvnitř byly vlasy. Drobné chomáčky vlasů. S narůstajícím zděšením jsem si uvědomil, na co se to dívám. Zastavil se mi dech. Dětské vlásky. Z veliké dálky ke mně dolehl Edgarův hlas: „Jsou její?“ Zavřel jsem oči a pokoušel se představit si Taru v postýlce. S hrůzou jsem zjistil, že mi dcerčin obraz v paměti zvolna bledne. Jak se to mohlo stát? Nedokázal jsem určit, jestli v duchu vidím skutečnou vzpomínku, nebo jen něco, čím jsem zacelil prázdné místo v paměti. Do háje. Pod víčka se mi tlačily slzy. Snažil jsem se vybavit si, jaké to bylo, když jsem svou dcerku hladíval po jemných vláscích na šošolce. „Marku?“ „Mohly by být,“ pronesl jsem a otevřel oči. „S jistotou to říct nemůžu.“ „Ještě něco.“ Edgar mi podal další plastový sáček. Neobratně jsem pytlíček s vlásky odložil na stůl. Uchopil jsem nový sáček. Uvnitř byl list bílého papíru s textem vytištěným na laserové tiskárně. Jestli kontaktujete policii, zmizíme. Nikdy se nedozvíte, co se s ní stalo. Budeme vás sledovat. Nic nám neujde. Máme interního informátora. Vaše hovory jsou odposlouchávány. Nezmiňujte se o tom do telefonu. Víme, že vy, dědeček, jste bohatý. Požadujeme dva miliony dolarů. Chceme, aby výkupné doručil tatínek. Dědeček připraví peníze. V příloze posíláme mobilní telefon. Nedá se vysledovat. Jestli z něj ale vytočíte číslo nebo ho jinak použijete, dozvíme se to. Zmizíme a dítě už nikdy neuvidíte. Připravte peníze. Dejte je tatínkovi. Tatínku, mějte peníze i telefon po ruce. Jděte domů a čekejte. Zavoláme a povíme vám, jak máte postupovat dál. Jestli se od našich pokynů odchýlíte, nikdy se se svou dcerkou neshledáte. Podruhé se neozveme.

[36]

TEĎ, NEBO NIKDY

Slohově to působilo mírně řečeno zvláštně. Přečetl jsem dopis třikrát a pak zvedl oči k Edgarovi a Carsonovi. Ač to bylo divné, náhle jsem pocítil klid. Z té zprávy šel samozřejmě strach, ale zároveň… přinášela i ulehčení. Něco se konečně dělo. Mohli jsme jednat. A doufat, že Taru dostaneme zpátky. Edgar vstal a zamířil do rohu místnosti. Otevřel dveře šatny a vyndal sportovní tašku s logem Nike. Bez úvodu prohlásil: „Je tam všechno.“ Pustil mi tašku do klína. Vytřeštil jsem na ni oči. „Dva miliony dolarů?“ „Bankovky nejdou číselně za sebou, ale pro všechny případy máme seznam jejich sérií.“ Přelétl jsem pohledem z Carsona na Edgara. „Vy si nemyslíte, že by se to mělo nahlásit FBI?“ „Ne.“ Edgar se usadil na desce psacího stolu a překřížil si ruce na prsou. Byl cítit vodou po holení, ale pod ní jsem ucítil ještě cosi zemitějšího, skoro pach. Zblízka jsem mu viděl pod očima kruhy z vyčerpání. „Je to na tobě, Marku. Ty jsi otec. Budeme respektovat jakékoli tvé rozhodnutí. Jak ale víš, mám s jednáním s agenty federální policie zkušenosti z minula. Můj pohled na ně je možná zaujatý proto, že mi úroveň jejich schopností připadá nedostatečná, nebo se na ně nedokážu podívat objektivně proto, že jsem se sám přesvědčil, jak velkou úlohu v jejich práci hrají osobní vztahy. Kdyby to byla moje dcera, spoléhal bych spíše na sebe než na ně.“ Byl jsem na rozpacích, nevěděl jsem, co říct ani co udělat. Edgar to vyřešil za mě. Tleskl do dlaní a ukázal na dveře. „Podle pokynů v textu máš jít domů a čekat. Bude nejlepší, když se jimi budeme řídit.“

[37]