0040077

Porodni babou navzdy_001 az 003.qxp_Sestava 1 23.08.2020 19:27 Strรกnka 3

Tento příběh je smyšlený. Odkazy na skutečné osoby, události, firmy, organizace nebo lokality mají za cíl pouze dodat dílu na autentičnosti a jsou zkreslovány. Všechny ostatní postavy, události a dialogy jsou napsány pouze na základě autorčiny představivosti a nelze je považovat za pravdivé.

ONCE A MIDWIFE Copyright © 2018 by Patricia Harman Published by arrangement with William Morrow, an imprint of HarperCollins Publishers. All rights reserved. Translation © 2020 by Kateřina Kolářová ISBN 978-80-249-4300-8

Porodni_babou_navzdy.indd 4

21.8.2020 9:15:21

PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat svému muži Tomu Harmanovi, přátelům a rodině za jejich podporu při psaní. Tvorba knihy není osamělým snažením a já jsem vděčná všem, kteří mi při ní pomáhali. Především Lucii Macrové, své redaktorce z nakladatelství William Morrow (a jejímu skvělému týmu), a své moudré agentce Elisabeth Weedové. Ráda bych vzkázala svým čtenářům: Život není lehký. Už jsem to říkala dříve, ale každý den dostávám vzkazy od čtenářů, kteří mi vyřizují, jak moc mají mé knihy rádi, a to mě pohání ku­ předu. Doufám, že vás také povzbuzuji. Takový je smysl našich životů. Navzájem se milovat, podporovat a inspirovat.

Porodni_babou_navzdy.indd 7

21.8.2020 9:15:21

Už se mi dříve stalo, že jsem byla na dně a přišla jsem si do těchto lesů odpočinout. A tys mě vzal do náruče plné světla a zpíval jsi mi, něžně jsi mě houpal ve větvích stromů. Vzal jsi mě do náruče plné světla a zpíval jsi mi a utíral mi slzy čerstvými zelenými lístky. Ze soukromého deníku Patience Hesterové Liberty, Západní Virginie, Spojené státy americké 1941–43

Porodni_babou_navzdy.indd 9

21.8.2020 9:15:21

ZIMA

Porodni_babou_navzdy.indd 11

21.8.2020 9:15:21

1. 22. listopadu 1941

Pouta, která svazují „Mami, co je to?“ ptá se mě můj syn Danny na vozidlo, které se s rachotem řítí po kamenném mostě přes řeku Hope kousek od Liberty v Západní Virginii. Vzhlédnu od stojanu s novinami na ulici před Goldovou galanterií, potřesu hlavou a potlačím v sobě pocit strachu. NACISTÉ NA SVÉM NEÚNAVNÉM TAŽENÍ DO MOSKVY OBSADILI SEVASTOPOL, znějí titulky. Snažím se to před dětmi neříkat, ale mám strach, aby se válka v Evropě jako virus nerozšířila po celém světě. V minulosti k tomu už došlo. Může se to stát znovu. Během posledních několika týdnů obsadili nacisté Kyjev, Oděsu a Charkov, místa, která si můj manžel veterinář, doktor Hester, jako posedlý označil na mapě nalepené uvnitř skříně v ložnici. Rachot nabírá na hlasitosti a Hlavní ulici ozáří záblesk. Moje nejmladší dcerka Mira se mi přitiskne k sukni. Dvojčata Sunny a Sue se obejmou vestoje. „To nevím,“ odpovím a zahlédnu při tom náš odraz v nablýskané výloze obchodu, jako by to byl obraz od Normana Rockwella, Farmářka jde s dětmi do města. Stojí na něm ve svém modrém vlněném kabátě, malá, ale silná. Brýle s drátěnými obroučkami jí neustále kloužou po

Porodni_babou_navzdy.indd 13

21.8.2020 9:15:21

14

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

malém nose dolů a rovné hnědé vlasy po ramena má svázané dozadu stuhou; pěkná žena s narůžovělými tvářemi a vzpřímeným postojem, kterou byste ale neoznačili za typickou krasavici. Její čtyřčlenné potomstvo vypadá taky zdravě a pěkně. Tmavovlasý chlapec má na sobě vlněnou čepici a čisté kalhoty s laclem. Plavovlasá dvojčata v červených šatičkách a kostkovaných bundách se otáčejí od vystaveného zboží ve výloze obchodu a menší holčička s pihami má v podpaží zastrčeného hnědého ošoupaného medvídka. Vozidlo se otočí před baptistickým kostelem na druhé straně Hlavní ulice a já rozpoznávám zářivě červený motocykl se sajd­károu stejné barvy. Řidič v koženém černém oblečení s jasně červeným šátkem kolem krku zatúruje a zamíří zpátky k nám. Postaví se na sedadlo jako cirkusový artista, a když projíždí kolem nás, zasalutuje. „Páni!“ zavýskne Danny. Motocyklista opět zastaví na mostě přes řeku Hope, zatúruje a řítí se zpátky do města. Se skřípotem zabrzdí před Goldovou galanterií, vypne motor, pomalu si sundá helmu a brýle a zatřese svými černými kudrnami. „Mami,“ zašeptá Mira a tiskne mi ruku. „To je nějaká paní!“ Řidička s velkýma hnědýma očima a pletí barvy právě narozeného srnčátka tu stojí s rukou v bok a pohupuje helmou na řemínku. V sajdkáře sedí skrčený vážně vyhlížející hubený blonďatý chlapec s bleděmodrýma očima. „Bitsy!“ vykřiknu a seskočím z vysokého obrubníku tak, že na ulici málem upadnu na všechny čtyři. „Ty jsi doma!“

Přijde vám někdy při setkání se starým dobrým přítelem, se kterým jste prošli těžkými časy, jako byste se vůbec neodloučili? Takhle to máme s Bitsy.

Porodni_babou_navzdy.indd 14

21.8.2020 9:15:21

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

15

Otočím stranu svého deníku. Je to krásná kniha, kterou mám už několik let, ale už mi dlouho nevydrží. Navzdory mému zhuštěnému písmu je téměř plný. Když jsem před lety v lékárně u Stengera na přední straně tohoto deníku uviděla vyraženou kytici tulipánů, musela jsem ho mít, a tak jsem utratila svůj poslední dolar a koupila si hned tři! To bylo před krachem burzy na Wall Street a já ten dolar ještě měla. Uvnitř hnědé kožené vazby je v horním rohu každé linkované stránky nakreslený barevný obrázek vlčího máku nebo růže, žáby nebo hlemýždě, prostě něčeho živého. Deník má i zámek na klíček, který nosím na dlouhé šňůrce kolem krku spolu se svými zlatými hodinkami… se zlatými kapesními hodinkami, které mi po smrti odkázala má přítelkyně paní Kellyová, která mě naučila práci porodní báby. Můj život byl občas těžký a prázdné stránky deníku mi svou něžností učarovaly. Deník je jako přítel, se kterým si můžu popovídat, něžná, citlivá žena… někdo, kdo se zasměje stejným věcem jako já a pochopí mě, když pláču.

Večer, když už jsou můj manžel Daniel a naše děti v posteli, se s Bitsy uvelebíme na gauči před krbem spolu s mým starým bíglem Sašou. „Hezký dům,“ řekne Bitsy a rozhlíží se kolem. Upravím si brýle, abych si prohlédla, co vidí: krb s velkým zarámovaným zrcadlem na římse, klavír, opotřebený modrý divan, dvě houpací křesla a novou elektrickou stojací lampu s jantarově hnědým skleněným stínidlem. Nad pohovkou visí olejomalba, na které jsem já coby děvče, a všude po zdech jsou rozmístěny Danielovy zarámované fotografie závodních, tažných a loveckých koní. Teplo domova pokoji propůjčuje pletený červený koberec a kamna na dřevo u schodiště.

Porodni_babou_navzdy.indd 15

21.8.2020 9:15:21

16

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

„Ta lampa z barevného skla je první nová věc, kterou jsme si s Danem koupili od velké hospodářské krize,“ řeknu své kamarádce. „Tak tomu teď říkají, anebo taky velká deprese.“ „Však to taky bylo dost depresivní!“ zasměje se Bitsy. „Takže, kde jsi k čertu byla?“ zeptám se. „Žádný telefonát. Ani pohled.“ „Opravdu to chceš vědět?“ „To teda chci! A kdo je ten kluk?“ „Celý příběh?“ „Možná bude stačit zkrácená verze. Už je to skoro deset let.“ Rozesměje mě to, ale zarazím se, když uvidím obličej své kamarádky. „Copak?“ zeptám se a položím jí ruku na koleno. „Copak?“ Má přítelkyně si otře oči. „Hrozně se stydím.“ „Pověz mi všechno. A hezky od začátku.“ Přisunu se k ní a dám jí ruku kolem ramen. „Odjela jsi ze Západní Virginie spolu se svým milým Byrdem Bowlinem té noci, kdy Ku-klux-klan zaútočil na náš statek. Po tom všem, co se stalo, jsem ti to nemohla mít za zlé.“ Bitsy se hnědýma očima upřeně dívá do plamenů. „S Byrdem nás oddal smírčí soudce týden poté, co jsme dorazili do Philadelphie,“ vzpomíná. „Vím, že sis myslela, že už jsme spolu žili na hromádce, ale to nebyla pravda. Jenom jsme se občas líbali, ovšem ne tak často. Ze začátku jsme bydleli u mého bratra Thomase, který Byrdovi sehnal práci řidiče tramvaje, ale dlouho to nevydrželo, protože kvůli finanční krizi neměl nikdo peníze na to, aby si jezdil v tramvaji. Protože byl Byrd nováček, a navíc černoch, přeložili ho na přikládání uhlí v elektrárně. Byrd celé dny přehazoval uhlí pro tramvaje, ale do měsíce dal výpověď. Řekl mi, že to byla stejně hrozná práce jako povolání horníka. Nejprve chodil ven každý den shánět práci, potuloval se po ulicích, stál ve frontách na úřadu práce, ale nic

Porodni_babou_navzdy.indd 16

21.8.2020 9:15:21

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

17

se nedalo sehnat. Padesát procent mužů tmavé pleti a třicet procent bílých bylo ve Philadelphii nezaměstnaných. Asi to tak bylo všude. Thomas nám pomáhal, ale pro Byrdovu hrdost to bylo těžké. Nakonec jsem dostala práci v salónu krásy jedné černošky, jmenoval se Salón krásky, a pronajali jsme si garsonku jen za 12 dolarů měsíčně. Většinou jsem jenom umývala hlavy, rozčesávala vlasy a taky na ně aplikovala olej. Slečna Evelyn, která salón vlastnila, pocházela z Harlemu. Nevím jistě, jestli byla vůbec vyškolená kosmetička, ale moc dobře věděla, co dělá. Byrdovi se to nelíbilo. Říkal, že žena patří do domácnosti, a protože on byl muž, měl by to být on, kdo bude pracovat. A v té době se to všechno začalo kazit. Kdykoli jsem dostala zaplaceno, peníze mi sebral. Řekl mi, že zajde na nákup, ale místo toho vše prosázel a propil. Snažila jsem se peníze schovávat v podprsence nebo v mokasínech, ale on věděl, kolik vydělávám, a…“ Pohlédne na mě a znovu si otře oči. „Donutil mě svléknout se a prohledával mě, dokud peníze nenašel. A pak mě za trest donutil klečet celou noc nahou na studené zemi.“ Odmlčí se a promne si kolena, jako by ji ještě stále bolela. „Ach, Bitsy!“ hlesnu. „Je mi to tak líto. Proč ses nevrátila domů za mnou?“ „Chtěla jsem, ale Byrd o tom nechtěl ani slyšet. A taky jsme neměli žádné peníze. Nakonec jsem v salónu dala výpověď – myslela jsem, že když budeme na mizině, tak si Byrd začne zase hledat práci, ale byla třicátá léta, víš, jak to tehdy bylo. Skoro všichni mladí černoši jenom vysedávali na verandě a pili pivo nebo hráli kostky. Potom jednoho dne naskočil na nákladní vlak směřující na západní pobřeží, stejně jako ostatní vandráci. A od té doby se mi už neozval… zlomilo mi to srdce.“ Položí si ruku na prsa a dlouze

Porodni_babou_navzdy.indd 17

21.8.2020 9:15:21

18

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

se na mě zadívá. „Mé srdce…“ zopakuje, jako by se snažila udržet ty roztříštěné kousky pohromadě. Chvíli neříkám nic… a potom ze sebe dostanu: „To by pro dnešek stačilo. Musíš být unavená. Můžeš se vyspat tady na gauči. Můžeš tady spát napořád. Teď už jsi doma, Bitsy. Jsi doma.“

Porodni_babou_navzdy.indd 18

21.8.2020 9:15:21

2. 23. listopadu 1941

Porodní chatka Včera jsem zůstala dlouho vzhůru, protože jsme si s Bitsy povídaly a pak jsem si ještě zapisovala do deníku, a tak jsem dnes ráno unavená. Šly jsme si lehnout až po půlnoci a já neměla příležitost zeptat se jí, kde přišla k tomu chlapci. Dozvěděla jsem se pouze, že se jmenuje Willie a že je to její svěřenec. Venku se Saša rozštěká jako pominutý a děti na mě zavolají: „Mami, mami! Na příjezdové cestě je nějaké auto.“ Zvednu se z kuchyňské židle příliš rychle a zaúpím. Když si dávám pozor, povede se mi vstát jen s mírnou bolestí, ale ne dneska. Levé koleno se mi už nikdy nezotavilo od té doby, co mě do něj koply krávy pana Dreshera, když jsem je svému muži veterináři pomáhala testovat na tuberkulózu. To bylo před čtyřmi lety, byli jsme úplně na mizině, a tak jsem s tím nejela do nemocnice v Torringtonu. A i kdybych jela, jak by mi asi pomohli? Vyhlédnu z okna a vidím nový vínově červený cadillac přejíždějící po dřevěném mostě přes potok Salt Lick. Vůz mi není povědomý, ale jakožto porodní bába v Union County jsem na taková vyrušení zvyklá. Zaráží mě jen, jak je auto nablýskané a luxusní. „Bitsy!“ zavolám na svou kamarádku, která nahoře stele. „Máme společnost, někdo asi jede za porodními bábami.“ Řeknu to, jako bychom spolu asistovaly u porodů posledních deset let,

Porodni_babou_navzdy.indd 19

21.8.2020 9:15:21

20

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

ale ve skutečnosti byla mou asistentkou pouze deset nebo dvanáct měsíců. To bylo v roce 1929, kdy došlo ke krachu na burze. „Co ale budeme dělat s dětmi?“ ptá se mě. „Nemůžeme je přece vzít s sebou.“ „Ne, my nemusíme nikam jezdit. Neviděla jsi tu dřevěnou chatku vzadu za statkem? Ženy do ní přijíždějí rodit. Daniel a doktor Blum ji pro mě postavili, když se naše rodina rozrostla a adoptovali jsme dvojčata. Měly bychom sebou hodit.“ „Děti,“ oznamuju jim, když vstoupíme na verandu, „jdeme s tetou Bitsy do porodní chatky. Víte, co to znamená. Nevyrušujte nás, ledaže by někdo krvácel nebo by hořel dům.“ „Budeme potřebovat porodní brašnu paní Kellyové?“ zeptá se Bitsy. „Ta už je na místě.“ Usměju se, protože si uvědomím, že když jsme spolu jezdily k porodům před více než deseti lety, vždycky jsme s sebou nosily porodní brašnu. „Používám ji už jen tehdy, když jezdím k domácím porodům. Když přijedou pacientky za mnou, tak mám chatku vybavenou vším potřebným, tedy kromě horké vody… Tu si ještě musím nosit z kuchyně.“ „Pane, potřebujete pomoct?“ zavolám, když se blížíme ke cadillacu. Vystoupí z něj muž v elegantním hnědém tvídovém obleku s hnědým kloboukem na hlavě, práskne dveřmi a otře si své výrazně růžové čelo. Žena uvnitř má na sobě měkký klobouk, který jí zakrývá obličej. „Ach, díky bohu. Vy jste porodní báby? Já se jmenuji Faye. Jen jsme si vyjeli z Pittsburghu na nedělní výlet do přírody, a má přítelkyně Opal začala rodit. Zastavili jsme se v Liberty, ale tam žádná nemocnice není. V jídelně Na Vrcholku hory nás odkázali na vás. Problém je, že to přišlo příliš brzy. Její lékař v nemocnici West Penn říkal, že má termín na konci ledna.“ Bitsy se na muže zadívá a potom loupne pohledem ke mně. Obě počítáme, jak moc předčasně se miminko narodí: skoro o dva měsíce dříve… pokud se tedy doktor nemýlil.

Porodni_babou_navzdy.indd 20

21.8.2020 9:15:21

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

21

„No, jste na správném místě. Máme tady na statku malé lůžkové oddělení, říkáme mu porodní chatka. Chtěli byste se na ni podívat? Víte co? Zaveďte Opal dovnitř, abych ji mohla vyšetřit a říct vám, jak to dle mého vypadá. Možná bude ještě čas zavézt ji do nemocnice Boone Memorial v Torringtonu.“ Bitsy mě předběhla. Už pomáhá Opal, která je afrického původu, ven z auta a vede ji po kamenné cestě směrem k chatce. Nastávající matka jako by z oka vypadla mladé Marian Andersonové, slavné operní pěvkyni tmavé pleti. Doženu je na verandě, zrovna když na Opal přijdou kon­ trakce. „Ach, zlatíčko, mě to tak mrzí,“ řekne pan Faye a nakopne kožený kufr, když se snaží běžet, aby nám otevřel dveře. Soudě podle jeho hustě tkaného tvídového obleku, nablýskaných bot a nóbl auta je to zcela určitě uhlazený měšťák. Hned poté, co dostaneme Opal dovnitř, hrozně zavrčí a praskne jí voda, ale protože jsem porodní chatku pro takovéto případy vybavila, popadnu několik poskládaných hadrů a ten svinčík se­ třu. Tekutina je čirá, což je dobré znamení. „Ach, můj Bože!“ Opal zběsile mává jednou rukou, jako by se snažila bolest odehnat, a potom se předkloní a oběma rukama se chytne za kolena. „Už to bude!“

Jednou nožkou napřed Bitsy, která se do toho pustila s opravdovou vervou, stáhne přikrývky z manželské postele, rozprostře na prostěradlo ručník a pomůže Opal svléknout mokré kalhotky. „Áááu!“ křičí Opal a zatlačí. Natáhnu se po balíčku sterilních gumových rukavic, protože jí chci provést vaginální vyšetření, ale zastaví se mi dech, když uvidím u otvoru malinkaté chodidlo.

Porodni_babou_navzdy.indd 21

21.8.2020 9:15:21

22

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

„Asi budu zvracet,“ pronese muž a vycouvá ven ze dveří. „To miminko jde ven jednou nohou napřed,“ zašeptá Bitsy a jemně štípne novorozeně do modrého chodidla, aby zjistila, zda v něm ještě obíhá krev. Dítě jí ruku odkopne, což je dobré znamení. „Musíme mu nožky dostat k sobě,“ řeknu. „Dvakrát jsem byla u toho, když to dělala paní Kellyová.“ Rychle přejdu ke skříňce a vytáhnu z ní porodní balíček, který jsem před týdnem sterilizovala v troubě. Potom – zatímco moje kamarádka pomáhá Opal zaujmout pohodlnější polohu – si přisunu dřevěný stůl na kolečkách, který mi vyrobil náš přítel, doktor Blum. Umyju si ruce a balíček rozvážu. Uvnitř je sada základních nástrojů, které budeme k porodu potřebovat (a pár takových, které snad potřebovat nebudeme). Bitsy – jako by to dělala denně – rychle rozloží na stole naše vybavení: nůžky, injekční stříkačku s gumovou baňkou k odsávání, bavlněný provázek k podvázání pupečníku a mísu na placentu. Je tu taky nádoba s olejem, který používám, když chci miminku pomoct vyklouznout ven, a vybavení k šití, kdyby bylo potřeba. Navléknu si gumové rukavice, vsunu dovnitř jeden prst a uvolním druhou nožku. Hned nato rychlostí blesku vykoukne ven zbytek tělíčka až po pupeční šňůru. „Je to kluk, Opal,“ řekne jí Bitsy. „Už je to jasné. Vedete si výborně!“ Než ji o to stihnu poprosit, posune Bitsy pacientčino pozadí na kraj postele, takže necháme váhu dítěte přirozeně dokončit porod. Moje asistentka podpírá tělíčko miminka, zatímco já držím pacientce jednu ruku na podbřišku. Při porodu nohama napřed, stejně jako u každého jiného porodu, musíme hlavičku pořádně podpírat. Moje kamarádka se usměje a já jí úsměv oplatím. Pracujeme jako jeden tým, stejně jako dříve. „Jednou porodní bábou, navždy porodní bábou!“ zašeptám.

Porodni_babou_navzdy.indd 22

21.8.2020 9:15:21

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

23

„Levá paže. Pravá paže,“ říkám si pro sebe a opatrně miminko otáčím, potom ho nadzvednu, objeví se brada – a už je venku celé. „Zvládla jste to, Opal!“ řeknu jí. Bitsy hbitě malinkatého naříkajícího chlapečka zavine a položí matce na prsa. „Ach, díky bohu,“ zašeptá maminka. „Je v pořádku?“ „Ano, jen si poslechněte, jak křičí!“ řekne Bitsy. „Je zdravý jako rybička.“ „Máte krásné miminko, drahoušku,“ řeknu jí o deset minut později, když si od ní chlapečka přebírám zpátky, abych ho zvážila na závěsné váze a rychle jej prohlédla. Je vyhublý a snědý jako Opal, má všechny prstíky na rukou i na nohou a pravidelné rysy obličeje. Zkontroluju mu patro, které má neporušené, a usměju se, když se mi přisaje k prstu. Kdybych měla hádat, řekla bych, že se narodil o pár týdnů dříve, ale rozhodně ne o celé dva měsíce. Zatímco novorozeně vyšetřuji, Bitsy pomáhá novopečené mamince svléknout zbytek oblečení a natáhnout si jednu z květovaných nočních košil, které mám pro podobné příležitosti vždy po ruce. Potom přiložíme uplakané novorozeně k prsu a zabalíme ho spolu s jeho maminkou do deky. Novopečená maminka ho něžně pohladí po tvářičce. Chlapeček k ní natočí hlavu a doufá, že dostane mléko. „Ach!“ vyleká se Opal. „To už chce jíst?“ „Ano. Všichni teplokrevní živočichové jsou schopni jíst ihned po narození. Zdravé lidské miminko se v tomto ohledu v ničem neliší od hříbátka nebo jehňátka, a přestože ještě nemáte moc mléka, sáním se vám vytvoří.“ Venku se rozburácí vínový cadillac. S mou parťačkou se na sebe podíváme a přistoupíme k oknu. Kam ten muž jen jede? ptám se sama sebe v duchu. To nechce vidět své právě narozené děťátko? Uběhnou dvě hodiny, a otec miminka pořád nikde. „Kde by jen mohl být?“ podivuju se polohlasem.

Porodni_babou_navzdy.indd 23

21.8.2020 9:15:21

24

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

„Možná jel zpátky do Liberty pro cigarety nebo to šel oslavit na pivo,“ hádá Bitsy. Běžím zpátky na statek a najdu děti, jak v rádiu poslouchají Osamělého jezdce. „Z minulosti přicházejí hřmotná kopyta velikého koně, Stříbra! Osamělý jezdec je zpátky!“ Willie, který je podle všeho pouze o několik let starší než holčičky, našel ve spižírně tři plechovky kuřecí polévky Campbell a přichystal je na kuchyňskou linku k večeři. Je to vynalézavý mladý muž, a protože mého manžela Daniela zavolali k nějakému pacientovi, vzal si to tady Willie patrně na starost. „Ahoj, děti!“ zavolám z kuchyně. „Byly jste hodné?“ „Ano, mami!“ zakřičí všechny a pak se vrátí ke svému programu. „Děkuju ti, že jsi vytáhl tu polévku, Willie. Mám ji tady přesně pro takovéto dny. Mohla bych taky otevřít sklenici domácích zavařených rajčat a ve spižírně je ještě čerstvý chleba a máslo. Zrovna jsme v porodní chatce pomohly na svět malému chlapečkovi; sice má jen něco málo přes dvě kila, ale je zdravý. Neviděl jsi, kam jel jeho otec, ten muž v nóbl autě? Neříkal něco?“ Willie mi zodpovědně předá složený kus papíru a já ho celá zmatená rozevřu. Ve vzkazu stojí pouze: „Děkuji vám, že jste pomohly přivést dítě na svět, a prosím, postarejte se o Opal. Vyřiďte jí, že ji miluji.“ Uvnitř je složených pět dvacetidolarových bankovek. Tolik peněz jsem pohromadě nikdy neviděla. „Vrátí se ten pán?“ zeptám se. Willie zavrtí hlavou a blonďaté vlasy mu spadnou do čela. „Možná jel jen do města koupit děťátku nějaké oblečení a zavinovačky.“ „O tom pochybuju.“ „Proč?“ „Protože,“ řekne Willie smutně, „se mi nepodíval do očí.“

Porodni_babou_navzdy.indd 24

21.8.2020 9:15:22

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

25

23. listopadu 1941 Chlapeček narozený mladé černošce Opal Johnsonové z Pittsburghu, kterou do naší chatky zavezl její druh, muž bílé pleti jménem Sonny Faye. Řekli nám, že se dítě má narodit až za několik měsíců, a navíc bylo přetočené a šlo ven jednou nohou napřed, ale spolu s Bitsy Proudfootovou jsme mu bez obtíží pomohly na svět. Novorozenec vážil 2,5 kg a hned začal dýchat. Hádala bych mu zhruba 36 týdnů. Placenta se uvolnila spontánně. Průměrná ztráta krve. Bez natržení. Pan Faye tady nechal sto dolarů se vzkazem a potom ve svém naleštěném tmavočerveném kabrioletu odjel pryč. Opal dítě ještě nepojmenovala, ale kojení probíhá bez problémů.

Spinkej, můj maličký „Tak pojďte, děti, chcete vidět to nové miminko? Jeho maminka s tím souhlasí.“ Po obědě zavedu děti do porodní chatky. Pro ta moje prťata je to vždycky jedinečné a já se nemůžu ubránit úsměvu, když vidím, jak si to užívají. Jsou tak něžné a zdvořilé. Willie konstatuje, že ještě nikdy neviděl novorozeně, a koulí svýma bleděmodrýma očima, které mu rozzařují velice bílý obličej. „Sáhni si na něj,“ řekne mu má šestiletá Mira a táhne většího chlapce za rukáv ke kolébce. Vzpírá se jí, ale ona se nedá. Opal je trpělivá a dme se pýchou. Pořád se ještě neptala po svém partnerovi, což mi připadá divné, ale možná jen předpokládá, že je to prostě chlap, a ti u porodů moc rádi nejsou.

Porodni_babou_navzdy.indd 25

21.8.2020 9:15:22

26

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

V údolí řeky Hope se to v tomto ohledu za tu dobu, co jsem porodní bábou, změnilo. Někdy, ačkoli ne moc často, otec alespoň zůstane v místnosti a drží svou rodící ženu za ruku. Když jsem před patnácti lety začala asistovat u porodů, tohle se nikdy nestalo, a musím taky přiznat, že první otec, kterého jsem kdy pustila k porodu, mi tam omdlel a svalil se na zem. Byl to pan MacIntosh, majitel dnes už zaniklé MacIntoshovy uhelné společnosti. „Vidíš?“ řekne Mira Williemu. „Vidíš, jak je měkoučký? Dotkni se jeho ručičky.“ Chlapec nakonec natáhne k miminku prst. Pohladí mu dlaň a novorozenec mu prst sevře svými malinkatými prstíky. Willie otevře pusu, ale nevydá ze sebe ani hlásku. „Nějaké stopy po otci?“ zašeptá Bitsy, když děti odejdou a my stojíme venku na schodech porodní chatky. „Ne.“ Zavrtím hlavou a podám jí vzkaz. „Děkuji vám, že jste pomohly přivést dítě na svět, a prosím, postarejte se o Opal. Vyřiďte jí, že ji miluji,“ čte nahlas a mračí se. Zašátrám v kapse zástěry a podávám jí svazek dvacetidolarových bankovek. „Panečku!“ vyjekne Bitsy. „Ty peníze byly zabalené ve vzkazu.“ „Panečku!“ vykřikne znovu. „Tolik peněz jsem neviděla od té doby, co jsem přestala pracovat u Bricktop, ale tam byly peníze na herním stole a nepatřily jen jednomu člověku.“ „Půjdu nakrmit děti a uložit je do postele. Willie mi říkal, že ho necháváš večer poslouchat v rozhlase country hudbu.“ „Jenom do devíti.“ Ani se jí nevyptávám na ten herní stůl, protože zaslechnu blížící se tlumený zvuk motoru auta. „Slyšíš to? Nějaké auto. Možná se vrací pan Faye.“ Na příjezdovou cestu skutečně dorazí auto, není to však pan Faye, ale můj manžel Daniel Hester, veterinární lékař, ve svém starém

Porodni_babou_navzdy.indd 26

21.8.2020 9:15:22

PORODNÍ BÁBOU NAVŽDY

27

modelu T od Forda. Pozoruju, jak vystupuje z auta. Je to vysoký, hubený muž, má asi 180 centimetrů, rovná záda a schopnost naplnit mě hřejivým pocitem vždy, když ho vidím. „Kdo je to?“ volá Opal. „Je to Sonny?“ „Ne, drahoušku, to je pan Hester, manžel Patience,“ řekne jí Bitsy a vrátí se do chatky. „Nevíme, kam odjel váš muž, ale nechal tady vzkaz,“ vysvětluje jí. „Vzkaz pro mě?“ zeptá se Opal. „Vlastně asi pro nás všechny. Možná hlavně pro vás.“ Přejdu k posteli, ale ruku nechávám jako přibitou uvnitř kapsy. Nechci novopečené mamince předávat takovou bezcitnou zprávu. Připadá mi to tak chladnokrevné: bohatý běloch opouští svou černošskou partnerku a jejich malého mulata. Bitsy se toho ujme a posadí se na kraj postele. „Pan Faye vám nechal vzkaz a nějaké peníze. Sto dolarů. Patience by z toho měla dostat deset dolarů za asistenci u porodu. Máte kam jít? Máte v Pittsburghu rodinu?“ Opal si přečte vzkaz a konečně jí to dojde. Při porodu byla tak silná, klidná a odhodlaná, ale teď se sesype jako domeček z karet. „To je všechno? Poděkování a sto dolarů?!“ vzlyká a po tvářích se jí koulejí slzy. „Máte nějakou rodinu? Někoho, komu bychom mohly zavolat?“ zeptám se. „Mám v domě telefon.“ Bitsy vypadá, že to na ni udělalo dojem. Před dvanácti lety, když jsme spolu bydlely v domě s modrými dveřmi na konci ulice Wild Rose, jsme telefon neměly. Ani elektřinu. „Šššš,“ konejším Opal. „Vím, že vás to ranilo, ale musíte zůstat klidná kvůli miminku. Pokud nemáte přátele nebo rodinu, pak něco vymyslíme. Tady jste v bezpečí a díky krávám, slepicím a zavařené zelenině ve sklepě máme vždycky co jíst.“ Bitsy jí přinese chlapečka, aby ho znovu nakojila. „Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky,“ zpívá mu Bitsy a hladí jeho maminku po vlasech. „Dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej.“

Porodni_babou_navzdy.indd 27

21.8.2020 9:15:22

28

P AT R I C I A H A R M A N O V Á

Rozhlédnu se po útulném prostoru kolem sebe, se zlatavým dřevem a červenobílou dekou na posteli, s houpacím křeslem, skládacím lehátkem v rohu a kolébkou – všechno to ručně vyrobili Daniel a náš přítel doktor Blum – a pak navážu druhou slokou: „Sladkou vůni nese ti noční motýl z paseky, vánek ho kolíbá, už nezpívá, už nezpívá…“ Doma potom na litinovém sporáku ohřeju zbytek polévky a seznámím Daniela s novinkami. Willie usnul na gauči schoulený u našeho psa Saši. „Ten parchant prostě opustil svou lásku a jejich novorozeně?“ vykřikne tlumeně Daniel a z očí mu srší blesky. „Co bude chudák holka dělat? Má nějakou rodinu? Asi ji budeme muset zavézt domů do Pittsburghu, pokud tedy má nějaký domov.“ Dělá si o naši pacientku starosti, ale zároveň je šťastný, že se vrátila Bitsy, protože ví, jak jsme si my dvě byly blízké. Přikryju Willieho modrobílou dekou s letícími husami, kterou jsem sama ušila, když jsem se přistěhovala do Západní Virginie, a chystám se vypnout zprávy, ale Dan mi zvednutou rukou naznačí, abych počkala. Edward R. Murrow svým hlubokým hlasem v rádiu podává přehled nejnovějšího vývoje událostí v Evropě. „Německý kancléř Adolf Hitler dnes oznámil, že všechny židovské podniky mají nařízeno vystavit v oknech a na dveřích židovskou hvězdu…“ Dan potřese hlavou… „Už můžeš,“ řekne smutně a já rádio vypnu. „Jsi v pořádku?“ zeptám se Daniela. „Máš za sebou dlouhý den. Vstával jsi v sedm ráno a vrátil ses domů až po deváté. A navíc do takového zmatku! Ještě jsem ti to nedopověděla… Pan Faye tady nechal sto dolarů a děkovný dopis. Bitsy říkala, že většina z toho je pro matku, v čemž má asi pravdu.“ Položím na stůl pět dvacetidolarovek. „Panenko skákavá!“ Dotkne se uhlazených zelených bankovek svýma velikýma rukama, zhrublýma od práce. Pohlédne na mě

Porodni_babou_navzdy.indd 28

21.8.2020 9:15:22