Issuu

Tad Williams

Věž Zeleného anděla 1 TŘETÍ KNIHA TRILOGIE JASNÝ OSTEN, ŽAL A TRN

Přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský

Copyright ©1993 by Tad Williams All Rights Reserved Copyright ©2018 for the Czech translation by David Záleský and Tomáš Zábranský Copyright ©2018 for Cover by Michael Whelan Copyright ©2018 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-104-6

Tato trilogie je věnována mé matce, Barbaře Jean Evansové, která mě učila pátrat po jiných světech a dělit se o vše, co v nich naleznu. Tento závěrečný svazek, Věž Zeleného anděla, který je sám o sobě světem strasti i radosti, věnuji Nancy Deming-Williamsové, s velkou, velkou láskou.

Autorova poznámka A smrt nebude mít moci žádné. Mrtví a svlečení splynou s mužem ve větru, na měsíci v západu; až budou jejich kosti obrány a čisté kosti zmizí, budou mít hvězdy na dosah ruky; ač zešílí, všichni se uzdraví zas, ač v hlubinách utonou, obživnou včas; milenci pominou, láska však ne; a smrt nebude mít moci žádné. Dylan Thomas (ze sbírky „A smrt nebude mít moci žádné“) Rci celou pravdu, leč po kapkách jen, v oklikách úspěch tkví, přespříliš jasný je pro náš mdlý zrak pravdy třpyt zářivý. Jak zášleh blesku dětem ztlumený laskavým výkladem pozvolna pravda smí oslnit, pak nebudeš oslepen. Emily Dickinson Je mnoho těch, kteří mi s těmito knihami nesmírně pomohli, od různých nápadů a morální podpory až po zásadní logistické připomínky. Eva Cummingová, Nancy DemingWilliamsová, Arthur Ross Evans, Andrew Harris, Paul Hudspeth, Peter Stampfel, Doug Werner, Michael Whelan, skvělí

lidé od DAW Books a všichni mí přátelé z Genier tvoří pouze malý (leč významný) vzorek těch, kteří mi pomohli dokončit „příběh, který mi spolkl kus života“. Zvláštní poděkování za pomoc na posledním svazku rozbujelého eposu patří Mary Freyové, která věnovala strašidelné množství energie a času čtení a – nenapadá mě vhodnější slovo – analyzování monstrózního rukopisu. Dodala mi neuvěřitelnou vzpruhu, když jsem ji opravdu potřeboval. Samozřejmě, že i přínos mých redaktorek, Sheily Gilbertové a Betsy Wollheimové, je nezměrný. Jejich proviněním je ohromná péče a tato kniha je tedy konečně jejich zaslouženým trestem. Všem výše zmíněným i všem dalším nejmenovaným, leč nikoliv zapomenutým přátelům a příznivcům, bych chtěl ze srdce poděkovat. Poznámka: Na konci knihy je seznam postav, slovník termínů a příručka výslovnosti.

BOUŘNÁ HORA

NORNFELLS

URMSHEIM

YIQANUC RIMMERSGARD FROSTMARCH

HERNYSTIR

STAROSRCE

WEALDHELM HRAD HAYHOLT

ERKYN

HORNÍ THRITHING

WARINSTEN LUČNÍ THRITHING PERDRUIN

NABBAN

JEZERNÍ THRITHING HORNÍ

VÝCH. ARD DOLNÍ

WRANN

Obsah ℑ

Stručný obsah Trůnu z dračích kostí Stručný obsah Kamene rozluky Předmluva

13 19 27

ČÁST PRVNÍ: VYČKÁVAJÍCÍ KÁMEN 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

Pod neznámou oblohou Okovy mnohých druhů Na východ od světa Tiché dítě Pustina snů Mořský hrob Kovadlina Krále bouří Noci ohňů Stránky staré knihy Jezdci úsvitu Cesta zpět Havraní tanec Stavitelé hnízd Temné chodby Skleněné jezero Pochodně v blátě

37 59 82 115 143 170 202 219 252 278 305 330 361 389 405 437

ČÁST DRUHÁ: KLIKATÁ CESTA 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.

Noc ohňů Liščí smlouva Pohaslý úsměv Poutníci a poslové Vyslyšené modlitby Šepot v kamení Zvuk rohu Nebe plné zvěře Podoba nebes Dar královně

Dodatky

465 493 518 552 573 589 607 632 663 682 707

Stručný dračích kostí Stručnýobsah obsahTrůnu Trůnu zzdračích kostí Hayholt po eóny patřil nesmrtelným Sithům, ti ale prchli z hradu před útokem lidí. Lidé této největší z tvrzí vládli dlouho, a vládli i zbytku Východního Ardu. Kněz Jan, Nejvyšší král všech lidských národů, je jeho zatím posledním pánem; po mládí, plném vítězství a slávy, vládl po desetiletí z trůnu z dračích kostí, vyrobeného z kostry draka Shurakaie. Simon, čtrnáctiletý nemotora, je jedním z pomocníků v hayholtských kuchyních. Rodiče mu zemřeli a tak jeho skutečnou rodinu tvoří komorné a jejich přísná velitelka, Dračice Ráchel. Kdykoliv se Simon může vymluvit z práce v kuchyni, odkrádá se do komnat doktora Morgenese, podivínského hradního učence, které jsou plné nejroztodivnějších věcí. Když starý muž vyzve Simona, aby se stal jeho učněm, mladík jásá – až do chvíle, kdy zjistí, že Morgenes dává před kouzly přednost učení čtení a psaní. Prastarý král Jan brzy umírá a k převzetí trůnu se připravuje starší z jeho dvou synů Eliáš. Jošua, Eliášův zachmuřený bratr, kterému kvůli zranění, při němž přišel o paži, přezdívají Jednoruký, se s budoucím králem ostře pohádá kvůli Pryratovi, knězi nedobré pověsti, jenž je jedním z nejbližších Eliášových rádců. Bratrský spor vrhne na hrad i na zemi stín temného mračna neblahé předtuchy. Eliášovo panování začíná dobře, ale tu přichází sucho a několik národů Východního Ardu sužuje mor. Po silnicích se brzy potulují lapkové a z odlehlých vesnic se začínají ztrácet lidé. Řád věcí se hroutí, královi poddaní ztrácejí důvěru v zákon, ale monarchu a jeho přátele jako by to vůbec netrápilo. V době, kdy se královstvím začíná ozývat nespokojené reptání, mizí Eliášův bratr Jošua; podle některých proto, že strojil spiknutí. Bezvládí, které panuje za Eliáše, mnohé rozčiluje; mezi

Tad Williams

jinými vévodu Isgrimnura z Rimmersgardu a hraběte Eolaira, vyslance ze západní země Hernystiru. Úzkost cítí dokonce i Eliášova vlastní dcera Miriamele; zvláště se bojí Pryrata, otcova důvěrníka a poradce. Mezitím si Simon vede jakž takž jako Morgenesův pomocník. Oba se rychle spřátelí, a to navzdory Simonově povaze prosťáčka a doktorově neochotě učit ho cokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo kouzla. Když se Simon jednou opět proplétá tajnými chodbami hayholtského labyrintu, objevuje tajný vchod a je téměř polapen Pryratem. Upláchne mu a vstupuje do tajné podzemní komory, v níž nachází Jošuu, jenž je tu držen v zajetí, aby byl připraven k obětování při jakémsi strašlivém rituálu, který plánuje Pryrates. Simon tam přivádí Morgenese; oba pak Jošuu osvobozují a odnášejí jej do doktorových komnat, odkud Jošua prchá na svobodu tunelem, který vede pod prastarým hradem. Poté, co Morgenes vyšle ke svým záhadným přátelům ptačí posly se zprávou o posledních událostech, přichází jej i Simona zatknout král s Pryratem. Morgenes je v boji s Pryratem zabit, ale Simon díky jeho oběti může uniknout tunelem. Zpola šílený Simon prochází půlnočními chodbami pod hradem, jenž v sobě skrývá ruiny starého paláce Sithů. Vynořuje se na hřbitově za městskými zdmi a je přiváben světlem ohně. Stává se svědkem příšerné scény: Pryrates a král Eliáš se účastní rituálu s černě oděnými stvořeními s bílými obličeji. Bledé stvůry dají Eliášovi prapodivný šedý meč strašlivé síly, jménem Žal. Simon prchá. Vede bědný život na okraji velkého lesa Starosrce a po několika týdnech je téměř mrtvý hlady a vyčerpáním – a přece stále tak daleko od svého cíle, Jošuovy severní pevnosti Naglimund. Když jde žebrat do lesní chatrče, nachází v pasti lapenou podivnou bytost – jednoho ze Sithů, člena rasy, o níž se myslelo, že patří jen do mýtů, nebo přinejmenším již dávno vymřela. Zálesák, majitel chatrče, se vrací, ale než může bezmocného Sithu zabít, sráží jej Simon k zemi. Sotva je Sitha osvobozen, utíká a zastaví se jen proto, aby po Simonovi mohl střelit bílý šíp. Pak zmizí. Neznámý hlas Simonovi říká, aby si bílý šíp nechal, že to je sithijský dar.

Věž Zeleného anděla 1

Nový příchozí je mužík trpasličího vzrůstu, troll jménem Binabik, který jezdí na velkém šedém vlku. Poví Simonovi, že jde jen náhodou kolem a že chlapce doprovodí do Naglimundu. Simon a Binabik po cestě na Naglimund přestojí mnohá dobrodružství a podivné události; zjistí, že narazili na hrozbu větší, než je král a jeho rádce, kteří byli oloupeni o zajatce. Nakonec, když je pronásledují nezemští bílí psi s cejchem Bouřného štítu, hory zlé pověsti, která se tyčí daleko na severu, jsou nuceni uprchnout do úkrytu lesního domu Geloë, tajemné vědmy s pověstí čarodějnice, která po diskusi s nimi přisvědčuje, že se do osudu království Kněze Jana nějak zapletli Nornové, rozvadění příbuzní Sithů. Cestou do Naglimundu jim hrozí lidští i jiní pronásledovatelé. Poté, co Binabika zasáhne šíp, musí se s ním Simon a jeden ze zachráněných cestovatelů – služebná dívka – lopotit lesem. Tam je napadá huňatý obr. V poslední chvíli jsou zachráněni Jošuou a jeho loveckou družinou. Princ je odváží na Naglimund, kde Binabikovi ošetří rány a kde je potvrzeno, že se Simon skutečně zapletl do děsivého víru událostí. Brzy přichází Eliáš a obléhá Jošuův hrad. Simonovou společnicí – komornou – je ve skutečnosti princezna Miriamele, která putovala na zapřenou, protože prchala před svým otcem, o jehož příčetnost si kvůli Pryratově vlivu dělá starosti. Z celého severu a odjinud proudí za Jošuou do Naglimundu lidé, hledající ochranu před šíleným králem. Pak, když princ a ostatní diskutují o nadcházejícím boji, objevuje se v zasedacím sále podivný starý Rimmeřan jménem Jarnauga. Je členem Bratrstva Svitku, skupiny učenců a zasvěcenců, k nimž patřili i Morgenes a Binabikův pán. Jarnauga přináší další chmurné novinky. Říká, že jejich nepřítelem není jen Eliáš; králi pomáhá Ineluki, Král bouří, jenž byl kdysi sithijským princem, ale je už pět století mrtev a jeho nehmotná duše nyní vládne z Bouřné hory Nornům, sinalým příbuzným vyhnaných Sithů. Právě strašlivé kouzlo šedého meče Žalu zapříčinilo, spolu s útokem lidí na Sithy, Inelukiho smrt. Bratrstvo Svitku věří, že Žal dostal Eliáš a že tento dar představuje první krok v nějakém nerozluštitelném plánu pomsty, plánu, který uvrhne zemi do rukou nemrtvého Krále bouří. Jediná naděje po-

Tad Williams

chází z prorocké básně, která jako by naznačovala, že „tři meče“ by mohly mocné Inelukiho kouzlo odvrátit. Jedním z mečů je Žal Krále bouří, který už padl do rukou jejich nepřítele krále Eliáše. Další je rimmerská zbraň Minneyar, jež kdysi také zůstávala na Hayholtu, její současný výskyt ale není znám. Třetím je Trn, černý meč sira Camarise, největšího rytíře dvora krále Jana. Jarnauga a ostatní mají za to, že jej lze vystopovat někde na mrazivém severu. Kvůli této chabé naději vysílá Jošua na výpravu za Trnem Binabika, Simona a několik vojáků, přestože se Naglimund připravuje na obléhání. Narůstající krize zasahuje i další. Princezna Miriamele, znechucená tím, jak se ji strýc Jošua snaží chránit, utíká z Naglimundu v přestrojení ve společnosti záhadného mnicha Cadracha. Doufá, že se dostane do jižního Nabbanu a přesvědčí své tamější příbuzné, aby Jošuovi pomohli. Starý vévoda Isgrimnur na Jošuovo naléhání změní svůj velmi snadno rozpoznatelný zevnějšek a vydá se uprchlíky pronásledovat. Wrannský učenec Tiamak, který přebývá v bažinách, obdrží od svého dávného učitele Morgenese podivnou zprávu, která mluví o nadcházejících zlých časech a naznačuje, že v nich Tiamak sehraje svou roli. Maegwin, dcera hernystirského krále, bezmocně sleduje, jak její rodinu a zem vtahují výhrůžky Nejvyššího krále Eliáše do války. Binabika, Simona a jejich druhy přepadne se svými služebníky Ingen Jegger, lovčí z Bouřného štítu. Spasí je náhle se zjevivší Sitha Jiriki, kterého předtím Simon zachránil ze zálesákovy pasti. Když se dozví o jejich pátrání po Trnu, rozhodne se je Jiriki doprovázet k Urmsheimským horám, bájnému příbytku velkých draků. V době, kdy Simon a ostatní dorazí k horám, přivádí král Eliáš k Jošuovu hradu Naglimundu obléhací armádu, a i když jsou první útoky odraženy, obránci trpí obrovskými ztrátami. Nakonec se zdá, že se Eliášovy síly stahují a obléhání vzdávají, ale než mohou obyvatelé pevnosti začít oslavovat, na severním obzoru se objevuje příšerná bouře a snáší se na Naglimund. Bouře je pláštíkem, pod nímž cestuje Inelukiho strašlivá armáda Nornů a obrů. Poté, co Rudá ruka, hlavní Inelukiho služebník, rozboří brány Naglimundu, začíná hrozný masakr.

Věž Zeleného anděla 1

Jošuovi a několika dalším se z trosek hradu daří prchnout. Než se uchýlí do velkého lesa, princ Jošua proklíná Eliáše za jeho neuvážené spojenectví s Králem bouří a přísahá, že si vezme korunu svého otce. Simon a jeho přátelé vystoupí na Urmsheim a procházejí velkými nebezpečími, až objeví Udunův strom, titánský zamrzlý vodopád. V jeskyni, podobné hrobce, nacházejí Trn. Než si jej mohou vzít a odejít, znovu se objevuje Ingen Jegger a znovu je se svou jednotkou vojáků napadá. Boj probouzí Igjarjuka, bílého draka, jenž po léta spal pod ledem. Na obou stranách je zabito mnoho mužů. Na místě zůstává sám Simon, a protože se ocitá na hraně útesu, nemá kam utéct; když se k němu ledový červ spouští, Simon zvedá meč a mávne jím. Zalévá jej vřelá dračí krev a on upadá do bezvědomí. Budí se v jeskyni v trollích horách Yiqanuc. Jiriki a Haestan, erkynský voják, jej léčí. Trn tak sice byl na Urmsheimu získán, ale Binabik je i s Rimmeřanem Sludigem uvězněn příslušníky vlastní rasy a hrozí jim trest smrti. Simon byl dračí krví zjizven a zbělal mu silný pramen vlasů. Jiriki mu dává jméno „Bělokadeřný“ a říká Simonovi, že ať už je to k dobrému nebo zlému, byl neodvolatelně poznamenán.

Stručnýobsah obsah Kamene Stručný Kamenerozluky rozluky Simon, Sitha Jiriki a voják Haestan jsou váženými hosty v horském městě maličkých qanuckých trollů. Ale se Sludigem – jehož rimmerský národ je odvěkým nepřítelem trollů – a se Simonovým qanuckým přítelem Binabikem není zacházeno tak dobře; Binabikův lid je oba drží v zajetí a hrozí jim trest smrti. Na audienci u Pastýře a Lovčí, vládců Quanucu, vyjde najevo, že Binabik není obviňován pouze z opuštění vlastního kmene, ale též z porušení slibu manželství, který dal Sisqi, nejmladší dceři vládnoucího rodu. Simon prosí Jirikiho o přímluvu, ale Sitha má povinnosti k vlastní rodině a v žádném případě nechce zasahovat do trollích soudů. Krátce před blížící se popravou Jiriki odjíždí domů. Přestože je Sisqi rozhořčená Binabikovou zdánlivou zradou, nechce, aby zemřel. Se Simonem a Haestanem zosnuje útěk obou vězňů, ale když v jeskyni Binabikova učitele hledají svitek, jenž jim má prozradit, kde hledat místo jménem Kámen rozluky – o němž se Simon dozvěděl ve snu – jsou rozzlobenými vládci Qanuců znovu lapeni. Ale závěť Binabikova učitele potvrzuje jeho příběh, kterým omlouval svou nepřítomnost, a varování přesvědčí Pastýře a Lovčí, že celé zemi hrozí nebezpečí, které dosud přehlíželi. Po krátkém rozhodování jsou vězni omilostněni, dostávají povolení opustit Yiqanuc a odvézt mocný meč Trn princi Jošuovi, který odešel do vyhnanství. Na cestě z hor je doprovází Sisqi s dalšími trolly. Princ Jošua s malou skupinkou svých příznivců unikne ze zničeného Naglimundu a bloudí po lese Starosrce, pronásledován Norny Krále bouří. Musí se bránit nejen šípům a kopím, ale též černé magii; setkají se však s lesní ženou Geloë a s Leleth, němým děvčátkem, které Simon vyrval ze spárů psům z Bouřné smečky. Podivná dvojice vede princovu druži-

Tad Williams

nu lesem na místo, které kdysi patřilo Sithům a kam se Norni neodváží ze strachu, že by porušili prastarou Smlouvu mezi rozdělenými rodinami. Geloë jim poté řekne, že by se měli vydat dál, na další místo, které je Sithům ještě posvátnější, ke Kameni rozluky, kam předtím poslala i Simona, když se s ním spojila ve snu. Miriamele, dcera Nejvyššího krále Eliáše a Jošuova neteř, cestuje na jih v naději, že mezi příbuznými na nabbanském dvoře získá pro Jošuu spojence; doprovází ji zhýralý mnich Cadrach. Zajme je hrabě Streáwe z Perdruinu, vychytralý a hrabivý muž, který Miriamele oznámí, že ji předá nejmenovanému člověku, jemuž dluží laskavost. K Miriamelině radosti je oním neznámým její přítel otec Dinivan, tajemník lektora Ranessina, hlavního představitele Matky církve. Dinivan je i členem Bratrstva Svitku a doufá, že Miriamele přesvědčí lektora, aby odsoudil Eliáše a jeho rádce, odpadlého kněze Pryrata. Matka církev je pod velkým tlakem; nejen ze strany Eliáše, který požaduje, aby se nemíchala do jeho záležitostí, ale i ze strany Ohnivých tanečníků, náboženských fanatiků, kteří tvrdí, že je ve snech navštěvuje Král bouří. Ranessin vyslechne Miriamele a je zřejmé, že v něm její vyprávění vyvolalo velké starosti. Simona a jeho společníky napadnou při sestupu z hor sněžní obři. Voják Haestan a mnoho trollů padne v boji. Později, když Simon přemýšlí o nespravedlnosti života a smrti, z nepozornosti oživí Jirikiho zrcadlo, které mu Sitha dal, aby ho mohl přivolat, a na Cestě snů se setká nejprve s matriarchou Sithů Amerasu a poté se strašlivou královnou Nornů Utuk’ku. Amerasu se snaží proniknout do plánů Utuk’ku a Krále bouří a na Cestě snů pátrá po spojencích a po vědomostech. Jošua a zbytek jeho družiny konečně vyjdou z lesa na stepi Horního Thrithingu, kde jsou téměř okamžitě zajati nomádským klanem, vedeným velkým thénem Fikolmijem, otcem Jošuovy milenky Vorževy. Fikolmij je rozvzteklen ztrátou dcery a poté, co Jošuu hrubě ztluče, zosnuje souboj, v němž má být princ zabit; jeho plán však nevyjde a Jošua přežije. Fikolmij je přinucen vyplatit prince, s nímž uzavřel sázku, koňmi pro něj i jeho družinu. Jošua, na nějž silně doléhá zahanbení, které cítí Vorževa, se se svou milou před zraky Fikolmije a celého

Věž Zeleného anděla 1

jeho klanu ožení. Když velký thén zlomyslně oznámí, že se blíží vojáci krále Eliáše, aby Jošuovu skupinu zajali, princ se svými společníky prchá na východ ke Kameni rozluky. V dalekém Hernystiru je Maegwin poslední členkou své rodové linie. Její otec král i bratr Gwythinn byli zabiti při boji s Eliášovým nohsledem Skalim, a ona se i se svým lidem uchýlila do jeskyní Grianspogských hor. Maegwin trápí podivné sny, které ji lákají do starých dolů a jeskyní pod horami. Hrabě Eolair, nejvěrnější vazal jejího otce, ji jde hledat a společně objeví ohromné podzemní město Mezutu’a. Maegwin je přesvědčena, že tu žijí Sithové a že přijdou Hernystiřanům na pomoc, jak tomu bylo i v dávné minulosti, ale v chátrajícím městě naleznou pouze permončíky, podivné, plaché obyvatele podzemí, kteří jsou vzdálenými příbuznými nesmrtelných. Permončíci, jež jsou kromě kamenořezbářů i zdatnými kovotepci, jim prozradí, že meč Minneyar, po němž pátrají Jošuovi lidé, je ve skutečnosti zbraň známá pod jménem Jasný osten a pohřbená s Knězem Janem, otcem Jošuy a Eliáše. Tato zpráva má pro Maegwin pramalý význam, protože snila o tom, že svým lidem přivede opravdovou pomoc. Navíc ji trápí láska k Eolairovi, kterou pokládá za pošetilou; proto si pro něj vymyslí úkol – aby předal zprávu o Minneyaru spolu s mapami chodeb vykopaných permončíky, včetně tunelů pod Hayholtem, Jošuovi a jeho skupině. Eolair je zmaten a rozhořčen, že je posílán pryč, ale uposlechne. Simon s Binabikem a Sludigem nechají Sisqi a ostatní trolly na úpatí hor a pokračují zasněženou prázdnotou Bílé pustiny. Na severním okraji velkého lesa naleznou staré opatství, obydlené dětmi a starší dívkou, která o ně pečuje, jménem Skodi. Zůstanou na noc, jsou rádi, že se vyspí v teple, ale ukáže se, že Skodi není taková, jak by se na první pohled zdálo: ve tmě všechny tři s pomocí kouzel uvězní a poté začne obřad, jímž zamýšlí vyvolat Krále bouří a ukázat mu, že se zmocnila meče Trnu. Zjeví se jí jeden z nemrtvých členů Rudé ruky, vtom však jedno dítě poruší rituál a přivolá ohromné množství kopáčů. Skodi i děti přijdou o život, ale Simon i jeho druhové se zachrání, hlavně díky Binabikově divoké vlčici Qantace. Jenže Simon, zpola šílený z hlasu Rudé ruky, který mu neustále zní v hlavě, odcválá od svých druhů, narazí do

Tad Williams

stromu a ztratí vědomí. Skutálí se do úzké rokliny a Binabik se Sludigem ho nedokáží najít. Nakonec naplněni žalem vezmou meč Trn a pokračují v cestě ke Kameni rozluky bez Simona. Kromě Miriamele a Cadracha přijeli do lektorova paláce v Nabbanu i další lidé. Jedním z nich je Jošuův spojenec vévoda Isgrimnur, který pátrá po Miriamele. Dalším je Pryrates, jenž lektorovi přivezl ultimátum Nejvyššího krále. Lektor rozzlobeně vyloučí krále i Pryrata z církve; králův vyslanec odchází od večeře s hrozbami na rtech. Té noci se Pryrates promění s pomocí kouzla, které dostal od služebníků Krále bouří, a stane se z něj temná věc. Zabije Dinivana a poté brutálně zavraždí i lektora. Pak zapálí palác, aby veškeré podezření obrátil na Ohnivé tanečníky. Cadrach, který se Pryrata nesmírně bojí a celou noc přemlouvá Miriamele k odchodu, princeznu nakonec omráčí a odtáhne ji pryč. Isgrimnur najde umírajícího Dinivana a dostane od něj znak Bratrstva Svitku pro Wranňana Tiamaka a instrukce, aby odjel do hostince Pelippina mísa v Kwanitupulu, městě na okraji mokřin na jih od Nabbanu. Tiamak mezitím dostal od Dinivana zprávu a je na cestě do Kwanitupulu, jeho cestu však téměř ukončí setkání s krokodýlem. Zraněný a v horečce dorazí do Pelippiny mísy, kde se mu dostane nevlídného přijetí od nové majitelky hostince. Miriamele se probírá, aby shledala, že ji Cadrach odvlekl do podpalubí jakési lodi. Zatímco opilý mnich spal, loď vyrazila na moře. Záhy je objeví Niskie Gan Itai, jejíž prací je chránit loď před nebezpečnými mořskými tvory zvanými kilpa. Ačkoliv jí černí pasažéři v zásadě nevadí, přesto je ohlásí majiteli lodě, mladému nabbanskému šlechtici jménem Aspitis Preves. Daleko na severu se Simon probírá ze snu, v němž se znovu objevila sithijská žena Amerasu a který mu prozradí, že Král bouří Ineluki je její syn. Simon je ztracen v jednotvárném zasněženém lese Starosrci. Pokusí se použít Jirikiho zrcadlo, aby přivolal pomoc, ale na jeho prosby nikdo neodpovídá. Nakonec se vydá směrem, který mu připadá nejsprávnější, přestože ví, že má na překonání desítek mil zimního lesa jen mizivou šanci. Naživu se udržuje pomocí kořínků a brouků, zdá se ale,

Věž Zeleného anděla 1

že je jen otázkou, zda dříve naprosto zešílí, nebo zemře hlady. Konečně je zachráněn příchodem Jirikiho sestry Aditu, která se objevila v odpověď na jeho volání do kouzelného zrcadla. Použije jakési kouzlo, které jako by proměnilo zimu v léto, a když skončí, vstoupí oba do skryté sithijské pevnosti Jao éTinukai’i. Je to místo magické krásy a nadčasovosti. Setkání s Jirikim je nesmírně radostné, poté, co je Simon odveden k rodičům Jirikiho a Aditu, Likimeyi a Shima’onarimu, radost se mění v hrůzu. Vůdci Sithů mu sdělí, že do Jao é-Tinukai’i nebyl nikdy vpuštěn žádný smrtelný a že Simon musí zůstat navždy. Jošua a jeho družina jsou pronásledováni do severních stepí, ale když se obrátí k zoufalému odporu, zjistí, že jejich pronásledovatelé nejsou Eliášovi vojáci, ale Thrithingští, kteří odešli od Fikolmijova klanu, aby se připojili k princovi. Společně pod vedením Geloë konečně dorazí k Sesuad’ra, Kameni rozluky, vysokému skalnatému vrchu uprostřed širokého údolí. Právě tady byla uzavřena dohoda mezi Sithy a Norny, právě tady se oba rody rozešly. Jošuovi lidé se těší, že konečně nalezli alespoň na čas bezpečné útočiště. Také doufají, že přijdou na to, jaké vlastnosti tří Velkých mečů jim pomohou porazit Eliáše a Krále bouří, jak je slíbeno v prastaré básni kněze Nissese. Zdá se, že šílenství krále Eliáše, pána Hayholtu, je stále vážnější a kníže Guthwulf, bývalý králův oblíbenec, začíná pochybovat o jeho schopnosti vládnout. Když ho Eliáš přinutí dotknout se šedého meče Žalu, je Guthwulf téměř pohlcen jeho vnitřní silou a od té doby se již nikdy necítí tak dobře jako dřív. Dračice Ráchel, hlavní komorná, je dalším hayholtským starousedlíkem, zmateným děním kolem. Zjistí, že kněz Pryrates je zodpovědný za údajnou Simonovu smrt a rozhodne se, že se něco musí stát. Když se Pryrates vrátí z Nabbanu, bodne ho do zad. Kněz již vládne takovou mocí, že je pouze lehce raněn, ale když se na Ráchel otočí, aby ji zasáhl svým kouzlem, objeví se Guthwulf a je oslepen. Ráchel v nastalém zmatku unikne. Miriamele a Cadrach řekli majiteli lodi Aspitovi, že dívka je dcerou jednoho nižšího šlechtice a díky tomu je s nimi zacházeno vlídně; zvláště Miriamele se dostává zvláštních po-

Tad Williams

zorností. Cadrach je stále mrzutější a když se pokusí o útěk, dá ho Aspitis uvrhnout do želez. Miriamele, která se cítí bezmocná a opuštěná, dovolí Aspitovi, aby ji svedl. Isgrimnur mezitím po značných útrapách dorazil do Kwanitupulu. V hostinci najde Tiamaka, ale po Miriamele není ani stopy. Jeho rozčarování je rychle zapomenuto, když shledá, že slabomyslný stařec, který v hostinci pracuje jako vrátný, je Camaris, největší rytíř doby krále Jana, muž, jemuž kdysi patřil Trn. Camaris byl již čtyřicet let pokládán za mrtvého, ale co se mu skutečně přihodilo, zůstává zahaleno tajemstvím, protože starý rytíř má asi tolik rozumu jako malé děcko. Binabik se Sludigem, kteří stále nesou meč Trn, uniknou pronásledování sněžných obrů jen díky tomu, že si postaví vor a přeplují jezero, vzniklé zatopením údolí kolem Kamene rozluky. Simonovo uvěznění v Jao é-Tinukai’i je spíše nudné než děsivé, ale přesto se o své přátele v ohrožení strachuje. Zavolá si jej První pramáti Sithů – Amerasu – a Jiriki ho dovede k jejímu podivnému domu. Amerasu prozkoumá Simonovu paměť, zda nenalezne něco, co by jí pomohlo objasnit záměry Krále bouří, a pošle ho pryč. Po několika dnech je Simon pozván na shromáždění všech Sithů. Amerasu oznamuje, že jim poví, co se dozvěděla o Inelukim; nejdříve ovšem svým lidem vytkne jejich neochotu k boji a nezdravou posedlost vzpomínkami a smrtí. Přinese jednoho ze Svědků, předmět, který, podobně jako Jirikiho zrcadlo, umožňuje přístup na Stezku snů. Amerasu se právě chystá ukázat Simonovi i Sithům, co dělají Král bouří a královna Nornů, ale místo toho se objeví samotná Utuk’ku a obviňuje Amerasu z lásky ke smrtelným a z přílišné zvědavosti. Ze Svědka vystoupí jeden příslušník Rudé ruky a zatímco se Jiriki a další Sithové potýkají s plamenným duchem, vrazí do Jao é-Tinukai’i Ingen Jegger, lovčí královny Nornů, a Amerasu zavraždí. Umlčí ji tak dřív, než se může podělit o svá zjištění. Ingen je zabit a Rudá ruka zahnána, byly ale napáchány velké škody. Všichni Sithové truchlí a Jirikiho rodiče ruší svůj rozsudek nad Simonem. Posílají ho za doprovodu Aditu z Jao é-Tinukai’i.

Věž Zeleného anděla 1

Při odchodu chlapec zaznamená, že věčné léto, panující v sithijském městě, výrazně ochladlo. Na okraji lesa ho Aditu posadí do loďky a předá mu balíček od Amerasu, který má odnést Jošuovi. Simon pak pluje přes jezero ke Kameni rozluky, kde se setká s přáteli. Na krátkou dobu tu budou před sílící bouří všichni v bezpečí.

Předmluva Guthwulf, kníže z Utanyeatu, přejížděl prsty po poškrábaném dřevu Velkého stolu Kněze Jana a zneklidňovalo ho nepřirozené ticho. Až na sípavé oddechování Eliášova vínonoše a cinkání lžic o misky tonul velký sál v tichu – v mnohem hlubším tichu, než jaké by odpovídalo společné večeři dobrého tuctu stolovníků. Na slepého Guthwulfa doléhalo mlčení zvlášť silně, ačkoliv to vlastně nebylo nic mimořádného: v těchto dnech u královy tabule jídávalo už jen nemnoho hostů a ti, kdo se pohybovali v Eliášově blízkosti, vypadali, že mají starost hlavně o to, aby se z ní opět dostali; v žádném případě nehodlali pokoušet osud něčím tak riskantním, jako je konverzace u stolu. Před pár nedělemi se jeden žoldácký kapitán z Lučního Thrithingu jménem Ulgart dopustil té chyby, že zavtipkoval o lehčích mravech nabbanských žen. Tento názor byl mezi thrithingskými muži rozšířen, protože nedokázali pochopit, jak si někdo může malovat tváře a nosit oděvy, jež podle měřítek kočovného národa odhalovaly nestoudně velké části těla. Ulgartův drsný žert by jiná mužská společnost přešla bez povšimnutí a protože na Hayholtu zůstalo žen jen málo, u Eliášova stolu seděli výhradně muži. Žoldnéř bohužel zapomněl – nebo možná ani nevěděl – že manželka Nejvyššího krále, zabitá thrithingským šípem, byla také z Nabbanu. Ještě se nepodával ani zákusek, a Ulgartova hlava již visela na sedle vojáka Erkynské gardy, který ji vezl na jedno z kopí na vrcholu Nearulaghské brány pro potěchu hejna místních havranů. Uplynulo už hodně vody od doby, kdy stoly na Hayholtu jiskřily hovorem, říkal si Guthwulf; dnes se stolování odehrává takřka za hrobového ticha, rušeného pouze hlasitým oddechováním zpocených služebníků – z nichž každý se musel kvůli svým mizejícím spolupracovníkům otáčet za dva – nebo ob-

Tad Williams

časnými nervózními komplimenty od těch několika šlechticů a dvořanů, kteří nebyli s to se vyhnout královu pozvání. Teď Guthwulf zaslechl šum tichého hovoru a rozeznal hlas sira Fluirena, který cosi králi šeptal. Starý rytíř se právě vrátil ze svého rodného Nabbanu, kde působil jako králův vyslanec u vévody Benigarise; dnes seděl na čestném místě po pravici Nejvyššího krále. Stařec již dříve Guthwulfovi sdělil, že jeho dnešní dopolední schůzka s králem proběhla docela normálně, ale přesto se zdálo, že si Eliáš dělá nějaké starosti. Guthwulf nemohl usuzovat podle zraku, ale léta strávená po králově boku mu dovolila vybavit si jeho obraz při každém zakolísání v hlase, při každé z nezvyklých poznámek. Navíc byly Guthwulfův sluch, čich a hmat, jež se od ztráty zraku výrazně zostřily, v přítomnosti Eliášova meče Žalu ještě o poznání bystřejší. Od té chvíle, kdy král přinutil Guthwulfa, aby se zbraně dotkl, mu připadala jako něco živého, něco, co ho znalo, co tiše, ale ostražitě vyčkává jako plíživé zvíře, které zachytilo pach. Z pouhé blízkosti té zbraně mu naskakovala husí kůže a nervy měl napjaty jako struny. Občas, uprostřed noci, když ležel bdělý obklopen slepou temnotou, měl za to, že přes stovky loktů kamene, dělící ho od královy komnaty, meč cítí, že slyší tepání jeho šedého srdce. Eliáš náhle odstrčil svou židli a její zaskřípání po podlaze všechny vyděsilo. Guthwulf si představil lžíce a poháry zastavené na půli cesty k ústům. „Zatraceně, starče,“ zavrčel král, „sloužíš mně, nebo tomu cucákovi Benigarisovi?“ „Já pouze vyřizuji, co vévoda říkal, Výsosti,“ bránil se Fluiren rozechvělým hlasem. „Ale myslím, že nechtěl dát najevo žádnou neúctu. Má v pohraničí starosti s thrithingskými klany, a Wranňané se také začínají stavět na zadní.“ „A co je mi po tom?“ Guthwulf téměř viděl Eliáše přimhouřit oči, tolikrát byl svědkem změn jeho výrazu, vyvolaných hněvem. Králova bledá tvář nejspíš získala nažloutlý nádech a pokryla se kapičkami potu. V poslední době Guthwulf několikrát zaslechl sluhy, jak si šeptají, že král povážlivě zhubl. „Já jsem Benigarisovi pomohl na trůn, Aedon ho zatrať! A dal jsem mu lektora, který se mu nebude do ničeho plést!“

Věž Zeleného anděla 1

Eliáš se zarazil. Jedině Guthwulf zaslechl jak se Pryrates, sedící naproti knížeti, prudce nadechl. Král si možná uvědomil, že zašel příliš daleko, omluvil se nejistým žertem a vrátil se k tiché rozmluvě s Fluirenem. Guthwulf chvíli seděl jako přimrazený, pak se rychle chopil lžíce a pustil se do jídla, aby zamaskoval náhlý nával strachu. Jak asi teď vypadá? Nezírají na něj? Nezpozorovali náhodou zrádný nach v jeho tváři? Znovu a znovu mu zněla v uších králova slova o lektorovi a Pryratův poplašený nádech. Druzí si určitě budou domýšlet, že se Eliáš prořekl o ovlivnění volby poddajného Velligise na Ranessinovo místo, Guthwulf ale věděl své. Pryratova reakce ve chvíli, kdy král podle jeho názoru prozradil příliš, mu potvrdila jeho částečné podezření, a sice že Pryrates má v Ranessinově skonu prsty. A teď si byl jistý, že král o tom ví rovněž – možná dokonce lektorovo zabití nařídil. Král i jeho rádce se spřáhli s démony a zavraždili nejvyššího kněze Božího. Třebaže byl Guthwulf obklopen množstvím lidí, v tu chvíli se cítil opuštěn jako na vrcholku větrem bičovaného štítu. Břímě strachu a klamu na něj již začínalo být příliš těžké. Nadešel čas k útěku. Lépe být slepým žebrákem v nejšpinavějších nabbanských stokách než strávit ještě další hodinu v této proklaté a strašidelné tvrzi. Guthwulf otevřel dveře své komnaty, zůstal stát ve vchodu a nechal se zalévat chladivým průvanem z chodby. Byla půlnoc. I kdyby nebyl zaslechl žalostný hlas zvonu z věže Zeleného anděla, stejně by poznal hluboký chlad, dotírající na jeho tvář a oči, břitkou zimu, která vládne v době, kdy slunce dosáhne nejvzdálenějšího bodu své pouti. Bylo podivné užívat oči jako orgán citu, ale poté, co ho Pryrates připravil o zrak, se ukázalo, že je to nejcitlivější část jeho těla, zaznamenávající každičkou změnu větru a počasí daleko přesněji než třebas bříška prstů. I tak mu připadalo hrozné používat je takovým způsobem, byť svému původnímu účelu již nesloužily. Nejednou se probudil, zpocený a vyděšený, ze snu, v němž sám sebe viděl jako beztvaré, plíživé cosi s masitými výrůstky s nevidomýma očima na konci, podobnými tykadlům hlemýždě, trčícími z tváře. Ve snech stále ještě

Tad Williams

viděl; vědomí, že to, nač se dívá, je on sám, ho znovu a znovu svou hrůzou burcovalo ze spánku, zpět do skutečné temnoty, jež se mu stala trvalým domovem. Vyšel ven na hradní chodbu a znovu ho překvapilo, že je stále obklopen tmou, i když se přesunul z jedné místnosti do druhé. Jakmile zavřel dveře svého pokoje, kde v železném koši žhnuly dřevěné uhlíky, do těla se mu zakousl nepříjemný chlad. Slyšel tlumené cinkání zbroje stráží, přecházejících po hradbách za otevřeným oknem, které vzápětí svou sténavou písní přehlušil vítr. Dole ve městě zavyl pes a kdesi v hloubi chodby se tiše otevřely a zavřely dveře. Několik okamžiků nerozhodně přešlapoval na místě a pak pomalu odstoupil ode dveří. Pokud má odejít, musí to udělat teď – nemělo žádný smysl stát v chodbě a dumat. Měl by si pospíšit a využít pozdní hodiny: ve světě oslepeném tmou si byl s ostatními opět téměř roven. Zbývala mu snad ještě jiná možnost? Na to, co se stalo z krále, již neměl žaludek. Musí odejít potají. Přestože králi v současnosti k ničemu nebyl – jako Králova paže, jež nebyla schopna vyrazit do bitvy – pochyboval, že by ho bývalý přítel nechal prostě jen tak jít. Slepec, který prchá z hradu, kde mu poskytovali jídlo i střechu nad hlavou a navíc opouští svého starého druha, který ho chránil před oprávněným hněvem Pryrata – to trochu příliš zavání zradou, přinejmenším muži, sedícímu na Trůnu z dračích kostí. Dlouho tento krok zvažoval, dokonce si trasu útěku několikrát prošel. Sejde dolů do Erchesteru a noc přečká ve svatém Sutrinovi – katedrála je prázdná a mniši jsou ke každému žebrákovi s dostatkem odvahy, aby strávil noc v městských zdech, pohostinní. Až se rozední, vmísí se mezi pocestné, zamíří ke Staré lesní cestě a dále na východ do Hasu Vale. A odtud – kdo ví? Snad dál do stepí, kde si podle šeptaných zvěstí staví princ Jošua armádu. Snad do nějakého opatství ve Stanshiru nebo jinam, někam, kde by našel útulek alespoň do té doby, než Eliášova nepředstavitelná hra nakonec přinese konečnou zkázu. Teď nebyl čas na rozmýšlení. Noc ho skryje před zvídavými pohledy; den ho zastihne v úkrytu ve svatém Sutrinovi. Je čas vyrazit.

Věž Zeleného anděla 1

Ale v okamžiku, kdy se vydal chodbou, ucítil po boku cosi sotva postřehnutelného – závan dechu, nedeﬁnovatelný pocit něčí přítomnosti. Otočil se a máchl rukou do vzduchu. Copak ho přece jen chtějí zastavit? „Kdo to...?“ Nikdo tam nebyl. Nebo, pokud byl někdo skutečně poblíž, stál tiše a tropil si posměch z jeho slepoty. Nohy měl náhle vratké, jako by se pod ním zhouply dlaždice. Další krok a ucítil sílu králova šedého meče, která ho zalila. Na chviličku měl za to, že zdi kolem něj zmizely. Opřel se do něj silný poryv větru a hned nato opět polevil. Co má tohle šílenství znamenat? Oslepený a zbavený rozumu. Téměř se rozplakal. Prokletý. Vzmužil se a vydal se dál, pryč od bezpečí své komnaty, ale podivný pocit ztráty rovnováhy ho po celou cestu nekonečnými hayholtskými chodbami neopouštěl. Pod tápajícími prsty mu proplouvaly podivné předměty – jemně vypracovaný nábytek a složitě tvarovaná leštěná zábradlí – které si z těchto míst nepamatoval. Dveře do místností služebnictva byly odemčené a přestože věděl, že v této části hradu nikdo není – velitelka služebných propašovala své ovečky jinam ještě před útokem na Pryrata – slyšel odkudsi z hlubin šeptavé hlasy. Otřásl se, ale pokračoval dál. Již znal nestálou a nejistou povahu současného Hayholtu; s touto podivnou proměnlivostí se setkal ještě před tím, než přišel o zrak. Nepřestával počítat kroky. V minulých týdnech si tuto cestu několikrát vyzkoušel: k zákrutu chodby to bylo třicet pět kroků, další dva tucty k průchodu a pak ven do úzké, chladem poznamenané Vinné zahrady. Potom padesát kroků a bude opět pod střechou, v chodbě u kaple. Stěna pod jeho dlaní zteplala a najednou byla palčivě horká. Ucukl a strachy a bolestí zalapal po dechu. Chodbou proběhlo slabé volání. „... T’si e-isi’ha as-irigú...!“ Položil rozechvělou ruku zpět na zeď a ucítil pouze kámen, vlhký a studený chladem noci. Vítr mu čechral šaty – buď vítr, nebo ševelící, nehmotný dav. Působení šedého meče bylo nyní velmi silné. Guthwulf pospíchal hradními chodbami a hrozivě proměn-

Tad Williams

livých stěn se dotýkal co možná nejméně. Pokud mohl soudit, byl jedinou skutečně živou bytostí v této části tvrze. Cizí zvuky a doteky, lehké jako kouř či křídla můr, jsou pouhou fantazií, ujišťoval se – zastavit ho nedokáží. Jsou to stíny Pryratových magických hrátek. Nedovolí jim, aby mu bránily v útěku. Nezůstane uvězněný v těchto zkažených zdech. Nahmatal hrubé dřevo dveří a ke své nesmírné radosti zjistil, že se v počítání nezmýlil. Měl co dělat, aby zadržel vítězný i úlevný výkřik. Došel k malému portálu vedle Velké jižní brány. Za ní najde otevřenou oblohu a domky, jejichž obyvatelé slouží ve Vnitřní pevnosti. Když však dveře otevřel a vstoupil do nich, namísto kousavého nočního chladu, který čekal, ho ovanul horký vzduch a na pokožce ucítil žár mnoha ohňů. Ozývaly se mumlavé hlasy plné strachu a bolesti. Matko Boží! Zachvátily snad Hayholt plameny? Guthwulf ustoupil, ale nedokázal najít dveře, kterými vešel. Prsty narážely na kámen, který pálil stále víc. Šepot sílil v hučení mnoha rozčilených hlasů, tichých, ale přesto pronikavých jako bzučení včelího úlu. Šílenství, říkal si, iluze. Nesmí se vzdát. Vydal se klopýtavě dál, stále počítal kroky. Záhy mu nohy klouzaly v blátě hospodářského dvora, k jeho údivu mu však přitom podpatky cvakaly na hladké dlažbě. Neviditelný hrad neustále procházel jakousi strašnou proměnou – v jednu chvíli se chvěl a žhnul, vzápětí byl chladný a pevný. Vše se odehrávalo v naprosté tichosti, zatímco jeho nic netušící obyvatelé spali. Sen a skutečnost jako by se staly nedělitelným propletencem; temnota, v níž tonul, šuměla šeptajícími duchy, kteří ho rušili v počítání kroků, ale Guthwulf s ponurým odhodláním, které mu pomohlo překonat nejedno hrozivé nebezpečí v řadách Eliášových vojsk, bojoval dál. Neústupně se belhal k Prostřední pevnosti. Zastavil se, aby si na chvíli odpočinul poblíž místa – jak se alespoň podle svých stále nejistějších propočtů domníval –, kde stávalo obydlí hradního doktora. Do chřípí mu vnikl kyselý pach zuhelnatělých trámů. Natáhl ruku a ucítil, jak se mu v prstech drolí; bezděčně si vzpomněl na náhlý požár, který připravil o život Morgenese a několik vojáků. V tu chvíli, jakoby přivolány jeho myšlenkami, kolem

Věž Zeleného anděla 1

něj vyskočily plameny a obklopily ho ohnivou stěnou. Tohle nemůže být žádný přelud – vražedný žár cítil přímo na obličeji! Horko ho sevřelo jako drtící pěst, a ať se otáčel, jak se otáčel, únik nenalézal. Guthwulf vyrazil přidušený výkřik zoufalství. Je lapen, lapen! Uhoří tady! „Ruakha, ruakha Asu’a!“ Zpoza plamenů se ozývaly strašlivé hlasy. Síla šedého meče se mu šířila útrobami, prostupovala vším kolem něj. Zdálo se mu, že slyší jeho nepozemskou píseň a spolu s ní i slabou odpověď jeho krutých bratří. Tři meče. Tři ďábelské meče. Už si ho vyhlédly. Ozvalo se šustění, podobné mávání mnoha křídel, a kníže z Utanyeatu před sebou náhle ucítil průchod, prázdné místo v jinak celistvé plamenné stěně – průchod, odkud zavanul chladný vzduch. Nebylo jiného úniku; přehodil si plášť přes hlavu a odpotácel se do chodby plné tichých, chladných stínů.

ČÁST PRVNÍ

VYČKÁVAJÍCÍ KÁMEN

JIŽNÍ STAROSRCE ENKI-E-SHAO’SAYE

SESUAD’RA ŘEKA STEFFLOD

GADRINSETT ŘEKA YMSTRECCA

HORNÍ THRITHING

LUČNÍ THRITHING

JEZERNÍ THRITHING

Pod neznámou oblohou

Simon zamžoural na hvězdy, plující v černé noci. Bylo pro něj stále těžší zůstat vzhůru. Unavené oči upíral k nejjasnějšímu souhvězdí, nepravidelnému kruhu světel vznášejícímu se kousek nad otevřeným okrajem kupole, který připomínal zubatou vaječnou skořápku. To je ono. To je Vířící kolo, že je to tak? Vypadalo podivně eliptické – jako by samotná obloha, z níž hvězdy visely, byla roztažena do neznámého tvaru –, ale pokud to Vířící kolo není, co jiného by na podzimním nebi mohlo stát tak vysoko? Zajíc? Jenomže poblíž Zajíce svítí drobná hvězda – Chvost. A Zajíc nebyl nikdy tak velký, že ne? Polozbořenou budovou zaﬁčel vítr. Geloë ji nazývala „Observatoř“ – což je asi odrazem jejího suchého humoru, říkal si Simon. Až dlouhá staletí otevřela kamennou kupoli obloze, takže Simon věděl, že to ve skutečnosti hvězdárna být nemohla. Ani záhadní Sithové neuměli pozorovat hvězdy skrz pevný kamenný strop. Opět zadul vítr, tentokrát silněji, a přivál i drobné sněhové vločky. Přestože Simona roztřásl chlad, byl za něj vděčný, protože ho částečně zbavil ospalosti. Nebylo by dobré, kdyby usnul – určitě ne téhle noci. Tak, teď jsem muž, pomyslel si. No, téměř. Téměř muž. Ohrnul si rukáv kazajky a prohlížel si paži. Pokusil se za-

Tad Williams

tnout svaly a zamračil se nad neuspokojivým výsledkem. Přejel rukou přes předloktí a cítil místa, kde se řezné rány změnily v tuhé jizvy: tady zanechal své stopy začernalý dráp jednoho z Hunënů, tady uklouzl kdesi na svahu Sikkihoqu a odřel se. V tomhle spočívá dospívání? V získání spousty jizev? Říkal si, že to bude i v tom, že se člověk ze svých ran poučí – ale jaké ponaučení si může vzít z toho, co se mu přihodilo za poslední rok? Nedopusť, aby umírali tví přátelé, pomyslel si hořce. To je jedno ponaučení. Nepouštěj se do světa, kde tě budou honit příšery a šílenci. Nedělej si nepřátele. Takhle je to tedy se všemi moudrými slovy, která se mu všichni tak upřímně snažili předat. Žádná rozhodnutí nevypadala tak jednoduše jako v kázáních otce Dreosana, kde lidé měli jasný výběr mezi pekelnou a Aedonovou cestou. Podle svých nedávných zkušeností si Simon mohl vybírat pouze mezi jednou a druhou nepříjemnou možností, přičemž hranice mezi dobrem a zlem byla sotva postřehnutelná. Hvízdání větru kupolí Observatoře zesílilo. Simonovi začaly drkotat zuby. Přes všechnu krásu umně tesaných stěn, připomínajících perleť, měl pocit, že tu není vítán. Všechny proporce vypadaly podivně, uzpůsobené cizímu vkusu. Stejně jako další výtvory nesmrtelných architektů patřila i Observatoř beze zbytku Sithům, a smrtelní se v ní nikdy nebudou cítit dobře. Simon vstal a začal neklidně přecházet sem a tam. Slabá ozvěna jeho kroků zanikala v hvízdání větru. Na kruhovém sálu bylo zajímavé, že měl kamennou podlahu, jaké podle všeho Sithové již nepoužívali. Při vzpomínce na teplé, travnaté louky v Jao é-Tinukai’i si protáhl prsty v botách. Tam se procházel naboso a každý den ho hřálo letní slunce. Teď si složil ruce přes hruď, aby měl alespoň pocit tepla a pohodlí. Podlaha Observatoře byla poskládána z přesně vytesaných a pospojovaných dlaždic, ale oblé stěny vypadaly jednolitě, jakoby z jednoho kusu – snad to bylo přímo srdce Kamene rozluky. Simon se zamyslel. Ani ostatní budovy neměly žádné viditelné spoje či švy. Pokud Sithové vytesali všechny stavby přímo do povrchu skály a pokud pokračovali i do jejího nitra – Sesuad’ra byl tunely přímo provrtán – jak věděli, kde pře-

Věž Zeleného anděla 1

stat? Nebáli se, že můžou vykopat o jednu chodbu víc, než je únosné, a celá skála se rozpadne? To mu připadalo stejně úžasné jako ostatní sithijská kouzla, o nichž slyšel nebo která viděl a jež byla smrtelným zkrátka nepochopitelná – vědět, kde přestat. Zívl. Usiree Aedone, ta noc je ale dlouhá! Podíval se na oblohu, na mihotavé uhlíky hvězd. Chci vylézt nahoru. Chci se podívat na měsíc. Přešel po hladké podlaze a pustil se po jednom z dlouhých schodišť, která spirálovitě stoupala podél obvodu sálu. Počítal schody, jako již několikrát během této dlouhé noci. Když se dostal ke stovce, posadil se. Démantová záře jisté hvězdy, která při jeho předešlé cestě vzhůru plála uprostřed jednoho mělkého zářezu v rozpadlé hraně kupole, žhnula u samého okraje prohlubně. Brzy zmizí z dohledu za zbytkem střechy. Dobře. Takže trocha času již uplynula. Noc se zdlouhavě vleče, hvězdy vypadají nezvykle – alespoň čas pokračuje v obvyklé pouti. Zvedl se a pokračoval vzhůru. Pohyboval se po úzkém schodišti bez námahy, navzdory slabé závrati, která bezpochyby pomine po pořádném spánku. Došplhal až k nejvyššímu ochozu, úzkému kamennému pruhu podepřenému sloupy, jenž kdysi obkružoval celou budovu. Již dávno však zvětral a z větší části byl zbořený; nyní se od vrcholu schodiště táhl jen několik loktů. Hřeben vnější zdi končil právě nad Simonovou hlavou. Několik opatrných kroků po ochozu jej dovedlo k místu, kde trhlina v kupoli sahala tak nízko, že bylo možné dosáhnout na její hranu. Natáhl se, opatrně nahmatal spolehlivé úchyty a vytáhl se nahoru. Přehodil jednu nohu přes zeď a nechal ji viset do prázdna. Měsíc, zahalený v potrhaném závoji mraků, svítil natolik silně, že bílé ruiny dole zářily jako slonovina. Simonova vyhlídka byla dobře zvolená. Observatoř byla jedinou stavbou uvnitř vnější zdi, jež byla vyšší než samotná hradba, která dávala celé osadě vzezření rozsáhlé nízké budovy. Oproti jiným opuštěným sithijským městům, která viděl, se tu netyčily žádné věže, žádné vysoké jehly. Jako by tu byl rozlet sithijských stavitelů utlumen, jako by tu budovali čistě účelově, aniž stavěli na odiv svůj um. Ne že by zbytky staveb nebyly

Tad Williams

přitažlivé: z bílého kamene vycházelo zvláštní jiskření a budovy uvnitř hradby byly poskládány do nespoutané, přesto však vysoce logické symetrie. Přestože bylo celé město mnohem menší než Da’ai Chikiza nebo Enki-e-Shao’saye, právě ona skromnost a uniformita mu dodávaly jednoduchou krásu, odlišnou od jiných, velkolepějších měst. Observatoř stejně jako další velké stavby, jako byly Dům rozchodu a Dům vod – ta jména jim dala Geloë, i když Simon nevěděl, měla-li co společného s původním účelem staveb či nikoliv – obklopoval systém cestiček a menších budov nebo jejich zbytků, jejichž vzájemně propletené smyčky a spirály tvořily roztodivné tvary, jež ovšem působily přirozeně jako okvětní lístky květin. Velké plochy byly zarostlé pronikajícími stromy, ale dokonce i v nich bylo možné rozpoznat pozůstatky jakéhosi uspořádání, podobně jako uprostřed kruhů hub je možné rozeznat zelené plochy, kde rostly původní matečné houby. Uprostřed dávné osady, jež se musela pyšnit výjimečnou a křehkou krásou, se prostírala zvláštní dlážděná plošina. Z velké části byla zarostlá travou, ale i ve slabém měsíčním světle byly vidět stopy jejího původního bohatého zdobení. Geloë tuto centrální plochu pojmenovala Ohňovou zahradou. Simon, obeznámený pouze s lidskými osadami, by v ní viděl spíš tržiště. Za Ohňovou zahradou, na druhé straně Domu rozchodu, stála nehybná řada bílých kuželů – stanů Jošuovy družiny, jež se výrazně rozrostla díky nově příchozím, kteří se již několik týdnů po hrstkách trousili do osady. Na širokém vrcholku Kamene rozluky již mnoho místa nezbývalo a mnozí noví usedlíci se museli stáhnout do tunelů pod povrchem. Simon hleděl na mihotání vzdálených ohňů a zmocnil se ho pocit osamění. Chladná a lhostejná tvář měsíce se vznášela vysoko na obloze. Nevěděl, jak dlouho zíral do černé prázdnoty. Chviličku měl dojem, že usnul a zdá se mu sen, ale bylo jisté, že pocit beztíže, který se mu rozlil po těle, je opravdový – opravdový a děsivý. Pokoušel se vzchopit, ale končetiny, vzdálené a bez nervů, ho neposlechly. Jako by mu z těla zůstaly pouze oči.

Věž Zeleného anděla 1

Myšlenky mu v hlavě plály jako hvězdy, které pozoroval na obloze – ještě když byla obloha i hvězdy, když existovalo i něco jiného než současná nekonečná temnota. Prostoupila ho hrůza. Usires stůj při mně, copak již přišel Král bouří? Bude tahle tma panovat napořád? Bože, prosím, vrať zpátky světlo! A jakoby v odpověď na jeho modlitbu zajiskřila v temnotě světélka. Nebyly to hvězdy, jak se zpočátku zdálo, ale pochodně – maličké zářivé tečky, které pomalu rostly, jako by se přibližovaly z velké dálky. Oblak mihotavých světlušek se změnil v proud, proud v řadu, vinoucí se v pomalých spirálách. Byl to průvod, desítky pochodní, stoupaly do kopce stejnou cestou, kterou prošel i sám Simon, když se vrátil z Jao é-Tinukai’i. Simon už rozeznával postavy v pláštích s kápěmi; pohybovaly se zástupem s rituální důstojností. Jsem na Cestě snů, uvědomil si v tu chvíli. Amerasu říkala, že k ní mám blíž než většina ostatních. Ale na co se to dívá? Řada postav s pochodněmi dospěla na plošinu a roztáhla se do mihotavého vějíře, takže zabrala celé prostranství na vrcholu. Byl to skutečně Sesuad’ra, na jehož špičce stáli, ale Sesuad’ra, který se i ve světle pochodní naprosto lišil od toho, jejž Simon poznal. Ruiny už nebyly ruinami. Každý sloup i každá zeď byly naprosto neporušené. Je to minulost, Kámen rozluky tak, jak kdysi vypadal, nebo to má být nějaká jeho podivná budoucí verze, jak bude znovu vybudován – snad až si Král bouří podrobí celý Východní Ard? Dav dospěl až na plochu, ve které Simon poznal Ohňovou zahradu. Tam postavy v kápích odložily pochodně do jamek mezi dlaždicemi nebo na vrchol kamenných podstavců, takže se celé místo opravdu proměnilo v zahradu ohně, v pole mihotavého, zvlněného světla. Plameny, do nichž se opíral vítr, tančily a množství jisker zastiňovalo samotné hvězdy. Simon shledal, že je spolu s davem tažen k Domu rozchodu. Prolétl jiskřivou nocí a kamennými stěnami pronikl do osvětleného sálu, jako by byl jen nehmotným stínem. Neozývaly se žádné zvuky, jen v uších mu nepřetržitě šumělo. Zblízka mu připadalo, že předměty před ním nemají pevné okraje, že se

Tad Williams

chvějí a rozostřují, jako kdyby se celý svět vymanil ze svých přirozených hranic. Pokusil se zavřít oči, protože ho celý výjev zneklidňoval, ale shledal, že se svého snu zbavit nedokáže: mohl vše pouze sledovat jako nějaký bezmocný duch. Kolem velkého stolu stálo množství postav. Ve výklencích zdí vydávaly křišťálové koule chladné světlo a v jejich modré, oranžové a žluté záři tančily po stěnách dlouhé stíny. Další stíny vrhal předmět stojící na stole, složený ze soustředných kruhů jako velký astroláb, který Simon často leštíval v laboratoři doktora Morgenese – ale namísto mosazi a dubového dřeva byla tato věc sestrojena pouze z pruhů mihotavého světla, jako by ji někdo nakreslil tekutým ohněm přímo do vzduchu. Postavy kolem předmětu byly neostré, ale Simon již neměl žádné pochybnosti o tom, že to jsou Sithové. Nikomu by nemohly uniknout jejich pohyby podobné pohybům ptáků, jejich jemný půvab. Sithijská žena v blankytném šatu se naklonila ke stolu a jediným hbitým pohybem přidala ohnivému předmětu další plamennou linku. Její vlasy, černější než všechny stíny, černější než noční obloha nad Sesuad’ra, jí splývaly z hlavy a ramen jako oblak temnoty. Simonovi se okamžik zdálo, že by to mohla být mladší Amerasu, ale přestože bylo hodně toho, co měla společného s První pramáti, jak si ji pamatoval, bylo na ní i dost rozdílného. Po jejím boku stál bělovousý muž v rozevlátém karmínovém plášti. Z čela mu vyrůstalo cosi, co se podobalo bílému paroží, a Simona se na okamžik zmocnil palčivý neklid – něco takového již viděl v jiných, mnohem nepříjemnějších snech. Vousatý muž se předklonil a cosi ženě řekl; ta se otočila a přidala k vzoru další ohnivou linku. Přestože Simon neviděl černovlasé ženě do obličeje, tvář té, která stála za stolem naproti ní, byla zcela jasná. Tato tvář byla skryta za stříbrnou maskou, a postavu halil sněhobílý šat. Jakoby v odpověď černovlasé ženě pozdvihla královna Nornů ruku a celý ohnivý předmět přeškrtla pruhem bledého plamene; potom mávla ještě jednou, aby celou vnější kouli pokryla sítí lehce doutnajícího šarlatového světla. Vedle ní stál další muž, který pozorně sledoval každý její pohyb. Byl vysoký, mohutně stavěný, a na sobě měl černé brnění plné