Tad Williams
Kámen rozluky DRUHÁ KNIHA TRILOGIE JASNÝ OSTEN, ŽAL A TRN
Přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský
Copyright ©1990 by Tad Williams All Rights Reserved Copyright ©2018 for the Czech translation by David Záleský and Tomáš Zábranský Copyright ©2018 for Cover by Michael Whelan Copyright ©2018 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.
ISBN 978-80-7549-989-9
Tyto knihy věnuji své matce, Barbaře Jean Evansové, která ve mně vypěstovala vztah k Ropuší síni, Pralesu o stovkách akrů, Hrabstvím a k mnoha dalším místům, skrytým hluboko pod těmi, jež běžně známe. Vyvolala ve mně i neutuchající touhu po vlastních objevech, a také touhu dělit se o své objevy s ostatními. O tyto knihy bych se chtěl podělit právě s ní.
Autorova poznámka ... Ze všeho, co se kdy promění, co v pustém tanci pouť překříží, Chronóse rozryvná píseň zní, i slova dobře ji přiblíží. Kde jsou dne králové bojovní? Ti vysmívači slov? Při Kříži, kde jsou dne králové bojovní? Jejich sláva planými slovy je, jak pravil školáček koktavý, spletitou historkou listuje: Krále již skryly dob náplavy; kdoví, zda zemský disk sám není mihnutím pouhým slov v plameni, co se po vesmíru rozezní, rušíce bezbřehé zasnění. William Butler Yeats (Z Písně šťastného pastýře) Jsem zavázán Evě Cummingsové, Nancy Deming-Williamsové, Paulu Hudspethovi, Peteru Stampfelovi a Dougu Wernerovi, kteří se podíleli na zušlechťování této knihy. Jejich zasvěcené komentáře a návrhy zapustily kořeny – a v některých případech vyhnaly překvapivé květy. Také – jako obvykle – děkuji zvláště svým redaktorkám Betsy Wollheimové a Sheile Gilbertové, které pilně pracovaly hromům a bleskům navzdory. (Při té příležitosti chci říci, že všichni zmínění patří k tomu druhu lidí, které bych chtěl mít po boku ve chvíli, kdy bych narazil na Norny. Na to se dá nahlížet jako na dost pochybnou čest, ale je na mně, komu ji udělím.) Poznámka: Na konci knihy je seznam postav, slovník termínů a příručka výslovnosti.
BOUŘNÁ HORA
NORNFELLS
URMSHEIM
YIQANUC RIMMERSGARD FROSTMARCH
HERNYSTIR
STAROSRCE
WEALDHELM HRAD HAYHOLT
ERKYN
HORNÍ THRITHING
WARINSTEN LUČNÍ THRITHING PERDRUIN
NABBAN
JEZERNÍ THRITHING HORNÍ
VÝCH. ARD DOLNÍ
WRANN
WRANN
Obsah ℑ
Stručný obsah Trůnu z dračích kostí Předmluva
11 17
ČÁST PRVNÍ: OKO BOUŘE 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Hudba výšin Masky a stíny Křivopřísežník Miska saturejkového čaje Dům Zpívajícího muže Bezejmenní mrtví Ohně se šíří Na hřbetě Sikkihoqu Chlad a kletby Zrcadlo
23 41 62 87 112 135 157 187 212 247
ČÁST DRUHÁ: RUKA BOUŘE 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.
Kosti země Ptačí let Klan Hřebců Ohnivá koruna V Božích zdech Bez domova Bezvýznamná sázka
271 298 320 343 366 386 416
ČÁST TŘETÍ: SRDCE BOUŘE 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28.
Ztracená zahrada Mořeplavcovy děti Tisíc schodů Princ travin Letní branou Hluboké vody Erchesterští psi Lístky ve větrné smršti Namalované oči Černé saně Jiskry
Dodatky
445 464 491 515 538 561 582 611 640 659 681 707
Stručný obsah Trůnu z dračích kostí Hayholt po eóny patřil nesmrtelným Sithům, ti ale prchli z hradu před útokem lidí. Lidé této největší z tvrzí vládli dlouho, a vládli i zbytku Východního Ardu. Kněz Jan, Nejvyšší král všech lidských národů, je jeho zatím posledním pánem; po mládí, plném vítězství a slávy, vládl po desetiletí z trůnu z dračích kostí, vyrobeného z kostry draka Shurakaie. Simon, čtrnáctiletý nemotora, je jedním z pomocníků v hayholtských kuchyních. Rodiče mu zemřeli a tak jeho skutečnou rodinu tvoří komorné a jejich přísná velitelka, Dračice Ráchel. Kdykoliv se Simon může vymluvit z práce v kuchyni, odkrade se do komnat doktora Morgenese, podivínského hradního lékaře, které jsou plné nejroztodivnějších věcí. Když starý muž vyzve Simona, aby se stal jeho učněm, mladík jásá – až do chvíle, kdy zjistí, že Morgenes dává před kouzly přednost učení čtení a psaní. Prastarý král Jan brzy umírá a k převzetí trůnu se připravuje starší z jeho dvou synů Eliáš. Jošua, Eliášův zachmuřený bratr, kterému kvůli zranění, při němž přišel o paži, přezdívají Jednoruký, se s budoucím králem ostře pohádá kvůli Pryratovi, knězi nedobré pověsti, jenž je jedním z nejbližších Eliášových rádců. Bratrský spor vrhne na hrad i na zemi stín temného mračna neblahé předtuchy. Eliášovo panování začíná dobře, ale přichází sucho a několik národů Východního Ardu sužuje mor. Po silnicích se brzy potulují lapkové a z odlehlých vesnic se začínají ztrácet lidé. Řád věcí se hroutí, královi poddaní ztrácejí důvěru v zákon, ale monarchu a jeho přátele jako by to vůbec netrápilo. V době, kdy se královstvím začíná ozývat nespokojené reptání, mizí Eliášův bratr Jošua – podle některých proto, že strojil spiknutí. Bezvládí, které panuje za Eliáše, mnohé rozčiluje; mezi jinými vévodu Isgrimnura z Rimmersgardu a hraběte Eolai-
12
Tad Williams
ra, vyslance ze západní země Hernystiru. Úzkost cítí dokonce i Eliášova vlastní dcera Miriamele; zvláště se bojí rudě oděného Pryrata, otcova důvěrníka a poradce. Mezitím si Simon vede jakž takž jako Morgenesův pomocník. Oba se rychle spřátelí, a to navzdory Simonově povaze prosťáčka a doktorově neochotě učit Simona cokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo kouzla. Když se Simon jednou opět proplétá tajnými chodbami hayholtského labyrintu, objevuje tajný vchod a je téměř polapen Pryratem. Upláchne mu a vstupuje do tajné podzemní komory, v níž nachází Jošuu, jenž je tu držen v zajetí, aby byl připraven k obětování při jakémsi strašlivém rituálu, který plánuje Pryrates. Simon tam přivádí Morgenese; oba pak Jošuu osvobozují a odnášejí jej do doktorových komnat, odkud Jošua prchá na svobodu tunelem, který vede pod prastarým hradem. Poté, co Morgenes vyšle ke svým záhadným přátelům ptačí posly se zprávou o posledních událostech, přichází jej i Simona zatknout Pryrates s královskou gardou. Morgenes je v boji s Pryratem zabit, ale Simon díky jeho oběti může uniknout tunelem. Zpola šílený Simon prochází půlnočními chodbami pod hradem, jenž v sobě skrývá ruiny starého paláce Sithů. Vynořuje se na hřbitově za městskými hradbami a je přiváben světlem ohně. Stává se svědkem příšerné scény: Pryrates a král Eliáš se účastní rituálu s černě oděnými stvořeními s bílými obličeji. Bledé stvůry dají Eliášovi prapodivný šedý meč strašlivé síly, jménem Žal. Simon prchá. Vede bědný život na okraji velkého lesa Starosrce a po několika týdnech je téměř mrtvý hlady a vyčerpáním – a přece stále velmi daleko od svého cíle, Jošuovy severní pevnosti Naglimund. Když jde žebrat do lesní chatrče, nachází v pasti lapenou podivnou bytost – jednoho ze Sithů, člena rasy, o níž se myslelo, že patří jen do mýtů, nebo přinejmenším již dávno vymřela. Zálesák, majitel chatrče, se vrací, ale než může bezmocného Sithu zabít, sráží jej Simon k zemi. Sotva je Sitha osvobozen, utíká a zastaví se jen proto, aby po Simonovi mohl střelit bílý šíp. Pak zmizí. Neznámý hlas Simonovi říká, aby si bílý šíp nechal, že to je sithijský dar. Nový příchozí je mužík trpasličího vzrůstu, troll jménem Binabik, který jezdí na velkém šedém vlku. Poví Simonovi, že
Kámen rozluky
13
jde jen náhodou kolem a že chlapce doprovodí do Naglimundu. Simon a Binabik po cestě na Naglimund přestojí mnohá dobrodružství a podivné události; zjistí, že narazili na hrozbu větší, než je král a jeho rádce, kteří byli oloupeni o zajatce. Nakonec, když je pronásledují nezemští bílí psi s cejchem Bouřného štítu, hory zlé pověsti, která se tyčí daleko na severu, jsou nuceni uprchnout do úkrytu lesního domu Geloë, tajemné vědmy s pověstí čarodějnice, která po diskusi s nimi přisvědčuje, že se do osudu království Kněze Jana nějak zapletli Nornové, rozvadění příbuzní Sithů. Cestou do Naglimundu jim hrozí lidští i jiní pronásledovatelé. Poté, co Binabika zasáhne šíp, musí se s ním Simon a jeden ze zachráněných cestovatelů – služebná dívka – lopotit lesem. Tam je napadá huňatý obr. V poslední chvíli jsou zachráněni Jošuou a jeho loveckou družinou. Princ je odváží na Naglimund, kde Binabikovi ošetří rány a kde se potvrzuje, že se Simon skutečně zapletl do děsivého víru událostí. Brzy přichází Eliáš a obléhá Jošuův hrad. Simonovou společnicí – komornou – byla ve skutečnosti princezna Miriamele, která putovala na zapřenou, protože prchala před svým otcem, o jehož příčetnost si kvůli Pryratovu vlivu dělá starosti. Z celého severu a odjinud proudí za Jošuou do Naglimundu lidé, hledající ochranu před šíleným králem. Pak, když princ a ostatní diskutují o nadcházejícím boji, objevuje se v zasedacím sále podivný starý Rimmeřan jménem Jarnauga. Je členem Bratrstva Svitku, skupiny učenců a zasvěcenců, k nimž patřili i Morgenes a Binabikův pán. Jarnauga přináší další chmurné novinky. Říká, že jejich nepřítelem není jen Eliáš; králi pomáhá Ineluki, Král bouří, jenž byl kdysi sithijským princem, ale je už pět století mrtev a jeho nehmotná duše nyní vládne z Bouřné hory Nornům, sinalým příbuzným vyhnaných Sithů. Právě strašlivé kouzlo šedého meče Žalu zapříčinilo, spolu s útokem lidí na Sithy, Inelukiho smrt. Bratrstvo Svitku věří, že Žal obdržel Eliáš a že tento dar představuje první krok v nějakém nerozluštitelném plánu pomsty, plánu, který uvrhne zemi do rukou nemrtvého Krále bouří. Jediná naděje pochází z prorocké básně, která jako by naznačovala, že „tři meče“ by mohly mocné Inelukiho kouzlo odvrátit.
14
Tad Williams
Jedním z mečů je Žal Krále bouří, který už padl do rukou jejich nepřítele krále Eliáše. Další je rimmerská zbraň Minneyar, jež kdysi také zůstávala na Hayholtu, její současný výskyt ale není znám. Třetím je Trn, černý meč sira Camarise, největšího rytíře dvora krále Jana. Jarnauga a ostatní mají za to, že jej lze vystopovat někde na mrazivém severu. Kvůli této chabé naději vysílá Jošua na výpravu za Trnem Binabika, Simona a několik vojáků, přestože se Naglimund připravuje na obléhání. Narůstající krize zasahuje i další. Princezna Miriamele, znechucená tím, jak se ji strýc Jošua snaží chránit, utíká v přestrojení z Naglimundu ve společnosti záhadného mnicha Cadracha. Doufá, že se dostane do jižního Nabbanu a přesvědčí své tamější příbuzné, aby Jošuovi pomohli. Starý vévoda Isgrimnur na Jošuovo naléhání změní svůj velmi snadno rozpoznatelný zevnějšek a vydá se uprchlíky pronásledovat. Wrannský učenec Tiamak, který přebývá v bažinách, obdrží od svého dávného učitele Morgenese podivnou zprávu, která mluví o nadcházejících zlých časech a naznačuje, že v nich Tiamak sehraje svou roli. Maegwin, dcera hernystirského krále, bezmocně sleduje, jak její rodinu a zemi vtahují výhrůžky Nejvyššího krále Eliáše do války. Binabika, Simona a jejich druhy přepadne se svými služebníky Ingen Jegger, lovčí z Bouřného štítu. Spasí je náhle se zjevivší Sitha Jiriki, kterého předtím Simon zachránil ze zálesákovy pasti. Když se dozví o jejich pátrání po Trnu, rozhodne se je doprovázet k Urmsheimským horám, bájnému příbytku velkých draků. V době, kdy Simon a ostatní dorazí k horám, přivádí král Eliáš k Jošuovu hradu Naglimundu armádu obléhatelů, a i když jsou první útoky odraženy, obránci trpí obrovskými ztrátami. Nakonec se zdá, že se Eliášovy síly stahují a obléhání vzdávají, ale než mohou obyvatelé pevnosti začít oslavovat, na severním obzoru se objevuje příšerná bouře a snáší se na Naglimund. Bouře je pláštíkem, pod nímž cestuje Inelukiho strašlivá armáda Nornů a obrů. Poté, co Rudá ruka, hlavní Inelukiho služebník, rozboří brány Naglimundu, začíná hrozný masakr. Jošuovi a několika dalším se z trosek hradu daří prchnout. Než se uchýlí do velkého lesa, princ Jošua proklíná
Kámen rozluky
15
Eliáše za jeho neuvážené spojenectví s Králem bouří a přísahá, že si vezme korunu svého otce. Simon a jeho přátelé vystoupí na Urmsheim a procházejí velkými nebezpečími, až objeví Udunův strom, titánský zamrzlý vodopád. V jeskyni, podobné hrobce, nacházejí Trn. Než si jej mohou vzít a odejít, znovu se objevuje Ingen Jegger a znovu je se svou jednotkou vojáků napadá. Boj probouzí Igjarjuka, bílého draka, jenž po léta spal pod ledem. Na obou stranách je zabito mnoho mužů. Na místě zůstává sám Simon, a protože se ocitá na hraně útesu, nemá kam utéct; když se k němu ledový červ spouští, Simon zvedá meč a mávne jím. Zalévá jej vřelá dračí krev a on upadá do bezvědomí. Budí se v jeskyni v trollích horách Yiqanuc. Jiriki a Haestan, erkynský voják, jej léčí. Trn tak sice byl na Urmsheimu získán, ale Binabik je i s Rimmeřanem Sludigem uvězněn příslušníky vlastní rasy a hrozí jim trest smrti. Simon byl dračí krví zjizven a zbělal mu silný pramen vlasů. Jiriki mu dává jméno „Bělokadeřný“ a říká Simonovi, že ať už je to k dobrému nebo špatnému, byl neodvolatelně poznamenán.
Předmluva Po prázdném bitevním poli se proháněl vítr a sténal jako tisícovky zavržených duší, žadonících o milost. Bratr Hengfisk v tom zvuku nalézal jakési chmurné zalíbení, a to bez ohledu na trpký chlad, který vysál vzduch z jeho druhdy silných plic a vysušoval mu kůži. Ano, takhle budou sténat všichni, celé ty hříšné davy, které se posmívaly zprávám Matky církve – bohužel včetně méně zbožných příslušníků jeho hoderundiánského bratrstva. Jak budou ječet před Božím hněvem, jak budou žebronit o milost – a to už bude tolik, tolik pozdě... Kolenem se bolestivě udeřil o kámen, který se uvolnil ze zdi, a se zasténáním upadl do sněhu. Chvíli seděl a skučel, ale bolestivé štípání slz mrznoucích na tváři jej přimělo znovu se vydrápat na nohy. Opět se s kulháním vydal na cestu. Hlavní silnice, která stoupala městem Naglimund k hradu, byla plná poletujícího sněhu. Domy a krámy po obou stranách téměř zmizely pod dusivým příkrovem smrtící bělosti, ale dokonce i ty budovy, které sníh nezasypal, byly opuštěné jako skořápky dávno mrtvých zvířat. Na silnici nebylo kromě Hengfiska a sněhu nic. Když vítr změnil směr, hvízdání na cimbuří nabralo vyšší tón. Mnich přimhouřil vypoulené oči a vzhlédl ke hradbám; pak znovu sklonil hlavu. Plahočil se šedivým odpolednem a vrzání jeho šlépějí v téměř neslyšném rytmu doprovázelo ječící vítr. Není divu, že měšťané prchli do pevnosti, pomyslel si a otřásl se. Všude kolem něj zely jako černé škleby díry ve střechách a zdech, které nevydržely váhu sněhu. Ale uvnitř hradu, pod ochranou kamene a mohutných trámů, jsou dozajista v bezpečí. Budou tam hořet ohně a červené, radostné obličeje – obličeje hříšníků, připomněl si s pohrdáním: k zatracení odsouzené, ničeho nedbající hříšné obličeje – se kolem
18
Tad Williams
něj shluknou a budou žasnout nad tím, že prošel celou cestu zuřivou bouří. Je měsíc červeněn, ne? Copak jeho paměť utrpěla tolik, že už si nedokáže ani vybavit měsíc? Ale jistěže je. Už před dvěma měsíci bylo jaro – asi trochu chladné, ale pro Rimmeřana, jako je Hengfisk, vychovaný na mrazivém severu, to nic není. To je ta podivnost – že je tak strašlivě chladno, že v červeněnu, prvním letním měsíci, je mráz a poletuje sníh. Copak s ním bratr Langrian neodmítl odejít z kláštera – a to po tom všem, co bratr Hengfisk udělal pro jeho uzdravení? „Tohle je více než jen bláznivé počasí, bratře,“ prohlásil Langrian. „Je to prokletí, uvalené na všechna boží stvoření. Den Posledního soudu přijde ještě za našich časů.“ No, to možná stačí tak Langrianovi. Jestli se mu chce zůstat ve spálených troskách kláštera svatého Hoderunda, jíst bobule, co najde v lese – a vůbec, kolik toho v takové zimě vlastně vyroste? – pak ať dělá, co je mu libo. Bratr Hengfisk není žádný blázen. To místo, kam je třeba jít, se jmenuje Naglimund. Starý biskup Anodis Hengfiska přivítá. Bude obdivovat mnichovo bystré oko, jímž všechno zaznamenal, příběhy, které mu o událostech v klášteře poví... a také mu poví o počasí, které neodpovídá ročnímu období. Naglimunďané jej pozvou dovnitř, nakrmí jej a budou se ho vyptávat, nechají jej sedět před svým hřejivým ohněm... O té zimě přece ale musejí vědět, ne? pomyslel si nepřítomně Hengfisk a přitáhl si mrazem popraskaný plášť těsněji k tělu. To už byl v samotném stínu hradeb. Zdálo se, že bílému světu, který znal už tolik dnů a týdnů, má konečně být učiněna přítrž: strmá stěna, která mizela v kamenné prázdnotě. Tak jest, oni o sněhu a o tom všem vědět musí. Proto všichni opustili město a usídlili se v pevnosti. To kvůli tomu zatracenému, démony prokletému povětří ani nejsou na hradbách stráže, ne? Určitě! Zastavil se a s pomateným zájmem prohlížel hromadu sněhem pokrytých trosek, které bývaly největší naglimundskou branou. Velké sloupy a masivní kameny byly pod závějemi začernalé kouřem. Díra ve zhroucené zdi byla dost velká, aby pojala
19
Kámen rozluky
dvacet Hengfisků stojících vedle sebe – rameno na třesoucím se rameni. Podívejme, k čemu nechali věci dojít. Ach, jak křičí, když přichází den jejich soudu, křičí a křičí a nemají to jak změnit. Všechno bylo ponecháno napospas – brána, město, počasí. Za takovou nedbalost musí být někdo potrestán. Biskup Anodis má bezpochyby plné ruce práce, aby udržel takové nehodné stádo v řadě. Hengfisk bude přešťasten, když bude smět starému muži s těmi lenochy pomoci. Nejdříve oheň a něco teplého jídla. Potom trocha klášterní disciplíny. Brzy je přivede k rozumu... Hengfisk opatrně prošel kolem roztříštěných sloupů a kamenů, zapadaných bílým přívalem. Mnich si brzy uvědomil, že je to svým způsobem... krásné. Všechno za branou bylo pokryto jemným sněhovým vzorováním – jako krajkovým závojem pavučin. Zapadající slunce krášlilo praménky bledého ohně zamrzlé věže a zdi a nádvoří, pokryté škraloupy ledu. Tady za hradbami byl jekot větru o cosi slabší. Hengfisk, zastrašen neočekávaným tichem, stál dlouho na místě. Když slabé slunce zašlo za zdi, led potemněl. V rozích nádvoří se vynořily tmavě fialové stíny, vyběhly do stran po kamenech ze zřícených věží. Vítr zeslábl do kočičího sykotu, mnich s vyvalenýma očima sklopil hlavu a pomalu mu to došlo. Opuštěn. Naglimund byl prázdný a nezůstala v něm jediná živá duše, která by uvítala sněhem poblázněného poutníka. Šel míle sněžnou pustinou drásanou bouří, aby se dostal na místo, mrtvé a němé jako kámen. Ale, uvědomil si náhle, pokud je to tak... tak co jsou zač ta modrá světla, která se míhají v oknech věží? A co jsou zač ty postavy, které se k němu pomalu blíží napříč nádvořím a pohybují se stejně elegantně jako chmýří bodláku hnané větrem? Srdce se mu rozbušilo. Nejdříve, když spatřil jejich krásné chladné obličeje a světlé vlasy, je měl za anděly. Pak, když zahlédl kruté světlo černých očí a jejich úsměvy, teprve pak se otočil a pokusil se klopýtavě utéct. *
*
*
20
Tad Williams
Nornové jej bez námahy lapili, pak ho s sebou odnesli do hlubin opuštěného hradu, hluboko pod zastíněné, ledem pokryté věže a nekonečně blikající světla. A když na něj noví pánové Naglimundu promluvili svými nevzrušenými, lahodnými hlasy, jeho jekot na chvíli přehlušil i vytí větru.
ČÁST PRVNÍ
OKO BOUŘE
TUTUSIK CHUGIK RINSENATUQ
URMSHEIM
MINTAHOQ
NAMYET SIKKIHOG
YIQANUC BÍLÁ PUSTINA STARÁ TUMET´AISKÁ CESTA
SOVEBEK
GRINSABY
BÍLÁ CESTA
SEVERNÍ STAROSRCE
1.
Hudba výšin
Dokonce i v jeskyni, v níž popraskávající oheň vysílal k díře v kamenném stropě šedivé prsty kouře a na zkroucených hadech a bestiích s vyceněnými tesáky, vyřezávaných na zdech, si pohrávalo rudé světlo, dokonce i tam chlad Simona hlodal až do morku kostí. Jak se vynořoval a potápěl do horečnatého spánku, cítil oponou zamlženého denního světla a chladné noci, jak uvnitř něj roste šedivý led, který mu znehybňuje údy a plní jej mrazem. Napadlo ho, zda ještě někdy bude zase v teple. Uprchl z mrazivé yiqanucké jeskyně a z vlastního churavého těla a putoval po Cestě snů. Bezmocně se prospával od jednoho snu ke druhému. Mnohokrát měl za to, že se vrátil na Hayholt, do svého hradního domova takového, jaký kdysi býval, ale už nikdy nebude: na místo s trávníky vyhřátými sluncem, stinnými kouty a utajenými průchody – největší dům ze všech, plný ruchu a barev a hudby. Znovu se procházel po Keřové zahradě, a vítr, který zpíval před jeskyní, v níž spal, zpíval i v jeho snech a jemně povíval listy a třásl pečlivě upravenými živými ploty. V jednom podivném snu jakoby putoval zpět do komory doktora Morgenese. Doktorova studovna se nyní nacházela na vrcholu vysoké věže a kolem jejích úzkých obloukovitých oken se proháněly mraky. Starý muž se hněvivě hrbil nad velkou
24
Tad Williams
otevřenou knihou. V doktorově zaujatosti a tichu bylo něco děsivého. Zdálo se, že pro Morgenese jako by tam Simon ani nebyl; stařec místo na něj upřeně hleděl na neumělou kresbu tří mečů, která se rozprostírala na stránce. Simon se přesunul k okenní římse. Vítr sténal, ale chlapec necítil jeho závany. Podíval se na nádvoří pod sebou. Doširoka rozevřenýma, vážnýma očima na něj hledělo dítě – malé tmavovlasé děvčátko. Zdvihla ruku, jako by jej chtěla pozdravit, a pak byla náhle pryč. Věž i Morgenesova přeplněná komnata začínaly pod Simonovýma nohama roztávat, jako když ustupuje příliv. Nakonec zmizel i sám doktor. Ani když zvolna matněl jako stín v sílícím světle, nezachytil Morgenes Simonovy oči; místo toho zkroucenými prsty pilně přejížděl po listech knihy, jako by se neklidně pídil po nějaké odpovědi. Simon na něj zavolal, ale celý svět zešedl a ochladl a byl plný vířících mlh a útržků jiných snů... Když se probudil, jako už tolikrát od Urmsheimu, zjistil, že v jeskyni je noční tma a že Haestan a Jiriki leží poblíž kamenné zdi, pokryté runami. Erkyňan spal zavinutý v plášti a vousy měl rozprostřeny na prsou. Sitha zíral na něco, co svíral v dlani dlouhoprsté ruky. Zdálo se, že Jiriki je hluboce zaujat. Oči se mu matně leskly, jako by to, co držel v ruce, odráželo poslední uhlíky ohně. Simon se pokusil něco říci – dychtil po teple a něčím hlase – ale znovu jej přemohl spánek. Ten vítr je tak hlasitý... Sténal v horských průsmycích, podobně jako kdysi kolem vrcholků hayholtských věží... jako kolem hradeb Naglimundu. Tak smutný... ten vítr je tak smutný... Brzy se znovu probudil. V jeskyni bylo ticho, přerušované jen jemným oddechováním a osamělou hudbou výšin. ℑ
Byla to jen díra, sloužila ale jako velmi důkladné vězení. Zabírala dvacet loktů do hloubky kamene Mintahoqských hor, a široká byla na délku dvou mužů nebo čtyř trollů. Stěny byly vyleštěny jako nejjemnější sochařský mramor, takže by na
Kámen rozluky
25
něm i pavouk sotva našel oporu. Podlaha byla temná, chladná a vlhká, jako v každém žaláři. Ačkoliv měsíc ozařoval sněžné jehlany sousedů Mintahoqu, na dno jeskyně dopadal jen jemný poprašek jeho světla. Dotýkal se dvou nehybných obrysů, nedokázal je už ale osvětlit. Tak to bylo po hodnou chvíli od východu měsíce; Sedda, jak mu říkali trollové – jediná pohyblivá věc v celém nočním světě – pomalu kráčela po černém poli oblohy. Nyní se u ústí díry něco zavrtělo. Dovnitř nahlédla malá postava, mhouřila oči do neprostupných stínů. „Binabiku...“ zavolala nakonec přikrčená postavička hrdelním jazykem trollího lidu. „Binabiku, slyšíš mne?“ Pohnul-li se jeden z tvarů na zemi, nezpůsobil přitom žádný zvuk. Nakonec postava u šachty promluvila znovu. „Před devětkrát devíti dny stálo před mou jeskyní tvé kopí, Binabiku, a já na tebe čekala.“ Slova byla vyřčena v rituálním nápěvu, hlas se ale neklidně chvěl a než pokračoval, na chvíli se odmlčel. „Čekala jsem a volala tvé jméno na Místě ozvěn. Nevrátilo se nic, jen můj vlastní hlas. Proč ses nevrátil a nevzal si své kopí?“ Stále žádná odpověď. „Binabiku? Proč neodpovídáš? Jistě mi odpověď dlužíš, nebo snad ne?“ Větší ze dvou stínů na dně šachty se zavrtěl. Bledě modré oči zachytily tenký proužek měsíčního světla. „Co je to za trollí tlachy? Nestačí vám, že jste svrhli do díry muže, který vám nikdy nezkřivil vlásek na hlavě? To ještě musíte chodit vyřvávat na něj nesmysly, když se snaží usnout?“ Shrbený obrys na chvíli ztuhl jako laň, vyplašená světlem lucerny, a pak zmizel do noci. „Dobře.“ Rimmeřan Sludig se znovu schoulil do svého vlhkého pláště. „Nevím, co ti ten troll povídal, Binabiku, ale nijak zvlášť si tvého lidu nevážím, když se ti chodí posmívat – a taky mně, ačkoliv nejsem nijak překvapen, že nenávidí mou rasu.“ Troll ležel vedle něj, mlčel a jen na Rimmeřana zíral tmavýma a ustaranýma očima. Po chvíli se Sludig znovu překulil, otřásl se a pokusil se usnout.
Tad Williams
KÁMEN ROZLUKY Z anglického originálu Stone of Farewell, vydaného nakladatelstvím DAW Book v New Yorku roku 2005, přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 728 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 1021. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz