Issuu

Gillian McAllister

Ať řekneš

COKOLI

At reknes cokoli.indd 3

06/12/18 14:37

At reknes cokoli.indd 4

06/12/18 14:37

Suzanne, mé sestře a lékařce. Odrážejí se tu všechny texty, které začínají: Co když… A tvoje odpověď: Je to složité, ale…

At reknes cokoli.indd 5

06/12/18 14:37

At reknes cokoli.indd 6

06/12/18 14:37

1 Začalo to pořízením selfie. Neznaly jsme ho, netušily jsme ani, jak se jmenuje. Setkáváme se s nimi, kdykoli si někam vyjdeme. Laura tvrdí, že je to kvůli tomu, jak přátelsky působím. Myslím, že tak vypadám proto, že neustále unikám do snů a představ, zírám na lidi kolem sebe a vymýšlím jim život. A oni si zřejmě myslí, že je vyzývám, aby si šli popovídat. V rámečku displeje jeho mobilu vypadaly jeho zuby trochu křivé a nos zahnutý. Laura se natáhla, aby stiskla tlačítko na telefonu. Její dlouhá štíhlá paže zůstala zachycena na okraji displeje. Je zakryta kovovými kruhy, kousky příze a doma vyrobeným náramkem. V hloubi duše je kamarádka hippie. Pořídí tu fotografii a teď jsme zmrazeni na displeji. Přemýšlím, jestli si tu fotku nechá, protože teď patří jemu. „Žádný filtr,“ sdělí nám. „Cože?“ zeptá se Laura. Nepoužívá Instagram. Necítí potřebu se na něco dívat nebo sdílet s někým okamžiky svého života. Není nikde na internetu a jsem si jistá, že její život je díky tomu lepší. Zvedneme se od baru, ale on stále stojí vedle mě. Pohupuje se, je oblečený celý v černém, vynikají jen červené tenisky. Otočím se k Lauře. Nechala si ostříhat vlasy, zase má svůj obvyklý účes pixie, zase působí rozcuchaně, ofina jí padá do očí. Nevypadá příliš žensky, možná spíš trochu přihlouple. Já bych si takový účes nikdy nepořídila, protože lidé by si mě pletli s děckem. Laura se zásadně nelíčí, ale vzhledem k tomu, že má krásné rovné bílé zuby, přirozeně broskvový nádech ple-7-

At reknes cokoli.indd 7

06/12/18 14:37

ti a tmavé husté řasy, nepotřebuje to. V koutcích očí se jí při úsměvu skládají vějířky. Ze všeho nejvíc tíhne k výtvarnému umění – vytváří realistické obrazy, které působí jako fotografie. Nechce žít jako ostatní lidé, je tím posedlá. Občas prohodí věty jako: „Jaká je souvislost mezi dobrým oblekem a dobrou prací?“ Nebo: „K čemu bys měla potřebovat dům na předměstí a hypotéku jako všichni ostatní?“ Já bych něco takového nikdy nevyslovila. „Skvělý boty,“ prohodí a skloní se pod bar. Jsou nové. Hedvábně krémové se stužkami, které je přidržují u kotníků. Laura nosí nejradši boty bez podpatku, kůži na chodidlech má vyschlou a ztvrdlou, protože doma chodí zásadně bosa. Bydlí na lodi, Laura a Jonty. Přivážou ji, kdekoli se jim právě líbí. Někdy toužím udělat totéž, protože už mě nudí náš malý přízemní byt, ale Reuben mi tvrdí, že by se mi to nelíbilo, že jsem jenom snílek. „Děkuju,“ prohodím. Koupila jsem si je tuhle večer přes kreditní kartu, byla téměř půlnoc. Zapomněla jsem na ně, dokud je nepřivezli, a zažila jsem ten známý pocit údivu a vzápětí rozpomenutí, když jsem trhala papír na balíčku. „Schválil ti je Reuben?“ zeptala se Laura. Reuben je jeden z mála lidí, které nedokáže pochopit. Vnímá jeho ostych jako něco úplně jiného. Možná nesouhlas. Třeba má pravdu. Když jsem ty boty rozbalovala, povytáhl obočí, ale neřekl ani slovo. Pokrčila jsem rameny. „Co je jeho, je naše,“ řekla jsem, i když mě ta představa trochu zahanbuje. Reuben pracuje daleko víc než já. Ale to asi všichni. Ačkoli je prosinec, Laura má hubená ramena odhalená. Má na sobě jednoduchý bílý top, který je pro ni příliš velký. Je to materiál, co není potřeba žehlit. Já nežehlím nic. Kdybych se o to pokoušela, na žehličce by ulpěly hnědé spálené kousky, tak jsem to vzdala. To jsou typické situace, v duchu jim -8-

At reknes cokoli.indd 8

06/12/18 14:37

říkám joannoviny, kde já selhávám, ačkoli většina ostatních uspěje. „Zdá se, že máš kamaráda na celý život,“ prohodí. Otočím se. Muž stále stojí vedle mě. Cítím na stehně dotek jeho nohy, když přenáší váhu, snaží se upoutat pozornost barmana. „Ještě dvakrát pro tyto dámy?“ prohodí. Souhlasíme, ale asi jsme to neměly dělat. Začínáme se hloupě pohihňávat. Přinesou sklenice, položí je na černý ubrousek, který vlhne, protože jsou orosené. Laura pomalu vykročí podél baru. Jdu za ní, ale on také. „Tvoje práce nebo moje?“ zeptá se Laura se skloněnou hlavou, aby nás neslyšel. Takhle obvykle začínají naše dlouhé hovory. Kdysi jsme žertovaly, že bychom měly mít program našich hovorů, ale teď už to tak vlastně funguje: práce, vztahy, rodina. Potom všechno ostatní, co se namane. Povzdechnu si, ale nepomáhá to k uvolnění sevřeného žaludku, což se projevuje, jakmile se zmíní o práci. „Po polední přestávce jsem luštila sudoku, připadalo mi to zajímavější než celý včerejší pracovní den.“ Začala jsem pracovat v pojízdné knihovně, protože jsem to jako dítě milovala. Strašně ráda jsem si vybírala hromádku objemných knížek, které ten týden budu číst. Milovala jsem všechna ta zákoutí, hledala bratra v oddělení dobrodružné četby. Ale po šesti letech mám pocit, že už mi taková práce nestačí. „Hm.“ Skousla si spodní ret a zamyšleně se podívala na opačnou stranu baru. Obě svou práci nesnášíme, ale každá úplně jiným způsobem. Já nemám vůbec tušení, co bych vlastně chtěla dělat, zatímco Laura to ví naprosto přesně, ale dělat to nemůže. „Ty potřebuješ Něco. Já Něco nepotřebuju,“ prohodí. -9-

At reknes cokoli.indd 9

06/12/18 14:37

„Jo, přesně tak.“ Nikdo jiný by mi nic takového říct nemohl, snad pouze Reuben. „Mám jen jeden rozměr,“ souhlasím. „Škodí ti, že jsi příliš chytrá,“ řekne. „Ne. Já jsem ta hloupá Murphyová.“ Můj bratr Wilf studoval v Cambridgi a teď vlastní několik nemovitostí v Londýně, ani jeden z nás na to nedokáže zapomenout. „Jsi velice chytrá, Joanno,“ namítne. „Olivová nebo Murphyová.“ Oliva je Reubenovo příjmení. Sklouznu pohledem na svoji skleničku, zamíchám nápoj černým brčkem, jehož konec jsem ožvýkala. Reuben tvrdí, že bych na to měla prostě zapomenout. Přestat se trápit. Nikdo vlastně doopravdy nemá Něco. „Jo,“ zdůrazní Laura s pohledem upřeným kousek nad moji hlavu, jako když tam na stěně vidí pavouka. Otočím se a zjistím, že se nade mnou sklání ten muž, jako by mi držel ochrannou ruku za zády. Když teď vím, že tam je, vnímám každou jeho část. Jeho paže mi spočívá na zádech jako těžký batoh, cuknu sebou. Snažím se ho setřást, ale on ho ke mně ještě víc přitiskne. Je těžký a nepříjemný. Opírá se o mě, i když zřejmě bezděčně, na rameni vnímám sálavé teplo a pot jeho loketní jamky. Je cítit po pivu, je to takový ten nasládlý alkoholový zápach, který je obvyklý ráno po prohýřené noci. Cítím i závan máty a vnímám, že žvýká. „Ještě jsem se nepředstavil,“ prohodí a přeruší tok mých myšlenek. „Jsem Sadík.“ Hodnotí nás tmavýma očima, natáhne ruku nejdřív ke mně, potom k Lauře. Ona si jí nevšímá, ale já si s ním potřesu, protože nechci být nepříjemná. Podá mi svou navštívenku, objeví se mu v ruce rychle a plynule, jako by byl nějaký špion. Sadík Ul‑Hák. Netuším, co s ní udělat, tak ji přeletím pohledem a zasunu do kabelky. „Děkuju. Ale já žádnou nemám,“ řeknu mu. - 10 -

At reknes cokoli.indd 10

06/12/18 14:37

„Děkujeme za to selfie, ale teď už si vystačíme,“ vloží se do hovoru Laura. „Chceme si povídat. Samy.“ Ani to ho ale neodradí. „Kotě, nebuď tak chladná,“ prohodí Sadík. Nemůžu si pomoct, ale pokradmu ho pozoruju. Nedaří se mi zařadit jeho lehký přízvuk. „Nejsme chladné. Chceme si povídat spolu, nikoli s vámi,“ vysvětlí mu Laura. To je pro ni typické. Už na univerzitě ji lidé podceňovali. Hovoří tiše a mile, je drobná, když se posadí, téměř se stočí do klubíčka s rukama v klíně, z toho lidé usuzují, že je mírná a pokorná. Ale tak tomu vůbec není. Beze slova uchopila svoji sklenku a vykročily jsme kolem improvizovaného tanečního parketu. Prodíráme se mezi vlnícími se těly. Jediné volné místo je přímo vedle reproduktoru, z něhož se line taneční hit, který jsem měla ráda tak před pěti lety. Duní mi do ucha a ty basové tóny jako by se mi rozeznívaly v hrudi. Naproti nám vidím těsně u sebe stojící pár. Žena má afro, mezi kalhotami a černým topem je vidět štíhlý pas. On se opírá dlaní o stěnu za ní. Něco jí šeptá do ucha. Napadne mě, jak asi bude vypadat jejich dnešní večer. Vsadila bych se, že budou poslouchat z rádia indie a při tom vařit něco zdravého. Nebo spolu možná každou sobotu malují, je to jejich víkendový rituál. Abstraktní umění. Barvu budou mít všude na oblečení i na stěnách, ale bude jim to jedno. Ona mě přistihne, že si je prohlížím, a já jsem snad po mi lionté v životě ráda, že mi nikdo nemůže číst myšlenky. Ona si zahanbeně sáhne do vlasů. Odvrátím pohled, ale ještě předtím si stačím všimnout, že má nehty nalakované lesklou tmavomodrou barvou, jsou zářivé a působí dokonale. Aha. Takže ona mezi ně nepatří. Je spořádaný člověk, tak jim říkám. Spořádaní lidé mají dobře padnoucí oblečení, upravený účes a zářící pleť. Všechno to můžete rozebrat na jednotlivé části, ale oni prostě - 11 -

At reknes cokoli.indd 11

06/12/18 14:37

vypadají upraveně. Dělají správné věci. Něco nadpozemského. Uvažuju, jestli něco vědí, jestli jim bylo při nějakém zasvěcujícím rituálu řečeno něco, o čem já nemám tušení. „Copak?“ prohodí Laura a sleduje, kam se dívám. „Podívej,“ prohodím, když se pár znovu obejme. „Jsou mladí a zamilovaní,“ poznamená. Upřu na ni tázavý pohled. Neuniklo mi, že už nevídám Jontyho, že by ji líbal. Jejich vztah působí spíš kamarádsky, vypadají víc jako sehraný tým, než jako by mezi nimi probíhalo něco romantického. Není divu, že si totéž myslí o Reubenovi a o mně. Reuben působí rezervovaně, odtažitě, možná až odmítavě. Ale jen do chvíle, než se za námi zavřou dveře. „To byl ale podivín,“ křikne Laura a ukáže sklenkou směrem k baru. „Sadík.“ „Já vím.“ „Vlezle bezohledný.“ „No, teď už nám dá pokoj.“ Laura zvedne obočí, ale nekomentuje to. „Jonty se chová divně,“ prohodí po chvíli. Překvapeně vzhlédnu. „Vážně?“ „Říkal, že se mu nelíbí můj poslední projekt. To ještě nikdy neudělal. Bylo mu to jedno.“ „Ne?“ Odhrne si ofinu. Ta se zavlní, na chvíli se zachytí, ale vzápětí se zase sveze zpátky. Odfrkne si. Fešák Jonty. U žádné kancelářské práce nevydržel dlouho, protože chodí pořád pozdě. Často zapomene i na to, že jede na dovolenou, a překvapeně se nechá dopravit na letiště. Je takový nóbl a milý, ale trochu beznadějný. Ze všeho nejvíc touží po klidném životě, sklence ginu s tonikem v ruce. Ráda si představuju, co skutečně chtějí lidé, které potkávám. Začala jsem s tím už v pubertě a nedokázala přestat. „Co se s ním děje?“ zeptám se zamračeně. - 12 -

At reknes cokoli.indd 12

06/12/18 14:37

Poslední dobou byl někde na brigádě, zdobil před Vánocemi flitry lahvičky s parfémem. Tvrdil, že je to celkem meditativní. „Netuším. Napadá tě něco?“ Lidé se mě často ptají na radu, ale jen ohledně jiných lidí. Na nic jiného. Nic intelektuálního. Nikdo se mě neptá na názor na něco z oblasti medicíny, práva, posunutí termínu nebo válku v Sýrii. Jen na lidi a to, co dělají. „Co říká tobě?“ „Nic, možná mluví trochu víc o budoucnosti.“ Laura pokrčí rameny. Vidím, že se o tom dál nechce bavit. „A co to studium?“ prohodí. „Jaké studium?“ zeptám se zaskočeně. „Magisterské studium teorie kultury.“ Zamračím se a dojde mi to. „No, stále to čeká na vyřízení,“ prohodím neurčitě. Neustále se hlásím na magisterské kurzy, usiluju o granty a posílám články do Guardianu, a napadá mě, že bych možná nejradši provozovala kavárnu. Možná budu pěstovat v Jižní Americe kakaové boby? Budu s Laurou v kontaktu přes Whats App. Příliš snadno se nadchneš, ale potom tě to pustí, namítne. Co místo toho pěstovat pšenici v Anglii? A i když to nebere konce a s mojí kariérou je to stále nevyjasněné, bere každý můj nápad stejně vážně jako ten první. „Hodně štěstí,“ prohodí s úsměvem. Zdá se, jako by se chystala ještě něco dodat, ale potom sklouzne pohledem za mě a další větu už nezačne. Nebo spíš začne úplně jinou. „Tak, je čas jít,“ pronese. Ohlédnu se a zjistím, že za mnou stojí Sadík. Podrážděně pokrčím rameny a kousek se posunu, ale následuje mě. „Nech nás na pokoji,“ řekne mu Laura bez okolků. „Takhle se mnou určitě nechceš mluvit,“ namítne. Otočím se, v tu chvíli skončí písnička, ale vzápětí se ozve další, a já cítím pulz až v uších. - 13 -

At reknes cokoli.indd 13

06/12/18 14:37

A najednou už to vůbec není zábava. Projede mnou rozechvělý strach. Myslí se mi míhají představy. Ženy, které někdo pronásledoval v temné uličce, přemluvil, aby si s ním sedly do auta, ženy, které skončily nacpané v kufru. Snažím se být od něho co nejdál, přesunu se ke stěně, ale vzdaluju se i od Laury. Myslím na ten pár, který jsem viděla před chvílí, na to, jak vypadali šťastní. Kéž by tu teď byl Reuben. Nic by neříkal, ani by to nebylo potřeba. Prostě tak na lidi působí. V jeho společnosti se chovají slušně. Jako když se uklidní dítě. Sadík se posune za mě a odřízne mě od Laury. Vidím, jak přimhouřila oči, až je má téměř zavřené. Najednou se ten muž tyčí přede mnou. Chci od něho odejít, vyhnout se mu, ale chytí mě, přitáhne zpátky a pevně mě zezadu uchopí za boky. Připomíná to sexuální výjev. Pár vteřin se ani nepohnu. Asi šok, co? Ať je to cokoli, jsou to dvě vteřiny, během nichž cítím jen jeho dlaně, zezadu na krku jeho dech, ale navíc i erekci. Vnímám ji vzadu na stehně. Nedokážu si pomoct, ale představuju si, jak vypadá. Ta představa se mi vloudí do mysli jako nevyžádaná reklama na internetu a trhnu sebou. Přes sedm let jsem necítila penis žádného jiného muže. Až doteď. Co by řekl Reuben? Nazval by ho naprostým pitomcem, to by řekl. Podobné myšlenky mě uklidňují. Zvolna se od něho posunu, přihlouple se usmívám, protože netuším, co jiného bych měla udělat. Šok, že se mě někdo dotýká proti mé vůli, připomíná skok z mola do moře. Pořád ho cítím. Žhnoucí tvrdý dotek. Začnou mi drkotat zuby, nevypravím ze sebe ani slovo. Měla bych se ohradit, ale nic neřeknu, chci být co nejdřív pryč. Laura mi vezme z ruky sklenici a rozhlíží se, kam ji položit. Nakonec ji postaví na reproduktor, sotva tam dosáhne, vezme můj kabát, chytí mě za ruku a otočíme se k odchodu. On mě znovu chytí. Uchopí mě za prst, když už odcházím. Pokusím se mu vytrhnout, ale je silnější. Mohla bych křičet, ale - 14 -

At reknes cokoli.indd 14

06/12/18 14:37

co? Když vezme muž u baru ženu za ruku, lze to stěží označit za zločin, i když to provinění asi je. Místo toho se nebráním, téměř ho držím za ruku. Nikdo netuší, že je to proti mé vůli. Nikdo neví, co se mi odehrává v hlavě. Jeho ruka v tu chvíli funguje jako okovy. Silně mi stiskne celou dlaň ve své ruce. Uvolní, ale vzápětí znovu stiskne, působí to jako sexuální hrozba. A potom mě pustí úplně. Venku se mi zimní vzduch vznáší kolem úst jako křídový prach, stále cítím na svém těle jeho doteky. Je to jen představa, ale mám pocit, jako bych měla na stehně něco mokrého. Natáhnu ruku, abych se ujistila, ale není tomu tak. Laura mi podá kabát. „Ježíši,“ vydechne. „Už dlouho se mi nestalo, abych musela kvůli nějakému magorovi vypadnout z baru. Copak je nám zase dvacet?“ Snaží se to zlehčit a já jsem jí za to vděčná. Pořád cítím mezi nohama ten tlak, tu plnost. Byl to sexuální útok? Asi ano. Ale možná si za to můžu sama. Pokrčím rameny, přitáhnu si kabát k tělu a snažím se, aby se ke mně déšť nedostal. „Jsi v pořádku?“ zeptá se Laura. Přikývnu, už nezvednu znovu hlavu a upírám pohled na krémové boty se stužkami. Nechce se mi o tom mluvit. Je to jako s poplatkem za parkovací zóny v naší čtvrti, odkládala jsem to tak dlouho, až bylo příliš pozdě a museli jsme platit dvojnásobek. Reuben se zlobil, já to zasunula někam do odlehlého koutku mysli. „Jo,“ ujistila jsem ji. „Je mi skvěle. Není to páteční večer bez nějakého magora.“ „Dobře,“ prohodí a pořád na mě upírá ustaraný pohled. „Měla jsem dnes nepříjemný pocit.“ Takové řeči jsou pro Lauru typické, je to další důvod, proč s Reubenem moc dobře nevycházejí. Ona má sklon k mystice, on je přísně logický. - 15 -

At reknes cokoli.indd 15

06/12/18 14:37

Uvolní šátek, který má uvázaný kolem ucha kabelky, a ovine si ho kolem krku. Na druhé straně ulice jsou dvě restaurace ozdobené nažloutlými vánočními světýlky, mají je ovinuté kolem stromků v květináčích. „Tak, to je Little Venice,“ řeknu. Rády zkoumáme skryté části Londýna. Vždycky vyhledáme nějaké nové místo. Máme pocit, že nájem je příliš vysoký, abychom donekonečna chodily na stejná místa. Takhle si myslíme, že získáme svoje peníze zpátky. „Možná už to neuděláme,“ řekne. Pohlédnu na hodinky. Je už příliš pozdě, abychom se vydaly někam jinam. Navíc mě láká představa, že doma v obýváku sedí Reuben. Má na sobě příjemně měkké oblečení, světla ztlumená a televize běží jen tiše. Na područce pohovky určitě stojí sklenka s vínem, v elegantních prstech svírá její stopku. Má víno moc rád, popíjí ho i sám. Když jsem sama já, piju džus. „Kterým směrem jdeš?“ zeptá se Laura. Ukáže palcem za sebe. „Na Warwick Avenue,“ řeknu. „To je nejjednodušší cesta.“ Zahlédnu za ní nějakou tmavou postavu pod stříškou baru, z něhož jsme právě odešly, ale zmizí dřív, než na ni stačím pořádně zaostřit. Možná je to pár, jsou přitisknuti těsně k sobě, uvažuju. Znova se ohlédnu přes rameno, abych se ujistila. Nikde nic. Když se Laura natáhne, aby mě objala, ucítím její parfém. Má na sobě dlouhou sukni a pevné boty. „Až dorazíš domů, ozvi se mi na WhatsApp,“ vybídne mě. Přikývnu. Používáme WhatsApp velice často. Pošleme si desítky zpráv denně. Novinové články, drobné fotky děl, na kterých pracuje. Pivo, které popíjí v poledne s Jontym. Screenshoty zábavných meme. Moje selfie, jak se otravuju v práci. Máme to moc rády. Vykročím ke kanálu, přejdu most. Je z modře natřeného kovu. Připomíná mi školní hřiště. Přejíždím prsty po zábradlí. - 16 -

At reknes cokoli.indd 16

06/12/18 14:37

To místo působí neskutečně, kolem není vůbec nikdo. Déšť trochu sílí a opírá se do mě studený vítr. V tu chvíli to zaslechnu. Kroky. Určitě se mi to jen zdá. Zastavím se. Ale ne, ty kroky se rozléhají dál. Znějí hrozivě. Mohla bych se otočit. Vrátit se zpátky do baru. Ale je v tom baru bezpečno? Přistihnu se, že uvažuju, co má člověk dělat, když si myslí, že ho na opuštěné cestě podél kanálu někdo sleduje. Když si myslí, že by se mohl stát součástí statistiky, sdělením ve zprávách, tragédií. Nic. To je odpověď. Člověk jde dál a doufá. Nikdy by mě nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát mně. Asi proto se chovám, jako bych se ocitla ve filmu. Netuším, co jiného dělat. Na chvíli se zastavím, abych ho otestovala, ale jeho kroky utichnou také. Znovu vykročím, tentokrát rychleji, a slyším, že jde za mou. Moje představivost vyrazí jako sprinter ze startovacích bloků, za chvíli si nejsem jistá, co je skutečné. Je přímo za mnou? Nedokážu se ohlédnout. Natáhne po mně každou chvíli ruku? Jeho kroky duní pravidelně o mokrý beton, ale kromě toho nevím vůbec nic. Rozhodnu se, že někomu zavolám. Zabočím doleva do postranní uličky, kterou bych normálně nikdy nešla. Jen abych zjistila, co podnikne on. Míjím bílé domy s balkony. Milionářská sídla. Občas někde svítí okno, malý oranžový čtvereček v temné noci, vkusné vánoční stromky září oranžovými světýlky jako uhlíky. Obvykle bych nakoukla a představovala si, jak ti lidé žijí, vymýšlela jim příběh, ale dnes večer ne. Stále jde za mnou, dalších pět kroků. Jeho kroky za mnou duní, ale nedokážu se ani ohlédnout přes rameno. Jsem jako paralyzovaná. Začnu vymýšlet plán. Mohla bych zavolat Lauře. Dostala by se sem dost rychle? Ne. Odhodlám se popoběhnout. Jenomže mám ty nesmyslné boty. - 17 -

At reknes cokoli.indd 17

06/12/18 14:37

Gillian McAllister Ať řekneš COKOLI Z anglického originálu Anything You Do Say, vydaného nakladatelstvím Penguin Random House v Londýně roku 2018, přeložila Ivana Nuhlíčková Obálku upravila Růžena Hedrichová Redigovala Drahomíra Smutná Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 344 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 310. publikaci Sazba Lenka Gregorová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.

At reknes cokoli.indd 344

06/12/18 14:37