Issuu

Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 2

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 3

Severokorejcům, kteří jsou stále drženi v táborech

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 5

V této zemi neexistuje žádný „problém s lidskými právy“, neboť každý zde vede ten nejdůstojnější a nejšťastnější život. – Korejská centrální zpravodajská agentura, Korejská lidově demokratická republika, 6. března 2009

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 7

S I N OVA M A PA TÁ B O R A 1 4

Tedonggang

g ggan Tedon kilometry

SEVERNÍ KOREA RUSKO

LEGENDA plot tábora strážní věž

kilometry

Sin Tong-hjokův domov

ČÍNA

popraviště Japonské moře

TÁBOR 14

Korejský záliv

Sinova škola místo, kde byla Sinova třída napadena dětmi dozorců přehrada, kde Sin pracoval a odkud vyprošťoval mrtvá těla

Pchjongjang

prasečí farma, kde Sin pracoval textilní továrna, kde se Sin dozvěděl něco o světě venku

Žluté moře

JIŽNÍ KOREA

místo, kudy Sin uprchl přes plot

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 8

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 9

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 10

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 11

PŘEDMLUVA

Výchovná lekce

eho první vzpomínka je poprava. Šel s matkou k obilnému poli nedaleko řeky Tedonggang, kde dozorci už shromáždili několik tisíc vězňů. Chlapec pocítil vzrušení davu, začal se proplétat mezi dospělými směrem k přední řadě a tam spatřil, jak dozorci přivazují k dřevěnému kůlu nějakého muže. Sin In-gunovi byly čtyři roky, byl příliš malý, aby porozuměl proslovu, který tomuto zabíjení předcházel. Nicméně během následujících let uslyší u desítek poprav ještě mnohokrát vrchního dozorce, jak sděluje davu, že vězeň odsouzený na smrt se mohl „spasit“ tvrdou prací, místo toho tento štědrý dar nabízený vládou KLDR zavrhl. Aby vězeň nemohl proklít stát, který se ho právě chystal připravit o život, nacpali mu dozorci do pusy kamení a pak mu hlavu zakryli kapucí. Při této první popravě Sin bedlivě sledoval tři dozorce, jak zaměřují na cíl. Každý vystřelil třikrát. Rány z pušek chlapce vyděsily a přepadl dozadu. Přesto se znovu vyškrábal na nohy, aby mu neuniklo, jak strážci odvazují bezvládné, krví potřísněné tělo, balí ho do povlaku a zvedají na káru. V Táboře 14, ve vězení pro politické nepřátele KLDR, se trestanci nesměli sdružovat ve větším počtu než ve dvou – s výjimkou poprav. Těch se museli účastnit všichni. Pracovní lágr využíval veřejného zabíjení – a strachu, který z něj plynul – jako výchovného prostředku. Sinovi dozorci v táboře byli jeho učitelé – a vychovatelé. Vybrali jeho matku a otce. Naučili ho, že trestanci, kteří poruší pra11

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 12

ú t ě K z tá b o r a 1 4

vidla tábora, zasluhují smrt. Na kopci nedaleko jeho školy byl umístěn slogan: VŠECHNO PODLE PŘEDPISŮ A NAŘÍZENÍ. Chlapec se deset táborových pravidel, ono „Desatero“, jak je později nazýval, naučil zpaměti a dosud je umí odrecitovat. První znělo: „Vězeň chycený na útěku bude okamžitě zastřelen.“

Deset let po první popravě se Sin vrátil na stejné pole. Dozorci znovu shromáždili obrovský dav. Znovu byl do země zatlučen dřevěný kůl. A znovu byla postavena provizorní šibenice. Tentokrát ale Sina dopravili k popravišti na zadním sedadle auta, které řídil dozorce. Na rukou měl pouta a místo pásky přes oči sloužil kus hadru. Vedle něj v autě, také s pouty na rukou a zavázanýma očima, seděl jeho otec. Po osmi měsících je propustili z podzemního vězení, jež se nacházelo uvnitř Tábora 14. Podmínkou propuštění bylo stvrzení dokumentu, jímž se zavázali, že nikdy nebudou mluvit o tom, co s nimi v podzemí prováděli. V tomto vězení uvnitř vězení se dozorci pokoušeli získat Sinovo a otcovo doznání mučením. Chtěli informace o nezdařeném útěku Sinovy matky a jeho jediného bratra. Dozorci svlékli Sina donaha, za kotníky a zápěstí ho přivázali k lanům a zavěsili na hák ve stropě. Spustili ho nad oheň. Když se mu kůže na těle začala škvařit, ztratil vědomí. K ničemu se ale nepřiznal. Neměl se k čemu doznávat. S matkou a bratrem útěk nechystal. Věřil tomu, co ho od narození učili dozorci v táboře: nikdy se mu nemůže podařit uprchnout a musí informovat o každém, kdo se o takovém pokusu byť jen zmíní. O životě venku Sin nefantazíroval ani ve snu. Dozorci ho nikdy neučili to, co se vtlouká do hlavy každému školákovi v Severní Koreji: že Američané jsou „svině“ a jen kují pikle, jak obsadit a pokořit jejich vlast. Jižní Korea je „čubka“ amerického páníčka. Že KLDR je skvělá země, jejíž odvážní a zářní vůdci jsou chloubou celého světa. O existenci Jižní Koreje, Číny nebo Spojených států neměl ani ponětí. Na rozdíl od svých krajanů nevyrostl se všudypřítomnou fotografií Drahého vůdce, jak byl Kim Čong-il nazýván. Rovněž neviděl podobizny ani sochy Kimova otce, Kim Ir-sena, Velkého 12

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 13

předmluva

vůdce, jenž založil KLDR a který navzdory svému úmrtí v roce 1994 zůstává Věčným prezidentem. Sin nebyl dostatečně důležitý na to, aby mu vymyli mozek, ale aspoň ho učili donášet na vlastní rodinu a spolužáky. Odměnou za to získával jídlo a mohl se připojit k dozorcům, když mlátili děti, které zradil. Jeho spolužáci zase na oplátku donášeli na něj a tloukli jeho.

Jakmile mu dozorce sejmul pásku z očí a Sin uviděl dav lidí, dřevěný kůl a šibenici, zmocnila se ho otřesná jistota, že odsouzeným je on. Avšak nikdo mu nezačal cpát do pusy kamení. Naopak mu pouta sejmuli. Dozorce ho odvedl do samého čela davu. On s otcem budou diváci. Strážci přivlekli k šibenici ženu středního věku a k dřevěnému kůlu přivázali mladého muže. Byla to Sinova matka a jeho starší bratr. Dozorce utáhl kolem matčina krku smyčku. Snažila se zachytit Sinův pohled. Odvrátil oči. Když sebou konečně přestala na konci provazu škubat, zastřelili Sinova bratra. Každý ze tří dozorců vystřelil třikrát. Sin je viděl umírat a oddechl si, že není na jejich místě. Měl na matku a bratra vztek, protože plánovali útěk. Ale ačkoliv to patnáct let nikomu nepřizná, dobře věděl, že za jejich popravu nese zodpovědnost.

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 15

Útěk z Tábora 14

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 17

ÚVOD

Nikdy neslyšel slovo láska evět let poté, co mu oběsili matku, se Sinovi podařilo prosoukat se elektrickým plotem a uprchnout do zasněžené krajiny. Bylo to 2. ledna 2005. Před ním se ještě žádnému člověku narozenému v severokorejském politickém táboře utéct nepodařilo. Podle dostupných informací je Sin doposud jediný, kdo to dokázal. Bylo mu třiadvacet let a za plotem nikoho neznal. Během měsíce doputoval do Číny. Za dva roky už žil v Jižní Koreji. O čtyři roky později přebýval v jižní Kalifornii a stal se čelním spolupracovníkem LiNK (Liberty in North Korea), americké organizace na ochranu lidských práv. V Kalifornii jezdil do práce na kole, fandil baseballovému týmu Cleveland Indians (kvůli jejich jihokorejskému hráči Ču Sin-suovi) a jedl dvakrát až třikrát týdně v In-N-Out Burgeru, kterou považoval za tu nejlepší restauraci rychlého občerstvení prodávající hamburgery. Nyní se jmenuje Sin Tong-hjok. Jméno si změnil poté, co dorazil do Jižní Koreje, protože chtěl žít život svobodného člověka. Je pohledný, ale v očích má ostražitý výraz. Na jeho zubech si dal losangeleský zubař nemalou práci; Sin si je totiž nemohl v táboře čistit. Fyzicky se mu daří dobře. Nicméně jeho organismus nese trvalé stopy strádání z doby, kdy vyrůstal v pracovním táboře, o němž vláda Severní Koreje tvrdí, že neexistuje. Protože trpěl podvýživou, má menší a drobnější postavu – měří sto šedesát sedm centimetrů, váží přibližně čtyřiapadesát kilogramů. Paže má zkřivené namáhavou prací, které byl podroben

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 18

ú t ě K z tá b o r a 1 4

v dětství. Spodní část zad a hýždě jsou zjizvené popáleninami z doby, kdy ho mučili ohněm. Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, kterým ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí má znetvořené pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček má u prvního článku useknutý – trest dozorce za to, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj. Holeně na obou nohách má od kotníků po kolena znetvořené; jsou zjizvené popáleninami od elektrického plotu z ostnatých drátů, které nesplnily svůj účel, protože chlapce uvnitř Tábora 14 neudržely. Sin je přibližně stejného věku jako Kim Čong-un, tělnatý třetí syn Kim Čong-ila, který po smrti svého otce v roce 2011 převzal vedení. Coby současníci zosobňují Sin a Kim Čong-un protipóly – na jedné straně výsadní postavení a na druhé strádání – v Severní Koreji; ve formálně beztřídní společnosti ale ve skutečnosti rodová linie a pokrevní příbuznost rozhoduje úplně o všem. Kim Čong-un se narodil jako komunistický princ a vyrostl za zdmi paláce. Vzdělání získal pod pseudonymem ve Švýcarsku, pak se vrátil do Severní Koreje, kde pokračoval ve studiu na elitní univerzitě pojmenované po jeho praotci. Díky svému původu si žije nad zákonem. Může si dovolit úplně všechno. V roce 2010 byl jmenován čtyřhvězdičkovým generálem Korejské lidové armády, třebaže s ozbrojenými složkami nemá žádné polní zkušenosti. O rok později, když jeho otec zemřel na náhlou srdeční slabost, ho státní média v Severní Koreji popsala jako „dalšího vůdce seslaného z nebes“. Možná však bude přinucen dělit se o diktaturu s příbuznými a armádními veliteli. Sin se narodil jako otrok a vyrůstal za plotem z ostnatých drátů pod proudem vysokého napětí. V táborové škole ho naučili číst a počítat na základní úrovni. Protože jeho krev byla poskvrněna údajnými zločiny, jež spáchali bratři jeho otce, žil pod hranicí zákona. Nesměl vůbec nic. Jeho životní dráha předurčená státem spočívala v těžké práci a předčasné smrti na choroby přivozené chronickým hladem – všechno bez obvinění, soudu nebo možnosti odvolání se a všechno v naprosté tajnosti.

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 19

úvod

V příbězích vypovídajících o přežití koncentračního tábora se objevuje tradiční vypravěčské schéma. Mocenské síly vytrhnou protagonistu z milované rodiny a útulného domova. A on, aby přežil, musí odhodit morální principy, potlačit soucit k druhým… zkrátka musí přestat být civilizovanou bytostí. Ve zřejmě nejslavnějším z těchto příběhů, v útlém románu Noc nositele Nobelovy ceny Elieho Wiesela, objasní třináctiletý vypravěč svá duševní muka tím, že popíše normální život, který existoval, než jej a jeho rodinu nacpali do vlaků mířících do nacistických vyhlazovacích táborů. Wiesel denně studoval Talmud. Jeho otec vlastnil obchod a staral se o lidi v rumunské vesnici. Jeho dědeček se zúčastňoval všech oslav židovských svátků. Ale poté, co celá chlapcova rodina v táborech zahynula, Wiesel zůstal „sám, zoufale sám ve světě bez Boha, bez člověka. Bez lásky, bez smilování“. Sinův příběh o přežití je jiný. Matka ho bila, navíc ji vnímal jako soupeře, s nímž musí bojovat o jídlo. Otec, jemuž dozorci dovolovali spát s matkou pouze pět nocí za rok, ho ignoroval. Bratr byl pro něj cizím člověkem. Dětem v táboře nemohl věřit, chovaly se vůči sobě navzájem krutě. Jako první se naučil, že přežije jen tehdy, bude-li na všechny donášet. Láska, smilování a rodina byla slova, jejichž významu nerozuměl. Bůh se neztratil ani nezemřel. Sin o něm nikdy neslyšel. V předmluvě k Noci Wiesel napsal, že povědomí dospívajících o smrti a zlu „by se mělo omezit jen na to, co člověk nalezne v literatuře“. V Táboře 14 Sin nevěděl, že literatura existuje. Spatřil pouze jedinou knihu, korejskou gramatiku, a to v rukou učitele, který měl na sobě uniformu dozorce, u boku nosil revolver a jednu malou Sinovu spolužačku utloukl k smrti ukazovátkem na tabuli. Na rozdíl od těch, kdo přežili koncentrační tábor, nebyl Sin vytržen z civilizovaného žití, nebyl přinucen sestoupit do pekla. On se tam narodil a vyrůstal. Přijal hodnoty tohoto společenství. Nazýval jej domovem.

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 20

ú t ě K z tá b o r a 1 4

Pracovní tábory v KLDR existují již dvojnásob delší dobu než sovětský gulag a přibližně dvacetkrát déle než nacistické koncentrační tábory. Není sporu o tom, kde se tyto tábory nacházejí. Satelitní fotografie s vysokým rozlišením, dostupné komukoliv s internetovým připojením, ukážou na stránkách Google Earth rozlehlé oplocené pozemky, rozkládající se v drsných horách Severní Koreje. Vláda v Jižní Koreji odhaduje, že v táborech se nachází asi sto padesát čtyři tisíc vězňů, ale ministerstvo zahraničí USA a některé organizace zabývající se ochranou lidských práv uvádějí dokonce až dvě stě tisíc. Po deseti letech pozorování satelitních snímků si v roce 2011 zástupci Amnesty International všimli, že uvnitř táborů přibývají nové stavby, a se znepokojením usoudili, že populace internovaných lidí vzrůstá; důvodem mohla být i snaha korejské vlády vyhnout se potenciálním nepokojům, když se moc začala přesouvat z Kim Čong-ila na jeho mladého, nezkušeného i nevyzpytatelného syna.1 Podle hnutí na ochranu lidských práv a jihokorejské výzvědné služby existuje šest táborů. Největší je padesát kilometrů dlouhý a čtyřicet kilometrů široký, což představuje rozsáhlejší plochu než město Los Angeles. Většinu táborů ohraničují ploty z elektrických ostnatých drátů přerušované strážními věžemi a hlídané ozbrojenými muži. Dva z nich, číslo 15 a 18, mají převýchovné zóny, kde pár šťastných trestanců obdrží speciální instruktáž o učení Kim Čong-ila a Kim Ir-sena. Pokud se vězni naučí zpaměti dostatečné množství těchto myšlenek a přesvědčí dozorce, že jim zůstanou oddaní, mohou být propuštěni, přesto je už po zbytek života bude neustále sledovat tajná bezpečnostní služba. Zbylé tábory jsou „oblasti totální kontroly“, kde vězně s cejchem „nenapravitelných“2 udřou k smrti. Sinův Tábor číslo 14 patří do oblasti totální kontroly. Podle toho, co se o lágru říká, je ze všech nejkrutější kvůli naprosto nelidským pracovním podmínkám, vysoké ostražitosti dozorců a nesmiřitelnému postoji státu vůči závažnosti zločinů spáchaných jeho chovanci, z nichž mnozí patří k vyloučeným funkcionářům strany, vlády či armády a jsou tam společně s rodinami. V Táboře 14, založeném v roce 1959 v centrální Severní Koreji – v Kečchonu, v provincii Jižní Pchjongan –, se odhadem nachází pat20

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 21

úvod

náct tisíc vězňů. Jeho rozloha čítá přibližně čtyřicet osm kilometrů na délku a dvacet čtyři kilometrů na šířku; příkrá horská údolí jsou protkaná farmami, doly a továrnami. I když je Sin jediný, kdo se v pracovním táboře narodil a uprchl z něj a kdo může takový příběh vyprávět, ve svobodném světě se nachází alespoň šedesát dalších očitých svědků pracovních táborů.3 Patří k nim nejméně patnáct Severokorejců, kteří byli uvězněni v části Tábora 15 určené pro převýchovu, vysloužili si propuštění a později se vynořili v Jižní Koreji. Cestu do Jižní Koreje si našli i někdejší dozorci z táborů. Kim Jong, bývalý severokorejský podplukovník z privilegované rodiny v Pchjongjangu, strávil šest let ve dvou táborech, než se mu podařilo uprchnout ve vlaku na uhlí. Nejdůležitější fakta z jejich výpovědí, sestavená Asociací soudních obhájců v Soulu (Korean Bar Association), podávají výstižný obraz denního života v táborech. Každý rok je několik trestanců veřejně popraveno. Jiní jsou ubiti k smrti nebo tajně zavražděni dozorci, kteří mají téměř neomezenou moc vězně týrat či znásilňovat. Vězni pracují na poli, sklízejí úrodu, kopou uhlí, šijí vojenské uniformy nebo vyrábějí cement a při tom všem přežívají pouze na kukuřici, zelí a soli, tedy na stravě znamenající téměř vyhladovění. Vypadají jim zuby, zčernají dásně, zeslábnou kosti a ve čtyřiceti letech chodí shrbení. Oblečení jim přidělují jedenkrát nebo dvakrát ročně, takže běžně pracují a spí v jedněch špinavých hadrech, musejí se obejít bez mýdla, ponožek, rukavic, spodního prádla i toaletního papíru. Do konce svého života musejí pracovat dvanáct až patnáct hodin denně a umírají obvykle na nemoci spojené s podvýživou, ještě než dosáhnou věku padesáti let.4 I když přesná čísla nelze získat, západní vlády a hnutí za lidská práva odhadují, že v těchto táborech zahynuly stovky tisíc lidí. Většina Severokorejců je odvezena do lágrů bez jakéhokoli soudního procesu a mnozí umírají, aniž by se dověděli, z čeho je vlastně obvinili. Bývají zatčeni doma, obvykle v noci, orgánem zvaným Powibu, tedy Oddělením státní bezpečnosti, což je součást policejního aparátu čítající přibližně 270 000 zaměstnanců.5 Zákon povoluje uvalit vinu na základě příbuzenství. Provinilce tedy obvykle uvězní i s rodiči a dětmi. Kim Ir-sen stanovil v roce 21

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 22

ú t ě K z tá b o r a 1 4

1972 následující zákon: „Sémě třídního nepřítele, ať je jím kdokoliv, musí být zlikvidováno ve třech generacích.“

Mé první setkání se Sinem proběhlo u oběda v zimě roku 2008. Sešli jsme se v korejské restauraci v centru Soulu. Upovídaný a věčně hladový zhltl několik porcí rýže s hovězím. Během jídla mi přes tlumočníka sděloval, jaké bylo pozorovat vlastní matku, když ji věšeli. Vinil ji za to, že ho v táboře týrali, a neodpustil si poznámku, že má na ni stále ještě vztek. Zmínil, že nebyl „dobrým synem“, ale už nevysvětlil proč. Líčil, že během let strávených v táboře neslyšel ani jednou slovo „láska“ – určitě ne od matky, kterou nepřestával opovrhovat ani po její smrti. V kostele v Jižní Koreji vyslechl výklad pojmu „odpuštění“. Ale moc mu nerozuměl. Vysvětloval mi, že žádat o odpuštění v Táboře 14 znamenalo „škemrat o zrušení nějakého trestu“. Své vzpomínky z tábora sepsal, ale ty vzbudily v Jižní Koreji jen nepatrnou pozornost. V době, kdy jsem ho poznal, byl bez práce, finančně na mizině, dlužil za nájem a nevěděl, co si má počít dál. Pravidla Tábora 14 mu pod hrozbou popravy zakazovala mít intimní styk se ženou. Nyní si chtěl najít nějakou dívku a navázat s ní skutečný vztah, ale říkal, že neví, jak na to. Po obědě mě vzal do malého, žalostně vypadajícího bytu v Soulu, který si tou dobou už nemohl dovolit. Ačkoliv se mi během schůzky neodvážil pohlédnout do očí, nevadilo mu ukázat mi useknutý prst i zjizvená záda. Dovolil mi, abych si ho vyfotografoval. Přes veškeré utrpení, jež musel vystát, měl stále tvář dítěte. Bylo mu šestadvacet let – tehdy byl z Tábora 14 pryč už tři roky. Tenkrát u toho památného oběda mi bylo šestapadesát. Jako dopisovatel deníku Washington Post ve východní Asii jsem přes rok pátral po příběhu, který by ozřejmil, jak Severní Korea zamezuje zhroucení svého režimu pomocí represí. Politické destrukce se staly mou specialitou. Téměř tři desetiletí jsem strávil nad reportážemi do deníků Washington Post a New York Times o rozpadajících se státech: o pádu komunismu ve východní Evropě, o rozvratu Jugoslávie a o pomalém rozkladu Barmy pod 22

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 23

úvod

vedením generálů. Z vnějšího pohledu se zdála KLDR zralá – vlastně přezrálá – na nějaký typ zhroucení, jaká se mi odehrávala před očima všude jinde. V části světa, kde téměř každý jiný bohatl, naopak izolace, chudoba a hlad v této zemi narůstaly. Přesto Kimova dynastie udržela všechno pod pokličkou a nic nevybublalo na povrch. Tento stát plný vystrašených lidí byl doslova paralyzovaný tlakem totalitních represí. Nedařilo se mi nahlédnout do zákulisí této vlády, protože mi chyběl přístup k informacím. Jinde ve světě represivní státy nedokázaly pokaždé hermeticky uzavřít své hranice. Pracoval jsem v Mengistuově Etiopii, Mobutuově Kongu či Miloševičově Srbsku a v roli turisty se mi povedlo proniknout i do Barmy, abych o ní mohl psát. Severní Korea je mnohem obezřetnější. Cizím reportérům, zejména Američanům, umožňuje vstoupit do země jen zcela výjimečně. KLDR jsem navštívil pouze jedenkrát a viděl jsem jen to, co mí osobní strážci chtěli, abych viděl, tudíž jsem se toho dověděl velmi málo. Pokud novináři vkročili do země nelegálně, riskovali měsíce, možná i roky vězení jako špioni. Nejednou potřebovali ke svému propuštění pomoc bývalého amerického prezidenta.6 V podmínkách takovýchto omezení byla většina reportáží o Severní Koreji neautentická a vyznívala naprázdno. Když je člověk psal v Soulu, Tokiu nebo Pekingu, začínal popisem poslední pchjongjangské provokace, jako například potopení lodi nebo střelby na nějakého turistu. Pak nastoupila jednotvárná žurnalistika typu: američtí a jihokorejští představitelé vyjadřují rozhořčení. Čínští představitelé naopak požadují zdrženlivost. Analytičtí experti se dohadují, co to asi může znamenat. Takových článků jsem napsal nespočet. Nicméně Sin těmito zavedenými postupy okamžitě otřásl v základech. Jeho život odemkl dveře a dovolil nezasvěcenému člověku pohlédnout na to, jak se Kimova rodina drží u moci pomocí otrocké práce dětí a vražd. Několik dní po setkání se na přední straně deníku Washington Post vyjímala poutavá Sinova fotografie společně s hrůzostrašným příběhem. „Skvělé,“ napsal mi tehdy Donald E. Graham, předseda masmediální společnosti Washington Post Company, v jednoslovném 23

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 24

ú t ě K z tá b o r a 1 4

e-mailu, který jsem obdržel ráno poté, co se článek objevil v tisku. Dokonce jakýsi německý filmový producent, jenž byl shodou okolností v den, kdy vyšla reportáž, na návštěvě památníku obětem holocaustu ve Washingtonu, se rozhodl natočit dokument o Sinově životě.7 Washington Post věnoval tématu i úvodník – psalo se v něm, že Sin musel vytrpět hrůznou brutalitu, ale stejně alarmující je i lhostejnost světa k existenci pracovních táborů v Severní Koreji. „Středoškolští studenti v Americe dnes debatují, proč prezident Franklin D. Roosevelt nenechal bombardovat železnici vedoucí k Hitlerovým táborům,“ končil úvodník. „O generaci později se jejich děti možná jednou budou ptát, proč Západ nic nepodnikl při pohledu na mnohem zřetelnější satelitní snímky Kim Čong-ilových táborů.“ Zdálo se, že Sinův příběh se dostal pod kůži obyčejných čtenářů. Psali dopisy a posílali e-maily, nabízeli peníze, ubytování či modlitby. Článek si přečetl i manželský pár v Columbusu ve státě Ohio – manželé hned navázali se Sinem spojení a nakonec mu zaplatili cestu do Spojených států. Lowell a Linda Dyeovi mu oznámili, že chtějí být takovými rodiči, jaké nikdy neměl. Když se s příběhem seznámila Harim Leeová, mladá Američanka korejského původu žijící v Seattlu, přála si Sina poznat. Později ho v jižní Kalifornii vyhledala a oba se do sebe zamilovali. Můj článek referoval o Sinově životě pouze povrchně. Napadlo mě, že hlubší analýza by poodhalila onu tajnou mašinerii, jíž se v Severní Koreji vynucuje totalitní vládnutí. Rovněž by ukázala – prostřednictvím detailů Sinova neuvěřitelného útěku –, jak se část tyranské mašinerie bortí, když umožní uprchlému vězni toulat se nepozorovaně policejním státem, až se mu podaří dostat se do Číny. A neméně důležité by bylo i to, že po přečtení knihy o chlapci, jehož Severní Korea vychovávala jen proto, aby ho mohla k smrti utýrat prací, už lidé nebudou nikdy existenci táborů přehlížet. Zeptal jsem se Sina, jestli by měl zájem. Trvalo mu devět měsíců, než se rozhodl. Během té doby ho bojovníci za lidská práva v Jižní Koreji, Japonsku a Spojených státech přemlouvali ke spolupráci, říkali mu, že kniha v angličtině otevře lidem oči, zvýší mezi24

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 25

úvod

národní tlak na Severní Koreu a možná mu také přinese ony tolik potřebné peníze. Jakmile Sin vyslovil souhlas, udělal si čas a sedmkrát jsme se sešli k rozhovoru, nejprve v Soulu, potom v Torrance v Kalifornii a nakonec v Seattlu ve státě Washington. Sin a já jsme se dohodli, že to, co se z knihy vytěží, si rozdělíme napůl. Nicméně díky dohodě jsem měl kontrolu nad jejím obsahem. Sin si začal vést deník na počátku roku 2006, zhruba rok po útěku z KLDR. V Soulu pak pokračoval v záznamech poté, co byl hospitalizován kvůli depresi. Deník se stal základem jeho korejsky psaných pamětí Escape to the Outside World (Útěk do světa venku), vydaných v Soulu v roce 2007 nevládní organizací Database Center for North Korean Human Rights. Paměti se staly výchozím bodem pro naše hovory. Byly také zdrojem mnoha přímých citací, které jsou v této knize vkládány do úst Sinovi, jeho rodině, kamarádům nebo vězeňským dozorcům a které tak pomáhají líčit dobu, kdy byl Sin v Severní Koreji a v Číně. Ale všechny myšlenky a jednání přisuzované na těchto stránkách Sinovi se zakládají na četných rozhovorech s ním, během nichž své korejské paměti rozšiřoval a v mnoha rozhodujících případech rovněž opravoval. Přestože spolupracoval, zdálo se mi jako by se Sin rozhovorů se mnou děsil. Často jsem si připadal jako zubař, který vrtá bez anestezie. A tohle vrtání trvalo s přestávkami déle než dva roky. Některá z našich sezení byla pro něj duševní očistou; mnohá jiná mu naopak způsobovala deprese. Sváděl boj s tím, aby mi uvěřil. Jak otevřeně přiznává, dodnes je pro něj velmi obtížné někomu důvěřovat. Je to nevyhnutelný důsledek způsobu, jakým byl vychováván. Dozorci ho učili zaprodávat své rodiče i kamarády, proto předpokládá, že každý, koho potká, zradí na oplátku zase jeho. Ale občas jsem měl i já při psaní knihy problém uvěřit jemu. V průběhu prvního rozhovoru mě svedl na scestí: týkalo se to úlohy, již sehrál ve smrti své matky, a tuto lež pak opakoval během více než tuctu následujících hovorů. Když verzi svého příběhu změnil, začal jsem si dělat starosti, co jiného si ještě mohl vymyslet. Ověřit si fakta v Severní Koreji není možné. Lidé zvenku tamní politické trestanecké lágry nenavštívili. Zprávu o tom, co se v nich 25

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 26

ú t ě K z tá b o r a 1 4

děje, nelze nezávisle ověřit. I když satelitní snímky přispěly velkou měrou k tomu, že lidé ze zahraničí existenci táborů připustili, primárním zdrojem informací zůstávají utečenci, přičemž jejich motivy i důvěryhodnost nejsou vždy nejčistší. V Jižní Koreji i jinde ve světě se často zoufale snaží vydělat si na živobytí, a nerozpakují se proto naplnit předpojatá očekávání aktivistů bojujících za lidská práva, antikomunistů, misionářů či pravicových ideologů. Někteří z těch, co tábory přežili, odmítají vypovídat, dokud nedostanou předem hotovost. Jiní opakovali vzrušující příběhy, které sice slyšeli, ale osobně nezažili. Třebaže Sin zůstával vůči mně ostražitý, odpověděl na každou otázku týkající se minulosti, jakou jsem si jen vymyslel. Jeho život se může zdát neuvěřitelný, ale koresponduje se zkušenostmi jiných bývalých trestanců i se zprávami bývalých táborových dozorců. „Všechny informace, které Sin uvedl, se shodují s tím, co jsem o táborech slyšel,“ řekl David Hawk, odborník na lidská práva. Vyzpovídal kromě Sina i dalších přibližně šedesát bývalých vězňů pracovních táborů a na základě jejich výpovědí vypracoval zprávu „The Hidden Gulag“ (Skrytý gulag), kterou opatřil satelitními snímky s vysvětlivkami. Poprvé byla zpráva zveřejněna roku 2003 americkým Výborem pro lidská práva v Severní Koreji (Committee on Human Rights in North Korea) a od té doby se několikrát aktualizovala, jak postupně přibývala svědectví i satelitní snímky s vyšším rozlišením. Jelikož se Sin narodil a vyrostl v táboře, vysvětloval mi Hawk, zná věci, které jiní lidé z táborů nepoznali. Sinův příběh rovněž prověřili autoři Bílé knihy o lidských právech v Severní Koreji 2008 (White Paper on Human Rights in North Korea 2008), publikované Asociací soudních obhájců (Korean Bar Association). Ti vedli rozsáhlé rozhovory se Sinem, stejně jako s ostatními lidmi, o nichž bylo známo, že přežili internaci v táboře, a byli ochotni vypovídat. Hawk správně zhodnotil, že jediný způsob, jak může KLDR „vyvrátit, popřít nebo anulovat“ svědectví Sina a dalších přeživších lidí, znamená povolit cizím expertům vstup do táborů. V opačném případě, prohlašuje Hawk, jsou výpovědi považovány za pravdivé. Pokud se KLDR zhroutí, možná se naplní Sinova předpověď a vůdci ze strachu před válečnými soudy zničí tábory dřív, než se k nim vyšetřovatelé vůbec dostanou. Kim Čong-il to vysvětlil ná26

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 27

úvod

sledovně: „Musíme zahalit krajinu hustou mlhou, aby se o nás nepřítel nic nedověděl.“8 Pokoušel jsem se poskládat dohromady, co jsem nemohl vidět na vlastní oči, a dobré tři roky strávil tím, že jsem sbíral informace o severokorejském vojsku, vedení státu, ekonomice, nedostatku potravin a nedodržování lidských práv. Vyslechl jsem spousty severokorejských uprchlíků včetně tří bývalých zajatců z Tábora 15, dokonce jednoho bývalého dozorce a řidiče, který pracoval ve čtyřech různých táborech. Hovořil jsem s jihokorejskými odborníky i technickými specialisty, kteří pravidelně cestují do Severní Koreje, a pročetl narůstající množství vědeckých pojednání zabývajících se osobními vzpomínkami bývalých zajatců. Ve Spojených státech jsem vedl dlouhé rozhovory s Američany korejského původu, kteří se stali Sinovými nejbližšími kamarády. Podle An Mjong-čchola, bývalého táborového dozorce a řidiče, by při hodnocení Sinova příběhu měl mít člověk stále na paměti, že mnoho jiných si vytrpělo v táborech podobná, nebo dokonce ještě horší strádání. „V porovnání s jinými dětmi žijícími v táborech měl Sin poměrně pohodlný život,“ pravil An.

Kvůli testům nukleárních bomb, útokům na Jižní Koreu a své agresivní politice rozdmýchává vláda KLDR na Korejském poloostrově téměř trvalý stav bezpečnostní pohotovosti. Když už se Severní Korea uráčí vstoupit do mezinárodní diplomacie, otázky lidských práv se jí vždy podaří smést z jednacího stolu. Americkým rokováním se Severní Koreou dominuje krizový management obvykle zaměřený na nukleární zbraně a rakety. Pracovní tábory bývají až dodatečným bodem. „Hovořit s nimi o táborech je něco zhola nemožného,“ řekl mi David Straub. Za vlády Clintona i Bushe pracoval na ministerstvu zahraničí USA jako vysoký úředník zodpovídající za jednání se Severní Koreou. „Mohou vždycky zešílet, když se to nadnese.“ Tábory se kolektivního svědomí světa dosud téměř nedotkly. Navzdory novinovým článkům zůstává všeobecné povědomí o jejich existenci mezi lidmi ve Spojených státech stále značně omezené. Několik let se vždy na jaře na Mallu ve Washingtonu schá27

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 28

ú t ě K z tá b o r a 1 4

zela hrstka severokorejských utečenců a bývalých vězňů pracovních táborů k protestním akcím a pochodům. Avšak washingtonští reportéři jim věnovali jen mizivou pozornost. Částečně za to mohl jazyk. Většina utečenců mluvila pouze korejsky. A navíc v mediální kultuře postavené na celebritách se nenašel jediný filmový prominent, žádný popový idol ani nositel Nobelovy ceny, který by vyzval nezasvěcené lidi, aby se angažovali. Tento problém se bohužel odehrává daleko v cizí zemi a jakákoli mediální kampaň chybí. „Tibeťané mají dalajlamu a Richarda Gera, za Barmánce mluví Aun Schan Su Ťij, Dárfúřané se těší podpoře Miy Farrowové a George Clooneyho,“ vypočítávala mi Suzanne Scholteová, dlouhodobá aktivistka, která přivedla bývalé vězně pracovních táborů do Washingtonu. „Jen Severokorejci nikoho takového nemají.“ Sin mi sdělil, že mu nepřísluší mluvit za desítky tisíc, kteří jsou ještě v táboře. Stydí se za to, čeho se tam kvůli přežití a útěku dopustil. Angličtinu se učit nechce, brání se jí částečně proto, že nemá zájem vyprávět svůj příběh znovu a znovu v jazyce, který by ho příliš zviditelnil. Přesto by si zoufale přál, aby svět pochopil, co se Severní Korea snaží tak úzkostlivě skrývat. Jeho břemeno je nesmírně těžké. Z těch, kdo se narodili a vyrostli v táboře, ještě nikdo neutekl, nikdo mu nepomůže vylíčit, co se dělo uvnitř a co se tam děje doposud.

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 7:59 Stránka 29

KAPITOLA 1

Chlapec, který snědl matce oběd in s matkou bydleli v nejlepší vězeňské čtvrti, kterou Tábor 14 mohl nabídnout: ve „vzorové vesnici“ vedle ovocného sadu a hned naproti poli, kde jeho matku později pověsili. V každé ze čtyřiceti jednoposchoďových budov vesnice byly ubytované čtyři rodiny. Sin s matkou měli vlastní místnost, kde spali bok po boku na betonové podlaze. Čtyři rodiny se společně dělily o kuchyň, kterou osvětlovala jedna nezakrytá žárovka. Elektřina šla dvě hodiny denně, od čtyř do pěti ráno a od deseti do jedenácti v noci. Okna, natolik matná, že přes ně nebylo vidět, byla zhotovená z šedivého vinylu. Místnosti byly vytápěny po korejském způsobu – v kuchyni hořelo uhlí a kouřové trubky vedly pod podlahou v ložnici. Lágr měl vlastní uhelné doly, proto bylo uhlí na vytápění lehce dostupné. Nebyly tam žádné postele, židle ani stoly. Domy neměly tekoucí vodu. Vězni, kteří se chtěli vykoupat, se v létě občas vykradli dolů k řece. Přibližně třicet rodin sdílelo studnu s pitnou vodou. Rovněž se dělili o záchod, který byl přepažený napůl pro muže a pro ženy. Močit a vyprazdňovat se muselo povinně pouze tady, protože lidské výměšky se používaly jako hnojivo na polích v táboře. Pokud se Sinově matce podařilo splnit denní pracovní kvótu, mohla si domů donést jídlo na onen večer a následující den. Ve čtyři hodiny ráno připravila snídani a oběd pro syna a pro sebe. Všechna jídla byla stejná: kukuřičná kaše, nakládané zelí a zelná polévka. Sin tohle konzumoval téměř každý den po třiadvacet let, samozřejmě pokud mu nebyla strava odepřena jakožto trest.

útěk z tábora 14.2.vydání.qxp_Sestava 1 10.05.18 8:00 Stránka 208

Blaine Harden

ÚTĚK Z TÁbORA 14

Z anglického originálu Escape from Camp 14, vydaného nakladatelstvím Penguin Group, Inc., v New Yorku v roce 2012, přeložila Kamila Weiserová Redigovala Šárka Dolanská Obálku zhotovila Soňa Šedivá Jazyková revize Miroslav Kozák Přepis korejských jmen doc. PhDr. Miriam Lowensteinová, Ph.D., a Mgr. Marek Zemánek, M.A. Přepis čínských jmen Filip Jirouš Přepis japonských jmen prof. Zdenka Švarcová, Dr. Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 208 + 8 stran obrazové přílohy Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9887. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.