Issuu

str.3

DANIEL ABRAHAM

pavoučí

VÁLKA závěrečný díl cyklu Mince a dýka

Přeložila Daniela Orlando

Copyright © 2016 by Daniel Abraham All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by Daniela Orlando Copyright ©2019 for Cover by Hachette Book Group, Inc. Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN 978-80-7617-643-0

Fredu Saberhagenovi. MÄ›l pravdu.

Předmluva Druhý odpadlík

Srdce bohyně, její nový chrám – její pravý chrám – neoplývalo velkolepostí měst ani prostou důstojností Sinir Kušku. Říkalo se, že v Kamnipolu, kde bohyně a trůn jsou jedno, visí její zástava z vrcholku slovutné Králověže. Chrám v Kaltfelu byl z letitých kamenů a býval zasvěcen jakémusi falešnému božstvu, než basrahip vyslal Ovura, aby ho přetvořil v ohnisko její pravdy v nově dobyté zemi. Zástava bohyně vlaje nad vysokými sloupy a okny z barevného skla po celém světě. A jednoho dne budou na jejich místě stát pravé chrámy, neposkvrněné omyly a lžemi. Ten den však ještě nenadešel. Zde v končinách, do nichž uprchl Ovur a jeho kněží, nebyla kazatelna z odvěké žuly zdobené zlatem, ale z ojíněného, nahrubo otesaného dřeva tvořícího nízkou plošinu. Lavice zde nebyly z vyřezávaného dubu čalouněného hedvábím, ale z kamenů a polen čpících mrazem a hnilobou. Místo svíček tady měli čadící pochodně z loje a suché trávy. Místo oltáře haldu zmrzlé hlíny. Vzduch páchl rozkladem a zimou a časné brunátné červánky zakrvácely celé širé nebe. Ovur shlížel z kazatelny na muže, kteří uposlechli jeho výzvy. Na neposkvrněné. Na hrstku těch, kdo uslyšeli pravdu v jeho hlase a ozvěna bohyně je uchvátila stejně jako jeho. Vpředu se kymáceli čerstvě zasvěcení novici se skelnýma očima a otevřenými ústy, v nichž stále ještě dozníval úžas z božské přeměny a krev stále ještě houstla důkazem její přízně. Tři tucty mužů, hladových a třesoucích se podvečerní zimou v mrazivé bažině. Nebýt přítomnosti bohyně v každém z nich a nádhery jejich očištění, byl by to smutný, ubohý pohled. A přitom to bylo jako dívat se na nebroušené zrno s vědomím, že šlahoun, který z něj vyroste, obemkne jednoho dne celý svět. „Dlouhé roky jsme následovali basrahipa, mí přátelé,“ pronesl Ovur a natáhl k nim ruce. „Někteří z vás ho dříve znali jako hlas

Daniel Abraham

bohyně. Jiní ho poprvé spatřili jako dobyvatele po boku Odříznutého trůnu, když byl váš národ vyveden z úpadku a nevědomosti.“ Muži v lavicích pozvedli ruce i hlasy. Někteří chválili moc a krásu bohyně, jiní vyjadřovali nenávist k falešnému knězi, který překrucuje její učení ze svého velebného místa u antejského trůnu. Ovur cítil, jak ho obojí utvrzuje a hřeje u srdce, zatímco pavouci přebývající v jeho krvi vzrušeně ožívali. Řekl svým lidem pravdu, oni ji stvrdili svými slovy a jeho jistota s každým dalším živoucím hlasem sílila. „I já jsem stál v jeho stínu jako my všichni,“ pokračoval Ovur a dech se mu v mrazu srážel před obličejem. „Basrahip však podlehl temnotě, už když se její hlas šířil světem. Zatímco ona povstávala ve všech chrámech a její světlo odhalovalo dávné dračí lži, basrahip se zaprodal. Tvrdil, že jen jeho chrám je z nich všech ten pravý. Jako by pavouk měl jen jednu správnou nohu, jíž se všechny ostatní zodpovídají.“ Teď už žádná z odpovědí nebyla pochvalná. Ve všech zaznívaly hněv a nelibost. Ovur se jimi s úsměvem opájel a přikyvoval, jako by jim jeho ujištění mohlo přinést i útěchu. Výhrůžky adresované basrahipovi omlouvala moc hlasů, které je pronášely. „Ano, kdysi nás basrahip vedl správným směrem. Kdysi mluvil jejím hlasem. Je to tragédie, že nebyl dost silný, aby odolal světským lžím, ale je to tragédie jen pro něj. Ne pro bohyni, neboť bohyně je dokonalá a neúplatná. A my všichni jsme jejím pravým hlasem vzmáhajícím se dokonce i zde, k němuž se přidají další z celého světa. Naši bratři Ešau a Mikap odešli sdělit naše pravdy mocným říším tohoto světa a brzy se vrátí s vojskem, které svrhne falešného basrahipa a rozdrtí jeho lži jako led o skálu. To, co započalo, už nikdo nezastaví a –“ Ozvalo se troubení rohu, tři stoupavé tóny. Pak se přidaly další dva. Ovurovi se stáhlo hrdlo. Ne strachem. Bohyně si ho vyvolila, a chránila ho tedy její moc i její milost. Pokud zrychlený tep a dech napodobovaly ten hanebný pocit, bylo to jen tím, že muž, jímž kdysi býval, by cítil strach. A ne-li strach, pak údiv. Usmál se. Jeho kněží v provizorních lavicích se po sobě začali dívat, znejistělí náhlými zvuky. Muži, kteří se vynořili ze stínů močálu, byli k politování. Vyhublí a otrhaní. Někteří byli přestárlí, jiní ještě nedozrálí a jedněch ani druhých nebylo mnoho. Měli na sobě brnění antejské říše a na ští-

Pavoučí válka

tech osmiboký znak. Někteří před sebou drželi meče, jejichž čepele odrážely záři pochodní a zapadajícího slunce. Ostatní svírali oběma rukama píky, jako by se chystali odrazit útok jezdectva. Pustinou se rozlehl Ovurův vřelý, radostný smích, z něhož čišela hrozba pro nečisté. Jeden z noviců v předních lavicích si až teď všiml, že se děje něco divného, a vrávoravě vstal. Nepřátelé, kteří je obklopili, by ho zřejmě nemohli udivit víc, ani kdyby se vylíhli ze samotné trávy. Následovaly tlumené kroky koňských kopyt obalených blátem. Tucet mužů v sedlech. Byli oblečení v hnědých sutanách, jaké nosíval i Ovur, než basrahip odpadl od milosti. Teď to byl stejnokroj padlých a Ovur na ně lítostivě shlížel. Meče, které měli s sebou, by v denním světle byly zelené. V rudém svitu pochodní a červánků se zdály černé. Falešní kněží vytasili otrávené čepele, z nichž se šířily svíravé výpary. Pavouci v Ovurově krvi se neklidně vrtěli a chvěli. Cítil je těsně pod kůží i hluboko v žaludku. „Nebojím se vás,“ pronesl. „Nemůžete vzdorovat moci bohyně!“ „Nesnažíme se jí vzdorovat,“ zahřímal povědomý hlas. To už byla za kněžími vidět rozložitá postava samotného basrahipa, sedícího obkročmo na vyzáblém poníkovi. A po jeho boku ušlechtilejší kůň nesoucí dalšího jezdce, který na sobě měl roucho ze silné šedé vlny a na hlavě kápi, aby mu nebyla zima. Rty měl sevřené do úzké čárky a hrbil se v sedle. „Princi Gedere!“ oslovil ho Ovur. „Pochváleno budiž její světlo, žes přišel.“ „Nejsem princ,“ odsekl Geder Palliako vysokým hlasem. „Jsem lord regent. To je lepší než princ.“ „Přišel spatřit počátek její vlády,“ oznámil basrahip a jeho hlas se nesl houstnoucím šerem. „Přivádíme ho k poslední bitvě se lží, aby viděl místo, kde započne ten slavný věk.“ Pavouci v Ovurově krvi se zatetelili něčím podobným rozkoši. Ovur cítil na jazyku pravdivost basrahipových slov, sladkou jako med, a jeho smích téměř zněžněl, když odpovídal: „Ano, starý příteli, to ano.“ Nový zasvěcenec klopýtavě zamířil k vojákům. Pikenýři se po sobě rozpačitě podívali. Novic se zahihňal a potácel se dál. Jeden voják opatrně natáhl zbraň, aby ho nenásilně odstrčil. „Ovure,“ pokračoval basrahip. „Nemusí přece dojít na násilí. Kdysi jsme bývali bratři v jejím světle a opět jimi můžeme být.“

Daniel Abraham

„Je tomu tak,“ potvrdil Ovur a jeho nitro na okamžik zaplavila radost z moci bohyně. „Ve tvém živoucím hlase je stále slyšet pravda.“ „Znamená to tedy, že se můžeme vrátit do tábora?“ zeptal se lord regent nesměle, ale nadneseně jako chlapec, který se snaží vtipkovat mezi muži. „Začíná přituhovat.“ „Zříkáš se svého odpadlictví?“ zeptal se basrahip. Jeho oř netrpělivě přešlápl. Rudě nasvícené mraky na obloze náhle pohasly a zešedly. Ovur zaváhal. Nepochyboval o své víře, ale o tom, jak basrahip, který ještě před chvilkou budil dojem, že ho dělí jen krůček od vyvedení z omylu, může teď říct něco takového. „Nemohu,“ odpověděl. „Nejsem odpadlík.“ Basrahip zamručel, jako by schytal ránu. Hnědě odění kněží v okolním šeru pozvedli meče. Chatrné antejské vojsko srazilo řady. „Bohyně promlouvá jedním hlasem,“ pronesl basrahip, teď už přísněji. „A ten hlas patří mně.“ V Ovurově krvi se přihodilo něco zvláštního. Pavouci, dar bohyně, mu sdělovali, že basrahipova slova jsou pravdivá, i když věděl, že tomu tak není. Měl pocit, že pod ním zakolísal svět, jako by i samotná krajina ztěžka vydechla. A pak se dostavil vztek, který mu stoupal z útrob jako žár z ohně. „Bohyně promlouvá námi všemi!“ houkl v odpověď hlasem tvrdým jako křemen. Síla bohyně zalomcovala těmi slovy, až ho rozbolelo hrdlo. „Její pravdu neobsáhne žádný chrám. Všechny chrámy patří jí, všichni kněží patří jí a všechny hlasy patří jí!“ Ovurovi kněží se zvedli z lavic jako jeden muž s rukama zaťatýma v pěst. Kněží v hnědých sutanách se dali do pohybu a s pobouřenými výrazy jim vyšli naproti z přítmí. Jen třetí skupina – lord regent a jeho žalostné vojsko – vypadala, že stále ještě váhá. Ovur v duchu slyšel jakýsi tichý, jemný hlásek, který mu říkal, že se mohou usmířit, že to musí nějak jít. Hněv, který se v něm vzedmul, byl však jako bouře tříštící se o útesy. Vnímal, jak mu krev hučí v uších a útroby rozpaluje vztek, jako když se z vejce klube vzrostlý, strašlivý drak. „Jsi na omylu!“ vykřikl basrahip a Ovurovou krví zazmítaly křeče tisíce pavouků. Pravda a nepravda ho trhaly vedví. Veškeré pomyšlení na bratrství a usmíření vzalo za své. „Ne! Sám jsi odpadlík!“ zaječel v odpověď. „Jsi stvoření lží!“

Pavoučí válka

Útok probíhal na obou stranách neplánovaně. Rozhořčený Ovur ztratil trpělivost, prořítil se mezi svými kněžími a rozběhl se k basrahipovu temnému stínu. Pěsti svíral tak pevně, že to bolelo, a svůj bojový pokřik spíš cítil než slyšel. Klokot krve a žár hněvu byly jako vření, ale bezbolestné, jako by ani on sám nebyl bytostí z masa a krve, ale ztělesněným varem. Tam, kde předtím stál člověk, byl nyní jen nástroj pomsty bohyně. Ostatní se k němu přidali a vrhali se na odpadlíky plni elánu a víry. Basrahip a jeho služebníci lží před nimi padnou jako pokosená tráva. Pak mu podklouzla noha na zmrzlém blátě a Ovur se zapotácel. Otrhaní pikenýři couvli a jejich tváře ve světle pochodní připomínaly masky úžasu a nechápavosti. To už se ale do boje vrhali ti druzí, kněží v hnědých sutanách s ústy zkřivenými neméně prudkým hněvem. Ovur nevěnoval pozornost ostatním nepřátelům ani svým druhům a namířil si to rovnou k basrahipovi. Ohnal se pěstí po basrahipovu poníkovi, jako by ho mohl povalit pouhým úderem. Zvíře sebou cuklo a upřelo na něj pohoršené hnědé oko. Ovur sevřel basrahipovo masité stehno a trhl jím, jako by se snažil ulomit mohutnou větev. Strhnout soka na zem. Pak se něco stalo. Zvuk bitvy přešel do vyšší polohy a zeslábl. Ovur klečel na zemi, netuše, jak se tam ocitl, a týlem se mu rozlévala bolest. Ohlédl se přes rameno a uviděl antejského lorda regenta, jak se na něj vyděšeně, zhnuseně dívá, palcát v ruce. Ten chlap ho praštil. Ovur se vydrápal na nohy, ale bitva už se přesunula jinam. V šeru zavládla vřava. Muži i koně vřeštěli. Ona nás ochrání, pomyslel si Ovur. Jsme její vyvolení. Do boku se mu zakouslo něco ostřejšího než zuby. Odtáhl se a skrčil se, aby se vyhnul dalšímu úderu. Pikenýr, který ho bodl, odtančil zpět, jako by schoulený nepřítel byl nebezpečnější než had. Ovur uklouzl a upadl. Neviděl basrahipa, ale slyšel jeho býčí řev. Nemůžete vyhrát! Vše, co milujete, je už pryč! Už teď jste prohráli! Nemůžete vyhrát! Basrahipova slova ho bičovala a rozněcovala v něm vztek, se kterým se jeho tělo nedokázalo vypořádat. Zašmátral ztuhlými prsty ve zmrzlém blátě. Z boku se mu řinula krev a vsakovala se do hrubého oděvu. Uslyšel nějaký známý hlas, uťatý v půlce slova. Pak vedle něj dopadla pochodeň. Doutnala v trávě a osvětlovala jen svůj zánik. Ovur zalapal po dechu. Na hřbetu ruky ho zalechtaly drobounké nožky,

Daniel Abraham

jak se pavouci, kteří se vyřinuli s jeho krví, rozutíkávali v miniaturní panice. Rád by je nějak povzbudil, utěšil je ve zmatku a rozrušení zrcadlících jeho vlastní pocity. Hluk potyčky se začal zklidňovat. Někde poblíž kdosi panicky křičel, ale byl to osamělý křik. Nocí se rozléhaly i jiné hlasy, některé zabrané do hovoru, jiné hovořící s jakousi tichou bázní. Basrahip už přestal halekat. Ovur si položil hlavu na natažené ruce. Za chvíli vstane. Zvedne se a bude pokračovat v boji do konce, třebas i hořkého, dokud ho neopustí síly a hněv. Už brzy se vzchopí... Kroky v uschlé zimní trávě. Odporný puch otrávených čepelí. Prudký nádech. Ovur se převalil na bok. Uvědomoval si bolestivost utrženého zranění, ale nedbal na ni. Byla to jen bolest. Lord regent ztratil koně. V ruce držel jednu z otrávených čepelí, obnaženou. Nástroj draků. Jak mohl Ovur žít tak dlouho s vědomím, že basrahip třímá zbraň úhlavního nepřítele, a nevidět, kým je doopravdy? Byl slepý. Opouštěly ho síly. Vnímal, jak mu těžknou končetiny. Jak se z nich vytrácí cit. Pokoušelo se o něj něco jako spánek. Něco jako spánek, co však nebylo spánkem. „Tady je! Mám ho!“ vykřikl Palliako. Drobná černá tělíčka se rozběhla tmou, zprvu svižně, ale pak začala zpomalovat. Studená země a chlad Ovurovy zasychající krve je usmrcovaly, ještě než se k nim donesly jedovaté výpary. Palliako se ohlédl a špička dračího meče se zakomíhala, jak se jeho pozornost přesunula jinam. Nabízela se tady šance. Ovur se v duchu viděl, jak se vrhá na regenta, vytrhává mu meč z ruky a vráží mu ho do krku. Jak obrací proti nepříteli jeho vlastní nástroje. Už mu stěží zbývalo dost síly na to, aby se té představě usmál. „Povídám, že jsem ho našel! Tady je!“ „Poslouchej!“ zasyčel Ovur a lord regent se k němu polekaně otočil. „Slyš mě!“ „Buď zticha.“ „Myslíš, že nás zastaví meče? Myslíš, že nás zastaví vraždění?“ „Ano,“ odpověděl Geder Palliako. Udělal krok a pavouci kolem něj se scvrkli. „Mám pocit, že pro to existují poměrně dobré důkazy.“ Ovur i na prahu smrti vnímal pochybnosti slavného vůdce. „Zabíjíš lidi. Jen lidi. Pravda, která nás povznesla, povznese i jiné. Věřící ve všech městech a ve všech chrámech se dozvědí pravdu. Všichni se obrátí proti tobě. Všichni.“

Pavoučí válka

„To tedy neobrátí,“ odporoval mu Geder a pochyby v jeho nitru sílily. „Jsi lhář. To tys vzdoroval její moci.“ „Nevzdoroval,“ opáčil Ovur a ze tmy se vynořil basrahip. Tvářil se klidně, skoro až vyrovnaně. Ovurovým nitrem se rozlil žal, bezbřehý jako oceán. „Nakonec se tedy přece jen neusmíříme.“ „Ne.“ Ovur přikývl a položil si hlavu na zem. Zima už se mu nezdála tak hrozná. Bolest v boku byla prudká, ale vzdálená. Cítil, jak mu zvláštně těžkne břicho. Už se kolem něj shlukovali i ostatní. Vojáci a kněží. Muži s lucernami a meči. Někteří mu byli povědomí, ale žádný nepatřil k jeho lidem. „Její hlas,“ pronesl Ovur. Ztratil nit, rozkašlal se a začal znovu. „Její hlas zní ve všech jejích chrámech. Její světlo se line z každé pochodně. Jsi jen další pochodeň, basrahipe. Nejsi slunce. A já nejsem žádný odpadlík.“ Hřmotný muž vytřeštil oči a hněvivě zkřivil ústa. Vytrhl Palliakovi zelenou čepel, udělal krok, zařval, jako když burácí hrom, a zabořil meč Ovurovi hluboko do hrudi. Úder byl nečekaně bolestivý, ale pálení bylo ještě horší. Ovur měl pocit, že mu v celém těle hoří pavouci, dokonce i v končetinách, které předtím necítil. V žilách ho štípal jed a kyselina. Tělo se mu svíjelo smrtelnými křečemi, které nebyly jeho. A pak i těmi, které jeho byly. Už jen matně vnímal basrahipův hlas, jak mu spílá. A tu příšernou nevolnost, která jako by se soustřeďovala v ráně po otráveném meči. Pak se dostavilo náhlé prozření, to mu však nepřineslo poznání ani útěchu. Ovur, syn Sany a Egrana ze Sinir Kušku, zasvěcený chrámu v šestém roce života, který odešel s basrahipem do širého světa za horami, naposledy zavřel oči. To, co nebylo spánkem, ho vtahovalo do sebe a on se tomu poddal s jistotou, že bohyně, jíž sloužil celým srdcem a celý svůj život, na něj bude čekat ve tmě. Ale nečekala.

Kapitán Marcus Wester

Válka prosákla i do těch oblastí světa, kde ještě nepropukly boje, jako když se víno rozptýlí ve vodě. Kars, největší město Severního Pomoří, shlížel na zimní moře. Nebe mělo šedou barvu sněhu, voda šedou barvu břidlice. Žádná armáda zatím nepřekročila pomořanské hranice, ale jedna tábořila jižně od nich v Birancouru a další, menší, prý pochodovala bažinami u Kaltfelu na východ. Říkalo se, že s druhou armádou jede lord regent Geder Palliako, že se po nocích rozrůstá v největší vojsko, jaké kdy svět viděl, když se k ní přidávají duchové mrtvých, že antejské oddíly se chystají přehnat královstvím jako morový vítr. Co se Marcuse týkalo, klidně to mohla být pravda. Posledních několik let bylo všechno tak zvláštní, že hranice mezi neopodstatněnými obavami a věrohodným scénářem se teď dala vyznačit jen velmi obtížně, pokud vůbec. Na jeho práci to nic neměnilo. Procházel týmiž ulicemi pokrytými ledovým popraškem jako zamlada, s pláštěm přitaženým k tělu. Bolely ho nohy a v pravém koleni mu už občas lupalo, ale zatím ne bolestivě. Otrávený meč mu visel na zádech, podlamoval mu zdraví a ředil mu krev na vodnatou břečku. Marcus vnímal, jak ho zpomaluje tíha let a každý den je zase o něco krušnější než ten předcházející. Smrt byla neměnná, nevyhnutelná a blížila se. K němu i k ostatním. Věk a dospělost znamenaly jen, že si to uvědomoval, nic víc. Yardem kráčel vedle něj s pozorným výrazem v psí tváři a s nataženýma ušima. Špičky uší měl prošedivělé. Oba stárli, ale roky zřejmě na tralgua nedoléhaly tak těžce jako na Marcuse. Snad tedy za jeho chmury mohl jen ten meč. Nějaký chlapec před nimi tlačil káru, z níž se linula pára spolu s vůní hořícího dřeva a pečených kaštanů. Marcus zvedl ruku a strážní se přeskupili tak, aby ho mohli obejít. Marcus už viděl tolik léček,

Pavoučí válka

že si je ani všechny nepamatoval, a tohle nebyla jedna z nich. Povozník jim pokynul, když ho míjeli. Ve stínech se neobjevily žádné skryté čepele, vzduch neprořízl žádný náhlý bojový pokřik. Marcuse to kdovíproč zklamalo. „Už ani nevím, kdo jsme,“ pronesl. Yardem stříhl uchem a zamyslel se. Náušnice zacinkaly. „Vy jste Marcus Wester, pane. Já jsem Yardem Hane. Ti dva za námi jsou Enen a Halvill. Tomu úplně vzadu se říká Rybička, i když netuším proč.“ „To jsem nemyslel. Býval jsem velitelem ostrahy Medejské banky v Porte Oliva, ale teď to působí trochu zvláštně, když už v Porte Oliva žádná pobočka není. Pracujeme pro Cithrin? Patří pořád ještě k bance? Úplně se nám rozpadla posloupnost velení.“ „Spíme v sídle banky a stravujeme se v bankovní kuchyni,“ podotkl Yardem. „Hádal bych, že pro ně pracujeme.“ „Platí nás za to?“ „Ano.“ „Platí nás penězi?“ Tralgu znovu zamyšleně stříhl uchem. „Přiznávám, že to už je těžší otázka.“ Truhla, kterou nesli Enen s Halvillem, byla z tvrdého dubového dřeva okovaného železem. Zámek byl pevný a kvalitní. Vypáčit víko sochorem by trvalo půl hodiny. Všechno na ní – včetně pětice strážných, kteří ji doprovázeli mrazivými šedivými ulicemi – vypovídalo o tom, že obsahuje něco důležitého, ať už je to cokoli. Něco cenného. Každý, koho Marcus míjel – povozník, stará paní v cárech a kůži, která se teď za jejich zády šourala křižovatkou, dokonce i městská stráž – viděl, že s jejich břemenem se nakládá, jako by mělo cenu zlata. Teoreticky to mělo dodat váhu historce, podle níž ty žluté archy papíru s nesrozumitelným nápisem a lesklými ﬂíčky mezi vlákny mají skutečně nějakou hodnotu. Pro Cithrin to byly převodní příkazy, ale Komme Medejský nařídil, aby jim všichni ostatní říkali válečné zlato. Byl to název, v němž se představa skutečných mincí měla proplétat se strachem z říšských armád na hranicích, jako by ten trik s předstíráním, že obrázek zlaté mince je totéž co samotný zlaťák, mohl poskytnout Severnímu Pomoří a Karsu nějakou ochranu před smrtícími čepelemi a poskvrněnými kněžími.

Daniel Abraham

A nejhorší na tom bylo, že podle toho, co Marcus viděl, to možná bude fungovat. Archy, které koncem každého týdne dostával spolu se svými strážnými, se každopádně daly směnit za jídlo a pití, za služby pradleny nebo příštipkáře. A Cithrin, trůnící v hloubi masivní cihlové tvrze, která byla sídlem holdingové společnosti, vypadala, že má víc napilno než kdykoli předtím v roli prosté bankéřky. A on si pořád připadal spíš jako herec předstírající, že kus pomalovaného dřeva je válečná sekera, než jako voják strážící poklad. Písárna měla široké modré dveře a dřevěné zdi, do nichž byl vyrytý tucet různých písem. Na taškové střeše ležel sníh a z okapů visely rampouchy, tenké úponky vyčnívající z tlustších pahýlů, ulámaných, aby neproklály náhodného kolemjdoucího. Marcus zabušil na dveře a čekal. Dech se mu srážel před obličejem. Zevnitř se ozval ženský hlas, pak zaškrábání, a to už se otvíraly dveře. Mistryně je uvedla do hlavního sálu písárny. Dvacet stolků a u každého někdo seděl. Všichni plnoprávní členové cechu zabraní do práce. Podsadití rumění prvokrevníci, bledí kinnajci štíhlí jako proutek, šupinatí džasuruové, všichni s tenoučkými pery tiše škrábajícími po papíře. Čtyři železné topné koše vyhřívaly místnost skoro na příjemnou teplotu, ale jen skoro. Marcus věděl, že vzadu je dalších třicet učňů, kteří mají ještě méně tepla i prostoru k práci. Na protějším konci sálu seděl harfeník, jehož hra měla přítomným zpestřovat práci. Nějaká džasura se po nich ohlédla, až se bronzové šupiny zaleskly ve světle, a pak se vrátila k práci. „Tudy, kapitáne Westere,“ vybídla ho vrchní písařka a Marcus ji následoval dozadu do menší kanceláře. Papíry, které tam na ně čekaly, nebyly sice obarvené nažluto jako válečné zlato, ale také byly nástroji konﬂiktu. Byly na stole vyrovnané v podobě čtvercových stránek svázaných motouzem. Marcus si jednu z nich natočil, aby viděl, co se píše na vrchním listu. JAK LZE PORAZIT NEPŘÍTELE Zrůdy, které zkazily Anteu a rozpoutaly ve světě válku, jsou mocné, ale ne neporazitelné. Jejich síla tkví v hlasech a krvi, ale už byly jednou poraženy a lze je porazit znovu.

Pavoučí válka

Takhle to pokračovalo dál. Prosté, nepřikrášlené dopisy, které nastiňovaly nebezpečí hrozící od pavoučích kněží a radily, jak přehlušit jejich hlasy, jak bojovat s ucpanýma ušima, abyste neslyšeli jejich povely, a jak se nenakazit černými pavouky, kteří se z nich řinuli jako shnilá krev, když jste do nich řízli. Byly psané jednoduše, skoro až prostince, ale byl to dobrý začátek. Marcus přejel palcem po hraně stohu, až listy zašelestily. „Tři tisíce opisů,“ pronesla mistryně a v jejích slovech bylo víc než jen trochu pýchy. „Brzy budeme potřebovat další papíry.“ „V Sesterské ulici je tucet lidí, co rozebírají staré knihy a otírají z listů inkoust stejně rychle, jako ho vy tady nanášíte,“ odpověděl Marcus. Měl dojem, že sebou při těch slovech trochu trhla. Pro někoho v jejím postavení je asi těžké smířit se s myšlenkou, že její dílo není tak trvalé, jak by se jí líbilo. Jenže svět už je takový. Ani žádná z válek, ve kterých Marcus bojoval, nezůstala vyhraná. „Kam poputují tyhle?“ zeptala se písařka ve snaze změnit téma. „Tahle várka? Do Asterilska, stejně jako ta předchozí. Už máme rychlou loď, která ji dopraví podél pobřeží, a jména několika lidí, kteří by se snad dali přemluvit, aby riskovali svůj krk při podvratné činnosti.“ Yardem si diskrétně odkašlal. Marcus pochopil, co tím chtěl říct, a přinutil se k úsměvu. Tahle ženská přece nemůže za to, že má náladu zkaženou jako měsíc staré mléko. Zvedl sloup papírů ze stolu a pokynul Enen a Halvillovi. Strážní opatrně postavili truhlu na volné místo na stole a Marcus ji odemkl. Válečné zlato bylo o trochu delší než širší, se znakem vyraženým s pomocí lisu, který se nacházel jen v sídle banky, a podepsané Kommem Medejským i vrchním pokladníkem krále Traciana. Několik obezřetně formulovaných řádků slibovalo, že král a koruna uznávají převedený dluh, a bankovní šifra umožňovala odhalit případné padělky. Yardem předal papíry mistryni, která je přijala s drobnou formální úklonou. Zaváhala přitom skoro neznatelně, ale přece. Yardem tázavě našpicoval uši. „Pomáhá to?“ zeptala se. „Možná,“ odpověděl Marcus. „Je to jako házet osivo do větru. Takovýhle stoh přijde do každého města, které dobyli. Aby poražení měli lepší představu o tom, s kým mají tu čest a jak se jim mají bránit. Nemluvě o tom, že tahle rána míří přímo na hadí hlavu.“

Daniel Abraham

„Na hadí hlavu?“ „On myslí ty kněze,“ vysvětloval Yardem. „U těchhle dopisů jde kromě jiného o to, aby lidé nespouštěli z očí kněze a nenechali se zatáhnout do jiných konﬂiktů.“ Písařka se usmála a v očích přitom měla něco, co ji činilo starší, než doopravdy byla. „Klidně ať se navzájem spálí na škvarek. Já jen doufám, že jim nedovolíte udělat to tady.“ Yardem loupl pohledem po Marcusovi v očekávání či neblahém tušení nějaké kousavé poznámky. Marcus však neměl žádnou po ruce. Byl to krvežíznivý a sobecký postoj, ale ne výjimečný. Soucit a láska k bližnímu byly snazší, když se do nich nevtíral pocit ohrožení, a svět byl poslední dobou utkaný ze samých hrozeb. Za jiných okolností by si písařka nejspíš rozmyslela přát oheň a smrt celému světu, jen ne jejímu městu. Jenže válka už je taková. Prosákne všude. Když Marcus žil zamlada v Karsu, šenk byl prostě jen šenk a pole za ním bylo jen nějaká obecní louka. Jakmile do města přiletěl raněný a rozmrzelý drak, stalo se z něj nejvyhledávanější shromaždiště ve městě. Někdo postavil na louce dřevěný hřad, aby tam Inys mohl odpočívat a vidět přímo na dvůr šenku. U stolů v lokále se mačkali lidé, jejichž teplo a zápach se mísily s dýmem a ohněm v krbu. Maso bylo nejspíš vepřové, ale tak vydatně okořeněné, že v tom žáru vhánějícím slzy do očí se mohlo ukrývat cokoli. Marcus se opíral lokty o stůl a snažil se ignorovat číšníka, který do něj strkal pokaždé, když se prodíral kolem. „K čemu je nám kára, když na ni nemáme co naložit?“ zeptal se Mikel. Štíhlé ruce měl položené na stole ve skoro až prosebném gestu. Zjitřené city kvůli každé drobnosti byly něčím, na co si Marcus už na cestách s hereckým souborem zvykl. Vojáci bývali stoičtější než herci. „Kam dáš kostýmy a rekvizity, když nemáš káru?“ odsekla Cary. Od chvíle, kdy ztratili Smita při pádu Porte Oliva, byla popudlivější. Marcusovi se to na ní líbilo. Mikel odtáhl ruce od stolu. „Snad se shodneme na tom, že budeme potřebovat obojí, pokud má být soubor zase úplný,“ ozval se Kit. „Myslím, že by bylo nejlepší sestavit seznam her, které můžeme uvést za stávajících okolností, a pak se rozhodnout, jaké doplňky by nejvíc rozšířily náš repertoár.“ „Jako třeba další herec?“ opáčila Cary. „Takhle to myslíte?“

Pavoučí válka

„Možná jsem měl na mysli i tohle,“ odpověděl Kit, ale řekl to tak, že to vyznělo jako teplá pokrývka o studené noci. Cary uhnula pohledem. Kit se obrátil se starostlivým výrazem k Marcusovi. „Jste v pořádku, příteli?“ „Proč bych neměl být?“ Yardem si odkašlal. „Vydal jste zvuk, pane.“ „Vážně?“ „Ano.“ „Zvuk?“ „Něco mezi uchechtnutím a odkašláním, pane. Kdyby vás někdo neznal, mohl by to považovat za frknutí.“ „Nevšiml jsem si, že vydávám nějaké zvuky. Omlouvám se. Asi jsem se nechal unést vlastními myšlenkami. Ošklivá věc.“ To už se na něj dívali všichni herci, každý s jiným druhem zájmu. Tohle vojáci taky nedělávali. „Nic mi není,“ ohradil se Marcus důrazněji, než měl v úmyslu. „Za pár dní to bude lepší,“ poznamenal Yardem. „Opravdu?“ „Ano, pane.“ „A proč přesně?“ „Dneska má Merian jmeniny.“ „Aha,“ udělal Marcus. Pivo bylo zteplalé a nahořklé. Pokrčil rameny. „Za pár dní to bude lepší.“ Souborem natěsnaným u malého stolu projel záchvěv pochopení. Nepadlo mezi nimi jediné slovo, ale byla to chvíle vzájemného porozumění a kolegiality. Zármutek přiznaný a sdílený téměř bez nutnosti jakékoli komunikace. Přinejmenším tohle dělávali i vojáci. Marcus ještě chvíli poslouchal průběh rozhovoru. Cary a Mikel, Sandr, Charlit Soon i Sršeň, všichni se vyjadřovali k dalším krokům tělesa, jímž bývali předtím, a toho, kterým se brzy stanou. Marcus si ukousl pár dalších soust toho neidentiﬁkovatelného pálivého čehosi, dopil pivo a zaplatil za to všechno přeloženým aršíkem válečného zlata, který vytáhl z opasku. Na dvoře padal z nízké šedé oblohy řídký, vyčítavý sníh. Inys, poslední drak, se hrbil na hřadu uprostřed pole a sklíčeně si pohrával s mršinou býka. Bylo to jako dívat se na pětiletého kloučka, jak postrkuje po talíři vařenou zeleninu. Drak zvedl oči k Marcusovi,

Daniel Abraham

vydechl malý páchnoucí oblak ohně místo pozdravu a pokračoval ve smýkání zdechlinou po zmrzlé zemi. Marcus se opřel o plot z černého dřeva, jehož chlad mu prosakoval do rukávů. Pokud dnes vůbec vyšel měsíc, spolkly ho mraky a mlha. Největší město Severního Pomoří čelilo mrazu a tmě a čekalo na příchod dne, který bude stejně vybledlý jako krátký. V šenku někdo začal zpívat nějakou písničku, k níž se přidal opilecký sbor. Zvuk zesílil, když se dveře za Marcusovými zády otevřely, a zase zeslábl, jakmile se zabouchly. Vnímal Yardemovu rozložitou postavu po boku, ani nemusel otáčet hlavu. „Víš,“ pronesl, „pořád slýchám o tom, jak jiní lidé utrpěli nějakou hroznou ztrátu a pak uplynuly roky a ta rána se zahojila. Dívka, která se zamiluje do necity, neskončí vždycky pod skálou, ať si písně říkají, co chtějí. Stejně tak dobře se může o pět let později za někoho provdat a z necity se stane prostě jen něco, čím se bude ohánět při hádkách s tím novým.“ „Stát se to může.“ „A pak jsem tady já, u koho se to pořád nelepší.“ „To ne.“ „Přemýšlels někdy o tom proč?“ Yardemovy náušnice cinkly, když stříhl ušima. „Mám několik teorií, pane.“ „Že by? Mno. Tak si je nech pro sebe.“ „To jsem taky měl v plánu.“ Zimní vítr se stočil a zasypal ho vločkami, jako by po něm metal hrsti písku. Marcus si ho nevšímal a zamžoural do zimy. Led ho sice trochu oslepoval, ale pravděpodobnost, že by ho s Yardemem někdo napadl ze zálohy před očima draka, kterého přivedli do Pomoří, byla mizivá. A i kdyby k tomu došlo, nemohlo by se stát nic horšího, než že by tady všichni umřeli. Zkusil si představit, že by tady s ním byla Merian. A Alys. Byly noci, kdy už si skoro ani nevybavoval jejich tváře. Zbyl jen pocit nesmírné lásky a nesmírné ztráty, jehož nedílnou součástí byla určitá jména a vzpomínky. Dceřin odhodlaný úsměv, když dělala první krok. Manželčina ruka kolem jeho pasu. Před lety. Desetiletími. Jsou mrtvé. Nestýská se jim po něm. Ale on by s radostí rozsekal každého, kdo by se mu pokusil ulehčit od jizev, které po nich zůstaly. „Už zase jste vydal ten zvuk, pane.“ „Vím. Nenapadlo tě někdy, že děláme totéž co oni?“

Pavoučí válka

„Ne, pane. To mě nenapadlo.“ „Tak si vezmi tu bájnou pavoučí bohyni a všechny ty hovadiny jejích kněží o tom, jaká byla historie a jaká bude budoucnost a jak to všechno pasuje dohromady. Jenom si vymýšlejí historky a nutí všechny chovat se, jako by to byla pravda. Nic z toho nestojí na pevném základě.“ „To je fakt.“ „V čem se to liší od Cithrin a jejího papírového zlata? Vykládáme nějakou historku a snažíme se přimět lidi, aby zapomněli, že jsme si to všechno jenom vymysleli. A na základě toho, co jsme jim nabulíkovali, přetváříme svět podle našeho gusta.“ Chvíli stáli mlčky a odpovídal jim jen zimní vítr. Inyse mezitím hra unavila. Zhltl mrtvé zvíře, ztěžka polkl a složil hlavu pod potrhané křídlo. Zdálky se k nim blížily sněhem tlumené kroky. „Pořád tam vidím určité rozdíly,“ začal Yardem, ale vzápětí na dvůr vtrhl Halvill. Velké černé chitinové šupiny měl kropenaté bílým sněhem a poplašeně mrkal mžurkami. „Kapitáne Westere. Yardeme. Máte oba přijít do holdingové společnosti.“ Marcus vzhlédl do Yardemových pozorných, dokořán otevřených očí. „O co jde?“ „O Barriatha Kalliama, pane. Vrátil se ze Sara-sur-Mar.“ „Aha. Tak pirátský admirál už nedohlíží na vyplácení odměn, ano? No, každopádně můžeme být rádi, že přitom nepřišel o život.“ „Ne, pane,“ odpověděl Halvill. „Totiž ano, pane. Chci říct, že nepřijel sám.“ Marcus se odlepil od plotu, když konečně zaostřil skrz závoj tísně a spatřil dychtivost čišící z Halvillova postoje. Vnímal, jak se mu napřimuje páteř a meč mu už nedoléhá na ramena tak těžce. „Nepřijel sám?“ „Ne, pane. Přivezl si s sebou matku.“

Daniel Abraham

PAVOUČÍ VÁLKA

Z anglického originálu The Spider’s War, vydaného nakladatelstvím Orbit v New Yorku roku 2016, přeložila Daniela Orlando Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 392 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 756. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz