ZATÍMCO ANTARKTIDA JE PEVNINA OBKLOPENÁ OCEÁNEM, ARKTIDA JE OCEÁN OBKLOPENÝ SOUŠÍ.
Rozdíl mezi Arktidou a Antarktidou není na první pohled nijak výrazný. Jejich povrch vypadá podobně – jen nekonečný bílý led. V každém jiném ohledu jsou ale naprosto odlišné. Zatímco Antark tida je pevnina obklopená oceánem, Arktida je oceán obklopený souší. Zatímco mocný ledovec v Antarktidě přispívá k ochlazování jižního pólu, oteplení v Arktidě je mnohem výraznější a vede k dra matickému ubývání mořského ledu, což je pro mnoho druhů živo čichů výjimečně nebezpečné. Arktida je chladná, protože je většinou pokrytá ledem. Její rozloha se zmenšuje a zvětšuje v závislosti na sezoně. V březnu, po měsících celodenní zimní tmy a mrazivých teplot, led spoutává oceán a spojuje zamrzlou tundru na Sibiři s tundrou v Severní Americe. Medvědi lední tak mohou putovat mezi kontinenty. V létě vyšší teploty a nezapadající slunce většinu ledu rozpustí, nejméně je ho v září. V posledních desetiletích však byl tento přírodní cyklus narušen. Letní tání vydrží stále méně ledu a zimní zamrzání není tak intenzivní, zbývající led je proto výrazně tenčí než v minulosti. Na mnoha místech navíc mořský led roztává dříve a zamrzá později, což znamená, že zvířata, jako jsou medvědi lední, mají méně času na lov na ledu a stráví víc času na pobřeží, kde se stále častěji setkávají s lidmi. To, co se odehrává v nejsevernějších částech naší planety, vypadá jako předzvěst klimatických změn odehrávajících se na celé planetě – protože celá planeta se ohřívá. Je to důsledek hromadění takzvaných skleníkových plynů v atmosfé ře, které zadržují sluneční teplo. Patří k nim oxid uhličitý (CO2), který se ve velkém množství uvolňuje při spalování fosilních paliv, jako je
PROTĚJŠÍ STRANA PODZIMNÍ MIGRACE
Migrující mroži – matky s mláďaty – jsou namačkáni v tisícihlavém shromáždění na sibiřském pobřeží v ruské Arktidě. Dnes, kdy led po několika extrémně teplých létech odtál a smísil se s volnou vodou Severního ledového oceánu, jsou zdejší pláže jediným vhodným odpočinkovým místem, které mají migrující mroži na podzim k dispozici. Mroži jsou namačkáni na malém prostoru, zmatení a stre sovaní z toho, že nemají žádné plovoucí kry, takže musejí urazit velkou vzdálenost, aby se dostali k moři a mohli lovit.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA ÚTOČIŠTĚ PŘED ZMĚNAMI
Tisíce tichomořských mrožů na největším shromaždišti na světě – výběžku okraje Čukotského moře. Na podzim 2017 skončilo v této odpočinkové oblasti více než 100 000 jedinců, tedy většina tichomořské populace. Mroži jsou vázáni na tradiční migrační trasy sledující mořské ledovce. V současnosti však led roztává mnohem dál na severu, dokonce až u Wrangelova ostrova, takže jim chybějí pevné odpočinkové základny, které potřebují během lovu u kontinentálního šelfu.
LEDOVÉ KRAJE
začínají být přeplněná obrovským množstvím mrožů. Východní pobřeží Čukotského moře vyhledává až desetinásobek zvířat oproti minulosti. Je tu namačkáno až 100 000 mrožů, tělo na tělo, v nej větší agregaci velkých savců na planetě. Jak se zaplňuje prostor, nově příchozí musejí šplhat až 50 metrů vysoko na útesy, aby našli místo k odpočinku. Vyčerpaní, hladoví a dezorientovaní mroži snadno uklouznou a zřítí se nebo je plaší smečky zdivočelých psů. Vyrušují je i lidé, a tak často nacházejí smrt na skaliskách pod sebou. V době natáčení Naší planety našli filmaři na jednom takovém prostoru na pobřeží Čukotského moře více než 650 mrtvých těl.
37
ZATÍMCO ANTARKTIDA JE PEVNINA OBKLOPENÁ OCEÁNEM, ARKTIDA JE OCEÁN OBKLOPENÝ SOUŠÍ.
Rozdíl mezi Arktidou a Antarktidou není na první pohled nijak výrazný. Jejich povrch vypadá podobně – jen nekonečný bílý led. V každém jiném ohledu jsou ale naprosto odlišné. Zatímco Antark tida je pevnina obklopená oceánem, Arktida je oceán obklopený souší. Zatímco mocný ledovec v Antarktidě přispívá k ochlazování jižního pólu, oteplení v Arktidě je mnohem výraznější a vede k dra matickému ubývání mořského ledu, což je pro mnoho druhů živo čichů výjimečně nebezpečné. Arktida je chladná, protože je většinou pokrytá ledem. Její rozloha se zmenšuje a zvětšuje v závislosti na sezoně. V březnu, po měsících celodenní zimní tmy a mrazivých teplot, led spoutává oceán a spojuje zamrzlou tundru na Sibiři s tundrou v Severní Americe. Medvědi lední tak mohou putovat mezi kontinenty. V létě vyšší teploty a nezapadající slunce většinu ledu rozpustí, nejméně je ho v září. V posledních desetiletích však byl tento přírodní cyklus narušen. Letní tání vydrží stále méně ledu a zimní zamrzání není tak intenzivní, zbývající led je proto výrazně tenčí než v minulosti. Na mnoha místech navíc mořský led roztává dříve a zamrzá později, což znamená, že zvířata, jako jsou medvědi lední, mají méně času na lov na ledu a stráví víc času na pobřeží, kde se stále častěji setkávají s lidmi. To, co se odehrává v nejsevernějších částech naší planety, vypadá jako předzvěst klimatických změn odehrávajících se na celé planetě – protože celá planeta se ohřívá. Je to důsledek hromadění takzvaných skleníkových plynů v atmosfé ře, které zadržují sluneční teplo. Patří k nim oxid uhličitý (CO2), který se ve velkém množství uvolňuje při spalování fosilních paliv, jako je
PROTĚJŠÍ STRANA PODZIMNÍ MIGRACE
Migrující mroži – matky s mláďaty – jsou namačkáni v tisícihlavém shromáždění na sibiřském pobřeží v ruské Arktidě. Dnes, kdy led po několika extrémně teplých létech odtál a smísil se s volnou vodou Severního ledového oceánu, jsou zdejší pláže jediným vhodným odpočinkovým místem, které mají migrující mroži na podzim k dispozici. Mroži jsou namačkáni na malém prostoru, zmatení a stre sovaní z toho, že nemají žádné plovoucí kry, takže musejí urazit velkou vzdálenost, aby se dostali k moři a mohli lovit.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA ÚTOČIŠTĚ PŘED ZMĚNAMI
Tisíce tichomořských mrožů na největším shromaždišti na světě – výběžku okraje Čukotského moře. Na podzim 2017 skončilo v této odpočinkové oblasti více než 100 000 jedinců, tedy většina tichomořské populace. Mroži jsou vázáni na tradiční migrační trasy sledující mořské ledovce. V současnosti však led roztává mnohem dál na severu, dokonce až u Wrangelova ostrova, takže jim chybějí pevné odpočinkové základny, které potřebují během lovu u kontinentálního šelfu.
LEDOVÉ KRAJE
začínají být přeplněná obrovským množstvím mrožů. Východní pobřeží Čukotského moře vyhledává až desetinásobek zvířat oproti minulosti. Je tu namačkáno až 100 000 mrožů, tělo na tělo, v nej větší agregaci velkých savců na planetě. Jak se zaplňuje prostor, nově příchozí musejí šplhat až 50 metrů vysoko na útesy, aby našli místo k odpočinku. Vyčerpaní, hladoví a dezorientovaní mroži snadno uklouznou a zřítí se nebo je plaší smečky zdivočelých psů. Vyrušují je i lidé, a tak často nacházejí smrt na skaliskách pod sebou. V době natáčení Naší planety našli filmaři na jednom takovém prostoru na pobřeží Čukotského moře více než 650 mrtvých těl.
37
SLADKÉ VODY „Celá staletí lidé narušují koloběh vody ve snaze využít ji ve svůj prospěch. Nedávno jsme ale dosáhli mezního bodu. Ohromné přehrady, odklánění řek a protipovodňové hráze nejenže poškozují sladkovodní ekosystémy, ale v současnosti jejich účinnost pro zajištění vodních zásob slábne. S rostoucí hrozbou záplav, sucha, lesních požárů a nedostatku vody musíme nevyhnutelně hledat řešení k obnově koloběhu vody v přírodě a pracovat s jeho přirozeným rytmem. Závisí na tom zachování veškerého života.“ S A N D R A P O S T E LOVÁ světová odbornice na sladkou vodu a autorka knihy Replenish: The Virtuous Cycle of Water and Prosperity
SLADKÉ VODY „Celá staletí lidé narušují koloběh vody ve snaze využít ji ve svůj prospěch. Nedávno jsme ale dosáhli mezního bodu. Ohromné přehrady, odklánění řek a protipovodňové hráze nejenže poškozují sladkovodní ekosystémy, ale v současnosti jejich účinnost pro zajištění vodních zásob slábne. S rostoucí hrozbou záplav, sucha, lesních požárů a nedostatku vody musíme nevyhnutelně hledat řešení k obnově koloběhu vody v přírodě a pracovat s jeho přirozeným rytmem. Závisí na tom zachování veškerého života.“ S A N D R A P O S T E LOVÁ světová odbornice na sladkou vodu a autorka knihy Replenish: The Virtuous Cycle of Water and Prosperity
VÝZNAMNÁ ČÁST PŘÍRODNÍHO BOHATSTVÍ SVĚTOVÝCH ŘEK POCHÁZÍ Z MOKŘADŮ PODÉL JEJICH BŘEHŮ – BAŽIN A MOČÁLŮ, ZÁPLAVOVÝCH OBLASTÍ A JEZER.
PROTĚJŠÍ STRANA S O U B O J T Ě Ž K ÝC H VA H
Velký jaguár v souboji s ještě vět ším kajmanem yakaré na zalesně ném říčním břehu v močálovité oblasti Pantanal v Brazílii. Jaguáři podél vodních toků loví kajmany poměrně běžně, ale takto velkého jedince dokáže přemoct pouze opravdu velký jaguár. V Pantanalu se oběma druhům daří dobře.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA
N A Š E P L A N E TA
V E L K É B R A Z I L S K É M O K Ř A DY
78
Mozaika mokřadů, tropických lesů a travnatých oblastí na plá ních Pantanalu v pánvi okolo horního toku řeky Paraguay ve středozápadní Brazílii. Tato oblast patří mezi největší a nej významnější sladkovodní eko systémy na světě. Místní rostliny a živočichové se přizpůsobili sezonnímu koloběhu záplav a sucha i neustále se měnícím hranicím vody a souše. Při velkých povodních může být zaplaveno až 80 % oblasti. Přeměna travnatých oblastí na pastviny pro dobytek způsobuje stále silnější znečištění vody a během období sucha také erozi půdy.
I kdybychom přehlíželi dopad na životní prostředí, ekonomický vý znam většiny přehrad je slabý. Vědci z Oxfordské univerzity zjistili, že téměř polovina ze dvou bilionů dolarů utracených za stavbu velkých přehrad v minulém století měla na místní ekonomiku negativní dopad. Stavby měly celé roky zpoždění a v průměru stály dvojnásobek původního rozpočtu. Vodní elektrárny často doplácejí na nedostatečnou hustotu elektrické sítě. Zavlažovacím přehradám zase často chybí kanály, které by vodu rozváděly po okolí – voda pak zaplavuje zemědělskou půdu a ničí cenné rybářské oblasti. Politici odpovědní za schválení staveb buď uvěří falešným slibům stavbařů nebo podlehnou korupci anebo přecení ekonomický přínos přehrady pro danou oblast. Významná část přírodního bohatství světových řek pochází z mokřadů podél jejich břehů. Bažiny, močály, lužiny a různá jezírka patří mezi nejbohatší a biologicky nejrozmanitější ekosystémy na světě. Pro přírodu je značně výživná místní směs vody a usazenin bohatých na živiny. Pantanal je největší sladkovodní oblast mokřadů na světě. Velká část Pantanalu se nachází v Brazílii a tvoří ho mozaika jezírek, lagun a močálů, rozprostírající se na ohromném území podél toku řeky Paraguay. Rozlohou se vyrovná Řecku a je útočištěm mnoha druhů rostlin i živočichů, stejně jako Amazonský deštný les na severu. Pantanal je domovem více než 600 druhů ptáků, například ohromného množství čápů jabiru. Nalezneme zde také obávané predátory, jejichž chvíle nastává zejména v období sucha, kdy se živočichové stahují ke stále se zmenšujícím jezírkům a říčkám. Kapybary a tapíři se z vody snaží uprchnout před deseti miliony kajmanů, jenom aby narazili na další nebezpečí v podobě jaguárů a ohromných anakond, číhajících na březích. Jaguár má nejsilnější skus ze všech kočkovitých šelem. Dokáže ulovit i dospělého kajmana. Velká část Pantanalu byla přeměněna na pastviny pro dobytek. Do některých oblastí je však stále možné proniknout jen na lodi. Jak jsou lesy a travnaté oblasti zabírány farmáři, zbývající mokřady jsou stále důležitějším zdrojem přírodního bohatství.
VÝZNAMNÁ ČÁST PŘÍRODNÍHO BOHATSTVÍ SVĚTOVÝCH ŘEK POCHÁZÍ Z MOKŘADŮ PODÉL JEJICH BŘEHŮ – BAŽIN A MOČÁLŮ, ZÁPLAVOVÝCH OBLASTÍ A JEZER.
PROTĚJŠÍ STRANA S O U B O J T Ě Ž K ÝC H VA H
Velký jaguár v souboji s ještě vět ším kajmanem yakaré na zalesně ném říčním břehu v močálovité oblasti Pantanal v Brazílii. Jaguáři podél vodních toků loví kajmany poměrně běžně, ale takto velkého jedince dokáže přemoct pouze opravdu velký jaguár. V Pantanalu se oběma druhům daří dobře.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA
N A Š E P L A N E TA
V E L K É B R A Z I L S K É M O K Ř A DY
78
Mozaika mokřadů, tropických lesů a travnatých oblastí na plá ních Pantanalu v pánvi okolo horního toku řeky Paraguay ve středozápadní Brazílii. Tato oblast patří mezi největší a nej významnější sladkovodní eko systémy na světě. Místní rostliny a živočichové se přizpůsobili sezonnímu koloběhu záplav a sucha i neustále se měnícím hranicím vody a souše. Při velkých povodních může být zaplaveno až 80 % oblasti. Přeměna travnatých oblastí na pastviny pro dobytek způsobuje stále silnější znečištění vody a během období sucha také erozi půdy.
I kdybychom přehlíželi dopad na životní prostředí, ekonomický vý znam většiny přehrad je slabý. Vědci z Oxfordské univerzity zjistili, že téměř polovina ze dvou bilionů dolarů utracených za stavbu velkých přehrad v minulém století měla na místní ekonomiku negativní dopad. Stavby měly celé roky zpoždění a v průměru stály dvojnásobek původního rozpočtu. Vodní elektrárny často doplácejí na nedostatečnou hustotu elektrické sítě. Zavlažovacím přehradám zase často chybí kanály, které by vodu rozváděly po okolí – voda pak zaplavuje zemědělskou půdu a ničí cenné rybářské oblasti. Politici odpovědní za schválení staveb buď uvěří falešným slibům stavbařů nebo podlehnou korupci anebo přecení ekonomický přínos přehrady pro danou oblast. Významná část přírodního bohatství světových řek pochází z mokřadů podél jejich břehů. Bažiny, močály, lužiny a různá jezírka patří mezi nejbohatší a biologicky nejrozmanitější ekosystémy na světě. Pro přírodu je značně výživná místní směs vody a usazenin bohatých na živiny. Pantanal je největší sladkovodní oblast mokřadů na světě. Velká část Pantanalu se nachází v Brazílii a tvoří ho mozaika jezírek, lagun a močálů, rozprostírající se na ohromném území podél toku řeky Paraguay. Rozlohou se vyrovná Řecku a je útočištěm mnoha druhů rostlin i živočichů, stejně jako Amazonský deštný les na severu. Pantanal je domovem více než 600 druhů ptáků, například ohromného množství čápů jabiru. Nalezneme zde také obávané predátory, jejichž chvíle nastává zejména v období sucha, kdy se živočichové stahují ke stále se zmenšujícím jezírkům a říčkám. Kapybary a tapíři se z vody snaží uprchnout před deseti miliony kajmanů, jenom aby narazili na další nebezpečí v podobě jaguárů a ohromných anakond, číhajících na březích. Jaguár má nejsilnější skus ze všech kočkovitých šelem. Dokáže ulovit i dospělého kajmana. Velká část Pantanalu byla přeměněna na pastviny pro dobytek. Do některých oblastí je však stále možné proniknout jen na lodi. Jak jsou lesy a travnaté oblasti zabírány farmáři, zbývající mokřady jsou stále důležitějším zdrojem přírodního bohatství.
VÍCE NEŽ PĚTINA ZEMSKÉ SOUŠE JE POR OSTLÁ TRAVINAMI. TRAVNATÉ OBLASTI JSOU ROZLEH LÉ PLÁNĚ, KDE VLÁDNOU VELCÍ KOPYTNÍCI A PREDÁTOŘI. PROTĚJŠÍ STRANA DLOUHÝ POCHOD
Sobi ze stáda Porcupine Herd migrují i s mláďaty z letních pastvin v kanadském národním parku Ivavik. Různé skupiny z ohromného stáda migrují v různou dobu po tahových cestách do zimovišť starých stovky let.
T R AV N AT É O B L A S T I & P O U Š T Ě
Více než pětina zemské souše je porostlá travinami. Travnaté oblas ti jsou rozlehlé pláně, kde vládnou velcí kopytníci a predátoři. Mají různou podobu i názvy: stepy a savany, prérie a pampy, cerrado, veldy a další. Nalezneme je od arktické tundry po tropy, od horských údolí po pobřežní planiny a od stinných hustých deštných lesů po vyprahlé okraje pouští. Často se v nich objevují pozůstatky lesů nebo bahnité říční nivy. Samotné traviny tvoří jak nízké druhy okusované kopytníky, tak ty vysoké, ve kterých se mohou schovat i ti největší predátoři. Travnaté oblasti jsou také územím, kde se poprvé uchytil člověk poté, co opustil lesy. Tady se naučil lovit zvířata a objevil výživové výhody semen v travinách. Jak se člověk zdokonaloval, postupně domestikoval chutnější a poddajnější zvířata a začal pěstovat obilí, předchůdce dnešních plodin, jako je pšenice nebo ječmen. S rostoucí populací se začali lidé oddělovat od přírody a vlastní zvířata a rostliny chránit plotem. Právě v travnatých oblastech se země stala poprvé „naší planetou“. V současnosti je největší travnatou oblastí na zeměkouli eurasijská step. Táhne se téměř nepřerušeně z Evropy z Rumunska přes Ukra jinu a Rusko do Kazachstánu ve střední Asii a pokračuje do Mongol ska a Číny, kde hraničí s pouští Gobi. Odedávna je domovem velkých stád sajg, koní Převalského, gazel a velbloudů dvouhrbých. Zde byl poprvé domestikován kůň, což zhruba před 800 lety umožnilo sjednocení mongolských kmenů a vzestup největší nepřerušené pevninské říše všech dob. Velká část této stepi byla ovládnuta ze sedel armády Čingischánových bojovníků. Travnaté oblasti vždy určoval prostor a pohyb. Na rozdíl od lesů zde mají hlavní slovo živočichové. Deště v této oblasti jsou sezonní a zvířata potřebují prostor, aby mohla za deštěm a travinami cestovat. Navzdory zdánlivé jednotvárnosti nekonečných plání jde o dynamický ekosystém, kterému narušení často přinese užitek. Životně důležitý je oheň. Recykluje živiny, odstraňuje odumřelou hmotu a zabraňuje rozšíření lesa. Každý rok na naší planetě shoří oblast porostů travin dosahující plochy poloviny USA. Nezbytné je také spásání. Okusování a zadupávání kopyty stimuluje růst travin a zabraňuje v růstu dřevinám. Býložravci udržují travnaté pláně celé miliony let, ať už jde o pakoně a zebry v Africe, antilopy a divoké koně v Asii nebo jeleny a bizony v Severní Americe.
119
VÍCE NEŽ PĚTINA ZEMSKÉ SOUŠE JE POR OSTLÁ TRAVINAMI. TRAVNATÉ OBLASTI JSOU ROZLEH LÉ PLÁNĚ, KDE VLÁDNOU VELCÍ KOPYTNÍCI A PREDÁTOŘI. PROTĚJŠÍ STRANA DLOUHÝ POCHOD
Sobi ze stáda Porcupine Herd migrují i s mláďaty z letních pastvin v kanadském národním parku Ivavik. Různé skupiny z ohromného stáda migrují v různou dobu po tahových cestách do zimovišť starých stovky let.
T R AV N AT É O B L A S T I & P O U Š T Ě
Více než pětina zemské souše je porostlá travinami. Travnaté oblas ti jsou rozlehlé pláně, kde vládnou velcí kopytníci a predátoři. Mají různou podobu i názvy: stepy a savany, prérie a pampy, cerrado, veldy a další. Nalezneme je od arktické tundry po tropy, od horských údolí po pobřežní planiny a od stinných hustých deštných lesů po vyprahlé okraje pouští. Často se v nich objevují pozůstatky lesů nebo bahnité říční nivy. Samotné traviny tvoří jak nízké druhy okusované kopytníky, tak ty vysoké, ve kterých se mohou schovat i ti největší predátoři. Travnaté oblasti jsou také územím, kde se poprvé uchytil člověk poté, co opustil lesy. Tady se naučil lovit zvířata a objevil výživové výhody semen v travinách. Jak se člověk zdokonaloval, postupně domestikoval chutnější a poddajnější zvířata a začal pěstovat obilí, předchůdce dnešních plodin, jako je pšenice nebo ječmen. S rostoucí populací se začali lidé oddělovat od přírody a vlastní zvířata a rostliny chránit plotem. Právě v travnatých oblastech se země stala poprvé „naší planetou“. V současnosti je největší travnatou oblastí na zeměkouli eurasijská step. Táhne se téměř nepřerušeně z Evropy z Rumunska přes Ukra jinu a Rusko do Kazachstánu ve střední Asii a pokračuje do Mongol ska a Číny, kde hraničí s pouští Gobi. Odedávna je domovem velkých stád sajg, koní Převalského, gazel a velbloudů dvouhrbých. Zde byl poprvé domestikován kůň, což zhruba před 800 lety umožnilo sjednocení mongolských kmenů a vzestup největší nepřerušené pevninské říše všech dob. Velká část této stepi byla ovládnuta ze sedel armády Čingischánových bojovníků. Travnaté oblasti vždy určoval prostor a pohyb. Na rozdíl od lesů zde mají hlavní slovo živočichové. Deště v této oblasti jsou sezonní a zvířata potřebují prostor, aby mohla za deštěm a travinami cestovat. Navzdory zdánlivé jednotvárnosti nekonečných plání jde o dynamický ekosystém, kterému narušení často přinese užitek. Životně důležitý je oheň. Recykluje živiny, odstraňuje odumřelou hmotu a zabraňuje rozšíření lesa. Každý rok na naší planetě shoří oblast porostů travin dosahující plochy poloviny USA. Nezbytné je také spásání. Okusování a zadupávání kopyty stimuluje růst travin a zabraňuje v růstu dřevinám. Býložravci udržují travnaté pláně celé miliony let, ať už jde o pakoně a zebry v Africe, antilopy a divoké koně v Asii nebo jeleny a bizony v Severní Americe.
119
DALŠÍ PŘÍČINOU OBROVSKÉ ROZMANITOSTI DEŠTN ÝCH LESŮ JE VÝJIMEČNÁ PESTROST RŮZNÝCH BIOTOPŮ, Z NICHŽ KAŽDÝ MÁ V LASTNÍ SPOLEČENSTVO ORGANISMŮ. D EŠTN É LESY JSOU EKOSYSTÉMY PODOB NÉ HUSTĚ OSÍDLENÉMU MRAKODRAPU. PROTĚJŠÍ STRANA S T R O M O VÁ KO Č K A
Samce pardála obláčkového bornejského zachytila fotopast, jak prochází své teritorium v deštném lese ve státě Sabah v malajské části Bornea. Původně označovaný jako levhart je pardál obláčkový největším predátorem na Borneu. Loví převážně na zemi, ale šplhá také do korun stromů, kde jsou jeho kořistí opice a poloopice loriové. Pardál obláčkový žije i na Sumatře, ale zřejmě se jedná o samostatný druh. Oba mají v poměru k lebce nejdelší horní špičáky ze všech žijících predátorů a dokážou nejvíc otevřít tlamu.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA
N A Š E P L A N E TA
STROMOVÝ OREL
194
Orel opičí z filipínského ostrova Mindanao se časně ráno vyhřívá na slunci s načepýřeným peřím na hrudi. Vztyčená pera na hlavě naznačují, že pozorně sleduje okolní deštný les, kde možná vyhlíží letuchy, či dokonce opice. Druhý největší lesní orel na světě je zároveň orlem nejohroženějším, především v důsledku kácení lesů.
ničení tropických lesů. Umíme si tedy znovu představit panenskou džungli, nyní ji ale musíme obnovit. Pro tropické deštné lesy je typická stálá teplota a téměř neustálý déšť. Neexistují tu roční doby – žádné přerušení v podobě období sucha s požáry nebo zimní mrazy, žádná část roku, kdy by příroda odpočívala. Setrvalý koloběh růstu, plození, rozkladu a obnovy pro bíhá po celý rok. Panuje přesvědčení, že právě to je klíč k neobyčejné biodiverzitě – že je to příčina toho, proč jsou deštné lesy nejsložitěj ším ekosystémem na zemi. Další příčinou je výjimečná pestrost různých biotopů, z nichž každý má vlastní společenstvo organismů. Tropické deštné lesy jsou ekosystémy hustě osídlené ve všech patrech, od půdy, kde slídí různí živočichové a kde se hmyz živí spadaným listím, jež recykluje, po koruny stromů desítky metrů nad ní. Až do osmdesátých let minulého století se o korunovém patře nevědělo takřka nic. Později se vědci přestali pokoušet do korun vyšplhat a místo toho k nim přistupovali shora, pomocí balonů. To, co zjistili, bylo jako zjevení. Většina dění v tropickém deštném lese se odehrává na sluncem ozářeném stropě, a nikoli na zastíněné podlaze. Nejméně desetina všech rostlin se vyskytuje právě zde a koření v mechu obalujícím větve. V těchto obrovitých okenních truhlících žijí a hynou žížaly. Ve spleti větví tráví život brouci, leno chodi, hadi, opice a mnozí další. Představují kořist pro vrcholové predátory, jako je pardál obláčkový z Bornea a Sumatry. Téměř polovina ze tří miliard stromů rostoucích na planetě se nachází v tropech, většinou v deštných lesích. Ty se do nedávné doby zdály být tak rozlehlé, že lidé mohli způsobit sotva víc než okrajové škody. V současnosti jsou však mnohem přístupnější a v posledním půlstoletí lidská rozpínavost velkou část těchto lesů pohltila. Největší ztráty utrpěla Střední Amerika, západní Afrika a kontinentální jiho východní Asie. V západní Africe zmizelo asi 90 % deštných lesů. Z jedenácti lesnatých oblastí na celém světě, které jsou podle WWF nejohroženější, je sedm deštných lesů. Navzdory masakru, který způsobují motorové pily, požáry a sekery, velké zalesněné plochy zatím zůstávají.
DALŠÍ PŘÍČINOU OBROVSKÉ ROZMANITOSTI DEŠTN ÝCH LESŮ JE VÝJIMEČNÁ PESTROST RŮZNÝCH BIOTOPŮ, Z NICHŽ KAŽDÝ MÁ V LASTNÍ SPOLEČENSTVO ORGANISMŮ. D EŠTN É LESY JSOU EKOSYSTÉMY PODOB NÉ HUSTĚ OSÍDLENÉMU MRAKODRAPU. PROTĚJŠÍ STRANA S T R O M O VÁ KO Č K A
Samce pardála obláčkového bornejského zachytila fotopast, jak prochází své teritorium v deštném lese ve státě Sabah v malajské části Bornea. Původně označovaný jako levhart je pardál obláčkový největším predátorem na Borneu. Loví převážně na zemi, ale šplhá také do korun stromů, kde jsou jeho kořistí opice a poloopice loriové. Pardál obláčkový žije i na Sumatře, ale zřejmě se jedná o samostatný druh. Oba mají v poměru k lebce nejdelší horní špičáky ze všech žijících predátorů a dokážou nejvíc otevřít tlamu.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA
N A Š E P L A N E TA
STROMOVÝ OREL
194
Orel opičí z filipínského ostrova Mindanao se časně ráno vyhřívá na slunci s načepýřeným peřím na hrudi. Vztyčená pera na hlavě naznačují, že pozorně sleduje okolní deštný les, kde možná vyhlíží letuchy, či dokonce opice. Druhý největší lesní orel na světě je zároveň orlem nejohroženějším, především v důsledku kácení lesů.
ničení tropických lesů. Umíme si tedy znovu představit panenskou džungli, nyní ji ale musíme obnovit. Pro tropické deštné lesy je typická stálá teplota a téměř neustálý déšť. Neexistují tu roční doby – žádné přerušení v podobě období sucha s požáry nebo zimní mrazy, žádná část roku, kdy by příroda odpočívala. Setrvalý koloběh růstu, plození, rozkladu a obnovy pro bíhá po celý rok. Panuje přesvědčení, že právě to je klíč k neobyčejné biodiverzitě – že je to příčina toho, proč jsou deštné lesy nejsložitěj ším ekosystémem na zemi. Další příčinou je výjimečná pestrost různých biotopů, z nichž každý má vlastní společenstvo organismů. Tropické deštné lesy jsou ekosystémy hustě osídlené ve všech patrech, od půdy, kde slídí různí živočichové a kde se hmyz živí spadaným listím, jež recykluje, po koruny stromů desítky metrů nad ní. Až do osmdesátých let minulého století se o korunovém patře nevědělo takřka nic. Později se vědci přestali pokoušet do korun vyšplhat a místo toho k nim přistupovali shora, pomocí balonů. To, co zjistili, bylo jako zjevení. Většina dění v tropickém deštném lese se odehrává na sluncem ozářeném stropě, a nikoli na zastíněné podlaze. Nejméně desetina všech rostlin se vyskytuje právě zde a koření v mechu obalujícím větve. V těchto obrovitých okenních truhlících žijí a hynou žížaly. Ve spleti větví tráví život brouci, leno chodi, hadi, opice a mnozí další. Představují kořist pro vrcholové predátory, jako je pardál obláčkový z Bornea a Sumatry. Téměř polovina ze tří miliard stromů rostoucích na planetě se nachází v tropech, většinou v deštných lesích. Ty se do nedávné doby zdály být tak rozlehlé, že lidé mohli způsobit sotva víc než okrajové škody. V současnosti jsou však mnohem přístupnější a v posledním půlstoletí lidská rozpínavost velkou část těchto lesů pohltila. Největší ztráty utrpěla Střední Amerika, západní Afrika a kontinentální jiho východní Asie. V západní Africe zmizelo asi 90 % deštných lesů. Z jedenácti lesnatých oblastí na celém světě, které jsou podle WWF nejohroženější, je sedm deštných lesů. Navzdory masakru, který způsobují motorové pily, požáry a sekery, velké zalesněné plochy zatím zůstávají.
V DEŠTNÉM LESE SE VYVINULY VELMI TĚSNÉ SYMBIOTICKÉ A PARAZITICKÉ VZTAHY. TAKO VÝ ZPŮSOB ŽIVOTA POMÁHÁ UDRŽET JINDE NEVÍDANOU BIOLOGICKOU ROZMANITOST. AČKOLIV DEŠTNÉ LESY ZABÍRAJÍ JEN 7 % SUCHOZEMSKÉHO POVRCHU PLANETY, JSOU D OMOVEM POLOVINY SUCHOZEMSKÝCH DRUHŮ.
PROTĚJŠÍ STRANA ENDEMICKÉ ŽÁBY
Rozmanitost žab z deštného lesa v peruánském Národním parku Manú, kde žije více druhů než kdekoliv jinde na světě. Každý má vlastní nároky na stanoviště a některé druhy obývají v dešt ném lese jen malé území.
N A Š E P L A N E TA
Z L E VA D O P R AVA A S H O R A D O L Ů
204
Listovnice tygrovaná Phyllomedusa tomoptema. Rosnička rudopruhá Dendropsophus rhodopeplus. Pralesnička klamavá Ranitomeya imitator. Pralesnička klamavá – morfa varadero. Nově objevený druh pralesničky Ameerega shihuemoy s pulci. Pralesnička žlutopruhá Ameerega trivittata. Pralesnička fantastická Ranitomeya fantastica (pruhovaná forma). Pralesnička klamavá R. imitator (pruhovaná morfa)
Strom ale potřebuje k přežití další partnery. Někdo musí opylovat květy. Nejlepšími opylovači jsou takzvané orchidejové včely (Euglos sini), které jediné jsou dost silné na to, aby nadzdvihly na velkých květech víčko a dosáhly na nektar. Přítomnost orchidejových včel v deštném lese je zase závislá na výskytu určitých druhů orchidejí, které obsahují vonné látky, jež samečkové sbírají a lákají jimi samičky. Takže les bez orchidejí znamená, že tu nebudou ani včely, ani juvie. Ještě názornější příklad složitých závislostí mezi různými druhy v deštném lese je zápas mravenců střihačů o existenci. Tito mravenci patří k nevýznamnějším konzumentům vegetace v amazonském pralese. Ve velkém odstraňují a recyklují lesní odpad. Sdružují se do početných zástupů, které pochodují po lesní půdě a odnášejí úkrojky listů a různé rostlinné zbytky do obrovitých hnízd, která mohou dosahovat velikosti přepravního kontejneru. Listy slouží jako substrát pro houby, které si mravenci v mraveništi pěstují jako zdroj potravy. Zdálo by se, že mravenci tuto symbiózu plně ovládají. Ale život v deštném lese je málokdy tak jednoduchý. Jiné houby, houbovci rodu Ophiocordyceps, napadají tělo mravenců, nejčastěji zástupce rodu Camponotus, a působí na jejich nervovou soustavu, takže z nich udělají jakési zombie. Mravenci jsou naprogramováni na šplhání po rostli nách, kde hynou. Houba pak pronikne na povrch jejich těla a uvolní do vzduchu výtrusy. Ty dopadnou na mravence dole a celý cyklus se opakuje. Zdá se, že to tak funguje už miliony let. Vy byste to nevymys leli, ale příroda ano. Ať už se houby vyskytují v těch nejpodivnějších biotopech, jsou pro deštný les životně důležité, protože přeměňují opadanku na živiny, které stromy potřebují. Jednak rozkládají listy, jednak žijí v mykorhize (symbiotickém vztahu) s kořeny stromů, které přímo zásobují živina mi, a na oplátku získávají pro svou vlastní potřebu cukry, které strom vytváří při fotosyntéze. Některé druhy rostlin v deštném lese dosahují podivuhodné délky, aby dosáhly ke světlu a mohly se rozmnožovat. Fíkovníky škrtiči, s ni miž se setkáme téměř v každém deštném lese, jsou pravé rostlinné
V DEŠTNÉM LESE SE VYVINULY VELMI TĚSNÉ SYMBIOTICKÉ A PARAZITICKÉ VZTAHY. TAKO VÝ ZPŮSOB ŽIVOTA POMÁHÁ UDRŽET JINDE NEVÍDANOU BIOLOGICKOU ROZMANITOST. AČKOLIV DEŠTNÉ LESY ZABÍRAJÍ JEN 7 % SUCHOZEMSKÉHO POVRCHU PLANETY, JSOU D OMOVEM POLOVINY SUCHOZEMSKÝCH DRUHŮ.
PROTĚJŠÍ STRANA ENDEMICKÉ ŽÁBY
Rozmanitost žab z deštného lesa v peruánském Národním parku Manú, kde žije více druhů než kdekoliv jinde na světě. Každý má vlastní nároky na stanoviště a některé druhy obývají v dešt ném lese jen malé území.
N A Š E P L A N E TA
Z L E VA D O P R AVA A S H O R A D O L Ů
204
Listovnice tygrovaná Phyllomedusa tomoptema. Rosnička rudopruhá Dendropsophus rhodopeplus. Pralesnička klamavá Ranitomeya imitator. Pralesnička klamavá – morfa varadero. Nově objevený druh pralesničky Ameerega shihuemoy s pulci. Pralesnička žlutopruhá Ameerega trivittata. Pralesnička fantastická Ranitomeya fantastica (pruhovaná forma). Pralesnička klamavá R. imitator (pruhovaná morfa)
Strom ale potřebuje k přežití další partnery. Někdo musí opylovat květy. Nejlepšími opylovači jsou takzvané orchidejové včely (Euglos sini), které jediné jsou dost silné na to, aby nadzdvihly na velkých květech víčko a dosáhly na nektar. Přítomnost orchidejových včel v deštném lese je zase závislá na výskytu určitých druhů orchidejí, které obsahují vonné látky, jež samečkové sbírají a lákají jimi samičky. Takže les bez orchidejí znamená, že tu nebudou ani včely, ani juvie. Ještě názornější příklad složitých závislostí mezi různými druhy v deštném lese je zápas mravenců střihačů o existenci. Tito mravenci patří k nevýznamnějším konzumentům vegetace v amazonském pralese. Ve velkém odstraňují a recyklují lesní odpad. Sdružují se do početných zástupů, které pochodují po lesní půdě a odnášejí úkrojky listů a různé rostlinné zbytky do obrovitých hnízd, která mohou dosahovat velikosti přepravního kontejneru. Listy slouží jako substrát pro houby, které si mravenci v mraveništi pěstují jako zdroj potravy. Zdálo by se, že mravenci tuto symbiózu plně ovládají. Ale život v deštném lese je málokdy tak jednoduchý. Jiné houby, houbovci rodu Ophiocordyceps, napadají tělo mravenců, nejčastěji zástupce rodu Camponotus, a působí na jejich nervovou soustavu, takže z nich udělají jakési zombie. Mravenci jsou naprogramováni na šplhání po rostli nách, kde hynou. Houba pak pronikne na povrch jejich těla a uvolní do vzduchu výtrusy. Ty dopadnou na mravence dole a celý cyklus se opakuje. Zdá se, že to tak funguje už miliony let. Vy byste to nevymys leli, ale příroda ano. Ať už se houby vyskytují v těch nejpodivnějších biotopech, jsou pro deštný les životně důležité, protože přeměňují opadanku na živiny, které stromy potřebují. Jednak rozkládají listy, jednak žijí v mykorhize (symbiotickém vztahu) s kořeny stromů, které přímo zásobují živina mi, a na oplátku získávají pro svou vlastní potřebu cukry, které strom vytváří při fotosyntéze. Některé druhy rostlin v deštném lese dosahují podivuhodné délky, aby dosáhly ke světlu a mohly se rozmnožovat. Fíkovníky škrtiči, s ni miž se setkáme téměř v každém deštném lese, jsou pravé rostlinné
ČÍM RYCHLEJI BUDEME JEDNAT, TÍM DŘÍVE SE POŠKOZENÉ MOŘSKÉ EKOSYSTÉMY ZVLÁDNOU VRÁTIT KE SVÉ DŘÍVĚJŠÍ SLÁVĚ. VÝSLEDKEM BUDE PROSPERUJÍCÍ OCEÁNSKÁ EKONOMIKA.
PROTĚJŠÍ STRANA C H Y C E N Ý V S Í T I
Ohrožený tuleň středomořský chycený v opuštěné rybářské síti. Staré rybářské sítě tvoří velkou část odpadu v oceánech a nejméně 10 % všech plastů. Organizace Global Ghost Gear Initiative nabízí řešení problému starých, odhoze ných a ztracených sítí. Spočívá například v budování recyklačních skladů v přístavech a v průmyslové recyklaci plastu.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA MOŘE OBRŮ
Početné setkání vorvaňů v Indic kém oceánu. Účel těchto setkání je společenský, ale velké množství moči a výkalů, které kytovci během nich vypustí, slouží oceánu jako hnojivo. Jelikož potravu loví v hlu binách, přinášejí živiny k hladině, aby posléze jejich uhynulá těla poskytla na oplátku ještě větší množství živin organismům na mořském dně. Podobnou úlohu hrají i velké ryby (zejména žraloci), které tak přenášejí organickou hmotu oceánem. Stále častěji se objevují důkazy, že úbytek těchto velkých živočichů ohro žuje fungování celého mořského systému.
VOLNÉ OCEÁNY
V bezpečí ale nejsou ani nejhlubší příkopy a polární oblasti. V tělech až 70 % mořských ryb nalezneme vstřebané částice plastů. S rybím masem se tyto částice dostávají i do našeho těla, dlouhodobý vliv na člověka je však zatím neznámý. Vědci našli v ledu v Arktidě zachycené ohromné množství plovoucích plastů, v jednom litru až 200 kusů. Mnozí živočichové se také plasty udusí nebo se v nich uškrtí. V Severním moři byla na pláži nalezena uhynulá těla kytovců, jejichž žaludky byly plné plastových předmětů, které si zřejmě spletly s olihněmi. V jednom z žaludků byla nalezena 13 metrů dlouhá rybářská síť a metr dlouhá plastová součástka z automobilu. Méně nápadný, ale pro mořský život stejně nebezpečný je hluk z ropných plošin, příbřežních turbín a zejména z tisíců lodních šroubů. Jelikož mořská voda zvuk výborně přenáší, lodní šroub je možné slyšet na vzdálenost až 100 kilometrů. Stále častěji se objevují případy, kdy kytovci, kteří zvuk využívají při komunikaci, navigaci i hledání potravy, následkem dezorientace vyhladoví a uhynou. Mnoho ryb také pravděpodobně ohluchne a nedokáže se rozmnožovat. V oceánech je toho třeba udělat ještě mnoho. Čím rychleji budeme jednat, tím dříve se poškozené mořské ekosystémy (chladnomilní koráli a hydrotermální vývěry, ale také rozsáhlé rybí populace, velká stáda kytovců a záhadní obyvatelé hlubin) zvládnou vrátit ke své dřívější slávě. Výsledkem bude prosperující oceánská ekonomika, která v budoucnu lidstvu poskytne potravu i zaměstnání. Dobrou zprávou je, že svět si začíná uvědomovat, co se v bídně spravovaných oceánech děje. Rozšiřování plastů se stalo celosvětovým problémem – možná proto, že následné poškození přírody je velice nápadné. A jestliže v oceánech něco nevidíme, ještě to neznamená, že se to neděje. Veřejnost však stále silněji projevuje touhu napravit křivdy, které jsme na oceánech napáchali, což je patrné z toho, jakou pozornost upoutaly před časem hrůzy velrybářského průmyslu a v současnosti plasty v oceánech. Úspěšné zotavení se některých populací keporkaků nám ukazuje, jak ohromnou schopnost obnovy příroda má. Nyní je čas zachránit zbytek oceánů i zbytek planety.
299
ČÍM RYCHLEJI BUDEME JEDNAT, TÍM DŘÍVE SE POŠKOZENÉ MOŘSKÉ EKOSYSTÉMY ZVLÁDNOU VRÁTIT KE SVÉ DŘÍVĚJŠÍ SLÁVĚ. VÝSLEDKEM BUDE PROSPERUJÍCÍ OCEÁNSKÁ EKONOMIKA.
PROTĚJŠÍ STRANA C H Y C E N Ý V S Í T I
Ohrožený tuleň středomořský chycený v opuštěné rybářské síti. Staré rybářské sítě tvoří velkou část odpadu v oceánech a nejméně 10 % všech plastů. Organizace Global Ghost Gear Initiative nabízí řešení problému starých, odhoze ných a ztracených sítí. Spočívá například v budování recyklačních skladů v přístavech a v průmyslové recyklaci plastu.
NÁSLEDUJÍCÍ DVOUSTRANA MOŘE OBRŮ
Početné setkání vorvaňů v Indic kém oceánu. Účel těchto setkání je společenský, ale velké množství moči a výkalů, které kytovci během nich vypustí, slouží oceánu jako hnojivo. Jelikož potravu loví v hlu binách, přinášejí živiny k hladině, aby posléze jejich uhynulá těla poskytla na oplátku ještě větší množství živin organismům na mořském dně. Podobnou úlohu hrají i velké ryby (zejména žraloci), které tak přenášejí organickou hmotu oceánem. Stále častěji se objevují důkazy, že úbytek těchto velkých živočichů ohro žuje fungování celého mořského systému.
VOLNÉ OCEÁNY
V bezpečí ale nejsou ani nejhlubší příkopy a polární oblasti. V tělech až 70 % mořských ryb nalezneme vstřebané částice plastů. S rybím masem se tyto částice dostávají i do našeho těla, dlouhodobý vliv na člověka je však zatím neznámý. Vědci našli v ledu v Arktidě zachycené ohromné množství plovoucích plastů, v jednom litru až 200 kusů. Mnozí živočichové se také plasty udusí nebo se v nich uškrtí. V Severním moři byla na pláži nalezena uhynulá těla kytovců, jejichž žaludky byly plné plastových předmětů, které si zřejmě spletly s olihněmi. V jednom z žaludků byla nalezena 13 metrů dlouhá rybářská síť a metr dlouhá plastová součástka z automobilu. Méně nápadný, ale pro mořský život stejně nebezpečný je hluk z ropných plošin, příbřežních turbín a zejména z tisíců lodních šroubů. Jelikož mořská voda zvuk výborně přenáší, lodní šroub je možné slyšet na vzdálenost až 100 kilometrů. Stále častěji se objevují případy, kdy kytovci, kteří zvuk využívají při komunikaci, navigaci i hledání potravy, následkem dezorientace vyhladoví a uhynou. Mnoho ryb také pravděpodobně ohluchne a nedokáže se rozmnožovat. V oceánech je toho třeba udělat ještě mnoho. Čím rychleji budeme jednat, tím dříve se poškozené mořské ekosystémy (chladnomilní koráli a hydrotermální vývěry, ale také rozsáhlé rybí populace, velká stáda kytovců a záhadní obyvatelé hlubin) zvládnou vrátit ke své dřívější slávě. Výsledkem bude prosperující oceánská ekonomika, která v budoucnu lidstvu poskytne potravu i zaměstnání. Dobrou zprávou je, že svět si začíná uvědomovat, co se v bídně spravovaných oceánech děje. Rozšiřování plastů se stalo celosvětovým problémem – možná proto, že následné poškození přírody je velice nápadné. A jestliže v oceánech něco nevidíme, ještě to neznamená, že se to neděje. Veřejnost však stále silněji projevuje touhu napravit křivdy, které jsme na oceánech napáchali, což je patrné z toho, jakou pozornost upoutaly před časem hrůzy velrybářského průmyslu a v současnosti plasty v oceánech. Úspěšné zotavení se některých populací keporkaků nám ukazuje, jak ohromnou schopnost obnovy příroda má. Nyní je čas zachránit zbytek oceánů i zbytek planety.
299
NA ZAČÁTKU 21. STOLETÍ JSME DOSPĚLI DO STADIA, KTERÉ VĚDCI OZNAČUJÍ JAKO „HRANICI PLANETY“, ZA NÍŽ JE DALŠÍ VYKOŘISŤOVÁNÍ A ZNEČIŠŤOVÁNÍ JEDNOZNAČNĚ OHROŽUJÍCÍ A DALŠÍ VYKRÁDÁNÍ ZDROJŮ PŘINESE VÍCE ŠKODY NEŽ UŽITKU NÁM I CELÉ PLANETĚ. PROTĚJŠÍ STRANA DÍTĚ DEŠTNÉHO LESA
N A Š E P L A N E TA
Mládě orangutana bornejského s matkou se živí bobulemi v chrá něné oblasti ve středním Kaliman tanu na indonéské části Bornea. Zajišťují tak šíření semen mnoha druhů stromů. Lidoop a stromy se vyvíjeli souběžně a jsou spolu nerozlučně spjati. Orangutani bor nejští jsou v současnosti kriticky ohrožení v důsledku pokračujícího úbytku lesů, hlavně kvůli kácení pro palmové a papyrusové plantáže, a kvůli lovu – od roku 1999 jich ubylo o více než 100 000. Budouc nost druhu závisí na tom, zda jim bude poskytnuto dlouhodobé bez pečí v rozsáhlých přísně chráně ných plochách lesa a zda se udrží natolik početná populace, aby se vyrovnala i s náhlými katastrofami, jako jsou požáry nebo epidemie.
304
Není důležitější úkol, než abychom se opět stali součástí přírody, nikoli jejím nepřítelem. Můžeme to dokázat. V této knize najdete příběhy o alarmujícím poškozování našeho životního prostředí, ale také četné příklady nadějného zotavování přírody. Přesvědčíme se o tom, že pokud dáme přírodě prostor, má schopnost se sama obnovovat. Někdy má tato velká obnova podobu klasické ochrany přírody. Snažíme se chránit lesy před motorovými pilami, travnaté plochy před pluhy a zástavbou, řeky před znečišťováním, pobřežní ekosys témy před poškozováním a to všechno dohromady před změnami klimatu. Jindy dáváme šanci k obnově již zcela zdevastovaným oblastem, v nichž jsme bezohledně porušili přirozenou rovnováhu. Znamená to zbořit ploty, strhnout přehrady, rozbourat silnice, opustit uhelné doly a vyčistit moře. My sami se však nemůžeme od přírody odtrhnout a ani bychom to neměli zkoušet. Někdy lze velkou revitalizaci přirovnat k péči o zahradu o rozměrech planety. Budeme‑li pojímat obydlené části planety více jako zahradu než jako farmu, můžeme vytvořit krajinu, která bude přívětivá k nám i k přírodě, a to cestou ekologického zemědělství, zazeleněním měst a respektováním ekosystémů a volně žijících populací. O zahradu nepečujeme jejím ničením. Tohoto úkolu se musíme chopit všichni. Vědci a technici by měli dávat přednost novým metodám a snažit se naše potřeby uspokojit čistším, účinnějším a šetrnějším způsobem. Vlády by měly odmě ňovat ochranu a revitalizaci přírody a postihovat její poškozování. A pro většinu z nás platí, že musíme zcela zásadně změnit své myš lení a cítění, udržet na uzdě svou potřebu zneužívat přírodní zdroje a přehodnotit svůj vztah k přírodě. 20. století znamenalo pro přírodu katastrofu. Jak lidí překotně při bývalo, změnila se společnost z primárně venkovské na primárně městskou. Jelikož jsme zpřetrhali mnohá spojení s přírodou, přesáhlo naše zneužívání planety únosnou mez. Na začátku 21. století jsme nyní dospěli do stadia, které vědci označují jako „hranici planety“ – hranici, za níž je další vykořisťování a znečišťování jednoznačně
NA ZAČÁTKU 21. STOLETÍ JSME DOSPĚLI DO STADIA, KTERÉ VĚDCI OZNAČUJÍ JAKO „HRANICI PLANETY“, ZA NÍŽ JE DALŠÍ VYKOŘISŤOVÁNÍ A ZNEČIŠŤOVÁNÍ JEDNOZNAČNĚ OHROŽUJÍCÍ A DALŠÍ VYKRÁDÁNÍ ZDROJŮ PŘINESE VÍCE ŠKODY NEŽ UŽITKU NÁM I CELÉ PLANETĚ. PROTĚJŠÍ STRANA DÍTĚ DEŠTNÉHO LESA
N A Š E P L A N E TA
Mládě orangutana bornejského s matkou se živí bobulemi v chrá něné oblasti ve středním Kaliman tanu na indonéské části Bornea. Zajišťují tak šíření semen mnoha druhů stromů. Lidoop a stromy se vyvíjeli souběžně a jsou spolu nerozlučně spjati. Orangutani bor nejští jsou v současnosti kriticky ohrožení v důsledku pokračujícího úbytku lesů, hlavně kvůli kácení pro palmové a papyrusové plantáže, a kvůli lovu – od roku 1999 jich ubylo o více než 100 000. Budouc nost druhu závisí na tom, zda jim bude poskytnuto dlouhodobé bez pečí v rozsáhlých přísně chráně ných plochách lesa a zda se udrží natolik početná populace, aby se vyrovnala i s náhlými katastrofami, jako jsou požáry nebo epidemie.
304
Není důležitější úkol, než abychom se opět stali součástí přírody, nikoli jejím nepřítelem. Můžeme to dokázat. V této knize najdete příběhy o alarmujícím poškozování našeho životního prostředí, ale také četné příklady nadějného zotavování přírody. Přesvědčíme se o tom, že pokud dáme přírodě prostor, má schopnost se sama obnovovat. Někdy má tato velká obnova podobu klasické ochrany přírody. Snažíme se chránit lesy před motorovými pilami, travnaté plochy před pluhy a zástavbou, řeky před znečišťováním, pobřežní ekosys témy před poškozováním a to všechno dohromady před změnami klimatu. Jindy dáváme šanci k obnově již zcela zdevastovaným oblastem, v nichž jsme bezohledně porušili přirozenou rovnováhu. Znamená to zbořit ploty, strhnout přehrady, rozbourat silnice, opustit uhelné doly a vyčistit moře. My sami se však nemůžeme od přírody odtrhnout a ani bychom to neměli zkoušet. Někdy lze velkou revitalizaci přirovnat k péči o zahradu o rozměrech planety. Budeme‑li pojímat obydlené části planety více jako zahradu než jako farmu, můžeme vytvořit krajinu, která bude přívětivá k nám i k přírodě, a to cestou ekologického zemědělství, zazeleněním měst a respektováním ekosystémů a volně žijících populací. O zahradu nepečujeme jejím ničením. Tohoto úkolu se musíme chopit všichni. Vědci a technici by měli dávat přednost novým metodám a snažit se naše potřeby uspokojit čistším, účinnějším a šetrnějším způsobem. Vlády by měly odmě ňovat ochranu a revitalizaci přírody a postihovat její poškozování. A pro většinu z nás platí, že musíme zcela zásadně změnit své myš lení a cítění, udržet na uzdě svou potřebu zneužívat přírodní zdroje a přehodnotit svůj vztah k přírodě. 20. století znamenalo pro přírodu katastrofu. Jak lidí překotně při bývalo, změnila se společnost z primárně venkovské na primárně městskou. Jelikož jsme zpřetrhali mnohá spojení s přírodou, přesáhlo naše zneužívání planety únosnou mez. Na začátku 21. století jsme nyní dospěli do stadia, které vědci označují jako „hranici planety“ – hranici, za níž je další vykořisťování a znečišťování jednoznačně