0040056

Potulny apatykar_001 az 003.qxp_Sestava 1 03.01.19 13:51 Strรกnka 3

Wolf Serno DER BALSAMTRÄGER Copyright © 2005 by Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & Co. KG, München, Germany Literary Agency A. R. T. Dialog Alle Rechte vorbehalten Translation © 2019 by Vítězslav Čížek ISBN 978-80-7549-952-3

POTULNY APATYKAR.indd 4

2.1.19 14:06

Mé smečce Mickey, Fiedler († 16), Sumo, Buschmann, Eddi A tentokrát i těm, v nichž dřímá něco z Enšpígla.

POTULNY APATYKAR.indd 5

2.1.19 14:06

Václavka

Jedlá, avšak ne v syrovém stavu Výskyt: strmělkovitá houba s kulatým třeněm rostoucí vět­ šinou v trsech na dřevě. Medově žlutý, růžovorezavý až nahnědlý klobouk, maso je trpké a svírá ústa... Význam: pro hojný výskyt v mnoha lokalitách představuje václavka jednu z hlavních jedlých hub. Tuhé třeně je třeba odstranit. Požívání syrových václavek vedlo opakovaně k mírným otravám, proto se doporučuje tento druh před podáváním vždy svařit a použitou vodu vylít...

Čepičatka jehličková Smrtelně jedovatá

Povrch klobouku: medově žlutý až středně hnědý, uprostřed žlutý, na okrajích hnědý; hydrofánní; za vlhka průsvitně rýhovaný; za sucha zcela žlutookrový; mladý kulovitý, starý plochý; široký až čtyři centimetry. Spodní strana klobouku: lupeny; rovně rostlé, mladé okrově hnědé; staré rezavě hnědé... Poznámka: obsahuje amanitiny (jedy muchomůrky ­zelené)... Možná záměna: opeňka, václavka.

7 POTULNY APATYKAR.indd 7

2.1.19 14:06

PRoloG

U

sta hromů, dobrá ženo! Málem jsem vás povalil, moc prosím za prominutí!“ Blonďatý mladík vymrštil v hrůze paže nahoru, pak je zase spus„ til a nasadil odzbrojující úsměv. Žena, jíž jeho slova platila, byla těžká matrona se svárlivým výrazem v očích. „Kdo by mě chtěl povalit, ten musí mít žebra víc obrostlá sádlem!“ Mladík se zvonivě zasmál. „Výstižně řečeno, výstižně řečeno, věru!“ Najednou opět zvážněl. „Ale co to vidí moje zraky? Je to klam, či dokonce mam? Teď vás poznávám! Jaká to krása, že jsme se potkali! Vy jste vdova Findtsteinová, není-liž pravda?“ „No ovšem,“ opáčila tlustá žena lhostejně. „Tohle vědět, na to nemusí být nikdo studovaná hlava.“ Vdova Findtsteinová byla ve městě známá jako falešný peníz. „Ovšem,“ zopakovala a chtěla pokračovat v cestě, neboť se psalo 13. dubna léta Páně 1777, a to se ve Schmalenbachu, malé obci v Durynsku, konal středeční trh. „Mám naspěch!“ Jenže ten hoch jí pořád nějak stál v cestě a nemohla se pohnout dopředu. Nakonec se ho zeptala: „A kdo jsi ty? Tebe neznám.“ „Já jsem Chytrolín!“ rozzářil se mladík. „To je možné. Ale já jsem chtěla vědět, jak se jmenuješ. Tebe jsem tu ještě neviděla.“

9 POTULNY APATYKAR.indd 9

2.1.19 14:06

„Já se jmenuju Chytrolín, dobrá ženo.“ „K smíchu. To přece není jméno.“ „Možná je. Ale možná taky není.“ „Jo, jo, tak už mě neokrádej o čas.“ Findtsteinová měla toho taškáře akorát tak dost. Trh čekal a ona doufala, že dostane čerstvé pstruhy ze Schwarzy. „Možná se nejmenuju Chytrolín, ale chytrý jsem. Neboť jsem si povšiml, že vám při té naší malé srážce upadly peníze.“ „Cože?“ „Ztratila jste peníze.“ Mladík se sehnul na zem, posbíral mince, předal je vdově a způsobně se uklonil. „Cožeee? No tohle...“ Tlustá žena polkla. „Děkuju.“ Byť se jí to příčilo, musela hocha odprosit. Jak se zdálo, není to jenom taškář, ale taky poctivá kůže. „Na. Tumáš. Malé nálezné. Aby nikdo nemohl říkat, že vdova Findtsteinová skrblí. Kup si něco k jídlu, vždyť jsi malý jako vrabec a hubený jako proutek.“ „Nejoddanější dík a Pánbůh vám to oplať!“ Mladík se znovu uklonil, tentokrát ještě hlouběji, a zahleděl se za odcházející korpulentní matronou. Potěžkával mince v dlani a chichotal se: „Já jsem Chytrolín, a já jsem Chytrolín, a ty jsi tlustá babizna! Kdybych byl někdo jiný, tak jsem ti všechno ukradl – a vystavil bych se nebezpečí, že na mě poštveš biřice. Ale takhle nejsem zloděj, nýbrž poctivý nálezce.“ Odešel ke stánku, kde to svůdně vonělo pečení, a koupil si dvě klobásy. Žvýkal je s naducanými tvářemi a coural se po uličkách na trhu. Opět jednou dosáhl svého cíle: nasytil se, a nemusel přitom hnout prstem. V jádru to ovšem nebyl špatný člověk a proti práci nikdy nic nenamítal – dokud ji vykonávali jiní. On sám se do ní pouštěl jen velice nerad. O to zdatněji si však vedl, když šlo o radovánky u stolu. Dokázal spořádat obrovské množství ­jídla a podle toho taky pít. Přitom zůstával pořád štíhlý jako proutek a nikdo nebyl s to říct, proč nepřibral ani tečku nad i. S rozmáchlým gestem si nacpal do pusy zbytek klobásy a opustil tržiště.

10 POTULNY APATYKAR.indd 10

2.1.19 14:06

B Chytrolín brzy nato změnil svoje působiště. Trik se srážkou mohl bez nebezpečí použít jenom jednou nebo dvakrát. Kdyby ho zkoušel častěji, vzbudil by v lidech podezření. Nyní se zdržoval poblíž kostela svatého Antonína, kde chtěl praktikovat žebrácké řemeslo. Boží stánek pocházel z roku 1247 a dostal jméno podle svatého Antonína, patrona domácích zvířat a ochránce před požáry. Jeho znamením byl kříž ve tvaru T a právě z tohoto kříže v sakristii uchovávali vzácnou třísku. Tradovalo se, že je dlouhá pět palců a je z parocie neboli železného dřeva, pročež je nezničitelná a vydrží až do soudného dne. Lidé ze Schmalenbachu často chodili do kostela už před začátkem bohoslužby, aby mohli pokleknout před schránou a vyprošovat si u svatého Antonína, aby sňal nemoci z jejich dobytka a uchránil jejich střechy před červeným kohoutem. Činili tak přesto, že katolickou církev tu už dávno nahradila ta, jež se řídí učením Martina Luthera – učením, které zakazuje vzývat relikvie. Jenže i dvě stě šedesát let po reformaci stále mnozí lidé věřili, že z ostatků svatých proudí Boží milost, a byli přesvědčení, že i v sebenepatrnější části tkví stejná energie jako v celém kříži. Farář jménem Klapproth byl postarší služebník Boží, trápila ho dna a vždy přimhouřil oko, neboť nechtěl ani odstranit relikvii z místa, kde pobývala po staletí, ani postrádat ovečky ve svém kostele. Tohle ovšem Chytrolína vůbec nezajímalo. Pro něho bylo důležité zaujmout výhodné místo, aby si mohl vyprosit almužnu. Věděl totiž jedno: tváří v tvář Bohu jen málokdo řekne ne, když se k němu natáhne ruka prosebníka. Přesto nebylo žebrání nic snadného, o přízeň štědrých dárců se tu ucházela celá řada otrhaných postav. „Neuzavírejte svá srdce těm, kdo hladoví a žízní!“ vyvolával nahlas. „Neboť jak stojí v Písmu Svatém? Blaze tomu,

11 POTULNY APATYKAR.indd 11

2.1.19 14:06

kdo dává, ne tomu, kdo bere. Ano, přesně tak to stojí ve Skutcích apoštolů, dobří lidé!“ Chytrolínovo tvrzení se dokonce zakládalo na pravdě, poněvadž dřív navštěvoval latinskou školu v Rudolstadtu, a proto trochu ovládal nejen učený jazyk slovem a písmem, ale také měl za sebou hodiny exegetiky. „Neuzavírejte svá srdce těm, kdo hladoví a žízní...,“ opakoval pořád dokola, ale ať zněl jeho hlas sebežalostněji, žádný peníz si dosud nenašel cestu do jeho čepice. Ostatní žebráci byli zkrátka šikovnější. Křičeli víc a počínali si mnohem ­drzeji. Chytrolín je nějakou dobu sledoval a potom se rozhodl přejít k činu. Na chvilku zmizel, vrátil se a po noze bronzové sochy Martina Luthera se svezl na zem. Okamžitě se roz­ třásl jako osika. A když si ho nikdo nevšímal, začal skučet jako pes. Jenže ani to nepomohlo. Nikdo mu nevěnoval ­pozornost. Chytrolín vyl jako smečka vlků, roztřásl se ještě víc, začal modrat v obličeji – a konečně uspěl. Několik lidí k němu obrátilo zrak. „Co je s tím chlapem?“ zeptal se starší muž. „Řve, jako by do něho vjel sám rohatý.“ „Nemám tušení,“ odpověděl druhý a třetí jen pokrčil ­rameny a vykřikl: „Tihle prosebníci o almužnu jsou všichni na jedno kopyto! Jsou moc líní, než aby pracovali, to vám povídám. A jestli se mě ptáte, co si myslím, tak to jsou...“ Jenže co si ten muž myslel, se už nikdy nikdo nedověděl. V týž okamžik Chytrolín tvrdě dopadl na dlažbu. Několikrát se pokusil vstát – ale nedokázal už ani sedět. Lapal po dechu, chrčel, chroptěl a k nepředstavitelné hrůze čumilů mu z úst vytryskl proud krve. Krev se rozlévala do kaluže a Chytrolín dál ležel na zemi a sípal, že by se i kámen ustrnul. „Musí se něco udělat!“ vykřikl starší muž. Ostatní mu ihned přitakávali. „Ano, něco se udělat musí.“

12 POTULNY APATYKAR.indd 12

2.1.19 14:06

„Zcela správně, zcela správně.“ „Jenže co?“ „Ten mladík musí do chorobince.“ „Ale my tady žádný nemáme, nejbližší je v Saalfeldu. Musíme ho tam dopravit.“ „Ano, ano, ale já nemám čas. Mám naléhavé záležitosti! Bůh je mi svědkem!“ „Já taky nemám čas.“ „Já taky ne.“ „Pak bychom aspoň měli projevit milosrdenství.“ „A jak? Ach tak!“ Na Chytrolína se sesypalo půl tuctu mincí. Část jich ­přistála v čepici, další v krvavé kaluži. „Nechť vám nebesa ­požehnají, dobří lidé,“ dávil ze sebe, zatímco sbíral mince rychlostí, jež vůbec neodpovídala jeho zdravotnímu stavu. Pár minut nato se mu zazdálo, že bude lepší odejít. Už se chystal opustit své stanoviště, když vtom mu zastoupil cestu vytáhlý muž. Byl tak veliký, že k němu Chytrolín musel vzhlížet jako do koruny stromu. „Dobrej fígl,“ zadrmolil dlouhán. Vytáhl z kapsy kousek žvýkacího tabáku a nabídl mu. „Ty seš klient?“ Chytrolín pokrčil rameny a odpověď zůstal dlužen. Dlouhán pokračoval. „Jestli nejseš vagant, na balíka ­každopádně nevypadáš a na řemena taky ne.“ Chytrolín, jenž nevěděl, co je to klient, aspoň ne v téhle souvislosti, ani vagant, balík nebo řemen, svraštil čelo. „Jestli to má být hádanka, kmotříčku, tak to si její rozluštění musíš uhodnout sám.“ Dlouhán si strčil bago do pusy, kde už jedno měl, začal mlít čelistmi a starý tabák se mu míchal s novým. Vypadal přitom, jak kdyby si přehazoval míček z jednoho koutku úst do druhého. Chytrolín se zasmál. „U vousů mé matky! Když si to tak zvážím, klient nejsem, každopádně ne teď momentálně. ­Protože, jak vidíš sám, nikdo o mě nepečuje ani nade mnou

13 POTULNY APATYKAR.indd 13

2.1.19 14:06

nedrží ochrannou ruku! Ale ty, kmotříčku, vypadáš jako ­křeček. Ha ha ha!“ Dlouhán vmžiku přestal žvýkat. „Sklapni, nebo ti jednu vlepím!“ Patrně nerozuměl legraci. „To byl přece jenom šprým, příteli! Ber to prostě tak, jako bych vůbec nebyl. Jako bych byl pouhopouhé nic, neutrum, kousek vzduchu.“ Jenže na to už bylo pozdě. Čahoun zafuněl: „Tak ty chceš dělat, že seš jenom duch, co? Připadá ti to zábavný, co? Jenže to ti nepomůže, já ti jednu vrazím.“ Rozpřáhl se a udeřil, ovšem Chytrolín rychle uskočil dozadu. „Jen počkej, ty duchu!“ Dlouhán udeřil znovu. I tentokrát se Chytrolínovi podařilo uhnout, ale jen o vlásek. Už si myslel, že dostane pořádný výprask, protože utéct se vzhledem k útočníkovým dlouhým nohám nedalo, ale vtom mu pomohla náhoda. Z kostela se ozval křik a padlo přitom dlouhánovo jméno: „Hannikle, hej, Hannikle! No tak pojď, už to jede!“ Čahoun se jen s nevolí odvrátil od Chytrolína a chvátal k portálu, kde spěšně zmizel za velkými křídlovými vraty kostela. Chytrolín se díval za ním. Všiml si, že nejen Hannikel, ale i všichni ostatní žebráci už jsou pryč. A zatímco nad tím ještě dumal, z kostela se už dral ven černý kouř. Vrata se rozletěla a dým se proměnil v obrovský mrak. „Hoří!“ křičel někde čísi hlas. „Hoří! Hoří! Noste vodu, lidi, přivezte stříkačku, přiveďte hasiče!“ Okamžik nato vypukl nepředstavitelný zmatek. Kostel hořel jasným plamenem a ze zvonice šlehaly ohnivé jazyky velikosti dospělého muže. Po náměstí pobíhali lidé, naříkali a v rukou se jim houpala vědra s vodou, kterou chtěli zachránit Boží stánek. Jenže jim v tom překáželo ještě víc lidí, kteří natahovali krky a křičeli něco nesrozumitelného, do toho štěkali psi a plašili se koně, a v neposlední řadě tlupa ponurých postav, které se řítily z kostela. Muži měli obličeje černé od sazí, ale smáli se a buráceli, protože drželi v rukou bohatou kořist: zlaté kříže, zlaté svícny a zlaté misky.

14 POTULNY APATYKAR.indd 14

2.1.19 14:06

Chytrolín tohle všechno viděl a krčil se za Lutherovou sochou. Hlavou mu vířila spousta myšlenek. Ti žebráci před kostelem jsou loupežníci! Čekali jenom na tu pravou chvíli, aby založili požár a uloupili vzácnosti. Za bílého dne! Takže přece jen byla pravda, co tvrdili všichni všude: že zločiny loupežníků se rozmohly a nikdo je nedokáže ­zastavit. Říkalo se, že gaunerství se roztáhlo jako chobot­ nice od jihu k severu, od západu k východu, a to i přesto, že proslulí kumpáni jako vůdce bandy Friedrich Schwahn řečený Hostinský od Slunce zemřel rukou katovou, stejně jako bavorský Hiesel, pytlák a zabiják, jakož i řada dalších rebelů a jejich mužů. Nyní to došlo už tak daleko, že se ti lumpové roztahují i v pokojném Durynsku! Kdo asi může být jejich vůdcem? Dlouhán Hannikel? Ne, na to je moc hloupý... Chytrolín děkoval Pánubohu, že tomu všemu šťastně unikl, a zatáhl hlavu ještě níž. Ovšem úkryt mu nebyl moc platný, poněvadž mračna kouře se plazila po zemi a zakrátko ho dostihla. Lapal po dechu. Pryč, nic než rychle pryč! Honem si převázal přes obličej šátek a chtěl se někam vypařit, ale vtom spatřil něco, co ho přímo znehybnilo: dlouhán Hannikel ani ne pět kroků odsud mlátil pana faráře! Ten se jen krčil a oběma rukama svíral zlatou bedýnku. „Dej sem tu schránu!“ řval Hannikel. „To bys mě musel zabít!“ sípal Klapproth. Jenže farář byl starý a Hannikel mladý, a tak netrvalo dlouho, než se loupežník zmocnil vzácnosti. Chytrolín zprvu neviděl, co se dělo dál, neboť výhled mu opět zahalil hustý dým. Potom se cáry kouře znovu rozplynuly a Chyt­ rolín spatřil, jak se Hannikel snaží utéct. Jenže nemohl, ­poněvadž Klapproth se ho držel jako klíště. „Pusť, flanďáku!“ zařval loupežník a vysvobodil se mohutným škubnutím. Víko schrány se přitom odklopilo a vypadlo z ní něco černého a podlouhlého. Vypadalo to jako dlouhý hřebík. Zápasící muži si toho nevšimli, neboť

15 POTULNY APATYKAR.indd 15

2.1.19 14:06

Klapproth už zase visel Hanniklovi na kabátci a zoufale se snažil zachránit kostelní poklad. „Pusť mě, u všech čertů už jednou!“ Loupežník se konečně vysvobodil a utíkal dlouhými kroky pronásledován Klapprothem, jenž lomil rukama. Chytrolín se podíval na upadlý předmět a pomyslel si: U vousů mé matky, jestli tohle není ta tříska z Antonínova kříže! Zapátral očima do všech stran, ale nikdo ho nemohl vidět, protože kouř ho clonil jako neproniknutelná zeď. Byly pouze slyšet zoufalé výkřiky zachránců. A tak se sehnul a třísku sebral. Pár okamžiků nato zmizel v jedné postranní uličce. Dva dny poté se Chytrolín objevil ve Schwarzburgu. I zde zkoušel svůj trik s jakoby náhodnou srážkou. Ale buď si schwarzburští dávali větší pozor, nebo to byli větší krkouni. Lest každopádně nevycházela tak, jak si přál. Musel si proto vymyslet něco jiného, a tak se odebral do kostela, kde právě začínala večerní mše o šesté. Podle očekávání viselo u vchodu plno klobouků, které nikdo nehlídal. Chytrolín si jeden vzal a prozkoumal ho pod stuhou. Ano! Přesně jak si to myslel: bylo pod ní zašito pár mincí. Honem je vytáhl, kousl do nich a polovičku zase vrátil. Kdyby ho někdo přistihl a označil za zloděje, tak by mu odpověděl: Ale ne, můj příteli, zlodějem bych byl pouze v případě, kdybych tomu muži vzal všechno! Leč to jsem neprovedl! O vlastní vůli jsem mu daroval polovičku jeho hotovosti, takže jsem milosrdný samaritán. Po této mezihře nastal večer a Chytrolín zamířil do hostince U dvojitého vola. Doufal, že se mu podaří přimět hostinskou, aby mu přenechala jídlo a pití gratis. Byla ­pěkná, asi tak třicet let, a měla výrazně zakulacené tvary. Ta se ovšem zatvářila, že není radno rozlít si u ní ocet. Nedůvěřivě si ho změřila a zabručela: „Jedno ti řeknu rovnou:

16 POTULNY APATYKAR.indd 16

2.1.19 14:06

jestli nezacinkáš měšcem, že máš čím zaplatit, tak u mě polívku nedostaneš.“ „To mi vůbec nevadí, paní hostinská!“ opáčil zvesela. „Pár pečených čížků, křehké kvíčaly nebo stehlík to také spraví!“ Čímž přetáhl smích na svou stranu. „Můžeš dostat paštiku z divočiny.“ „Přijímám. Ale dvojitou porci. K tomu čerstvý bílý chléb. A velkou konvici vína. Mám za sebou namáhavý den.“ Stolovníci se opět bujaře rozesmáli a hostinská zmizela zpátky do kuchyně. Chytrolín jedl a pil a dal si chutnat. Dokázal spořádat tak neskutečné množství, že nakonec zůstal v hospodě sám. Objevila se hostinská, zívla a řekla mu nikoli nepřívětivě: „Ty jsi opravdu úctyhodný jedlík a zdatný piják taky. Ale teď je čas zaplatit.“ „Zaplatit?“ podivil se Chytrolín a pořádně si zavdal vína. „Pojď, napřed se ke mně posaď a trošku si popovídáme.“ „Ne, jsem unavená.“ „Tak já tě probudím.“ „Nic takového. Chci to tu zavřít. A ty hned zaplatíš, nebo zavolám noční stráž.“ „Ale pročpak hned tak zhurta, paní hostinská? Na, vezmi si pohár a dopij zbytek mého vína v konvici. Potom tě rád od­měním.“ Slovo „odměním“ hostinskou uchlácholilo. „Pro mě za mě,“ zabrblala a posadila se vedle Chytrolína. Na rozdíl od svého hosta měla za sebou opravdu těžký den a sotva už vládla nohama. Kromě toho byl Chytrolín docela zábavný, to si musela přiznat. Svým rozpustilým řečněním neustále bavil ostatní hosty a ti si přihýbali mnohem víc než jindy. A když si to dobře rozmyslela, dokonce vypadal docela přijatelně. „Ale nemysli si, že se tím vyhneš placení.“ „Prokristapána!“ Chytrolín se chytil za srdce a předstíral, že je vyděšený k smrti. „Snad jste si nemyslela, že chci pláchnout bez placení?“

17 POTULNY APATYKAR.indd 17

2.1.19 14:06

„Ne,“ odpověděla klidně hostinská, třebaže právě toho se obávala. „Tady přijměte svou odměnu.“ Chytrolín sáhl do tašky u pasu a vylovil z ní třísku z kříže svatého Antonína. „Tohle by mělo stačit víc než dost.“ „Co to má být? Chceš mě snad houpat?“ Chytrolín se zasmál. „Ale s radostí, když to musí být! Však jsem se na to dostatečně posilnil.“ „Nech těch hloupostí. Schovej si ten pichlák a dej mi peníze.“ „Peníze? Proč peníze?“ Chytrolín užasle vytřeštil oči. „Vždyť jste mi na začátku sama řekla: Jestli nezacinkáš měšcem, tak u mě polívku nedostaneš. Tak jsem si raději objednal paštiku v skálopevném přesvědčení, že nebude nic stát.“ „No tohle, to přece...“ Hostinská se musela chtě nechtě zasmát. Takhle drze jako tady ten mládenec se tu ještě ­nikdo neprojevil. Potom se vzpamatovala a rychle se zvedla: „Tak tohle si můžeš rovnou vykládat ještě jednou ­ponocnému!“ Chytrolín ji přitáhl za sukni zpátky, což ho stálo trochu námahy. „Ale, ale, paní hostinská od Dvojitého vola. Já přece chci zaplatit, jenom ne z cinkavého měšce! Tumáš, vezmi si tu třísku! Ta totiž není ledajaká.“ „Ne. Houpat se můžu sama!“ Opět chtěla vstát a Chytrolín jí v tom znovu zabránil. Nato se zasmál. „To bych rád viděl. Ale žerty stranou: ta tříska pochází z kříže svatého Antonína. Ještě předevčírem byla uložena v antonínském kostele ve Schmalenbachu. Chrání dobytek před nemocemi a dům před ohněm.“ „Pche!“ odsekla hostinská. „A kvůli tomu ten kostel asi vyhořel, co? Tady aspoň vidíš, jak je ta Antonínova tříska bezcenná – pokud je vůbec pravá.“ Chytrolín se kousl do rtu. Měl jazyk rychlejší než mozek. Honem přemýšlel a potom prohlásil: „Ta tříska je pravá, ale v okamžiku, kdy vypukl požár, už nebyla v kostele, a pro-

18 POTULNY APATYKAR.indd 18

2.1.19 14:06

to nemohla vyvinout svoji sílu. Působí totiž vždycky jenom tam, kde je uchovávána. Jestli chcete, aby váš dům nikdy ­nezachvátil červený kohout, tak si ji vezměte. Je z parocie a vydrží do soudného dne.“ Hostinská zaváhala. „To myslíš vážně?“ „Ano, myslím to vážně.“ Chytrolín jí jakoby náhodou položil ruku na bok a pokračoval v líčení zázračných sil špičatého dřívka. Dal zcela volný průchod své fantazii, vymýšlel si další vlastnosti a zvláštnosti a popisoval všechno v natolik živých barvách, že hostinská v jednu chvíli řekla: „Jeden by si až myslel, že v ní vězí život.“ „Zajisté že vězí.“ Chytrolín štípl hostinskou do zadku. „Au! Nech toho!“ „To já ne, to ta tříska.“ Hostinská se zachichotala. „Ty lichometníku.“ Chytrolín to pochopil jako výzvu a štípl ji ještě jednou, ovšem o poznání jemněji, a také ne do zadku, nýbrž jí zmáčkl prsa. Bylo mu teprve osmnáct, ale o ženách už věděl ledacos. Například že když řeknou „ne“, myslí tím často „ano“. Rovněž hostinská od Dvojitého vola mu taková připadala. „Já jsem v Durynsku poprvé,“ začal lhát, ale předtím jí jemně sáhl na prsa. „A už jsem si ten kraj zamiloval. Mám rád vrchy, když se tak pyšně tyčí vzhůru.“ Hostinská mu odstrčila ruku z ňader. „Zdá se, že máš smysl pro krásy přírody.“ „Toť věru mám.“ Chytrolínova ruka se nenechala odradit. Znovu uchopila prsa, pohrála si s bradavkami, které se rýsovaly pod plátnem, potom přejela po šněrovačce dolů a vsunula se mezi stehna. „Líbí se mi vandrovat přes údolí a mám rád les – zvlášť když je temný a hustý. Ale ze všeho nejradši mám, když se v hustém lese skrývá malá jeskyňka. Nevíš náhodou o nějaké tady poblíž?“ Hostinská se znovu zachichotala. Váhala jen chvilku. Potom uznala: „Ano, vím o jedné.“ Krátce nato U dvojitého vola zhasla světla.

19 POTULNY APATYKAR.indd 19

2.1.19 14:06

B Následující tři dny strávil Chytrolín ve Schwarzburgu, ­poněvadž se mu to u hostinské zamlouvalo. Jeho štěstí ­kazila pouze jedna malá kapka hořkosti. Mohl si užívat milostných radovánek, ale za radovánky u stolu musel platit. Což znamenalo znovu se vydat na ulici a vymámit z lidí pár mincí. Nařezal si třísky ze dřeva u krbu a tvrdil, že jsou od ­svatého Antonína a že jako tajný prostředek chrání před ­nemocemi všeho druhu. Skutečně se mu podařilo střelit jich docela dost, ale nemohl to dělat donekonečna. S třískami se to mělo stejně jako s trikem, kdy do někoho vrazil: pode­ zření v lidech jednou vzklíčit muselo. Proto si u hostinské vyprosil šťávu z červené řepy a rybí měchýř. „Šťávu z červené řepy a měchýř z ryby?“ podivila se. „Zbláznil ses už úplně?“ Chytrolín se zasmál, a když se smál, hostinská mu ne­ dokázala nic odmítnout. Vybaven vším, co potřeboval, se odebral ke kostelu a usadil se kousek před svatým polem. „Neuzavírejte svá srdce těm, kdo hladoví a žízní!“ volal na staré lidi, kteří upravovali hroby. Jenže ti mu nerozuměli, ­neboť byli nedoslýchaví. A když pochopili, o co jde, tak ­jenom zavrtěli hlavami. Chytrolín tedy použil lest, která mu pomohla už ve Schmalenbachu. Začal skučet a třást se a válet se po zemi. A když si byl jistý, že už se na něho všichni dívají, prokousl rybí měchýř v ústech. Šťáva z červené řepy se neminula účinkem. Zděšení starci a stařeny se k němu sbíhali a dohadovali se, co je třeba udělat. Jedna babička už mu chtěla hodit minci, ale vtom se mezi ně vsunul statný muž. Byl aspoň dvakrát ­starší než Chytrolín a vážil nejméně třikrát tolik. Měl pleš, ­plnovous a hrozivý hlas. A tím hlasem zvolal: „Jen jděte zpátky ke svým hrobům, dobří lidé, já se o tu hromádku neštěstí postarám.“

20 POTULNY APATYKAR.indd 20

2.1.19 14:06

Nedali se dvakrát pobízet, a když už byli všichni pryč, holohlavec se podíval na Chytrolína. „Kočičí krev, nebo třešňová šťáva?“ zeptal se ho. Chytrolín se musel napřed zamyslet. Události nabraly příliš rychlý spád. Ale pochopil, že tohoto muže neobelstí. „Červená řepa,“ přiznal. „Dobrej fígl!“ „Ano,“ přitakal Chytrolín a zvedl se. Pak hned ustoupil dva kroky vzad. Nezapomněl, že mlátič Hannikel k němu přikročil se stejnými slovy. „Bojíš se, že ti zlámu kosti? Neměj strach. Třebaže lámat kosti je moje živobytí.“ Chytrolín si opět vzpomněl na Hannikla. Loupežník taky mluvil v hádankách. A tak se rozhodl, že prozatím bude mlčet. Holohlavec sundal velkou dřevěnou krosnu, kterou nesl na zádech, a postavil ji na zem. Zevnitř zarachotilo něco ­kovového. Vytáhl minci a podal ji Chytrolínovi: „Tumáš. Teď bys ji měl, kdybych se do toho nezapletl. Ale musím za každou cenu vědět, jaký trik se za tím tvým výstupem skrývá. Bohatství nápadů je první krok k plnému žaludku, jak vždycky říkám.“ „Děkuju.“ Chytrolín si vzal peníz. A už se opět vzpamatoval. „Kdybyste mi do toho nevstoupil,“ začal, „dostal bych víc než jenom jednu minci.“ „Ohó! Hošánek nám začíná smlouvat a používá věty, které začínají kdyby! Kdyby, kdyby, kdyby... Kdyby všichni lidi na světě měli zdravý chrup, tak jsem už dávno chcípnul hlady. Já jsem totiž zubolámač, abys věděl. Rvu lidem zuby z huby.“ A jako by mu ta práce činila mimořádné potěšení, rozesmál se na celé kolo a odkryl přitom svůj jediný zub v horní čelisti. „To čumíš, co? Jsem sám sobě ten nejlepší zákazník. A tenhle klafák si schovávám pro nějakou mimořádnou ­příležitost.“

21 POTULNY APATYKAR.indd 21

2.1.19 14:06

Chytrolín se ušklíbl. „Švec má vždycky ty nejhorší škrpále a holič nejmíň vlasů.“ „Hohó!“ zasmál se holohlavec znovu. „Pouze jedno srovnání na mě nesedí. Já lidem vždycky říkám: Podívejte, vytrhnout zub je úplně snadné, mockrát jsem to zkoušel sám na sobě. A věř mi, že to přesvědčí každýho!“ „Mě ne,“ namítl Chytrolín. „Proč hned tahat ven celý zub, když lze nad bolestí zvítězit? Utrpení ukončíte tím, že se postavíte v botách pod širým nebem na čerstvou zem, uchopíte žábu za hlavu, otevřete jí tlamu, plivnete jí tam a poprosíte, aby si bolení zubů odnesla s sebou. A pak ji pustíte.“ „Eh? Cože?“ Chytrolín ohrnul rty a ukázal svůj dokonalý chrup. „Věřte mi, to přesvědčí každého.“ Holohlavci to konečně došlo a rozesmál se: „Ty seš mi ale povedenej šprýmař!“ „A navíc velkorysý, neboť ta rada byla úplně zadarmo. Ale vy jste mě připravil o mou žebráckou mzdu a musíte mi ji nahradit.“ „A tvrdošíjný navrch.“ Holohlavý muž se zamyšleně ­poškrábal ve vousech. „Inu, snad nemáš tak úplně nepravdu. Můžeš mě kus cesty doprovázet a vydělávat si peníze jako můj fámulus.“ „Jako váš fámulus?“ Chytrolín se dlouho nerozmýšlel. Schwarzburg nabízel řadu předností, v neposlední řadě ochotu hostinské od Vola, ale boty z toulavého telete už neměly stání. „Nuže vzhůru! Kam půjdeme, pane zubo­ lámači?“ „Tak rychle ani Prušák nestřílí! Nemyslíš, že bysme se napřed měli představit? Jmenuju se Boltrich. Franz Boltrich mi říkej.“ „Já jsem Chytrolín.“ „Chytrolín jsi řekl?“ „Řekl.“

22 POTULNY APATYKAR.indd 22

2.1.19 14:06

„Takže Chytrolín. No dobrá, proč ne. Tak mě tedy ­poslouchej, Chytrolíne. Napřed zůstaneme tady. Pro zubolámače není lepší místo k výdělku na chléb vezdejší než svaté pole.“ „Hřbitov?“ „Přesně. Kde leží mrtví, tam narazíš na nejvíc starých lidí. A proč? Protože se starají o hroby. Nebo jsi už někdy viděl na hřbitově mladého větroplacha? Tak vidíš. A proč mě zajímají staří lidé? Protože ti mají nejhorší zuby. Můžeš se podívat do huby, komu chceš, u každýho vždycky najdeš aspoň jeden zub, který chce vytrhnout. Z toho důvodu ­ ­zůstaneme tady.“ Po té dlouhé řeči zubolámač otevřel dřevěnou skříň a jako první z ní vyndal skládací stolek. Následovala řada lesklých instrumentů, které naháněly strach. Boltrich si je pečlivě rozložil po stolku. „Ty se zatím poohlédni po nějakém zubařském křesle,“ zavelel Chytrolínovi. „U vousů mé matky! Kde mám takové křeslo splašit?“ „Běž k náhrobkům. Často za nimi stojí nějaká sesle nebo židlička.“ Chytrolín udělal, co mu bylo nakázáno, a ihned objevil třínohou stoličku, na níž dřepěl nějaký starý muž. „Dej Pánbůh pěkné pozdravení!“ zavolal na něj. „Teď už jenom chybí, aby vás trápil zubní červ, tatíčku!“ „Odkud to víš?“ zabručel stařec rozmrzele. Chytrolín nedával najevo své překvapení. Že by skutečně zabil dvě mouchy jednou ranou? Najít ošetřovací křeslo a rovnou přivést pacienta? „Prostě to vím!“ odpověděl nahlas. „A taky vím, jak by se vám dalo pomoci.“ Chvilku nato už stařec seděl před Boltrichem a s oba­ vami pošilhával po rozložených nástrojích. „Jen žádný strach, tatíčku!“ provolal zubolámač se zdůrazněným veselím. „Raději se mi podívejte do jícnu. Ano, tak je to dobře. Co vidíte? Správně, vězení bez mříží. Protože všechny, které tam byly, se jedna po druhé vylámaly. Ha ha ha!“

23 POTULNY APATYKAR.indd 23

2.1.19 14:06

Boltrich se smál vlastnímu vtipu a vůbec nedbal na to, že starci to nepřipadá legrační ani trochu. Pokračoval: „Věřte mi, tatíčku, vlastnoručně jsem si vytahal vlastní zuby a sním svou vlastní hlavu, jestli to jedinkrát zabolelo. Teď to udělejte po mně a zeširoka otevřete ústa, abych vás mohl vyšetřit.“ Stařec poslušně rozevřel čelisti. „Ajta, ajta, copak to tam máme? Provinilec sedí vlevo dole, je děravý, zanícený a nevoní zrovna příjemně. Ano, ano, podle zápachu se ten zlosyn pozná!“ Stařík začal naříkat. Nebylo jasné, zda od strachu či bolesti, ale Chytrolín se za něho postavil a chlácholivě ho plácal po zádech. Boltrich zatím uvolňoval pákovitým nástrojem zub, jenž beztak neseděl nikterak pevně. Nyní sáhl po jiném ­nářadí, sevřel jím původce zla a silným otočením ho opatrně vytáhl. Stařec zařval bolestí, ale Chytrolín ho hned uklidnil. Boltrich držel zub proti slunci a zevrubně ho studoval. „Dnes je váš šťastný den, tatíčku! Zub je vcelku. Tady ho máte, i s kořenem. Ano, teď vyplivněte krev na zem. Já vám ještě dám kamencový obvaz, ten si tiskněte na ránu, a než odbije dvakrát dvanáct, tak už na ten malér zapomenete! Smím prosit svůj honorář?“ Starý muž zaplatil a odešel, zubolámač se poté obrátil na Chytrolína. „Vedeš si zdatně, a proto dávej pozor: z každý platby ti přenechám dvacátý díl, a to po celý týden. Potom si budeme kvit. Za předpokladu, že budeš dál tak pilně vyhledávat pacienty.“ „Na to se nemusím moc namáhat,“ odvětil Chytrolín. „Tamhle jde další.“ Vskutku se sem šoural jiný stařec, jenž, jak se ukázalo, trpěl silným zánětem dásní. Boltrich zahájil zákrok ­obvyklým poukazem na svou vlastní bezzubost, jako příčinu odhalil zubní kámen a s naučenou obratností ho začal s­ eškrabovat.

24 POTULNY APATYKAR.indd 24

2.1.19 14:06

A protože je to delší procedura, zmírnil pacientovi bolest troškou laudana. Poté co i tento případ úspěšně odbavil, řekl mu Chytrolín: „Tisíc láter, to je jako když králíci ramlujou! Zdáš se být dobrým zubolámačem.“ Boltrichovi to zalichotilo a odhalil svůj poslední zub. „Je to povolání, kterému se dá naučit. Sám jsem si ho vybral. Předtím jsem se plahočil jako námořník a nádeník. Na bolavé zuby natrefíš všude, ty jsou jisté stejně jako smrt nebo mor. Tak jsem se nějakou dobu díval na prsty potulným zubotrhům a nakonec jsem se sám uznal zběhlým v léčení.“ „Cože, ty jsi na to složil zkoušku?“ zeptal se Chytrolín. „Mám to tady černé na bílém!“ Boltrich vyndal z almárky umělecky popsaný pergamen. „Tady, i s úředním razítkem saského kurfiřství.“ Chytrolín se naklonil a četl: „Jmenovaný BOLTRICH FRANZ smí navštěvovat nejen výroční a další trhy a tam veřejně nabízet své vyučené umění k všeobecné pomoci a užitku těm, kteří toho mají zapotřebí, a volně ho praktikovat, nýbrž i během roku mimo tržní dny o nedělích a pátcích cestovat a rovněž prezentovat svou léčbu jak v domě, tak i na veřejném prostranství...“ „A tak dále, a tak dál,“ přerušil zubolámač Chytrolína ve ­čtení. „Kdyby to nestačilo, mám ještě další pergameny s ještě hezčím razítkem.“ „Takže máš pro každou situaci příslušný papír?“ V Chytrolínových slovech zazníval obdiv. „Jsem nápaditý muž. A bohatství nápadů je první krok k plnému žaludku, jak už jsem řekl.“

25 POTULNY APATYKAR.indd 25

2.1.19 14:06

„A to můžeš jako zubolámač pracovat úplně všude?“ „Pokud ty moje papíry někdo nezačne studovat moc podrobně. Ale kdo by to dělal? I spousta městských biřiců má zubní kazy. Ostatně můžu zrovna tak dobře prohlásit, že jsem zubotrh, zubotahač, zubochňap, zubopáčil, zuboškrab, zubodrápal, zubovrt, zuboplombátor nebo zubonasazovač. Neboť všechna tahle umění ovládám. A tady vidíš moje ­nezbytné instrumentárium.“ Ukázal na jednotlivé nástroje a vysvětlil jejich účel a funkci. U některých bylo už na pohled jasné, proč se tak nazývají. Mezi nářadím na vytahování zubů se nacházel pelikán, pes, páčidlo, ale i havraní a kachní zobák a takzvaná mísa. Ve všech velikostech a různých silách. Dále tam byly sondy, lancety, pilníky, rýtka a mnohé další. „To je ale nádhera, ty tvoje mučicí nástroje!“ usoudil Chytrolín. „Pravda.“ Boltrich vzal do ruky středně velkou pinzetu protáhlou do špičky. „Tohle je můj nejmilejší a nejstarší ­instrument. A když se pořádně podíváš, můžeš si přečíst jméno bývalého majitele.“ Chytrolín s jistou námahou rozluštil písmena: VITUS V. CAMPODIOS A. D. 1578 „Toho pána neznám,“ prohlásil. „Já taky ne. Třeba to byl zázračný lékař nebo tak něco. Zato vím, co znamená slovo, které stojí na druhé straně: AZOTH je božská prasíla.“ Chytrolín se zasmál. „Tu může potřebovat každý! Pak by mu mohl za ztracený zub narůst nový sám od sebe.“ Boltrich se dobromyslně usmál. „Tak daleko ještě nejsme. Ale aspoň se dají do prázdného zubního lůžka vsadit nové zuby. Vyřezávají se z hovězích kostí nebo slonoviny. Někdy se taky berou z mrtvol.“ „Z mrtvol? Jak to?“

26 POTULNY APATYKAR.indd 26

2.1.19 14:06

Wolf Serno POTULNÝ APATYKÁŘ Z německého originálu Der Balsamträger, vydaného nakladatelstvím Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & co. KG v Mnichově v roce 2005, přeložil Vítězslav Čížek Obálku navrhla Soňa Šedivá Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 392 Vydala Euromedia Group, a. s. – Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 352. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

POTULNY APATYKAR.indd 392

2.1.19 14:06