Přeložila Alice Flemrová
IL RAGAZZO SELVATICO Copyright © 2017 Cart’Armata edizioni Srl/Terre di mezzo Editore This edition published in agreement with the Proprietor through MalaTesta Lit. Ag. Translation © Alice Flemrová, 2018
ISBN 978-80-207-1862-4
Tahle kniha je pro Gabriela a Remigia, mé horské učitele. A je věnována památce Chrise McCandlesse, duchovního vůdce.
Byla jsem ve vysokém dni, co žije tam nahoře nad smrky, kráčela jsem po polích a horách ze světla – Přeplula jsem přes mrtvá jezera – a zajaté vlny mi šeptaly tajnou píseň – prošla jsem po bílých březích a volala jménem na dřímající hořce – Snila jsem ve sněhu o obrovském pohřbeném květinovém městě – stála jsem na horách jako špičatý květ – a dívala se na skály, ty vysoké útesy větrných moří – a pobrukovala si o jednom dávném létě, které mi svými hořkými rododendrony rozpalovalo krev. Antonia Pozzi: Sněhová pole
Zima Období spánku
Ve městě
Před pár lety jsem měl těžkou zimu. Teď mi nepřijde důležité připomínat si původ té mizérie. Bylo mi třicet a cítil jsem se vysílený, ztracený a zdeptaný, jako když podnik, v nějž jste věřili, skončí fiaskem. Myšlenka na budoucnost mi v té chvíli připadala tak vzdálená jako pomyšlení, že vyrazíte na cesty, když jste nemocní a venku prší. Vydal jsem ze sebe hodně, a kdepak je má odměna? Trávil jsem čas mezi knihkupectvími, železářstvími, barem naproti domu a postelí, odkud jsem oknem hleděl na bílé milánské nebe. A především jsem nepsal, což je pro mě jako nespat nebo nejíst: takovou prázdnotu jsem nikdy předtím nezakusil. V těch měsících mě romány odpuzovaly, zato mě přitahovaly příběhy lidí, kteří kvůli odmítnutí světa hledali zkušenost se samotou uprostřed lesů. Přečetl jsem Walden aneb Život v lesích od Henryho Davida Thoreaua a Příběh hory od Éliséa Recluse. Obzvlášť mě zasáhla cesta Chrise McCandlesse, vyprávěná Jonem Krakauerem v Útěku do divočiny. Možná proto, že Chris nebyl filozof z devatenáctého století, ale kluk z naší doby, který ve dvaadvaceti opustil město, rodinu, studium, zářnou budoucnost pojatou v souladu s ká11
nony západní společnosti a vydal se na osamělou pouť, která pak skončila na Aljašce, kde umřel hlady. Když jeho příběh začal být známý, mnoho lidí pokládalo jeho volbu za idealistickou, za únik z reality, ne-li přímo za sebevražedné nutkání. Já cítil, že jí rozumím, a v duchu jsem ji obdivoval. Chris žádnou knihu nestihl napsat, možná to ani neměl v úmyslu, ale miloval Thoreaua a přijal jeho manifest: „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco, co není život – vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni, žít chlapsky a spartánsky, abych dokázal odmrštit všechno, co není životem, pokosit až docela při zemi široký řad, zahnat život do úzkých a omezit jej na nejnutnější míru, a kdyby se ukázal ubohý, nu, pak jeho skutečnou ubohost beze zbytku pochopit a vyjevit ji světu; anebo, bude-li vznešený, sám na sobě jej zakusit a být schopen podat o něm pravdivé svědectví na své nejbližší výpravě mezi lidi.“ Od mého posledního pobytu v horách uplynulo celých deset let. Až do svých dvaceti jsem tam přitom trávil každé léto. Hory pro mě, jakožto městské dítě, chované v bytě, vyrůstající ve čtvrti, kde se nedalo jít si hrát na dvůr nebo na ulici, představovaly absolutní ideu volnosti. Naučil jsem se 12
tam nahoře pohybovat s počáteční brutalitou a později s obrovskou přirozeností, jako se jiné děti naučí plavat, protože je dospělý hodil do vody: v osmi nebo devíti jsem začal šlapat po ledovcích a přikládat dlaně na skálu a brzy jsem se cítil mnohem přirozeněji na horských stezkách než na ulicích svého města. Deset měsíců v roce jsem si připadal jako sešněrovaný ve slušných šatech a v systému autorit a pravidel, jimž bylo třeba se podřídit. V horách jsem ze sebe pokaždé všechno shodil a osvobodil jsem svoji pravou povahu. Byla to jiná volnost než ta, kterou má člověk, co si může svobodně cestovat a setkávat se s lidmi nebo trávit noci pitím, zpěvem a dvořením se ženám nebo si najít kamarády, se kterými se pustí do velkých dobrodružství. Já si všech těchhle svobod cením, takže ve dvaceti mi připadalo důležité, abych je užíval plnými doušky, ale ve třiceti jsem skoro zapomněl, jaké to je, být sám v lese nebo se ponořit do horské bystřiny nebo běžet po tenkém hřebenu, za kterým už je jen nebe. Tyhle věci jsem dělával a byly to moje nejšťastnější vzpomínky. Městský mladík, který se ze mě stal, mi připadal jako pravý opak toho divokého kluka, a tak se ve mně zrodila touha vydat se toho kluka hledat. Nešlo ani tak o potřebu někam odjet jako o nutnost se vrátit; nechtěl jsem objevit neznámou část sebe sama, jako spíš najít dávnou a hlubokou část, kterou jsem vnímal jako ztracenou. Dal jsem si stranou nějaké peníze, částku nezbytnou k tomu, abych mohl žít pár měsíců bez práce. Hledal jsem dům, který byl vzdálený od vesnice a ležel co možná nejvýš. 13
V Alpách není žádná rozlehlá divočina, ale člověk nepotřebuje Aljašku, aby prožil zkušenost, po které jsem toužil. Na jaře jsem našel, co jsem hledal, v údolí ležícím vedle toho, kde jsem vyrůstal: stavení ze dřeva a z kamene ve výšce 1900 metrů nad mořem, kde poslední jehličnaté lesy ustupují letním pastvinám. Nikdy jsem na tom místě nebyl, ale krajinu jsem znal dobře, jako kluk jsem běhal po opačném úbočí hor. Chata stála asi deset kilometrů od nejbližší obce a pár minut cesty od horské vesnice, která se v zimě i v létě plnila lidmi, ale když jsem tam pětadvacátého dubna přijel, byla úplně opuštěná. Louky se teprve probouzely ze zimního spánku, pod roztálým příkrovem byly zbarvené do hněda a do okrova; na svazích ve stínu hor ještě ležel sníh. Auto jsem nechal stát na konci asfaltky. Na záda jsem si hodil batoh a vydal jsem se po dobytčí stezce, stoupal jsem lesem a pak přes zasněženou pastvinu až ke skupince polorozpadlých chat, z nichž jen jedna byla opravená a tu jsem si pronajal. Když jsem došel ke dveřím, ohlédl jsem se: kolem dokola nebylo nic než les, louky a ty opuštěné rozvaliny; na obzoru hory, které uzavírají Údolí Aosty z jihu, směrem k Národnímu parku Gran Paradiso; a pak už jen horský pramen ve vydlabaném kmeni, zbytky na sucho postavené kamenné zídky, bublající potok. Tohle měl být můj svět po dobu, kterou jsem si předem neurčil, protože jsem netušil, co mi chystá. Toho dne měla obloha smutečně popelavou barvu, bylo to mrazivé ráno bez světla. Neměl jsem rozhodně v úmyslu se dobrovolně mučit: když tam nahoře najdu něco dobrého, zůstanu, ale taky se mi mohlo stát, že pro14
padnu ještě horšímu zoufalství, a v takovém případě jsem byl připravený odtamtud utéct. Vzal jsem si s sebou knihy a sešity. Doufal jsem, že časem zase začnu psát. Ale v té chvíli mi byla zima, musel jsem si obléct svetr a rozdělat oheň, a tak jsem strčil do dveří a vstoupil do svého nového domu.
15
Jaro Období osamění a pozorování
Domy
Když na jaře otvíráte dveře horské chaty, je v tom jakési dojetí. Rozrazil jsem dokořán dveře místností, které byly po měsíce zavřené, jejich jediným pánem byl mráz a střešní okna byla zapadaná sněhem. Přejel jsem prstem po stole, po židli, po římse, na nichž se usadila vrstva prachu jako popel zapomenutý v kamnech. Dokážou domy nějak vnímat ubíhající čas? Nebo je pro ně zima stejně dlouhá jako okamžik? Vzpomínal jsem na den před deseti lety, kdy jsem z podobných dveří vyšel naposledy a kdy jsem si všechno dlouze prohlížel. Pocit návratu teď nebyl zrakový vjem, nýbrž čichový, to vůně pryskyřice mě ujistila, že jsem zase doma. Zeptal jsem se domu: byla zima hodně tvrdá? Představoval jsem si ho, jak úpí a skřípá za lednových nocí, když teplota tam nahoře klesá na mínus dvacet, a pak, jak si užívá bledého březnového slunce, zdi jsou vlažné a sníh ukapává v okapech. Pokud je účelem domu, aby ho někdo obýval, říkal jsem si, možná zakouší cosi jako štěstí, když znovu cítí, jak nějaký člověk chodí sem a tam pro dříví, rozdělává v kamnech oheň, myje si v kuchyni ruce. A tak ta voda ze sněhu a ze skály znovu začala proudit zdmi jako míza ve stromu a oheň je ohříval jako krev tělo. 19
* * * V jedné povídce, kterou mám moc rád a která se jmenuje Moje čtyři domy, prochází Mario Rigoni Stern různé etapy svého života prostřednictvím domů, které obýval. Ne všechny byly skutečné: v domě se dá bydlet, i když si ho jen představujeme nebo si ho vypůjčíme z cizí vzpomínky. Ten první byl ztracený dům: dávné sídlo rodiny Sternových, staré čtyři sta let a zničené během první světové války. Mario, který se narodil v roce 1921, ho znal jen díky vyprávění svých prarodičů. Litoval, že se na tom místě nenarodil, bylo poutem mezi jeho rodinou a jeho krajem, pocitem vlasti, která pro horaly neodpovídá národu, ale jazyku, jménům věcí a míst, sezónním pracím a správnému způsobu, jak je vykonávat. Druhý dům byl skutečný, byl to dům jeho dětství, plný tajemných koutů, jaké mívají domy, které jsme obývali jako malí. Třetí byl vymyšlený dům: když byl Mario v pětačtyřicátém vězněný v zajateckém táboře, našel list papíru a tužku a strávil dlouhé dny hladovění projektováním srubu. Představoval si ho na mýtině v horách, kde by žil lovem, knihami a o samotě, aby se vyléčil z války jako Hemingwayův Nick Adams v povídce Velká řeka s dvěma srdci. Ten náčrt ho dlouho chránil před zoufalstvím. Čtvrtý dům byl ten, který si doopravdy postavil a ve kterém padesát let žil, s lesem za okny, se včelími úly, s palouky, kde se pásli srnci, se zahradou a dřevníkem, „s manželkou, knihami, obrazy, vínem, vzpomínkami.“ Představuju si, že člověku musí život ve vlastnoručně postaveném domě přinášet pocit hlubokého míru. Já tuhle 20
výsadu neměl: srub, kde jsem bydlel, postavili horalé kdovíkdy, aby poskytl přístřeší zvířatům a lidem v období letní pastvy, a pak ho asi před deseti lety zrekonstruovali s veškerým moderním komfortem. Měl jenom dvě místnosti: dole, kde kdysi býval chlév, jsem teď měl koupelnu a ložnici se skříní, komodou, kamny; nahoře byla kuchyň, pohovka, stůl se dvěma lavicemi a jednou židlí. Ale zdi z neomítnutého kamene se od doby, kdy je stavěli, nezměnily, a když jsem se jich dotýkal, v duchu jsem se ptal, kolik už je hladilo rukou, dřevěného kouře, dechu dobytka, páry z polenty a mléka. Občas mezi kameny zůstal velký hřebík nebo napůl ohořelý dřevěný kolík. Co na ně věšeli, co byl zač člověk, který je tam zatloukl? Byl to dům zamořený duchy, ale nešel z něj strach: měl jsem tak trochu pocit, že v něm bydlím spolu se všemi těmi horaly, že je poznávám prostřednictvím prostoru a tvaru věcí, sazí, které se dosud držely na částech zdí. Dům, kde jsem jako malý trávil prázdniny, postavili jako hotel v roce 1855, ale v dobách mého dětství už byl zchátralý. Tyčil se za vesnicí, na konci bukové aleje, pod vodopádem, který během dešťů na konci léta býval divoký. Tabulka na oprýskané omítce fasády připomínala zdejší pobyt královny Markéty Savojské v době, kdy mechanická dílna byla ještě tanečním sálem a střecha zarostlá plevelem terasou, na níž se podával odpolední čaj. Hotel byl v provozu až do třicátých let, ale za války ho obsadili Němci a potom ho majitelé prodali a o padesát let později už vypadal jako kdysi 21
slavné panské sídlo na spadnutí: vlastnily ho dvě staré sestry, které z něj udělaly ubytovnu a přivydělávaly si letním pronájmem, zatímco po zbytek roku zůstával zavřený. Jelikož byl bez údržby a bez vytápění, každou zimu utrpěl další škodu. Vydatné sněžení v dubnu 1986 mu zasadilo ránu z milosti: část budovy strhla lavina a celé jedno křídlo bylo prohlášeno za „objekt v havarijním stavu“. Na zdech, které se nezřítily, se následující léto objevily velké trhliny a v dalších letech se v rozvalinách, které nikdo neodstranil, velice dařilo kopřivám. Ale já si víc než tu zkázu vybavuju úžas, když jsem tam na začátku července našel tak vysokou vrstvu zmrzlého a tvrdého sněhu, že se na něm dalo sáňkovat. Ono léto už navždy zůstalo létem po té lavině. Když jsem tam přijížděl z města, zdálo se mi, že vstupuju do jiných časů. Do doby, kdy v kuchyních bývala kamenná výlevka a v koupelnách smaltované vany a umyvadla. V podkroví, kde jsem spal, byla na stropě vyrytá dvě dívčí jména: Angela a Maddalena. Věděl jsem, že v těch místnostech kdysi bydlelo služebnictvo, takže jsem se v duchu ptal, jestli Angela s Maddalenou byly komorné ze začátku století ve službách nějaké dvorní dámy, a představoval jsem si jejich večerní rozhovory. Nevím, jestli domy mají duši, ale já v tom hotelu nechal kus té své: obýval jsem ho asi dvacet let, dva měsíce v roce, od roku 1979 dále. S koncem dvacátého století přišel i konec starého hotelu: prodali ho, zbourali a předělali na bytovku. A tak z toho místa, jak píše Mario Rigoni Stern, „zůstala už jenom moje slova.“ * * * 22
Na „léto po té lavině“ jsem si vzpomněl, když jsem si prohlížel sněhové skvrny na pastvině naproti chatě. Třebaže je chránil stín lesa, každý den roztály o trochu víc: potůčky vody se řinuly dolů po louce a odhalovaly černou vlhkou zem, jakoby spálenou trávu. Půdu na okrajích sněhu ozobávali ptáčci s bílým bříškem a tmavými křídly. Vzal jsem si atlas, abych zjistil, co jsou zač, a došel jsem k závěru, že jsou to alpské pěnkavy: „Hledají larvy hmyzu,“ stálo tam, „v půdě nacucané vodou z tání sněhu a hnízdí ve skalních prohlubních nebo na stěnách horských srubů.“ A dvě si skutečně postavily hnízdo přímo nad mým krovem, v tom chráněném a tmavém růžku mezi trámem a střechou. Létaly sem a tam mezi loukou a hnízdem a dělaly mi společnost, když jsem obědval u stolu před oknem. Odpoledne se zvedala hustá mlha: viděl jsem ji stoupat z údolí, táhnout se podél luk a lesů a nakonec všechno zahalit. Zůstával jsem v té bílé peřině zachumlaný, dokud se nesetmělo. Večer se neukázal měsíc ani hvězdy, dostavil se jen déšť se sněhem, který začal padat, když jsem šel spát. V noci jsem nemohl usnout. Nebyl jsem na takovou nadmořskou výšku zvyklý, srdce mi tlouklo rychleji než obvykle a mně se zdálo, že mám v hrudi buben. Zvuky nejsou jako pachy, chce to čas, aby se jimi člověk nechal ukolébat a nenadskakoval při každém novém zašramocení. Takže jsem s vytřeštěnýma očima zíral do stropu a říkal jsem si: tohle jsou řeřavé uhlíky skřípající v kamnech. Tohle je rozbíhající se motor staré lednice. Tohle je déšť na kamenné střeše. A tyhle kroky venku před třetí ráno jsou co? Obcházely dům, 23
přešlapovaly přede dveřmi a ve městě by člověk instinktivně pomyslel na zloděje. Tam nahoře jsem se ale musel upnout k té racionálnější části svého já, abych přesvědčil sám sebe, že ten návštěvník je jen nějaké divoké zvíře hledající potravu. Stejně mi to k ničemu nebylo: po zbytek noci jsem nezamhouřil oka a při prvním světle rozbřesku jsem rezignovaně vstal a postavil na kafe.
24