Přeložil Richard Podaný
ADJUSTMENT DAY Copyright © 2018 by Chuck Palahniuk Translation © Richard Podaný, 2018
ISBN 978-80-207-1865-5
Pro Scotta Allieho za odhodlanost
Nezapomeňte, že demokracie nikdy nevydrží dlouho. Brzy se spotřebuje, vyčerpá – a zavraždí sama sebe. JOHN ADAMS
Lidi dodnes mluví o nějakém dobroduchovi. O hodném skautovi, jaký se najde v každém davu. Nějaký ministrant, nějaký vzorňák vejde na policejní oddělení jihovýchodního okrsku, rozhlíží se tam i tam, něco si špitá s jednou rukou stočenou do kalíšku před ústy. V hodinách po setmění, v půlnočních hodinách ten kluk vejde a kapuci má na hlavě a hlavu má sklopenou a na očích má, považte, tmavé brýle. Není žádný Stevie Wonder. Nikde bílá hůlka, nikde pes. Šeptem se zeptá, jestli může mluvit s někým, kdo tu velí. Zeptá se službu konajícího seržanta. Šeptá: „Chci nahlásit zločin, co se měl stát.“ Seržant za pultem na to: „Máte nějaké doklady?“ Bejsbolka s nízko staženým kšiltem, kapuce stažená až k bejsbolce. Vidět jsou jenom nos a ústa, a ten kazišuk, ten svědomitý občan, který má fleky od potu až na zádech mikiny, pořád mele: „Ale neřek jsem vám to já, jasný?“ Vrtí hlavou. „A ne veřejně.“ Takže pan Službukonající někoho zavolá. Hodně teatrálně stiskne tlačítko, zvedne telefon, navolí linku, ani na chvilku nespustí zraky z toho kluka v tmavých brýlích a požádá, jestli by prosím některý z detektivů nemohl jít dolů do recepce a sepsat výpověď. Jo, možná to bude i tip. Seržant se dívá klukovi 9
na ruce, které ale nevidí, protože jsou vražené do předních kapes mikiny s kapucou, a to není dobré znamení. Seržant pořád pokyvuje. Ukazuje bradou a povídá: „Nemoh byste dát ruce nějak tak, abych je viděl?“ Kluk mu vyhoví, ale přešlapuje z nohy na nohu, jako kdyby se posledních sto let zapomněl jít vymočit. Otáčí se a natahuje krk, jako kdyby čekal, že z ulice někdo vejde rovnou jemu za záda. A pořád: „Nesmím se tady takhle ukazovat.“ Ten kluk má paže nehybně svěšené, zato od pasu dolů je hyperaktivní, jako kdyby tancoval u Riverdance, anebo jako kdyby točil porno, přesně jako pornohvězda nechává bezvládně svěšenou a trochu odtaženou a jako ochrnutou paži na straně ke kameře, zato bedra se vzpínají; asi jako kdyby se ta paže z pochopitelného pocitu ponížení pokoušela ze scény uprchnout. Službu konající seržant povídá: „Vyprázdněte kapsy.“ Ukazuje tomu dobračisku k tunelu s detektorem kovů, stejnému jako na kdekterém letišti. Skautík loví peněženku a mobil a pokládá to do plastového tácku. Dlouho váhá a pak přidá tmavé brýle. Úplně normální rutina podle bezpečnostních pravidel. Klukovi škubne v očích. V modrých očích pod obočím scuknutým samými obavami k sobě. Nasadí grimasu, ze které bude mít jednou vrásky. Na policejní stanici se ozve zvuk, něco jako prasknutí, jako výstřel, jako když spustí pistole, ale s tlumičem, možná někde venku. Kluk sebou trhne. Rozhodně, rozhodně výstřel. Detektiv povídá: „Ty jsi sjetej, synku?“ Kluk má výraz, jako kdyby zrovna uviděl zezadu někoho, od koho to vůbec nečekal, jak jede nahatý na kole. Jeho hlas 10
se řítí jako z útesu, celou cestu až dolů přechází do ječení, a on povídá: „Vrátíte mi tu peněženku?“ Detektiv na to: „Jedno po druhým.“ Detektiv povídá: „Přišel jsi kvůli nějakejm chystanejm vraždám?“ A kluk: „Vy to už jako víte?“ Detektiv se zeptá, komu všemu to ještě kluk pověděl. A ten užitečný člen společnosti, ten kluk odpoví: „Jenom našim.“ Detektiv mu vrátí peněženku, klíče a brýle a telefon, a pak prohodí, jestli by kluk nemohl rodičům zavolat nebo napsat textovku a přemluvit je, ať sem přijdou, ať přijdou hned teď na policejní stanici. Detektiv se usměje. „Pokud máš chvilku čas, odpovím ti na všechny otázky.“ Škubne hlavou ke kameře na stropě. „Ale tady ne.“ Detektiv kluka někam vede, vede toho nového amerického hrdinu po betonové chodbě, pak po požárním schodišti, skrz několikery dveře s nápisy NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Dovede kluka ke kovovým dveřím. Odemkne je. Otevře je. Klukovi už rodiče odepsali, že mu jedou pomoct. Píšou, ať se nebojí. Za kovovými dveřmi je tma a smrad. Zažraný záchodový smrad. Kluk jde za detektivem. Rodiče píšou, že jsou už na recepci. A tohle je ta nejlepší část. Detektiv cvakne a rozsvítí. A ten práskač, ten bonzáček uvidí uprostřed místnosti haldu zakrváceného oblečení. Pak uvidí na konci všech těch rukávů ruce. Jenom šaty a boty a ruce od zápěstí, protože z hlav a tváří nic nezbylo. Hlas z dálky, tlumený hlas z jiné místnosti, řekne: „Jedinou vlastností, jež nás skutečně sjednocuje, je naše touha se sjednotit…“ 11
V tu chvíli se náš ministrantík otočí, hledá u detektiva pomoc, ale nespatří nic než ústí pistole, které mu míří rovnou do tváře.
Jakmile lokalizační firma dokončí vyhledávání trubek a hluboko ukrytých elektrických kabelů, dá tomu zelenou a může se kopat. Spencerova autopůjčovna jde na to s rypadlem, tím, co má z jejich strojů největší lžíci. Je to udělané tak zpola, když tu přes tréninková hřiště přiskotačí někdo moc starý na studenta. Někdo s definitivou. Nějaký otrava v bavlněných teplákových kalhotách s indickým potiskem a na stahovací šňůrku. Kožené sandály, v nich ponožky. Na sobě má mikinu s natištěným nápisem: „Takhle vypadá feministka.“ Pod paži si strčil něco srolovaného. Obvyklý prošedlý vous a brýle. Jakmile je dost blízko, aby mohl řvát, zvedne šedovous ruku a zamává. Křikne: „To jste si na to vybrali pěkný den.“ Jo, a taky má cop. Skotačí přes fotbalové hřiště. Až na ten šedivý cop, který mu visí do půlky zad, je plešatý. Na sluníčku se třpytí náušnice. Jedna jiskřivě jasná náušnice s diamantem. Podrobné pokyny požadovaly vyhloubit obdélník sto na deset metrů. Tři a půl metru hluboký, dno se má zarovnat a vyložit půlmetrovou vrstvou nepropustného jílu. Na to dát bariéru z bezešvého polyetylénu, která zabrání případným průsakům do spodní vody. Tahle lokalita: minimálně pět set metrů od jakékoli studny s pitnou vodou nebo nezakrytého vodního toku. Stejné specifikace, jaké používají celostátně, stejné, jako když chcete mít retenční nádrž u fabriky, jen bez podloží z udusaného jílu, které by obvykle vyžadovala EPA. 12
A to srolované pod šedovousovou paží? Podložka na jógu. „Copak tady provozujete, pánové?“ vyptává se. Nějaký profesůrek, co se vypravil mezi dělňasy. Rufus na to: „Vylepšujeme kampus.“ Ani se u toho nezasměje, bůh ví, jak to dokáže, prostě vykládá: „Podzemní parkoviště pro fakultu, pro dlouhodobý parkování.“ Naylor se zasměje, ale přiloží si pěst k puse a dělá, jako že to bylo zakašlání. Ostermann ho zpraží pohledem. A profesor zas: „Říkejte mi Brolly. Doktore Brolly.“ Nabídne ruku ke stisku, nikdo se po ní nenatáhne, aspoň ze začátku. Naylor se podívá na Weise. Rufus zvedne psací podložku a prohrabuje se v tlustém štosu papírů. Profesor drží ruku pořád ve vzduchu, dokud mu ji nestiskne Ostermann. Rufus listuje stránkami a povídá: „Brolly… Brolly…“ Konečkem prstu jede po nějakém seznamu a pak povídá: „Tak vy učíte něco, co se jmenuje… ‚arogantní dědictví privilegovaného eurokoloniálního kulturního imperialismu‘?“ Profesor přikývne, ukáže na podložku a říká: „Mohu vědět, na co se tady odkazujete?“ Rufus ani nehne brvou a okamžitě opáčí: „Studie environmentálních dopadů.“ Naylor i Weise se zařehoní. Blbci blbí. Otočí se ke všem zády, dokud znovu nezískají profesionální nadhled. Ale pořád se pochechtávají, a tak Ostermann povídá: „Neserte, hele!“ Profesor má pod vousy zarudlý obličej. Přendá si podložku na jógu z jednoho podpaží do druhého a říká: „Ptám se jen proto, že jsem členem Univerzitního výboru proti poškozování Země.“ Rufus se podívá do seznamu a souhlasí: „Jo, tady to máme, zástupce předsedy.“ 13
Naylor se omluví, musí jít oznámit řidiči rypadla, že je třeba západní konec výkopu udělat s pozvolným svahem, protože právě odtamtud to začnou náklaďáky plnit. Nikdo nechce, aby se to pod tou tíhou bortilo. Weise se opře o lopatu a kývnutím si získá profesorovu pozornost: „Pěkná mikina.“ Paže nahoru, rukáv vytažený, aby byly vidět hodinky, profesůrek okatě předvádí, jak se kouká, kolik je. A povídá: „I tak bych rád věděl, co tady hodláte podnikat, lidi.“ Rufus má dál nos zabořený do papírů a ptá se: „Kancelář pořád v Budově prince Luciena Campbella? Šesté patro?“ Profesůrek vypadá rozhozeně. Weise povídá: „To je pravej diamant?“ Prostrčený skrz profesorovo levé ucho a tak dokonalý. Fotbalový trávník sahá až ke kraji výkopu. Pod tím je vidět vrstvička tmavě hnědé ornice. Pod tím je asi takhle velký pás podloží, a pod tím pradávné dějiny, asi tak na hloubku dinosaura. Zvonice na administrativní budově začne odbíjet čtyři hodiny. Profesůrek klekne na jedno koleno na samotném okraji jámy. Nic než odhalená půda, do hloubky větší než mívají bazény. Než mívají sklepy. Hlína a červi. Strmé svahy v pásech ohryzané od zubů rypadla. Menší hroudy povolují a valí se až na dno. Profesor tam klečí a nahýbá se nad svah. Nerozumí tomu a dumá nad tím, jako kdyby hledal zkameněliny. Pitomý jako vepř vedený na porážku, neschopný vidět, co je zjevné, a přece se snaží identifikovat nějakou poslední stopu vymizelé civilizace. Tak nebo onak, dopřeje si pořádný, důkladný pohled na všechno to smolně černé, o čem celý život poctivě předstíral, že neexistuje. * * * 14
Kousky snídaňových cereálií se mu lepily ke kůži jako strupy s ovocnou příchutí. Odloupl jeden červený a snědl ho. Na paži mu po něm zůstal fantomový flíček, titěrné rudé kulaté tetování. Jako kdyby se měnil v duhově zbarveného levharta. To ráno se Nick probudil a na zádech měl nalepené rozházené ovocné lupínky Froot Loops. Malé kulaté skvrny v barvách duhy vypadaly, jako kdyby mu povlečení někdo potiskl kousky dropsů. Sáhl na zem po mobilu se snahou rekonstruovat události včerejšího večera. „Nabízíme odměnu za informace,“ stálo tam. Textovka přišla pár minut po půlnoci. Pokusil se ji vrátit, ale bylo to blokované číslo. Ještě se nevysoukal z postele, a už mobil vyzváněl. Stálo tam: Soukromé číslo. Nick přejel palcem po obrazovce a povídá: „Slyšim.“ Něčí hlas: „Nicolasi?“ Mužský hlas, ale ne Walterův. Ani jeho táty. Chraplavý a sípavý, ale kultivovaný. A nikdo, koho Nick zná, mu neříká Nicolasi. Zalhal: „Ne, tady Nickův kamarád.“ Potřeboval se jít vychcat. Ale do mobilu říkal: „Nick šel někam ven.“ Telefonista na to: „Když dovolíte, představím se.“ Chraplal: „Jmenuji se Talbott Reynolds. Nevěděl byste prosím čirou náhodou, kde se nachází slečna Shasta Sanchezová?“ Sípal: „Ta nejúchvatnější a nejpůvabnější ze všech.“ Nick znovu zalhal. „S tím vám nepomůžu.“ A z telefonu: „Ale znáte se přece s kouzelnou slečnou Sanchezovou?“ A Nick pořád: „Depak.“ „Nespojila se s vámi v poslední době buď policie, anebo jistý Walter Baines?“ vyzvídal ten Talbott. 15
Nick už začínal kapírovat. Walter. Walt, co všechno podělá. Ten ubohej trapnej lúzr. Každé předávkování, každá bouračka, všechno jde bez výjimky za ním. Jak tenkrát Walter sežral sůl do koupele a pokusil se ohryzat vlastní ruku, kdo jiný s ním musel jet na pohotovost než Nick? Anebo hůř, jak se pokusil sbalit tu hezkou satanistku. Nick se ani nesnažil zakrývat v hlase vztek a povídá: „Vo tom jsem nikdy neslyšel.“ Hlas v telefonu zněl trochu s ozvěnou. Jako kdyby volal z nějaké díry. A ten Talbott říká: „Rád bych vás ujistil, že jsem krajně dobře situovaný člověk a štědře bych vám zaplatil za jakoukoli pomoc, kterou byste mi mohl poskytnout.“ Nick šátral prsty mezi povlečením, až narazil na něco kulatého. Podle velikosti desetimiligramový Flexeril. Pudově si ho podal k ústům, ani se nepodíval, spolkl ho bez zapití. Pokud ten, co volá, jede v drogách, Nick by se do toho nerad nechal zatáhnout. A pořád měl jenom dost mlhavou představu, co se dělo včera večer. Už čekal moc dlouho, dost dlouho, aby někdo mohl triangulovat signál z jeho mobilu. Dost času, aby mu někdo zaklepal na dveře. Ale jenom říkal: „Jestli chcete, vyřídím Nickovi vzkaz.“ „Povězte mu,“ na to ten hlas, ten Talbott, „ať nechodí na policii.“ Po jenom docela maličkém zaváhání: „Ujistěte jej, že v několika málo dnech se všechno vyřeší.“ Nick už cítil, jak mu svaly povolují a uvolňují se, a odpověděl: „Do čeho se Shasta zapletla tentokrát?“ Hlas, ten dobře situovaný šmejd, ten Talbott se ptá: „Mohu znát vaše jméno?“ Jenže Nick ukončil hovor. Vylezl z postele a mžouravě se zadíval na závěsy v ložnici. U dveří nikoho nemá, zatím ne. Z paže si stáhl zelený lupínek Froot Loop, žvýkal a přemýšlel. 16
Nejdřív ze všeho palcem deaktivoval GPS na mobilu. Jako dodatečné bezpečnostní opatření pak vzadu sundal kryt a vyndal baterii.
Přistavěli řady skládacích židliček, ale i tak pár lidí muselo zůstat stát po stranách a vzadu. Jsme v tom obrovitánském obchoďáku se sportovními potřebami, kde mají vodopády a pstruhový potok pro halové muškaření, až na to, že je po zavíračce, takže vodopád je vypnutý a ze pstruhového potoka už zbyly jenom suché sklolaminátové tůňky a pstruzi jsou pěkně uklizení v nádržích někde v zákulisí. Jako když to Matka příroda zabalila a šla večer domů; nikde žádný soundtrack ani ptačí zpěv, ani nahrávka s troubením losího samce. Bing a Esteban si prohlížejí obecenstvo, je to většinou nadúroda takových lidových týpků. S příměsí Jamalů. Armáda osamělých vlků. Vzadu v publiku je ten mamrd z fitka, Colton nevímjakdál, sedí se svou drahou polovicí, Peggy nebo Polly. Nějaký chlápek obrácený k divákům se ptá: „Zvedněte ruce, kdo z vás ví, proč lidi kupírujou psům uši?“ Než někdo stačí odpovědět nebo třeba jen zvednout ruku, začne sám žvanit o tom, jak kdysi dávno pastýři zkracovali uši štěňatům. Aby zabránili infekcím. Aby je za ně nemohli vlci při boji chytit. A pastýři používali stejné nůžky, jakými stříhali ovce. Ustřižené kusy opálili, uvařili a dali sežrat právě těm psům, aby byli co nejdivočejší, fakt, nekecám. A ten chlápek z obchodu se sportovním zbožím se ptá publika: „Kolik z vás něco ví o zákonech ve starý Asýrii?“ Nic. A tak se do toho vrhne po hlavě a vykládá: „O tom, že v Babylonii podle Chammurapiho zákoníku trestali zločince uřezáváním uší?“ 17
Aby se extra předvedl, vykládá dál o tom, že král Jindřich VIII. taky trestal v šestnáctém století tuláky uřezáváním uší. A kromě toho americký zákon dovoloval ušmikávat lidem uši jako trest za podněcování ke zločinu nebo za zločiny proti mravnosti až do roku 1839. Jde dál k věci, vykládá: „Takže by nikoho z vás nemělo překvapovat, že od počátku všeho válčení žoldnéři sbírali uši nepřátel a dostávali za ně žold.“ Bing zvedne ruku a povídá: „Dost krvavý.“ Chlápek z obchodu se sportovním zbožím vrtí hlavou a pokračuje: „Ale ne…“ zvedne ukazovák, aby lidi museli čekat na pointu, „…pokud je váš objekt po smrti.“ Hlavní výhodou skalpování, vykládá, je to, že skalpy jsou lehké. Snadno se odebírají a přepravují. Nevýhodou je, že nadělají špíny. Totéž platí pro srdce. Vzít si srdce, to jde pomalu. Naproti tomu uši, ty jsou ideální. Konkrétně řečeno levé ucho. Uši se dají přenášet i ve značných množstvích. Snadno se ukryjí. Stovku uší hravě pojme papírový nákupní sáček. Ekvivalent tří set tisíc potenciálních volebních hlasů, to máme prakticky jako být sám svou vlastní politickou stranou. Chlápek z obchodu se sportovním zbožím otočí hlavu ke straně a povídá: „Sevřeme.“ Myslí tím svoje ucho. Esteban se rozhlédne. Nikdo nic nesevře, a tak nakonec popojde kupředu a chytí toho chlapa za ucho. Je teplé a natahuje se. Muž povídá: „Hezky zatáhneme.“ Drtí jim do hlav pravidla: Počítají se jenom levé uši. Jenom levé. Jedině uši na seznamu. Bude se náhodně testovat DNA – a pokud se zjistí, že jste odevzdali ucho, co není na seznamu, hrozí vám trest smrti. Uši se nesmí měnit ani prodávat a jedině 18
ta osoba, která ucho odebrala, je může odevzdat a dostane za ně hlasovací kredit. Chlápek z obchodu se sportovním zbožím žvaní o zápasnících s býky. O tom, že uši jsou tepelné regulátory těla. Esteban tam stojí a drží chlápka za boltec, jako kdyby to byla mince. A navíc, rozkládá chlápek, navíc jsou uši trvanlivé. „Dokonce i když bude kořist postřelená do hlavy a vy ji pak budete muset pronásledovat, ucho zůstane nedotčené.“ Esteban ho pořád tahá za boltec a on pak povídá: „Můžete se vrátit na místo.“ Ten chlápek z obchodu se sportovními potřebami vysvětluje, že i když tomu říkáme ucho, myslíme tím vlastně jenom vnější část, boltec, a ten je složený z ohebné chrupavky. Pak je tam navíc ochrustavice neboli perichondrium, která dodává krev a lymfu. Prořízne se stejně snadno jako pneumatika. Nejlepší metodou, vykládá, je řezat shora dolů od napojení helixu k lebce až k lalůčku. Vykládá: „Kdo zvládne proříznout pneumatiku, zvládne odebrat ucho.“ Sportovní chlápek se dostává k přednášce o tom, že každý potřebuje nůž s pevnou a rovnou deseticentimetrovou čepelí, se stopkou z jednoho kusu, rukojeť žádná vymyšlenost v kůži nebo z kosti nebo ze dřeva, ale snadno uchopitelný polymer. Tohle je jeho práce: prodávat. „Potřebujete vysokouhlíkovou nerez ocel.“ Kdepak neúplná stopka. Nože s neúplnou stopkou mají sklon se lámat. I zavírací nože se lámou. „Můžete mít trofejí k odběru, kolik chcete, ale když se vám zlomí nůž, k čemu to bylo?“ Sportovní chlápek pořád mele: „Přijde den, kdy lidi budou používat kuchyňské nůžky – jenže jak se potom vrátí domů a bu19
dou porcovat kuře stejným nástrojem, kterým předtím odebírali uši?“ Až moc hlasitě Esteban povídá: „Amen!“ Lidi se zasmějí. Tohle, tohle je Estebanův brainstorming, takhle se z nich stanou válečníci a vůbec. Podle něj se většina mužů vyhýbá týmové práci. Muži jsou svobodní harcovníci, jako za starých časů byli tihle nájemní rytířové. Typický chlap se pokusí sejmout terč a odebrat ucho, všecko sám. Když dělá různé věci, nutí ho to neustále přeřazovat. Zpomaluje ho to. Řešení, říkává Esteban, spočívá v pracovní specializaci. Bing je elitní střelec, to zas jo, takže on sejme terč a Esteban zařídí odebrání. Společně tvoří oddělávací/odebírací dvojku. Společně můžou položit základy slavné dynastie, co vydrží navěky. Jejich děti a děti dětí jejich dětí budou korunovaní, králové. A Přizpůsobení je poslední šance na to, aby provedli se svými životy něco přínosného. Ta jejich šance je něco jako vzpoura Nata Turnera nebo nájezd Johna Browna. Dědictví. Přijdou Nové křížové výpravy, přijde Jednodenní křížová výprava a oni získají něco podobného, jako když rytíři dostávali panství. Ale taky moc, která přetrvá jak pozemky, tak i peníze. Jejich krev bude královská. S nákupním sáčkem plným uší zaujmou svoje místo v dějinách. Esteban a Bing a jejich potomkové budou ovládat nejmocnější národ na hodně století dopředu. Když se Esteban vrátil na místo, vyndal si z kapsy bundy ubrousek a tubu kakaového másla. Teď je z něj elegantní vrcholový predátor. Jestli se má zbavit toho, že by po zbytek života dostával odpad a zbytky od stolu, musí si odstranit z prstů smrad od ušního mazu toho chlápka. * * * 20
Shasta se neotočila. Byla zvyklá na to, že se za ní vysokoškoláci táhnou mezi přednáškami po chodbách a očně znásilňují její bělostné vanilkové křivky, že ji ušně znásilňují pokřikováním „Shasta a basta!“ Že ti nevycválaní mamrdi povykují: „Hele, hora Shasta – pustíš mě na vrchol?“ Že ji tahají za dredy a křičí: „Shasto, jak to chceš často?“ Až na tohle se otočila. Doufala, že to bude Walt. Znělo to jako Waltův hlas. Jenže když se tam podívala, byl to nějaký alternativní týpek, kterému z pusy táhlo jako z přismahlé mejdanové společné mísy na hašiš. Vrhl se k ní s vyplazeným jazykem a našpulenými rty, snažil se ukrást si polibek. A ten smažka povídá: „Budeš mi chybět, Shasto.“ A ona nechápavě na to: „Ale já nejdu pryč!“ Ukročila stranou, protože se jí sápal po zadku. Potom si uvědomila, že to on odchází. Ten ubohý hašišák umře. Všichni ze školy umřou, bolestnou, děsnou, příšernou smrtí. Chudák. Všichni jsou k politování. Tady na Oregonské univerzitě nebrala jejich pronásledování vážně – bez ohledu na to, jak moc to s ním přeháněli. Věděla naprosto přesně, že ti kluci, dokonce včetně těch, co se ji pokoušejí štípat přes legíny, se tak chovají jednoduše proto, že jsou k smrti vyděšení. Vysvětlil jim to tak doktor Brolly, který přednáší předmět „politická paradigmata“. Pro všechny prváky, co sotva přišli, vedl cyklus přednášek zkoumajících knihu od nějakého vědátorského mudrlanta z Německa. Ten přechytralý akademik, Gunnar Heinsohn, přišel s teorií, že všechny zásadní politické převraty v dějinách byly způsobeny přebytkem mladých mužů. „Mladické populační 21
zduření“, tak tomu ten chytrý Skopčák říkal. Když o té koncepci profesor Brolly přednášel, až se zajíkal nadšením. Základem té ideje bylo, že jakmile se přinejmenším třicet procent populace skládá z mužů mezi patnácti a devětadvaceti lety věku – je třeba si dát hodně bacha! Pokud mají nadbyteční mladí muži jakési vzdělání a jsou dobře živení, začnou toužit po společenském postavení a při usilování o ně nadělají škody. Gunnar tvrdil, že hladovějící lidé neusilují o uznání. A stejně tak ani negramotní chlapci nikdy nepřijdou na to, že je dějiny přehlížejí. Zato když je přebytek mladých živený, a to dobře, a navíc vzdělávaný, stane se z něj smečka nenažraných vlků toužících po pozornosti druhých. Doktor Brolly s oblibou uváděl jako příklad Španělsko roku 1484. Toho roku papež Inocenc VIII. prohlásil, že jakákoli podoba antikoncepce bude trestána smrtí, načež početnost průměrné španělské rodiny vyletěla ze dvou dětí na sedm. Jenže rodinný majetek mohl zdědit jen prvorozený syn. Dcery toho tehdy stejně moc neočekávaly, ale nadbyteční synové prahli po postavení, moci, uznání a hodnostech. Tahle přílivová vlna mladíků si začala říkat secundones – druhorození. A právě oni se jako vlna rozlili do Nového světa s Kryštofem Kolumbem při jeho druhé cestě a právě z nich vznikly šiky conquistadorů, kteří zotročili nic netušící Maye a Aztéky a vydrancovali jejich majetek. Pokud se dá věřit Wikipedii, narodil se Gunnar Heinsohn v Polsku v roce 1943, kterýmžto pádem z něj byl oficiálně supergeront. Shasta ale měla dojem, že i když má ty zcuchané blond vlasy a to cool evropské jméno, je bezva jenom tak zpola. Po celé dějiny, přednášel dr. Brolly, podobné vlny hlomozných mladíků svrhávaly vlády a rozpoutávaly války. Francie zažila v osmnáctém století prudký populační nárůst, jehož 22
vinou stoupla spotřeba potravin. Ceny rostly, obyvatelé se bouřili – a nakonec frustrovaná mládež svrhla Ludvíka XVI. i s celou aristokracií a Marii Antoinettě usekli její šperky zdobenou hlavičku. S bolševickou revolucí to bylo totéž. Do pohybu ji uvedla záplava nadbytečných venkovských synků, kteří nemohli zdědit žádnou půdu. A Japonsko ve třicátých letech zažilo takový přebytek mladých mužů, že vedl ke vpádu do Nankingu. A posléze také Maovu revoluci poháněla přemíra mladých mužů v Číně. Shasta hltala každou podrobnost. Zjevně z toho plynulo, že všechny špatné události v dějinách lidstva způsobil přebytek pohledných kluků jako dělaných k randění. Podle Rady pro zahraniční vztahy se mezi lety 1970 a 1999 zhruba osmdesát procent občanských válek odehrálo ve státech, kde šedesát procent populace bylo mladší než třicet let! Nyní je šedesát sedm států se zmíněným mladickým populačním zduřením – a šedesát z nich těžce trpí společenskými převraty a vnitřními násilnostmi. A jako kdyby se s Brollym spřáhla, taky slečna Pettigroveová, která učila předmět obecná genderová politika, jim přednášela, že každý konflikt, který ztenčí mužskou populaci, zvýší společenskou hodnotu mužů. Tím poté katalyzuje obrodu patriarchátu. Když si nejde vybírat z tolika mužů, ženy po nich začnou bláznit a stojí frontu na cokoli, co nosí kalhoty. Nezabralo vám moc mozkové kapacity, než jste přišli na to, proč si studenti mužského pohlaví po celé Oregonské univerzitě vykračují tak nafoukaně, drze a hlučně, ale potají zděšeně. Spojené státy dělí jen několik dnů od ratifikace prohlášení o válce se Středním východem. Ta oblast dlouhodobě prožívá vlastní populační zduření, co se týče mladých mužů, a Spojené 23
státy zoufale zápolí s hyperaktivitou a požadavky na lepší postavení u generace mileniálů – možná toho největšího náhlého nadbytku kluků v dějinách světa. Slečna Lanahanová jim v Biologii animální dynamiky pustila video o právech zvířat, natočené organizací PETA nebo tak někým. Byla tam drůbeží farma, kde superroztomilá čerstvě narozená kuřátka dělili podle pohlaví. Maličké slepičky strčili pod výhřevné lampy a dali jim krmení a vodu. Maličcí kohoutci, ti šli neosvětleným skluzem do tmy. Nahromadili se v odpadním kontejneru, v tak vysoké vrstvě, že vznikla ochmýřená zmítající se masa, ve které se každé kuřátko snažilo zůstat naživu. Vysokozdvižný vozík pak odpadní kontejner odvezl na neoseté pole a tam vysypal. Malí kohoutci, ti živí i ti mrtví, tam byli zaoráni jako organické hnojivo. Mladí mužové v posluchárně skučeli smíchy při pohledu na ten hemživý a pípavý příval roztomilých velikonočních kuřátek, který se valí z kontejneru. Titěrné žluté kuličky peří, vyděšené a prochladlé, se potácely po holé zemině. A obrovské traktorové pneumatiky a neúprosné zemědělské stroje v okamžiku zadupaly všechen zbožňováníhodný nový život. A Shasta věděla, že kluci se nesmějí, protože by to bylo k smíchu, ale protože ta kuřátka byli oni sami. Jak by se ti teenageři mohli soustředit na to, že v oboru výtvarné umění ovládnou předmět koláž, anebo v tělesné výchově soutěžní tanec, když jejich životy zakrátko skončí jediným škrtem vládního pera? Všichni to věděli. Jejich osmnácté narozeniny jsou rozsudek smrti. Takhle politici vždycky zacházeli s břemenem přebytečných mužů. Shasta z toho byla smutná, vážně ano. Opravdu smutná. 24
Ti neomalení uřvaní fracci a smažky a nerdi, všichni jsou živí mrtví. Jakmile ratifikují to vyhlášení války, tak sbohem, mileniálové, a vítáme nový a posílený patriarchát. Kluci, kteří Shastu pronásledovali po chodbách, snažili se ji chytit za ramínka u podprdy a zaplavovali ji sexuálně zabarvenými urážkami, ti všichni jsou registrovaní a schopní vojenské služby. Většinu z nich přepraví někam, kde je čeká projektilové znásilnění od nepřátelských bojovníků. Takže kdykoli se Shasta začínala cítit dotčená jejich obtěžováním, pomyslela na to, že většinu z nich brzy buldozery zasypou pod písek bezvodých dun spolu s podobným množstvím vychloubačných a nafoukaných středovýchodních kluků. Ona hladce proběhne uličkou učiva, zatímco její spolustudenti mužského pohlaví budou odvedeni. Jejich svaly a uhry budou rozmašírovány pod pásy tanků a rozmetány na ječící trhance protipěchotními minami úplně stejně, jako dopadají ti zaživa pohřbení, nedávno vyklubaní kohoutci, jejichž jediným zločinem bylo, že se narodili se špatným pohlavím. Ona si pěkně v klidu získá titul ze sociální péče, což bude jen prvopočátek bohatého a dlouhého života. A o žádném Dni válečných veteránů si na klopu neopomene připíchnout vlčí mák. Za ní někdo zašeptal: „Shasto…“ Otočila se, připravena pokárat dalšího otravu, ale mýlila se. Byl to Nick. Její někdejší kluk. Nick, který to sbalil na konci prvního semestru, protože dospěl k názoru, že jako budoucí úspěšný zkrvavený kanonenfurt nepotřebuje ani fyziku, ani infinitezimální počet II. Ráda ho viděla. Podle unaveného nedotaženého úsměvu na jeho obličeji by 25
řekla, že i on rád vidí ji. Ale než se ten okamžik mohl proměnit v cokoli slizce romantického, zeptal se jí: „Nevidělas poslední dobou Waltera?“ Walt byl její nynější kluk. Taky skončil se školou. Makal ve Starbucks, aby si vydělal pár dolarů a pokusil se užít si toho velevzácného kousínku života, který mu je ponechán. Ne, neviděla ho. Neviděla ho od včerejška, kdy žvanil o nějakém zásadním masově-vražedném spiknutí. „Tak předně,“ povídá Nick, „kdyby se tě ptali policajti, tak jsi mě neviděla.“ Chytil ji za ruku a táhl ji k prázdnému skladovacímu prostoru pod jižním schodištěm školy. A pořád: „Shasto, zlato, musíme si promluvit.“ Zvedl ruku a odhrnul jí dredy z obličeje. „Čestný, žádný znásilnění na randeti.“ Shasta se tam nechala zatáhnout.
Gregorymu Piperovi zavolali zpátky už podruhé. Jeho agent byl nadšením bez sebe. Ta role, o kterou se uchází, je role nějakého Talbotta Reynoldse. Fiktivního monarchy, který vládne utopii v blízké budoucnosti, složené z válečníků a panen; Talbott byl povýšen nad všechnu zkaženost světa. Byl nesmrtelný, svého druhu politický světec. Hlavní role v nějakém televizním pilotu v předprodukci. Je bez debat, že celý projekt vypadal jako totální sračka. Zas jedna figura vypižlaná z lepenky. Piper si vzdychl. Ale i tak to je příležitost. Do budoucna. Neměl práci, ani jediná televizní reklama nebo dabování kreslené postavičky, nic, a už přes rok, takže dost silně dlužil za byt. Pokud to nepůjde jinak, vydá svou kariéru všanc trapným 26
nezávislým produkcím. Piloty, které pak nepřijme žádná síť. Plazil by se před filmaři s uměleckými ambicemi, které financuje legalizovaná marihuana a kteří by nepoznali hlavní světlo od fotofiltru. Takže by po nich předělával každou druhou scénu a radil by kameramanovi a učil by režiséra, jak vypointovat protinarativ použitím základních figur. Jasně, ta dnešní nabídka vypadala o fous dokonce i pod úrovní obvyklých hollywoodských nul. Ti muži, kteří mu stiskli ruku, mu dlaň odřeli mozoly. Byli cítit potem. Pili pivo z plechovek u skládacího stolku a nahlas se dohadovali o přednostech všech herců. Pod nehty měli pásky špíny a žádný chirurg jim neinjektoval kosmetickou výplň ani nenapjal kůži, aby jim z těch neusměvavých, sluncem zdrchaných obličejů zmizely vrásky. Šéf castingu se jmenoval Clem. Prostě jenom „Clem“. Na kloubech rukou měl hnědé strupy zaschlé krve a vypadal spíš jako řadový odborář. Clem potřásl Piperovi manikúrně upravenou rukou a dal mu scénář pro konkurz. Líbilo se mu, jak Piper ztvárnil Ronalda Reagana, když ho svého času hrál v hraném dokumentu jedné kabelovky o tom, jak se ho pokusili zastřelit. Clem mu cloumal rukou a sypal ze sebe: „To jste zvlád parádně, jak jste se držel rukou za střeva a dvě hoďky porád neumíral.“ Pak přišel nějaký muž se zlomeným nosem a se zmasakrovanýma ušima, podobnýma snad květáku nebo kapustě, namáčknutýma až k holé lebce, a představil se jako kameraman. Jmenoval se LaManly. Nikdo neuvedl příjmení. LaManly měl vidlácký přízvuk a ze strany na mohutném krku vytetovanou svastiku. LaManly si Pipera prohlédl od hlavy k patám a ucedil: „Pěknej vohoz.“ V pozvánce na casting se po zájemcích chtělo, aby přišli v ob27
leku s kravatou, jak se sluší na vůdce svobodného světa. Učesané vlasy, napucované boty. Piper si to vzal k srdci a vytáhl ze skříně svůj nejlepší jednořaďák ze Savile Row. Zběžně zhodnotil konkurenci a získal jistotu, že roli by mohl dostat už jenom díky kvádru. Ostatní uchazeči, to byli samí první milovníci za zenitem. Hezouni, kteří se proplavili životem za pomoci vyčnělých brad a mocných obočí. Jako herci to byli dřeváci specializovaní na dřevácké figury: soudce, advokáty, rodinné lékaře. Když někdo zavolal jeho jméno, Piper došel na značku před videokamerou. Vedle stál na trojnožce plakát. Nahoře napsáno „Přečtěte následující“, pod tím rukou psané repliky. Asistent režiséra přiložil oko ke hledáčku, jako kdyby kontroloval zaostření. Jednou rukou naznačil Piperovi, ať udělá půlkrok stranou. Měl na sobě rozepnutou flanelovou košili, a jak se naklonil k hledáčku, rozevřela se a pod ní bylo flekaté tričko domácího násilníka a ramenní pouzdro s pistolí. Asistent režiséra namířil sukovitým ukazovákem, udělal si z ruky masitou střelnou zbraň, dal mu znamení, ať začne. Rabiátský štáb seděl kousek vedle u stolku a sledoval ho na monitorech. „Drazí spoluobčané,“ začal Piper a snažil se jim předvést svého nejlepšího Reagana, „promlouvám k vám jako hlava nové vlády.“ Reagana nejlíp uděláte tak, když budete pořád malinko ráčkovat. „Po celé dějiny si lidé museli moc zasloužit.“ Další reaganovské pravidlo říká, že odmlky mezi slovy jsou stejně důležité jako slova samotná, ne-li důležitější. „Historicky vzato byla moc udělována těm,“ pokračoval Piper, „kteří dávali najevo, že ji mají. Korunováni byli jen ti nejlepší válečníci.“ Piper téměř nepostřehnutelně sklonil bradu. „Nyní politi28
ka degradovala moc na soutěž v popularitě.“ Když pak vzhlédl a zorničky měl zpola skryté pod skloněným obočím, naznačoval tím pohrdání. Výhrůžný nesouhlas jeskynního člověka, jenž má oči zasazené tak hluboko, až se ztrácejí. Nepočetná skupinka herců čekajících, až na ně dojde řada, by se od něj mohla ledačemu přiučit. Piper hrál Leara. Hrál Mojžíše. „Až do dneška,“ přednášel, „moderní vůdci o své postavení škemrali, místo aby je získali bojem.“ Odmlčel se, nechával slova zapůsobit. „Od počátku průmyslové revoluce,“ deklamoval Piper. Problematický přechod. Lepší autor by napsal hladší přechod, ale herec, jenž dobře ovládá své řemeslo, vždycky dokáže napravit poklesky neumělého textu. Často jednoduše tím, že zahajovací větu zopakuje, zde tedy: „Od počátku průmyslové revoluce globální síly vnucují lidstvu masivní standardizaci.“ Piper, aniž by přerušil oční kontakt s kamerou, vycítil, že to opakování bylo úspěšné. Vedoucí castingu přikývl a něco si zapsal do scénáře. Další dva, producent a scenárista, si vyměnili úsměvy a zahýbali na sebe obočími. Nikdo nepoklepával netrpělivě nohou. Nikdo nebubnoval prsty po desce stolu. Dokonce i režisér si přestal cpát do úst koblihu a žvýkat ji, a tak Piper pokračoval: „V naší době jsme prožili tyranii standardizovaných časových zón, standardizovaných jednotek teploty a vzdálenosti, požadovaných kodexů chování a schválených způsobů vyjadřování…“ Tady nebyla žádná pomlka, ale Piper ji dodal, aby následující pasáž lépe vyzněla. „A tyto univerzální konvence nás okradly o život.“ Tady se usmál, aby naznačil, že přijde další přechod. Pozo29
roval digitální odpočet na kameře. Chtěli, aby to udělal za čtyři minuty, a on hodlal čas dodržet přesně. „Dnešní hrdinské činy nás osvobodily od tyranie dlouhodobých konvencí.“ Protahoval každé slovo jako gumu, vychutnával si je, aby poselství dodal rooseveltovskou žoviálnost pokecu u krbu. „Od nynějška už napříště povedou náš stát prověření hrdinové.“ Piper nasadil tatíčkovskou blazeovanost jako z Hyde Parku, jíž zaplaší veškeré obavy, které by snad posluchačstvo mohlo chovat. Na zakončení projevu se uchýlil k bombastičnosti po vzoru JFK. „Tito noví vůdci, to jsou válečníci, kteří nás všechny vykoupili,“ div že nekřikl. „Tito osvoboditelé povedou budoucí pokolení po nové cestě ke svobodě.“ Piper dobře věděl, že ta slova ani nemusejí dávat smysl. Postačí, aby vyvolala pozitivní citovou odezvu. „Od tohoto slavného dne,“ prohlásil. Jeho hlas zněl, jako kdyby vyšel ze žulových úst na Mount Rushmore. Jako by se rozléhal dějinami podoben gettysburskému proslovu. „Od tohoto slavného dne odmítáme zplošťování a ohlupování vnucované globálními standardy a zasvěcujeme své životy…“ Piper se odmlčel, jako by jej city přemohly. „Obnovení naší identity a suverenity.“ Slušný herec zachovává věrnost scénáři. Skvělý herec ale ví, kdy improvizovat a vypíchnout argument, který i sám autor textu přehlédl. Když se se scénářem rozejde, buď práci potopí, nebo nakopne do výše. Uštědřil kameře nasupený pohled podle vzoru LBJ a dodal z vlastní hlavy: „Než dokážeme vytvořit něco, co hodnotou přetrvá, musíme nejprve stvořit sami sebe.“ 30
Pořád se díval přímo do objektivu a dodal: „Děkuji vám.“ Čtyři minuty přesně. Ozval se hromový potlesk. Neotesaní členové štábu povstali, hvízdali a dupali těžkýma botama. Dokonce i Piperova konkurence, i jeho herečtí kolegové, kteří seděli stranou a čekali, kdy dojde řada na ně, dokonce i ti mu neochotně aplaudovali. Clem, ten šéf castingu s otlučenými klouby, se vrhl kupředu a naducanou tvář měl zkrabatělou úsměvem. Poplácal Pipera po zádech a povídá: „Ta vaše pasáž, jako že ‚stvořit sami sebe‘… naprosto geniální.“ Rozmachoval se potištěným papírem a dodal: „Než odejdete ze značky,“ ukázal na lepicí pásku na podlaze, „mohl byste ještě přečíst do kamery tohle?“ Nato mu Clem hrubými zjizvenými prsty podal bílou kartotéční kartičku. Byla na ní jediná věta. Piper si ji přečetl a kartu vrátil. Upřel důstojný pohled do kamery a pronesl repliku: „Nehledejte to,“ prohlásil Piper, „protože seznam je neznám.“ Režisér řekl zpoza kamery: „Další repliku.“ Piper přečetl: „Úsměv je vaše nejlepší neprůstřelná vesta!“ Periferním zrakem zaznamenal, že kolem poletuje fotograf a usilovně fotí. Režisér poručil: „Jedeme dál. Další replika.“ Piper přimhouřil oči, vševědoucně se zadíval do kamery a pak přečetl: „Božské vede neustále boj za to, aby nám prokázalo svou hodnotu.“ Snažil se to pronést nejlíp, jak to jde, když neznáte kontext. Četl: „Mír požadují jen ti, kdo už mají moc.“ Přiměli jej opakovat seznam těch šovinistických sloganů, 31
dokud je neznal zpaměti a už nečetl. Recitoval. Bez další pauzy mu nějaký podržtaška podal velikou modročernou knihu. Byla velká zhruba jako obrazová publikace, jaké obvykle bývají plné uměleckých reprodukcí na křídě. Desky byly prázdné až na titul zlaceným písmem. Den přizpůsobení, napsal Talbott Reynolds. Jeho postava. Fotograf ho fotil, jak drží knihu otevřenou, pořizoval snímky z různých úhlů a vzdáleností. Nikdo netleskal, ale místnost jako by byla plná jejich hlubokého a jednoznačného souhlasu. Než mohl Piper odejít ze značky, režisér mu řekl, ať čte z první strany. Piper si text pročetl. Na vrchu stránky bylo velikým písmem vytištěno: Deklarace vzájemné závislosti.
Demonstranti nikde. National Mall se táhne od budovy Kapitolu až k Washingtonovu památníku a měl by být plný demonstrantů. Těch hemživých, skandujících, transparenty mávajících hipísáckých hord. Milionů protiválečných demonstrantů. Telefony v jeho kanceláři. V kanceláři senátora Holbrooka Danielse v pátém podlaží Hartovy kancelářské budovy Senátu, ty telefony by měly bez ustání drnčet. Telefony mlčely. Ani stopa po těch milionech vzteklých e-mailů, které personál očekával v senátorské doručené poště. Kdepak, jediným znamením, že se něco děje, byla nepočetná parta stavařů. Z okna ve výšce se senátor Daniels díval, jak hloubí široký příkop. Měl zhruba rozměry dvou padesátimetrových bazénů za sebou. Práce probíhaly na trávníku mezi První avenue a schodištěm Kapitolu. Výkopové práce prováděli pitomí utahaní dělňasové a senátor je skoro litoval. Posadil se na kožené kancelářské křesílko 32
ve svém klimatizovaném, z veřejných prostředků financovaném svatostánku. Pokud brzy nepomřou oni, tak pomřou jejich synové. Jejich synové a vnuci, anebo synovci. Jejich učňové. Generační samčí přebytek. Do hlasování o Celostátní válečné rezoluci už zbývaly jenom dny a vzteklí a zděšení Američané by mu měli tlouct na dveře. Ale netloukli. A ticho nejenže panovalo v jeho kancelářích, všechny kanceláře v budově byly podle všeho ztichlé jako kostely. Jeho asistenti a stážisti si to ověřovali na ústředně a u ajťáků. Telefony i servery fungují. Pokud mohl soudit, nejspíš jsou Američané příliš rozštěpení po zlomových liniích politiky založené na osobní identitě. A jak se zdá, nikoho už netrápí, že jiní budou donuceni opásat bedra svá a hynout. Politika poslední doby účinně ocejchovala mladé muže jako vnitřního nepřítele – viníky sexuálního násilí, pachatele školních stříleček a neonacisty – a médii vyděšení Američané byli rádi, že stádo těch prašivých ovcí někdo protřídí. Masmédia odvedla svou státem vnuknutou práci, démonizovala muže v odvodovém věku, a tím uvolnila cestu k jejich odvodu. Před koncem tohoto týdne volení federální funkcionáři jednohlasně rozhodnou o znovuzavedení povinné vojenské služby a vyšlou dva miliony mladých mužů bojovat do severní Afriky. A stejně tak i vůdci desítky západoafrických a středovýchodních zemí postaví proti Američanům stejný počet svých mladíků. Rozšířily se neradostné, ale pravdivé zvěsti o tom, že to bude nejrychlejší válka v dějinách. Jakmile budou vojáci nakomandovaní na frontu, termonukleární zásah je všechny vyhladí. 33
Vina bude připsána neexistující teroristické skupině a válčící národy se z války stáhnou, aniž by ztratily tvář. Bude prohlášeno, že válka skončila „remízou“. Zas jedna válka, co ukončí všechny války. Daniels stál u okna kanceláře a žasl nad tím, jak rychle příkop kopou. V DC přece veřejné stavební práce trvávají roky a po celou tu dobu si zúčastněné strany a firmy cpou kapsy penězi daňových poplatníků. Ale ať už tu partu na druhé straně Constitution Avenue motivovalo cokoli, muselo to být něco vyššího než peněžní pobídka. Před jeho zraky se stroje zakusovaly hlouběji, až skoro mizely pod zemí, halda zeminy při jednom okraji rozměrné jámy stále rostla. Plány na tuhle válku se utvářely už od té doby, co se narodili první příslušníci generace mileniálů. Statistický úřad uznal, že mileniálové budou největší demografickou skupinou v dějinách státu. Budou zdraví a budou mít kvalitní vzdělání a nakonec začnou požadovat úctu a moc. Taková dynamika se už osvědčila v zemích, jako je Rwanda a Pobřeží slonoviny, kde přebytek mladých mužů odpálil občanské války, jež zničily státní infrastrukturu, a celá populace se zhroutila do zoufalé chudoby. Americké úřady nějakou dobu držely silou víko na tomhle vroucím lidském kotli tak, že chlapcům ordinovaly Ritalin. Potom přišel mír v podobě nekončících online her a pornografie – oboje tajně šířili vládní subdodavatelé. Ale navzdory všem snahám si ta generace začínala uvědomovat vlastní smrtelnost. A chtěli víc než jen zdrogovanou otupělost a marnění času. Pokud Spojené státy nevyřeší ten nepokojný klučičí problém aspoň z valné části, bude stát odsouzen ke stejné chudobě 34
jako Haiti a Nigérie. Americká obdoba Arabského jara číhá hned za příštím rohem. A dnes už mileniálové mužského pohlaví páchají například v Chicagu, ve Filadelfii nebo v Baltimoru obrovské a stále prudce rostoucí množství násilných trestných činů. Nabourávají se do státních tajemství, takže je životně důležité implementovat novou válku a mladické populační zduření vymýtit. Kdyby se ale veřejnost o plánu jen doslechla, mohlo by to vést k revoluci. Rodiny by bojovaly za záchranu svých synů. Muži by bojovali za vlastní záchranu. Takže jejich milovaní nejbližší potřebují vědět jen tolik, že ti mladí mužové zemřou hrdinskou smrtí. Vydají se do boje jako jejich otcové a dědové a položí životy za pohodlí a bezpečí ostatních Američanů, kteří zůstali doma. Senátor shlížel na stavební dělníky, jak v odpoledním slunci hloubí výkop. Jak se potí ve vlhkém létě na Potomaku. Ušklíbl se při pomyšlení, že za pár týdnů tu bude značný nadbytek žen. Feminismus vyšumí a dámy budou muset být moc moc milé, jinak jim bude hrozit, že umřou samy a sežerou je vlastní kočky. Míň sociálního dmutí, víc použitelných dětí. Pro senátora Danielse a jemu podobné byla válečná rezoluce vysloveně win-win strategie. Hluboko pod ním se stavební dělníci hemžili jako mravenci. Jako poslušní trubci, kteří provádějí pánovy příkazy. A senátorovi se konečně rozsvítilo, v čem jejich práce opravdu spočívá. Bylo to zjevné. Preventivně tam budují památník vojáků, kteří budou kolem Halloweenu po smrti. Je to něčí krajně efektivní nápad. Z té zlověstné jámy se vztyčí artefakt v bílém mramoru s řecko-římskými sochami a sloupy, prostě taková ta obvyklá citově katarzní pičičanda. Je racionální začít se 35
stavbou už teď, ještě než byla válka vůbec vyhlášena. Čím dříve budou mrtví uctěni, tím rychleji na ně půjde zapomenout. Takže to je uspíšený svatostánek. S jehož stavbou se tu započalo, ještě než vysokoškoláci a kluci, co rozvážejí pizzu, a skejťáci a všichni dostanou povolávací rozkazy. Už teď někdo horlivě tesá jejich jména do mramorových desek k uctění padlých. Najednou dává svět naprostý, logický smysl. A senátor Holbrook Daniels byl měkkostí koženého křesílka, hučením klimatizace a ničím nerušeným tichem své kanceláře pomaličku ukolébáván do spánku.
Frankiemu táta řekl, že požárníci někdy musejí schválně spálit špatný dům, aby zachránili dobrou čtvrť. Protioheň, tak se tomu říká, když bojujete proti lesním požárům. Otec se synem jezdili sem tam v bílém voze požárního komisaře se speciální nálepkou na zadním okně a s červeným světlem na kapotě, až na to, že světlo nebylo zapnuté. Jezdili kolem domů přestříkaných sprejem, kolem domů s vytlučenými okny zadělanými dřevem, kolem domů, z nichž zbyly jen sklepy, podobné bazénům plným plevele a náletových stromů. Dojeli k Frankieho staré škole, chodíval tam kdysi, než se začal učit na dálku, od počítače doma v kuchyni. Po tom dni, kterému Frankieho táta říkal Den poslední kapky. Po tom, co na něj u oběda naskákala banda dětí. Po tom, co se střídali a tloukli mu hlavou o podlahu jídelny, na což se ale Frankie nepamatoval, dokonce ani když mu učitelé ukázali videozáznam z jídelny a taky nahrávky, které některé děti postnuly na videoblog WorldStarHipHop. 36