ฤ รกst 1
HORA
LOVCI KNIH.indd 9
27.5.19 12:49
LOVCI KNIH.indd 10
27.5.19 12:49
1
P
apež uháněl jako o život. Strhl si z hlavy bílý pastýřský klobouk a odhodil ho na okraj kolbiště. Kvapně si ro zepnul červenou pláštěnku a shodil ji z ramen. Drahocenná látka dopadla na sníh potřísněný trusem turnajových koní. Dva panoši, kteří leštili brnění, nevěřili vlastním očím. Když k nim papež Jan přiběhl, poklekli a sklonili hlavy. Spěšně jim nad temeny naznačil znamení kříže a nechal si ukázat cestu ke stájím. Místo na pořádání turnajů leželo od Kostnice, co by kamenem dohodil. Stejně dobře se ale mohlo nacházet na opačném konci světa – nebo v pekle. Stoupenci německého krále sem v tomto pošmourném březnovém dni roku 1417 vylákali papeže z města. Vběhl jim do pasti jako osel! Slibovali mu kratochvilné odpoledne, puklé štíty, rvačky a váš nivé dámy. Teď ho čekal účet za nedostatečnou opatrnost. Chtějí ho zavraždit! Očekával to už dlouho – když se mu nedostali na kobylku pomocí argumentů, zkusí to nabroušenou ocelí. Před chvílí ho varoval jeho přítel, rakouský vévoda Fridrich. Bylo to jen zašuškání, jediné slovo zašeptané do papežského ucha, když se oba muži míjeli. „Utíkej!“ Svatý otec se prohnal mezi stany turnajových účastníků. Naposledy se takhle nedůstojně pohyboval na veřejnosti ještě jako pirát plavící se po Tyrhénském moři. To už snad dnes ani není pravda. Místo šavle nyní svíral pastýřskou berlu a jeho lodí se stala církev – jak se mu ten symbol hnusí! 11
LOVCI KNIH.indd 11
27.5.19 12:49
Na rozmáchlé kroky byla sutana příliš těsná. Na okamžik se zastavil, sklonil se, uchopil lem a přetáhl si hábit přes hlavu. Měl pod ním bílou košili, ze které vyčuhovala nahá lýtka. I na sedmačtyřicetiletého muže byla ještě silná. Tak svalnaté nohy by ho klidně donesly až do Říma, kdyby mu v tom teď jeho nepřátelé nebránili. Tři dvorní dámy, které se tu jen tak bezcílně procházely, na něho nevěřícně civěly. Na turnaj se vyparádily do pestrobarevných látek a hebkých kožešin. Kdyby všechno probíhalo jako obvykle, pozval by jednu či dvě z nich do svého příbytku. Teď už ale nebyl jeden z nejmocnějších mužů tohoto světa, nýbrž jeden z nejrychlejších. Papež proběhl kolem dam s rozevlátým lemem košile. Provázelo ho jejich vzrušené šuškání. Jsou mu vrazi už v patách? Vrhl letmý pohled na kolbiště. Stáli tam dva rytíři v prošívaných kabátcích, kteří spolu rozmlouvali přes šíje svých koní – no jistě, oba po něm pošilhávají! Dva hubení pacholci kutáleli nedaleko papeže sud s řídkým ovesným pivem a právě se mu chystali zkřížit cestu. Nějaká stařena pracně vlekla koš se slanečky a vrhla na nejvyššího kato lického hodnostáře zasmušilý pohled. Kterýkoli sedřený, vyžilý čeledín mohl být tím, kdo skrývá v rukávu dýku pro papeže. Konečně se před ním objevila stáj. Vlastně to byl jenom přístěnek z těžké lněné látky, stan pro válečné koně. Okraje látkových pruhů byly zatížené kameny. Uvnitř stála pouze dvě zvířata a pacholek jedno z nich hřebelcoval. Papež položil muži s řídkými vlasy zpocenou ruku na rameno. „Znáš mě?“ zeptal se německy. Chlapík si ho změřil malýma očkama a poté zavrtěl hlavou. Výborně! Většina lidí poznávala mocného muže jen podle jeho roucha – a to teď leželo ve sněhu a blátě. „Dej mi své šaty!“ přikázal papež Jan a mezi palcem a ukazovákem levé ruky se mu zaleskl gulden. Zlato se zrcad lilo i v čeledínových očích. „A tyhle dva koně.“ Objevila se 12
LOVCI KNIH.indd 12
27.5.19 12:49
další mince. Zašpiněná ruka lačně hmátla po odměně. Najednou se ale pacholek zarazil a upřeně zíral na Janovu ruku. Vzápětí padl na kolena. „Svatý otče, požehnejte mi!“ zachrochtal. „Aby tě ďas spral!“ ulevil si papež Jan a upřel pohled na prsten na své ruce. Byla na něm vyrytá ryba. „Buď zticha a vstaň, ty špinavče!“ zasyčel a pokusil se stáhnout si prsten, ale šperk pevně držel na svém místě. Čeledína ani ve snu nenapadlo, aby se zvedl. Proč by to taky dělal? Vždyť se dočkal soukromé audience u papeže. Dva pohyby rukou Jeho Svatosti – a všechny chlapíkovy hříchy budou odpuštěny. Jiní lidé platili za takové gesto celé jmění. „Požehnejte mi! Požehnejte mi! Prosím, Svatý otče!“ Čeledín měl příliš zvučný hlas. Papež rychle naznačil nad skloněnou hlavou znamení kříže, ale pacholek si toho ne všiml a znovu se dožadoval vykoupení. Rytíři přerušili rozhovor a zadívali se ke stájím. Nejspíš měli starost o koně. Sluhové se sudem a stařena se slanečky se zastavili a snažili se mezi stanovými dílci, plátnem a korouhvemi zahlédnout, proč se tu rozléhá takový povyk. Papež už toho měl plné zuby. Jediným kopnutím srazil čeledína do slámy a vyhoupl se na koně. Bylo to zvíře pro nosiče zbraní, s tvrdou chůzí, ale zato rychlé. Přesně to teď potřeboval. Dřevěné sedlo ho dřelo v nahém rozkroku. Oba sluhové nechali sud sudem a zamířili ke stanu. Jeden z nich něco skrýval za zády. Bylo načase zmizet. Jan zasunul mince do váčku, který měl zavěšený kolem krku. Strčil prst do úst a stáhl si pomocí zubů Rybářův prsten. Přitom si rozdrásal kůži. Krev i šperk vyplivl před čeledína do slámy. „Už jsem se dost nalovil v kalných vodách!“ zvolal. Pobídl koně do cvalu a nechal za sebou úkladné vrahy i svou kariéru. Poggio! projelo hlavou papeži Janovi. Kde vězíš? Kdyby se v Kostnici rozšířila zpráva o tom, že práskl do bot, byli by 13
LOVCI KNIH.indd 13
27.5.19 12:49
jeho sluhové, vicekancléř a písař volní jako ptáci. Němci by je přitloukli za jazyky ke stromům. Nějak se musí pokusit varovat svého tajemníka Poggia. V plném trysku popohnal válečného oře k Bodamskému jezeru.
14
LOVCI KNIH.indd 14
27.5.19 12:49
2
O
swald z Wolkensteinu si zpíval. Poggio sice nerozuměl ani slovu, ale nápěv zněl teskně a vyzařovala z něj zvláštní melancholie, kterou přivolává nuda šlechtického života na hradě, kde ve dne v noci vane průvan. Oba muži cválali za sebou zasněženým lesem. Poggio už dlouho neviděl takhle panensky nedotčenou krajinu. V jeho italské vlasti se vesnice zvětšovaly a stávaly se městy. Vápeníci, uhlíři a stavitelé v nich hladověli po dřevě a nechtělo se jim čekat, až doroste. Tam, kde kníže nedržel nad lesem ochrannou ruku, zela jedna holá paseka vedle druhé. Poggiovi se vybavilo výstižné toskánské přísloví. Hlavní roli v něm hrála veverka, která mohla přeskákat po stromech z jedné vesnice do druhé, aniž by se přitom dotkla země. Teď by si to nebohé zvířátko uběhalo nožky do krve. Poggio miloval les. Bylo v něm ticho, což ho vybízelo k přemýšlení. Než Oswald z Wolkensteinu zanotoval píseň, bylo cvakání koňských podkov jediným zvukem, který po cestě slyšeli; jen občas ho narušilo šustění sněhu, který sklouzl z větve a vítr ho rozfoukal v prach. Jakmile se oba muži dostali mezi stromy, zmlkly dokonce i vrány, jejichž krákání jezdce provázelo už od Kostnice. Poggiovi připa dalo, jako by hlučný svět s koncily, edikty, králi a papeži úplně přestal existovat. Ale teď byl tenhle přímo posvátný klid tentam. Wolkensteinův hlas trhal mlčení na cáry jako prostopášník šat nedotčené panny. Kdyby zanotovaná melodie 15
LOVCI KNIH.indd 15
27.5.19 12:49
alespoň velebila krásu přírody! Kdyby se zvuky lísaly k tichým kmenům stromů a pokryly les jako tiše padající sněhové vločky! Ale německá slova bušila do zdejšího zimního ráje jako sekyry. Poggio vrhl na svého spolucestujícího rozmrzelý pohled. Ačkoli Oswald už překročil čtyřicítku, nosil kudrnaté vlasy dlouhé jako jinoch. Splývaly mu zpod čepice z bobří kožešiny. Poggio ho ještě nikdy neviděl bez této pokrývky hlavy. Ten Tyrolan se neukázal s nepokrytou hlavou ani v hostinci. Pravděpodobně si chránil holé temeno jako tajemství své hlavy. Poggio se opravil: To, co nazval hlavou, byla mohutná lebka, ze které vyčníval rozpláclý nos. Na Oswaldově vystupujícím spodním rtu se leskla jizva. Jeho zdravé oko se upíralo vzhůru do korun stromů. Druhé bylo zavřené. Navždy. Mnozí lidé si mysleli, že ho Oswald ztratil v nějaké bitvě proti Saracénům. A Tyrolan neúnavně dával k lepšímu historku o souboji, při kterém každý arabský výpad oplatil dvěma evropskými údery a nepřítele se zakrváceným obličejem nakonec úspěšně skolil. Ale Poggio to věděl lépe. Jako dítě viděl jednooké, jednonohé nebo jednoruké muže, jak se vracejí z války. V otcově lékárně žebrali o byliny, které by je zbavily bolestí – a snů. Ve spánku měli pořád ještě všechny tělesné údy, ale o to nesmlouvavější a krutější bylo probuzení. Oswald z Wolkensteinu neměl na pravém oku ani stopu po boji. Víčko bylo zavřené, jako kdyby spal. Poggio si byl jistý, že Oswald o oko nepřišel, ale že mu zarostlo. Žádná slavná bitva, ale hříčka přírody připravila Tyrolana o půl pohledu na svět. Poggio měl pro svého spolucestujícího pochopení. V jejich světě bylo zkrátka jednodušší, aby vás považovali za zmrzačeného odvážlivce než za rodilého mrzáka. Ale jeho blahosklonnost teď vzala zasvé. Oswald syčivě nasál chladný, průzračný vzduch a přešel k další sloce své smutné písně. Les odrážel ozvěnu zvučného hlasu. Hluboký hvozd začal na východním břehu Bodamského 16
LOVCI KNIH.indd 16
27.5.19 12:49
jezera a neskončí, dokud nestanou před branami horského kláštera svatého Fluvia – tak to alespoň tvrdil Wolkenstein. Tyrolan se s oblibou holedbal tím, jak je scestovalý. Vychloubání byla jeho charakterová vlastnost, kterou chtěl Poggio využít ve svůj prospěch. „Milý Oswalde,“ oslovil ho latinsky, „odkud víš o skriptoriu a jeho pokladech, když ten klášter je tak důmyslně ukrytý na hoře?“ Zabralo to. Oswald se odmlčel v polovině verše. „Pochybuješ snad o mých slovech?“ Poggio pevněji sevřel koženou uzdu. „To je otázka logiky. Klášter stojí na okraji světa. Přesto se dobře vyznáš v jeho vnitřních prostorách. Vypadá to, že se za tím skrývá nějaký příběh. A historky zbožňuji nadevše.“ „Vám Italům dávají sudičky zvědavost do vínku už od kolébky,“ posmíval se Oswald. „Však uvidíš, jaké poklady na nás v písařské dílně čekají.“ Na nás? Poggio se už dříve obával, že Wolkenstein ho nedoprovází na daleké cestě do kláštera nezištně, ale sleduje přitom vlastní zájem. Byl to přece Oswaldův nápad, aby na pár dní opustili nudnou Kostnici a její nesnesitelně se vlekoucí koncil; to on přišel s tím, že by věhlasný lovec knih Gianfrancesco Poggio Bracciolini měl lépe využít svůj čas a nemarnit ho jenom na prosebné listy papeži. Místo toho, jak mu Tyrolan pošeptal nad džbánem vína, by mohl svého italského přítele zavést do horského kláštera, ve kterém údajně dřímou jako zakleté ty nejpodivuhodnější texty z doby starých Římanů. Poggio byl okamžitě připraven probudit tyto spáče polibkem k životu. Aristoteles, Cicero, Propertius – spisy těchto velkých duchů lidstva byly už celá staletí ztraceny. Ale ne bezezbytku. V křesťanských klášterech se daly nalézt fragmenty antických textů. Mezi biblemi a zpěvníky přečkaly jednotlivé perga meny a občas i celé knihy dlouhá staletí. Jestli nějaký horlivý mnich neseškrábal Ciceronův rétorický spis O řečníku, aby si 17
LOVCI KNIH.indd 17
27.5.19 12:49
na nezáživných stránkách vytvořil místo pro Lukášovo evangelium, mohl se tam vědoucí zájemce k takovým pokladům ještě dostat. Šťastné hodiny strávené v zatuchlých knihovnách darovaly Poggiovi Boëthiovu Útěchu z filozofie, Hippokratův Prognostikon a Gratiánův dekret čili Decretum Magistri Gratiani. Tyto milníky lidského myšlení nerušeně dřímaly pod vrstvou prachu. Poggio je horlivě kopíroval, editoval a komentoval a poté posílal svému příteli Niccolò Niccolimu do Florencie, který je uváděl do oběhu. Znovuobjevené spisy ovlivňovaly smýšlení tak výrazně, že se kolem nich vytvořila skupina zasvěcených znalců, kteří si sami říkali „humanisté“. Od té doby tihle lidé rozmnožovali slávu antických autorů a trochu i jejich objevitele, lovce knih Gianfrancesca Poggia Braccioliniho. Teď se ale ukázalo, že Wolkenstein má zřejmě s tako vými knihami vlastní plány. Poggio se rozhodl, že nároky na tyto texty objasní jednou provždy. „Kdybychom našli nějaké staré spisy, musí se co nejrychleji dostat do Florencie,“ upozornil. „Kolik platí ve Florencii za takový foliant?“ zajímal se Oswald. „Za folianty se tam neplatí vůbec nic,“ zavrčel Poggio, „protože z kláštera neodneseme ani list papíru.“ To je tedy důvod, proč ho Oswald doprovází sem na horu. Ne proto, aby nechal za sebou kostnickou nudu, ale aby se obohatil. Vypadalo to, že Oswald chce spisy, které by chtěl Poggio najít – nebo ještě hůř: originály – sám pro dávat. Pravděpodobně německému králi Zikmundovi, jehož ochraně se Tyrolan těšil. „Tak, tak,“ pokýval hlavou Wolkenstein. „A proč tě tedy vedu do kláštera, ačkoli bych mohl čas strávit mnohem smysluplněji? Proč se plahočíme na vrchol hory, když odtud nechceš nic odnést?“ „Protože ty staré spisy okopíruji.“ Poklepal na těžkou 18
LOVCI KNIH.indd 18
27.5.19 12:49
mošnu zavěšenou na opasku. „Proto s sebou pořád nosím své nádobíčko.“ „Kopírovat?“ zopakoval Wolkenstein jako ozvěna. „Proč tak klopotně?“ Poggia zamrazilo. „Co jiného kromě opisování bychom si počali s pergameny, které tam najdeme?“ Oswald z Wolkensteinu se ohlušivě zachechtal. Dunivý smích dopadl do zasněženého lesa jako náboj z dalekonosného katapultu. Poggiův kůň zafrkal. „Odneseme všechno, ať už tam najdeme cokoli,“ trval na svém Oswald. „Nedávno si německý král koupil exemplář nějakého řeckého básníka a vysázel za něj sto guldenů. Sto guldenů! Děvečky u nás doma dostávají dva guldeny za rok. Stačí jediná taková kniha a postavím svou domácnost zase finančně na nohy.“ „Netušil jsem, že německý král umí číst,“ zažertoval Poggio. „Nepokoušej se mi namluvit, že bys ty texty nejdřív pracně opsal, aby pak mohly originály dál trouchnivět na svém místě.“ Nebylo sebemenších pochyb o tom, že tenhle panovníkův poskok chce knihy ukrást! A on, Poggio, mu má pomáhat při vyhledávání nejcennějších exemplářů. Najednou ho chuť na celá staletí nedotčené skriptorium přešla. Zatáhl za uzdu a bělouš se zastavil. Vzduch jiskřil mrazem. Oswald ještě o pár kroků popojel a otočil se v sedle. Ve zdravém oku se mu zaleskl hněv. Ve vzduchu se vznášel nádech nedůvěřivosti a podezíravosti. „Co tě to popadlo, Itale?“ vyjel na něj. „Snad sis nemyslel, že si můžeš ta díla nárokovat jen sám pro sebe?“ Rozpřáhl paže a nasadil nevinný výraz. „Uznej, že je to spravedlivý obchod. Já znám místo a ty dokážeš určit správné texty. Potřebujeme jeden druhého, jestli chceme být úspěšní.“ „Tobě jde jenom o to, abys ty knihy ukradl. S tím nechci mít nic společného,“ prohlásil Poggio. 19
LOVCI KNIH.indd 19
27.5.19 12:49
„No jak chceš!“ Wolkenstein se ušklíbl. „Tak si zkrátka nechám všechny pro sebe.“ Natáhl k Poggiovi ruku. „Ať je po tvém, Bracciolini! Nic neukradneme. Zaplatíme za to. Mnichové nám poděkují, když naplníme spižírny jejich polorozpadlého kláštera. Co pro ně znamená prastarý text na třikrát oškrábaném pergamenu, když si za to jednou pořádně naplní teřichy?“ Ticho mezi oběma muži bylo hluboké jako horská roklina. Navenek byl Poggio klidný jako ledovec, ale uvnitř to v něm vřelo jako v sopce. „Vrátíme se do Kostnice,“ vypravil konečně ze sebe. To se raději starých textů vzdá, než aby je násilně odejmul jejich ochráncům. Wolkenstein strnul jako solný sloup. „Jak chceš! Ale já pojedu dál. A najdu ta díla i bez tebe.“ S těmi slovy škubl za uzdu. Jeho vraník pohodil hlavou a nasadil ostrý cval. Oswald se ještě jednou otočil a ukázal neurčitě prstem. „Zpáteční cesta do Kostnice vede tamhletudy. Jeď prostě pořád z kopce. To je zřejmě i beztak tvůj nejoblíbenější směr.“ Poggio zůstal stát a přihlížel, jak rytmicky se pohupující zadek Oswaldova koně mizí mezi hustým borovicovým porostem. Chvíli nehybně setrval pod větvemi a cítil, jak se mu na nos snášejí sněhové vločky; roztály tam a visely na špičce jako chvějící se kapky, dokud nestekly. Wolkenstein měl pravdu: S Poggiem to opravdu šlo z kopce. Jako syn prostého muže to sice dotáhl z polí v okolí Arezza až do bezprostřední blízkosti Svatého stolce v Římě. Ale tenhle trůn stál jenom na třech nohách. Jestli se převrátí, pohřbí pod sebou i jeho. Hrozilo, že papež bude sesazen. Ne, napadlo Poggia, ve skutečnosti hrozilo, že budou sesazeni všichni papežové. Léta Páně 1417 měl Bůh na Zemi tři zástupce. Svět byl rozpolcený a v církvi zavládl rozkol. Přitom sloužit Bohu bylo to jediné, co všechny spojovalo, ať už to byli Italové, Němci, Angličané, Korsičané, Skotové 20
LOVCI KNIH.indd 20
27.5.19 12:49
nebo Uhři. Církev byla všudypřítomná. Pomáhala lidem unést břímě života. A papež bděl nad svým stádem. Ale s církevním rozkolem se jeden pastýř změnil v tři vlky. Od počátku schizmatu uctívalo duchovenstvo na svých oltářích svatou korupci. Simonie neboli svatokupectví, prodej církevních úřadů, byla rozšířenější než inkvizice. Přitom nešlo jenom o peníze. Kardinálské klobouky měnily své nositele při hazardní hře nebo jako protislužba za lásku ženy. Duchovní úcta a vážnost se poměřovala životem v luxusu. Kardinálové se váleli v hedvábných ložích hříchu, hojně navštěvovali své latifundie a vysávali z nich obročí. Jedním z nejvýnosnějších obchodů duchovenstva byla absoluce. Odpuštění hříchů pro celé město společně s novým vysvěcením hřbitova stálo občany šedesát florentských guldenů, což bylo celé jmění. Jediná návštěva biskupa tak dokázala zruinovat celý region. Církevní hodnostáře nevykazoval žádný zákon do patřičných hranic, a tak si počínali jako kořistničtí lapkové. Vysoký klér musel počítat s vyšetřováním jenom při obzvlášť nehorázných proviněních. Teprve nedávno přišel o svůj úřad biskup z Toulonu. Jeho nejmilejší konkubínou byla vlastní dcera, kterou zplodil s jeptiškou. Poggio osobně zažil, že mnozí duchovní ani neovládají latinu. Leckterého duchovního před církevní ordinací ještě narychlo doučoval nejnutnější formulace, aby při obřadu v pravou chvíli přikývl a dokázal opakovat slova modlitby. Důležitější než latina a liturgie bylo pro tehdejšího církevního hodnostáře umět zacházet s jedy. Samozřejmě nestačilo je pouze namíchat a podávat ve správných dávkách, ale bylo třeba mít neustále po ruce správný protijed. Koho by udivilo, že biskupové měli tak špatnou pověst? Nikdo nevěřil, že by se mohli dostat do nebe – a nejméně ze všeho sami duchovní… Když měl být převor z Clairvaux jmenován biskupem, vrhl se údajně na zem a úpěnlivě zapřísahal Boha, aby se místo toho mohl stát pouhým potulným žebravým mnichem. 21
LOVCI KNIH.indd 21
27.5.19 12:49
Na Pařížské univerzitě hlásali asketicky vyhublí teo logové, že největším zlem pro Evropu není církevní rozkol, ale samotné papežství. Podle nich bují jako popínavý plevel a hrozí, že zardousí celé křesťanství. V těch slovech se tajila hluboká pravda. Papež byl jako mor, jeho úřad zuřil jako epidemie: Jestli se zpočátku přeli jen dva papeži o to, kdo je právoplatný zástupce Boha na Zemi, přidal se k nim na Pisánském koncilu ještě třetí. Od té doby bylo křes ťanství rozděleno na tři části. Tam, kde trojjedinost Otce, Syna a Ducha svatého slibovala lidem nebe, hodilo se pozemské trio papežů jedině k tomu, aby otevřelo brány pekelné. Nikdo nechtěl ustoupit. Ani Řehoř XII., ani Benedikt XIII., ani Jan XXIII. se nevzdávali nároku na tiáru, papežskou korunu. Každý sice tvrdil, že okamžitě ustoupí, jakmile jeho protihráči abdikují. Ale naneštěstí všichni z té trojice trvali na tom, že zbývající dva musí udělat první krok. A tak se papežské strany číhavě sledovaly, ale nikdo se k ničemu neodhodlal. Situace byla bezvýchodná. Ani koncil v Kostnici zřejmě nepovede k žádoucímu výsledku. Ze tří papežů se do města u Bodamského jezera totiž dostavil pouze jeden, Jan XXIII. Jako člen jeho družiny přicestoval přes Alpy i jeho tajemník Poggio. Ten si teď několikrát dýchl na ruce a ohlédl se na cestu, po které sem přišel. Mezi stromy viděl hluboko pod sebou lesklou hladinu jezera. Má se vrátit do Kostnice, aby tam svému pánovi pomohl zachránit církev a celý západní svět? Nebo má jednomu neomalenému pěvci lásky zabránit, aby uchopil do svých hrubých pracek drahocenné pergameny? Jaké poklady se asi skrývají v tom starobylém klášteře? Poggio si vybavil Lucretiovy verše, které znal zpaměti. „Rozkoši bohů i lidí, rodičko Říma, milostná Venus,“ recitoval nahlas, „jež pod nebes hvězdnatou točnou splavné moře i plodů dárkyni zemi naplňuješ – vždyť každá živoucí bytost na světlo světa se počata rodí skrz tebe: z cesty ti, paní, jdou 22
LOVCI KNIH.indd 22
27.5.19 12:49
vichry, jdou nebeská mračna, tvůrkyně země ti v ústrety líbezné stele kvítí, hladina mořská se na tebe směje a ztišený blankyt se leskne v záplavě záře.“ Poggio se zhluboka nadechl. Způsobila to ta nádherná slova, nebo teď opravdu cítil předzvěsti jara, které pod sněhovou přikrývkou čekají na to, až zahalí celý svět do svých barev? Ach Lucretie! Kam zmizely tvé verše? Poggio se znovu zahleděl k horskému vrcholu. Tam nahoře stojí klášter plný drahocenných knih. Poggio si koženou rukavicí otřel obličej, pobídl koně do klusu a sledoval v hustém sněhu čerstvé stopy Oswaldova vraníka.
23
LOVCI KNIH.indd 23
27.5.19 12:49
3
P
oggio Oswalda rychle dohnal. Tyrolan nehybně seděl na zkřehlém koni. Když se k němu Poggio blížil, Oswalda ani nenapadlo, aby se otočil, a jenom zabručel: „Před námi leží důvod toho, proč ta klášterní knihovna zůstala celá staletí nedotčená.“ Poggio se předklonil. O nějakém důvodu nemohlo být na první pohled ani řeči, protože nic takového nebylo vidět. Napravo i nalevo ustoupily kmeny stromů do pozadí. Před koňskými kopyty prudce a nečekaně skončila pevná půda pod nohama. Oba muži nevěřícně zírali na hlubokou rozsedlinu. Její dno bylo poseté stromy, které tady shora vypadaly maličké a zelené jako zrní nezralého prosa pro slepice. Protější strana byla vzdálená nanejvýš patnáct stop. Kůň by mohl takovou překážku přeskočit, ale to nebylo možné, protože tam naproti se vypínal hustý stromový porost, jeden kmen těsně vedle druhého. Přesto přes rokli existovala cesta v podobě malého dřevěného můstku, který se přes ni klenul a tvrdošíjně se držel černých skal. Vypadalo to, že ho někdo ve spěchu vytvořil ze dvou souběžných prken a lan silných jako mužská paže. Krkolomnou konstrukci navíc pokrývala vrstva ledu. Stejně hluboká jako proláklina byla i opuštěnost, která spočívala na tomto místě. Poggio chtěl něco říct, ale na mraze mu bolestivě zatrnuly zuby. Teprve na druhý pokus se mu podařilo vypravit ze sebe pár slov. „Jestliže jsi už v tom klášteře kdysi pobýval, Wolkensteine, jak to, že nevíš o téhle rozsedlině?“ 24
LOVCI KNIH.indd 24
27.5.19 12:49
Oswald otevřel ústa, ale slova mu v nich odumřela v ledovém poryvu větru. Výborně, pomyslel si Poggio, aspoň teď zase nezačne zpívat. Prohnětl si stehna, aby se mu prokrvila, a seskočil z koně. Kožené sedlo zavrzalo a okamžitě ho pokryly sněhové vločky. „Jestli tady zapustíme kořeny, pohřbí nás sníh a najdou nás až na jaře!“ zavolal na Oswalda. „Snad tudy nechceš přejít?“ zeptal se nevěřícně Tyrolan a nerozhodně poškubával uzdou. Pod můstkem proletěla vrána a vysmála se oběma mužům protáhlým zaskřehotáním. Poggio přistoupil k okraji rokle, klekl si a ohmatal rukou prkna. V ledovém krunýři vypadala pevně a bezpečně. Pod třpytivým povlakem se ale mohlo skrývat ztrouchnivělé a zrádné dřevo. „Rozhodně ne s koňmi,“ opáčil Poggio. Tajně doufal, že Wolkenstein podlehne svému strachu a vydá se na zpáteční cestu. Pak by měl Poggio skriptorium jenom pro sebe a mohl by v něm hledat staré texty, aniž by pořád musel dávat pozor na svého zlodějského společníka. „Jasně říkám, že se vrátíme!“ Mělo to asi vyznít jako rozkaz, ale hluboký, sebejistý bas se z Oswaldova hlasu najednou vytratil. Bezvousé tváře se mu zimomřivě chvěly. Sníh se Poggiovi snášel na víčka jako jemný prach. Zaklonil hlavu a zamžoural na svého průvodce. Nad slovy, která mu vzápětí vylétla z úst, nemusel dlouho přemýšlet. „Zpáteční cesta do Kostnice vede tamhletudy. Jeď prostě pořád z kopce.“ Oswaldův obličej vypadal jako zanícený. „Abys mohl všude roznášet, že jsem zbabělec? Takoví jste vy Florenčané. Poznamenaní na těle stejně jako na duši.“ K Poggiovu údivu se teď i Tyrolan zhoupl z koně a zavedl obě zvířata do lesa. „Nech je volně pobíhat, nebo zmrznou!“ zavolal za ním Poggio. Sám ale nevěřil tomu, že tu vraník a bělouš ještě budou, až se sem vrátí. Ale nejdřív, pomyslel si a otočil se opět k mostu, se do toho kláštera musíme dostat. 25
LOVCI KNIH.indd 25
27.5.19 12:49
Poggio vkročil na chatrný můstek jako první. Byl to hubený muž, který moc nevážil. To jediné, co na něm bylo těžké, byla mošna, kterou měl zavěšenou u opasku. Chrastil v ní jeho nejdrahocennější majetek. Raději by dobrovolně zvolil smrt, než aby se od ní odloučil. Opatrně se postavil na první dřevěnou fošnu. Na zledovatělém prkně ztvrdla vrstva sněhu. Už dlouho na něm nezanechali žádnou stopu lidé ani zvířata. Poggio oběma rukama sáhl po lanech. Ve strži zakvílel poryv větru a shodil mu z hlavy baret. Červený samet zmizel v hlubině. Můstek se ve větru zlehka pohupoval. Poggio ucítil mírnou křeč v lýtkách a nutkání podívat se dolů. Přesto se pokoušel ulpět pohledem a soustředit veškerou pozornost na jeden bod nacházející se na opačném konci přechodu. Vtom spatřil, jak se na druhé straně objevila mezi stromy Florentina da Pistoia. Byla ještě dítě, měla na sobě stejné šaty ze světlemodrého taftu jako onoho rána v malé toskánské vesnici. I její pyšný výraz byl přesně takový, jaký si ho pamatoval. Otevřela ústa a očividně se chystala, že si jazykem olízne rudě namalované rty. „Nedělej to!“ zakřičel Poggio. Než si stačil uvědomit, co dělá, vkročil na most a rozběhl se po klesajících fošnách. Na posledním úseku mu podklouzla noha, pustil z ruky lano a natáhl prsty po Florentině. Zjevení se ale vrátilo pod ochranu stromů. Než měl Poggio opět pevnou půdu pod nohama, dívka zmizela. Uklouzl a po všech čtyřech se škrábal k místu, kde Florentina právě stála. Byla už pryč! „Přeskočilo ti, Itale?“ Vítr k němu z opačné strany zavál Oswaldův hlas. Poggio se znovu rozhlédl mezi stromy. Musel se ujistit, že to byl jenom přelud, jeho duševní fata morgána, sen. Ještě jednou se neubránil pocitu, že za mrazem popraskanou borovicí se mihlo něco modrého. Když tam ale spěšně zamířil, našel tam jenom neporušenou sněhovou vrstvu. Jestli sedl na lep nějakému přízraku, pak mu alespoň ten tajuplný úkaz pomohl dostat se na druhou stranu rokliny. 26
LOVCI KNIH.indd 26
27.5.19 12:49
Poggio se na chvíli zamyslel, jestli nemá Oswalda od přechodu odradit. Wolkenstein byl hřmotný muž, cvi čený ve vzpírání těžkých korbelů; byl spíše zvyklý uvelebit se na podnožce a spořádat spoustu masa, případně obluzovat ženy zpěvem. Udržovat rovnováhu na zledovatělých prknech, zatímco mu poryvy větru škubou šatem, určitě nepatřilo k jeho výjimečným vlohám. Poggio si přiložil ruce k tvářím a zakřičel: „Je to moc nebezpečné, Oswalde! Zůstaň tam!“ Ale hluboce by se mýlil ten, kdo by si myslel, že se tím Tyrolan nechá zastavit. Wolkenstein se postavil na fošnu a pomalu se sunul dopředu. Přitom se neodvažoval zvedat chodidla. Zdvižené špičky jeho promoklých kožených bot brázdily most a hrnuly před sebou sníh. Vločky se sypaly do hlubiny. „Neodhrnuj ten sníh!“ zakřičel Poggio. „Tolik to na něm neklouže!“ Ale Oswald už odhalil ledovou vrstvu. Ta se mu odměnila tím, že si začala pohrávat s jeho chodidly. Wolkenstein klouzal po prkně. Příliš pozdě se rozhodl, že nechce lávku pře cházet, a vrávoravě vykročil nazpět. Přitom ztratil rovnováhu a dopadl na lano. Ozval se praskavý zvuk, ale konstrukce vydržela – každopádně prozatím. Poggio přiskočil co nejblíž k můstku. Vykročit za Wolkensteinem se neodvážil. Prkna unesla jednoho muže, dokonce i takového jako Oswald. Dva by ale mohli způsobit, že se mrazem ztvrdlé lano přetrhne. Poggio natáhl k Wolkensteinovi ruku, ale Tyrolan byl příliš daleko. Ve vzdálenosti tří délek paže křečovitě svíral lano a zíral do propasti. Poryv vichru znovu zakvílel roklí a rozhoupal lávku. „Vrať se!“ zvýšil hlas Poggio a doprovodil svá slova odpovídajícími gesty, která, jak doufal, ukážou Wolkensteinovi cestu zpátky do bezpečí. Ale Tyrolan klečel na fošně a držel se lan jako námořník na potápějící se lodi. Poggio zafuněl. Znovu zavolal na nehybného muže, aby 27
LOVCI KNIH.indd 27
27.5.19 12:49