A N TO I N E D E S A I N T- E X U P É RY
Malý princ Přeložil Jiří Pelán
L P Czech Edition © Euromedia Group, a. s. Translation © Jiří Pelán, 2019 ISBN 978-80-7617-598-3
L W
Omlouvám se všem dětem, že jsem věnoval tuhle knížku dospělému člověku. Mám pro to vážnou omluvu: ten dospělý je nejlepší přítel, jakého na světě mám. Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý všemu rozumí, i knížkám pro děti. A mám i třetí: ten dospělý bydlí ve Francii a má tam hlad a je mu zima. Moc potřebuje, aby ho někdo utěšil. Jestli všechny tyto omluvy nestačí, pak tu knížku věnuji dítěti, kterým ten dospělý kdysi byl. Všichni dospělí byli nejdřív dětmi. (Ale jen málokteří si na to pamatují.) Své věnování tedy opravuji:
L W,
8
Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek. Bylo to v knize o pralesích, která se jmenovala „Příběhy, které se staly“. Ten obrázek představoval hada hroznýše, který polykal jedno divoké zvíře. Tady jsem ten obrázek obkreslil.
10
V knize se říkalo: „Hadi hroznýši polykají svou kořist celou, vůbec ji nežvýkají. Potom se nemohou hýbat a spí celého půl roku, než ji stráví.“ Hodně jsem přemýšlel o dobrodružstvích, která vás mohou potkat v džungli, a i mně se pak povedlo nakreslit pastelkou svůj první obrázek. Můj obrázek číslo 1 vypadal takhle:
Ukázal jsem své mistrovské dílo dospělým a zeptal jsem se jich, jestli jim můj obrázek nahání strach. Odpověděli mi: „Proč by nám měl klobouk nahánět strach?“ Můj obrázek nepředstavoval klobouk. Představoval hada hroznýše, který trávil slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hada hroznýše, aby to dospělí mohli pochopit. Vždycky se jim všechno musí vysvětlovat. Můj obrázek číslo 2 vypadal takto:
Dospělí mi poradili, abych nechal kreslení hadů hroznýšů, otevřených nebo zavřených, a abych se spíš zajímal o zeměpis, dějepis, počty a mluvnici. A tak jsem ve svých šesti letech opustil skvělou dráhu malíře. Odradil mě neúspěch mého obrázku číslo 1 a mého obrázku číslo 2. Dospělí sami nikdy nic nechápou a pro děti je únavné pořád dokola jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jinou práci a naučil jsem se pilotovat letadla. Létal jsem tak trochu po celém světě. A zeměpis, to je pravda, mi byl hodně užitečný. Uměl jsem na první pohled rozeznat Čínu od Arizony. To vám moc pomůže, když v noci zabloudíte. Jako letec jsem v životě navázal hromadu známostí s vážnými lidmi. Žil jsem hodně mezi dospělými. Poznal jsem je opravdu zblízka. Můj názor na ně to příliš nevylepšilo. Když jsem potkal nějakého dospělého, který se mi zdál docela bystrý, vyzkoušel jsem na něm svůj obrázek číslo 1, který jsem si pořád schovával. Chtěl jsem vědět, jestli je ten dospělý doopravdy chápavý. Ale on mi vždycky odpověděl: „To je přece klobouk.“ Pak už jsem s ním nemluvil ani o hadech hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se jeho uvažování. Mluvil jsem s ním o bridži, o golfu, o politice a o kravatách. A ten dospělý byl moc spokojený, že narazil na tak rozumného člověka.
11
12
Žil jsem tedy sám a neměl jsem ve skutečnosti nikoho, s kým bych si opravdu promluvil, až se mi před šesti roky stala nehoda v saharské poušti. Něco se mi porouchalo na motoru. A protože se mnou nebyl ani můj mechanik, ani pasažéři, odhodlal jsem se, že se pokusím tu náročnou opravu provést sám. Byla to pro mne otázka života a smrti. S vodou jsem mohl vystačit sotva týden. Prvního večera jsem usnul na písku tisíc mil od jakékoli obývané země. Byl jsem ještě osamělejší než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si tedy představit mé překvapení, když mě za úsvitu probudil podivný hlásek. Říkal: „Prosím vás… nakresli mi beránka!“ „Cože?“ „Nakresli mi beránka…“ Vyskočil jsem, jako by do mne uhodil blesk. Pořádně jsem si protřel oči. Pořádně jsem se podíval. A uviděl jsem malého, zcela neobyčejného človíčka, který si mě vážně prohlížel. Tady je nejlepší jeho podobizna, jakou jsem později svedl nakreslit. To se rozumí, má kresba zdaleka není tak úžasná jako
Tady je nejlepší jeho podobizna, jakou jsem později svedl nakreslit.
její předloha. Za to ale nemohu. Dospělí mi rozmluvili dráhu malíře, když mi bylo šest, a tak jsem se nenaučil nakreslit nic kromě zavřených a otevřených hroznýšů. Díval jsem se na to zjevení s očima vykulenýma údivem. Nezapomeňte, že jsem byl tisíc mil od jakéhokoli obývaného kraje. Ten můj človíček ale nevypadal jako někdo zbloudilý, ani mrtvý únavou, ani umírající hlady, žízní nebo strachy. On vůbec nevypadal jako dítě, které se ztratilo uprostřed pouště, tisíc mil od jakéhokoli obývaného kraje. Když se mi konečně vrátila řeč, vyhrkl jsem: „Ale… co tu děláš?“ A on mi znovu řekl, velmi tiše, ale jako by mluvil o velice vážné věci: „Prosím vás… nakresli mi beránka…“ Když je záhada příliš ohromující, netroufneme si neposlechnout. Jakkoli mi to všechno – tisíc mil od všech obývaných míst a v nebezpečí smrti – připadalo nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnicí pero. Ale vzpomněl jsem si, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem (trochu mrzutě) človíčkovi, že neumím kreslit. Odpověděl mi: „To nevadí. Nakresli mi beránka.“ Poněvadž jsem beránka nikdy nekreslil, udělal jsem mu jeden ze dvou obrázků, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A ke svému úžasu jsem slyšel, jak mi ten človíček říká: „Ne! Ne! Nechci slona v hroznýšovi. Hroznýš je moc nebezpečný a slon je kolohnát. U mne je všechno malé. Potřebuju beránka. Nakresli mi beránka.“
15
16
A tak jsem nakreslil:
Pozorně se podíval. Pak řekl: „Ne! Tenhle je už hodně nemocný. Nakresli jiného.“ Nakreslil jsem:
Můj přítel se mile usmál a řekl shovívavě: „Sám vidíš… to není beránek, to je beran. Má rohy…“ Tak jsem ještě jednou kresbu předělal:
Ale zavrhl ji jako ty předešlé: „Tenhle je moc starý. Chci beránka, aby žil dlouho.“ Abych to měl s krku a mohl se konečně pustit do motoru, načmáral jsem ve spěchu tenhleten obrázek.
A prohlásil jsem: „Tohle je bedýnka. Ten tvůj beránek je uvnitř.“ Ale dočkal jsem se velkého překvapení. Tvář mého mladého soudce se rozzářila: „Přesně takhle jsem ho chtěl! Myslíš, že pro takového beránka potřebuju hodně trávy?“ „Proč?“ „Protože u mne je to maličké…“ „Určitě to bude stačit. Dal jsem ti úplně maličkého beránka.“ Naklonil se nad kresbou: „Tak maličký zase není… A hele! On usnul…“ A tak jsem se seznámil s malým princem.
17
18
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, odkud přichází. Zdálo se, že malý princ, který mi kladl spoustu otázek, nikdy neslyší ty mé. Všechno mi časem odhalila slova, která byla vyslovena náhodou. Tak například když poprvé spatřil mé letadlo (své letadlo vám nenakreslím, protože pro mne je to moc složitý obrázek), zeptal se mě: „Co to je za věc?“ „To není věc. To létá. Je to letadlo. Je to mé letadlo.“ A byl jsem pyšný na to, co se ode mne dozvěděl. Totiž že létám. On vykřikl: „Cože? Ty jsi spadl z nebe?“ „Ano,“ řekl jsem skromně. „Jé, to je legrace…“ A malý princ se dal do moc pěkného zvonivého smíchu, který mě náramně popudil. Přeju si, aby lidé mé nesnáze brali vážně. Pak dodal: „Takže ty také přicházíš z nebe! Ze které jsi planety?“ Do záhady, odkud se vzal, najednou zasvítilo světélko, a já se rázně zeptal:
20
„Ty pocházíš z jiné planety?“ On ale neodpověděl. Díval se na mé letadlo a pomalu zavrtěl hlavou: „Na tomhle jsi vážně z moc velké dálky přiletět nemohl…“ A na dlouhou chvíli se zasnil. Pak vytáhl z kapsy mého beránka a zahloubal se do prohlížení svého pokladu. Můžete si představit, jak mi ta narážka na „jiné planety“ vrtala hlavou. Pokusil jsem se proto dozvědět víc:
„Odkud to tedy přicházíš, ty můj človíčku? Kde to je ,u tebe doma‘? Kam si chceš odnést mého beránka?“ Dlouze přemýšlel a mlčel, než mi odpověděl: „Na té bedýnce, cos mi dal, je bezvadné, že mu v noci poslouží jako domeček.“ „To jistě. A když mi hezky odpovíš, dám ti taky provaz, abys ho přes den mohl uvázat. A kolík.“ Návrh malého prince zjevně pohoršil: „Uvázat ho? Co je to za divný nápad!“ „Ale když ho neuvážeš, půjde, kam ho oči povedou, a zabloudí…“ Můj přítel se znovu rozesmál: „Ale kam by podle tebe šel?“ „Kamkoli. Přímo za nosem…“ Nato malý princ vážně poznamenal: „To nevadí, u mne je to tak maličké!“ A trochu posmutněle, jak se mi zdálo, dodal: „Kdo jde přímo za nosem, nikdy nedojde daleko…“
21