Issuu

Vnitrni hlas_001_003.qxp_Sestava 1 26.02.19 9:35 Strรกnka 3

BRIAN FREEMAN

Přeložil Jan Jirák

THE VOICE INSIDE Copyright © 2018 by Brian Freeman. All rights reserved. This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s. r. o. Translation © Jan Jirák, 2019

ISBN 978-80-7617-330-9

Pro Marcii

Jeden z nejnápadnějších rozdílů mezi kočkou a lží je v tom, že kočka má jen devět životů. Mark Twain

1 Frosta Eastona vytrhl z hlubokého spánku nejasný pocit, že něco není v pořádku. Dospěl k závěru, že půjde o začátek zemětřesení. Rázem měl modré oči široce otevřené. Rovnýma nohama vyskočil z pohovky, na které obvykle spal, a rázem stál v chladu svého domova na Russian Hill. Černobílý kocour Shack to vyrušení zaznamenal taky. Frost ho uviděl, jak nehybně stojí na konferenčním stolku, záda má prohnutá do oblouku a ocas naježený jak květ baobabu. Frost čekal, kdy se pod ním začne podlaha hýbat jako na nějaké pouťové atrakci. Tohle je San Francisco. Městem pravidelně otřásají ozvěny podzemních bouří. Většinou odezní, aniž způsobí nějaké škody, jenže když bylo Frostovi osm, zažil ničivé zemětřesení v Loma Prieta. Člověk nepozná, kdy se zase blíží něco opravdu velkého. Tentokrát ale Frost neviděl žádné příznaky blížících se otřesů. Postavička modrého anděla od jeho sestry, visící na háčku v arkýřovém okně, se vůbec nehoupala. Prázdná láhev od piva Sierra Nevada, kterou nechal stát na stolku, se nepohybovala směrem k okraji a nehodlala spadnout na zem. Tohle nebylo zemětřesení. To musí být něco jiného. Došlo mu, že vyrušení způsobil člověk. V domě byl cítit hořký cigaretový pach, jaký na člověka zavane, když na ulici projde kolem kuřáka. Shack, jinak vtělení bohorovného klidu, měl štíhlé tělo napjaté a vydával temné hrdelní vrčení, jako by upozorňoval, že tam mají vetřelce. Frost se podíval na skleněné dveře vedoucí na verandu a zjistil, že jsou pootevřené. Škvírou, širokou tak deset centimetrů, proudil dovnitř chladný vzduch.

BRIAN FREEMAN

To určitě nenechal otevřené on. Do domu se někdo dostal. Frost se přesunul ke dveřím na verandu a vyšel ven. Byla sobota, halloweenská noc, a od oceánu vanul studený a vlhký vítr. Město na svahu za zábradlím padalo strmě dolů, přes rovné střechy až k černé zátoce. Frost měl na sobě kalhoty od pyžama a triko s karikaturou Marka Twaina. Byl bos a hnědé vlasy, zpravidla sčesané dozadu, měl rozcuchané. Sevřel dlaněmi zábradlí a zaposlouchal se, ale zvuky napovídající, že by poblíž byl někdo na útěku, nezaslechl. Nikde neběžel motor auta. V hustém porostu pod sebou neviděl žádný pohyb. Vypadalo to, jako by se mu to jen zdálo, ale nebylo to tak. Shack proklouzl ven a přidal se k němu. Chytil Frosta drobnými prackami za kalhoty a pomocí vytažených drápků mu vyšplhal po noze a paži nahoru na rameno, jako by napodoboval King Konga. Když stál Frostovi za krkem, rozhlížel se odtamtud jako ze špice mrakodrapu Empire State Building. „Už jsem se ti někdy zmínil o tom, že ty tvoje drápy pěkně bolí?“ zeptal se ho Frost a ušklíbl se při pohledu na poškrábanou kůži. Shack předl a vůbec si stížností svého pána nevšímal, jako by svět byl už zase v naprostém pořádku. Ocasem švihl Frosta přes vousy a prackami chytal chomáče přeležených vlasů, které Frostovi trčely z hlavy. Společně se vrátili dovnitř. Frost zavřel dveře a Shack se elegantním skokem přenesl na pohovku. Frost potmě přešel obývacím pokojem, kolem kuchyně vstoupil do původní jídelny, kterou přeškolil na pracovnu, a vysokým oknem vykoukl ven. Green Street byla prázdná. Ve vchodu do činžáku na druhé straně slepé uličky se nikdo nekrčil. Sáhl do kapsy černé sportovní bundy, přehozené přes jednu ze židlí. Policejní odznak našel na místě. Pistole vězela v pouzdře. Frost ji vytáhl a se zbraní v ruce zkontroloval jeden po druhém všechny pokoje v prvním patře. Byl v domě sám. Přesto něco nebylo v pořádku. Pach cigaret mu prozradil, co se stalo. Někdo se vloupal dovnitř, nic si neodnesl a nic tu nenechal. Proč?

VNITŘNÍ HLAS

„Tak co, Shacku?“ zamumlal Frost, když sešel po schodech dolů, kde na něj kocour čekal. „Viděl jsi, kdo to byl?“ Shack se nevzrušeně otočil a odkráčel rovnou cestou k prázdné misce. Frost se za ním vydal do kuchyně a misku naplnil. Pak ote vřel chladničku a vytáhl láhev pomerančové šťávy. Stála uvnitř téměř opuštěná. Kromě ní tam nebylo skoro nic. Pokud ho nezachránil nějakým balíčkem bratr šéfkuchař, jedl Frost obvykle venku. Dům na Russian Hill osvětlovala jen matná zář města. Frost se vrátil do obýváku, odhrnul flísovou deku a posadil se na tvídovou pohovku pod arkýřovým oknem. Lokl si pomerančového džusu a láhev opět zašrouboval. Teď už byl naprosto vzhůru. Napadlo ho, že by si mohl číst – měl zrovna rozečtenou knihu Stephena Ambrose o Lewisově a Clarkově expedici napříč Severní Amerikou –, ale dospěl k závěru, že by se nejspíš nedokázal soustředit. Vtom pokoj zaplnilo drnčení budíku, které Frosta vyděsilo. Vycházelo z poličky vedle kuchyně, kde si Frost dobíjel mobil. Poznal melodii, kterou si do telefonu navolil na buzení. Byla hlasitá a neodbytná jako hulákání seržanta na cvičáku. Vždycky si nastavoval buzení na šest hodin, ale teď bylo o poznání dřív. Než stačil vstát a zvonění vypnout, rozeřval se další budík, tentokrát nahoře v patře. Hodiny v ložnici kvílely jak hasičská siréna a žádaly si pozornost. Přitom nebyl důvod, proč by se měly spustit. Frost nahoře nikdy nespal a celou dobu, co tu bydlel, tenhle budík ani jednou nenastavil. Načež se ozvaly další hodiny. Tentokrát šlo o budík v pokoji pro hosty, taky nahoře. A další budík, v třetím pokoji. Načež se spustilo rádio v kuchyni a začalo hlasitě nabízet diskusní pořad sanfranciské stanice KSFO. Frost vyskočil. „Co to má kruci znamenat?“ vyjekl. Nakonec se ozval ještě jeden budík, tenhle zněl jako varovný signál na železničním přejezdu. Zvuk přicházel z jídelny. Frost ani nevlastnil hodiny, které by uměly vydat takový zvuk. Stál tam, obklopen ohlušujícím sborem zvonků, bzučáků, rádií a alarmů, a sledoval, jak Shack zmateně lítá po schodech nahoru dolů.

BRIAN FREEMAN

Frost vykročil, aby budíky jeden po druhém vypnul. Když zvedl mobilní telefon, uviděl, jaký čas na něm jasnými číslicemi září do šera. 3:42. Při pohledu na to číslo mu ztuhla krev v žilách. Vzpomínky ho doslova ochromily. Než se dokázal vytrhnout z transu alespoň natolik, aby vypnul zvonění, uběhla dobře minuta. Pak vyběhl do patra, šňůry k hodinám v ložnicích vytrhal ze zásuvek a kuchyňské hodiny vypnul. Nakonec přistoupil k podivným hodinám v jídelně. Žertovný staromódní budík, jaké se prodávají o Halloweenu. Zprvu si ho ve tmě ani nevšiml. Budík nebyl jeho. Měl nahoře dva zvonky, k tomu oranžovočerný ciferník s namalovanou vydlabanou dýní a po stranách z něj trčela netopýří křídla. Ta se při zvonění hýbala nahoru dolů. Neznámý vetřelec mu tam nechal hodiny. Jakýsi podivný halloweenský koledník. Kladívko lítalo sem a tam mezi oběma zvonky. Tohle buzení bylo podstatně hlasitější než všechna ostatní. Frost nevěděl, jak to zarazit. Třásl přístrojem, mačkal tlačítka, točil knoflíky. Nic nezabíralo. Nakonec, to už mu hlava třeštila, hodil budík do dřezu a rozmlátil ho kladivem, které vytáhl ze zásuvky s nářadím. Zvonky konečně utichly, ale v uších mu drnčela jejich ozvěna. 3:42. Tohle nebyla náhoda, ani halloweenský žertík. Byla to připomínka. Výsměšná. Někdo přesně věděl, co ten časový údaj pro Frosta znamená a že mu dojde, jak je to důležité. Je úplně jedno, jak dlouhá doba mezitím uběhla. Přitom už to bylo pět let, co našli poslední oběť. A čtyři roky, co byl Rudy Cutter shledán vinným a dostal doživotí. Frost na to stejně nikdy nezapomene. 3:42. Je to čas, na němž se zastavily rozbité hodinky na zápěstí všech obětí. Ty hodinky – pokaždé jiné a pokaždé patřící předcházející oběti – tvořily krvavý řetěz propojující sedm žen, jež připravilo o život Cutterovo vražedné řádění. Jednou z nich byla i Frostova sestra Katie.

VNITŘNÍ HLAS

Tohle nebyla jen nevkusná hra. Tady šlo o něco jiného. Frost si uvědomil, že je mu stále chladno. Cítil průvan, a když se zaposlouchal, uslyšel tichounce pískat vítr. Skleněné dveře na ve randu byly zavřené, okna taky, ale jakmile dorazil do bíle vydlaždičkované vstupní haly, zjistil, že hlavní dveře do domu nejsou zaklapnuté. Proud vzduchu si s nimi pohrával, a tak se každou chvíli o pár centimetrů pootevřely a vzápětí zase přivřely. Prošel halou a trhnutím dveře rozrazil. Do ořechového dřeva dveří byl hluboko zabodnut jeden z Frostových dlouhých kuchyňských nožů – úplně stejný jako ty, které Rudy Cutter použil při všech svých vraždách. Kov štípající dřevo. Tohle slyšel? To byl ten těžký úder, který ho vzbudil? Špička nože probodávala malou pohlednici. Stejné si šlo koupit v desítkách obchodů se suvenýry dole v přístavu. Byla na ní předválečná černobílá fotografie slavné restaurace Cliff House stojící na ostrohu, který vybíhal do Tichého oceánu. Frostovi neušel význam toho místa. Cliff House se tyčil nad pískem a skalisky pláže Ocean Beach. Právě tam našel Katie na zadním sedadle jejího modrého Chevroletu Malibu. Frost si přinesl z domu latexové rukavice a opatrně nůž vytáhl. Nechtěl poškodit stopy, i když pochyboval, že nějaké najde. Rukou v rukavici uchopil růžek pohlednice a obrátil ji. Na prvním řádku adresy bylo napsané jeho jméno, ale ulice pod tím nebyla na Russian Hill. Místo toho tam uviděl nějaké místo v sanfranciské čtvrti Mission District. Někdo po něm chce, aby si tam zajel. Na pohlednici byl také vzkaz určený jen jemu. Jediná věta. Dokážeš žít se lží? Sotva o hodinu později zaparkoval Frost služební Chevrolet Suburban pod nadjezdem na dálnici 101. Duboce Avenue měl touhle dobou v podstatě pro sebe. I v San Francisku, městě, které nikdy nespí, panovala v půl páté mrtvá hodina. Noc už skončila, ale den ještě nezačal.

BRIAN FREEMAN

Frost vystoupil z auta. Pohledem prozkoumal okolí chabě nasvícené pouličními lampami. Masivní sloupy podpírající dálniční nadjezd byly ozdobeny nastříkanými malůvkami. Vítr honil po ulicí prázdný papírový kelímek. Za železným plotem uviděl Frost betonové rampy skateboardového parku, jenže byla tma, a tak tam žádní výrostci nerachotili prkny a nepředváděli akrobatické kousky. Znal tuhle oblast velmi dobře. Jeho starší bratr Duane stával s pojízdným občerstvením jen o pár ulic dál. Adresa uvedená na pohlednici byla na Mission Street, tedy za ním, ale on vykročil na opačnou stranu a zamířil k dlážděné uličce, jež vedla kolem prázdného parkoviště pod dálnicí. Stejně jako čas na budících v domě nebyla ani volba místa nahodilá. Už sem kdysi zavítal, a to jako jeden z desítek policistů, kteří pročesávali okolí ve snaze najít nějakou stopu po mladé ženě jménem Melanie Valouová. Oběť číslo sedm. Melanii bylo šestadvacet, napůl Francouzka, napůl Alžířanka, pocházela ze San Franciska stejně jako Frost. Rodiče měla docela zazobané, přesto vedla bohémský život, zpívala za spropitné po barech a experimentovala s katinonem a dalšími drogami, které si oblíbili stoupenci hnutí New Age. Měla dlouhé, zcuchané černé vlasy a pleť křídově bílou. Rty bledé, oči tmavé a zapadlé. Když před pěti lety 17. listopadu zmizela, byla oblečená do nevyžehlené béžové blůzy a džínové sukně ke kolenům, kterou si pořídila ve výprodeji. Bezpečnostní kamera bankomatu ji zachytila poblíž Tržiště a ulice Van Ness a pak už ji nikdo neviděl živou. Všichni předpokládali, že Melanie se vydala od banky na jih ke svému bytu v Mission District. Policejní důstojníci, včetně Frosta, křižovali čtvrtí s dívčinou fotografií v ruce, klepali na dveře, vyptávali se v tábořištích bezdomovců a nakukovali do zaparkovaných vozů. Touhle uličkou tehdy prošel Frost ve snaze najít nějakého svědka snad desetkrát, ale Melanii nikdo neviděl. Tedy, nikdo až na Rudyho Cuttera. Její tělo nakonec našli na Den díkůvzdání v kufru Hondy Accord poblíž Garfieldova náměstí.

VNITŘNÍ HLAS

Frost si pamatoval, jaká panika se tehdy zmocnila celého města. Sedm obětí během čtyř let. Sedm žen, kterým ozdobil hrdlo smrtící náhrdelník z krve v místech, kde jim pachatel prořízl krkavici. Všem obětem bylo mezi dvaceti a třiceti, ale jinak neměly nic společného. Právě proto bylo tak obtížné vražednou sérii rozluštit a právě proto se strach tak rychle šířil. Jedna byla bílá, druhá černá, další Hispánka, Číňanka. Jedna byla vysoká, druhá malá. Jedna při těle, druhá vyzáblá. Jedna bohatá, druhá chudá. Bydlely v nejrůznějších částech města od Stonestown přes Jižní pláž po Presidio. A měly jména jako Nina. Natasha. Shu. A Katie. Když byla zavražděna jeho sestra – pátá oběť –, Frost ještě v policejním sboru nebyl. Vystudoval práva, ale nikdy se tím neživil. Dělal řidiče taxíku. Kapitána rybářského člunu, který si lidé najímali na pláži. Průvodce v pevnosti Alcatraz. Neklidný, vysoký, pohledný, nezadaný. Rodiče trápilo, že nedokáže dát vlastnímu životu nějaký smysl, ale Katie to všechno změnila. Její smrt mu dala směr. Uplynulo šest let od chvíle, kdy našel na pláži její tělo, a mezitím se stal inspektorem v oddělení vražd. Opustil uličku a vydal se k Mission Street, kam ho poslala pohlednice přibodnutá ke dveřím. Chmurné představy mu napovídaly, co nejspíš najde na adrese, kterou někdo naškrábal pod jeho jméno. Další tělo. Osmou oběť. A přitom věděl, že je to nesmysl. Vraždění skončilo. Rudy Cutter sedí v San Quentinu a ven už se nikdy nedostane. Nad hlavou se mu rozpínala pavučina elektrických drátů městských trolejbusů. Noční stíny na Mission Street nabízely spoustu míst, kde se šlo schovat. Frost přemítal, jestli je jeho nezvaný noční host někde na dohled, jestli předpokládal, že se detektiv vydá po stopě, a teď sleduje, jaké dělá v pátrání pokroky. Frost kvapně vyrazil ulicí, pohledem kontroloval jednotlivé vchody do domů a bedlivě sledoval bezdomovce spící pod odrbanými dekami. Pár aut zaparkovaných u parkovacích hodin vypadalo opuštěně. Okna budov všude kolem byla tmavá. Neměl pocit, že ho někdo pozoruje, ale to nic neznamenalo.

BRIAN FREEMAN

Adresa z pohlednice byla o tři ulice dál. A vypadalo to tam úplně jinak, než očekával. Uviděl patrový dům, který by patřil spíš mezi pestrobarevné stavby v turisty vyhledávaných ulicích Haight a Ashbury. Průčelí bylo pokryté změtí psychedelických malůvek, mezi nimiž vynikaly dvě obrovské, upřeně hledící modré oči nade dveřmi. Okna z průsvitných skleněných cihel mu nedovolila nakouknout dovnitř. Vývěsní štít nad namalovanýma očima nabízel věštění z dlaně, kadidlo, bylinkové léky a erotické dárky. Neonový nápis nad okny hlásal Otevřeno. Frost moc dobře věděl, že je vyloučené, aby byl obchod v tuhle noční hodinu skutečně otevřený. Někdo na něj čekal. Opřel se do černých vstupních dveří, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. V potemnělé místnosti blikaly desítky svíček. Obchod voněl vanilkou. Podivná sbírka polic se zbožím zaplňovala snad každý čtvereční decimetr podlahy, takže se musel proplétat mezi keramickými Buddhy, svítícími řetězy s lampičkami ve tvaru červených papriček, barevnými karnevalovými náhrdelníky z umělohmotných kuliček, origami, vějíři a figurínami navlečenými do průsvitného či děrovaného spodního prádla, které vypadaly jako živé. Pak zahlédl úzký pult s pokladnou a za ním tygrovaně žíhaný závěs zakrývající vchod do zadní místnosti. „Haló?“ zavolal Frost. Vyčkával. Nikdo se neozval. Zkusil to znovu, hlasitěji. „Haló? Je tu někdo?“ Konečně se závěs poodhrnul, ale Frost nezaznamenal, že by někdo do obchodu vstoupil. Vzápětí ho překvapil hlas, který se ozval zhruba ve výši jeho kolen. „Vy musíte být ten polda.“ Frost se podíval dolů. Vedle pultu stál malý mužíček, něco přes metr vysoký a přinejmenším sedmdesátiletý. Byl úplně holohlavý, lebku měl hnědou jak sedlářská kůže a na tvářích šedivé licousy jako nějaký politik z devatenáctého století. Oblečený byl do hedvábného kimona v odstínu královské modři s vyšívanými zlatými draky. Na nohou měl rudé trepky s květy z našitých korálků.

VNITŘNÍ HLAS

Tohle je San Francisco, připomněl si Frost. Tady tě nemůže absolutně nic překvapit. „Říkal, že přijdete,“ oznámil mu mužíček. Zacouval za pult, vyškrábal se na vysokou stoličku, naklonil se nad pult a opřel si lokty o pokladnu. Teď měli oči ve stejné výšce. „Kdo to říkal?“ zeptal se Frost. „Ten chlápek, co mi dal dvě stovky, abych měl dnes v noci otevřeno.“ „A vy jste kdo?“ chtěl vědět Frost. „Jmenuju se Koperník,“ odpověděl trpaslík. „Jako ten hvězdář?“ „Já jsem ten hvězdář. Byl jsem jím v minulém životě.“ Když se Frostovi zvedly koutky úst do úsměvu, mužík dodal: „Je mi jasné, že kolem nás je spousta nevěřících Tomášů.“ „No, já nevím,“ pokrčil rameny Frost. „Kým jste ještě byl kromě Koperníka? Shakespearem?“ „Ve skutečnosti jsem byl čínskou konkubínou ve městě Dadu v období dynastie Ming.“ „Vážně? Člověk by řek, že váš mistrovský kousek s tím, jak se Země točí kolem Slunce, vám v příštím kole vynese lepší prémii.“ „Neposmívejte se věcem, kterým nerozumíte,“ napomenul ho mužíček. „Máte pravdu. Jste prostě Koperník. Tak kdo vám zaplatil dvě stě dolarů, abyste měl otevřeno uprostřed noci?“ „Neptal jsem se ho na jméno,“ odpověděl Koperník. „Platil hotově. To mi stačilo.“ „Jak vypadal?“ „Vysoký. No jo, nesmějte se, já vím, mně připadá vysoký každý. Na hlavě měl týmovou čepici sanfranciských Obrů a na očích veliký sluneční brýle, takže z obličeje jsem toho moc neviděl. Byl oblečený do bachratýho kabátu. Prostě ani nevím, jestli byl tlustý nebo hubený nebo jaký vlastně.“ „A co přesně chtěl, abyste udělal?“ vyptával se dál Frost. „Povídal mi, že mám otevřít obchod ve čtyři ráno a počkat, až se

BRIAN FREEMAN

objeví detektiv, který vypadá jako Justin Timberlake,“ odpověděl Koperník. „Děsná sranda,“ ušklíbl se Frost. „Upřímně řečeno, nemám ani tušení, o koho jde, ale intuitivně předpokládám, že tím myslel vás.“ „A jsem to já,“ přikývl Frost. „Co bude dál?“ „Teď vám mám předat tohle.“ Koperník otevřel hrací skříňku z třešňového dřeva, která stála na pultu. Okamžitě začala cinkavě vyhrávat valčík z muzikálu Kolotoč. Uvnitř byly ukryté dámské hodinky, které mužík uchopil drobnou ručkou a za sponu je zvedl do vzduchu. Pak natáhl ruku směrem k Frostovi a podal mu je. Než si je Frost vzal, oblékl si pár rukavic, pak vzal hodinky za řemínek a prohlížel si je. Byl to drahý a velice nápadný kousek. Ciferník měl tvar slzy a byl osázený diamanty, stříbrný řemínek zdobily rubíny a topasy. Frost ten tvar poznával. Jako všechno téhle noci i hodinky v něm měly vyvolat vzpomínky na události, jež se seběhly před pěti lety. Tohle byla přesná napodobenina hodinek, které patřily Melanii Valouové. Měla je na sobě v den, kdy zmizela. Kamera v bankomatu na rohu Tržiště a Van Nessovy třídy je zachytila na jejím zápěstí, třpytivé a blýskavé. Když se našlo Melaniino tělo, už strojek na ruce neměla. Všichni věděli, že hodinky se nakonec najdou, a to na zápěstí další oběti. Jako ve všech předcházejících případech. Frostova nadřízená Jess Salcedová povýšila snahu najít, kam Rudy Cutter hodinky schoval, na životní poslání. Cutterův dům několikrát prohledali, jenže bez výsledku. Nakonec ho ale přece dostala. Skrýš to byla naprosto geniální, malinká prohlubeň ve stropě nad požárním hlásičem, jenže Jess zahlédla pár zrnek z omítky zašlapaných do koberce a to v ní probudilo podezření. Když se jí podařilo dostat se prstem do dírky, Melaniiny hodinky byly na světě. Šlo o zásadní objev, který konečně dostal Rudyho Cuttera za mříže s doživotním trestem. Byl to zlom, který udělal přítrž vražed nému běsnění. „Tohle na mě má udělat dojem?“ zeptal se Frost. „Vím, o co

VNITŘNÍ HLAS

jde. Je to replika hodinek Melanie Valouové. Proč by mě to mělo zajímat?“ Koperník se rozesmál. Licousy se mu roztančily a na zubech měl fleky po čaji. „To není k smíchu,“ poučil ho Frost. „Není,“ připustil trpaslík. „Heleďte, nevím, čí to jsou hodinky, ani co má tohle všechno sakra znamenat. Ten chlápek mi řek, abych vám je dal, tak vám je dávám. Ale taky mi pověděl, co na to řeknete, a trefil se přesně. Proto jsem se smál. Prohlásil, že to označíte za kopii hodinek tý holky.“ „A co z toho?“ zavrčel Frost. „Mám vám říct, že to není kopie. Povídal, že falešný jsou ty druhý hodinky – ty, co jste našli. Poldové je tam prý narafičili.“

2 Frost nejel domů. Vydal se opuštěnými, tichými ulicemi na opačný konec města. Pořád ještě byla tma, do svítání zbývala hodina. Zaparkoval policejní Chevrolet Suburban na prázdném parkovišti, kde přes den autobusy vypouštějí turisty, aby mohli přejít po mostě Golden Gate. Poryvy větru od oceánu lomocovaly vozidlem. Vysoko nad vodami zátoky vykreslovala zamlžená světla obrysy mostu a kolem špic vysokých červených pilířů kroužily chuchvalce mlhy. Frost pozoroval auta šílenců, kteří v téhle nekřesťansky brzké hodině mířili na jih do města. Pro turisty byla tahle stavba symbolem San Franciska. Pro místní to byl prostě jen most. Znamenal placení mýtného a dopravní zácpy. Frost strávil ve městě celý život a věděl, jak je snadné přesytit se jeho půvabem. Čas od času se přiměl, aby se zastavil a podíval se na svůj domov očima cizince. Měl dny, kdy bylo těžké vymanit se z temnoty zvané policejní práce, a tehdy si musel připomínat, jaké měl štěstí, že se narodil zrovna tady. Dnes byl jeden z takových dnů. Rukou v rukavici svíral Melaniiny hodinky. Jejich váha prozrazovala pravé stříbro a jejich třpyt pravé drahokamy. Vypadaly jako ty původní – přesně jako hodinky, které bohatá žena, tedy Camille Valouová, koupila své dceři v nějakém zlatnickém obchůdku ve Švýcarsku. Ale i pokud byly pravé, pokud byly navlas stejné jako ty, jež nosila Melanie, stejně to musela být replika. Melaniiny hodinky přece našla Jess Salcedová u Rudyho Cuttera ve stropě. Melaniina matka Camille je u soudu identifikovala. K žádnému omylu nedošlo.

VNITŘNÍ HLAS

Obracel klenot v ruce. S mhouřením očí našel na zadním plášti drobounký francouzský nápis vyrytý do kovu. La rêveuse. Snílek. Ovšem v ženském rodě, což francouzština dovoluje. Původní hodinky, které Jess našla, neměly vzadu vyrytého nic. Toho by si Camille určitě všimla, sotva jí Jess hodinky ukázala. Ale fakt, že nápis je ve francouzštině – Camille se narodila v Lyonu –, Frosta znepokojoval. Hodinky nešly. Strojek nefugoval a přestal odpočítávat čas. 3:42. Opakoval si, že jím někdo manipuluje. Pohrává si s jeho mozkem. Věděl, kdo to je. Rudy Cutter, sedící za hradbami San Quentinu, nějak přišel na to, jak tohle celé zorganizovat. Cutter byl mazaný, cílevědomý chlápek, který trpělivě sledoval a zabil sedm žen a roky vodil Jess a celou sanfranciskou policii za nos. Tahle záhada nese pečeť jeho myšlení, kam se člověk podívá. Rudy Cutter. Před Melaniinou smrtí si Jess a Cutter hráli na kočku a myš. V případu, kterému tisk přezdíval vraždy u Golden Gate, byl Cutter hlavním podezřelým. Označení případu odkazovalo k faktu, že první oběť, Ninu Floresovou, našli právě tam, kde dnes Frost zaparkoval, ve stínu mostu Golden Gate. Stopa, díky níž se Jess podařilo Cuttera dostat, byla výsledkem obrovské kliky a mravenčí práce. Když jednu z obětí našli na hotelovém parkovišti poblíž ulice Na Plechárně, jakýsi turista poslal policii sadu videonahrávek, které pořídil v okolí během víkendového pobytu v době, kdy oběť zmizela. Jess nahrávky podrobně prozkoumala a prověřila poznávací značku každého vozidla, které v té době poblíž Plechárny parkovalo. Jedno auto, jedno jméno v ní rozeznělo varovný zvonek. Majitel vozu – osmačtyřicetiletý úředník sypající data do počítače Rudy Cutter – se už jednou v jejím vyšetřování objevil. Použil kreditku v bistru, kde pracovala Nina Floresová. Jess s ním tehdy, před třemi roky, mluvila, ale v té době neměla sebemenší důvod považovat ho za podezřelého. Byl prostě jen jedním z desítek zákazníků, jež po Ninině vraždě vyslýchala.

BRIAN FREEMAN

A stejný člověk zaparkoval auto poblíž místa, kde byla zneužita a zavražděna další oběť? Ne, na takové náhody Jess nevěřila. Rok pátrala po jakémkoliv důkazu, který by Cuttera s těmi vraždami spojil. Rok ho sledovala v naději, že ho přistihne, jak špehuje další oběť. Melanie Valouová přesto zemřela. Policie mu dýchala na záda, a Cutter dokázal znovu zabíjet a nenechat po sobě jedinou hmatatelnou stopu, která by ho ze zločinu usvědčila. Až do chvíle, kdy Jess našla ve stropě Cutterova příbytku Melaniiny hodinky. Frost si pohupoval hodinkami před očima, jako to dělávají hypnotizéři. Přemítal o vzkazu, který mu Koperník předal. Tohle jsou hodinky Melanie Valouové. Frost tomu nechtěl věřit. Nechtěl ani pomyslet na to, co to znamená, jestli je to pravda. Tohle je jenom trik. Hra. Případ vražd u Golden Gate se uzavřel před čtyřmi roky odsouzením Rudyho Cuttera. Oběti a jejich rodiny se dočkaly spravedlnosti. Katie se dočkala spravedlnosti. Když to teď začne zpochybňovat, nikdo mu nepoděkuje. Jen tím všem otevře staré rány a způsobí bolest. No jo, ale… Byly to hodinky, které dostaly Cuttera za mříže. Kdyby je Jess nenašla, Cuttera by nikdy nezatkli, natož aby ho odsoudili. Falešný jsou ty druhý hodinky – ty, co jste našli. Poldové je tam prý narafičili. Jestli je to pravda, tak narafičit je tam musela Jess. Frost vystoupil ze Suburbanu a vsunul hodinky do kapsy. Na tváři ucítil mžení. Černá bunda ho před poryvy větru moc nechránila. Přešel prázdný prostor před turistickým centrem a pokračoval dál po cestě, která vedla na most. Svižně kráčel dlouhými kroky. Auta přijíždějící od poloostrova Marin Headlands se vynořovala z mlhy jako přízraky. Když došel na most, otevřela se šedesát metrů pod ním temná hladina zátoky. Tady se vzduch dral úžinou od Tichého oceánu a nápor větru zesílil. Obrysy města a Východní zátoky byly lemovány špendlíkovými hlavičkami světel. Silnější osvětlení z lamp nad zábradlím vrhalo Frostovi pod nohy hluboké stíny. Stál na mostě sám. Napadlo ho, jestli si projíždějící řidiči říkají

VNITŘNÍ HLAS

Hele, skokan. Každým rokem se z mostu do hlubin vrhlo několik desítek nešťastných duší. Pro osamělé zoufalce byl most jako magnet. Vedle něj se ke špici prvního pilíře zvedalo mohutné závěsné lano. Frost šel tak dlouho, až se ocitl nad hlubokou vodou, a pak se zastavil mezi dvěma lucernami, aby byl co nejméně vidět. Naklonil se přes zábradlí a zadíval se dolů. Hnědé vlasy, obvykle sčesané dozadu, mu poletovaly před obličejem. Kůže ho pálila. Zalovil v kapse a sevřel hodinky do dlaně. Teď bude stačit, když je nechá proklouznout mezi prsty. Nikdo to neuvidí. Nikdo to nebude vědět. Strojek během pár vteřin dopadne na hladinu zátoky. Potápět se bude pomalu jako list klesající ve větru, ale nakonec doputuje na dno. Tohle byla nejhlubší část zátoky, od hladiny k písku na dně to bylo dobře sto metrů. Hodinky se nikdy nenajdou, nikdo nevznese nepříjemné pochyby ohledně důkazů v Cutterově procesu. Tajemství se potopí s hodinkami. Frost nebyl jediný, kdo věděl, že hodinky mají dvojníka. Někdo je přece musel najít a dovést ho k nim, to je jasné. Ten někdo by mohl vznést dotaz, kam se druhé hodinky ztratily, a Frost by měl nabídnout nějakou výmluvu. Třeba že je ztratil. Někdo mu je ukradl. Pár lidí bude mít možná podezření, že je za tím něco víc, ale bez samotných hodinek nebude moci nikdo dokázat, že exemplář, který Jess našla v Cutterově domě, je podvrh. Přběh vražd u Golden Gate tak skončí přímo tady, na mostě Golden Gate. To bude docela uspokojující ironie. Svíral hodinky v ruce. Ve tmě je sotva viděl. Byly lehké jak pírko, nevážily skoro nic. Pusť je. Nech je spadnout dolů. Jeden bezvýznamný střípek v moři. Uplynula minuta a Frost hodinky stále držel v ruce natažené nad hladinou, pod sebou neměly nic než vodu. Dvě minuty. Pak deset. Nad východními kopci začala žhnout obloha, jak se pomaličku blížil úsvit. Frostovi docházel čas. Potřásl hlavou. Jess mu vždycky říkala, že je skaut. Polda, co hraje jen podle pravidel. Nebyla to poklona. Hned první den mu vyložila, jak je to s „čárou“. Tedy s hranicí mezi hrou podle předpisů a drobnými zkratkami. Je to dilema, na něž každý polda dřív

BRIAN FREEMAN

či později narazí, a to ve chvíli, kdy se musí rozhodnout, jestli účel světí prostředky. Udělat správnou věc někdy znamenalo nechat zločince jít. A udělat něco špatného někdy zachraňovalo lidské životy. Vybavoval si, jak mu to Jess vysvětlovala: Ta čára nemá pokaždý stejnou barvu, není snadný si jí všimnout a nikdy nevíš, na který její straně právě stojíš. Pokud si právník nebo politik bude myslet, žes udělal levárnu, můžeš přijít o práci a nic s tím nenaděláš. Ale to neznamená, že bys ji neměl překročit, když víš, že musíš. Jestli ti v životě jde jen o to, abys dostával penzi, jdi dělat řidiče autobusu nebo tak něco. Teď Frost narazil na svou „čáru“. Nejsnazší a taky nejrozumnější by bylo pustit hodinky Melanie Valouové do hluboké vody. Stál tam otupělý zimou, slyšel v hlavě Jessin hlas a najednou věděl, že to neudělá. Dokážeš žít se lží? Takhle zněla otázka a on věděl, že odpověď je „ne“. Sevřel prsty kolem hodinek a strčil je zpátky do kapsy. Otočil se jako sebevrah, který si své rozhodnutí rozmyslel, a vydal se pryč z mostu.

Brian Freeman VNITŘNÍ HLAS Z anglického originálu The Voice Inside, vydaného nakladatelstvím Thomas & Mercer v Seattlu roku 2018, přeložil Jan Jirák Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 554. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz