Issuu

Č Á S T PRVNÍ

Bez_rozlouceni.indd 5

29.7.2019 12:32:14

PROLOG

Edinburgh, Skotsko Říjen 2015

Matka mé nejlepší kamarádky mi jednou řekla: „Člověk by si myslel, že po mnoha útocích zármutku už nebude lidské tělo schopné další smutek unést. Ale naše srdce mají odporně velkou výdrž.“ Protože je jednou z nejstatečnějších lidí, co znám, během dospívání mě její slova doprovázela. A zjistila jsem, že měla pravdu. Srdce většiny z nás jsou stavěna tak, aby zvládla ztrátu i zármutek. Ovšem nikdo neříkal nic o vině a litování ani o tom, jak vás tyhle dvě emoce mohou pronásledovat ještě dlouho po ztrátě. Nechtěla jsem, aby mě něco pronásledovalo. Kdo by to asi tak chtěl? Proto jsem předstírala, že se nic takového neděje, a plně se soustředila na svou práci. Tím nemyslím práci prodavačky v útulném butiku ve Starém Městě. To je na živobytí. A navíc jen tak tak. Kvůli tomu jsem teď měla zpoždění, protože jsem v butiku dělala přesčas. Brala jsem všechny přesčasy, co jsem mohla… pokud to nezasahovalo do mé druhé práce. Vlastně to není práce, je to něco mnohem důležitějšího. „Noro, mohla bys pomoct zákaznici?“ Ve dveřích se objevila hlava mé šéfové Leah. Dívala se do šatny, které říkáme místnost pro zaměstnance. „Kam jdeš?“ Hodila jsem si batoh na záda a prošla kolem ní. „Neza-

Bez_rozlouceni.indd 7

29.7.2019 12:32:14

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

pomeň, že dnes končím ve dvanáct. A už je pět minut po dvanácté.“ „Ale Amy tu ještě není.“ „Je mi líto, musím do nemocnice.“ Vykulila oči. „Aha. Co se stalo?“ Život se stal. „Ach, promiňte…“ U pultu stála holka a tvářila se otráveně. „Může mi někdo pomoct, prosím?“ Leah se otočila, aby se zákaznici věnovala, a já jsem využila té příležitosti a vyběhla z butiku, abych nemusela nic vysvětlovat. Vím, že moje šéfová pravděpodobně lituje, že mi tu práci dala. Najala dvě Američanky – Amy a mě. Ale pouze jedna z nás dostává naší národní reputaci přátelských extrovertů. Můžete hádat, která z nás to je. Ne že bych nebyla ve své práci dobrá nebo že bych nebyla přátelská. Jenom se s osobními záležitostmi nesvěřuju lidem, které ve skutečnosti neznám. Amy a Leah s tím nemají problém, říkají jedna druhé všechno – od oblíbené barvy až po popis schopností svých partnerů přivést je v pátek večer k orgasmu. Zatímco jsem od butiku stoupala do kopce a pospíchala po staré, kostkami dlážděné Královské míli, moje úzkost sílila. Byla to hloupost, protože děti tam, až dorazím, budou, ale nelíbila se mi představa, že přijdu pozdě. Za ty týdny, co tam chodím na návštěvy, jsem se neopozdila ani jednou. A navíc se ještě musím převléct. Udělám to, až tam dojdu, ale dřív, než mě kdokoli z nich uvidí. Edinburghu se přezdívá větrné město, a dnes tedy svému jménu dělalo čest – chovalo se, jako by proti mně napínalo síly. Šla jsem proti větru a cítila jeho ledový odpor. Z rozmaru mě napadlo, jestli se mi tím město nepokouší něco sdělit. Vzpomenu si v budoucnu na tento den a budu

Bez_rozlouceni.indd 8

29.7.2019 12:32:14

BEZ ROZLOUČENÍ

si přát, abych mu naslouchala a otočila se zpátky? Podobně divné myšlenky mi poslední dobou prolétaly hlavou často. Fantazírovala jsem. Ale ne jeden den v týdnu. Ne dnes. Dnešek je pro ně. Pospíšila jsem si a dvacetiminutovou trasu ušla za čtvrt hodiny. Zvládla bych to i za míň, kdyby nebylo toho zatraceného větru. Málem jsem dostala smyk, když jsem doběhla na oddělení, a sestry ke mně překvapeně vzhlédly, jakmile jsem se před jejich pracovištěm objevila zpocená a zadýchaná. „Dobrý,“ vydechla jsem na pozdrav. Jana a Trish se na mě usmály. „Netušily jsme, jestli dnes dorazíte,“ řekla Jana. Zazubila jsem se na ni. „Pouze nemoc nebo smrt by mi v tom mohly zabránit.“ Pochopila mě, uchechtla se a vyšla ze sesterny. „Všichni jsou ve společenské místnosti.“ „Kde bych se mohla převléct, než mě uvidí?“ Pobaveně potřásla hlavou. „Nevadilo by jim to.“ „Já vím.“ Pokrčila jsem rameny. „Alison je ve společenské místnosti, takže její soukromá koupelna je volná.“ Ukázala chodbou opačným směrem, než kudy se šlo ke společenské místnosti. „Děkuju, za dvě minutky budu připravená,“ slíbila jsem. „Už jsou tam. Oba dva,“ informovala mě Jana. Ulevilo se mi. Přikývla jsem a proběhla Alisoniným prázdným soukromým pokojem do koupelny. Dveře se za mnou zabouchly. Shodila jsem ze sebe svetr a džíny a pocítila slabý šum vzrušení v žaludku, jako vždycky když jsem s nimi měla trávit čas. A tady šlo o ně.

Bez_rozlouceni.indd 9

29.7.2019 12:32:14

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

Opravdu. „Jde o ně,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Natáhla jsem si zelené legíny a košili a právě se ji chystala zapnout, když se dveře koupelny najednou prudce otevřely. Jakmile jsem vzhlédla do známých očí, které na mě zíraly, ztratila jsem dech a ztuhla. Byl vysoký a ramena měl široká tak, že téměř vyplňoval celý prostor dveří. Pokusila jsem se otevřít ústa, zeptat se ho, co si jako myslí, že dělá, jenže když mi sjel pohledem z očí na rty a níž, slova mi zcela uvízla v hrdle. Prohlížel si mě dlouze a důkladně, od hlavy k patě a zase zpátky. Zastavil se na chvíli na mojí podprsence pod rozepnutou košilí, a když mi znovu pohlédl do očí, sálal z těch jeho žár. Tvářil se odhodlaně. Prolétla mnou směs strachu, vzrušení a nervozity, takže jsem konečně přestala být tak ztuhlá, když vstoupil do koupelny a zamkl za sebou dveře. „Co to děláš?“ Couvla jsem ke stěně za sebou. V očích mu pobaveně zajiskřilo, zatímco se ke mně pomalu plížil jako šelma ke kořisti. „Myslím, že Petr Pan nikdy tak sexy nevypadal.“ Naneštěstí mám slabost pro skotský přízvuk. Očividně, jinak bych neskončila tady, tak daleko od domova. Nicméně víc než to jsem si začínala myslet, že mám slabost pro něj. „Přestaň.“ Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila, jenže se k ní přitlačil hrudí a přikryl ji svou dlaní. Zírala jsem, jak je moje ruka oproti té jeho maličká. Po zádech mi přiběhl mráz a zalechtal mě až na prsou. Když se ten muž přiblížil o pár dalších kroků, až mezi námi stěží zůstal volný prostor, zatajila jsem dech. Je tak

Bez_rozlouceni.indd 10

29.7.2019 12:32:14

BEZ ROZLOUČENÍ

vysoký a já tak malá, že jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Hořelo mu v nich. Hořely pro mě tak jako ještě nikomu jinému. Jak tomu mám odolat? Přesto jsem věděla, že musím. Zamračila jsem se na něj. „Měl bys odejít.“ Místo odpovědi se ke mně celým tělem přitiskl a mnou projelo horko. V podbřišku jsem ucítila vzrušení. Začalo mě brnět mezi nohama. Bradavky mi ztuhly. Rozzlobená na své tělo i na něho jsem do něj strčila, ale stejně tak bych mohla tlačit do betonové zdi. „Tohle se vůbec nehodí,“ zasyčela jsem. Popadl mě za ruce, aby zabránil mému neúčinnému postrkování, a jemně, ale pevně mi je sevřel nad hlavou. Hruď se mi proti němu vzepjala, prsa mi natekla a zalapala jsem po dechu. S jasným úmyslem v tmavých očích se ke mně sklonil. „Přestaň.“ Zavrtěla jsem hlavou. Můj chladný tón se mi nelíbil, přesto jsem pokračovala: „Nebudu tu hrát tvému divochovi divošku.“ Rty mu zacukaly. „To je škoda. Často si upíráš, po čem toužíš?“ „Ne, ale přemýšlím hlavou, ne vaginou.“ Zasmál se a jeho teplý dech mi ovanul rty. Líbilo se mi, když se smál. Dělalo mi radost, když se mi povedlo ho rozesmát. Potřeboval smích víc než cokoli jiného. Ten zvuk mě vzrušoval, vnitřnosti se mi svíraly rozkoší. A uvědomila jsem si, že mě nepodvádí jenom mé tělo, ale taky srdce. Jako by mi to viděl na očích, pustil jednu moji ruku, aby mohl přitisknout chladné prsty na moje ňadro, na mé

Bez_rozlouceni.indd 11

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

srdce. Při tom intimním, omamném dotyku jsem zalapala po dechu. „Napadlo tě někdy přemýšlet touhle věcí?“ zeptal se. „Pokud vím, moje levé ňadro moc velký myslitel není,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Zakřenil se. „Víš, jak to myslím, Skřítku.“ „Neříkej mi tak.“ Zatvářil se zamyšleně a poznamenal: „Myslel jsem, že jsme kámoši.“ „Byli jsme. Jenže pak jsi mě přišpendlil ke stěně koupelny.“ „Díky za připomenutí.“ Znovu mě popadl za volnou ruku a přitiskl ji zpátky ke zdi k té druhé. Když mi v očích zlostně zablesklo, řekl: „Kdybys byla opravdu naštvaná, vzpírala by ses.“ Zrudla jsem. „Bylo by to marné. Jsi obr.“ „Pustil bych tě. Víš, že jo. Nelíbilo by se mi to, ale pustil bych tě… jestli tohle nechceš?“ Mlčky jsme zírali jeden na druhého. Jeho obličej byl tak blízko, že jsem v jeho zelených očích viděla malé žluté ﬂíčky. V takových chvílích jsem zapomínala, kde jsem. A kdo jsem. A co bych pro něj správně měla udělat. Ani jsem si neuvědomila, že se k němu natahuju, dokud na to neupozornil. „Proč s tím bojuješ, když to chceš?“ Proč s tím vlastně bojuju? „Noro?“ Zavřela jsem oči, abych ho neviděla a abych si vzpomněla, proč proti tomuhle bojuju. „Protože –“ Prudce přitiskl rty na moje ústa a umlčel mě. Překvapení se proměnilo v instinkt. Polibek jsem mu oplácela, vycházela mu jazykem vstříc, napínala se proti jeho rukám, které mi svíraly zápěstí, nechtěla jsem mu však

Bez_rozlouceni.indd 12

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

uniknout. Toužila jsem omotat paže kolem něj, zabořit mu prsty do vlasů. Zalilo mě horko, jako by mě polil benzinem a u nohou mi založil požár. Vyšlehl jako blesk, až jsem byla celá v plamenech. Tak velký žár, tak velká touha, všeho bylo příliš. Měla jsem chuť servat ze sebe oblečení. Měla jsem chuť servat ho z něj. Jenže pak polibek přerušil, odtáhl se a vítězně se na mě zadíval. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdyby se to stalo kdykoli jindy, vynadala bych mu do namyšlených parchantů. Místo toho jsem si vzpomněla, proč přesně bychom tohle neměli dělat. Ať už spatřil v mém výrazu cokoli, přimělo ho to uvolnit moje zápěstí. Spustila jsem ruce, on však neustoupil. Čekal s rukama položenýma na mých úzkých ramenou. Něco v jeho očích rozdrtilo mou obranu. Zalila mě něha a najednou jsem ho hladila po tváři, cítila na kůži jeho strniště. Žár uhasil smutek. „Je pryč,“ pronesla jsem jemně. „Dokonce ani se mnou na to nedokážeš zapomenout, ani já tě nedokážu rozptýlit.“ V jeho očích bojovala s touhou nesnesitelná, bezútěšná muka. Pomalu sklouzl rukama z mých ramen a položil mi je kolem pasu. Mírně mnou trhl a já se o něj opřela a sevřela ruce na jeho hrudi. Jeho tichá, trýznivá slova se mi zaryla do duše. „Ale můžeš se o to pokusit.“

Bez_rozlouceni.indd 13

29.7.2019 12:32:15

1. KAPITOLA

Donovan, Indiana Červenec 2011

Moc se mi nechtělo jít domů. Do nosních dírek mi proudil pach smaženého jídla a bála jsem se, že po určité době už ten smrad ze svého těla a vlasů nikdy nedostanu. A přesto se mi nechtělo jít domů. „Mějte se pěkně,“ řekla jsem posledním zákazníkům a podala jim hamburger a hranolky. Odstoupila jsem od pultu a přitáhla Mollyin pohled. Stála u nápojového automatu a plnila si velký kelímek limonádou. Ušklíbla se. „Proč jsem souhlasila, že budu dělat přesčas?“ Uculila jsem se na ni a chtěla zakřičet: Vezmu to za tebe! Místo toho jsem jí připomněla: „Protože šetříš, aby sis koupila tu kraksnu od Laurie.“ „No jo, vlastně. Velký sny.“ Uchechtla jsem se. „Větší než moje. Já se pořád vleču po svých.“ Ukázala jsem na svoje nohy. „Jo, a díky tomu bude tvůj zadek dál odolávat gravitaci.“ „On odolává gravitaci?“ Koukla jsem na něj. „Vážně? A já si myslela, že neexistuje.“ Molly se zakřenila. „Ale ne, máš zadek roztomilej jako knoﬂíček, jako seš celá ty. Malá, sladká, srdcovitá prdelka.“ „Věnuješ mému zadku až moc pozornosti.“ „Jde o porovnávání a sledování rozdílů,“ namítla a uká-

Bez_rozlouceni.indd 15

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

zala na svůj. „Celá tvá prdelka by se vešla do jedné mojí půlky.“ „Ehm… mohl bych si objednat?“ Ohlédly jsme se na jejího zákazníka, mrzutého prváka, který na nás zíral, jako bychom vylezly z jeskyně. „Tak čau zítra,“ řekla jsem Molly, ale než jsem zmizela za rohem, naklonila jsem se zpátky a zavolala na ni: „A mimochodem, za tvůj zadek bych zabíjela. A za tvoje prsa taky. Jen abys věděla.“ Kamarádka se na mě zářivě usmála a já jsem se odporoučela do šatny. Doufala jsem, že jsem jí aspoň malinko zlepšila den. Molly je svým vlastním způsobem roztomilá, ale dělá si až moc velkou hlavu se svou váhou. V zadní části budovy jsem ze skříňky popadla svoje věci a snažila se setřást vinu, kterou jsem cítila, protože jsem tu radši chtěla roznášet hranolky než jít domů. To mluví za vše. O mně nebo o mém životě, nevím, co z toho. Nejsem si ani jistá, jestli je v tom rozdíl. Pracovat na půl úvazku v rychlém občerstvení není rozhodně to, o čem bych snila, že budu dělat, až dokončím střední školu. Přesto jsem tušila, že mě to čeká. Zatímco všichni ostatní plánovali jít na vysokou nebo cestovat, já jsem patřila mezi nemnoho těch, kteří si ani jedno z toho nemohli dovolit. Je mi osmnáct a jsem v pasti. Mojí nejlepší kamarádkou je Molly. Sehnala mi tuhle práci, protože tady dělala o víkendech už dva roky. Teď pracuje na plný úvazek. Přestože o tom žertuje, Molly nikdy velké sny neměla. Nevím, jestli to prostě v sobě nemá, jestli je líná, nebo je to něčím jiným. Jediné, co vím, je, že nenávidí školu. Zdá se spokojená s tím, že pracuje v rychlém občerstvení a žije u rodičů, protože nikdy nepřemýšlela o budoucnosti. Vždy žila přítomností. Já oproti tomu, myslím na budoucnost pořád.

Bez_rozlouceni.indd 16

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

Školu jsem měla ráda. Spokojená tu ovšem nejsem. Lezla na mě klaustrofobie, ale zahnala jsem ji. Někdy mívám pocit, jako by mi na hrudi sedělo snad padesát lidí a vysmívali se mi. Potlačila jsem to a popadla svou kabelku. Je čas jít domů. Jak jsem procházela přední částí restaurace, křikla jsem na Molly na rozloučenou a v duchu sebou škubla, když jsem u stolu poblíž dveří uviděla sedět Stacey Dewittovou s bandou kamarádek. Přimhouřila na mě oči a já jsem uhnula pohledem. Moje sousedka je o pár let mladší než já a kdysi dávno žila v iluzi, že jsem něco, co jsem nebyla. Nevím, kdo z nás dvou je víc zklamaný, že pracuju v rychlém občerstvení – jestli Stacey, nebo já. Toužila jsem po tom, aby ten den byl už za mnou, a tak jsem zatlačila do dveří a nejprve si nevšímala dvou chlápků venku, co spolu z legrace zápasili. A to až do chvíle, kdy jeden strčil do druhého a ten do mě narazil dost velkou silou, abych skončila na prašné cestě. Pád na zem mě překvapil tak, že mi okamžik trvalo, než jsem ucítila bolest v levém koleni a bodnutí v dlaních. Najednou mě obklopily hlasy. „Ach, sakra, promiň.“ „Si celá, holka?“ „Poď, pomůžu ti.“ „Nestarej se, pomůžu jí sám, ty osle.“ Silná ruka mě popadla za paži a jemně mě zvedla na nohy. Vzhlédla jsem ke klukovi, který mě držel, a zůstala stát na místě nejen kvůli jeho ruce na svém bicepsu, ale i díky starosti v jeho tmavých očích. Nevypadal o moc starší než já – byl vysoký, se šlachovitou, štíhlou postavou typickou pro mládí.

Bez_rozlouceni.indd 17

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

„Tu máš kabelu. Omlúvám se za to.“ Ten druhý mi podal kabelku. Rozuměla jsem jeho slovům, zmátl mě však způsob, jak je říkal, jejich cizí přízvuk, a tak jsem vyhrkla: „Cože?“ „Mluv pořádně. Nerozumí ti.“ Ten, který mě ještě pořád držel, šťouchl do svého kamaráda. Pak se podíval zpátky na mě. „Jsi v pořádku?“ Jeho slova teď zněla pečlivěji, mluvil pomaleji a srozumitelně. Jemně jsem mu vytrhla paži a přikývla. „Jo.“ „Opravdu se omlouváme.“ „Jasně. Nic hroznýho se nestalo. Škrábnutí na koleně mě nezabije.“ Škubl sebou a zadíval se na moje koleno. Pracovní kalhoty jsem měla zaprášené a špinavé. „Kruci.“ Když vzhlédl, poznala jsem, že se chystá znovu se mi omluvit. „To nic.“ Usmála jsem se. „Opravdu, nic mi není.“ Oplatil mi úsměv. Byl nakřivo a roztomilý. „Jsem Jim.“ Napřáhl ke mně ruku. „Jim McAlister.“ „Jste Skotové?“ zeptala jsem se, nadšená z té představy, a potřásla mu mozolnatou rukou. „Jo,“ odpověděl jeho kamarád a taky mi nabídl ruku. „Roddy Livingston.“ „Já jsem Nora O’Brienová.“ „Iroameričanka?“ Jimovi v očích zajiskřilo pobavením. „Víš, jsi jedna z mála lidí, co jsme v Americe potkali, která uhádla, odkud jsme. Tipovali nás na…“ „Iry,“ skočil mu do řeči Roddy, „Angličany a nezapomínej na Švédy. To mě rozsekalo.“ „Omlouvám se za svoje krajany,“ žertovala jsem. „Doufám, že jsme vás moc neurazili.“ Jim se na mě zazubil. „Vůbec ne. Jak jsi poznala, že jsme ze Skotska?“

Bez_rozlouceni.indd 18

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

„Šťastný tip,“ přiznala jsem. „Moc lidí z Evropy do našeho malého města nezavítá.“ „Jsme na výletě,“ vysvětlil Roddy. Měl bohatou kštici vlnitých ryšavých vlasů, byl vyšší než já (což je většina lidí), ale menší než jeho kamarád. Zatímco Roddy byl středně vysoký a statný, Jim byl čahoun s postavou závodního plavce. Měl opálenou pleť, tmavé vlasy a hnědé oči s hustými řasami. Celou dobu, co mi jeho kamarád vysvětloval, kde nejdál už byli, se na mě Jim upřeně díval. Začala jsem se pod jeho pohledem červenat, nikdy dřív jsem totiž nezažila, že by se na mě někdo tak intenzivně zaměřil, natož nějaký Skot. „Vlastně mě napadlo,“ přerušil Jim svého kamaráda, když řekl, že odsud zítra odjíždějí, „že bysme tu mohli zůstat krapet dýl.“ Mluvil ke mně a roztomile se na mě uculil. Flirtuje se mnou? Roddy si odfrkl. „Aha, jo? Po pětiminutovém setkání?“ „Jo.“ Zcela mě zaskočilo, že nějaký cizinec odloží svůj odjezd z Donovanu, aby mě znovu viděl, když jsme si zatím vyměnili jen několik slov. Usmála jsem se. Bylo to hloupé a smělé a hrálo to na mou tajnou romantickou strunu. Úplně mimo můj jednotvárný život. Asi proto jsem odhodila opatrnost. „Už jste byli u jezera?“ Jimovi se rozzářil obličej. „Ne. Nabízíš, že mě tam vezmeš?“ „Vás oba.“ Zasmála jsem se, když jsem mu připomněla, že tu má kamaráda. „Rybaříte?“ „Já jo.“ Roddymu se nápad zůstat tu najednou líbil mnohem víc. „Já ne. Ale jestli tam budeš ty, na ničem jiném nezáleží.“

Bez_rozlouceni.indd 19

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

Okouzlující. Začervenala jsem se a překvapil mě, když přistoupil o krok blíž. Zdálo se, že ho to překvapilo taky, jako by se pohnul nevědomky. „Sakryš, celú dobu se budu cítit jako páté kolo u vozu, to ne.“ Roddy se začal vzpírat. Jim se zakabonil, ale než mohl říct něco, kvůli čemu by se pohádali, vložila jsem se do toho. „Srazil jsi mě na zem,“ připomněla jsem Roddymu. „Jsi mi zavázanej.“ Povzdychl si, ale povytáhl koutek úst. „Fajn.“ „Už musím jít domů,“ oznámila jsem a neochotně o krok ustoupila. Jim sledoval můj pohyb a já jsem se cítila trochu jako laň chycená ve světle reﬂektorů. Opravdu na mě zíral hodně odhodlaně. Najednou jsem netušila, jestli mám být nadšená, nebo si radši dávat pozor. „Kde se sejdem?“ Další směnu budu mít až zítra odpoledne. Budu muset zalhat rodičům a říct jim, že jsem neměla na vybranou a musím dělat přesčas. „Tady. V devět ráno.“ „V devět ráno? Nevím –“ Jim kamarádovi připlácl dlaň na ústa a zakřenil se na mě. „V devět, platí. Tak zatím, Noro O’Brienová.“ Přikývla jsem a otočila se. Svrbělo mě na zátylku, jeho oči jsem cítila v zádech celou cestu po Hlavní třídě směrem na jih. Ta se táhne středem Donovanu asi šest kilometrů, je rozdělená na severní a jižní část. Většina podniků ve městě se nachází na severním konci, úplně na okraji Fosterova veterinární ordinace, hned za základní a střední školou. Je tu spousta malých ﬁrem – Wilsonova tržnice, advokátní kancelář Montgomery a synové, pizzerie – a pak známé řetězce jako čerpací stanice nebo ta malá červenobílá budova, kde pracuju já, a tak dál. Jižní část je především obytná.

Bez_rozlouceni.indd 20

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

Ze Severní jsem pak odbočila doprava do ulice West Sullivan, kde bydlím v malém přízemním třípokojovém domě, který se snažím udržovat v pěkném stavu, jak to jenom jde. Cesta z bistra domů mi trvá patnáct minut. Když jsem se přiblížila k domovu, povzdychla jsem si, protože trávník už zase o kus povyrostl. Nás pozemek je jedním z nejmenších v téhle čtvrti. Většina domů je tu jednopatrových s hezkými verandami. My verandu nemáme. Jen světle šedý kvádr s tmavě šedou střechou. Kolem malých oken jsou ale pěkné bílé okenice. Každý rok jim dopřeju nový nátěr. Navzdory tomu, že byly všechny budovy v Donovanu postaveny tak, aby měly kolem sebe dostatek prostoru a spoustu světla, na náš dům sotva nějaké dopadne, protože na trávníku roste ten největší strom široko daleko. Brání světlu, aby proniklo do okna mojí ložnice. „Jdeš pozdě.“ Když jsem vstoupila dovnitř, máma si ztěžka povzdechla a prošla kolem mě. Dívala jsem se, jak si bere z věšáku na stěně kabát. Trhla za něj tak prudce, že vyrvala háček ze zdi. Znovu si povzdechla a střelila po mně očima. „Myslela jsem, že to opravíš.“ „Večer to udělám.“ Vyzula jsem si boty. „Najedl se a dívá se na sport.“ Máma si oblékla kabát a ztišila hlas. „Má blbou náladu.“ On někdy blbou náladu nemá? „Jasně.“ „V lednici máš zbytek jídla.“ „Zítra dělám přesčas,“ oznámila jsem, než mohla odejít. Její výraz se napjal. „Myslela jsem, že přesčasy dělat nebudeš, ne? Potřebujeme tě tady.“ „A taky potřebujeme tu práci. Jestli nebudu dělat přesčasy, najdou si někoho, kdo je dělat může.“ Lhala jsem,

Bez_rozlouceni.indd 21

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

poprvé v životě. Při tom podvodu mě zabolelo na hrudi. Ovšem moje nadšení, že odsud vypadnu s klukem, který se na mě dívá, jako bych byla něco zvláštního, bylo příliš velké, než aby s tím ta ošklivá bolest mohla soupeřit. „Ježíši,“ vyštěkla máma. „Mám dvě práce, zatraceně. Noro, dobře víš, že nemám čas být doma.“ Kousla jsem se do rtu a zahořely mi tváře. Cítila jsem se hrozně. Ne však dost hrozně, což bylo pěkně sobecké. „No nic. Budeme muset požádat Dawn, aby na něj čas od času dohlídla.“ Dawn je naše sousedka – žena v domácnosti, která je k nám laskavá. „Končíš v šest?“ Přikývla jsem. „Tento týden ještě přesčas nemám, takže skončím zítra ve dvě.“ „A dnes?“ Máma pracuje pět nocí v týdnu jako barmanka u Ala a na částečný úvazek pět dní v týdnu jako servírka u Geeny. „Přijdu domů okolo půl druhé.“ Táta obvykle vyvádí, když se máma vrátí domů, což znamená, že asi neusne dřív než ve tři ráno. A v sedm ráno musí zase vstávat, aby stihla ranní směnu v bistru, která jí začíná v osm. Nemuselo by to tak být. Mohla bych pracovat na plný úvazek během dne a máma dělat jen noční směny, nebo naopak, a fungovalo by to. Jenže stejně jako já, ani ona nechce zůstávat doma. Pracuje bez přestávky celý můj život. Dívala jsem se za ní, jak odchází, a vzpomínala, jak moc mě to dřív bolelo. Teď už to tak nebolí. Ve skutečnosti jsem se obávala, že jsem ohledně toho už otupěla. „To seš ty, Noro?“ zavolal táta.

Bez_rozlouceni.indd 22

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

Našla jsem ho v obývacím pokoji, kolečkové křeslo stálo před televizí. Oči měl přilepené k obrazovce, a dokonce ani nevzhlédl, když vyštěkl: „Jdeš pozdě.“ „Já vím. Omlouvám se. Potřebuješ něco?“ Ohrnul na televizi ret. „Jestli něco potřebuju? Bůh se už sakra dávno rozhodl, že potřebuju míň než všichni ostatní.“ V duchu jsem si povzdychla, protože od něj poslouchám pořád totéž dokola už od jedenácti. Sklopila jsem oči na jeho levou nohu. Nebo spíš na to, co z ní zbylo. Před sedmi lety mu ji v koleně amputovali. „Něco k pití?“ „Už mám.“ Otráveně po mně střelil pohledem. „Zavolám tě, když budu něco potřebovat.“ Jinými slovy se mám ztratit. S radostí. Našla jsem zbytek těstovin, které máma uložila do lednice, a vyklopila je na talíř. Sním si je studené. Hleděla jsem na dveře kuchyně, jež jsem nechala otevřené pro případ, že by na mě volal. Než šlo všechno do háje, sotva si vzpomínám, že by na mě táta někdy křičel. Teď kvůli něčemu křičí pořád. Překvapivě na mě nevolal a mohla jsem sníst studené těstoviny v klidu. Poté co jsem umyla nádobí, které tu pro mě máma nechala, jsem vytáhla nářadí a přidělala háček na jiné místo na stěně v předsíni. Původní díru jsem zatmelila. Osprchovala jsem se a přinesla tátovi další pivo. „Dnes už poslední,“ připomněla jsem mu. Doktor říkal, že by neměl vypít za den víc než dvě. Vztekle na mě pohlédl. „Jestli budu chtít další pivo, tak si sakra dám další pivo. Nemám nic. Jenom tu sedím a hniju, koukám na tvůj zatracený polomrtvý obličej, sle-

Bez_rozlouceni.indd 23

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

duju tvou matku, jak vychází ze dveří častěji, než vchází dovnitř, a ty mi chceš vzít jedinou radost v životě, co mám. Dám si do prdele – Neopovažuj se odejít, holčičko!“ Když má záchvat vzteku, nedá se s ním nic dělat. Někdy když ke mně takhle mluvil, jsem ho chtěla přerušit a bez ustání mu řvát do obličeje. Kdyby mi po pěti minutách nedošel dech, stejně by se to pořád nevyrovnalo tomu, kolikrát mi tenhle chlap plivl do tváře. Nezavřela jsem dveře své ložnice úplně pro případ, kdyby mě znovu volal. Hlasitost televize zesílila. Opravdu hodně. Ale ne dost na to, abych se tam vrátila a požádala ho, aby ji ztlumil. Vytěsnila jsem ho – v tom už jsem dobrá – a zadívala se na svou svatyni. Moje ložnice je malá. Kromě postele tu moc věcí není – malý psací stůl a šatní skříň na pár kousků oblečení, co mám. Několik knih, žádná hromada. Většinu si půjčuju z knihovny. Většinu. Ne všechny. Ne ty, co jsou ukryté v mém pokoji. Dřepla jsem si a zpod postele vytáhla starou krabici od bot. Opatrně jsem ji položila na přehoz na posteli. Pomalu jsem ji otvírala, jako by šlo o poklad. Při pohledu na moje věci mě zalil klid. Ležely v ní knihy poezie a divadelní hry, které jsem si koupila z druhé ruky přes internet a ukryla, aby máma neviděla, na co „mrhám“ penězi. Nemyslím si, že jde o zbytečné utrácení. Zdaleka ne. Vytáhla jsem hromádku a pohladila odlupující se obálku Zkoušky ohněm od Arthura Millera. Pod ní ležel Doktor Faustus a Romeo a Julie. A pak ještě Večer tříkrálový, Othello, Hamlet a Macbeth. Shakespeara miluju. V jeho podání i ty nejběžnější pocity, nejobyčejnější myšlenky znějí velkolepě. Navíc psal o nejsložitějších, temných emocích

Bez_rozlouceni.indd 24

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

krásným a pohlcujícím způsobem. Moc jsem toužila vidět jeho hry jako živé představení. Moc jsem toužila si v jedné z jeho divadelních her sama zahrát. O tom nemá nikdo ponětí. Dokonce ani Molly. Nikdo netuší, že mám divoké představy, že budu herečkou, že stanu na divadelních prknech. Vysmáli by se mi. A plným právem. Když jsem byla malá, patřila jsem k amatérské divadelní skupině, ale musela jsem s tím přestat, jakmile táta přestal být schopen starat se sám o sebe. Nikam dál jsem se s divadlem nedostala. Ovšem líbilo se mi to. Líbilo se mi ponořit se do života někoho jiného, do jiného světa, vyprávět příběhy, které drží diváky v napětí. A ten závěrečný potlesk. To tleskání rukou. Bylo to jako obrovské objetí, jež mi vynahrazovalo objetí od mámy, kterého se mi nedostávalo. Svalila jsem se na postel a kvůli té myšlence si vynadala. Máma není špatný člověk. Udržovala nám střechu nad hlavou, dávala mi najíst, šatila mě. Neměla na mě moc času, protože tvrdě pracovala. Takový je mámin život. Neměla bych se na ni kvůli tomu zlobit. Škubla jsem sebou, protože mě vyrušil řev diváků na sportovním utkání, které táta sledoval. A teď k němu… Nevím, jestli cítím vztek. Možná jsem spíš rozhořčená. Je hrozné cítit k němu odpor, to vím. Občas si myslím, že nejsem moc milá osoba. Vrátila jsem všechno zpátky do krabice, zavřela ji a pokusila se utišit tu bolest v hrudi a ten strašný, užírající pocit, který mám v žaludku už hodně dlouho. Popadla jsem knihu, kterou jsem si vypůjčila, pohodlně se usadila na posteli a doufala, že mi to pomůže. Na chvíli jsem se ztratila v příběhu z jiného světa o hol-

Bez_rozlouceni.indd 25

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

ce, která byla ve vězení, ve srovnání s nímž to moje vypadá jako nekonečná dovolená. Nakonec jsem se podívala na hodinky a neochotně knihu odložila. V obýváku jsem našla tátu, jak se skloněnou hlavou spí. Jakmile jsem vypnula televizi, prudce hlavu zvedl a dezorientovaně se rozhlédl. Když je ospalý a zmatený, připadá mi tak zranitelný. Vzpomínka na to, jaký býval dřív, mě rozesmutnila. Než skončil v kolečkovém křesle, spoléhal se jen sám na sebe. Proto je pořád tak naštvaný. Nesnáší, že je na někom závislý. „Ahoj, tati.“ Jemně jsem se dotkla jeho ramene a on na mě zamrkal. „Je čas jít do postele.“ Táta přikývl. Ustoupila jsem mu z cesty a šla pomalu za ním až do ložnice rodičů. Máma mu vždycky pomohla převléknout se do spodků, v nichž může spát, takže to jsem dělat nemusela. Táta si sundal košili a nechal si jenom tričko. Kdysi míval široká ramena a silné bicepsy z práce na stavbě. Za ty roky už ztratily tvar. Ale pořád je dost silný, aby mi pomohl dostat ho do postele. „Máš tu dost teplo, tati?“ „Jo.“ „Tak dobrou noc.“ „Noro.“ Popadl mě za ruku a mně poklesl žaludek, protože jsem věděla, co přijde. „Omlouvám se.“ „Já vím, tati.“ Smutné oči mě prosily, abych ho pochopila. „Jsem hrozně podrážděný a vylívám si to na tobě, holčičko. Víš, že jsi to nejlepší, co mámu a mě kdy v životě potkalo, že jo?“ Hrozilo, že mi vytrysknou slzy, a hrdlo se mi stáhlo a rozpálilo. „Já vím,“ zašeptala jsem. „Určitě?“ Sevřel mě silněji. „Mám tě rád, holčičko.“

Bez_rozlouceni.indd 26

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

Bojovala jsem s pálením v nose a roztřeseně vydechla. „Taky tě mám ráda, tati.“ Teprve když jsem se vrátila do svého pokoje, lehla si na postel a přitiskla ústa do polštáře, jsem se rozplakala. Nesnáším večery, kdy mi připomeme, o co jsem přišla. Život by byl mnohem jednodušší, kdybych si nepamatovala na tátu, jenž mě zahrnoval veškerou láskou, kterou máma v sobě neměla. Nedělalo mu problém mě objímat a dávat mi pusu, povídal mi o velkých plánech pro mou budoucnost. Měla jsem jít na vysokou školu a ovládnout svět. Jenže pak se všechno změnilo. Tak dlouho, co si pamatuju, táta těžce pracoval, což byl jeden z důvodů, proč jsem nechápala, proč tak moc pracuje máma. Táta měl největší stavební společnost v okrese. Zaměstnával spoustu chlapů a bydleli jsme v pěkném velkém domě, který postavil na okraji Donovanu. Jenže pak dostal cukrovku. Čím úspěšnější jeho ﬁrma byla, v tím větším byl stresu. Přestal držet dietu a pil alkohol, až skončil s gangrénou v noze. Nezbývalo než mu ji pod kolenem amputovat. Bylo mi tehdy teprve jedenáct. Táta přišel o práci a Kyle Trent od něj ﬁrmu za pakatel koupil a proměnil ji znovu v úspěšnou společnost. Trentovi dokonce koupili náš původní dům. Předpokládám, že na něm visela hypotéka, protože co vím, nezůstaly nám z prodeje žádné peníze. Máma si přibrala práci. A já jsem nějak skončila jako tátova pečovatelka. Nebylo to nic snadného, ale je to můj táta. Měl těžký život a máma taky, a tak jsem dělala, co jsem mohla, abych jim pomohla. To nicméně znamenalo, že jsem byla hodně unavená a neměla tolik času na školu. Přesto jsem byla odhodlaná si udržet dobré známky. Dokonce i když se z táty stal jiný člověk a zničil moje

Bez_rozlouceni.indd 27

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

sny o budoucnosti. Dal mi jasně najevo, že vysoká škola už pro mě není. A já si připomínala, že existují i veřejné vysoké školy. Možná jednou. Jestli budu mít někdy čas. Utlumila jsem vzlyky polštářem a pevně sevřela v ruce přikrývku. Oplakávala jsem svou budoucnost. Prvních jedenáct let mého života strávil táta tím, že ji vystavěl v něco úžasného. Především jsem ale oplakávala tátu. Truchlila jsem pro svého hrdinu, který mi otíral z tváří slzy, objímal mě, zaháněl mé obavy a choval se ke mně, jako bych pro něj byla to nejdůležitější na světě. Když jsem byla malá, mít milujícího tátu bylo samozřejmé, jak by to mělo být. Najednou však zmizel a nahradil ho někdo zahořklý, utrápený a zranitelný. Měla jsem pocit, jako bych byla vytržená z bezpečného přístavu, vypuštěná do vzduchu a poletovala po obloze, nechráněná před blížícími se bouřemi. Nemůžu ani popsat, jak děsivý je to pocit. Někdy mě napadá, že by mi bylo líp, kdybych to nikdy neměla. Protože by mi to tak nechybělo. Roztřásla jsem se bolestí, objala se kolem těla a snažila se uklidnit. Pomyslela jsem na toho kluka, kterého jsem dnes potkala a který se na mě díval, jako bych byla výjimečná. Jako se na mě díval táta za dní, kdy se na povrch probojovával muž, jímž býval dřív. Ten třes pomalu odezníval a spolu s ním se vytrácela vina pramenící z toho, že jsem mámě lhala ohledně zítřka. Potřebovala jsem na jeden den z tohohle kolotoče vypadnout. Jeden den, kdy budu moct volně dýchat. Jenom jeden den. Jednu vzpomínku, která mi pomůže přežít následující dny, kdy dýchání bude o něco těžší.

Bez_rozlouceni.indd 28

29.7.2019 12:32:15

2. KAPITOLA

Druhý den ráno na mě čekali vedle nového mustangu. Pohladila jsem ho po kapotě. „Kde jste tu káru splašili?“ Jim došel až ke mně, takže jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. „Pronajali jsme si ju.“ „Pěkná.“ „Chvílu nám zabralo, než jsme si zvykli jezdit po opačné straně silnice.“ Při představě, jak jedou ulicemi po špatné straně, jsem se zasmála. „To se vsadím.“ Roddy si založil paže na hrudi. „Tak pojedem k temu jezeru, nebo jak?“ „Je trochu mrzutý,“ poznamenala jsem směrem k Jimovi. „Není ranní ptáče.“ Jeho kamarád zavrčel. „Hlavně že ty jo.“ „Když na mě čeká fešná cérečka, tak su.“ Jim na mě mrkl, položil mi ruku dolů na záda a vedl mě k autu. Zasáhla mě nejistota. „Hm… hoši, nejste sérioví zabijáci, že ne?“ „Ptáš se krapet pozdě,“ zabručel Roddy. „Nasedej, ženská.“ „Pane jo, ten fakt není ranní ptáče.“ „Co tvoje koleno?“ zeptal se Jim a zadíval se na moje nohy, když jsem nasedala do auta. „V pohodě. Jenom trochu odřený, nic víc.“ „Je to enem výmluva, proč jí čumíš na nohy,“ poznamenal Roddy, když Jim vklouzl na sedadlo za něj. Vysloužil si za to pohlavek.

Bez_rozlouceni.indd 29

29.7.2019 12:32:15

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

Než jsme dorazili k jezeru, Roddy trochu pookřál. Městský park s jezerem leží v severovýchodní části města při jižním ohybu Donovanského jezera. Rozhodla jsem se je sem vzít, protože ho z většiny obklopují karavany – některé natrvalo usazené, jiné sloužící jen pro potřebu dovolené – a to znamená, že tu během léta bývá hodně rodin. Bylo to pro mě bezpečné místo, kde jsem se mohla líp seznámit s kluky, které jsem sotva poznala. Vzali jsme si malý člun s rybářskými pruty, a zatímco Roddy rybařil, Jim mě zpovídal. Nebo se o to aspoň snažil. „Skoro nic mi o sobě neříkáš.“ Zasmál se. „Většina holek o sobě mluví ráda.“ „Se obávám, že toho není moc co říct.“ „No dobrá. Vím, že makáš v tom bistru. Je to na plný úvazek, částečný nebo letní brigáda?“ „Kdoví.“ Pokrčila jsem rameny a on se znovu zasmál, jako by mu moje mlhavé odpovědi dělaly radost. Nebyla jsem úmyslně tajemná, v tuto chvíli jsem upřímně netušila, co mě v budoucnu čeká. „Žiješ tady od narození? Bydlíš s rodičema? Co robí oni? Co máš v plánu se životem?“ Nad těmi rychle vystřelenými otázkami jsem se usmála. Slunce začalo stoupat výš nad stromy, proto jsem si nasadila své levné sluneční brýle, ráda za další štít okolo svých myšlenek. „Jo a jo. Máma má dvě zaměstnání – je barmanka a servírka. Táta nepracuje, protože má těžkou cukrovku. A nevím. Myslím, že chci dělat něco, co by pomáhalo lidem.“ Nebo hrát divadlo. Jim se pomalu usmál. „Vidíš? Nebyla to taková hrůza.“ „A co ty? Odkud ze Skotska jsi? Bydlíš s rodiči? Co dělají? A co plánuješ se svým životem?“ „Robili jsme v Edinburghu na stavbě.“ Jim ukázal

Bez_rozlouceni.indd 30

29.7.2019 12:32:15

BEZ ROZLOUČENÍ

na Roddyho. Ten ospale hleděl do vody. Vypadal, že si s radostí užívá klid a mírné teplo dopoledního slunce. „Bydlím v Sighthillu na předměstí Edinburghu s mamkou a sestrou.“ Odmlčel se. „Taťka před několika měsícema umřel. Na infarkt.“ Když mu hlas zaškobrtl, soucitně mě bodlo na hrudi. A pak Roddy zcela změnil můj názor na něj, když se natáhl, aby kamaráda utěšil poklepáním po koleně. Jim ho vděčně poplácal po rameni. „To je mi líto.“ Jim přikývl. Člun obklopila rozpačitá atmosféra a já jsem se pokoušela přijít s vhodným tématem. Nechtěla jsem, aby nabyl pocitu, že obcházím jeho bolest, ale získala jsem dojem, že o svém tátovi dál mluvit nechce. „Tak proč tenhle výlet?“ Vděčně se na mě usmál. „Dostal jsem nějaké prachy z taťkova spoření. Roddymu i mně bylo jednadvacet, a tak jsme se rozhodli je utratit za výlet po Spojených státech. Mluvili jsme o tom už odmala.“ „Je ti jednadvacet?“ „Jo.“ Přimhouřil na mě oči. „Prosím, řekni mně, že jsi dospělá.“ Zasmála jsem se a začervenala se. „Je mi osmnáct.“ „Díky, sakra,“ vydechl a usmál se. „Zlomila bys mně srdce, kdybys řekla, že ne.“ „Tvoje balicí hlášky jsou čím dál horší, brácho,“ zabručel Roddy. „To není balicí hláška.“ Jim ho z legrace znovu praštil po hlavě, tentokrát však Roddy neucukl. Pak se podíval zpátky na mě. „Fakt ne.“ Pozorovala jsem ho. „Proč se mě snažíš okouzlit? Vůbec mě neznáš.“

Bez_rozlouceni.indd 31

29.7.2019 12:32:16

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

„Přesně to jsem říkal včera. A dneska ráno.“ Jim obrátil oči v sloup. „Roddy. Drž hubu.“ Roddy zavrčel. „No?“ zatlačila jsem. „Netuším.“ Hleděl na mě tím svým intenzivním pohledem. „Něco na tobě je.“ Jeho kamarád se ke mně otočil a rukou si zastínil oči před sluncem. „Popravdě chce řéct, že se mu kurevsky líbíš, že myslí enem svojím ocasem, a esli neurobíš něco, aby poznal, že si enem cérka jako každá iná, ostanu trčet v posrané Indianě celučký zbytek léta.“ Pochytila jsem většinu toho, co řekl. A zrudla ještě víc. „Roddy, esli nezavřeš hubu, hodím ťa přes palubu, brácho.“ „No, je to pravda pravdoucí. Ešče se ani neznáte.“ „A právě proto sedíme na tomhle člunu, abysme se poznali.“ „No tak… krapet s tím pohněte, ať z tadyma můžem vypadnout.“ „Mám lepší plán.“ Jim začal veslovat zpátky k molu. „Co to robíš?“ stěžoval si Roddy. „Na tém jezeru se mně líbilo.“ „Opravdu? Ani bysem to nepoznal, dyť si celú dobu stěžuješ.“ „Ale no ták. Robím si prdel.“ Jenže Jim dál vesloval ke břehu. Odhodil vesla, vstal a napřáhl ke mně ruce. Nechala jsem ho, aby mě zvedl na molo. Potom se otočil a odtlačil člun pryč, s Roddym stále v něm. Roddy se vrhl po veslech. „Co to děláš?!“ S překvapením jsem najednou zjistila, že mou ruku Jim pevně drží ve své velké a silné. „Jdu s Norou někam, kde

Bez_rozlouceni.indd 32

29.7.2019 12:32:16

BEZ ROZLOUČENÍ

ju můžu v klidu poznat. A ty můžeš rybařit. Za chvílu se vrátíme a vyzvednem ťa.“ „Aha, jo, pěkně!“ zavolal Roddy a přilákal tím pozornost několika lidí. „Zahoď mě, starej brachu, pro cérku, cos zrovna poznal.“ „Enem na čas, Roddy. A protože jsi osina v prdeli.“ Odfrkla jsem si a Jim se na mě zakřenil. Potom mě táhl za sebou. „Jsi si jistý, že tam bude v pořádku?“ „Je v pohodě.“ Jim se zasmál. „Dopřávám mu to, co chce. Všechno to spílání a vztekání bylo jenom proto, abysme vypadli a dali mu pokoj. Věř mi.“ „Aha, dobrá.“ „Tak kam?“ „Tudy.“ Odvedla jsem ho z mola na štěrkovou cestu, která se kroutila okolo lesa na okraji jezera. K mému překvapení jsme se procházeli v příjemném tichu, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. Prázdnou lavičku u jezera, pár minut vzdálenou od karavanů a ostatních lodí. Dostatek soukromí. „Tady si můžeme užívat jezero taky.“ Jim se uculil a posadil se. „Je to tady krásné.“ „Jo, líbí se mi tady.“ Sedla jsem si. Protože jsem na sobě měla kraťasy, cítila jsem teplo, které dřevo nasálo z ranního slunce. Uprostřed léta, kolem dvou tří hodin odpoledne, se na těchto lavičkách sedět nedá, protože byste si spálili kůži na stehnech. V tuhle dobu mi ale bylo teplo na kůži příjemné stejně jako slunce, které zatím viselo nízko na obloze. „Nedostanu se sem moc často.“ „Proč ne?“ „Hodně pracuju.“ „Takže…“ Jim se uvolnil, ohnul jednu nohu, druhou nechal napnutou, paže si položil na opěradlo lavičky. Přimhouřil na mě pod sluncem oči. Byl dvakrát tak dlouhý a široký než já. „Teď už mně na nějaké otázky odpovíš?“

Bez_rozlouceni.indd 33

29.7.2019 12:32:16

S A M A N T H A YO U N G O VÁ

Naklonila jsem hlavu, jako bych to zvažovala. „Záleží na otázce.“ „Začneme něčím jednoduchým. Oblíbená barva?“ „Pane jo,“ škádlila jsem ho, „to je trochu moc osobní.“ Jim se uchechtl. Ten zvuk se mi líbil. „Moje oblíbená barva je hibská zelená.“ „Tu barvu neznám.“ „Hibernianská zelená. Hibernian je edinburský fotbalový tým. Myslím teda kopanou.“ „O evropském fotbalu toho moc nevím. Ale můj táta je velký fanoušek indianapoliských Koltů.“ „Americký fotbal mám rád.“ „Opravdu?“ Překvapilo mě to. „Myslela jsem, že se u vás hraje rugby?“ „Jo, hraje… ale americký fotbal mně připadá zajímavější. Nechápej mě špatně, rugby je drsná hra. Ovšem váš fotbal je víc strategický. Moje sestra sport nemusí, ale dokonce i ona sleduje zápasy NFL. Fandím Patriotům.“ „Ššš,“ škádlila jsem ho a rozhlédla se kolem nás. „To tady moc nahlas neříkej.“ Jim se zazubil. „Nebudu.“ Z legrace mě zatahal za culík. „Pověz mně o sobě ještě něco. Kterou máš ráda písničku?“ Hlavou mi okamžitě prolétla vzpomínka na tátu a pár chlapů z jeho party, jak napodobují kapelu Bon Jovi. Bylo mi deset a Cory Trent z nějakého důvodu, který neznám, řekl všem v naší třídě, že moje máma prozradila jeho mámě, že jsem se v posteli počurala. Což byla prachsprostá lež. Máma mojí nejlepší kamarádky mě vysadila u domu, který táta rekonstruoval, asi dva kilometry od města. Nebylo obvyklé, že by dostával práci ve městě – jeho parta měla většinou zakázky někde jinde v okrese. Děkovala jsem bohu, že byl toho dne tak blízko, protože

Bez_rozlouceni.indd 34

29.7.2019 12:32:16

BEZ ROZLOUČENÍ

jsem byla zničená, jak se ke mně všichni ve škole chovali jako k vyvrheli. Vyběhl z domu, sotva na něj jeden z chlapů zavolal, že už jsem tam. Jakmile jsem ho uviděla, rozplakala jsem se a on mě popadl do náruče. Když jsem mu řekla, co se stalo, hodně se na Coryho naštval. Potom Dan, jeho předák, zapnul rádio a táta s pár chlapy mě rozveselili tím, že zpívali na písničku od Bon Jovi, strašně. Tehdy jsem věděla, že mám toho nejlepšího tátu na světě. A o to je horší, že jsem o něj nedlouho poté přišla. „,Livin’ on a Prayer‘.“ Když Jim mlčel, úkosem jsem na něj koukla – otřásal se smíchy. Přimhouřila jsem na něj oči. „Fajn. Na žádné otázky ti nebudu odpovídat, jestli se mi hodláš posmívat.“ „Ne, ne!“ Zasmál se a položil mi ruku na rameno. „Omlouvám se. Jenom jsem nečekal Bon Jovi.“ „Aha? A která je tvoje oblíbená písnička, drsňáku?“ „,All ese ings at I’ve Done‘ od Killers.“ Nakrčila jsem nos. „Fajn, ta je boží.“ Lavička se zatřásla, když se znovu zasmál, a najednou se natáhl, aby mi sundal brýle. Jemně je odtáhl a posadil mi je na temeno, aby mi viděl do očí. „Jsi tak roztomilá.“ Ten kompliment už jsem slyšela a v minulosti mě vždycky štval. Měřím jenom metr šedesát, a ačkoli se mi za posledních pár let konečně vytvořily křivky, pořád jsem drobná. Mám velké tmavé oči s opravdu dlouhými řasami, díky nimž vypadají ještě větší. Kdykoli mě kdokoli popisuje, říká, že jsem roztomilá nebo rozkošná. Nechci být roztomilá a rozkošná. Chci být něco víc. Jenže z Jimových úst znělo „roztomilá“ jako něco víc. Začervenala jsem se. „Ale nejsem.“

Bez_rozlouceni.indd 35

29.7.2019 12:32:16