Issuu

Trofeje a ztráty Aleš Dostál

KNIŽNÍ KLUB

Trofeje a ztraty_001 a 003.indd 3

8/15/18 7:22 PM

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 4

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 5

Sádlo na chleba Pátek 30. 6. 1995 ádlo na chleba, do vlasů kvítí, víc už netřeba, budem se mít,“ haleká vesele pětatřicetiletá učitelka Ivana „ Doubravová a dlaní pravé ruky si do rytmu plácá na stehno. Levou řídí automobil Škoda 105 a ještě stačí dělat grimasy do zpětného zrcátka na dceru, která sedí vzadu. Ivana má k rozverné radosti důvod. je poledne třicátého června, před chvílí své třídě rozdala vysvědčení a další shledání si slíbili až za dva měsíce. zítra začínají prázdniny. Vůbec netušila, proč se jí najednou z paměti vynořil popěvek pana Suchého. Výskali si ho naposled s tátou, když s ním jako malá holka jezdila na motorce na houby do bývalé dědečkovy obory. Bylo léto jako dnes, táta měl rozepnutou košili a ta za ním vlála jako křídla. Do rytmu střídavě vykopával nohy, zatímco Ivana se ho křečovitě držela kolem pasu s pocitem nekonečné volnosti a svobody. Silnice byly poloprázdné, protože to bylo v roce sedmdesát. „… jako prase v žitě má se, budem se mít,“ domníval se autor v druhém verši a Ivana s ním souhlasila bez výhrad. její jedenáctiletá dcera Eva se k ní naklonila ze zadních sedadel. Píseň slyšela poprvé.

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 6

A L E Š D o S Tá L

„odkud to znáš, mami?“ „zpívali jsme si to, když jsme s tátou jezdili do dědečkovy obory,“ vysvětlila dceři. „Dědeček má oboru?“ „Můj dědeček, tvůj pradědeček, ale už ji nemá.“ „on ji prodal?“ divila se Eva, která dosud ani neslyšela, že měla pradědečka. „Neprodal, prostě mu ji vzali.“ jednosměrná ulice byla zatarasena nákladním automobilem a přímo před jejich domem z něj někdo s rachotem shazoval na chodník lešenářské trubky. Právě teď, když potřebuje dobalit na dovolenou. zítra konečně pojedou. je poledne a slunce to dává zřetelně najevo. Stojí přímo nad střechou Ivaniny červené škodovky a snaží se v ní propálit díru. Eva sedí uprostřed zadních sedadel a je obložena kyticemi; její matka je oblíbená a milovaná třídní učitelka. Naklonila se dopředu, aby se nadechla průvanu, protože nejlevnější verze stopětky mají otevírací pouze přední okna. Náklaďák se konečně pomalu rozjel. Před přízemním oprýskaným domkem z třicátých let leží na chodníku hromada rezavých trubek a dřevěných podlážek. ze dvora vyběhl zdeněk, Ivanin partner a majitel domu. Dosud na sobě měl sváteční tmavý oblek a světle modrou kravatu. zdeněk je Ivanin profesní kolega. fyzika a zeměpis. Před půlhodinou ho na dvoře školy marně vyhlížela, protože ráno odjeli spolu. „jak to, že už jsi doma?“ „Pan Balaštík se pro mne stavil,“ odpověděl a v očích měl jakýsi zvláštní šťastný lesk. 6

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 7

SáDLo

NA ChLEBA

Ivanu napadlo, že se těší na zítřejší odjezd na dovolenou stejně nedočkavě jako ona. od sametové revoluce uplynulo pět let a ona ještě nezažila, jaké to je jet přes hranice bez vyplněného celního a devizového prohlášení. Nestihla ani první školní, skoro povinné zájezdy do Vídně. Nebyl na to čas, protože její bývalý manžel Dušan v sobě hned po revoluci objevil obrovské vlohy k podnikání a Ivana se nadchla s ním.

Za pár let vydělají majlant a teprve potom objedou svět. Na spodním náměstí, kde už skomíraly tři hospody, si otevřeli čtvrtou. Vinárnu pod podloubím. Banku vůbec nezajímalo, že tam, kde se neuživí tři současné, nemůže prosperovat čtvrtá, a bez námitek Dušanovi a Ivaně Vlkovým půjčila víc, než chtěli. Dušan prý zvolil nejnápaditější podnikatelský záměr. Obsluha nahoře bez a k tomu sudové víno.

„Kdo je Balaštík?“ zavolala teď na přítele zdeňka, který se snažil uvolnit branku, a aby se nezašpinil, odnášel trubky do dvora v předpažené ruce. Ivana už s dcerou stála na chodníku, protože je slunce v autě chtělo upálit. V lodičkách a svátečních šatech tu hromadu rezavých trubek nepřelezou. „Pan Balaštík je zedník,“ odpověděl konečně zdeněk, když při další otočce běžel s trubkou do dvora. Kdyby vzal do každé ruky jednu, nesl by dvě a celé by to trvalo poloviční dobu. To by jako fyzik mohl vědět, pomyslela si Ivana, opřená o rozpálené auto. 7

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 8

A L E Š D o S Tá L

Vzpomněla si, jak se tenkrát před pěti lety dokonce účastnila konkursu, který Dušan pořádal pro číšnice do vinárny. Dušan pro jistotu přijal hned tři. Od největších po nejmenší. Každý host přece může mít jiný vkus. A konečně mohou dělat na tři směny. Nonstop. To byl další z jeho skvělých nápadů, a tak raději dal ve škole, kde učil chemii, výpověď. Nebude ztrácet čas zkoušením kysličníků, když může bohatnout.

„Vezmi dvě,“ poradila Ivana zdeňkovi při další otočce. „Balaštík je zedník, který mi už tři roky slibuje opravu fasády,“ řekl a opravdu uchopil dvě trubky. Teď zase musí mít rozpaženo, aby si neumazal kalhoty.

Ivana tenkrát chodila do práce a Dušan hlídal tři do půl těla nahé servírky, střídající se na tři směny. Pomáhali mu dva stálí hosté, důchodci vdovci, kteří za směnu vypili dvě deci vína na osobu. Za rok bylo po vinárně i Dušanovi, který si naštěstí s jednou servírkou vzal na další cestu životem i dluhy a společný byt. Ivana sobě i dceři vrátila rodné jméno a s krátkým mezipřistáním u rodičů se nastěhovala k dalšímu kolegovi. Pro změnu fyzikáři.

Teď zavrtěla hlavou, aby setřásla vzpomínku, která na ni náhle dosedla. Učitele příště nebrat, uvědomila si objevně. „Balaštík je zedník, který mi už tři roky slibuje opravu 8

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 9

SáDLo

NA ChLEBA

fasády,“ opakoval zdeněk při další nakládce, „a představ si, právě mu něco odpadlo, tak může začít,“ chrlil ze sebe zadýchaně a začínající lysina se mu leskla potem. „A to tady bude sám?“ zdeněk si špinavou rukou povolil světle modrou kravatu a udělal si na ní rezavý melír. „Proč by tady byl sám… určitě má pomocníky a potom tu budeme my.“ „Nejedeme náhodou ráno do Bibione?“ zeptala se Ivana stále ještě klidným hlasem. zdeněk si sedl unaveně na zbytek hromady, která se už dala s obtížemi přelézt, a pokoušel se rozepnout si knoflíček u krku u své nové béžové košile. Když se mu ho nepodařilo ani utrhnout, poprosil Evu. Eva, která ve svých jedenácti letech už poznala jednoho otce a jednoho otčíma, zkušeně vycítila, že vzduch houstne zvláštním napětím. Možná se dnes stane něco velkého, přemítala, když zdeňkovi uvolnila krk ze sevření umatlaného košilového límečku. K moři se jí nechtělo a už vůbec ne s tetou Táňou a její rozmazlenou dcerou Marunou. Chtěla jet na letní tábor pod stan, ale nemůže, protože se její matka bojí lesa. Nebojí se lesa, ale klíšťat v něm. „Vidíš, na to jsem úplně zapomněl,“ odpověděl konečně učitel fyziky. jako by se nic mimořádného nestalo. Nemohl zapomenout, protože ráno v ložnici musel překročit zabalené kufry a z jednoho si na dnešek půjčil ponožky, začalo to v Ivaně doutnat. „Ale hlavně, že Táňa nám nezapomněla zajistit ubytování a v šest ráno bude stát před barákem,“ artikulovala zřetelně, ale už o poznání hlasitěji, protože se jí zdálo, že to nemůže být pravda. 9

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 10

A L E Š D o S Tá L

Třeba to je jen nějaká jeho hra. Není přece jinak možné, aby rok plánovali dovolenou, těšili se a nakonec zůstali doma dělat fasádu. „Čekal jsem na něho tři roky a už tu má lešení a sama jsi říkala, že to ten barák potřebuje, že je na ostudu,“ zhodnotil situaci fyzik zdeněk ze svého trůnu na hromadě trubek. já jsem čekala pět let. Nejdřív vinárna, potom fasáda. „To je… na ostudu to je,“ vykřikla, aby přehlušila kamion, který rachotil po hlavní cestě. „Tak jeď sama, vařit budu já,“ navrhl zdeněk. „A ty si myslíš, že kdybych tu náhodou zůstala, tak budu vařit nějakému Balaštíkovi hned první den prázdnin?“ řekla Ivana hlasem, který by už spolehlivě přehlušil i několik kamionů. „jestli to nebude tím, že ty nemáš vůbec žádný vztah k majetku. Kdyby to bylo tvoje, tak by ses možná chovala jinak. Teď se ti to mluví, když ti zůstaly tři kufry,“ řekl zdeněk pomalu a netušil, že právě vyslovil poslední větu jejich vztahu. Ivana věděla, že jí chce připomenout, jak lehce se vypořádala s Dušanem tím, že mu všechno nechala a vzala si zpět jen svoje rodné příjmení. Že jí chce zdůraznit, že je tady jenom na návštěvě. „Takže nejedeš?“ zasyčela učiteli do oroseného obličeje. „Nemůžu.“ „Víš, co potřebuje ten tvůj barák? Nevíš? Buldozer!“ vykřikla cestou do domu. S dcerou v patách. Eva tušila, že dnešní den bude něčím mimořádný. A to je teprve poledne. „Nemám dát ty kytky do vody?“ zeptala se mámy ještě pro jistotu. „Nechej je v autě, zavezeme je babičce a dědečkovi.“ 10

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 11

SáDLo

NA ChLEBA

Evu potkala druhá dobrá zpráva dnešního dne. První byla, že začaly prázdniny. U babičky, která bydlela na druhém konci krajského města, byli naposledy snad o Velikonocích. Eva, která si stále ještě vybírala mezi tenisem, klavírem a mažoretkami, a tak raději dělala všechno, měla víkendy obsazeny na rok dopředu. Ivana svlékla sváteční šaty, z kufru nachystaného na zítřejší dovolenou si vytáhla fialové bermudy a bílé tričko. K tomu si zpátky obula červené lodičky na středně vysokém podpatku. Když už měla v kufru zabořené ruce, vyházela na postel všechny zdeňkovy věci. Posud to bylo pro Evu pochopitelné, pojedou samy, ale proč na uvolněné místo matka cpe zbytek jejich věcí, včetně zimních? A do igelitek balí kozačky, na pláži zcela jistě neupotřebitelnou obuv? A do tašky všechnu kosmetiku z koupelny? „My tam budeme i v zimě?“ zeptala se, když pomáhala matce s nákladem do auta. zdeněk ještě stále vsedě hlídal trubky na chodníku. „Tak ahoj,“ řekla Eva náhradnímu otci, kterého ale oslovovala křestním jménem. „Neberete toho s sebou nějak moc?“ divil se zdeněk, když zavazadla zaplnila kufr i zadní sedadla auta. Ivana se rozhodla dát jejich vztahu ještě jednu šanci. „Tak jedeš, nebo ne…?“ zdeňkovo zamítavé gesto odnesla škodovka. Nejdřív ji udeřila dveřmi, až se celá zatřásla, potom šlápla na krk plynovému pedálu. Po pár metrech na stopce stejně potrestala ten brzdový. Eva, která seděla na předním sedadle, se zastavila na palubní desce. 11

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 12

A L E Š D o S Tá L

Doleva je to ke kamarádce a kolegyni Táně, doprava na jih přes celé město k bytovce babičky a dědečka. Ivana chvíli váhala a vystartovala doprava. „Takže k moři nejedeme?“ vyslovila Eva svoji otázku pro jistotu až za další křižovatkou. „Nebudu jim dělat křena…“ Eva sice nevěděla, co to je dělat křena, ale byla ráda, že ho dělat nebudou. „Sádlo na chleba, do vlasů kvítí,“ vzpomněla si a chtěla mámě zvednout náladu. Slova si pamatovala, ale s melodií byla totálně vedle. „Budem se mít,“ dozpívala Ivana přes zamžené oči. Stejně to s tím fyzikářem už bylo k nevydržení. První Newtonův zákon, zákon setrvačnosti. Pokud na těleso nepůsobí žádná síla, zůstává v klidu nebo se dál pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem. To s Dušanem to byl alespoň zákon akce a reakce. Přece si nenechám vyčítat, že nemám vztah k majetku. Najednou si uvědomila, že všechno, co si dosud do pětatřiceti let pořídila, veze s sebou, a byl to kupodivu docela osvobozující pocit. Všechno potřebné mám s sebou. „Tam kam půjdeme.“ „Mít se budeme,“ doplnila ji dcera. Ivana se k ní naklonila a pravou rukou ji objala kolem ramen. „Můžeme jezdit po hradech a zámcích,“ navrhla jí náhradní program prázdnin. „Nebo chodit na houby jako ty kdysi.“ Ivana neodpověděla a vrátila ruku na volant. Viděla se v Evině věku a jako by znovu ucítila tu šílenou bolest hlavy a strnulost šíje, hodiny, které proležela na břiše po bolestivé punkci míchy, a týdny na infekčním od12

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 13

SáDLo

NA ChLEBA

dělení s diagnózou klíšťového zánětu mozkových blan. S hrůzou, jakou cítí kuřák, když si zapomene cigarety, si uvědomila, že nemá repelent. K moři si ho nechystala, ale na Konopišti klíšťata určitě jsou. Kousek před bytovkou rodičů měla malou drogerii paní Kalusová. Ivanu i její diagnózu si pamatovala od dětství. „jedeš k vašim, Ivanko?“ zeptala se ta dobrá paní a automaticky sáhla do regálu pro odpuzovač hmyzu, pak se znovu otočila a přidala ještě jeden. „Vezmi si do toho lesa raději dva.“ „Do jakého lesa?“ vytřeštila na ni Ivana oči, jako už dvacet pět let na každého, kdo ji posílal do skupiny stromů, které se říká les. „Vaši se tam přece stěhují!“ odpověděla drogistka s jasnou převahou. * * * Ke čtyřem bytovkám, v kterých od třicátých let bydleli zaměstnanci malé továrničky na zámky a dveřní kování, to bylo jen kousek. Eva zvedla ukazováček jako první a píchla ho do předního skla škodovky. Před prvním ze čtyř činžáčků s úsporně malými okny stál žlutý stěhovací vůz a dva chlapíci do něj nakládali všechno, co Ivana dosud považovala za jediný ostrov jistoty. Právě nesli válendu z bývalého dětského pokoje, který jí poskytl útočiště několikrát, když už dítětem nebyla, a teď na něj opět spoléhala. Babička Alena objala vnučku, ke které se už v jejích jedenácti letech ani nemusela sklánět a brzy se bude zaklánět. „Co to děláte, mami, proboha…?“ zeptala se zděšeně Ivana a zamávala otci, který po přistavených dřevěných 13

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 14

A L E Š D o S Tá L

schodech vbíhal do tunelu stěhovacího auta a organizoval nakládku. „Říkala jsem ti přece, že otec vyřizuje tu restituci obory po dědečkovi?!“ „Ale neřekla jsi mi, že už je to všechno hotovo a že se máte stěhovat.“ „Nemůžeme držet druhý byt… A pokud vím, tak jste měly být v Itálii,“ odpověděla matka Alena, ale stačil jí jeden pohled do přeplněného auta a Ivanino neurčité pokrčení ramen, aby se na víc nemusela ptát. Už to jednou zažila, když se Ivana vrátila z manželství domů a ještě se chlubila, že na všechno potřebné jí stačí auto. „Dovezli jsme ti kytky, babi,“ využila Eva krátké přestávky v jejich rozhovoru a dolovala mezi kufry slisované kytice. „Tak je dej do auta,“ řekla babička pohotově a Eva je položila na podlahu stěhováku, jako by je pokládala na hrob. „Tak jedete s námi!“ rozhodla babička. „Ten byt už někdo má?“ podívala se ještě Ivana do oken bez záclon. „Kdybys řekla dřív. Co ti zdeněk vlastně udělal?“ „Ale nic, první Newtonův zákon,“ mávla rukou Ivana za právě uplynulým životem, protože najednou byla ráda, že to má za sebou. Alena se dál neptala, protože když se do života s fyzikem zamotají fyzikální zákony, je asi dobré toho nechat. otec a dědeček rudolf řadil auta do pochodového proudu. První v koloně pojede jeho stříbrný oltcit, chlouba rumunského automobilového průmyslu, se spolujezdcem Evou, jako druhý žlutý stěhovací vůz a transport uzavře červená stopětka s matkou a dcerou Doubravovými. Motory natočit. „Řekl mi, že nemám vztah k majetku, protože jsem 14

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 15

SáDLo

NA ChLEBA

místo dovolené nechtěla omítat tu jeho barabiznu,“ řekla v posledním autě kolony dcera Ivana matce Aleně. „repelent máš?“ odpověděla jí na to matka. „Ale znovu ti opakuji, že klíšťovku už podruhé nedostaneš,“ dodala jako pokaždé. Kolona tří aut pomalou rychlostí směřuje na východ po silnici rovné jako lať. Naopak orlice po její pravé straně se v lukách klikatí a občas i obloukem vrací, jako by se jí do Labe nechtělo. V polích dozrává pšenice a chytá odstín Ivaniných vlasů. Řepka se ještě pěstuje jen jako krmivo pro kanáry. Píše se rok 1995 a hodiny na kostelní věži v Třebechovicích ukazují půl třetí. „Vy tam opravdu chcete bydlet?“ zeptala se Ivana po pěti kilometrech mlčení. Cesta, po které jedou, se začíná klikatit. Samotu po pravé straně si Ivana pamatovala ještě ze sedla tátovy motorky. V dřevěné ohradě tam tenkrát měli koně, začátkem osmdesátých let zvíře poměrně vzácné a nevídané. Matka jen mlčky přikývla, protože jí to taky ještě úplně nedošlo.

Když před třemi roky poprvé uslyšela slovo restituce, nevěděla, co vlastně znamená. A když se z Rudolfa stala oprávněná osoba, znělo to, jako kdyby něco provedl. Součástí vraceného majetku byla i hájenka, kde se už byli podívat. Zaměstnanec státních lesů je nechal do bytu nahlédnout, přesto neustále opakoval, že tak jedná čistě jen z dobré vůle. Prošli šest pokojů, aby si vyslechli jeho lamentace, kam tolik nábytku a zařízení má odstěhovat. Přesto slíbil, že budovu předá třicátého června. 15

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 16

A L E Š D o S Tá L

* * * Projeli vesnicí a odbočili do kaštanové aleje. Tady to bylo. Kmeny kaštanů, kroužkované bílými pruhy vápna, za těch dvacet pět let téměř nezestárly. Před bránou obory ale s tátou pokaždé odbočili doprava na polní cestu a do lesa se dostali přes kamennou zeď z jižní strany. otec pokaždé, když Ivaně na vrchol zídky pomáhal, říkal, že on sem může chodit, protože les patřil jeho otci. Ivana to tenkrát považovala za součást hry. jak může les někomu patřit? Lesy přece patří všem, věděla dobře, protože byla premiantka třídy. Dnes už to však na hru nevypadá, pomyslela si uprostřed aleje, na jejímž konci se zvedal zalesněný kopec. V rovině zcela nepatřičný a skoro nevkusný. jeden den Ivany Doubravové, napadlo ji náhle a bezprostředně, možná proto, že měla aprobaci ruský jazyk a výtvarná výchova. Na nohou má dosud lodičky, v kterých dopoledne ve své třídě 7. A rozdávala vysvědčení. Teď se blíží k bráně obory svého dědečka, která už je oborou jejího otce, a protože je jedináčkem, tak vlastně je její. A v autě má celý svůj majetek. „Vidíš ho?“ ukáže právě dědeček rudolf své vnučce Evě na kopec, který roste za předním oknem oltcitu. To, co zdálky v krajině rovné jako stůl vypadalo nejdřív jako krtinec, potom možná kopeček, je teď opravdovým kopcem a zvětšuje se, jako by byl nafukovací. Slunce mu stojí nad temenem, dubový les na jižní straně je o poznání světlejší než temně zelené smrčiny na půlnočním svahu. Dvě žluté kostky na úpatí kopce, usazené mezi ovocný16

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 17

SáDLo

NA ChLEBA

mi stromy, se zvětšily do podoby rozlehlé hájovny a naproti stojící stodoly. „Tak to je Klecanda,“ řekl rudolf hrdě, jako by kopec sám vyrobil. Projeli otevřenou bránou oplocení po trubkovém roštu a zastavili na nádvoří mezi hájovnou a stodolou. jsou tu sami, ve zpětném zrcátku dokonce ani není vidět žlutá maska náklaďáku. Sedí v autě a Eva, která se cestou dozvěděla, jak si její pradědeček koupil oboru a za necelých deset let mu ji znárodnili, ukazuje prstem na budovy, které je obklopují. „To všechno si vzali a nic nezaplatili?“ ptá se nechápavě. „Říkalo se tomu znárodnění,“ vysvětlil dědeček, kterému v tom únoru, kdy se ve sněhové přeháňce Klement vrátil z hradu, bylo třináct let. „Tak, to si jako vzal národ?“ „Národ sobě,“ zasmál se rudolf bonmotu, který ho právě napadl. Stěhovací vůz zaskřípal na štěrku dvora a zastavil vedle nich. V závěsu za ním červená škodovka, z níž vyskočila Ivana, ale zavrávorala na nevhodné obuvi. zároveň polekaně pohlédla na les trčící hned za stodolou a sklonila se zpátky do auta. Stěhováci, kteří zevlovali kolem, se překvapeně otočili, když jim za zády zasyčel sprej. Ušklíbli se, protože si mysleli, že je intimní. Ivana se mezitím tiše přiblížila k dceři jako lovec, a když ji měla na dostřel, osvěžila ji tím odpuzovačem hmyzu od hlavy až po kotníky. Eva to nesnášela. otřásla se odporem. okamžitě ale matce odpustila, protože se obdivně rozhlížela kolem. „já jsem tak ráda, že jsme nikam nejeli,“ vydechla. 17

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 18

A L E Š D o S Tá L

Ivana si připomněla, že musí zavolat Táně. Vymluvím se, že otec dostal infarkt, napadlo ji a přitom se na něj dívala, jak se neúspěšně dobývá do zamčené hájenky. Právě si k tomu zapálil už druhou cigaretu. „Někdo tu ale bydlí,“ řekla Eva a ukázala na záclony v oknech. „Měli čekat ve tři,“ omluvil se rudolf všem. Bylo půl čtvrté. rudolf cloumal mohutnou mosaznou klikou dvoukřídlých vstupních dveří, na kterých marně hledal zvonek. Naštěstí si včas uvědomil, že pokud ji utrhne, bude ji muset spravit sám, protože ta klika už je jeho. Nic na tom nemění fakt, že na plastové ceduli vedle dveří se zeleným písmem oznamuje, kde se právě nacházejí. Lesy České republiky, revír Klecanda. „Tak budeme vykládat ještě dnes, šéfe?“ zeptal se řidič nervózně. je přece jenom pátek a on je dosud stále ještě zaměstnanec. rudolf neurčitě a bezradně pokrčil rameny. Alena otočila oči o pomoc k modrému nebi. „Nevím, kam jsi tak spěchal, ověřil sis to vůbec, že se můžeme stěhovat?“ „hele, čekal jsem skoro padesát let,“ ohradil se rudolf vztekle. „Prdlajs jsi čekal. Ani havel se ve svém prvním novoročním projevu slovem nezmínil o tom, že se bude nějaký majetek vracet,“ uvedla věc na pravou míru jeho celoživotní družka. „Třeba o tom ještě nevěděl,“ zastala se disidenta Ivana a zaklonila hlavu proti slunci. zcela určitě to je stejné slunce, pod jakým se už zítra chtěla opalovat o osm set kilometrů jižněji. Eva objevila vedle stodoly drátěný kotec se smutným psem plemene českým fousek. 18

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 19

SáDLo

NA ChLEBA

Pohladila ho prstíkem po hlavě skrz oko v pletivu a on se k ní vděčně přitiskl celým tělem. * * * Kaštanovou alejí se k oboře řítilo malé terénní autíčko, které i zblízka vypadalo jako hračka. Suzuki Samurai. Dvě vousaté hlavy za předním sklem by mohly klidně patřit dvojčatům, kdyby jedna nebyla o dvacet let starší a neseděla na těle o třicet kilo větším. Ivana se zálibně dívala na tu mladší, která vyčnívala nad volantem. Vousáči se jí líbili, možná proto, že ani jednomu z jejích předchozích mužů vousy nerostly natolik spořádaně, aby se jimi dala ozdobit brada. Polekala se vlastní nezvratné myšlenky, že i zdeňka už zařadila do své minulosti. Přitom ještě včera jeho věci balila do společných kufrů, ještě ráno spolu vysedali z jednoho auta na školním dvoře. Staršímu lesníkovi se z auta nechtělo, protože rudolf už stál u jeho dveří a významně si naklepával sklo hodinek. Prozatím se viděli jen jednou při prohlídce hájovny, zbytek navrácení majetku projednával rudolfův právník. revírník Kolmý si byl ale jist, že nikdo jiný než restituent Doubrava do obory nepojede stěhovacím vozem. od roku 1965 do obory vjel jediný a to ten, který ho tu přistěhoval. „Domluvili jsme se na tři a je kolik?“ strkal mu rudolf svoje hodinky pod nos, když Kolmý pomalu a váhavě z autíčka vysedal a díval se na zařízení Doubravova bytu, rozložené na dvoře. Dobře věděl, že jeho půlhodinové zdržení je ta dobrá zpráva. Na tu druhou se hluboce nadechl, ale stejně nevě19

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 20

A L E Š D o S Tá L

děl jak začít. Řidič viděl, jak se jeho otec trápí, vysedl a spěchal mu na pomoc. „otci bohužel ještě nespravili byt ve vesnici, tak se nemohl odstěhovat… teď odtamtud jedeme, ještě to bude trvat asi měsíc…“ „Ale to mě nezajímá,“ rozhodí rudolf rukama, protože se na něho dívala celá jeho rodina, a navíc dva stěhováci. „je třicátého června? je. Budova má být připravena k předání!“ „já vám ji předám, ale bydlet tu musím ještě měsíc,“ odpověděl konečně revírník a oborník Martin Kolmý. Ivana stála za otcem jako tělesná stráž, v bermudách a lodičkách ovšem vypadala jinak. „je tady telefon?“ zeptala se a nechala se vousáčem doprovodit do kanceláře. „Promiň, Táňo,“ řekla kolegyni, která zvedla sluchátko po prvním zazvonění, „nemůžeme jet, tatínek dostal infarkt,“ řekla a zavěsila. „Vy nejste jeho dcera?“ zeptal se jiří, když oknem do dvora viděl, jak rudolf v gestikulaci rozpažuje a vzpažuje před jeho otcem. „jsem,“ odpoví Ivana, když se podívala, koho má na mysli. „Představoval jsem si pacienty s infarktem poněkud jinak,“ usmál se. „Měla jsem jet k moři,“ svěřila se Ivana bůhvíproč cizímu člověku. „A tatínek dostal infarkt.“ „Ne, rozešla jsem se s tím, s kterým jsem měla k tomu moři jet.“ „A kdy?“ „Dnes v poledne.“ jiří se podíval na hodinky. 20

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:24 Stránka 21

SáDLo

NA ChLEBA

„Tak to už jste čtyři hodiny rozešlá, nebo i rozvedená?“ „rozvedená jsem tři roky.“ jiří naopak o svém soukromí neřekl nic, ale vyprávěl Ivaně, jak se na lesovnu přistěhovali, když mu bylo deset. Potom šel v otcových stopách a vystudoval lesnickou fakultu, pracoval na jednom polesí v orlických horách. Po revoluci si založil firmičku na těžbu a výkup dřeva od soukromníků. Má svůj dům na druhém konci vesnice. „Takže už tu nebydlíte?“ vyhrkla Ivana téměř zklamaně. „To už by nás tu bylo moc…!“ pohotově odpověděl jiří ve stejně hravém tónu. Bylo by docela příjemné pokračovat v nezávazné konverzaci, ale tatíci se mezitím na dvoře zřejmě dohodli na nějakém řešení. Široká vrata stodoly jsou dokořán a stěhováci na mlat snášejí nábytek ze dvora. Spěchali, některé krabice zvedali neurvale, a když se z jedné ozvalo tříštění skla, zacpala si Alena uši. „Pustili jsme byt a skončili ve stodole,“ lamentovala, když se k ní Ivana přiblížila. „Ale je to naše stodola,“ zdůraznil rudolf a zapálil si na to. „My budeme bydlet ve stodole?“ divila se Ivana, co jí za tu chvíli uteklo. „Ve stodole ne, ale na lovecké chatě.“ „V naší chatě,“ doplnila rychle Eva. „je to jenom na měsíc.“ rudolf si ovšem ještě stále myslel, že je dcera jenom šla doprovodit před odjezdem na dovolenou. Pořádnou dovolenou si zasloužila už dávno. Teď ale viděl, jak jeho žena vytahuje z krabic čtyři talíře a čtyři hrnky. Konečně si všiml i dceřina podivného oblečení, bermudy na pláž, lodičky do divadla, přes rameno viděl její po střechu nacpanou škodovku. 21

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:25 Stránka 351

obsah

Sádlo na chleba Bílý daněk Diana Nemoc hubertova vyhlídka Trvalý pobyt Podzim v dubovém lese zrada rozhodnutí obora není na prodej Vánoce

5 36 62 94 111 129 161 187 247 288 320

trofeje.qxp_Sestava 1 17.08.18 15:25 Stránka 352

Aleš Dostál

Trofeje a ztráty obálku navrhl Ivan Brůha redigovala Marcela Dohnalová jazyková revize Květuše hrachová odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 352

Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 054. publikaci Grafická úprava a sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk EUroPrINT, a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz