0039997

1_32_2018_1_32 18/10/18 06:54 Stránka 3

ČESKÉ POHÁDKY POHÁDKY K. J. ERBENA A BOŽENY NĚMCOVÉ VYPRAVUJE MELITA DENKOVÁ ILUSTRACE ARTUŠ SCHEINER

1_32 13.9.2005 9:26 Stránka 1

ČESKÉ POHÁDKY

1_32_2018_1_32 18/10/18 06:54 Stránka 4

© Euromedia Group a.s., 2005, 2018 © Melita Denková, 2005, 2018 ISBN 978-80-7549-897-7

1_32 13.9.2005 9:26 Stránka 5

T Ř I Z L AT É V L A S Y D Ě D A V Š E V Ě D A LESNÍ CHALOUPCE U UHLÍŘŮ ČEKALI

děcko. Šťastnou novinku svěřila uhlířka muži na podzim, zrovna v čase královských honů – z mlhavé lesní dálky jí přitom do řeči hlaholila lovecká trubka, jako by i ta chtěla oslavit fanfárou, že se na svět chystá uhlířské dítě. Nakonec, proč ne? Však se v chaloupce na caparta už něco načekali!

✽

5✽

1_32 13.9.2005 9:26 Stránka 6

Ale tu si uhlíř všiml, že žena žmoulá zástěru a tváří se spíš ztrápeně než spokojeně. „Dušička starostlivá, však ji znám,“ přemýšlel, „říká si, že ten cvrček měl přijít dřív, a ne na stará kolena... Inu, má pravdu, v našich letech už to je skoro nešikovné a celá radost má i krapet hořkou chuť... Ale co naděláme, však nějak bude, přece se s děckem potěšíme!“ Usmál se, pohladil ženu po vlasech a zeptal se, kdy se to mrně narodí. Uhlířka se dlouze zadívala tam, kde mlha halila pěšinku vedoucí od dveří, zaposlouchala se do fanfáry teskně doznívající v tmavých větvích a mléčně bílém mlžném závoji – a jako by z toho všeho vyčetla něco nemilého pro budoucnost, škubla rameny a vzdychla: „Už brzy, muži, už brzy. Víš, raději jsem ti nic neříkala.“ Ten den skutečně přišel co nevidět – a v dálce zas troubili královští lovci. „Fanfáry tenkrát i dnes, snad je to dobré znamení,“ těšil se z téhle muziky uhlíř, „teď jenom aby rychle přibyla další veselá písnička, dětský pláč.“ Rychle to však nešlo: už se stmívalo, ale maličké pořád nebylo na světě a uhlířka jen naříkala. A později, kdy už na les padla tma černá jako havraní křídla, se najednou do nářku vmísilo důrazné zaklepání na dveře a zvenčí se netrpělivě ozvalo: „Hej, vy tam! Otevřte!“ Protivná, hloupá náhoda! Z lidských hlasů bylo celý rok v lesní chaloupce slyšet sotva víc než po větru poslaný křik

✽

6✽

1_32 13.9.2005 9:26 Stránka 7

lovců při podzimních honech, lišky tu dávaly dobrou noc, zajíci dobré jitro, a teď – „Copak že je dneska po nás sháňka?“ bručel si uhlíř, když šel otevřít. „Zrovna dnes, když se to nehodí?“ Na prahu stál pán v loveckých šatech. Byl to sám král – při pronásledování jelena ztratil v mlze loveckou družinu a už pár hodin nazdařbůh bloudil sychravou tmou. „Uhlíři, vyveď mě z lesa, dobře ti zaplatím,“ pronesl zhurta a pohled mu zatěkal po začouzených trámech. Uhlíř rozhodil rukama. „Odpusťte, milostivý pane králi, nemůžu.“ „Že nemůžeš?“ zachmuřil se král, „ani za sto zlatých?“ Nechápal... Ten umouněný chlap jistě nemá krejcar nazbyt a dovolí si odmítnout. Anebo jenom dělá drahoty? „Dám dvě stě zlatých, uhlíři.“ Ale uhlíř pořád stál jako beran, co si umane, že se nehne. „Tři sta?“ „Můj pane králi, ani za všechny vaše poklady, opravdu to nejde,“ zvolal uhlíř, i když mu bylo horko pod královým hněvivým pohledem. „Totiž... máme tu radostnou událost, jak se říká – žena zrovna rodí, jenže je jí nějak tuze daremně...! Vy byste přece taky neopustil milostivou paní královnu v těžké hodince.“ Král stiskl rty. Královna náhodou dítě čekala, dokonce se mělo narodit už brzy, možná zrovna dnes v noci. Na chvilku ztratil řeč a pak jen zavrčel: „Dobrá, tak mi aspoň někde ustel, ty tvrdá palice. Přespím u tebe, už jsem se nabloudil dost.“

✽

7✽

1_32 13.9.2005 9:26 Stránka 8

Uhlíř ho uložil na půdě v seně. Král si lehl, usnout však nemohl. Všechno kolem ho tísnilo. Začouzené stěny, chlad a tma, co tak čpí kolomazí, že by se dala krájet... A dole každou chvilku naříká uhlířka, k tomu bručí chlácholivá slůvka uhlíř – – – ten drzý umíněný chlap, který neví, co se sluší a patří! V králi zas zapěnila krev a vzkypěla žluč, hlavou mu bleskla další protivná vzpomínka: když se drápali po žebříku na půdu, ten člověk najednou žadonivě zvedl oči a prý: „...co kdyby milostivý pan král šel děcku za kmotra, když už ho k nám přivedla náhoda? Bylo by hezké, kdyby měl tady v chaloupce kmotrátko...“ Tohle si troufl, ukoptěnec! Co si myslí? Uhlíř! Kolomazník! Jeho žena běhá s nůší na trh a po krejcárcích prodává uhlí, lepkavou smůlu a černou kolomaz... Král se vztekle převalil na druhý bok, přitom se odzdola opět ozvalo zaúpění ztrápené rodičky, až si musel zacpat uši... Konečně však ve světnici přece zaplakalo dítě, znamení, že na svět přišel nový poddaný a jeho král už může spát. Zabalil se do pláště, přehodil přes sebe půjčenou houni a zavřel oči. Sotva trochu zadřímal, škvírou ve stropě proklouzla nitka světla a dotěrně mu padla na víčka; nevrlý, co se zas dole děje, přitiskl oko ke skulině. Viděl jen na kolébku s novorozenětem, stála uprostřed světnice; za ní se v přítmí rýsovaly tři bílé postavy, každá držela v ruce svíci, hořící tenkým plamínkem. Král zatajil dech. Poznal, kdo navštívil uhlířskou světničku. Sudičky!

✽

8✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 9

Teď ženy naklonily hlavy k sobě, jedna druhé cosi šeptala; v slabounkém plápolání svíček tancovaly po začouzených stěnách jejich dlouhé pitvorné stíny... Teď ženy pokývaly hlavou a první přistoupila blíž ke kolébce: přitom zvedla svou svíci, která v tu chvilku vzplanula tak jasně, že zaplašila stíny – a sudička pomalu pronesla: „Zapaluji plamínek tvého osudu, uhlířský synáčku... Jak svítí a září, vidím v něm, co tě čeká: v životě přijdeš do velkých nebezpečí a mnoha nesnází.“ Dořekla, pomalu odstoupila a nad kolébkou se sklonila druhá sudička. „I já zapaluji plamínek tvého osudu, uhlířský chlapče,“ pozvedla jasně hořící svíčku. „Jak svítí a září, vidím v něm, že ty, chlapče, v životě z každého nebezpečí šťastně vyvázneš a potom budeš dlouho živ.“

✽

9✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 10

Třetí sudičce přelétl přes tvář úsměv, a když zahořela její svíce, pohlédla ke stropu. Pak tiše, hlasem jak z hedvábné nitky, pravila: „Teď zapaluji plamínek tvého osudu já, uhlířský chlapče, a v něm vidím, že dostaneš za manželku děvčátko, které se dnes o půlnoci narodilo králi, co tam nahoře na seně leží.“ Všechny tři potom stočily pohled ke králi a dlouze mu pohlédly do očí. Vzápětí zmizely, s nimi zmizelo i světlo a zbylo jenom tichoučké ticho a černočerná tma. A černou tmu měl náhle v očích i král, černou jak havraní křídla, jako uhlířská kolomaz. Zaplavila mu srdce i duši, zapletla se mu do myšlenek – a šeptala a šeptala, že se věštba sudiček nesmí vyplnit. Nikdy! V chmurných slibech, které dával sám sobě, pak probděl král zbytek noci až do svítání. Když zakokrhal kohout a z husté mlhy se klubalo bledé sluníčko, vzbudil se dole ve světnici i uhlíř. Rozespale se skulil z lavice, kam si v noci narychlo ustlal, a vzpomínal, co se včera stalo. Aha, zabloudil k nim král... A narodilo se to děcko, roztomilý klouček, ale žena chudák tuze trpěla... No, teď se jí snad ulevilo, tichounce spí... Uhlíř se otočil a jen pohlédl na ženu, vyhrkly mu horké slzy: viděl, že se jí opravdu ulevilo, že usnula už navěky. Sesul se na kolena a naříkal: „Co si tu bez tebe počnu, ty moje dušičko dobrá? Mělas zlé tušení, a jak strašně se splnilo! Kdo se teď postará o naše nemluvňátko, o toho ubohého sirotečka?“

✽

10 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 11

„Já, uhlíři!“ ozvalo se od dveří a do světnice vešel král. „Včera v noci jsi mě žádal o kmotrovství... Zdálo se mi to jako drzost – a vidíš, teď jsem si tu věc rozmyslel. Dokonce pro tebe udělám víc, vezmu si dítě k sobě do paláce, sama paní královna ho bude krmit kašičkami, a až kluk o něco povyroste, udělá z něj své páže, může jí nosit vlečku. A později se chlapce ujmu já a nakonec... Hm! Třeba z uhlíře vychovám rytíře. Bude to moje odměna za dobrý nocleh,“ skončil král s ušklíbnutím. Uhlíř jenom nejistě žmoulal knír, až najednou mu pohled sklouzl na nebožku: „Děkuju, pane králi!“ zašeptal. „Snad se to všechno děje na přímluvu té dobré duše, co je teď v nebi... Ba, jistě se přimluvila, aby vám Bůh vnukl tenhle nápad! Už to, že se klouček chystal na svět s fanfárou z královského lovu, bylo znamení, že patří k vám.“ O nebeských přímluvách a znameních si král myslel svoje, ale oddechl si. Hlavní věc je mít kluka na očích... Nakonec mu třeba opravdu dá nějakou službu – totiž kdyby se ukázalo, že věštba sudiček byla jenom zlý sen, noční můra, která si sedne na spáče z nepohodlného noclehu. Ale kdepak! V paláci uvítali krále novinou, že se mu o půlnoci narodila dceruška. Vykřikl, zlostně zadupal a před očima jako by mu zahořely svíce... a vzápětí mu srdce i duši zas naplnila černá tma, černá jak havraní křídla, jako kolomaz – a šeptala a radila, co má udělat dál.

✽

11 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 12

Zavolal si sluhu a nařídil: „Zajdeš do lesa, kde se včera pořádal hon. Tam, co dýmají milíře, najdeš uhlířskou chajdu. Uhlíři, co v ní bydlí, strčíš pár zlatek a on ti dá nemluvně. Slíbil jsem, že se o to uhlířské mrně postarám, ale opovaž se přinést mi je do paláce! Někde po cestě se děcka zbav, rozumíš?“ Sluha zbledl, přešlápl z nohy na nohu a rozpačitě ze sebe vysoukal: „Jak... jak to myslíte? Jak se ho mám zbavit?“ „To už je tvoje věc! Hoď ho třeba do řeky, ať se utopí jako kotě!“ rozkřikl se král a rozkaz doprovodil tak zlým pohledem, že sluhovi až naskočila husí kůže; raději tedy spolkl námitky, co se mu pořád draly na jazyk, a šeptl, že úkol splní přesně podle královské vůle. „To bych ti radil, jinak sám budeš vodu pít,“ zablýskl na něj očima král, otočil se a pro sebe si zamumlal: „Dobrou noc, nezvaný zeti.“ Zatím uhlíř chystal synáčka na cestu. Uložil ho do košíku, v němž si nebožka kdysi přinesla výbavu, dno koše vystlal pruhovanou peřinkou, co ještě žena stihla ušít: synek bude ležet jak v maminčině náruči... A už klepe na dveře premovaný lokaj, posel z královského zámku, strká uhlíři do ruky měšec, ve kterém cinká zlato, a hartusí, kde je to děcko. Uhlíři zase vyhrkly slzy, a když sluhovi podával košík, třásly se mu ruce, ale připomněl si, že všechno dělá jenom pro synkovo štěstí: v královském paláci nepozná žádnou robotu, kdepak, že by v zimě i vedru pálil v lese uhlí v milí-

✽

12 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 13

řích jako táta, bude z něj pážátko – to už je věru něco jiného než uhlířina! A dokonce – co to král říkal? Prý snad z něj udělá rytíře! Tím slibem uhlíř potěšil sám sebe, mlčky přežehnal synkovo čelo křížkem, rozpačitě si vzal měšec a zašel do dveří. „Copak jsi, drobečku, provedl králi? Bože můj, za co se ti mstí?“ přemítal sluha, když přišel k řece a chystal se hodit košík pod jez. Vtom dítě otevřelo oči a zabroukalo. Sluha zůstal zaraženě stát: teď už královský rozkaz splnit nedokázal... Ať řeka sama rozhodne o osudu kloučka, napadlo ho po chvilce a opatrně, přeopatrně posadil košík na říční vlnky; v paláci ovšem oznámil králi, že dítě spolkla voda. Ale děcko se neutopilo. Košík plul po řece jako lodička, chlapeček v něm ležel jako v kolíbce, nad ním se klenulo modré nebe a vlnky mu zpívaly ukolébavku... Nakonec košík zanesly do tiché zátočiny, kde si spravoval sítě rybář. „Řeka mi darovala děťátko!“ zaradoval se rybář, sotva uviděl tu zvláštní lodičku, popadl košík a běžel domů. „Ženo, dlouho jsme si přáli dítě a teď jsme se konečně dočkali, je to kluk jak buk!“ volal zdaleka. „Ano, my vážně máme synáčka – přinesla nám ho voda!“ Rybářka radostí spráskla ruce a hned čiperně snášela, co měla beztak dávno přichystané v komoře: peřinku, plínky a malovanou kolíbku. „Synáček... plaváček,“ mazlila se s nemluvňátkem. „Připlaval k nám po řece, a tak od ní dostane jméno, bude-

✽

13 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 14

me mu říkat Plaváček.“ A potom utíkal čas, utíkal stejně bystře jako voda v řece, kam rybář házel sítě... Dvacetkrát odpluly jarní ledy, dvacetkrát vykvetly na březích žluté blatouchy a modré pomněnky – a za ty roky vyrostl z Plaváčka přepěkný mládenec; když přišel k muzice, děvčata na něm mohla oči nechat. Jednou v létě k večeru jel kolem rybářovy chýše král s družinou. Na lov už dávno zanevřel, teď se toulával po jiných cestách – dohlížel, aby poddaní dělali jen to, co se pro ně sluší, a nepletli se do záležitostí urozených pánů. Taková dřina! A ještě ke všemu byl

✽

14 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 15

dost parný den, krále trápila velká žízeň; zastavil a nařídil podkonímu, aby požádal u rybáře o džbánek vody. „Plaváčku, navaž panu králi čerstvou, vodička ze studně bude studenější,“ řekl rybář, „vznešeného hosta přece musíme uctít tím nejlepším. A přines také chléb a sůl.“ „Hezký hoch,“ prohodil král a pohledem provázel urostlého mladíka, který se rozběhl ke studni. „To je tvůj syn?“ „Je a není, milostivý pane králi,“ ozvala se rybářka, pyšná, že se může pochlubit Plaváčkem; znamenal pro ni všechno,

✽

15 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 16

celý svět, krev by za něj cedila. „Vychovali jsme ho jako vlastního, ale rodný syn... ne, to on není.“ „Jak to myslíš?“ „Tak, že nám ho přinesla voda,“ usmívala se rybářka. „Letos to bude zrovna dvacet let, co k nám připlaval v košíku po řece – a ani den jsme toho daru nelitovali, milostivý pane králi, ten chlapec nám přinesl jen samou radost.“ Král polkl naprázdno a zbledl. V tu chvilku jako by mu zahořely před očima svíce... V mžiku pochopil, co se kdysi stalo: sluha se slitoval – a jemu teď podává vodu uhlířův syn. Ani napít se nemohl, udusil by se! A zas tu byla ta černá tma, černá jak havraní křídla, jako kolomaz – a poradila, co má udělat dál. „Poslechni, rybáři, potřebuji posla, který zanese do zámku psaní paní královně,“ obrátil se k rybáři. „Je tvůj Plaváček dost šikovný, aby to vyřídil?“ „On? Že jsem tak smělý, ten by mohl jídat chleba i u královského stolu a dělal by mu čest!“ prohlásil rybář. Král jen zaskřípal zuby a mávl na písaře; vozil ho s sebou pro případ, že by ho napadlo něco královského, co se musí hned zaznamenat... Tentokrát však psal sám, psal důvěrné psaní paní královně, ve kterém stálo: Mladíka, který ti přinese dopis, dej popravit, je to můj velký nepřítel. Až se za týden vrátím, ať je to vykonáno. Taková je má vůle. Plaváček se bez meškání vydal na cestu, i když se kvapem

✽

16 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 17

stmívalo, na nebi se už vyrojily hvězdičky a nad obzorem dávno zářila Večernice. Brzy se octl v lese. Tma zhoustla a nakonec jako by šel černým inkoustem, kterým král napsal psaní, les se za ním zavřel, nebylo vidět na krok, cesta se docela ztratila... Ale tu ve tmě přece zablýskla slza světla: Plaváček k němu zamířil a po pár krocích se před ním znenadání vynořila chaloupka, v oknech se svítilo a z chaloupky mu vyšla vstříc stařenka v bílých šatech... Měří si mládence od hlavy k patě a přitom se usmívá pomněnkovýma očima tak vlídně, jako by ho dávno znala, a důvěrně se ptá: „Kampak teď na noc, Plaváčku?“ „Spěchám se psaním do královského zámku, ale setmělo se dřív, než jsem se nadál – smůla! Snad jsem v té tmoucí tmě překročil bludný kořen.“ „Možná, Plaváčku, možná, a to je potom konec,“ dál se usmívala babička. „Víš ty co? Přespíš dnes u mě a ráno ti ukážu, kdes ten kořínek překročil.“

✽

17 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 18

„Děkuju, asi mi nic jiného nezbývá. A odkud mě vlastně znáte, babičko?“ „Jak bych tě neznala, vždyť jsem tvoje kmotra. Tak vidíš, nebudeš nocovat u cizí.“ Když chlapec usnul, vytáhla mu babička z kapsy psaní a dala tam jiné. Ráno vyprovodila Plaváčka na kraj lesa – odtud už bylo do zámku jen co by kamenem dohodil. Královna si prohlíží psaní s královskou pečetí, prohlíží si i mládence, který je přinesl – je to hoch jako malovaný. A princezně se posel líbil ještě víc! Zvědavá, jakou zprávu po něm tatínek posílá, rozpečetila dopis a nahlas přečetla: Mladíkovi, který ti přinese dopis, okamžitě vystroj svatbu s naší dcerou, je to můj dobrý přítel. Až se za týden vrátím, ať je to vykonáno. Taková je má vůle. Plaváček zůstal jako opařený, princezně vypadl dopis z ruky, královna zase v duchu lomila rukama: copak se dá skočit do svateb jak bez hlavy? Koukne na dceru, co tedy s tím, a vidí: dcerka se zarděla a usmála, oči jí zasvítily jako dvě hvězdičky a pohledem jen visí na hezkém mládenci – a s ním se děje zrovna tak... a už si očima povídají ledacos, o čem se jim jistě do dnešního rána ani nezdálo. Díkybohu, padli si do oka, ulevilo se královně a začala chystat svatbu. Tři dny se chystalo, pak tři dny slavilo. A už jde třetí den k půlnoci, muzikanti hrají čtverylku na rozloučenou, hosté

✽

18 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 19

se řadí naposled do kola – a vtom oznámí fanfára, že na nádvoří vjíždí král. Královna s dcerou mu vyběhly naproti a obě září, jak to stihly, manžel a tatínek je přísný! Král ale stojí jak ve snu, rozhlíží se po svatebčanech, na chvíli úplně oněměl – a když zas našel řeč, rozkřikl se na ženu: „Ztratilas rozum? Co se tu děje? Víš, za koho vdáváš dceru?“

✽

19 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 20

„Za hezkého milého mládence. A kdo to je, budeš snad vědět líp ty, když sis to přál!“ Překvapená královna hodila rameny jako ten, komu se křivdí. „Já?“ „Kdo jiný, tatínku?“ Princezna se rozběhla pro dopis, kde byl ten rozkaz – psaníčko si pro jeho vzácnost schovala do zlaté schránky. Král si psaní prohlížel ze všech stran a nevěřil svým očím: sám by dal hlavu za to, že písmo, pečeť, papír, všechno je jeho, jenom tu růžovou stužku k němu přidala dcera. „Tohle jsou čáry – kudy jsi chodil s mým dopisem?“ obořil se král na novopečeného zetě. „Přespal jsem u kmotry.“ „Aha! U kmotry!“ Králi poskočil před očima plamínek svíčky – hned věděl, která kmotra se Plaváčkovi připletla do cesty: bílá sudička! Ale na něj si nepřijde, on přece má sílu vzepřít se bláznivé sudbě, vždyť v jeho srdci panuje ta černá tma, co umí dobře poradit... „Nu, dobrá,“ řekl po chvilce. „Ovšem jen tak tě za zetě nepřijmu, Plaváčku. Má dcera si zaslouží královského ženicha a ty jsi leda pán z Nemanic, co má ve znaku rybářskou síť a k tomu ještě umouněný původ... Když už je to s tebou takové, musíš mé dceři přinést aspoň věno, a to ne ledajaké. Chci, abys jí donesl tři zlaté vlasy děda Vševěda.“ Princezna vykřikla, že muže vyhání, plakala a prosila, ať si to tatínek rozmyslí a vezme svoje slova zpátky – kde chudák Plaváček přijde k takové vzácnosti? Ale král jenom krčil rameny: to není jeho starost.

✽

20 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 21

Plaváček se smutně rozloučil s uplakanou novomanželkou a vydal se k dědu Vševědovi. A že byl pod ochranou sudiček, věděl, kudy se dát, radila mu to oblaka – jejich stín klouzal po zemi, oblačný prst se přesunoval přes vsi a kopce, údolí, řeky a celé krajiny a pořád mu ukazoval cestu... Tak Plaváček přešel sedm zemí, až došel k modročernému jezeru velkému jak moře. U břehu kotvila loďka, na ní seděl shrbený převozník a zíral na vodní hladinu, zčeřenou drobnými vlnkami. Plaváček pozdravil. Převozník zabručel odpověď, zvedl hlavu, zamžoural na něj a prohodil:

✽

21 ✽

1_32 13.9.2005 9:27 Stránka 22

„Už dlouho jsem tu neviděl člověka... Kampak jdeš, poutníku?“ „K dědu Vševědovi pro tři zlaté vlasy.“ Převozník ožil, hluboké vrásky mu rozsvítil úsměv. „Človíčku drahý, opravdu?“ vykřikl rozčileně. „Vždyť já na takového už dávno čekám! Rozuměj – převážím tady přes jezero už celých padesát let; ruce mi přitom zeslábly, záda se ohnula, kosti mě bolí, oči už skoro nevidí, chci si konečně odpočinout! Jenže na celém světě jenom děd Vševěd ví, kdy mě tu někdo vystřídá a zbaví dřiny. Slib mi, že se na to děda Vševěda zeptáš.“ „Jistěže zeptám.“ Plaváček skočil na loďku. „Ale teď už se opři do vesel, převozníku, ať jsem co nejdřív zpátky.“ Když se Plaváček octl na druhém břehu, šel zas jeden den, až došel k městu. Ještě před hradbami potkal stařečka, který byl jako věchýtek, opíral se o hůl, a stejně sotva lezl. „Dej Pánbůh dobrý den,“ pozdravil Plaváček. „Dej Pánbůh, poutníčku,“ zamžoural na něj stařeček. „Kampak tak svižně?“ „K dědu Vševědovi pro tři zlaté vlasy.“ Stařečkova bezzubá ústa rozsvítil úsměv. „Ale človíčku, opravdu?“ zašermoval holí. „Na takového tady už dávno čekáme... Rozuměj – měli jsme v naší zemi jabloň, nesla vzácná jablka: kdo jedno snědl, omládl, i když třeba ležel na smrtelné posteli. Ale už celých padesát let se na jabloni neurodilo jediné jablíčko... Slib mi, že se zeptáš děda Vševěda, co naší nemocné jabloni pomůže.“ „Jistěže zeptám,“ slíbil Plaváček a šel dál.

✽

22 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 23

Třetího dne přišel k jinému městu; před hradbami byl hřbitov, jakýsi muž tam kopal hrob. Plaváček pozdravil, muž zvedl hlavu, odpověděl a prohodil: „Kampak, poutníku?“ „K dědu Vševědovi pro tři zlaté vlasy!“ „Díkybohu! Na takového tady už dávno čekáme!“ zvolal muž a z očí se mu vykutálely slzy jak hrachy. „Vidíš, jakou smutnou práci tu mám, kopu hrob, pohřbívám otce... A přitom to u nás chodilo kdysi docela jinak. Měli jsme tady studnu s živou vodou: když se jí někdo nemocný napil, rázem se uzdravil, dokonce i mrtvého stačilo pokropit a zase vyskočil na nohy. Jenomže studna zničehonic vyschla, je to padesát let. Prosím, zeptej se děda Vševěda, proč se to stalo.“ „Jistěže zeptám,“ slíbil Plaváček. Ještě ten den došel do lesa, kudy ani pěšinky nevedly. Už už se bál, že se setmí dřív, než najde cestu ven, ale tu stromy zřídly a mezi kmeny zasvítila zlatá záře: na zelené louce poseté kvítky stál zámek celičký ze zlatých cihel postavený a třpytil se tak, jako by byl ze slunečního světla. Plaváček směle vešel dovnitř. Procházel zlatými síněmi, a nikde nenatrefil na človíčka. Teprve ve věži, v koutě u okna, seděla babička v bílých šatech a předla na kolovrátku. Když uviděla Plaváčka, ruce jí klesly do klína, usmála se očima modrýma jako pomněnky a povídá: „Vítám tě, Plaváčku. Ráda vidím, že tě sem oblaka správně dovedla.“

✽

23 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 24

Plaváček se trochu zarazil. „Vy víte, kdo jsem?“ „Propána, jakpak ne, vždyť jsem tvoje kmotra, vím o tobě všechno, všecičko – i to, co tady hledáš. A abych nebyla darmo kmotrou, ty tři zlaté vlásky od děda Vševěda ti opatřím. Pro mě je to snadné, Vševěd je můj syn.“ „Ze srdce děkuju, milá kmotřičko. Ani bych nevěděl, jak o ně poprosit.“

✽

24 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 25

„Však by to taky mohlo špatně dopadnout,“ pokývala hlavou babička. „On syn je sice dobrák, ale jenom od rána do poledne, kdy roste z pacholátka v muže – to svým úsměvem vyzlatí celý svět. Jenže večer už je s ním svízel. Přiletí domů jako mrzutý stařec a hlady se nezná – mohl by si tě upéct k večeři, než bys stačil otevřít pusu.“ „Ale já,“ přešlápl Plaváček, „ach kmotřičko, potřebuji od děda Vševěda ještě něco! Cestou jsem slíbil lidem, že si od něj vyprosím tři rady.“ „Neboj se, slib splníš, přeptám se za tebe. Zatím se skrč tady pod káď a natahuj uši. A pospěš si – už tu bude...“ Obloha venku zezlátla a zrudla a vzápětí to v západním okně zasvítilo, jako by tam vyšlehl plamen. Plaváček honem skočil pod káď; ale přece odtud viděl, že

✽

25 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 26

do okna přiletělo slunce – dědeček se zlatými vlasy. Sotva stanul na podlaze, rozhlédl se a začichal: „Čichám čichám člověčinu! Koho tu, matičko, máš?“ „A kohopak bych tu měla, synáčku?“ Babička zamrkala očima jako neviňátko. „To se ti jenom zdá – celý den jsi nad světem, máš člověčiny plný nos ještě večer, když přijdeš domů. Raději sedej k večeři.“ Stařec se nechal uchlácholit, mlčky usedl ke stolu a pustil se do jídla; po večeři položil babičce do klína zlatou hlavu a začal dřímat. Když babička viděla, že usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila ho na zem, jenom to cinklo. „Co mi chceš, matičko?“ ozval se stařec. „Nic, synáčku, nic. Jen jsem si zdřímla a měla tuze divný sen, až jsem z toho celá rozčilená.“ „Jaký sen?“ „O jedné zemi, kde měli pramen živé vody. Každý se po ní uzdravil, i mrtvé se s ní dalo vzkřísit. Ale představ si: před padesáti lety voda ve studni vyschla. A tak mě napadlo, že je to velká škoda... Na všechno ve světě je myslím lék i rada, jen vědět, kde hledat – lidé v té zemi na to sami nepřijdou, vypadali úplně bezradní.“ „Hlupáci, pomoc je snadná. Ve studni sedí na pramenu žába. Ať žábu zabijí, studnu vyčistí a voda poteče jako dřív,“ zabručel stařeček a zase začal klímat. Sotva usnul, vytrhla mu babička druhý vlas a hodila ho na zem – cinklo to jako zvonek. „Co je zas, matičko?“ zavrtěl se stařec.

✽

26 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 27

„Nic, synáčku, nic. Jen jsem si zdřímla a znovu se mi zdál divný sen... Představ si, v jedné zemi měli jabloň, co nesla divotvorná jablka: kdo jedno snědl, v mžiku omládl. Ale je to už padesát let, co se na jabloni neurodilo jediné jablíčko. A tak si říkám, že je to škoda... Na všechno ve světě je myslím lék i rada, jen vědět, kde hledat. Lidé v té zemi na to sami nepřijdou, vypadali úplně bezradní.“ „Hlupáci... A přitom je pomoc tak snadná. Pod jabloní leží had a užírá kořenům všechnu sílu. Stačilo by jabloň vykopat, hada zabít a strom přesadit. Pak brzy rozkvete

✽

27 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 28

a jako dřív ponese divotvorná jablka,“ zabručel stařeček a zase začal klímat. Sotva usnul, vytrhla mu babička třetí vlas a hodila ho na zem: cink! „Proč mě zas budíš, matičko? Je snad už den?“ rozespale se rozhlížel stařec a chtěl vstávat. „Ne ne, kdepak den, je pořád černočerná noc. To jen ty sny mě trápí, odpusť, synáčku, že je mám dnes tak divné! Představ si, v tom posledním jsem viděla převozníka, který už padesát let převáží přes modročerné jezero velké jak moře a moc si naříká, že už na tu dřinu ztratil sílu... Co jen mu pomůže? Na všechno ve světě je myslím lék i rada, ale on neví, kde hledat, a sám na to nepřijde, vypadal úplně bezradný.“ „Protože je to hlupák ze všech hlupáků z tvých snů největší!“ zabroukal stařeček. „Pomoc je přece snadná: až bude příště někoho převážet, ať mu dá veslo do ruky a sám vyskočí na břeh... A teď už mi dej pokoj, matičko, chci se pořádně vyspat. Nevíš, co mám na světě práce? Jen kolik kapesníčků musím usušit jedné princezně, co si může oči vyplakat pro uhlířova syna... On prý zabloudil kdesi ve světě, kde si kvůli ní hledá věno, a jsou to, představ si, tři – moje – – zlaté – – –“ Stařeček zase zaklímal. Babička se jen pousmála a už ho nechala spát. K ránu se jí na klíně probudilo zlatovlasé pacholátko – mladé, hřejivé sluníčko, a východním oknem odletělo ven. I Plaváček vyskočil na nohy.

✽

28 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 29

Ani nevěděl, jak nejlíp kmotřičce poděkovat; políbil jí ruku a zatoužil: „Kéž bych uměl cestovat tak rychle jako váš syn. Letěl bych domů za ženou... Chuděra si zoufá a pláče, a neví, že se už může smát!“ „Blázínku, však se tě dočká a ještě dlouho budete šťastně živi,“ usmívala se kmotřička. „Teď však jdi pěkně po cestě, kterou znáš, a každému vyřiď synovu radu, nebude ti to na škodu.“ Plaváček rychle vykročil na zpáteční cestu. V prvním městě poradil, ať dají vyčistit studnu a zabijí žábu, co sedí na prameni; za to dostal od zeměpána dvanáct koní bílých jak labutě a na ně mu naložili tolik zlata a stříbra a bílých perel, co jenom koně unesli. Ve druhém městě Plaváček poradil, ať vykopou a přesadí jabloň a zabijí hada, který jí užíral kořeny; za to dostal od zeměpána dvanáct koní černých jak havrani a na ně mu naložili tolik diamantů a černých perel, co jenom koně unesli. Na nejbujnějším vraníkovi pak Plaváček spěchal k modročernému jezeru velkému jak moře, kde už ho toužebně vyhlížel převozník. „Zdá se, žes pořídil líp, než ses nadál,“ vyhrkl, sotva uviděl ty řady bílých a černých koní. „Ano, mám všechno, co jsem si přál, a ještě víc.“ „A neseš taky odpověď na moji otázku?“ „Nesu.“ Převozník upřel na Plaváčka žadonivý pohled:

✽

29 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 30

„Kdy... kdy tedy skončí moje dřina?“ „Možná to ani nebude dlouho trvat... Ale víc už ode mě neuslyšíš, nejdřív se opři do vesel, převozníku, všechno ti povím až na druhém břehu.“ Převozníkovi nezbylo než poslechnout: převezl tedy černé koně, převezl bílé koně a nakonec vezl Plaváčka. Sotva se loďka octla na mělčině, Plaváček vyskočil, brodil se vodou k břehu a teprve odtud křikl: „Až budeš příště někoho převážet, dej mu veslo do ruky a včas vyskoč jako já!“ Když Plaváček přijel do zámku, princezna zrovna věšela v zahradě na zlatou šňůru dva tucty proplakaných kapesníčků a uviděla manžela první; zase jí z očí vyhrkly slzy, ale tentokrát plakala radostí. Tradadá tradá! zatroubili nazítří ráno heroldi z cimbuří královského paláce, až se to zvučně neslo daleko široko do kraje – „Tradadá tradá, slyšte slyšte, pozvání našeho milostivého pana krále! Dnes večer zve všechny své rytíře a barony, hrabata a knížata na velkou slavnost do zámku!“ „Na jakou slavnost? Copak Jeho Veličenstvo tak nahonem oslavuje?“ přemítali nad tím pozváním páni. Inu, co... Návrat Plaváčka!

✽

30 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 31

Král sice zetě nemiloval o nic víc než dřív, ale tentokrát si už princezna na tatínka dupla – musí Plaváčka přijmout se všemi poctami a znovu představit svým pánům jako jejího právoplatného, drahého manžela... Co měl král dělat? Vždyť teď už se na uhlířském synkovi nedala najít jediná vada, jediná chybička, jen jeho původ, ovšem na druhé misce vah leželo mnohem víc: jako hrdina splnil přetěžký úkol – důkaz, tři zlaté vlasy děda Vševěda zářily na alabastrové míse uprostřed trůní síně – a na dvanácti bílých a dvanácti černých koních si přivezl takové poklady, že král byl proti němu chuďas... Kdo by si mohl přát lepšího zetě? Večer na slavnosti Plaváček vyprávěl, co všechno ho při putování za zlatými vlasy potkalo – mluvil o jabloni, která rodí jablka, po nichž se mládne, o studni se živou vodou; jenom o převozníkovi se nezmínil. Král zasmušile poslouchal a zas v něm zapěnila krev a vzkypěla žluč: „Uhlířův syn!“ skřípal zuby. „Hrdina z kolomazi, který je navíc cítit rybinou, a všichni mu visí na rtech... vždyť je to jako výsměch! A co to vykládá? Hlupák, proč nepřinesl alespoň láhev živé vody, alespoň jedno jediné jablko z mladicí jabloně?“ Královo srdce znovu naplnila černá tma, černá jak havraní křídla, jak kolomaz – a teď mu radila, že on sám může získat to, co nestálo za povšimnutí hloupému zeti Plaváčkovi: může si dopřát po všech hořkých zklamáních alespoň věčné mládí!

✽

31 ✽

1_32 13.9.2005 9:28 Stránka 32

A tak král opustil hodovní síň, potajmu se sbalil a tiše se vytratil ze zámku – – – a od té doby ho nikdo nespatřil. Poslušný černé rady černé tmy šel za bláhovou vidinou, která ho zavedla jako bludička k modročernému jezeru velkému jak moře – a tam jeho pouť skončila. Přes temnou jezerní hladinu převáží snad až dodnes...

✽

32 ✽