VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU ANDREW CARTMEL
KALIBR
Denní věstník
sobota 21. ledna 1967
Zpěvačka zemřela — dítě ztraceno NIC LÉPE NEUKAZUJE mravní zkázu současné takzvané ‚psychedelické hudební scény‘ než nedávná otřesná smrt popové zpěvačky Valerie Anne Drummondové, známé jako ‚Valeriana‘. O této hrozné události se již napsalo mnoho (viz hlavní zpráva, str. 1–3), ale moc zpráv nezaznělo o osudu jejího malého syna. Byl sice nemanželské dítě, ale za to samozřejmě nemohl. Jeho okolí, skupina sobeckých, poživačných vyhledávačů slasti a vzrušení, kterým nestačil obyčejný život,
jej zklamalo. Přívětivé sluneční paprsky jim ke štěstí nestačily. Potřebovali onu znepokojivou záři takzvaných ‚mysl otevírajících‘ drog. Tyto drogy ovšem mysl ve skutečnosti ničí. Jde o tytéž zhoubné drogy, které si již vzaly životy dalších popových hvězd jako Briana Jonese z notoricky známé ‚rockové‘ skupiny Rolling Stones a řady osob z okruhu samotné Drummondové. Při pomyšlení na osud toho ubohého malého chlapce se poctivý člověk může jedině otřást hrůzou…
1. O bjev
Tinkler je přítel a je zhruba stejného věku jako já, ovšem notně silnější a s tváří, která by mohla patřit příslušníkovi nějakého pochybného kmene cherubínů. Dnes měl narozeniny. „Prosím?“ zadíval se na nás s rukou teatrálně položenou na hrudi. „Říkáte dárek? Pro mě? To jste doopravdy věděli, že dnes je můj velký den?“ „Zmínil ses o tom jen asi padesátkrát. Nevada pro tebe našla desku v charitativním obchůdku.“ „Co je to za desku?“ „Nevím. Nenechala mě se podívat.“ „Je vzácná,“ řekla Nevada. „Náramně vzácná.“ „No tak mi ji dejte,“ zajásal Tinkler. Nevada odběhla do ložnice pro desku pozorně zabalenou v elegantním černo-zlatém dárkovém papíru a podala mi ji. „Ty mu ji můžeš předat,“ řekla. „Já jsem ji objevila, udělala veškerou tvrdou práci, zaplatila ji, zabalila a vůbec všechno, ale ty mu ji smíš předat.“ Když jsem přebíral balíček, i přes dárkový papír jsem ucítil slabý závan čehosi kořenitě a zatuchle vonícího. Přičichl jsem k tomu. Byla to vůně staré desky. Přesně tak voní lepenkové obaly elpíček po asi tak čtyřiceti letech. 9
ANDREW CARTMEL
Žaludek se mi stáhl. „Můj ty bože,“ vydechl jsem. „Myslím, že to vážně může být nějaká vzácnost.“ Nevada na mě zírala. „To poznáš tak, že si k tomu čichneš?“ Tinkler při pohledu na můj výraz okamžitě popadl desku a začal ji rozbalovat. No, rozbalovat je trochu slabé slovo. Vrhl se na ni jako vilný lord strhávající živůtek z nevinné komorné v šestákové červené knihovně. Kusy papíru létaly všemi směry. Nevada tu podívanou sledovala s rozzářenýma očima. „Věděla jsem, že se ti bude líbit, protože máš její obrázek na stěně. Tu zarámovanou obálku na stěně obýváku. Bylo mi jasný, že tu desku hrozně chceš.“ Tinkler tam stál a v rukou svíral elpíčko. Těžko říct, kdo z nás byl překvapenější, on nebo já. Deska byla All the Cats Love Valerian, poslední album úžasné britské rockové skupiny ze šedesátek, kterou prý milovaly kočky. Na obálce byla fotka stejnojmenné zpěvačky. Valeriana byla divoška a archetypální hipísačka. Na fotce se skvěla úplně nahá, rozvalená na starém perském koberci v pokoji plném starožitného nábytku s kočkami úplně všude. Byla to nádherná fotka a album bylo nějakou dobu kvůli téhle náloži bezprecedentní nahoty dokonce zakázané – ačkoliv pár strategicky umístěných starožitností a koček dávalo jistý prostor představivosti. A byl to neskutečně vzácnej kousek. „No mě snad vomejou,“ zamumlal Tinkler. „Shakespeare by to nepopsal lépe,“ konstatovala Nevada. Pak se podívala na mě. „Nevěřil jsi, že jsem fakticky sehnala vzácnost, co?“ Měla pravdu. „No…“ „Nikdy o mně nepochybuj,“ pravila samolibě, uchopila obálku a se zájmem ji studovala. „Vážně kočky Valerianu milovaly? Ona je musela opravdicky milovat, pokud jich chovala tolik. Teda pokud to byly její kočky.“ 10
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
Přistoupil jsem k ní. „Ne, tohle bylo jenom focení. Je to slovní hříčka.“ „Co?“ „Ten název.“ „Jak to?“ „Valerian znamená kozlík lékařský. Je to bylinka, kterou prý kočky vážně milují. Jsou po něm úplně šílené. Válí se v něm. Čichají ho. Žerou ho.“ „Jako šanta?“ napadlo Nevadu. „Přesně jako šanta. Šanta a kozlík jsou pro kočky jako drogy.“ „Když už je řeč o drogách,“ vložil se neomylně Tinkler, „už jste viděli tohle?“ Zanořil ruku do kapsy a vytáhl z ní útržek novinového papíru. Byla to titulní strana bulvárního plátku s titulkem KOKAINOVÁ AFÉRA – STINKY STAMMER ZADRŽEN. „Panebože,“ ozvala se Nevada. „Víte, že je to váš soused, že jo?“ poznamenal Tinkler. „Jak to myslíš?“ „Pobývá v Abbey.“ Pokývl hlavou směrem k oknu a zahradě venku. Hned za naší zídkou se rozkládala elegantní bílá cimbuří předního londýnského odvykacího centra pro celebrity. Nevada odložila útržek, který si předtím pečlivě prohlížela. „Cože? Jak to, že není za mřížemi? Myslím pořádnými mřížemi.“ Tinkler potřásl hlavou. „Nejspíš nikdo nebyl moc žhavý seznamovat kňourající celebritu s naším vězeňským systémem.“ „To chápu,“ řekl jsem. „Škoda,“ opáčila Nevada. „Čekala bych, že ho šoupnou za katr.“ Začala štrádovat sem a tam. Zdálo se, že si to bere osobně. „Ježíši. To bude bydlet hned vedle? Nikdy se ho nezbavíme.“ Pohlédla na mě. „Bude se v jednom kuse válet tady, snažit se mě sbalit, ukrást ti nápady a celkově otravovat.“ 11
ANDREW CARTMEL
Tinkler se zakřenil. „Tak to mám dobrý zprávy. Pokud udělá jen krok mimo půdu Abbey, je po dohodě a on skončí v opravdickým vězení se spoustou hrozivých spoluvězňů a znásilněním ve sprše.“ To na věc vrhalo jiné světlo. Nevada přestala přecházet sem a tam a široce se usmála. „Už aby se vydal na procházku,“ prohlásila.
Druhý den jsem o úžasném nálezu All The Cats Love Valerian řádně napsal příspěvek na blog a přiznal Nevadě veškeré zásluhy. Jakmile jsem článek dopsal, kliknutím jsem ho zveřejnil. Z kuchyně jsem uslyšel Nevadu souhlasně mručet, když si ho četla na svém iPhonu. Vzápětí na sebe v chodbě hodila sako a nakoukla do dveří. „O čích schopnostech už nemáš nejmenší pochybnosti?“ „O tvých.“ „Správně.“ Poslala mi vzduchem polibek a zamířila na nákupy. Do charitativních krámků. Svým způsobem to byla moje vina. To já jsem Nevadu uvedl do světa charitativních obchůdků. Běžně jsem procházel všechny v jihozápadním Londýně při pátrání po vzácných deskách. Zatímco mě při téhle věčné honbě za pokladem před časem doprovázela, zjistila, že navzdory očekávání nejsou tyhle krámky zapáchající díry hemžící se havětí a parazity – a především že se v nich dá najít báječná móda za směšné ceny. Teď, když jsme žili spolu, si zvykla je procházet pravidelně, a pokaždé se domů vrátila s úžasně levnými teniskami od Louboutina, které se tam za tu cenu jednoduše nedaly nechat, bederní rouškou od Dolce & Gabbana nebo něčím podobným. Vrátil jsem se k psaní blogu a přidal pozadí týkající se 12
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
skupiny a samotné Valeriany, ale nezmínil jsem se o jejím tragickém osudu ani otázce, co se stalo s jejím malým synem. O tom už bylo napsáno víc než dost. Zazvonil telefon. Byla to Nevada. „Je podzim,“ řekla. „Jo, všiml jsem si.“ „To je dokonalý.“ „Co je dokonalý?“ „Dostala jsem nápad. K oslavě Tinklerových narozenin.“ „No? Tak se pochlub,“ řekl jsem. „Bude to překvápko. Pro tebe i pro něj. A Hlavinku. Pro všechny.“ Zaváhal jsem. „Nejsem si jistej, jestli Tinkler zvládne ještě další překvapení.“
Vzbudil jsem se uprostřed noci s vědomím, že něco je špatně. Fanny podrážděně zamňoukala, když jsem se pod dekou zavrtěl. Ta malá prospěchářka ke mně byla přitulená, aby se zahřála. To mi přišlo zvláštní, neboť poslední dobou dávala jako ohřívači přednost Nevadě. Překulil jsem se k ní. Byla pryč. Zašátral jsem po budíku a zblízka se na něj zadíval. Byly tři ráno, ta bohem zapomenutá hodina, kdy dochází naděje, staří a nemocní umírají, a – zjevně – přítelkyně se vytrácí. Zavolal jsem její jméno a podíval se do koupelny a kuchyně, ale cítil jsem, že dům je až na mě a kočky prázdný. Hodil jsem na sebe nějaké oblečení a šel prohlédnout další pokoje. Začínala se mě zmocňovat úzkost. Pak jsem si najednou uvědomil, kde ji asi najdu. Vrátil jsem se do kuchyně, roztáhl závěsy a zadíval se ven. Byla tam. Obul jsem se a zamotal do šály – noc už byla chladná – a připojil se k ní. 13
ANDREW CARTMEL
Můj domek stojí na náměstíčku lemovaném podobnými domy na zvýšené betonové ploše rozsáhlejšího sídliště, jaké londýnské úřady s oblibou stavěly, než dospěly k lepším nápadům. Za ta léta se tu leccos změnilo k lepšímu, a to, co je dnes mělkou jámou vedle našich domků posetou nízkými budovami, jedlemi a klikatými cestičkami, bývalo podzemním parkovištěm a obří kotelnou. Přes zábradlí na okraji náměstí si můžete celou jámu přeměněnou v park prohlédnout. Právě tam teď stála Nevada. Přidal jsem se k ní. Krátce na mě pohlédla, pak mě vzala za ruku a dál zírala dolů. „Nemohla jsem spát,“ řekla. Dlaň měla studenou. „Noční můry?“ „Vzpomínky.“ Prohlubeň osvětlovaly vysoké pouliční lampy, jejichž jantarový přísvit jí dodával trochu přízračný ráz. V tomhle světle by louže krve vypadala černočerná. Teď už tam samozřejmě žádná krev nebyla, dávno ji smyl nezvykle rychlý zásah místních úřadů. Podíval jsem se Nevadě do tváře a s ohromením si uvědomil, že má strach. Bylo to dvojnásob překvapivé, protože tehdy strach neměla. Zachránila život nám oběma. Později, když jsem se ohlížel za touhle nocí, jsem si nemohl pomoci od úvah, že ji možná tak nevystrašila minulost, ale nějakým podivným způsobem to, co mělo teprve přijít… Ucítil jsem, jak se chvěje, a objal ji. „Neboj,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem ji k sobě tiskl. „Je po všem.“ To jsem ještě nevěděl, že to byl teprve začátek.
14
2 . Oslava
Zatímco já jsem obstarával téměř všechno každodenní vaření, Nevada ráda čas od času přichystala nějaký propracovaný dezert pro zvláštní příležitosti. Ukázalo se, že právě to má být překvapením pro Tinklera. „Upeču mu dort,“ oznámila jednou ráno. Krátce nato začala nakupovat a shromažďovat ingredience, což s sebou z nějakého důvodu neslo notný díl utajení a časovou náročnost. Pak bylo konečně vše připraveno a mohla se pustit do pečení. Dort, přichystaný v podmínkách nejvyššího utajení, už báječně voněl, když dorazili na Tinklerovu oslavu první hosté. Úplně první na prahu stanulo elegantní zjevení v bílém kabátu, lahví vína pod jednou paží a dlouhou lepenkovou rourou pod druhou. Byla to Agatha DuBois-Kanesová, známější pod svou už zažitou přezdívkou Hlavinka. Tuhle krásnou mulatku s vy holenou hlavou jsme poznali jako taxikářku za volantem jednoho z flotily proslavených londýnských černých taxíků. Dnes ji ale na místo dovezl jeden z kolegů a na řízení se večer nechystala. „Mám v plánu se zpít pod obraz,“ prohlásila, podala mi víno a políbila mě na tvář. Voněla zajímavým parfémem. Užuž jsem se jí chtěl zeptat na tu lepenkovou trubici, když zvonek zadrnčel znovu. Tentokrát to byl sám oslavenec, zářící v saku 15
ANDREW CARTMEL
od Huga Bosse, svetru od Paula Smithe a kalhotách od Woodhouse. To všechno pro něj Nevada porůznu objevila na svých vycházkách do charitativních obchůdků. Nepřekvapilo mě, že se tak vyšňořil. Tinkler mohl na Hlavince oči nechat, ač byla jeho snaha předem odsouzená k nezdaru. Večeře se podařila a jako obvykle jsem se uvolnil, jakmile hosté lačně vyluxovali talíře a požádali o přídavek. „Co je zač tenhle sýr?“ zeptal se Tinkler. „Myslím, že jsem si k němu vytvořil nezdravý vztah. Může se muž zamilovat do sýra? Byli bychom spolu šťastní?“ V průběhu večera jsem pouštěl hudbu dle vlastního výběru, povětšinou jazz hraný Brazilci – někdy dokonce i pravý brazilský jazz – a Nevada se starala, aby byly vinné skleničky vždy plné. Mezi hlavním chodem a dezertem jsme si dali trochu pauzu, během které Hlavinka předala Tinklerovi narozeninový dárek, který se samozřejmě skrýval v té tajemné kartonové tubě. Obsahovala plakát Rolling Stones: černobílý snímek s náladovou atmosférou z doby jejich vrcholu kolem devatenáct set šedesát osm – období alba Beggars Banquet – od úžasného rockového fotografa Davida Wedgburyho. Byl to perfektní dárek, a tak promyšleně zvolený, až jsem si začal říkat, jestli u Hlavinky přece jen šanci nemá. Pak před nás Nevada slavnostně předložila dort. Byl to nádherný výtvor z mandlového těsta, navrchu pokladený lesknoucími se plátky meruněk. Připadl mi také nezvykle silný. „Je to doopravdy speciální koláč,“ řekla upejpavým tónem, když jej pokládala na stůl. „Přímo k nakousnutí.“ „Však ty jsi taky k nakousnutí,“ prohlásil žertovně Tinkler, za což si vysloužil kopanec pod stolem. „Je tak speciální,“ Nevada se rozhodla ignorovat jeho poznámku, „protože obsahuje jednu jedinečnou složku.“ 16
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
Nožem důkladně rozdělila koláč vejpůl. Pak kolmo na první linii znovu zanořila nůž do glazovaného ovoce a vytvořila dokonalý kříž. Dort byl teď rozdělen na čtyři díly. Nevada se pustila do rozkrajování každého z nich. Když byla hotova, byl rozdělený na šestnáctiny. Pečlivě zasunula špičku špachtle pod jeden z nepatrných dílků a s vítězným úsměvem jej pomalu vytáhla. „To si děláš legraci,“ ozval jsem se. „Tinkler se určitě nespokojí s takhle malou porcí.“ Nevada mu podala talíř. „Je to opravdu speciální dezert.“ „To jsi už říkala.“ Zadíval jsem se na dílek. Teď jsem si mohl prohlédnout vnitřek koláče. Pod žlutooranžovými plátky meruněk se skrývala zvláštní hnědá vrstva. „To nejsou lesní plody.“ „Kdo říkal něco o lesních plodech?“ Nevada mi věnovala zářivý úsměv. „Ani jablka. Jenže ty jsi v parku nesbírala borůvky ani jablka.“ Konečně mi to došlo. „Sbírala jsi houbičky.“ Lysohlávky. „Máš pravdu.“ Opatrně vytáhla další dílek a umístila jej na talíř. „Teď je vrchol sezóny. V parku jich bylo všude plno.“ Podala talíř Hlavince, která ho přijala s nadšením. „Takže je to tenhle druh párty,“ řekla a zmocnila se vidličky. Tinkler zíral na maličký dílek halucinogenního dezertu na svém talíři. Nic neříkal, což mi přišlo divné. „Proto vám můžu naservírovat jen tyhle malinkaté kousky,“ vysvětlila Nevada. „Po větších by vám nejspíš vybuchla hlava.“ Ukrojila třetí kousek a podala mi ho. Nedůvěřivě jsem si ho prohlédl. Hnědavá vrstva pod meruňkami mě znepokojovala. „Nebude to chutnat divně?“ „Houbičky chutnají jako sračky,“ prohlásil Tinkler s přesvědčením někoho, kdo s nimi měl své zkušenosti. 17
ANDREW CARTMEL
„Žádný strach,“ usmála se Nevada. „Přes noc jsem je naložila do cukru a pomerančového likéru.“ Také si nachystala plátek na talíř. Hlavinka už se do svého pustila a pojídala drobné kousky se zjevným potěšením. „Je mi to líto,“ pravil Tinkler a smutně pozvedl vidličku s nabodnutým dortem, „ale musím se vám k něčemu přiznat.“ „Nechceš snad říct, že to nebudeš jíst,“ zalekla se Nevada. „Kdepak, rád! Ale nebude to na mě mít vliv.“ „Chceš větší kousek?“ „Ne.“ Smutně zavrtěl hlavou. „To nepomůže.“ „Jak to myslíš?“ „Zkoušel jsem houbičky, extázi, LSD –“ „Tinklere, ty se nezdáš!“ „– a jsem vůči halucinogenům imunní.“ „Určitě to půjde, když vyzkoušíš trochu ručně nasbíraných houbiček tetičky Nevady.“ Tinkler potřásl rameny. „Nejsem si tak jistej.“ Pustil se do jídla. Já jsem si pořád váhavě prohlížel svůj dílek. Ne že bych nechtěl ochutnat dezert vlastnoručně připravený láskou mého života. Nikdy se mi ale nechtělo zahrávat si s fungováním svého mozku, tedy až na štědré dávky kvalitní kávy. Otáčel jsem v prstech vidličkou a hrál o čas. Na jasně červeném pozadí talíře vystupoval dílek dortu stále víc. Působil jako symbol zdrogovaných fanoušků na koncertech. Zkrátka smrtící. Pohrával jsem si s myšlenkou, jestli bych se mohl pod nějakou záminkou vyplížit do kuchyně a koláč vyhodit, aniž by si toho ostatní všimli. Po očku jsem se podíval na Nevadu. Na podobné triky mě znala až příliš dobře. Dravě sledovala, jak ukrajuji první kousek a vkládám si ho do úst. Chutnal daleko líp, než jsem čekal. Byl dokonce i dobrý. Houbičky v něm byly cítit, ale jen jako masitě působící chuť 18
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
na pozadí ostatních příchutí. Musel jsem připustit, že je výborný, a za Nevadina souhlasného pohledu jsem talíř rychle vyčistil. Říkal jsem si, že třeba na mě tak jako na Tinklera houbičky nebudou mít vliv.
Nevím, jak dlouho trval nástup účinků drogy, protože jako první zmizel pojem o čase. Celé moje vnímání času se změnilo. Namísto kontinuálního plynutí času se začal pohybovat ve skocích. Bylo to jako rozdíl mezi plynulou sinusoidou a skokovým, obdélníkovým průběhem signálu. Dění ke mně přicházelo v jednotlivých záblescích. Ovšem to, jak daleko to zašlo, jsem si uvědomil až při rozhovoru s kočkou. Fanny přišla kočičími dvířky, zjevně zvědavá, co se to děje s lidmi. Usadila se na podlaze, já jsem přešel blíž a dřepl si vedle ní. Když jsem ji hladil po zádech, bylo to, jako by se moje ruka do jejího hřejivého kožichu nořila. Cítil jsem každý jednotlivý chloupek jako živoucí vlákno s jemným elektrickým nábojem. Naklonila hlavu na stranu a zadívala se na mě. Měla obrovské oči. Zahleděl jsem se do nich. Byly jako zelenožlutá krajina nějaké exotické planety. Viděl jsem v nich i detaily: oceány, horstva, širé pláně. A pak ke mně Fanny začala promlouvat. Mluvila měkkým, tlumeným, ale zvučným hlasem. Zněl příjemně, ale kupodivu ani trochu žensky. Pak mi ale došlo – proč by kočka měla znít jako lidská žena? Nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlel. Ovšemže nehýbala rty. Kočky nemají rty jako my. Slova zněla odkudsi nad mou hlavou, někde nad mým tepajícím čelem. Kočka řekla: „Víš, jak občas přijdu a zaškrábu na vanu, když se koupeš, a chci se napít z kohoutku?“ „Ano?“ 19
ANDREW CARTMEL
„No, někdy hned nevylezeš a já nemůžu vlézt dovnitř ke kohoutku a napít se.“ „Není to tak jednoduché,“ namítl jsem. „Tím chci říct, že vylezu tak rychle, jak to jen jde, ale pořád musím vytáhnout zátku a vypustit vodu. Nemůžeš tam vlézt, dokud je tam voda. Namočila by sis packy.“ „To nestačí,“ řekla Fanny. „Co to udělat takhle,“ navrhl jsem. „Zatímco čekáš, já zapnu kohoutek ve dřezu a zvednu tě, aby ses napila z něj.“ Odkudsi se ozvalo frknutí potlačovaného smíchu a já jsem se otočil k Tinklerovi. Stál nade mnou, u úst držel dlouhou kartonovou tubu a mluvil do ní. Jeho hlasu to dodávalo ten tlumený, přízračný tón. Takže to nebyla Fanny, s kým jsem si tu povídal. Byl to jen krutý žert. „Ty jeden sjetej blbečku,“ prohlásil Tinkler.
Podle toho, co jsem dřív četl, člověk nemá mít po houbičkách kocovinu. Jako velká část drogové propagandy to nebyla pravda, nebo jsem přinejmenším byl výjimka z pravidla. Druhý den ráno mi bylo, jako by mi někdo ohobloval vnitřek lebky šmirglpapírem. Svět byl zvláštní místo. Všechno vypadalo normálně, a přitom trochu podivně, jako by se rozměry a tvar povědomých předmětů nepatrně změnily. Zvládl jsem si za použití důvěrně známých a přitom jaksi nepozemských pomůcek připravit ranní kávu. Nevada se ke mně připojila, kuchyňskými nůžkami rozdělila trochu syrového hovězího plemene aberdeen-angus a naservírovala ho kočkám k snídani. Zamířila ke dřezu, aby tam umyla nůžky, a najednou se s tlumeným výkřikem zastavila. Zírala na kovový tác na koláče, na kterém ještě večer ležely tři čtvrtiny houbičkového koláče. 20
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
Až na pár drobků byl teď dočista prázdný. Nevada se prudce otočila k Turk a Fanny, které činorodě hltaly snídani. „Nemyslíš, že to snědly kočky, že ne?“ Zahleděl jsem se ke dřezu. „Jedině pokud použily talíř a vidličku a pak je uložily do dřezu.“ S Nevadou jsme se po sobě podívali. „Tinkler,“ řekli jsme unisono. Nevada vzala telefon a vytočila ho. Jakmile to zvedl, řekla: „Tinklere, jak jsi mohl?!“ Pak zakryla rukou mikrofon a podívala se na mě. „Prý měl na něco chuť.“ Opět do telefonu řekla: „Chuť, nebo ne, po tomhle ti exploduje hlava!“ Podívala se na hodiny. „Nebo spíš už měla explodovat. Jak je to sakra možné?!“ Pak dlouho jen poslouchala, než zavěsila. „Vypadá to, že když včera pozdě večer Tinkler dorazil domů, čekal na něj na prahu šéf. Jakási krize v práci. Nějaká hrozně důležitá databáze se porouchala a oni potřebovali, aby tam Tinkler zajel a spravil to. A tak to udělal.“ „On ji spravil? Po tom, co snědl všechny ty houbičky?“ „Jo. A patrně odvedl tak skvělou práci, že je právě šéfem zvaný na šampaňské k snídani.“ „Nejspíš je fakt imunní,“ odtušil jsem.
Vzal jsem si kafe ven na zahrádku za domem. Byl jsem tam, když zazvonil domovní zvonek. Slyšel jsem, že šla Nevada otevřít. Pak jsem zaslechl cizí hlasy – jeden mužský, jeden ženský, ale ne Nevadin – a pak znovu Nevadu. Dva lidi za dveřmi; to vypadalo na Svědky Jehovovy nebo jinou sektu toužící nás obrátit na jedinou pravou víru. Povzdechl jsem si a zvedl se. Zpod židle se ozvalo dotčené zamňoukání Fanny, která se tam uvelebila v mém 21
ANDREW CARTMEL
stínu a nelíbilo se jí náhlé a kruté vystavení drsným paprskům britského podzimního slunce. Zamířil jsem dovnitř, abych podpořil Nevadu. Nezdálo se mi fér nechat ji jednat s tímhle druhem návštěvníků samotnou. A vždycky tu byla ta děsivá možnost, že by je náhodou mohla pozvat dovnitř na kávu nebo něco takového. Ovšem když jsem vešel do domu, uslyšel jsem měkký, váhavě znějící ženský hlas říkat: „Je tohle správná adresa Vinylového detektiva?“ Vzápětí následoval mužský hlas, briskní, rázný a trpitelský: „Chceme si ho najmout.“
22
3. Z ák az níci
Nevada pozvala návštěvníky dovnitř. Všichni tři stáli v obýváku v rozpačité póze lidí, kteří se právě seznámili. Dvojice rozhodně nepřipomínala žádné Svědky Jehovovy, jaké jsem kdy viděl. Muž měl hřívu tak světle šedých vlasů, až skoro bíle zářily, sčesanou a až narcistně opečovávanou. Obočí měl tmavé jako uhlově černé čárky nad všímavýma šedomodrýma očima. Budil dojem někoho, kdo pečlivě dbá na zdravý životní styl a udržuje se v kondici. Muselo mu být aspoň šedesát, ale vypadal při síle, vitálně a energicky. Péči zjevně věnoval i oblečení a působil, jak později po dotkla Nevada, jako někdo, kdo právě vybrakoval pobočku L. L. Beana. Žena se od něj prakticky nemohla víc lišit. Mohlo jí být tak o dvacet let méně, ale byla při těle a mohutná. I když měla menší postavu, musela vážit o dost víc. Měla širokou přátelskou tvář a hlavu jako válec, na který někdo připlácl vyčnívající uši a pršák. Na sobě měla navlečenou šedorůžovou teplákovou soupravu s velkým nápisem „Stydne ti sushi“. Souprava byla čistá, ale pomačkaná, a spolu s ženinými neučesanými hnědými vlasy budila dojem nepořádnosti v prudkém kontrastu s mužovým pečlivým zevnějškem. On měl na nohou hnědé kožené polobotky vyleštěné jako zrcadlo, ona 23
ANDREW CARTMEL
bílé tenisky, nejspíš nové, ale zablácené a odřené, s uvolněnými tkaničkami plandajícími kolem bot, jak bylo teď v módě. On byl upjatý a spořádaný; ona ztělesnění chaosu. Společné měli jen to, že oba měli kolem pasu připnutou ledvinku. Ne zrovna cool, ať už se na to díváte jakkoliv. Oba měli stejnou, jasně červenou. Muž vzhlédl, když jsem vešel, a řekl: „Jmenuji se John Drum mond a tohle je Lucille Tegmarková.“ Nenatáhl ke mně ruku a zdálo se, jako by i ženino představení vyřkl se sebezapřením – jako by s ní nechtěl být spojován, ale když už to muselo být, odbyl to stručně. Ona se usmála. „Prosím, říkejte mi Lucy,“ opravila ho. Její hlas nesl stopy přízvuku, který jsem nedokázal docela zařadit. On, na druhou stranu, rozhodně zněl jako Američan. Nevada se na mě vítězoslavně usmívala. „Jdou za tebou.“ „Vím, slyšel jsem.“ „Chtějí si tě najmout.“ Muž sebou trochu cukl, když to Nevada řekla, jako by při spatření Vinylového detektiva osobně pojal pochybnosti. To mi ani v nejmenším nevadilo. „Posaďte se, prosím,“ vyzvala dvojici Nevada, která se najednou proměnila v hostitelku roku. A než jsem ji mohl zarazit, řekla ještě: „Donesu vám kávu. Právě jsme si ji čerstvě připravili.“ „Voní pěkně,“ připustil muž, jako by byl nucen to neochotně uznat. „Děkuji.“ „Díky,“ řekla žena a bez ostychu se uvelebila v jednom z našich pohodlných kožených křesel. Muž jí věnoval znechucený pohled, přitáhl si jednu z dřevěných židlí proti křeslům a posadil se. I když jsem ho ještě vůbec neznal, přišlo mi to jako něco, co je pro toho chlápka typické. Napadlo mě, jestli L. L. Bean vyrábí hrubé košile pro asketiky. Pokud ano, nejspíš jsem se právě koukal na jejich nejlepšího zákazníka. 24
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
Seděl u nás na židli se zády jako pravítko a mírně se zakláněl, jako by se chtěl co nejvíc vzdálit od ženy proti němu. A ode mě. Fanny mě následovala ze zahrady, ale uvnitř se okamžitě schovala. Teď se vynořila ze svého úkrytu pod prázdným křeslem, kde se skrývala pro případ, že by se z návštěvy třeba vyklubalo komando Mossadu se špatně zapsanou adresou. Přicupitala k muži a očichala mu boty. Aniž se na ni podíval, sklonil se, natáhl k ní silnou chlupatou ruku a podrbal ji na bradě. Fanny si jeho pozornost užívala, ta zrádná mrňavá poběhlice. Z kuchyně se zatím ozýval cinkot, jak Nevada hledala správné šálky, a obecně zvuky servírování kávy. „Děkujeme vám za pohostinství,“ řekla žena, Lucy Tegmarková. „To je maličkost.“ „Nestihli jsme se nasnídat,“ dodala Lucy a významně se podívala na muže, který ji ignoroval. „Spěchali jsme sem.“ Dál se na něj dívala; on ji dál ignoroval. „Už se fakticky těším na oběd.“ „Nedaleko je restaurace, kterou můžeme doporučit.“ Nevada vykoukla zpoza kuchyňských dveří a usmála se na mě. „No ne, zlato?“ Svírala podnos, který mi v kuchyni ležel opřený o zeď, nepoužitý přinejmenším deset let, a otírala ho houbičkou. To se dalo pochopit, protože se na něm už musela usadit geologická vrstva prachu. Zjevně usoudila, že hosty tohoto kalibru by urazilo, kdyby jim naservírovala občerstvení na nevhodném tácu. „Díky,“ řekla Lucy. „To by bylo skvělé.“ Opět pohlédla na muže, který jí stále nevěnoval pozornost. „A díky za to kafe. Nádherně voní.“ To tedy vonělo, protože jsem těsně předtím připravil konvičku toho nejlepšího, co jsme měli, z mé tenčící se zásoby 25
ANDREW CARTMEL
zrn ca phe cut chon z Indočíny. V době, kdy jsem krátce měl peníze – a dokonce se nakrátko stal přímo boháčem –, jsem jich stihl trochu utratit za drobná potěšení, než se všechno zvrhlo a peníze zmizely jako abstraktní přelud, kterým vlastně byly. Jedním z těch potěšení byla káva. Kdybych mohl, byl bych vklouzl do kuchyně, odlil zbytek konvičky do termosky a někam ji ukryl až do odchodu našich hostů, kterým bych uvařil instantní. Ostatně když jsem se nad tím zamyslel, dokonce i plechovka ekvádorské kávy v bio kvalitě, pěstované ve stínu a sušené mrazem, byla nejspíš víc, než si zasluhovali. Především ten chlap, který si mě těma svýma studenýma modrýma očima měřil, jako by si mě zařazoval do škatulky flákače, kam jsem nepochybně patřil. Promluvil: „Přišli jsme kvůli té desce. All the Cats Love Valerian.“ Její okázalý název zněl z jeho úst vojenského velitele zvláštně. „Dočetli jsme se o ní na vaší stránce.“ „Na vašem blogu,“ opravila ho Lucy Tegmarková. „Je mi líto,“ řekl jsem s nesmírným pocitem úlevy. Možná se těch dvou zbavíme dřív, než jim Nevada naservíruje kávu. „Ta deska není na prodej.“ I když zděšení v Tinklerově tváři, které by to zcela jistě vyvolalo, mě skoro přimělo o tom uvažovat. „Byl to dar pro přítele.“ „Nechceme koupit tu desku,“ zavrtěl hlavou muž. „Chceme si promluvit o ní.“ „O ní?“ „O Valerianě,“ doplnila žena. „Valerie Anne,“ opravil ji muž pevným hlasem. „O Valerie Anne Drummondové.“ V hlavě se mi rozezněl tichý varovný signál, pocit, že mi něco unikalo nebo jsem přehlédl něco velmi důležitého. „O ní a jejím synovi,“ dodala opět Lucy. Muž po ní střelil pohledem plným nenávisti. Nemohla si toho nevšimnout, ale 26
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
jenom se spokojeně usmála, jako by přesně tohle očekávala a snad si to i užívala. Jen tam seděla a vůbec si jeho otevřeného nepřátelství nevšímala. „O tom malém klukovi, který se ztratil?“ ujistil jsem se. „Do toho nemusíme zabíhat,“ řekl chlap škrobeně. Lucy se zasmála. „Tady plukovník si asi myslí, že si vás můžeme najmout, aniž bychom vám řekli, co budete mít doopravdy na práci.“ Nahnula se v křesle, aby se zadívala přímo na mě. „Potřebujeme vaši pomoc.“ Sedl jsem si do křesílka proti ní, aby se nemusela ohýbat. „Takže se bavíme o Valerianině synovi, tom malém chlapci, který se těsně po její smrti vypařil?“ Tehdy to byl obrovský skandál propíraný všemi médii. „Nebo těsně před ní.“ Lucy se na mě pátravě zadívala. „Nikdo neví přesně, k čemu došlo. Proto si vás chceme najmout.“ Krátce pohlédla na muže. „Pokud se tady plukovník dokáže přimět vám všechno vysvětlit.“ Nebyl jsem si jistý, jestli chci plné vysvětlení. Ale to už se obrátila zpátky ke mně. „Chceme, abyste vyšetřil jeho zmizení.“ „Lituji, ale já hledám desky,“ namítl jsem. „Vzácná elpíčka. Ne zmizelé osoby.“ V tu chvíli do pokoje spěšně vešla Nevada, nepochybně celou dobu špicující uši v kuchyni, a na čerstvě umytém lesknoucím se podnose přinesla čtyři voňavé šálky, misku s kostkami cukru a malinkou konvičku s mlékem. Ze servírování udělala hotovou uměleckou událost. Plukovník jí věnoval skutečný úsměv, když před něj položila šálek. Naklonil se k němu s potěšením a souhlasem. „Voní nádherně,“ zamručel. Vzhlédl k Nevadě a jeho ledově modré oči na okamžik roztály. Nevada zářila, jako by to byla ona, kdo kávu připravil. „Hledám desky,“ zopakoval jsem, než se tu návštěvníci stačí příliš uvelebit. „Nehledám –“ 27
ANDREW CARTMEL
Nevada mě vzala za ruku. „Napřed si vyslechněme, co nám hosté přišli říct, lásko.“ Promluvila sladce a její návrh dával smysl. Dělala na mě oči, a i když jsem věděl, že mě zpracovává, nemohl jsem se ubránit. Povzdechl jsem si a opřel se. „Dobrá. Povězte mi, oč jde.“ Nevada se spokojeně usmála a s nohou přes nohu a bradou podpíranou rukou se jako ztělesnění pozornosti uvelebila na postranní opěrce křesla. Opět jsem si povzdechl a obrátil se k Lucy Tegmarkové. „Tak?“ Náhle vypadala nejistě. „Kde začít?“ „Třeba tím, proč jste se vy a plukovník začali o tu záležitost zajímat.“ „Neříkejte mi tak,“ ozval se muž. „Jak?“ „Plukovník. Žádný plukovník nejsem. Nikdy jsem nebyl v armádě.“ Lucy se usmála. „To je pravda. Ale v jednom kuse mluví o svém otci. Jak by starý pan plukovník udělal tohle nebo tamto – u čehokoli od správného způsobu, jak si namazat chleba máslem, po nejlepší metodu, jak zařídit, aby vás neošidil taxikář. Mluví o plukovníkovi tolik, že jsem mu tak začala říkat. A ta přezdívka se ujala.“ „Ne, to rozhodně neujala,“ prohlásil muž. „Jak vám tedy máme říkat?“ zeptal jsem se. „John,“ navrhla vesele Lucy. „Johnny. Jack.“ „Pan Drummond,“ odvětil chlap škrobeným tónem. Drummond. Varovný signál v mojí hlavě zesílil. Už jsem věděl, proč se rozezněl. Byl bych si to dal dohromady mnohem dřív, kdyby můj mozek ještě neplaval v lázni z lysohlávek, kterými mě přiotrávila má drahá polovička. Musel jsem na muže zírat, protože se náhle svýma drobnýma studenýma očima zadíval 28
VŠECHNY KOČKY MILUJÍ VALERIANU
přímo do mých. Pátral jsem v jeho tváři po povědomých rysech a žádné nenašel, ale i tak jsem si byl jistý. „Jste její příbuzný.“ „Byla to moje sestra.“ Nevada se zaujatě předklonila. „Valeriana byla vaše sestra?“ „Valerie Anne. Ano.“
29