001-003 Zenam snit zakazano.qxp_Sestava 1 04.02.19 11:10 Stránka 3
RANA
AHMAD
ve spolupráci se Sarah Borufka
Ženám snít zakázáno Můj útěk ze Saúdské Arábie
Rana Ahmad FR AUEN DÜRFEN HIER NICHT TR ÄUMEN Mein Ausbruch aus Saudi-Arabien, mein Weg in die Freiheit Copyright © 2018 by btb Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Translation © 2019 by Zuzana Soukupová
ISBN 978-80-249-3777-9
Zenam_snit_zakazano.indd 2
31.1.2019 16:54:37
Mému otci, který mi vždycky věřil a dopřál mi pocit, že jsem mimořádná. Všem, kteří chtějí změnit svůj život, ale stále ještě nevěří, že to dokážou. Tahle kniha je pro vás.
Zenam_snit_zakazano.indd 3
31.1.2019 16:54:37
Prolog
Když přecházím ulici, slyším zpěv ptáků, jinak nic, uprostřed Kolína je úplné ticho. Proti mně jde po přechodu můj soused a přátelsky mě zdraví. Slunce svítí, těším se z prvních pupenů a hebkých světlezelených lístků na stromech a keřích, vdechuju teplý vzduch. Před mnoha kavárnami už stojí na chodníku stolky a židle, potkávám muže v krátkých kalhotách a ženy v pestrých letních šatech. Míjí mě děvče na kole, ohlédnu se za ním. Usmívá se. Moc se mi líbí, jak si lidé tady v Německu užívají jaro. Den je plný jasu a svěžího vzduchu, když však spatřím tabuli, na níž se kromě chlazených nápojů, cigaret a sladkostí také nabízí „mezinárodní hovory a internet“, proti své vůli zpomalím. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a pak vstoupím z prosluněného dne do tmavého obchodu. Za prodejním pultem obloženým čokoládovými tyčinkami, žvýkačkami a gumovými medvídky sedí muž, který stejně jako já vypadá, že nemá německé kořeny. Tázavě na mě pohlédne. Na okamžik zapomenu, že nemůže vědět, co chci. „Potřebuju si zavolat,“ vypravím ze sebe konečně. „Vnitrostátně nebo do zahraničí?“ ptá se. „Do zahraničí,“ 5
Zenam_snit_zakazano.indd 5
31.1.2019 16:54:37
spěšně odpovím. „Do Saúdské Arábie,“ dodám nervózně. To ho nezajímá. Krčí rameny a ukáže na řadu počítačů, kde už sedí nějaký mladík se sluchátky a hlasitě telefonuje. „Nebo chcete do kabinky?“ nabídne mi. S úlevou přikývnu: „Kabinku, prosím,“ protože v žádném případě nechci, aby mě někdo poslouchal. Na tenhle hovor jsem čekala celé měsíce, je pro mě moc důležitý, a opravdu nechci, aby mě někdo rušil. Muž za pultem přikývne: „Je připojená.“ Vstoupím do telefonní kabinky, která je až absurdně miniaturní. Staromódní přístroj vypadá velmi opotřebovaně. Jako by ani nepatřil do doby, kdy už všichni mají mobily. Na stěně visí telefonní skřínka se stříbrnými kovovými tlačítky, na nichž jsou vyražená černá čísla. Dvojka a pětka jsou už skoro smazané. K černému plastovému sluchátku vede stříbrná šnůra, která připomíná tenkou sprchovou hadici. Stěny kabinky jsou tmavé, snad z lakované překližky, nejde to přesně rozeznat. Po lidech tu zbyly čmáranice fixkou, obvyklé mazanice a hloupé hlášky. Vylovím z kapsy mobil, otočím se zády k mladíkovi u počítače, který soustředěně zírá na obrazovku, a jsem ráda, že má nasazená sluchátka. Kabinka totiž není zvukotěsná. Pod prosklenými dveřmi je malá mezera a nahoře nemá strop. Ruce se mi třesou, když začínám vyťukávat číslo z mého mobilu na starém telefonním aparátu. Nikdo mě přes ten hovor nesmí vystopovat, to by bylo příliš nebezpečné. Proto volám z veřejného přístroje. Nevytáčím domácí pevnou linku. Mám strach, že to zvedne matka. Co bych pak řekla? Ne, riziko je příliš velké. Snažím se hlu6
Zenam_snit_zakazano.indd 6
31.1.2019 16:54:37
boce a pravidelně nadechovat a vydechovat. Jsem tak rozčilená, že se dvakrát překlepnu, než se mi konečně podaří zvolit správné číslo. Je to jen telefonát, Rano, říkám si, abych se uklidnila. Ještě jednou se zhluboka nadechnu, než zmáčknu poslední číslo. Přitisknu sluchátko na ucho. Trochu se mi zvedá žaludek. V malém prostoru kabinky je horko. A páchne to v ní, jako kdyby tady někdo přede mnou vykuřoval jednu cigaretu za druhou. Pokouším se dál pomalu a kontrolovaně dýchat, abych potlačila nevolnost. Nějakou dobu se zdá, že se spojení nepodařilo, ačkoli vím naprosto jistě, že jsem číslo zadala správně. Připadá mi, že to trvá celou věčnost, než se ozve vyzvánění. Dlouho jsem tenhle okamžik odkládala, a teď mi vadí, že musím čekat. Konečně jsem se dozvonila. Jedno dlouhé tú, druhé, třetí, čtvrté, páté… Vyzvání a vyzvání, ale nikdo to nezvedá. Po šestém nebo sedmém tú ztrácím naději, ale stále ještě držím sluchátko přitištěné k uchu a strnule zírám na odřený telefonní automat. Nemůžu to vzdát, i když je jasné, že to nikdo nezvedne. V posledních týdnech jsem si v duchu přehrávala bezpočet scénářů, jak by měl tenhle hovor proběhnout. Ani v jednom jsem ale nepředpokládala, že otec nezvedne sluchátko. Zklamaně zavěsím. Mám slzy na krajíčku. Co teď? Dřív než se nad tím stačím zamyslet, telefon zazvoní. Několik vteřin jen strnule zírám na aparát, než mi to dojde. Znovu zdvihám sluchátko, dávám si ho k uchu, všechno se to najednou odehrává jako ve zpomaleném filmu. „Tati?“ vymáčknu ze sebe. Je zvláštní pronést to slovo. Jak dlouho jsem ho už neřekla! „Rano?“ ozve se hlas na druhém konci drátu. 7
Zenam_snit_zakazano.indd 7
31.1.2019 16:54:37
Hlas, který jsem si už skoro nedokázala vybavit. Teď jsem však pochopila, že ho navzdory odloučení rozpoznám i za deset nebo dvacet let mezi tisíci jiných. Protože ve mně vyvolává pocity, které jsou tak hluboké, tak zakotvené v mém podvědomí, že jsem jim zcela vydána napospas, když mě přepadnou. Tady, v tomhle telefonu v internetové kavárně v Německu, je můj otec. Opravdu je to on. Zatmí se mi před očima. Mám v hlavě prázdno. A nejsem schopná vyrazit ze sebe jediné slovo. Také na druhém konci je ticho, jako kdyby nás ta první dvě slova tak vyděsila, že nemůžeme mluvit dál. „Lulu, srdíčko moje,“ slyším, jak pronesl otec do toho ticha mezi námi. Mluví klidně, rozvážně jako vždycky, snad jen o trochu tišeji než obvykle. Najednou zase vnímám vřelost v jeho hlubokém hlasu, který mě provází od prvních dnů mého života. Je v něm slyšet ještě něco jiného, hluboká úleva nesmírně vyčerpaného člověka. Lulu. Jak dlouho mi tak nikdo neřekl. Lulu byla moje domácí přezdívka. Někdy ji užívala matka. Ale především otec, pro kterého jsem zůstala Lulu, jeho malá dcerka, i poté co jsem už byla plnoletá. Těch pár slov mě zasáhlo jak úder blesku. Podlamují se mi kolena. Bojím se, že omdlím. Zmáhá mě pocit, že mám v hrudi pevně napjatý provaz, který musí každou chvíli prasknout. Hlas mého otce a naléhavý pocit jeho blízkosti mě úplně vykolejil. Moje usilovné sebeovládání, dlouho trénovanou schopnost odsouvat touhu a vzpomínky na svůj dřívější život co nejdál od sebe, to vše rozbila jediná otcova věta. Naposledy jsem ho viděla před dvěma lety. Vím, že od 8
Zenam_snit_zakazano.indd 8
31.1.2019 16:54:37
té doby mi poslal stovky mailů, ale já jsem se zdráhala je všechny číst. Snad jsem tušila, že by se mě zmocnila závrať, kterou bych neunesla, že by se znovu otevřely všechny nesnesitelně bolavé rány. Nemluvila jsem s ním od té doby, kdy jsem bez jediného slova den ze dne zmizela. „Tati!“ opakuju to slovo znovu do sluchátka. A pak spolu mluvíme. Klade mi spoustu otázek. Kde jsem? Zda se mi vede dobře? S kým trávím svůj čas? Co dělám celý den? Je slyšet, že mu spadl kámen ze srdce, je šťastný, že mě slyší. „Tati, nemusíš si dělat starosti,“ ujišťuju ho. Pak ale začnu zadrhávat. Kde jsem a co dělám, by vlastně neměl vědět. Mohlo by to být nebezpečné. Jako kdyby otec tušil mé myšlenky, nečeká na odpovědi. Jednoduše pokračuje v otázkách. Zda nepotřebuji pomoc. Pokouším se ho uklidnit. „Ne, tati, jen si prosím nedělej starosti. Daří se mi dobře, mám všechno, co potřebuju.“ Poprvé po dvou letech vnímám jeho blízkost, stačí mi poslouchat, co říká. Vypráví, jak na mě pořád musí myslet, jaký měl den, docela normální věci, které jsou mi přesto tak hrozně vzdálené. A pak se vrátí do minulosti: „Pamatuješ si ještě, Lulu, jak jsi mě jako malá vždycky prosila, abys se mnou mohla jet do supermarketu?“ ptá se. To je okamžik, kdy neudržím slzy. „Toužila jsi jet se mnou jen proto, žes chtěla, abych ti koupil sladkosti, vzpomínáš? Ty malé průhledné plastikové kachničky, které byly naplněné lepkavými čokoládovými bonbony s bílým mléčným krémem uvnitř. Vždycky jsi ty bonbony snědla na posezení, plastikové figurky jsi sbírala a vyrovnávala je na poličce nad postelí. Pamatuješ si to ještě?“ Jak bych mohla zapomenout? 9
Zenam_snit_zakazano.indd 9
31.1.2019 16:54:37
V duchu vidím, jak škemrám a on mi nakonec s úsměvem vyhoví. Vrtí hlavou a napomíná mě: Ještě z toho budeš mít cukrovku. Vzpomínám si, jak se s ním dohaduju a trvám na tom, že koupíme čokoládové bonbony a ještě zmrzlinu. Nebo jak vzrušeně pobíhám po pokoji a netrpělivě čekám, kdy už konečně sejde ze schodů, nastoupíme do auta a vyrazíme. Můj otec mi nikdy neodmítne žádné přání. Někdy mi koupí hračku, nějakou Barbie nebo hnědého plyšového medvídka, kterému pak každý večer dávám dobrou noc. Bere mě s sebou, když jede do velkého nákupního centra, kde je obchod s knihami a papírnictví, před kterým na mě vždycky trpělivě čeká, dokud si všechno důkladně neprohlédnu. Koupí mi každou knihu, která se mi líbí, tužky, blýskavý papír, nový penál. Když jsem uvelebená vedle otce na sedadle spolujezdce, jsem šťastná. Většinu času trávíme v Rijádu v nákupních centrech, v klimatizovaných bytech nebo kancelářích, a přirozeně i v autech. Na ulici se téměř nedostaneme. Pěšky se u nás nikam nechodí. Především v létě je ve městě neuvěřitelné vedro. Všechny budovy jsou proto klimatizované, existuje jasná hranice mezi vnitřními prostory a vnějším světem, v Rijádu se život odehrává uvnitř. Ze dveří se vychází jen proto, aby se co nejrychleji nastoupilo do auta. Rijád je město obklopené pískem, člověk tam má pocit, že ve vzduchu neustále visí prach. Je to milionová metropole uprostřed pouště, v níž vám v létě třicet stupňů připadá jako chládek a teploty v srpnu často přesahují padesátku. Všude se staví. Město se každým dnem o kousek rozrůstá. 10
Zenam_snit_zakazano.indd 10
31.1.2019 16:54:37
Je cítit asfaltem, protože se vozovky musí neustále opravovat. Ozývá se všudypřítomný hlomoz dopravy a stavebních strojů, jinak nic. Žádná melodie neproniká ven z oken bytů nebo obchodů jako v jiných městech. Hudba je na veřejnosti zakázaná. Zvuky mého dětství jsou motory aut a také rachotící náklaďáky, které mě míjejí, když sedím v našem klimatizovaném voze. Mnohé rodiny v Rijádu mají tři nebo i víc aut. My máme jen dvě. Jedno, s nímž jezdíme na výlety nebo do restaurací, to je čisté. Otec má ještě pickup na cesty do práce a obstarávání zásob. Ten je uvnitř dost špinavý. Město mého dětství jsou mrakodrapy jeden přes druhý, prosklené fasády, auta stojící v zácpách. V Rijádu nejsou téměř žádná zvířata, podnebí je dokonce i pro většinu hmyzu příliš horké a suché. Přežívají jen komáři, ale včely nebo čmeláci ne. Někdy jsou vidět malí ptáčci a motýly je možné zahlédnout v několika málo parcích nebo za městem. Psy znám jen z animovaných filmů. V islámu jsou považováni za nečisté. V ulicích města se potulují vyhublé kočky, kterým z očí kouká hlad a které nikdo nepohladí, raději se jim vyhne. V šesti letech jsem jela s rodiči na výlet do zoologické zahrady. To je poprvé, kdy vidím žirafy, slony a lvy. Představovala jsem si je mnohem menší a mám strach z těch obrovských zvířat, která mě pozorují zpoza vysokých ohrad. Otec mě pevně drží za ruku. Trochu mě to uklidňuje, přesto jsem ale ráda, když nastoupíme zase do auta a jedeme domů. Část města, ve které žiju s rodiči a sourozenci, se nazývá Hittin. Je to nová čtvrť vybudovaná na severozápadě 11
Zenam_snit_zakazano.indd 11
31.1.2019 16:54:37
Rijádu. Život je tu trochu klidnější, jezdí tu míň aut, domy se netyčí do nebe, mají jedno, nanejvýš dvě patra. Ráno zní domem volání matky, aby vstaly děti. Pak nám udělá k snídani vajíčka se sýrem a olivami. Někdy jsou na stole i kukuřičné lupínky, ale jen zřídkakdy, protože podle mé matky jsou nezdravé. Když odcházím z domu, mám u sebe vždy lahev s pitnou vodou, venku je takové horko, že mám pořád žízeň. Na ulicích jsou studny s pitnou vodou, z nich ale mohou pít jen muži. Děti jsou příliš malé, aby dosáhly ke kohoutku, a ženy je nesmějí používat, protože by si musely při pití zdvihnout závoj. Jako malá jsem se zeptala matky, proč se všechny dospělé ženy zahalují. Odpověděla: Bůh nás miluje, proto se musíme zakrývat. Muži nás nesmějí vidět. Vůbec jsem nechápala, co to znamená, ale dál už jsem se neptala. To všechno mi táhne hlavou, když mluvím se svým otcem, uprostřed Kolína nad Rýnem, v zemi, která se mi stala novým domovem, protože jsem ve staré vlasti nesměla být tou, kterou jsem.
12
Zenam_snit_zakazano.indd 12
31.1.2019 16:54:37
1.
Den, kdy děda daroval mé kolo
Už nevím, odkdy v mém životě začalo sehrávat roli náboženství. První ramadán, na který si vzpomínám, začíná pochvalou otce, kterou řekl mému bratrovi: „Jsi dobrý muslim, protože se postíš.“ Žárlím, protože můj bratr je chválen, a já ne. Proto začnu hned dělat všechno jako on, postím se stejně jako bratr, a hned to jdu oznámit otci. Usměje se, je na mě stejně hrdý jako na mého bratra. Můj svět je zase v pořádku. Během postní doby sedí většina lidí vyčerpaně ve svých autech, než se dostanou domů a mohou si připravit večeři, protože cestování v Rijádu je zdlouhavé. Po večerním azánu, svolávání ke společné modlitbě, může být půst přerušen. Aby lidé už během dlouhé cesty domů mohli něco sníst, přináší jim dobrovolníci po západu slunce až k okýnkám jejich aut, uvízlých v dopravních zácpách, zdarma vodu a chléb. Tak se mohou za jízdy trochu posilnit, než doma s rodinou zasednou k iftáru, vydatné večeři, jak je v postním čase zvykem. Jako dítě jsem nadšená z té zvláštní atmosféry ve městě. Ve vzduchu je cítit něco slavnostního, co všechny spojuje, a vede dokonce k tomu, 13
Zenam_snit_zakazano.indd 13
31.1.2019 16:54:37
že se jídlo dostává darem. Kdo ale před přerušením půstu během dne na ulici něco jí a přistihne ho přitom náboženská policie, je zbičován nebo zatčen. Protože to je harám, hřích. Přesto mám ramadán ráda. V televizi v té době uvádějí nové seriály a pořady pro děti, které se vysílají jen během postní doby. Během ramadánu se život přesouvá do noci. Ráno totiž začíná později než jindy, a teprve večer se lidé skutečně probouzí. Během postní doby se vlastně v každé rodině připravuje nejlepší jídlo. Protože lidé celý den hladoví, večer se sejdou a dopřávají si, ženy vaří a pečou náročné pokrmy, ke kterým se jindy zřídka odhodlají. S obdivem sleduju, jak matka připravuje kabsu, moje milované jídlo – křupavá kuřecí stehýnka s rýží, rozinkami a mandlemi. Celý dům voní skořicí, kardamomem, šafránem a hřebíčkem, pečeným masem a dušenou rýží. Je to vůně, v níž bych se nejraději celá rozpustila, a porce, které moje matka staví na stůl, mi nikdy nepřipadají dost velké. Po západu slunce se nejprve modlíme, pak usedáme k horám jídla a cpeme se, až mám pocit, že mi břicho co nevidět praskne. Chvíli před půlnocí je čas na noční modlitbu, salát-al-išá. Během ramadánu se modlíme ještě teráwíh. Sestává z jedenácti cyklů a trvá tedy celou věčnost. V dětství jsem se sama sebe někdy ptala, proč se musíme tak dlouho a tak často modlit. Když dojde na noční modlitby, jsem už většinou hrozně unavená, takže nakonec bývám přece jen docela ráda, když je ramadán za námi. Moji rodiče jsou oba přísně věřící, stejně jako prarodiče. Matka a otec pocházejí oba ze Sýrie, z předměstí Damaš14
Zenam_snit_zakazano.indd 14
31.1.2019 16:54:37
ku, které se jmenuje Jobar. Každý tam zdraví každého, všichni se navzájem znají. Můj otec Hamd pochází z majetné rodiny, má dvacet sourozenců a vyrůstal za rohem od domu mé matky. Jeho rodina si v šedesátých letech jako jedna z prvních v té čtvrti pořídila televizor, což bylo tehdy v Sýrii něco mimořádného. Když bylo otci pětadvacet, poté co jako jediný z mnoha bratrů dokončil školu, a navíc získal diplom z měření dopravního provozu, odešel do Saúdské Arábie. Hledal blahobyt a lepší život pro sebe a ženu, o níž tenkrát ještě neměl tušení. Tvrdě a mnoho pracoval, to vím od své babičky. Byl přistěhovalcem, k němuž jiní přistěhovalci vzhlíželi. Moje matka se jmenuje Frah. V mládí byla moc hezká, a nikdo proto nepochyboval, že se dobře provdá. Vyrůstala jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Moje matka pochází z velmi pobožné rodiny, která se živila pěstováním zeleniny a ovoce. Dříve často chodívala se svou matkou prodávat na trzích v Damašku i po předměstích okurky, rajčata, lilky, hrozny a hrách. Teď, když bydlíme v Rijádu, vydáváme se každé léto na návštěvu k jejím rodičům a také rodičům mého otce. Prázdniny v Sýrii jsou něco mimořádného, moji sourozenci a já se na ně pokaždé moc těšíme, protože počasí je tam mírnější, vedro není tak ubíjející jako v Rijádu, můžeme si hrát na ulici a trávit spoustu času s prarodiči. Z Rijádu do Sýrie je dlouhá cesta, během níž se pokaždé třesu nedočkavostí, kdy už tam dorazíme. V létě, kdy je mi deset let a chodím do páté třídy, probíhá ráno odjezdu jako každý rok – venku je ještě tma, když 15
Zenam_snit_zakazano.indd 15
31.1.2019 16:54:38
nás matka budí. Ležím ve své posteli a cítím její ruku na svém rameni. Říká hlasitě: „Vstávat, Rano!“ Stisknu víčka a otočím se ke zdi. Vedle mě se bouří můj bratr. Ani on nechce vstávat. Kolik je? Pět hodin, šest? Pak mi v polospánku kmitne hlavou první myšlenka: Dnes je čtvrtek. Dnes vyrážíme! Vydáváme se na dlouhou cestu z Rijádu do Damašku, za dědečky a babičkami, za našimi strýci, tetami, sestřenicemi a bratranci. V okamžiku jsem úplně vzhůru, vyskočím z postele a běžím po schodech dolů k otci. Vidí moje rozzářené oči a veselý úsměv. Směje se. Sklání se ke mně, hladí mě po tvářích a tiše říká: „Lulu, poklade, to je báječné, že už jsi vzhůru.“ Když všichni vstanou, je čas na ranní modlitbu. Třikrát si umýt ruce ve vodě, třikrát obličej. Třikrát vzít vodu do úst, vyplivnout. Třikrát si umýt nohy. Wudu, rituální očista, je v islámu před každou modlitbou povinná. Před Boha je třeba předstoupit čistý. Vybavuju si svoji první modlitbu. Ještě jsem nechodila do školy a pozorovala jednoho rána otce, jak se modlí. Protože jsem vždycky chtěla dělat to co on, připojila jsem se k němu a začala napodobovat jeho pohyby. Když skončil, pohladil mě pyšně po tvářích. „Velmi dobře, Rano, Alláh je na tebe hrdý,“ sdělil mi s rozzářenýma očima. Pro věřícího muslima není nic krásnějšího, než když se vlastní dítě zajímá o islám, dokonce ještě předtím, než začne chodit na hodiny náboženství. Pak ví, že všechno udělal správně. Od té doby jsem se každý den pětkrát modlila. V deseti letech jsem si na to už tak zvykla, že rituál provádím zcela automaticky, aniž bych o něm musela přemýšlet. 16
Zenam_snit_zakazano.indd 16
31.1.2019 16:54:38
V obývacím pokoji matka pro každého z nás rozprostře modlitební kobereček. Je půl šesté, slunce ještě nevyšlo. Modlíme se společně, a přece každý pro sebe. Sedm modlitebních pozic jsem schopná zaujmout i ve spánku. Pyšním se, že Al-Fátihu, první súru Koránu, umím recitovat bez pomoci zpaměti. Nikdy úplně nechápu, proč se vlastně modlíme. Provádím ten rituál jako čištění zubů ráno a večer, ale necítím se přitom tak slavnostně a Bohem uchvácená, jak si myslím, že bych měla. Čekám na to, že přijde chvíle, kdy budu vnímat něco velkého, kdy pro mě bude modlitba skutečně něco znamenat. Ale jediné, co při modlení cítím, je určitá forma bázně kvůli vážnosti a naléhavosti slov, z nichž jsou súry složeny. Když srolujeme koberečky, přísahám si, že se nikdy nestanu jednou z těch zbloudilých duší, které se vzdálily náboženství a jednají proti němu, ať se stane cokoliv. Chci jít vždy pravou cestou. Letní prázdniny v Sýrii jsou sice nejkrásnějším časem roku, ale určitě to není proto, že bych neměla ráda školu. Myslím, že v celém Rijádu není dívka, která by tam chodila raději než já. Moc dobře si vzpomínám na den, kdy mi otec oznámil, že už to nebude dlouho trvat a půjdu poprvé do školy. Je to v září ve středu odpoledne. Je mi šest let a jsem bez sebe radostí. Vždycky jsem byla zvídavé dítě, které kladlo spoustu otázek. Už jsem se nemohla dočkat, až se naučím číst a psát. Zeptala jsem se otce, jak se správně píše mé jméno. Když mi to ukázal, cvičila jsem to tak dlouho, dokud jsem to sama nedokázala. Pak 17
Zenam_snit_zakazano.indd 17
31.1.2019 16:54:38
jsem si nechala předvést, jak se píše jméno bratra a mé malé sestry. V první třídě jsem tak uměla napsat jména celé mé rodiny. První školní den patří k jednomu z nejšťastnějších okamžiků mého života. Jsem vzhůru, dřív než mi stačí zazvonit budík, a v noční košili se šourám do kuchyně. Když mě vidí matka, směje se a nabídne mi: „Můžeš jít do školy sama s Nusajiwou, nebo půjdu s vámi a doprovodím vás, jak chceš.“ Nusajiwa je dcera našeho souseda. Bydlí hned vedle a chodí už do druhé třídy. Samozřejmě chci jít do školy sama s Nusajiwou. Když vyrážím z domu s růžovou školní taškou, na níž je obrázek Popelky, na zádech, připadám si hrozně dospělá. Otec mi daroval nový penál, plnicí pero, tužky a pastelky ve všech barvách duhy. Nusajiwa a já jdeme ruku v ruce přes ulici, dvakrát zahneme za roh a už stojíme před budovou, kterou jsem zatím mohla obdivovat jen zvenčí. Je to pro mě magické místo. V Saúdské Arábii nemají školy jména, jsou označené jen číslicemi. Moje škola má číslo 64. Jsem oblečená do školní uniformy, upjatých šatů s dlouhými rukávy. Jsou ušité ze šedé bavlny, mají kulatý límeček podložený bílou krajkou, skryté zapínání a pásek ve stejné barvě. Tak se v té době oblékaly v Saúdské Arábii všechny prvňačky. Poté co jsem matku celý den prosila, učesala mě ráno jako Lady Eboshi, moji milovanou hrdinku z japonského komiksu manga. Když přicházíme s Nusajiwou ke škole, najednou se zdráhám pustit její ruku. Zničehonic mám strach a cítím se nesvá mezi tolika děvčaty ve stroze zařízené třídě. Doma jsem si představovala školu jako místo, kde 18
Zenam_snit_zakazano.indd 18
31.1.2019 16:54:38
je všechno růžové, jako obrovskou hernu plnou plyšových medvídků, panenek a barbín. Ale tady je všechno jinak. Nusajiwa mi ukáže na dveře jedné třídy a pak zmizí v té své. Najednou jsem zcela sama mezi mnoha dalšími novými žákyněmi. Kolem mne sedí třicet dívek, které jsem nikdy dřív neviděla. Mnohé z nich se už navzájem znají a vzrušeně se baví. Jen já ne, nikoho tu neznám. Všechno je nové, hlučné, nezvyklé. Najednou si připadám hrozně ztracená. Nedokážu zadržet slzy a doufám, že si toho nikdo nevšiml. Když ale učitelka začne prvňáčkům rozdávat čokoládu a keksy, hned zjistí, co se se mnou děje, a dává mi jednu sušenku navíc. Už brzy však ve škole nepláču, naopak se každý večer těším na příští den. Mám ráda všechny předměty, ze všeho nejvíc mě baví matematika a biologie. O velké přestávce si obvykle s kamarádkami kupujeme ve stánku s občerstvením čipsy nebo sendviče a limonádu. Zpočátku se matka snaží mazat mi do školy nějaké chleby, ale já je pokaždé přináším nesnědené zpátky domů. Ta možnost vybrat si každé ráno u okénka s občerstvením něco nového, co si mohu koupit, je příliš krásná a vzrušující. Nejdůležitějším předmětem je v saúdské škole výuka Koránu. Naše učitelka nám vypráví o proroku Mohamedovi tak plamennými slovy, že ho všechny začneme obdivovat jako nedosažitelný, z dáli zbožňovaný idol. Po škole chodívám s Nusajiwou domů. Hned běžím za matkou do kuchyně a nakukuju pod pokličky, co vaří. „Nech toho, Rano,“ odhání mě. Pak jdu většinou do svého pokoje 19
Zenam_snit_zakazano.indd 19
31.1.2019 16:54:38
a dělám si domácí úkoly. Čekám, až se otec vrátí z práce, rozprostřeme spolu na podlahu deku a rozestavíme na ni všechno, co matka uvařila. Všichni společně večeříme a otec nám vykládá, co všechno za celý den zažil. To jsou pro mě nejhezčí chvíle, když je doma a vypráví nám historky. Týdny před cestou do Damašku se náš malý dům pokaždé plní spoustou dárků pro příbuzné: tři červená autíčka na dálkové ovládání, pro každého bratrance jedno. Různé barbíny v růžových oblečcích, čtyři panenky, které jsou téměř tak velké jako já. Nádherně vyšívané šaty z organzy v oranžové, lila a tyrkysové barvě. Bonbony v lesklém staniolu, tabulky bílého nugátu, čokoláda. Třpytivé malé krabičky v pestrých barvách s flakony parfémů a vody po holení uvnitř. Téměř každý den přichází otec z práce domů s nákupní taškou a ukládá její obsah do šatní skříně v ložnici rodičů. Žárlivě sleduju, jak hora dárků roste, a je mi líto, že žádný z nich není pro mě. Pár dnů před naším odjezdem někdo zvoní. Čekám, že půjde otevřít matka, ale ona posílá mě. Divím se a mám i trochu strach. Kdo to může být a proč mám otevřít já? Před domem stojí otec a usmívá se. Jsem tak vyvedená z míry, že to hned nevidím. Pak ale poznám, co stojí schované za ním – kolo! Bílé a stříbrné dívčí kolo. „Pro tebe, Rano!“ směje se otec. Vypísknu blahem a schovám pusu do dlaně. Poskakuju na místě, ale neodvažuju se jít blíž. Je opravdu pro mě? Málem se pominu radostí. Konečně běžím ke kolu, prohlížím si ho, 20
Zenam_snit_zakazano.indd 20
31.1.2019 16:54:38
vůbec nemůžu uvěřit, že jsem dostala tak velký a nádherný dárek, prostě jen tak. Pak se otočím k otci, obejmu ho, přitisknu pevně, co to jde, obličej na jeho rameno, vdechuju jeho vůni a o překot mu děkuju. Pak odvedu kolo na dvůr. Třpytí se ve slunci. Řídítka mají bílé rukojeti, bílou barvu má i sedlo, rám je stříbrný, nový a nádherný, bez jediného škrábnutí. Kolo, které patří jen mně! Je to nejkrásnější věc, jakou jsem kdy vlastnila. Už vyskakuju do sedla, chystám se šlápnout do pedálů, když se ve dveřích objeví matka: „Tady ne, Rano. Děvčata v Rijádu na kole nejezdí, to přece víš. Ale můžeš na něm vyrazit o prázdninách u babičky v Damašku.“ Přirozeně bych se raději hned rozjela, ale odporovat matce je marné, zvlášť když jde o zbožné chování, jež od nás Bůh očekává. Ještě čtyři dny, pomyslím si, a pak už se na něm budu prohánět po ulicích. Čtyři dlouhé dny! Od té chvíle chodím každé ráno po probuzení na dvůr, abych se ujistila, že kolo stojí stále tam, kde jsem ho večer předtím zanechala, a popřála mu dobrou noc. A pak už je ta chvíle konečně tady. Náš starý ford se prohýbá pod tíhou zavazadel a mnoha balíků. Moje kolo je v zavazadlovém prostoru. Než vyjedeme, tak ho ještě jednou zkontroluju, abychom ho nezapomněli doma. Na zadním sedadle sedí starší bratr a já, malá sestřička mezi námi. Mladší bratr je ještě batole, proto ho matka drží vepředu na klíně. V dětství se mi zdá, že matka je nejkrásnější ženou, kterou jsem kdy viděla. Dokonce i teď, kdy si na cestu oblékla nikáb a z úzkého otvoru jsou vidět jen 21
Zenam_snit_zakazano.indd 21
31.1.2019 16:54:38
její tmavé oči s dlouhými řasami, vyzařuje eleganci, která podle mého názoru jiným ženám chybí. Je půl sedmé, konečně všichni sedíme v autě a vyrážíme. Z Rijádu do Damašku trvá cesta čtrnáct hodin, když se jede bez přestávky. S odpočinkem během cesty a čekáním na hranici nám to většinou zabere celý den a celou noc. My děti na zadním sedadle jíme chleby s hummusem a kuřecím masem. Když jsme příliš hluční, matka na nás varovně zasyčí a přísně se na nás otočí. Víme, že když se takhle dívá, je lepší být potichu a chovat se způsobně. Necháváme za sebou beton Rijádu. Domů ubývá. Zanedlouho už nejsou kolem cesty žádné budovy, jen skály barvy písku a poušť. Usnula jsem. Když se probudím, vidím otevřené dveře auta a matku, jak naléhá: „Probuď se, Rano, je čas k modlitbě.“ Jsme v Hafar Al-Batinu, městě na východě Saúdské Arábie, čtyři hodiny vzdáleném od Rijádu, u motorestu a modlitebny. To je naše první zastávka na cestě do Damašku. V jednoduché mešitě rozvineme naše koberečky a modlíme se. Když skončíme, tatínek natankuje. Ještě není dvanáct, ale slunce už teď nesnesitelně pálí. V Araru, kousek před jordánskou hranicí, zastavíme před motorestem s restaurací, kde mají na jídelníčku kabsu. Mám hrozný hlad, ale než se můžeme pustit do jídla, je čas na třetí modlitbu dne. Kručí mi v břiše a nemůžu se pořádně soustředit. Jakmile je konečně modlitba u konce, jde otec se starším bratrem k pultu a objednají jídlo. 22
Zenam_snit_zakazano.indd 22
31.1.2019 16:54:38
Mladší bratr, já a matka na ně čekáme v malém separé. V Saúdské Arábii má každý restaurant víc takových oddělených prostor, kde si mohou ženy při obědě sundat závoj. Všechno je v této zemi zařízené tak, aby se ženy na veřejnosti nikdy neukazovaly odhalené. Každý fastfood má dva vchody a dva pulty, u nichž je možné objednat si jídlo. Ženy smějí jíst jen v takzvaných family areas, což jsou místnosti, kde jedí společně rodiny nebo ženy, které přivezl šofér. V těchto oddělených separé se můžou zdržovat i bez svého muže, otce či bratra. V další části restaurace je dovoleno jíst jen mužům, kteří zase bez rodiny nesmějí být v rodinných prostorech. Muži a ženy jsou na veřejnosti v Saúdské Arábii téměř vždy od sebe odděleni. Jako dítě se tomu nedivím, protože si ani nedovedu představit, že to někde může být jinak. V family areas je to vždy otec, kdo objednává jídlo pro celou rodinu. Je pro mne tak samozřejmé čekat s matkou, až pro nás otec objedná a pak jídlo přinese na naše místo, že se nikdy neptám, proč to takhle je a jestli by to nemohlo být jinak. Bratr hladově hltá maso, ale matka nenapomíná jeho, nýbrž mě, abych nejedla tak rychle. Chci protestovat, ale pak si všimnu, že matka vypadá bez závoje hrozně unaveně. Uvědomuju si, že bude lepší mlčet. „Pojedeme ještě třikrát tak dlouho, a už tam budeme,“ pokouší se nás tatínek pozitivně naladit na zbytek jízdy, když se vracíme k autu. Přeju si, aby to bylo co nejdřív. Usínám na zadním sedadle a zdá se mi o tom, jak se na svém kole proháním ulicemi Damašku. 23
Zenam_snit_zakazano.indd 23
31.1.2019 16:54:38
Když se zase probudím, pohybuje se auto dopředu jen velmi zvolna. Stojíme v zácpě. Je tma, před sebou vidím jen řetěz z brzdových světel a pouličních lamp. V létě jezdí ze Saúdské Arábie do Sýrie mnoho rodin. Je to oblíbené místo na dovolenou. V Sýrii jsou bílé pláže, tyrkysové moře a majestátní hory. A syrská pohostinnost je na Blízkém východě vyhlášená. Skoro všechny vozy jsou stejně naložené až po střechu jako ten náš. Tak to u nás chodí – na návštěvu příbuzných se nejezdí s prázdnýma rukama. Po dlouhých čtyřech hodinách čekání na hranici konečně přicházíme na řadu. Otec a bratři vystupují z auta a následují celníka. Matka a já jdeme na pasovou kontrolu s úřednicí do oddělené kabinky. Teprve tady může matka odložit nikáb, v němž všechny ženy vypadají téměř stejně, a není lehké odlišit jednu od druhé. Po pasové kontrole mlčky nastoupíme zpět do auta a přejíždíme hranici do Jordánska. Je noc. Brzy budeme na místě. V autě teď vládne ticho. Zase usínám. Za ranního šera, právě když pootevřu oči a rozespale mžourám z okýnka auta, zastavujeme před domem mých prarodičů. V mládí pracoval dědeček, otec mé matky, ve fabrice na barvení látek. A taky byl muezzin. Tento služebník mešity svolává obec věřících k modlitbám pětkrát za den v přesně předepsaných časech, kromě rána, kdy se jeho azán, zvolání, řídí východem slunce. Být muezzinem je velká čest, a proto byla moje matka, dcera muezzina, pro mnohé v malém městě dobrou partií. 24
Zenam_snit_zakazano.indd 24
31.1.2019 16:54:38
Když jí bylo šestnáct, řekla jí její matka: „Frah, moje milá dcero, jsi krásná, jsi zbožná, umíš dobře vařit a vést domácnost. Nebude žádný problém najít ti velmi dobrého manžela.“ Přesně takové prohlášení si přeje každá přísně věřící muslimka z konzervativní rodiny slyšet od své matky. I dnes je matka zbožná a pravověrná muslimka. Můj otec je velmi dobrý manžel. I pro něho je víra důležitá, ale prožívá ji jinak než matka. Pro otce jsou slitovnost a zástupnictví za spoluobčany důležitější než ostatní islámská pravidla chování. Také on nikdy neporuší jediné z pěti přikázání a nejí vepřové maso. Hluboko v duši je ale přesvědčený, že je důležitější poskytnout pomoc tomu, kdo nemá zastánce, než odříkat ranní modlitbu, tím jsem si jistá. Rodiče matky bydlí jen o několik domů dál od rodiny otce. Matka chce nejprve zajít k sobě domů. Otec ji tedy doprovodí s malým bratrem ke dveřím domu. Krátce pozdraví tchána s tchyní, kteří nám jen zamávají, pak nastoupí znovu do vozu a popojedeme o pár set metrů dál. Před domem jeho otce pro nás všechny cesta končí. V obývacím pokoji se kolem nás tlačí babička a dědeček, přišlo sem i sedm sourozenců mého otce a mezi nimi pobíhá deset bratranců a sestřenic, natěšených na dárečky. Všichni vstali, aby se s tatínkem pozdravili, následují objetí a poté muži přenesou balíky a kufry ze střechy našeho fordu do obýváku. Strýc Barak odvede moje kolo do dvora, obdivuje ho, a já poskakuju celou dobu vedle něho. Nejraději bych na kolo hned nasedla, ale babička mě volá do kuchyně. Jako 25
Zenam_snit_zakazano.indd 25
31.1.2019 16:54:38
děvče jí musím pomáhat při servírování snídaně. Roznáším talíře s hummusem a sýrem, všichni sedí v obývacím pokoji kolem otce a naslouchají mu. Hovoří a směje se. Jeho oči jsou už docela malé únavou. Po snídani si jde hned lehnout. Otec odešel spát, ale já jsem úplně čilá a celá natěšená. Sestřenice si hrají s novými barbínami. Bratranci prohánějí nová auta po dvoře. Babička umývá nádobí. Slyším z kuchyně řinčet talíře. Přikradu se k ní, sednu si na židli vedle dřezu a dívám se na ni. Soustředím se, nechám se zatajeným dechem uplynout několik minut, které mi připadají jako věčnost, pak už to nevydržím a pokud možno nenápadně se zeptám: „Nepotřebuješ něco ze supermarketu, babičko?“ Nejdřív se na mě překvapeně podívá a potom se zasměje: „Ty se chceš projet na kole, viď Rano?“ Než stačím posmutnět, že odpoví ne, podává mi pár mincí: „No dobře, tak mi přivez dvě kila rajčat, ale jeď opatrně! Víš ještě, kde má krámek Abú Amín?“ Vesele přikývnu a už vybíhám ze dveří. Nemůžu uvěřit svému štěstí, naskočím na kolo a vyrážím. Podle toho, jak dobře jede, poznávám, že je skutečně úplně nové. Téměř nezvučně klouže po asfaltu. Nemusím se ani moc namáhat, abych jela rychle. Teď brzy ráno ještě není horko a nebe je modré. Při jízdě mi tváře a vlasy ovívá vítr, cítím ve vzduchu léto, vůni jasmínu, blížící se vedro, a jsem prostě jen šťastná. Chci jet ulicí tak dlouho, dokud to jen jde, mám radost z větru ve vlasech. Je mi lehko na duši jako nikdy dřív. Ta chvíle patří k nejdůležitějším v mém životě, to 26
Zenam_snit_zakazano.indd 26
31.1.2019 16:54:38
léto v Damašku jsem pocítila svobodu. Ještě dnes se na kole cítím nezávisle, víc než v jiných situacích, protože když šlapu do pedálů, nemusím na nikoho čekat, abych mohla vyrazit. Můžu jet tak rychle, jak chci, zastavit kde a kdy chci. Sama si určuju, jakým směrem se dám a jak daleko mě zavede cesta, kterou mám před sebou. Když už nemám chuť pokračovat, prostě se vydám nazpátek. Ještě dnes si vzpomínám, že bych tehdy nejraději projezdila celé hodiny a toužila jsem, aby můj pocit svobody trval navždy. Ale nesmím přece zapomenout na babičku a rajčata, která mám koupit. Před světlemodrým domečkem s markýzou z vlnitého plechu a štítem, na němž je po straně reklama na Pepsi a uprostřed nápis Čerstvé ovoce a zelenina, opřu kolo o sloup. U vchodu visí na kovovém stojanu sáčky s čipsy a za ním stojí dvě chladící vitríny s ledovými limonádami. Abú Amín, majitel kiosku, mě přátelsky zdraví. Zná strýce i tety, mého otce i matku a vlastně všechny lidi v Jobaru, předměstí Damašku. S úsměvem mi odváží dvě kila rajčat. Dávám mu všech pět mincí od babičky. Jeho úsměv se teď ještě víc rozšíří a hladí mě po hlavě. „To je moc,“ namítne a tři mince mi vrací. Poděkuju, vyjdu ven a pyšně pověsím igelitku na řídítka. Se vztyčenou hlavou se vracím k babičce. V příštím týdnu se to stane naším denním rituálem – po snídani se vždycky vkradu k ní do kuchyně a zeptám se, zda nepotřebuje něco obstarat. Směje se, řekne mi objednávku a do dlaně vtiskne pár mincí. Ve dnech, kdy babička nic nepotřebuje, jezdím ulicemi jen tak bez 27
Zenam_snit_zakazano.indd 27
31.1.2019 16:54:38
cíle. Cítím se tak šťastně a volně, že si nemůžu pomoct a musím se bez přestání blaženě smát. Na tvářích lidí, kteří mě potkávají, se odráží má radost a vracejí mi mé úsměvy. Mám pocit, že se ve mně náklonnost těch chodců rozprostírá jako slunce, které od rána putuje stále výš, až v poledne dosáhne nejvyššího bodu na nebi. Během mých výletů nemyslím na nic, co by mi mohlo zkazit náladu, nedělám si žádné starosti, jsem blažená a užívám si pocitu, že jsem jen sama se sebou. Vystačím si. V Rijádu můžu být sama jen ve svém pokoji, na ulici mám téměř vždy doprovod – když běžím se sousedkou do školy, když s otcem nakupuju, když jdu s rodiči do restaurace… O letních prázdninách v Damašku je všechno svobodnější a méně svázané nejrůznějšími předpisy. Dny se tolik nepodobají jeden druhému jako v Rijádu. Dědeček opravuje věci v domě. Někdy mu smíme se sourozenci pomáhat. Pošle nás třeba pro tři hřebíky z krabice s nářadím nebo pro kleště. Jindy nadává, když se mu práce nedaří. Pak je lepší rychle zmizet z dohledu. Když se dědeček rozzlobí, docela mi nahání strach. Z očí mu létají blesky, vzteká se a hlasitě křičí. Když mi něco vytýká, tak to říká sice klidně, ale důrazně. Většinou je na nás děti milý a laskavý. Neznám však nikoho, kdo by byl tak dobrý člověk, jako je můj otec. Už jako malá holka jsem do něho byla úplně poblázněná. Z vyprávění matky vím, že byl vždycky pilný a seriózní muž, který nemusel zvyšovat hlas, aby byl slyšen. Choval se zodpovědně a práci se věnoval s tichou oddaností, 28
Zenam_snit_zakazano.indd 28
31.1.2019 16:54:38
za niž neočekával obdiv. Však také jeho nadřízení brzy zjistili, že ho druzí respektují, a povýšili ho na vedoucího skupiny. Otec nikdy neuměl odmítnout, když ho někdo požádal o pomoc, a tak se stal pro mnoho Syřanů v Rijádu, kteří byli ve městě noví, důležitým prostředníkem. Když někdo ještě neměl přístřeší, nechal ho otec přespat u sebe. Když jinému chyběly peníze, otec mu ochotně půjčil. Když někdo zavolal s prosbou o radu, snažil se pomoct, jak nejlépe uměl. To se změnilo, když se do Rijádu přistěhovala moje matka. Zpočátku snášela, že u nich často bydleli dělníci. Posléze se tomu ale vzepřela a vysvětlila otci: „Nejsme žádný hotel nebo penzion. Nechci se o svůj dům stále dělit s cizími muži.“ Potom už žádní hosté na noc nepřišli. Otec si ale nemohl pomoct, musel svým krajanům pomáhat, jestliže ho o to požádali. Když už je nemohl ubytovat u sebe doma, objednal jim hotelový pokoj nebo jim zaplatil prázdninový byt. V dětství jsem nic z toho nevnímala. Když už jsem byla starší a sama měla krátce před svatbou, matka mi o tom vyprávěla. Když se dědeček zrovna nevzteká, má s otcem mnoho společného. Je dobrosrdečný a rozdává nám sladkosti. Často chodíváme na návštěvu k tetě, která žije o tři domy dál. Plaveme v jejím zahradním bazénu, cpeme se vychlazeným červeným melounem a skáčeme gumu nebo si hrajeme s jojem. Každý večer padám do postele totálně vyčerpaná a šťastná. Dny se slévají, vnímám jen moře slunečního 29
Zenam_snit_zakazano.indd 29
31.1.2019 16:54:38
svitu, vánek chladící mé tváře při jízdě na kole, břicho plné sladkostí, smích, až se za boky popadám, nekonečné hodiny s tatínkem, který výjimečně nemusí pracovat a má všechen čas světa, aby si se mnou a mými sourozenci hrál a vyprávěl nám historky. Protože jezdím tak často obstarávat nákupy pro babičku, namontoval mi otec na kolo nákupní koš. V něm teď můžu přivážet i těžké věci. Jeden pátek v srpnu, když už jsme v Jobaru dva týdny, dostanu od babičky zatím největší zakázku – mám koupit pět kilogramů těžký pytel rýže. „Pospěš si, než bude moc velké vedro. Dnes má být nejteplejší den roku,“ varuje a vystrčí mě z kuchyně. Je deset hodin ráno, když vyjíždím, ale slunce už nemilosrdně pálí a úplně mě oslepuje. Na cestě k supermarketu znám každý kámen. Vpravo je dům s velkým fíkovníkem v předzahrádce. O dva domy dál lehává na zídce zrzavý pruhovaný kocour, protahuje se na slunci a nechává se ode mne pohladit. Dnes tu není. Na konci ulice zahýbám doprava a míjím tetin dům. Někdy na ni zazvoním. Dnes jedu dál přes dvě křižovatky, vpravo na rohu je krám. Abú Amín už na mě čeká a srdečně na mě volá: „Rana zase v plné práci? Co to dnes bude? Deset červených melounů? Nebo celá kráva?“ dělá si ze mě legraci. Naráží na to, že mé nákupy jsou den ode dne větší. „Ne, jen velký pytel rýže,“ hihňám se. Přívětivou tvář Abú Amína protkanou vráskami zdobí knírek. Mezi jeho černými vlasy probleskují šediny. Nejspíš je starý jako dědeček. Vždycky si u něho můžu zalovit 30
Zenam_snit_zakazano.indd 30
31.1.2019 16:54:38
ve velké sklenici, kterou schovává za pokladnou, a nabrat si tolik cukrových mandlí, kolik poberu. Pár jich sním hned, zbytek si nastrkám do kapes džínů a mlsám je na zpáteční cestě. Vždycky si umiňuju, že nesním všechno a podělím se o tu dobrotu se sourozenci, ale nikdy se mi to nepovede. Dnes si ještě v krámku strčím do pusy dvě cukrové mandle a pak mi pan Amín vynese pytel s rýží přede dveře. Je tak těžký, že ho sama ani nedokážu zvednout. Pevně držím řídítka a pan Amín nakládá pytel do košíku. „Jeď opatrně, Rano!“ varuje mě a sleduje, jak kymácivě odjíždím s pohledem upřeným na velký pytel rýže v nosítku. Když zazvoním u dveří prarodičů, jsem úplně propocená, ale hrozně pyšná, že jsem domů bezpečně dovezla tak těžký náklad. S mým kolem na mě nikdo nemá! Když ale dědeček otevře dveře, je něco jinak než obvykle. Jeho oči jsou temné a lesknou se, asi jako když vyvrtá příliš velkou díru nebo nemůže zjistit, proč kohoutek v dřezu pořád kape. „Rano, pořád se proháníš po ulicích na kole. Už jsi na to moc stará. Velká děvčata nesmějí jezdit na kole! Dej ho sem!“ oboří se na mě, sotva vyjde ze dveří. A už drží řídítka mého kola. Nechápu, co se děje, nejsem schopná vypravit ze sebe jediné slovo a jen na něho vyděšeně zírám. Vzápětí mi vytrysknou slzy, tečou mi po tvářích, pevně držím kolo a křičím na něj: „To je moje kolo!“, ale dědeček mi ho vytrhne z rukou. Má pevně sevřené rty. Je pořádně navztekaný. Za ním stojí ve dveřích otec. „Tati, proč?“ ptám se, když zachytím jeho 31
Zenam_snit_zakazano.indd 31
31.1.2019 16:54:38
pohled. Vzlykám. Mezitím už mi dědeček kolo sebral a chce ho odvést pryč. Otec na mě nikdy nezvyšuje hlas. Vždycky je mírný, i když provedu něco špatného. Kolikrát už mě bránil dokonce před matkou? Kolika trestů mě uchránil? Všichni vědí, že jsem jeho miláček. Ale tentokrát není na mé straně. „Bude to tak lepší, Rano. Přestaň plakat.“ Bere z nosiče rýži a nese ji do kuchyně. Pytel se na jednom rohu natrhl. Následuju otce do domu. Zanechává za sebou cestičku ze zrnek rýže. Chtěla bych mu říct, že je v pytli dírka. Vím ale, že když teď promluvím, začnu znova plakat. Moje milované kolo! Už světu vůbec nerozumím. Proč dědeček řekl, že na něm nesmím jezdit? Co to vůbec znamená, že jsem velké děvče? Copak neví, jak jsem díky kolu babičce pomáhala? Neudělala jsem přece nic špatného. Odpoledne si hraju s barbínami mých sestřenic a snažím se neplakat. Jenže pokaždé, když si vzpomenu na to, co se stalo dopoledne, je mi těžko u srdce a musím vší silou zadržovat slzy. Chtěla bych se tatínka zeptat, co jsem vlastně provedla, ale nemám odvahu. Tak kategoricky se mnou ještě nikdy nemluvil. A bojím se dědečka. Určitě se rozčílí, jestli mě uslyší zase mluvit o kolu. Při večeři sedím tiše vedle otce. Dědeček s ním mluví o mně. Ještě jednou otci vysvětluje, že je harám, když jezdím na kole. Jsem ještě příliš mladá, abych rozuměla, co harám přesně znamená. Ale už jsem to slovo mnohokrát slyšela a vím, že dobrý muslim či muslimka nesmí dělat nic, co je harám. Krást je harám, jíst vepřové, tanco32
Zenam_snit_zakazano.indd 32
31.1.2019 16:54:38
vat na veřejnosti, lhát… Ale děvčata na kole? Neodvažuju se zeptat, jak to, že už jsme příliš staré a proč je to u nás harám a u chlapců ne. „A mimoto je načase, aby začala nosit šátek,“ dodává najednou dědeček. Tatínek přikyvuje. Neříká nic, jen vypadá smutně. To si alespoň myslím, protože takového ho neznám, tak tichého. Máme hummus, malé nakládané lilky, olivy, sýr, rajčata a rýži. Já ale nemám hlad. Jsem jen hrozně unavená z dlouhého dne a mnoha vyplakaných slz. Když se příštího rána, které je světlé a mírnější než včera, probudím, už se těším na svou jízdu k Abú Amínovi. V tu chvíli jsem si totiž ještě nevybavila, co se stalo předchozího dne. Ale když vylézám z postele, vzpomenu si a znovu se ozve ten těžký, smutný pocit kolem žaludku jako včera. Co teď budu celý den dělat? V kuchyni na mě čeká nejen babička. Přišla i moje matka, která bývá většinou u svých rodičů nebo sestry a snídá u nich. Na stole leží černý šátek. Při snídani mi tichými, mírnými slovy začne vysvětlovat, že už nejsem malé děvče a že se brzy stanu ženou. A odteď tedy musím nosit hidžáb, muslimský šátek, a v Rijádu už nebudu smět ze dveří bez doprovodu otce. Než se jí stačím zeptat proč, dodá: „Je to Alláhova vůle, a ty víš, že on pro tebe chce jen to nejlepší, Lulu.“ Tak mě matka oslovuje jen tehdy, když chce, abych udělala něco, o čem ví, že se mi to nebude líbit. Ukáže mi, jak se šátek uvazuje. Dělám to po ní a po dvou pokusech už to umím docela dobře. Když se na sebe podívám do 33
Zenam_snit_zakazano.indd 33
31.1.2019 16:54:38
zrcadla, leknu se, protože se najednou podobám ženám, které potkávám každý den na ulici a které jsou mnohem starší než já. Odteď si tedy musím zakrývat vlasy, uši, krk a ramena jako moje matka. Přitom jsem si vždycky přála, aby se matka nezahalovala, aby mohla chodit po ulici bez závoje, bez schovaných vlasů a černé abáji zakrývající celou postavu. Chtěla bych ji vidět namalovanou, v krásných barevných šatech, jako ženy v zahraničních filmech, které mi připadají tak krásné a zajímavé. Vydám se do obývacího pokoje a stoupnu si k oknu. Toužím po vánku ve tváři při jízdě na kole a cukrových mandlích, které mi Abú Amín vždycky dával. Co si asi pomyslí, když dnes nepřijdu? Už nikdy víc? Oknem zahlédnu, že strýc Barak, který je o pět let starší než já a příliš velký na dětské kolo, na ně nasedá a odjíždí. Všechno ve mně chce křičet, ale když se obrátím k matce, která také musela vidět, co se venku děje, její přísný pohled mě rázem umlčí. Se slzami v očích se jí ptám, co to Barak dělá. „Kolo teď patří Barakovi, Rano. Dědeček mu ho daroval,“ odpoví matka klidně. Pokouším se pochopit, co se to právě stalo. Ještě před chvílí jsem měla kolo a mohla při jízdě cítit vítr ve vlasech. A teď si musím vlasy zakrývat a v Rijádu nebudu moct sama vyjít z domu. „Jsi teď o kousek dospělejší,“ vysvětluje mi matka. „To snad chceš, nebo ne?“ Když to říká, nejsem schopná jí odpovědět, protože na tom všem ve skutečnosti nemůžu najít vůbec nic dobrého. Dát kolo za šátek mi připadá jako velmi špatný výměnný obchod.
34
Zenam_snit_zakazano.indd 34
31.1.2019 16:54:38
O čtyři roky později, když je mi čtrnáct let, nám naše učitelka rozdá lístky, kde je napsáno, jak se máme napříště oblékat, protože podle islámských duchovních již představujeme pro muže potenciální pokušení. Když dorazím domů a předám lístek matce, souhlasně přikývne: „Až přijde otec z práce, zajedeme do nákupního centra a pořídíme všechno, co potřebuješ.“ V podvečer mě tatínek veze s matkou do nákupního centra ve východním Rijádu, kde se neprodává nic jiného než abáji, svrchní oděv, který si ženy oblékají přes normální šaty, když vycházejí z domova, a také nikáby, závoje zakrývající obličej, a tarhy, šátky, kterými se zakrývají vlasy, uši, krk a ramena. Přes dvacet obchodů tu nabízí nejrůznější religiózní ženské oblečení, ve všech velikostech a cenových třídách. Ohromují mě ty spousty abáj, které z mého pohledu vypadají všechny stejně. Podobný pocit ve mně vyvolává nabídka šátků a závojů na vlasy a obličej. „Můžeš pro mě prostě něco vybrat?“ ptám se tiše matky. To ji překvapí. „Jindy si chceš přece všechno rozhodovat sama,“ kroutí hlavou. Jenže koupit si závoj a černé šaty, které na mně vypadají jako pytel, to není nic, co by mě těšilo. Doma mi matka před zrcadlem předvádí, jak se má žena správně zahalovat. Nejdříve přichází na řadu abája, přes ni se přehodí tarha, závoj zakrývající vlasy. Přes to se klade nikáb, jenž skryje obličej. Musím si dávat pozor, aby mi před očima zůstala dostatečná mezera, jinak bych vůbec 35
Zenam_snit_zakazano.indd 35
31.1.2019 16:54:38
nic neviděla. Obočí ale také musím schovat. Hned si uvědomím, že se při tom oblékání dá udělat spousta chyb. Nikáb mi sedí buď našikmo, nebo je nahoře příliš otevřený, takže je vidět obočí. Připadám si nešikovná a neohrabaná, jak tak stojím před zrcadlem a nejsem schopná nasadit si závoj stejně rychle jako matka. Musí mi to ukázat třikrát, čtyřikrát, pětkrát, než stojím kompletně oblečená před zrcadlem. Abája mi vzadu visí a skrývá jakoukoli konturu mého těla, dokonce ani zadek se pod ní nerýsuje. Nejsem vůbec vidět. Připadám si jako pytel s nohama. Matka je ovšem spokojená, že jsem úplně zahalená. „Teď můžeš vyjít mezi lidi, aniž by to bylo nebezpečné. Bůh tě bude ještě víc milovat.“ Z té věty mám radost. Ale můj obraz v zrcadle a to, jak se cítím pod závojem, mi je cizí. Prohlížím se: tmavé oči, jež koukají z úzké štěrbiny mezi spoustou černé látky, která všechno zakrývá, dokonce i nos a ústa. Pod nikábem je dusno. Musím vynaložit úsilí, abych se vůbec dokázala nadechnout, dokonce i tady, v klimatizovaném bytě, kde vzduch není tak horký a dusivý jako venku. A co až vyjdu na ulici? Nechápu, proč mám najednou vypadat jako všechny ostatní ženy kolem. Tak dospěle. Nejsem přece ještě žádná žena. Nemám děti, muže, nevařím každý den a nestarám se o to, aby byl dům v pořádku. Jak se mám stát ze dne na den jednou z nich? Přepadá mě strach, že odteď budu muset zvládnout všechno to, co dělají matka a tety. Připravit kabsu, upéct baklavu, perfektně složit prádlo, aby se ve skříni nezmuchlalo. Znamená to také, že budu muset přestat s tím, které dělají mladá děvčata? Hrát si, vyvádět? Musím od nynějška jen vařit, uklí36
Zenam_snit_zakazano.indd 36
31.1.2019 16:54:38
zet a modlit se? Co bude s mými panenkami a spoustou knih, které na mě čekají v mém pokoji? Budu se muset toho všeho vzdát jako před několika lety svého kola? Je jasné, že od této chvíle pokaždé, kdykoli se rozhodnu vyjít z domu, si nebudu muset jen obout boty, ale natáhnout na sebe i tyhle tři kusy oblečení. Teď už nemůžu jen tak vyběhnout za tatínkem, když nasedá do auta, a zamávat mu na rozloučenou. Všechno bude jinak. Můj život teď bude stejný jako to hrozné dýchání přes černou látku na mém obličeji – obtížný a nesvobodný. To, co bylo dřív úplně samozřejmé – naplnit si plíce vzduchem – se náhle stává těžkým úkolem. Vím, že od nynějška musím stále nosit závoj, který u jídla v restauraci můžu odložit, ale pak si ho musím znovu navléct. Všechno teď bude mnohem obtížnější. Stejně jako matka budu muset po každém jídle v restauraci vyhledat zrcadlo, abych se ujistila, že můj závoj přes obličej je správně nasazený a šátek na hlavě se nějak nekrčí. Moje matka, která stále ještě stojí vedle mě před zrcadlem, na mě hledí v úsměvném očekávání, jako by věřila, že snad mám důvod se radovat. Já ale váhám. Neměla bych být ráda, že dospívám? Nerozšiřují se tím moje životní možnosti? Jenže místo toho mám dojem, že jsem najednou mnohem svázanější než dřív. Příští den cestou do školy se mi abája neustále shrnuje. Když si dám na záda školní tašku, tak si ji pokaždé stáhnu. Nakonec to vzdám a nesu batoh v pravé ruce. Jenže takhle je hrozně těžký. Začínám se potit. Je září a horko již není tak nemilosrdné jako v srpnu, přesto teplota už 37
Zenam_snit_zakazano.indd 37
31.1.2019 16:54:38
teď ráno dosahuje třiceti stupňů. S látkou před ústy zní můj hlas dost zvláštně. Připadá mi, že musím mluvit hlasitěji, aby mě bylo slyšet. Jenže pod tou černou látkou jako by mi chyběla síla, abych se pořádně nadechla, když chci něco říct.
38
Zenam_snit_zakazano.indd 38
31.1.2019 16:54:38