Issuu

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 4

Bridget Kendall has asserted her right to be identified as the author of this Work in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988 This book is published to accompany the radio series entitled The Cold War: Stories from the Big Freeze first broadcast on BBC Radio 4 in 2016. First Published by BBC Books in 2017 www.penguin.co.uk

ISBN 978-80-242-6201-7

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 5

Obsah

Úvod

„Pak se rozpoutalo peklo“ Řecká občanská válka (1944–49)

„Spustila se železná opona“ Komunistický puč v Československu (1948)

„Nebyly tam žádné zbraně, pouze argumenty, ideje“ Italské volby roku 1948

„Najednou jsme byli odstřiženi“ Blokáda Berlína (1948–49)

„A hrdost pak vystřídal strach“ Pád Šanghaje (1949)

„Past sklapla“ Válka v Koreji (1950–53)

„Ze světa se stalo nepřátelské místo“ Mccarthismus (1950–54)

113

„Když jsem uviděl to světlo, netušil jsem, co se děje“ Vodíková bomba (50. léta)

129

„Teď ale události nabraly jiný směr“ Východoněmecké povstání (1953)

145

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 6

S TudeNá

válKA

„Z demokracie a svobody se stala jen vzpomínka“ Převrat v Íránu (1953)

161

„To je počátek svobody“ Chruščovův tajný projev (1956)

173

„Nejsme vaši soudruzi“ Maďarská revoluce (1956)

189

„Odcházeli jen se svými kufry, přišli o všechno“ Krize v Kongu (1960–61)

207

„Když někdo odešel, už nebylo návratu“ Berlínská zeď

223

„Od této chvíle může svět kdykoli zaniknout“ Kubánská raketová krize (1962)

241

„Nebyla žádná budoucnost“ Pád Chruščova a vzestup Brežněva (1964–1982)

255

„Mohli vás obvinit z čehokoli“ Vzplanutí čínské kulturní revoluce (1966–67)

271

„lidé by neměli žít v temnotě“ Pražské jaro (1968)

289

„Ty skvrny nemůžu a nemůžu smýt“ Americká válka ve Vietnamu (1965–73)

307

„všechno, co jste si mysleli, už není pravda“ Převrat v Chile (1973)

325

„Byli to jen obyčejní muži pochodující po ulici“ Pád Saigonu a dozvuky války ve Vietnamu (1975–79)

343

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 7

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

„Padly jsme si navzájem do náručí“ Studený mír a Ostpolitik (1969–79)

361

„Země byla ponechána úplně bez ochrany“ Občanská válka v Angole (1975–2002)

379

„Nově příchozí, kdo drží zbraň, je nepřítel“ Sovětská invaze do Afghánistánu (1979–1989)

399

„vyšli jsme z toho jako vítězové“ Vznik Solidarity v Polsku (1980)

417

„Ohrožení naší lidské vzájemnosti“ Jaderné závody ve zbrojení a Kampaň za jaderné odzbrojení (1981–87)

433

„Změnu chtěli všichni“ Gorbačovova perestrojka (1985–91)

451

„Nejsou o tolik jiní než my“ Pád berlínské zdi a sjednocení Německa (1989–90)

465

„Největší hodnota lidstva je jeho svoboda“ Pobaltské republiky opouštějí Sovětský svaz (1988–91)

485

„Poslední hřebíček do rakve“ Pád Sovětského svazu (1991)

501

Životopisy přispěvatelů další literatura: publikace přispěvatelů další literatura Rejstřík přispěvatelů věcný a jmenný rejstřík Zdroje fotograﬁí Poděkování

516 533 535 536 538 549 550

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 9

Úvod

Nikdy nezapomenu na to srpnové ráno roku 1991. Tehdy jsem působila jako moskevská korespondentka BBc v Sovětském svazu. Brzy ráno mě vzbudili ze zpravodajské redakce BBc, abych prověřila vyjádření sovětské státní zpravodajské agentury TASS, které se právě objevilo. Stálo v něm, že sovětský prezident Michail Gorbačov onemocněl a byl vyhlášen výjimečný stav. Během dopoledne burácely po hlavních městských třídách tanky a zaujímaly pozice na mostech a okolo kremelských hradeb. Bylo jasné, že právě probíhá pokus o uchvácení vlády ze strany sovětských zastánců tvrdé linie, kteří se obávali, že Gorbačovovými reformami ztratili příliš mnoho moci. vzpomínám si na neobvyklou reakci místních lidí. Mnoho z nich tomu nevěřilo, byli nervózní, ale zároveň pozoruhodně nebojácní. Naše postarší uklízečka Máša si to namířila ven na ulici před kancelář, stále navlečena v zástěře a s šátkem na hlavě. Tam začala spílat vojákům, kteří vyhlíželi z věží tanků zaparkovaných po straně ulice. „co tady pohledáváte,“ kárala je. „Měli byste se za sebe stydět! vraťte se domů ke svým matkám, kam patříte!“ Za tři dny strůjci státního převratu ztratili nervy a jejich pokus o uchopení moci ztroskotal. vzpomínky na tuto událost patří v mém životě k těm nejživějším. všude vládlo tolik nejistoty. Kdyby převrat zosnovaný starou gardou uspěl, došlo by ke znovuoživení sovětské moci, znovuupevnění vedoucí úlohy komunistické strany a ve světě by opětovně zavládl mráz. Někteří lidé nacházejí varovné signály návratu antagonismu studené války v patové situaci a nedůvěře, která nedávno zavládla mezi Ruskem a Západem. Kdyby se však strůjcům převratu bývalo podařilo vrátit hodiny nazpět v srpnu 1991, studenoválečné napětí by nepolevilo už nikdy a my bychom nyní žili ve velmi odlišném světě.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 10

S TudeNá

válKA

Měla jsem to štěstí, že jsem tomuto dramatickému zlomovému bodu dějin mohla být přítomna. dostalo se mi té cti být tehdy zahraniční dopisovatelkou BBc v Moskvě v okamžiku, kdy se psaly světové dějiny. Avšak události druhé poloviny roku 1991 byly pouhým závěrečným aktem globálního geopolitického dramatu, které se odvíjelo bezmála půl století. Pravděpodobně každý, kdo se může řadit k příslušníkům generace studené války, má nějaký intenzivní zážitek spojený s touto podivnou epochou plnou napětí, která se zmítala od tajných spiknutí a hraní si s ohněm až po brutální, krvavé konflikty a kruté a katastrofální války. Pro ty, kterých se nijak nedotkly ničivé zástupné konflikty a záchvaty brutálních represí, byla studená válka často spíše jakýmsi pozadím – ani válkou, ani mírem, ale čímsi, co probíhá kdesi za kulisami, v odstínech šerosvitu, někde „mezi“. Ale pro každého, kdo tato léta zažil, nastalo několik okamžiků, kdy se konflikt vyostřil až do takové míry, že vystoupil ze stínů a studenoválečná dramata se dostala do centra pozornosti. Studená válka vypukla v roce 1944, těsně před koncem druhé světové války, a trvala až do pádu Sovětského svazu v roce 1991. Probíhala tak více než čtyři desetiletí. Poprvé o sobě dala vědět v evropě, ale za pár let se rozšířila do Asie a časem se do jejích sítí zapletly země tak vzdálené, jako je vietnam, chile a Angola. Napětí, které přešlo do studené války, má původ ve druhé světové válce a v hledání odpovědi na otázku, co s rozvrácenými zeměmi, jež po sobě zanechávaly ustupující německé ozbrojené síly. Jakmile byla překonána hrozba hitlerismu, začalo se rozpadat i válečné spojenectví mezi Spojenými státy a velkou Británií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé. Pokusům spojenců dohodnout se na poválečném rozdělení dominovalo několik summitů, počínaje teheránskou konferencí v roce 1943 přes soukromé setkání Winstona churchilla s Josifem Stalinem v Moskvě v říjnu roku 1944, na němž se zrodila tzv. „procentní dohoda“, až po jaltskou konferenci v únoru 1945 a o pět měsíců později další třístranný summit v Postupimi. Ale tak daleko zašla pouze diplomacie. východní evropou pronikala sovětská vojska a v rychlém sledu za nimi docházelo ke komunistickým pučům. Sověti z této situace hbitě těžili a šířili komunistickou ideologii západním směrem. Současně chtěli přetvořit východní evropu v nárazníkové pásmo, které je mělo chránit před jakýmikoli dalšími invazemi z Německa či dalších částí evropy.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 11

Ú vOd

Západní mocnosti, znepokojeny rychlostí, s jakou Sovětský svaz zabíral další a další území, začaly rozvíjet společné strategie, aby jeho postup zbrzdily. Trumanova doktrína z roku 1947 se snažila čelit expanzi sovětského geopolitického vlivu. Marshallův plán naléval miliardy dolarů americké pomoci do poválečné obnovy západní evropy. Poté roku 1949 vzniká vojenská aliance NATO, kolektivní obranný pakt, jenž byl protiváhou hrozbě, kterou představovala sovětská vojska rozmístěná ve východní evropě. Za několik krátkých let od konce druhé světové války se evropa zase jednou proměnila ve výbušnou zónu. Tentokrát to však nebyla otevřená válka, evropa se stala hlavním ohniskem ideologického a politického rozštěpení, v jehož srdci leželo rozdělené město Berlín. A místo Británie, Francie a Německa, dominujících kontinentální diplomatické šachovnici, se vůdčími mocnostmi stojícími proti sobě jako rivalové uprostřed rozděleného světa stávají Spojené státy a Sovětský svaz. v roce 1949 se objevil další komunistický velikán – Mao ce-tungova „rudá“ čína – a studená válka se rozšířila dále do světa. došlo k tomu téhož roku, kdy si Sovětský svaz obstaral jaderné zbraně. v roce 1950 pak vypukla válka v Koreji a tyto události představovaly novou eskalaci napětí. Rozkrytí sítě sovětské špionáže a obavy z inﬁltrace rozdmýchaly protikomunistickou kampaň ve Spojených státech. v Sovětském svazu zase ostrá protikapitalistická rétorika a paranoidní postoje vůči všemu západnímu provázely další vlnu stalinských represí a nově vzniklé komunistické režimy ve východní evropě se pustily do vraždění a zavírání svých nepřátel. Smrt sovětského vůdce Josifa Stalina v roce 1953 sice probudila naději na uvolnění a zlepšení vztahů východu a Západu, ale ta neměla dlouhého trvání. Násilné potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 a krize vyvolaná rozmístěním sovětských raket na Kubě v roce 1962 nedovolily zapomenout, že svět hledí do propasti v sevření dvou globálních systémů, které se vzájemně považují za nepřátele na život a na smrt, což až příliš snadno může vyústit v jadernou válku. v evropě se v 60. letech rozvíjejí nová dramata. Moskva brutálně potlačí další revoltu v československu v roce 1968, globální důsledky studené války se však rozvíjejí dál. Rozkmotřily se dvě hlavní komunistické mocnosti, Sovětský svaz a čína, a Spojené státy jsou vtaženy do války proti komunistickému vietnamu, již nebylo možné vyhrát. do 70. let se rozdělení evropy stalo reálným faktem, „novou normou“

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 12

S TudeNá

válKA

v procesu zmírňování mezinárodního napětí (détente) a „východní politiky“ (Ostpolitik), v jehož rámci se pěstovaly lepší vztahy mezi oběma stranami rozděleného Německa. Ale jestliže staré bojiště evropa uvyklo „studenému míru“ a obě supervelmoci se shodly na tom, že jakýkoli konflikt počítající s jadernými zbraněmi bude napříště nepřípustný, neznamená to, že období konfrontace bylo u konce. Ani zdaleka. v evropě se studená válka proměnila ve hru nervů, ale v Asii, Africe a latinské Americe se rozpoutaly krvavé boje, při nichž významné mocnosti podněcovaly a osnovaly řadu státních převratů a občanských válek a svou rivalitu promítaly do zástupných konfliktů ve vzdálených zemích. Rozuzlení tohoto čtyři desetiletí trvajícího dramatu přišlo nečekaně v polovině 80. let a z velké části bylo výsledkem změny ve vedení Sovětského svazu. Jen málo lidí si nejspíše dokázalo přestavit, že podnět ke svržení komunistického režimu a zničení jeho říše přijde zevnitř. Za krátkých šest let však reformní vůdce Kremlu Michail Gorbačov překonal zažité představy a důkladně zrevidoval vnitřní i globální vztahy Sovětského svazu. To vedlo k náhlému zhroucení sovětské říše, nejprve ve východní evropě a ve vazalských státech a poté v roce 1991 i uvnitř Sovětského svazu. Zde však příběh studené války nekončí. Pro mnoho sovětských občanů, zejména pro ty v Rusku, náhlé vymazání jejich země z mapy světa představovalo děsivou pohromu a bylo zdrojem traumatu a potrvá celá léta, než se z něj zotaví. Mnozí z nich přitakávají svému pozdějšímu prezidentovi vladimiru Putinovi, že konec Sovětského svazu byla obrovská tragédie a osudová ztráta. Ani geopolitické napětí mezi východem a Západem nezmizí docela. v pozdějších letech opět vypluje na povrch v neshodách, a dokonce v konfliktech, jako je dlouhotrvající doutnající válka na východní ukrajině, která je částečně následkem nedořešených záležitostí z let studené války a z ukvapené dezintegrace Sovětského svazu. události z roku 1991 však přinejmenším potvrdily, že soupeření, které vládlo světu od konce druhé světové války, je u konce. A že mimořádný ideologický boj mezi dvěma hluboce odlišnými ideologiemi, komunismem a kapitalismem, který rozděloval evropu a svět na dvě půlky po většinu druhé poloviny 20. století, je konečně u konce. Pokud jde o ty, kteří se toho účastnili, na jedné rovině je třeba hledět na příběh studené války jako na strategický boj o území a moc, je třeba posuzovat odpovědnost těch, již byli zapleteni do válek i diplomacie,

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 13

Ú vOd

a zabývat se vojáky, špiony, diplomaty a příslušníky politické elity. v téměř každé zemi však její dopad pociťovali i řadoví občané. Byl to boj mezi dvěma protichůdnými systémy, který se odehrával na globálním jevišti a zasáhl do životů milionů lidí. Mnozí z nich se ocitli v předních řadách a hráli stěžejní úlohu při klíčových událostech studené války a často mají za sebou srdceryvné osobní zkušenosti, o něž se mohou podělit. Jsou to právě jejich příběhy, které přinášíme v této knize: osobní perspektiva lidí, kteří náhodou byli přítomni při klíčových událostech, někdy jako diváci, někdy jako jejich aktéři, někdy jako bezděční kronikáři. Jsou to opomíjení pěšáci studené války. Jejich působivá svědectví o tom, co na vlastní oči viděli, nabízejí barvité líčení toho, jak tento mnohostranný a dlouhotrvající konﬂikt z blízka prožívali. Některá z našich svědectví pocházejí od lidí, kteří v té době byli ještě dětmi. Osmiletý řecký chlapec, jehož otec poslal do ulic, aby zjistil, co se děje, když v prosinci 1944 vypukla bitva o Athény. Šestiletá dívenka z východního Berlína, jejíž jedinou starostí za východoněmeckého povstání roku 1953 bylo, jestli se oslava jejích narozenin bude konat podle plánu. Někteří z našich očitých svědků v té době dospívali a jejich zážitky je sužovaly po celý život: Mladý severokorejský badatel, který během korejské války uprchl na jih, ale pak zjistil, že nemůže zpět, a už nikdy nespatřil svou matku. Mladý japonský rybář, jenž se náhodou nacházel na okraji zóny výbuchu první vodíkové pumy, odpálené na tichomořském atolu. dva bratři, které za čínské kulturní revoluce donutili bezmocně přihlížet tomu, jak byl jejich otec uštván k smrti jejich spolužáky. A mladý americký voják, který ke svému zděšení zjistil, že to, co považoval za americký boj za svobodu jižního vietnamu, se zvrhlo v nesmyslné vraždění vietnamských civilistů. Některé naše příběhy pocházejí od lidí, kteří se v centru dění ocitli náhodou: Britský voják, jenž viděl, jak kulka z pušky odstřelovače proletěla okolo něj a málem zasáhla Winstona churchilla. Mladý syn sovětského vůdce Nikity chruščova přihlížející, jak jeho otec zareagoval na smrt nevyzpytatelného tyrana Josifa Stalina. Student stojící vedle prvního chilského socialistického prezidenta Salvadora Allendeho, když pronášel svou poslední řeč předtím, než jej bombardovaly jeho vlastní ozbrojené síly pod vedením náčelníka štábu generála Pinocheta. A ruský velitel tanku, který se rozhodl ignorovat rozkazy k použití násilí vůči

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 14

S TudeNá

válKA

protestujícím během osudného pokusu o státní převrat v Moskvě v srpnu 1991. Některá ze svědectví pocházejí od lidí, již neměli sebemenší zájem jakkoli se zaplést do dění, ale i přesto se ocitli ve víru událostí, do nějž je strhla studená válka: Maďarský student, který se přidal k pokojné demonstraci, aby za 24 hodin stál ozbrojený vprostřed revolučního dění. Polský dělník z loděnic, jenž líčí, jak pozdní příjezd lecha Wałęsy na protestní stávku vznítil jiskru, která zažehla polské hnutí Solidarity. A mladá britská matka zděšená při pomyšlení, že střely s plochou dráhou letu vybavené jadernými hlavicemi jsou instalovány na americké základně nedaleko její vesnice, která při protestu vylezla na plot vojenské základny. v této knize a v rozhlasovém seriálu stanice BBc 4 Cold War: Stories from the Big Freeze, který ji doprovází, se mnoho těchto příběhů dostává k širšímu publiku vůbec poprvé. A my těm, kteří s námi hovořili, zasíláme naše srdečné díky za to, že svolili se na tomto projektu spolupodílet. Je to kaleidoskop pestrých a různorodých svědectví s dalekosáhlým dopadem, někdy zneklidňujících, někdy i zábavných, ale vždy silně osobně zabarvených. Když jsme je shromažďovali a zpracovávali, vždy na nás tato svědectví hluboce zapůsobila. doufáme, že na vás zapůsobí též.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 15

„Pak se rozpoutalo peklo“

Řecká občanská válka (1944–49)

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 17

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

asto se říká, že studená válka se zrodila z mocenského vakua, které zbylo po druhé světové válce, když se nacisté stáhli ze zdevastované Evropy. V Řecku se však dělicí čára mezi Východem a Západem, mezi komunismem a antikomunismem, narýsovala už před oﬁciální německou kapitulací na jaře 1945. Hlavní část řecké občanské války probíhala v letech 1946 až 1949. Proti sobě stáli komunisty podporovaní bojovníci Řecké demokratické armády a vládní síly podporované Západem. Náš příběh ale začíná dříve, takzvanými prosincovými událostmi neboli Dekemvriana: bitvou o Athény na konci roku 1944. To byl úvod k řecké občanské válce, která vypukla šest měsíců před koncem druhé světové války v Evropě. Byla prvním výstřelem studené války, úvodní scénou v dramatu globálního soupeření a antagonismu, jež trvaly bezmála půl století. Řecká občanská válka vzešla z dlouhotrvajícího levo-pravého rozštěpení řecké společnosti a z ideologického boje o to, která strana zaplní poválečné vakuum. Nacistická okupace byla krutá a země byla v troskách. Napětí mezi konkurenčními odbojovými skupinami vedlo už před rokem 1944 k ozbrojeným střetům. Pro mnoho Řeků však těmi pravými hrdiny, kteří vyhnali nacisty, nebyli členové mezinárodně uznávané řecké exilové vlády, ale odbojoví bojovníci z Národně osvobozenecké fronty (EAM – Ethniko Apeleftherotiko Metopo) a jejího ozbrojeného křídla, Řecké lidové osvobozenecké armády (ELAS – Ellinikos Laikos Apeleftherotikos Stratos), již měla z velké většiny pod kontrolou Komunistická strana Řecka (KKE – Kommounistiko Komma Elladas). Stoupenci Národně osvobozenecké fronty chápali konec nacistické okupace jako příležitost pro nový začátek. Jejich cílem bylo zbavit Řecko všech cizích okupantů a přeměnit zemi v republiku – což bylo trnem v oku pravicovým skupinám, včetně monarchistů, kteří si přáli přivést zpět řeckého krále z válečného exilu v Káhiře a Londýně. Potíže nastaly na podzim roku 1944. Zkraje října se Němci stáhli z Athén, což byla poslední stále ještě okupovaná část Řecka. Britskému ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi dělal starosti rozsah podpory, jakou měli komunisté na řeckém venkově. Proto vyslal do Athén britské vojenské jednotky, aby zajistily město a připravily bezpečný návrat členů exilové vlády. Jednotky měly rovněž za úkol upevnit autoritu britského generála Ronalda Scobieho, který tam byl dosazen, aby dočasně velel všem odbojovým silám.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 18

S TudeNá

válKA

Když se britští vojáci několik dní po stažení nacistů vylodili v Athénách, dostalo se jim nadšeného přivítání. Když jejich vojenské kolony pochodovaly ulicemi vyzdobenými slavnostními transparenty, nadšenými výkřiky „Angličané!“ je vítaly davy lidí a tlačily se dopředu, aby pozdravily své válečné spojence a osvoboditele. Takové přijetí však nemělo mít dlouhého trvání. Do začátku prosince atmosféra zhoustla. Partyzáni z EAM a ELAS se považovali za hlavní osvoboditele. Začínalo jim ale docházet, že nová prozatímní vláda, již pomohli ustanovit Britové, je odsouvá na druhou kolej. A co bylo ještě horší, byli rehabilitováni řečtí důstojníci, kteří kolaborovali s nacisty. Bývalí odbojoví bojovníci obviňovali Brity, a zvláště Churchilla, že se pokoušejí proti vůli lidu znovu dosadit krále. V jejich očích se řecká monarchie znemožnila spoluprací s předválečnou řeckou vojenskou diktaturou. Poté dne 2. prosince 1944 generál Scobie a prozatímní vláda rozhodli, že místo začlenění odbojových bojovníků do řecké armády nařídí odzbrojení všech partyzánských jednotek. Dosud doutnající napětí eskalovalo 3. prosince, když se levicoví demonstranti vydali na pochod po náměstí Syntagma (Ústavy) v centru Athén. Ve snaze zvládnout dav řecká policie zahájila palbu. Přítomny byly rovněž britské jednotky, které se nechaly do střetu vtáhnout. Do večera bylo nejméně 28 mrtvých a desítky zraněných. To byl začátek čtyři týdny trvajícího chaosu, během nějž britští vojáci s podporou tanků a letectva bojovali spolu s řeckými vládními vojsky proti týmž levicovým partyzánům, kteří před pouhými několika měsíci byli spojenci Britů v boji proti nacistům. Nyní se na bojovníky ELASu pohlíželo především jako na komunisty spolčené se Stalinovou Moskvou a jako na potenciální ohrožení křehké soudržnosti v Evropě. Britští vojáci se najednou ocitli ve spolku s podivnými spojenci – se sympatizanty nacistů a s kolaboranty, kteří rovněž bojovali, aby Řecko zachránili před komunisty. Toto byl vzorec, který se bude ve studené válce v nadcházejících desetiletích neustále vracet. Boje zuřily celý prosinec. Řecké hlavní město, které přečkalo hrůzy válečné okupace, opět zachvátilo násilí. Athény byly vystaveny nepřetržitému leteckému bombardování letouny Britského královského letectva (RAF), jejichž cílem byly bašty EAMu a ELASu. Probíhaly kruté pouliční boje, které dosáhly téměř až k chrámu na Akropoli, kde se mezi starověkými sloupy britští výsadkáři ukrývali před kulkami odstřelovačů z řad partyzánů. Výbušného dramatu se zmocnily ﬁlmové týdeníky a vysílaly se do celého svě-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 19

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

ta prostřednictvím stanice BBC a dalších zpravodajských médií. Světoví vůdci měli dobré důvody, aby tyto události pozorně sledovali. Ve zbytku Evropy zatím spojenecká vojska zaskočila poslední velká nacistická protiofenziva druhé světové války, zvaná bitva v Ardenách (též „bitva o výběžek“). Zdrojem obav však byla rovněž bitva o Athény. Stala se ohniskem nového zápasu, který měl podle všeho rozhodnout, jaké síly budou utvářet poválečnou Evropu. Obnovení bojů v Athénách vyvolalo v Londýně zděšení, zejména když se proti sobě postavily britské jednotky a odbojové hnutí, které bylo jen o několik měsíců dříve britským spojencem. Jak v tisku, tak v parlamentu zaznívaly námitky. Ve snaze ukončit krveprolití se rozhodl osobně intervenovat sám britský ministerský předseda. Winston Churchill přijel do Athén, aby o vánočních svátcích dne 25. prosince 1944 předsedal mezinárodní konferenci, jejímž cílem bylo dosáhnout mírové dohody. Konference v hotelu Grande Bretagne byla setkáním na nejvyšší úrovni, jíž se zúčastnili sovětští, američtí i francouzští zástupci, jakož i britský ministr zahraničí Anthony Eden v doprovodu ministerského předsedy, arcibiskup Athén, který byl regentem Řecka, a zástupci jak řecké prozatímní vlády, tak i odboje. Konferenci však od samého počátku doprovázely potíže. Několik hodin před jejím zahájením byla v kanálech pod hotelem nalezena skoro tuna trhavin připravených k odpálení, která musela být spěšně odstraněna. Winston Churchill po městě cestoval v těžce opancéřovaném vozidle, ale ani všechna nadstandardní bezpečnostní opatření nezabránila tomu, aby ho málem nezasáhla zbloudilá kulka partyzánského snajpra. Konference skončila, aniž by se dosáhlo zásadního průlomu. Začátkem ledna 1945 bitva o Athény skončila porážkou jednotek EAMu a ELASu, které rozdrtila převaha Britů. Obě strany se však nadále dopouštěly krutostí a navzájem se obviňovaly a roku 1946 se občanská válka znovu naplno rozhořela a trvala až do roku 1949. Zpočátku ještě s britskou podporou, než válkou frustrovaná britská vláda oznámila, že už nadále nemůže nést toto břemeno, a nečekaně stáhla své jednotky. Posléze začala přicházet americká hospodářská a vojenská podpora řecké vládě, když vzrostly obavy z toho, že Řecko ovládnou komunisté. To by sovětskému vůdci Josifu Stalinovi poskytlo opěrný bod ve Středomoří. Navzdory všem obavám Západu ze sovětského expanzionismu se Stalin, pokud šlo o Řecko a o pomoc tamním komunistům, projevil jako pozoruhodně rozpolcený. Možná že občanskou válku chápal jen jako vzpou-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 20

S TudeNá

válKA

ru, jejíž zdar není příliš pravděpodobný. Možná že jeho netečnost byla součástí širší strategie, jejímž záměrem bylo nepodněcovat hněv Západu kvůli Řecku, neboť by tím ohrozil své plány na rozšíření sovětského panství nad dalšími částmi východní Evropy. Byla tu ještě neformální „procentová dohoda“, kterou v Moskvě uzavřel v říjnu roku 1944 s Churchillem při soukromé rozpravě trvající do pozdních nočních hodin. Churchill mu podle všeho ukázal ručně psanou zprávu s hrubým nárysem poválečného rozdělení východní Evropy a Balkánu do britské a sovětské sféry vlivu. O Jugoslávii a Maďarsko se měli rozdělit 50 na 50, Rumunsko mělo být z 90 procent v sovětském táboře a z 10 v britském. S Řeckem to mělo být opačně: z 90 procent britsko-americké, z 10 procent sovětské. A skutečně, když se o několik měsíců později v únoru 1945 setkali britští a sovětští lídři znovu – tentokrát společně s americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem – na klíčové konferenci v Jaltě, zformulovali zde nový bezpečnostní a politický řád pro osvobozenou Evropu, kde bylo domluveno, že Řecko zůstane pevně v západní sféře vlivu. Řecká občanská válka byla rovněž důležitá pro další zvrat v rodícím se novém uspořádání poválečných politických sil: Přispěla k roztržce mezi Stalinem a novým politickým vůdcem Jugoslávie maršálem Josifem Titem, jenž stál v čele jediné komunistické vlády ve východní Evropě, která se po skončení druhé světové války dostala k moci bez pomoci zvenčí. Tito, bývalý odbojový bojovník disponující nesmírným charismatem, navázal během nacistické okupace úzké vazby na levicové řecké partyzány a byl rozhodnut je nadále podporovat během občanské války – bez ohledu na to, co si o tom myslí Moskva. Tento příznačný záblesk nezávislosti Stalina rozčílil. V roce 1948 Moskva vyloučila Titovu Jugoslávii z takzvané Kominformy, mezinárodní organizace komunistických stran vytvořené k podpoře sovětské kontroly nad satelitními státy východní Evropy. Tento spor odsunul Jugoslávii z mocenské sféry Moskvy a během studené války zůstala jediným nezávislým komunistickým státem v Evropě – osinou v hýždích Sovětského svazu. Tita to současně postavilo do role zakládajícího člena takzvaného Hnutí nezúčastněných zemí tvořeného státy celého světa, které proklamovaly, že se nepřidají k žádnému z dominantních mocenských bloků. Pokud šlo o Řecko samotné, obavy Američanů, že by se mohlo přidat ke komunistickému táboru, byly důležitým momentem při zrodu politiky vyhlášené prezidentem Harrym Trumanem a známé jako Trumanova dok-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 21

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

trína. Záměrem proslovu prezidenta Trumana v Kongresu v březnu roku 1947 bylo vysvětlit, proč Spojené státy musí východní Středomoří držet mimo dosah komunistického vlivu, čehož dosáhnou poskytováním hospodářské a vojenské podpory Řecku a Turecku. Uvedl to jako ideologický střet mezi svobodou a útlakem. Tím Trumanova doktrína definovala princip, který bude utvářet základy americké politiky vůči komunistickému bloku za studené války – Amerika bude od nynějška „vůdcem svobodného světa“, kdežto komunismus bude představovat krutovládu a zotročení. Americká podpora nakonec v roce 1949 usnadnila řecké vládě vítězství nad komunisty, a tím zemi pevně zařadila do tábora Západu. V roce 1952 se Řecko spolu s Tureckem připojilo k nedávno založené Severoatlantické alianci neboli NATO, vojenskému sdružení definujícímu ideologickou rovnováhu sil v Egejském moři pro nadcházející desetiletí. Obavy Západu ze sovětského vměšování se do řecké občanské války se možná ukázaly jako nepodložené, ale tento konflikt ukázal na jednu významnou změnu: Okamžik, kdy váleční spojenci bojující proti nacistům přestali být spojenci a kdy západní mocnosti zahájily nový boj, aby postavily hráz pronikání komunismu do Evropy. * Jmenuju se Zozo Petropoulou-Kritzilakiová. Narodila jsem se v roce 1925 v Patrasu. do Athén jsme přišli, když mi bylo sedm a půl roku. dostali jsme se tak do nebezpečí. Byli jsme děti, hodně malé děti. Skutečnost, že moje generace přežila dobu po druhé světové válce, bylo čistě štěstí. Okolnosti, ve kterých jsme žili, byly takové, že nás mohli zabít klidně stokrát. Když začala válka, do Athén přišlo několik britských vojáků, četla jsem ale, že pomohli jen málo. Němci většinu z nich zajali a drželi je v Archeologickém muzeu. Schovávali jsme si kapesné, za to jsme si pak kupovali sušenky a čokoládu a po škole jsme chodili za vězni a házeli jim je. Když mi bylo šestnáct let, začala jsem se víc zajímat o politiku. Nejprve jsem se stala členkou Lefteri Nea [„Svobodná mládež“], což byla odnož eAMu. Později se eAM a všechny mládežnické organizace rozhodly sjednotit, a tak vznikla ePON [Ethniki Panellenios Organosis Neoleas/Národní panhelénská organizace mládeže]. Pátým rokem jsem studovala na 3. athénském gymnáziu, když se jednoho dne školní dvůr zaplnil letáčky napsanými ručně na stránkách vytržených z notesu: „Mladé dívky, při-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 22

S TudeNá

válKA

pojte se k Lefteri Nea, abychom vyhnali nacismus z naší země.“ Běželi jsme a brali jsme si je a vstoupili jsme do Lefteri Nea. Mohli jsme udržovat kontakt pouze se třemi lidmi a pouze jeden, vedoucí skupiny, byl v kontaktu s hlavní skupinou. Byla jsem součástí skupiny se dvěma svými spolužáky a s vedoucím, což byla naše učitelka. Ta nám nosila krátké texty, abychom je psali na listy vytržené z notesu a pak je šířili po škole a v Národních zahradách. v té době jsme poslouchali všechny možné zpravodajské stanice, které jsme jen mohli. Snažili jsme se poslouchat BBc, neboť jsme ji považovali za legitimní zdroj informací. A tak jsme poslouchali BBc a pak jsme ty zprávy psali na letáky a ty jsme rozhazovali po okolí. Byl 12. říjen 1944, den, kdy se Nicholas Rizopoulos probudil a zjistil, že německé jednotky opustily Athény. vybavuji si to velice zřetelně, i když mi bylo jen osm a půl roku, protože ve vzduchu byla všeobecná atmosféra obrovské radosti a úlevy. Nikdy předtím v životě jsem necítil takový pocit svobody. A pak vyjít ven do ulic a sledovat všechny ty řecké a britské a francouzské a ruské vlajky a americké vlajky vlající z nesčetných balkonů a oken lidských příbytků – to, jak lidi v ulicích prostě jen stáli a křičeli a užívali si ty úžasné, úžasné chvíle –, tohle je něco, na co nikdy nezapomenu. do té doby jsem myslím nejspíš nikdy neslyšel píseň „It’s a long Way to Tipperary“, není to zrovna melodie, kterou by člověk slýchával během okupace. vysvětlili mi ale, že jde o velmi slavnou píseň, jejíž původ sahá až do první světové války, v oblibě ji měla britská veřejnost i britští vojáci a byla velice chytlavá. Spontánně se konaly menší průvody, které procházely centrem Athén, a během nich kapely složené z policejních jednotek a hasičského sboru pochodovaly po bulvárech a vyhrávaly „It’s a long Way to Tipperary“. I lidé si prozpěvovali ta slova, ale – jak mi bylo později vysvětleno – anglická slova komolili. všichni byli šťastní, když si konečně mohli zazpívat některé písně, které během okupace prostě nesměli. To bylo 12. října 1944. Němci opustili Athény, ale spojenecké jednotky ještě nedorazily. Naše rodina patřila k řecké vyšší střední třídě, ale v zásadě jsme byli zchudlí. Otec byl odborník na trestní právo, bylo mu 45 let. Matku si vzal na začátku 30. let. Narodil jsem se v roce 1936, takže tehdy jsem byl ještě dítě. Žili jsme v Thesálii až do italské invaze do Řecka v roce 1940,

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 23

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

kdy jsme museli všechno opustit a přestěhovat se do Athén a tam jsme zůstali i během okupace. Pronajali jsme si malý byt dva bloky od britského velvyslanectví. v prvním roce války se rodiče rozvedli a matka se přestěhovala do místa v téže athénské čtvrti vzdáleného asi jen dvacet minut chůze od nás. Zůstal jsem s otcem, který mi kromě mnoha dalších věcí dal ochutnat to zakázané ovoce, kdy jsme na krátkých vlnách pozdě do noci poslouchali v rádiu vysílání BBc Greek Hour. Bylo to přísně zakázané, člověk riskoval život, když měl doma nelegální rádiový přijímač, aby mohl poslouchat skutečné zpravodajství, a ne Rádio Athény, které vysílalo pod přímou kontrolou Němců. Tak jsem se stále více dovídal to, co se v této válce skutečně dělo. Otec mluvil plynně německy, a tak během okupace pracoval pro Mezinárodní červený kříž jako tlumočník, díky čemuž měl příležitost cestovat po celém Řecku. Získával tak informace a zkušenosti z první ruky o tom, co dělají nejrůznější odbojová hnutí a co připravují pro nadcházející osvobození. Jak tak cestoval a mluvil s místními lidmi, dospěl k nezvratnému přesvědčení, že KKe a elAS mají něco za lubem. Znepokojovalo ho to a měl obavy, v jádru byl hodně proti komunistům. Patřil k té nepatrné menšině řeckých intelektuálů, kteří nikdy nenaletěli na svůdné vábení „dělnického ráje“, jak jej stvořil Sovětský svaz. Zmocňovalo se ho naprosté zděšení z představy, že by se Řecko dostalo pod kontrolu komunistů, a jeho obavy během let 1943 a 1944 rostly. Měl řadu vlivných známých a věděl, co se stalo v Bulharsku, kam už dorazila Rudá armáda, a v Jugoslávii a v Albánii. Byl přesvědčen, že pokud nebudeme bojovat, bude Řecko rovněž připojeno k sovětskému ráji. Němci odešli a trvalo nějakých pět nebo šest dní, kdy jsme neměli tušení, kdo tomu tady velí. Taktak že jsme přežili roky okupace. Jako malého chlapce mě nikdy neopouštěl pocit strachu a nejistoty: Kde budeme jíst příště? Můj otec byl ale velice milý muž a dokázal člověka povzbudit. Považoval za svou povinnost poskytnout mi dostatek informací. Jeho poselství znělo v zásadě takto: „Jsou tu komunisté, kteří se pokusí získat v Athénách dominantní politickou a vojenskou moc, a to bude strašlivé – my jako lidé ze střední třídy budeme v nebezpečí, jestliže se jim povede převrat v Athénách. Skutečnost, že Němci odešli, neřeší všechny naše problémy.“ A tak jsem se začal cítit mnohem lépe, když od 18. října do Athén dorazily první spojenecké jednotky a počáteční reakce ze všech vrstev řecké společnosti byla nadšená.

studenรก vรกlka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Strรกnka 24

S TudeNรก

vรกlKA

John Clarke

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 25

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

Jedním z těch vojáků, kteří dorazili, byl John Clarke. Do armády narukoval v 17 letech. chtěl jsem k námořnictvu, ale byl jsem na to moc mladý. Neměl jsem rodiče, ale náborový pracovník zfalšoval jejich podpisy: „Tady máš lízátko, odteď jsi v armádě.“ Šťastné dny… Athény, to byla záchranná akce. v Itálii jsme bojovali non-stop pět měsíců a očekávali jsme, že pojedeme do Palestiny. Pak se šířily zvěsti, že elAS pochoduje na Athény a že roajalisté se moc nedokážou bránit, a proto nás posílají tam. Ačkoli byla naše předsunutá jednotka zrovna v Palestině, my zbývající jsme si museli pospíšit a nevěděli jsme, kdo je kdo, s kým budeme bojovat. civilisté nás ve dne zdravili „hello“, ale v noci na nás útočili. Starší ženy v podprsenkách nosily granáty. Jednou jsem jednu z nich popadl – křičela a vztekala se, a já ji prostě chytil. Ale místo abych ji chytil za prsa, nahmatal jsem granát. A pak tam bylo jedno malé dítě, na to nikdy nezapomenu: Bylo mu tak osm let. Byli jsme akorát ubytovaní v domech nedaleko Akropole. dítě začalo mávat, tak jsme mu mávali nazpátek. Zničehonic k nám po zemi poslalo granát – než jsme ho uviděli, bylo na útěk pozdě. Zozo Petropoulou-Kritzilakiová Poté, co se Němci stáhli, přišli Britové a začali se chovat, jako bychom byli pod jejich protektorátem. A to bylo něco, co jsme nemohli připustit, neboť jsme je považovali za spojence. Jestliže jsme byli spojenci, jak to, že Britové střílejí v Athénách? celé to mělo co dělat s tím, že levice si nepřála krále. To byl ten hlavní důvod, neboť churchill nám chtěl vnutit monarchii. do osvobození jsem byla členkou ePONu, ale pak jsem vstoupila do elASu a u své jednotky jsem pracovala jako zdravotní sestra pro elAS. věděli jsme, že edeS [Ethnikos Dimokratikos Ellinikos Syndesmos/Národní republikánská řecká liga] je sponzorována Brity, a to bylo něco, co ostatní organizace neměly. Napoleon Zervas a další důstojníci edeSu byli vypláceni zlatými librami. Nic takového se v elASu nedělo. vyprávělo se, že jednou Britové vyložili balíky pro elAS a byly v nich jen boty na pravou nohu – na levou scházely. Nicholas Rizopoulos Před koncem října 1944 komunistické živly organizovaly větší manifestace, bylo o nich stále více slyšet a snažily se lidem vnucovat své názory. vzpomínám si, jak mě otec vybídl, abych se šel s naší hospodyní projít

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 26

S TudeNá

válKA

po Athénách, abych viděl, co se děje. Podrobnosti jsem tehdy nechápal, ale rozuměl jsem, že se ode mě očekává, že mám být na straně těch správných, kteří si říkali nacionalisté, spíše než na straně komunistů. Komunisté plánovali nějakou formu vojenského převratu, aby převzali kontrolu nad Athénami. Onen plíživý pocit úzkosti a strachu byl zase zpět. Na 3. prosince levice pořádala obří demonstraci na náměstí Syntagma, nejprve ji zakázali, ale konala se. Otec poslal naši hospodyni a mě, abychom si udělali procházku z našeho malého bytu na náměstí Syntagma, abych kvůli svému všeobecnému vzdělání zažil ještě jednu takovouto událost. Jak jsme se blížili, zaslechli jsme první výbuchy. Na samotné náměstí jsme se nikdy nedostali – byli jsme skutečně necelých 90 metrů od něj a pak jsme zahlédli ten dav, který se řítil směrem k nám, z náměstí Syntagma. Slyšel jsem hluk, viděl jsem davy, cítil jsem vzrušení a uviděl strach ve tvářích lidí, kteří běželi od náměstí Syntagma směrem k nám… Otec pak v jakoukoli denní i noční hodinu opouštěl byt a zase se vracel a přinášel novinky. Říkal v zásadě to, že se rozpoutala bitva o ovládnutí Athén mezi padouchy na jedné straně, což byli podle něj komunisté, a antikomunisty na straně druhé. My jsme nevěděli, jak to celé dopadne, ale doufali jsme v nejlepší možný výsledek. Neustále mi opakoval: „v podstatě jsem optimista, protože si myslím, že Britové zajistí, že komunisti neovládnou město.“ Taky říkal, že máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, tedy dva bloky od britského velvyslanectví, neboť je to velmi dobře chráněná část Athén. Takže další dva až tři týdny, co zuřila bitva o Athény, jsem byl zamčený v bytě. Když jsem vyhlédl z okna, naskýtal se mi nanejvýš povzbuzující obrázek: Spitﬁry RAF provádějící průzkumnou činnost a shazující pumy na klíčové pozice, které byly obsazeny komunistickou gerilou. uvnitř našeho bytečku jsem slýchal minometnou palbu, výstřely z děl a nepřetržitou střelbu – pořád zas a znovu a zas a znovu prvních několik týdnů. v normálních dobách by to do bytu mé matky trvalo nějakých 20 minut pěšky, ale během bitvy nebylo jak se k ní bezpečně dostat na návštěvu. Oblast, ve které jsme bydleli, byla plně pod britskou kontrolou. čtvrť, kde bydlela matka, byla taky v pořádku, ale mezi tím byla některá místa, kde nebezpečí hrozilo. do těchto oblastí pronikli komunističtí odstřelovači a náhodně stříleli po lidech na ulicích. Svou matku jsem tak nesměl navštěvovat. Na druhou stranu ona byla statečná žena, chodila tam a zase zpátky a navzdory všem nesnázím přežila.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 27

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

Nicholas Rizopoulos a jeho otec na balkoně jejich bytu

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 28

S TudeNá

válKA

Konečně mi otec dovolil jít ven na procházku a my se zastavili, protože se nám naskytl pohled na spoustu zraněných policistů, které odváželi do nemocnice. Otec mi pověděl, že tohle jsou lidé, kteří se nás snaží chránit. Zatlačil mě k jednomu z nákladních aut s otevřenou korbou, které vezlo těla z předměstí Athén, těla policistů a četníků, kteří byli napadeni komunisty. Někteří z nich byli mrtví, a když mě popostrčil kupředu, abych na vlastní oči spatřil jejich znetvořená těla, viděl jsem, že někteří z nich byli stále naživu a sténali a naříkali bolestí. Pak se rozpoutalo peklo. Tohle už nebyly jen nějaké povídačky – na vlastní oči jsem viděl strašlivé věci. Koncem prosince, když se – aniž bych já měl o čemkoli tušení – bitva o Athény obrátila v neprospěch komunistů, přijel na svou slavnou návštěvu Winston churchill. John Clarke Byl jsem tam, protože jsem byl přihlášený jako zdravotník a oni chtěli někoho s lékařskými zkušenostmi pro případ, že by se něco stalo. Byl tam Anthony eden, sám churchill, tělesná stráž a arcibiskup, správnej chlap. Jo, a churchill měl na sobě – jako overal – uniformu vzdušných sil. Najednou – jakoby odnikud – přiletěla ta kulka, prosvištěla okolo mě a zaslechl jsem, jak se zaryla do masa. Hned jsem věděl, která bije. A ta nebohá žena vzadu za mnou, jmenovala se erula, bylo jí něco kolem čtyřiceti, myslel jsem, že je to učitelka na jedné z těch středních škol… OK, hned její tělo odnesli pryč. výsadkáři byli v ulici poblíž, a tak toho odstřelovače chytili. udělali rojnici a – myslím, že to netrvalo víc než 20 minut nebo půl hodiny – pak se vrátili s tou ženou. Předvedli ji před jednoho důstojníka vojenské policie a odvezli ji v džípu pryč. Bylo to bulharské děvče. Její jméno neznám. Bylo jí devatenáct a pokusila se zabít churchilla. Ten se zvedl a zasmál se. Nikdy nezapomenu, co řekl: „Za tohle dostanu medaili.“ Nebyl to však jen Winston Churchill, na koho se během dekemvriany střílelo. Celé město bylo potenciální smrtonosnou pastí, jak zjistil Nicholas Rizopoulos, když šel na návštěvu za kamarádem do domu, kde bydlel. Když jsem čekal na zabzučení dveří, zaslechl jsem legrační zvuk. Ssst, něco takového, hodně blízko mojí hlavy. Odpoledne jsme strávil s kama-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:54 Stránka 29

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

rádem, hráli jsme si, pak jsem se večer vrátil domů a řekli mi, že kolem mě proletěla zbloudilá kulka nějakého odstřelovače. Po několika dnech mi otec řekl: „Pojď se mnou,“ a ukázal na futro dveří toho domu, kde kamarád bydlel. A tam, asi ve výšce mojí hlavy, byla díra po kulce. užasl jsem, ale bylo to tak – nevzpomínám se, že bych najednou začal mít pocit, že jsem hrdina nebo že bych dostal strach nebo do mě vešla pýcha, nic takového. do té chvíle jsem v Athénách prožil tři měsíce plné hysterie a pak na mě někdo náhodně vystřelil a minul… Jasně, jsem rád, že se netreﬁl, ale jinak to není nic zvláštního. Zozo Petropoulou-Kritzilakiová v Athénách probíhaly boje od náměstí Syntagma [Ústavy] až po náměstí Omonoia [Svornosti]. v dalších částech Athén, od Omonoie po Patissiu, se nic nedělo. všude tady operovala elAS. elAS byla odpovědná za Athény. I když byly bojové jednotky mimo Athény, v době Dekemvriany se do Athén nedostaly. Já jsem aspoň nikdy neviděla nějaké povstalce v pravidelné armádě. v době Dekemvriany jsem byla v Kaisariani s ilioupolijskou jednotkou. v Kaisariani byl jeden prapor, ale na druhý den bojů bylo tolik zraněných a mrtvých, že bylo třeba žádat o podporu, a tehdy tam dorazila ilioupolijská jednotka. Zůstala jsem v Kaisariani do 29. prosince, když Kaisariani padlo. Britské letouny pálily po lidech. Byl to hrozný masakr. druhého nebo třetího dne od pádu Kaisariani mě velení jednotky poslalo do Athén, do Ilioupoli, 6. městského obvodu, abych zjistila, co se děje. Kolovaly zvěsti, že ranění byli zmasakrováni, ale nebyla to pravda, zatím ne. Třikrát jsem šla sama od pohoří Hyméttos do Ilioupoli a odtud do Pangrati a sbírala informace. Potom se jednotka přemístila z oblasti Athén, takže už mě nepotřebovali. Zůstala jsem v Athénách do března. John Clarke Pracoval jsem jako zdravotník a nosil červený kříž. Jednou jsem se procházel po ulicích Athén, když mě zajala nějaká skupinka. Museli si myslet, že jsem lékař. vzali mě do domu a před domem bylo pět nebo šest těl, všichni mrtví. Podle všeho to byly oběti útoku elASu a některé rány byly tak nějak… nepřirozené. Nejsem ten typ, který by nad takovými věcmi moc spekuloval, viděl jsem už za svůj život tolik hrozných věcí, ale čas od času si sednu a přemýšlím nad tím, co jsem tam viděl…

Saronský záliv

Akropole

Athény h

Athény

íh

míle

ř e c k o

náměstí Omonia (Svornosti)

kilometry

ét

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 30

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 31

Ř ecKá

OBčANSKá válKA

(1944–49)

Nicholas Rizopoulos v půlce ledna, když boje definitivně ustaly a bylo bezpečné chodit po Athénách, mi otec řekl, že se mnou chce strávit celý den, protože mi chce ukázat pár důležitých věcí, které bych měl znát. Podnikli jsme tedy dlouhou pěší túru po centru Athén a ta nás zavedla z naší části města do dalších čtvrtí, které byly ovládány komunisty, čtvrtí, o které bojovali komunisti a britští vojáci, a do jiných čtvrti, které byly pod ochranou nacionalistických sil. celou tuhle věc jsme podnikali, abych viděl něco z té strašné zkázy – procházeli jsme částmi Athén, které jsem znal jako dítě, a teď jsem je viděl skoro úplně zničené. Byl jsem v šoku, neboť jsem nikdy předtím nic podobného neviděl, s výjimkou filmových týdeníků. Po vyhlášení příměří se k našim uším začaly dostávat strašlivé zkazky všeho druhu od lidí, co neměli to štěstí a nežili v části Athén chráněné britskými silami. Bydleli na předměstích a v odlehlejších oblastech, které aspoň týden nebo dva byly ovládány komunisty. Když se začala bitva o Athény obracet v neprospěch komunistů, někdo, o kom jsme se nikdy nic bližšího nedozvěděli, jim dával rozkazy, aby brali rukojmí – stovky a stovky rukojmích. Odváželi je z Athén a tahali je sem a tam. Některé z nich zabili cestou, jiné zabili později a dopustili se několika strašných zvěrstev. Když zprávy o tom v půlce ledna dorazily do Athén a byly k dispozici první fotografie ztýraných lidských bytostí, stalo se to hlavním tématem rozhovorů. lidi o tom mluvili, probírali, co to mělo znamenat a jaké že jsme měli štěstí, že jsme tomu unikli. A já jsem už zase byl přizván, abych se usadil a poslouchal. Očividně jsem musel být zděšen, když jsem slyšel rozebírat podrobnosti, a pak mi taky ukazovali některé z těch fotografií, které pak byly zveřejněny i v novinách. V únoru 1945 uzavřely různé řecké strany mírovou smlouvu ve Varkize, mnoho polovojenských jednotek bylo rozpuštěno a byla vyhlášena amnestie na politické delikty spáchané během nacistické okupace a po ní. Mnozí bývalí příslušníci těchto jednotek však nyní byli označeni za zločince. Zozo Petropoulou-Kritzilakiová Jednoho rána jsem byla zničehonic zatčena. Šla jsem do práce a tam byl pro vstup potřeba průkaz totožnosti. Měla jsem ho a v té době už jsem ani neoperovala. chytili mě však a žádali, abych podepsala prohlášení o politickém přesvědčení. Pochopitelně jsem nepodepsala, tak mě poslali

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 32

S TudeNá

válKA

na chios, což bylo první místo, kde vznikl tábor pro ženy. Zatčena jsem byla 1. března a 10. března mě – v druhé „várce“ – poslali na chios. Když jsme tam dorazili, našli jsme tam jen několik žen. Pak lodě den co den pluly tam a zase zpátky a přivážely další vězeňkyně. Tábory byly plné a mnoho lidí bylo mimo ně, včetně mě. uvnitř bylo vážně přecpáno, a než začal červen, už bylo opravdu dost horko. v místnostech plánovaných pro 30 lidí jich bydlelo 60 až 70. Na chiu jsme zůstali 13 měsíců, pak nás přemístili do Trikeri. v té době tam v táboře žilo okolo 300 dětí. Panoval nedostatek vody, bylo tam ale několik studní, u nichž umístili vodní čerpadla. čerpali jsme vodu, plnili jsme ji do konvic a ty jsme nosili na vzdálenost 200 metrů. Zpívali jsme si píseň: „Každá žena před svítáním jde pro vodu a večer se vrací s prázdným vědrem.“ Pak nás přemístili do Makronisi. Jako první tam poslali muže a zacházeli s nimi hodně zle. Někteří zemřeli na následky bití, v tak zbídačelém stavu byli. Někteří muži spolkli lžíce, aby je poslali do nemocnice a oni bití unikli. do Makronisi byly poslány tisíce mužů. Jen malé procento z nich přežilo, aniž by podepsalo prohlášení o politickém přesvědčení. velmi malé procento. Nařídili vojenské policii, aby matkám odebrala děti. Jen aby je donutili podepsat, vzali jim dítě a řekli: „dokud nepodepíšeš, nevrátíme ti tvé dítě.“ I když jsme si tím vším prošli, myslím, že to stálo za to. Naše ideje byly tak silné, že jsme v tu chvíli cítili, že jsme součástí něčeho skutečně velkého. Na severu země boje pokračovaly a v roce 1946 se občanská válka rozhořela nanovo. V obavách z rostoucího sovětského vlivu v Evropě vyhlásil americký prezident Harry S. Truman program vojenské a hospodářské pomoci. Nicholas Rizopoulos Krátce po odchodu Britů vstoupila v platnost Trumanova doktrína a do Athén začalo přijíždět mnoho Američanů. Bylo slyšet rozhovory jako: „Ovšem, je velmi zlé, že Britové odešli, ale díky Bohu přicházejí Američané. A s pomocí Američanů nejenže nám zůstane naše svoboda, s americkou podporou máme navíc možnost – protože hlavní část občanské války se přesunula nahoru na sever – potlačit i tuhle poslední a nejvážnější fázi komunistické občanské války.“ A tak jsme celá moje rodina a většina mých kamarádů byli fanatickými stoupenci Trumanovy doktríny.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 33

„Spustila se železná opona“

Komunistický puč v Československu (1948)

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 35

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

ro mnoho obyvatel Československa byl komunistický převrat v jejich zemi v únoru 1948 velkým překvapením. Sympatizanti těm událostem říkali „Vítězný únor“. Pro ty, kdo se báli komunistů a jejich sovětských podporovatelů, šlo o státní převrat. Při zpětném pohledu šlo o klíčový strategický krok ve studené válce. Moskva vyvinula neskrývané úsilí, aby si zajistila, že Československo připadne do sovětské sféry vlivu, neboť šlo o rozhodující dílek do skládačky, jenž upevnil celá desetiletí trvající komunistické panství ve východní Evropě. Rovněž nám tyto události mohou v současnosti posloužit jako memento, že pro onu velkou sílu, která dokáže zvrátit osudy nějaké země, není vždy zapotřebí sahat hned po tancích a vojácích. Zákulisní machinace, ovlivňování společenské atmosféry a podpora demokratických voleb a současně jejich podkopávání také mohou rozvrátit zavedený řád. V současné době mluvíme o „hybridní válce“ – kombinaci vojenského působení, politické manipulace a informačních technologií – jako o nějaké novince. Události v Československu v roce 1948 dosvědčují, že vůbec o žádnou novinku nejde. Podle Jaltské dohody z roku 1945 přislíbily tři velké spojenecké velmoci – Británie, Spojené státy americké a sovětské Rusko –, že v osvobozených zemích východní Evropy a Balkánu umožní, aby si tyto země rozhodly o vlastním osudu ve svobodných volbách. Realita se ukázala být jiná. Stalin si chtěl vybudovat soustavu spolehlivých a „spřátelených“ spojenců, aby ochránil Sovětský svaz před jakýmkoli dalším budoucím útokem a aby rozšířil sovětský vliv v Evropě. Tito spojenci měli sloužit jako nárazníkové pásmo na poválečných hranicích Sovětského svazu. Rozdělení Evropy na „sféry vlivu“, o němž poprvé vedli rozhovory Stalin a Churchill v roce 1944, se rychle měnilo ve skutečnost. „Osvobození“ Rumunska, Bulharska a Maďarska od mocností Osy jednotkami Rudé armády v letech 1944–45 tyto země zanechalo ve stavu faktické sovětské okupace a ty pak byly náchylné k zavádění režimů podřízených Moskvě. Zanedlouho Stalin zosnoval rovněž vytvoření prosovětské vlády v Polsku. Na Balkáně měla komunistickou vládu Jugoslávie v čele s Josifem Titem, stejně jako Albánie v čele s Enverem Hodžou. Před rokem 1948 (kromě Řecka, viz kapitola 1) mělo z východního bloku pouze Československo demokraticky zvolenou vládu. Na konci druhé světové války se zdaleka ne každý v Československu obával komunistů. Stejně jako v Řecku a jinde v Evropě hráli významnou úlohu v protifašistickém odboji v zemi. Byli vítáni podobně jako sovětská

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 36

S TudeNá

válKA

vojska, která v roce 1945 osvobodila větší část země (a pak se stáhla), pro svou roli v ukončení nacistického panství, a počet členů v komunistické straně prudce narostl – ze 40 000 členů v roce 1945 to bylo 1,35 milionu před rokem 1948. Jejich přitažlivost spočívala především v tom, že se zdálo, že přijali české nacionalistické i demokratické tradice. „Příštím cílem nejsou sověty a socialismus,“ řekl předseda komunistické strany Klement Gottwald v roce 1945, „ale skutečně důsledná národní a demokratická revoluce.“ A tak ve volbách v roce 1946 zvítězili komunisté s 38 procenty hlasů a stali se největší stranou v koaliční vládě, která hleděla jak na Východ, tak na Západ. Počátkem roku 1948 se však atmosféra začínala měnit. Poválečná hospodářská situace byla stále neutěšená a ještě se zhoršila za extrémně mrazivé zimy, po níž následovala špatná sklizeň. Stalin, který choval podezření, že se Američané svými intrikami snaží oslabit a izolovat Moskvu, československé vládě prakticky zakázal přijmout nabídku americké hospodářské pomoci prostřednictvím nedávno vyhlášeného (ale ještě ne formálně ratiﬁkovaného) Marshallova plánu. Namísto toho se měla spoléhala na sovětské obilí, že zabrání hladomoru. Z dnešního pohledu šlo o jeden z několika kroků před převratem, který naznačoval odhodlání Moskvy zajistit si nad Československem převahu. Někteří voliči byli rovněž znepokojeni slovy předních komunistů, kteří – v souladu se stalinským Sovětským svazem – volali po kolektivizaci zemědělství a po dělnících v průmyslu žádali vyšší pracovní úsilí beze zvýšení mezd. Všechny tyto věci odrazovaly mnoho lidí a vypadalo to, že při příštích volbách v květnu 1948 komunisté ztratí většinu. Komunistům v Československu docházelo, že se podle všeho jejich obliba propadá, a začali se hlasitěji ozývat. Popostrkováni Moskvou prohlašovali, že spiklenci ze strany reakce intrikují ve snaze uchvátit moc. Pořádaly se „spontánní“ demonstrace, které „vyjadřovaly vůli lidu“. Tisíce dělníků byly autobusy sváženy na hlavní náměstí československých měst, kde se účastnily komunistických manifestací, čímž se ještě stupňovalo napětí ve společnosti. To vyvrcholilo, když se komunistický ministr vnitra odhodlal k odstranění nekomunistů z řad policie a přeměnil ji de facto v bezpečnostní aparát komunistické strany. Ti členové koaliční vlády, kteří neměli vazby na komunistickou stranu, vyhrožovali, že na protest rezignují na své funkce. V reakci na to komunistický předseda vlády Klement Gottwald vyzval dělníky a ozbrojené složky, aby vytáhli do ulic. Jakoby odnikud se objevovala

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 37

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

ohniska organizovaného odporu vyjadřující projevy nespokojenosti, vedoucí k revoluci. Ulice Prahy ovládli komunističtí aktivisté, odboráři a lidové milice. Armáda byla zavřena do kasáren. Dělníci vyhrožovali generální stávkou. Dne 25. února 1948 prezident Beneš, v obavě z občanské války a možné sovětské vojenské intervence, kapituloval: Přijetím rezignace nekomunistických ministrů umožnil Gottwaldovi sestavit novou vládu s převahou komunistických a sociálnědemokratických ministrů. Všichni přitom měli úzké vazby na Moskvu. Nyní, když komunisté získali kontrolu nad situací, jejich vedení rychle učinilo kroky ke konsolidaci moci. Zatýkání bylo na denním pořádku. Tisíce lidí byly vyhozeny z práce. Těm, kdo odmítli spolupracovat, bylo vyhrožováno vězením nebo i něčím horším. Z některých udělali exemplární případy a vedli s nimi vykonstruované soudní procesy. Události nabíraly stále děsivější spád, když byl pod okny své kanceláře nalezen mrtev jeden z hrstky zbývajících nezávislých členů vlády, ministr zahraničních věcí Jan Masaryk (syn Tomáše G. Masaryka, po první světové válce zakladatele Československa). Zprvu to vypadalo na sebevraždu. Pozdější záznamy ukazují, že mohl být z okna záměrně vystrčen a zavražděn. Nešlo o nic jiného než o komunistický převrat. V následujících letech studené války se tento vzorec bude často opakovat: Výhody plynoucí z demokratického státu zakrývající účinně komunistickou vládu jedné strany, jež přebírá rozkazy z Moskvy. Pokud člověk nebyl na straně komunistů, riskoval, že jej budou považovat za zrádce. Ať v českém hlavním městě Praze, nebo slovenském hlavním městě Bratislavě, každý, kdo se obával, že jej jeho politické vazby nebo nedostatek nadšení pro komunistický pořádek mohou vystavit nebezpečí, se připojil k hromadnému exodu a utíkal ze země, dokud to ještě bylo možné. Jedna z únikových tras, která pořád ještě byla použitelná, vedla přes rakouské hranice. Zanedlouho bude takováto cesta z Východu na Západ prakticky nemožná (s výjimkou rozděleného Berlína, jak uvidíme později) – stane se jedním z námětů thrilleru zvaného studená válka. Státní převrat v Československu vyslal varovné signály do západního světa. Opět se zde vynořil strašák hanebné mnichovské dohody z roku 1938, kdy západní mocnosti svolily k anexi částí Československa nacistickým Německem. Nyní, podruhé během deseti let, Západ hleděl, jak si totalitní mocnost přivlastňuje Československo. Sovětský svaz už vůbec nepůsobil jako válečný spojenec, ale jako nový a nebezpečný

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 38

S TudeNá

válKA

agresor. Následkem toho se komunistické strany ve Francii a Itálii ocitly v defenzivě a v konečném důsledku je to oslabilo. Prezident Truman řekl americkému Kongresu ve Washingtonu, že „tragická smrt Republiky československé vyvolala vlnu zděšení v celém civilizovaném světě“. Kongres začal rychle jednat, aby schválil Marshallův plán, jenž měl do poválečné západní Evropy nalít hospodářskou pomoc, v obavách, že bez něj se větší část kontinentu dostane do sovětské sféry vlivu. První dodávky potravinové pomoci začaly přijíždět do Evropy už za pár týdnů. Puč v Československu rovněž nahrával těm lidem v americké administrativě, kteří požadovali postavit vojenskou i hospodářskou hráz proti šíření komunismu. Prezident Truman nebyl jediný ve Washingtonu, kdo vyslovoval obavy, že na obzoru je nový a nebezpečný střet se Sovětským svazem. V Pentagonu načrtli nouzový válečný plán pro případ sovětského vpádu do západní Evropy. Následujícího roku 1949 bude vytvářena nová západní vojenská aliance, jejímž úkolem bude zastrašovat Sověty před jejich rozpínáním v Evropě: Severoatlantická aliance neboli NATO. Na začátku roku 1948 bylo Československo jedinou parlamentní demokracií, která zbyla ve východní Evropě. Před koncem téhož roku už bylo součástí sovětského bloku. Nikoli kvůli vpádu sovětských tanků – to přijde až později jako odpověď na pražské jaro roku 1968 –, ale v důsledku jednání tamních komunistů, kteří využili své poválečné obliby, naoko slibovali demokracii, ale ve skutečnosti pokradmu mobilizovali své podporovatele zdola a zatím drželi pod pokličkou zasahování Sovětského svazu. Komunistický převrat v Československu v mnoha ohledech završil rozdělení Evropy a znamenal konečný rozkol mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. O dva roky dříve, v březnu 1946, Winston Churchill ve svém projevu ve Fultonu v Missouri varoval, že „napříč celým kontinentem byla spuštěna železná opona“. To se nyní stalo realitou. * Sylva Šimsová v době převratu žila s rodinou v Praze. Bylo jí 17 a právě se začínala zajímat o politiku. Po válce se tatínek stal politikem, byl v čele Státní plánovací komise. Když skončila válka, bylo to jako šťastný konec pohádky. Opravdu jsme si mysleli, že od teď už bude všechno navždycky v pořádku. A tak byl pro nás rok 1948 velikým překvapením.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 39

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

Rusy jsem milovala. Rusko má velikou kulturu: Milovala jsem jeho hudbu, milovala jsem jeho lidové tance a pomalu jsem se začínala seznamovat s politickou stránkou skutečnosti. víte, nebyli jsme si úplně jisti, co si o Rusech myslet. Začínala jsem přicházet na to, co je to komunismus. A začínala jsem na to přicházet tak, že jsem se setkávala s českými komunisty. Byli to divní lidé. Hleděli na mě takovým tím pohledem a říkali si mezi sebou: „Ona nám nerozumí.“ A pak ukazovali na obrázek lenina na zdi. A byli hloupí. Postupně jsem si uvědomovala, že nejsou jen hloupí, ale že jsou také nebezpeční. To nebezpečí jsem však podcenila, takže když pak doopravdy přišel únor 1948, byla jsem překvapena, neboť jsem se domnívala, že demokracie je něco, co nás ochrání. Ale ona to neudělala. Karel Janovický, o rok starší než Sylva, byl posledním rokem na škole a chtěl na univerzitě studovat hudbu. Přihlásil jsem se na univerzitu. Při pohovoru byla skupinka těchhle mládežníků. Ptali se mě, jaké čtu noviny a jestli čtu komunistické noviny a jestli čtu levicový hudební časopis Tempo. A já tak trochu začal ztrácet nervy: „cože?!“ Protože jsem je nečetl. A to znamenalo, že nejsem vhodný adept pro další vzdělávání. Můj otec byl perzekvován, protože nepatřil k dělnické třídě. Byl členem místní opery, ale vyrazili ho. Nakonec pracoval jako cestující účetní – chodil od jedné státem provozované restaurace do druhé a dělal jim účty. Skoro rok před převratem se Jan Masaryk vrátil z cesty do Moskvy a v rádiu oznámil, že Stalin zamítl československu přijmout Marshallův plán. celá země byla v šoku. Bylo to něco, z čeho by měla nesmírný prospěch celá země. existovala zde vrstva lidí s vynikajícím vzděláním, která by s touto pomocí dokázala zemi zase postavit na nohy. Tohle byla jedna z věcí, která do lidí zasela zrnka pochybností o tom, co se později stane oﬁciální verzí událostí. Sylva Šimsová O smrti Jana Masaryka jsem slyšela v rádiu. Rádio jsme poslouchali z obecního rozhlasu, který byl na náměstí, kde jsme bydleli – vysílala se hudba a ranní zpravodajství a mezi tím říkali, že byl nalezen mrtev. Prostě jen řekli, že byl „nalezen mrtev“.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 40

S TudeNá

válKA

lidi z mojí generace měli veliké obavy. v den, kdy Masaryk zemřel, jsme šli do školy a všichni jsme byli nesmírně znepokojeni. Naše učitelka dějepisu se právě chystala začít hodinu a my ji přerušili a řekli: „Jak můžete být tak klidná, když se dějí takovéto strašné věci?“ A ona na to: „Ale děvčata, tohle jsou dějiny a prožívat dějiny nemusí být vždycky příjemné.“ Tato událost zasáhla city lidí, protože Masaryk byl nesmírně oblíbenou osobností a patřil do rodiny, jejíž členové pro nás byli velcí hrdinové. domnívám se, že lidi prostě měli za to, že jej někdo zavraždil, a nemyslím, že uvěřili historce o jeho sebevraždě. Karel Janovický Ze strany komunistických politiků předcházelo tolik činů zrady a tolik machinací, že nikdo doopravdy oﬁciálním vyjádřením nevěřil. Někteří se domnívali, že mohl spáchat sebevraždu ze zoufalství, a jiní měli za to, že to byl jen další hanebný čin režimu. A Sověti museli schválit vše, co dělal komunistický režim v československu. Na převrat si pamatuju velice dobře, protože to byl takový šok! Šli jsme normálně do školy. Náhle do třídy vpadla skupinka spolužáků – které jsme znali už celá léta – a představili se jako revoluční výbor. Nadávali profesorovi, který stál v našem čele, ukončili hodinu a prohlásili, že „v naší zemi je revoluce“. Tohle si trénovali po celé ty roky, v utajení, a nikdo z nás, jejich nejbližších přátel a spolužáků, o tom nevěděl. Totéž se dělo, pečlivě připraveno, po celé škole. Bylo to velice znepokojující, protože po ulicích pochodovaly lidové milice. Jejich členové měli zbraně a byli vycvičeni, opět v utajení – nikdo z nás nevěděl, že se něco takového děje. Skutečně vypadali hrozivě. A spolu s nimi pochodovaly a křičely a pobíhaly skupinky aktivistů všech věků, mladí, ve středním věku i staří. Byli to českoslovenští občané. Jedna žena v jejich řadách vykřikovala (sprosté) nadávky na zvolenou vládu. Byla to manželka našeho rodinného doktora. John Palka žil s rodinou poblíž Bratislavy. V době převratu mu bylo devět let – byl tedy příliš malý, než aby mohl tyto události plně vnímat. A tak první věc, kterou o převratu zjistil, byla nepřítomnost. Zmizel mi tatínek. už si nepamatuju, co mi maminka řekla o tom, kde tatínek je. Prostě odešel od rodiny. Patřila mu středně velká továrna na zpracování kůže, po celé generace to byl rodinný podnik. Když se vrátil

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 41

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

z války, celou svou energii vynakládal na obnovu svého podniku. Několikrát mě vzal do továrny s sebou, aby mi ukázal, co to obnáší – pamatuju si na všechny ty obří stroje a běžící pásy, které probíhaly v délce 15 až 30 metrů. všude tam byl rachot a ven vycházely překrásné kožené výrobky, jako byly nóbl dámské kabelky a elegantní brašny pro mě. většinu dní trávil ve fabrice. Během let jsme si s tatínkem vytvořili společnou lásku k rodinnému automobilu. Byl to vůz americké výroby a on mě učil, jak do něj správně usednout, jak ho nastartovat a tak dál. Jednoho dne v dubnu 1948 se v našem domě objevila skupinka čtyř neznámých mužů. Jeden z nich se mě zeptal na auto. S velkým potěšením jsem jim ukazoval, jak ho nastartovat. O pár dní později tatínek zmizel a auto bylo zkonﬁskováno. To auto bylo předmětem nesmírné závisti ze strany úřadů. Kolik lidí na dalekém Slovensku mělo americké auto, ve kterém by se mohli projíždět? Stěží pár. Takže když mohli vztáhnout ruce na tento symbol společenského postavení, jejich hvězda na chvíli zazářila. Za nějaký čas jsem od něj začal dostávat korespondenční lístky. Byla to série osmi lístků napsaných ve vězení. Byly psány tužkou a adresovány mně, ačkoli jejich pravý význam byl, aby maminka měla o tatínkovi informace. Psal: „Milý Pikulíku, možná už budu brzo doma. Právě musím čekat na člověka, který o mně řekl nejrůznější věci a musí to vysvětlit, ale přijde až ve středu. Opravdu už chci být doma, abychom si zase spolu mohli hrát. Tvůj tatínek.“ O týden později napsal: „Myslel jsem, že muž, který o mně řekl všechny ty věci, přijde minulý týden, ale dosud se neukázal. Nikdo mě zatím nepřišel navštívit – ani obhájce, ani máma, ani teta ludinka. doufám, že tento týden za mnou někdo zajde.“ Zoufale usilovali o návštěvu, ale pokaždé byli odmítnuti. Byl zatažen do širších politických intrik a do procesu. Komunisté dělali to, že si někoho vybrali, někoho z buržoazie, a zatkli ho. Pak proti tomu člověku vykonstruovali obvinění, občas zcela vycucané z prstu, vyvíjeli na něj tlak, vyhrožovali mu vězením a mučili ho, někdy skutečně fyzicky mučili. Pro mnohé z těchto obviněných osob byl jediný způsob, jak tomu uniknout, hodit obvinění na někoho dalšího – tak se takříkajíc rozšiřovala síť. A tohle se stalo mému tatínkovi. Během války byla řada členů naší rodiny a mnoho přátel účastníky

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 42

S TudeNá

válKA

protinacistického odboje a byli taky ve vedení Slovenského národního povstání v roce 1944, pro komunisty tak byli primárním cílem. Takže buď utíkali za hranice, nebo byli zatčeni. Můj dědeček, jenž byl věrným zastáncem sjednoceného československa, však během let docházel ke stále pevnějšímu přesvědčení, že problém československa je reálný a bude se muset časem tak či onak řešit. Za války, když byl politicky činný v emigrantských skupinách v uSA, to byla hlavní část jeho politické agendy – byl pročeskoslovenský, byl pro Západ a proti Rusku, byl silně antikomunistický a byl silným zastáncem nápravy rovnováhy a restrukturalizace země tak, aby se nerovnováha mezi čechy a Slováky zmenšovala. Pro moje rodiče to bylo naprosto zásadní, ale tehdy si se mnou o těchto věcech nepovídali. Karel Janovický Před válkou jsem vstoupil do skauta a stal jsem se vlčetem. Měli jsme velice dobrého vedoucího, pozoruhodného muže, a jakmile válka skončila, začal reorganizovat skauty. Tehdy jsem už byl dospívající chlapec. Rozhodli jsme se, že pomůžeme se sklizní, takže se naše skupinka vypravila na jeden ze statků ve vesnici poblíž mého rodného města Plzně, která spadala do ruské zóny. Když jsme tou vesnicí procházeli oblečeni v improvizovaných skautských stejnokrojích, ruští vojáci se všichni stavěli do pozoru, když jsme šli okolo nich. Bylo to tak odlišné od chování Američanů – těžko by vás napadl ostřejší kontrast. Sylva Šimsová Taky jsem byla členkou skautského hnutí. vždy jsem cítila, že je to hnutí, které se stará o mladé lidi. vždy jsem měla pocit, že přispívat společenství je velice důležité. Po únoru 1948 jsme samozřejmě nakonec přišli na to, že režim podobná hnutí nemá rád. dávala se přednost pionýrům, kteří měli zcela jiné ideje. Od pionýrů se očekávalo, že budou vychovávat své děti pro budoucí komunistický svět, který se nám nezamlouval. Otázkou bylo, co bude s lidmi jako Karel a já, kteří k nim nepatřili. Jeden muž, bývalý farář, se rozhodl, že dá dohromady lidi ze skautského hnutí, kteří chtějí jako já uchovávat myšlenky hnutí, ale nezapadnou do organizací, co nabízejí komunisté. Přizvali mě ke členství ve skupině, která chtěla pokračovat v práci započaté ve skautu. Zvažovala jsem, zda se k nim přidám, když za vlády komunistů to bylo prakticky pod-

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 43

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

zemní hnutí. Zjistila jsem, že o žádné podzemní hnutí nejde. Jeho cílem bylo vzdělávat lidi a uchovávat kulturní hodnoty, neboť komunisté ničili mnoho z našich civilizačních zvyklostí a tradic. čekalo se od nás, že budeme dělat mnoho dobrovolné činnosti. Já jsem pracovala v lesnictví, kácela jsem stromy, a byla jsem na sebe velice pyšná. dali nám určitou útěchu, neboť se udržovala naděje, že naše kultura bude zachráněna. A tak jsem potkala Karla. Pokud jsme pokračovali v tom, co jsme dělali, vystavovali jsme se nebezpečí perzekuce. Na úřadech a ve školách bylo rušno. vylučovaly se „nežádoucí osoby“. Můj otec byl sociální demokrat. Sociální demokraté zprvu nijak perzekvováni nebyli, ale očekávalo se, že se do léta přidají ke komunistické straně. A z těch, kteří se nepřidali, se staly nežádoucí osoby. Nakonec vznikl seznam těchto osob a na jeho základě byli posíláni do vězení. Otec přišel na to, že jeho jméno na seznamu ﬁguruje. Toto byl důvod, proč jsme odešli ze země. v době, kdy jsme odcházeli, se už budovaly strážní věže a na území státní hranice se kácely stromy, aby bylo jasně viditelné, když se pokouší hranici někdo přejít. Později se do země pokládaly trhaviny a pak se stavěly ploty. Mám v kanceláři kousek ostnatého drátu z jednoho z těchto plotů. dostala jsem ho v roce 1989 od člověka, který kolem něj procházel a sbíral dráty, aby z nich dělal suvenýry. Při pomyšlení, že bych odešla ze země a nevzala s sebou Karla… To by pro mě bylo velice obtížné. už skoro šest měsíců jsme byli pár. Otec řekl, že Karel může jít s námi, pokud to schválí jeho rodiče. Karel Janovický Myslím, že rozhodnutí odejít pro mě nebylo nijak obtížné. Šlo o jednu z těch katastrof, které nás postihovaly co pět až deset let, a člověk prostě dělal, co bylo nejlepší. Když se ohlížím nazpět, museli jsme mít výjimečné štěstí. Sylviin otec sehnal pomoc od člověka, který v tom uměl dobře chodit. Rozdělili jsme se do dvou skupin a tak jsme překročili hranice do Bavorska. Toto rozdělení bylo nutné, abychom odvedli pozornost na státní hranici – československá policie tam zavedla zvláštní opatření. Moje skupinka šla jako první a Sylva se svými rodiči o několik dní později. Přichystali pro nás odvoz automobilem, abychom přitahovali co nejméně pozornosti. Stavěli nás na několika kontrolních stanovištích, ale

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 44

S TudeNá

válKA

pokaždé nám dovolili jet dál. Zastavili jsme se na pokraji dvaceti- až třicetikilometrového pásma, které bylo narychlo vytvořeno okolo celé státní hranice. Tímto pásmem bylo třeba projít v noci. dnem i nocí hlídali, aby tímto pásmem neprošel ani živáček, ale v noci jste aspoň nebyli vidět. Museli jsme tedy pásmo přejít v noci a došli jsme do Bavorska, kde jsme se nahlásili u nejbližší pohraniční hlídky. Američané poslali džíp a obrněný vůz a odvezli nás na americkou základnu. Pak jsme podstoupili týdenní až dvoutýdenní vyšetřování, než nás poslali do uprchlického tábora. Skončil jsem v Mnichově. Sylva Šimsová celou akci zorganizoval asistent mého otce z univerzity. Pořád se snažím přijít na to, jak to vlastně přesně udělal. Znal ale jednoho spolehlivého člověka, který nás převedl přes hranice. Ten muž byl velice opatrný. Nikdy jsme se nedozvěděli jeho jméno. Máš strach? Ne. dokud žiješ, není na strach čas. dokud žiješ, přemýšlíš o tom, co je třeba udělat: Pravá noha kupředu, levá noha kupředu, pravá kupředu, levá kupředu. celých dvanáct hodin, vyšli jsme v sedm večer, do cíle dorazili v sedm ráno. A zvládli jsme to. Poděkovali jsme tomu muži a otec mu zaplatil. Ale nečekalo na nás žádné auto. Jeden místní americký velitel, k němuž nás odvezli na vyšetřování, si nějak vzal do hlavy, že otec je komunista. Tak nás poslali do zvláštního uprchlického tábora pro politicky nespolehlivé jedince. K jídlu jsme dostávali chléb a dali nám postel, kde jsme spali. Byla to ale velice ubohá existence. A nevěděli jsme, kde je Karel. Mezitím se rodina Johna Palka v Bratislavě taky chystala k útěku. Spustila se železná opona. Rozorali půdu v zemi nikoho okolo státní hranice. A v této zemi nikoho byl od země natažen ostnatý drát. Každých několik desítek metrů vztyčili strážní věže, a když někoho chytili na útěku, zastřelili ho. A když ho nezastřelili, uvěznili ho. Takže jak se dostat přes? Mnozí dokázali překročit hranici tak, že si najali převaděče. Jak ale najít převaděče, který člověka spolehlivě převede přes hranici a neudá jej místo toho tajné bezpečnosti? Při hledání spolehlivého člověka bylo třeba být velice, velice obezřetný a bylo třeba na to vynaložit celé jmění, aby to pro vás udělal. Mého otce právě propustili z vězení, ale pořád byl pod dohledem, takže jej bylo třeba držet dost daleko od všech příprav.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 45

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

Oblékli jsme si na sebe mnoho vrstev oblečení, neboť byl březen a tohle bylo jediné oblečení, které jsme na nějakou dobu měli mít. S sebou jsme nesměli mít nic nápadného – žádné cestovní kufry, žádné batohy ani brašny. Rodiče dali do matčiny kabelky a otcovy aktovky spoustu věcí, které byly dostatečně drobné a cenné, hodinky, šperky, několik malých fotoaparátů – cokoli, co bylo možné mít, aniž by to poutalo příliš pozornosti, a co bylo možné prodat na černém trhu. Tak moje rodina živořila v Rakousku, když se nám zdárně podařilo překročit hranice. Byl to jeden z prvních útěků přes ostnaté dráty. Když jsme se chystali vstoupit do země nikoho, matka mi řekla: „Teď budeme jako indiáni a půjdeme za vůdcem, který nás převede. Nesmíme vydat ani hlásku ani mluvit, aby nás nikdo neslyšel. Jako když se indiáni plíží pralesem a jsou tak tiše, jak to nejvíc dovedou.“ Samozřejmě jsem zbožňoval romány o amerických indiánech. Německý romanopisec jménem Karel May o nich napsal celou řadu knih – úplně vymyšlených a zcela nerealistických. u nás ale byly velice populární a já jich zhltl hezkou řádku. Pro mě to byl velice skutečný svět a maminka toho využila a ochránila mě tak před tím, abych vnímal bezprostřední nebezpečí, jež nám hrozilo. Podala mi to tak, že jsem pochopil, že v žádném případě nesmím vydat hlásku. dva převaděči mezi sebe natáhli dlouhé lano a my, které převáděli, jsme se toho lana drželi a plazili jsme se směrem k ostnatému drátu. Tohle lano bylo naším lanem záchranným. Byly tam taky ty strážní věže se světlomety. Když na nás nedopadal sloup světla, běželi jsme kupředu, a když se světlo otočilo naším směrem, padli jsme k zemi. Samotná chůze byla velice obtížná, neboť zem byla rozoraná a byla to těžká půda. Když jsme běželi kupředu a pak zase padali k zemi, moje malé nohy se musely potýkat s těžkými hroudami hlíny. Tak jsme se dostali na druhou stranu, ale pořád jsme se nacházeli v rozorané zemi nikoho, takže jsme nebyli v bezpečí. Právě jsme překonali ostnatý drát a museli jsme to celé podstoupit ještě jednou, než jsme se dostali k lesu na rakouské straně. Odtud nás odvedli do bezpečného domu. Byla to ruská zóna Rakouska. Měli jsme u sebe dokumenty, podle nichž jsme byli rakouská rodina, která bydlí v ruském sektoru ve vídni, ale pracuje v sektoru americkém. Pak jsme byli ve vídni v americkém sektoru, obklopovala nás ruská zóna a my jsme si museli zopakovat celý proces padělání papírů, když jsme se chystali na západ do francouzské zóny.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 46

S TudeNá

válKA

Tam jsme devět měsíců zůstali v Innsbrucku, dokud jsme neměli v pořádku dokumenty pro Američany. Karel Janovický Nevěděli jsme totiž, jestli se Sylvě s rodinou podařilo bez úhony přejít hranici. A ona zase nevěděla, zda se nám podařilo projít, nebo ne. Její otec se pokoušel sehnat nějaké informace od úřadů, ale všechno, co dokázal zjistit, bylo, že nás poslali do toho uprchlického tábora v Mnichově, nic víc. Za čtyři týdny odcestoval do Mnichova, aby nás našel. A za čtyři týdny jsem šel po jedné mnichovské ulici a potkal jsem ho. Byla to čistá náhoda, jedna z milionu. Když jsme zjistili, kdo se kde nachází, konečně jim dovolili za námi přijít a strávit nějaký čas v uprchlickém táboře v Mnichově. Pak jsme byli přestěhováni do tábora pro studenty v ludwigsburgu, je přestěhovali do jiného tábora. čas od času jsem stopoval z Norimberka, abych je navštívil, a v jejich táboře jsem potkal svého nejoblíbenějšího strýčka, otcova bratra – taky utekli. Moji vlastní rodiče však ne. uprchlické tábory byly už plné lotyšů, litevců, estonců, uprchlíků odevšad. A najednou tady byl nový příval uprchlíků z míst, kam se rozšířila sovětská říše. Každý den docházelo k nějakým incidentům. Jeden můj kamarád měl už připravené všechny imigrační dokumenty na vycestování do Ameriky a pak to najednou bylo zastaveno. Musel zůstat v Německu. Asi po pěti nebo šesti letech se mu nakonec podařilo promluvit si s někým na americkém velvyslanectví a tam mu vyprávěli tenhle příběh: Někdo poslal anonymní dopis americkým úřadům s tvrzením, že je to zločinec na útěku. Oni tedy automaticky zastavili imigrační řízení, protože na odchod do Ameriky čekalo tolik dalších lidí. To dělaly tajné služby z komunistických zemí, dělaly tyto věci, aby vzbuzovaly chaos v západním Německu. Poprvé jsem fyzický pocit úlevy pocítil, když jsem se vylodil v Harwichi. Když jsem konečně stanul na britské půdě, ucítil jsem, že jsem tomu všemu uniknul. Ale do té doby mohlo jít všechno do kytek.

studená válka 1.qxp_Sestava 1 15.10.18 19:55 Stránka 47

KOMuNISTIcKý

Puč v

č eSKOSlOveNSKu (1948)

Karel a Sylva v uprchlickém táboře Valka poblíž Norimberka, den před svatbou 21. května 1950