Delphine de Vigan Pouta
ODEON
Pouta_003.indd 3
6/27/18 11:29 AM
Přeložila Alexandra Pflimpflová
LES LOYAUTÉS Copyright © 2018 by Éditions Jean-Claude Lattès Translation © Alexandra Pflimpflová, 2018
ISBN 978-80-207-1847-1
Pouta. Jsou to neviditelné vazby, které nás pojí k druhým – mrtvým či živým –, jsou to šeptané sliby, jejichž odezvu neznáme, mlčenlivá věrnost, jsou to dohody, které jsme nejčastěji sjednali sami se sebou, příkazy, které jsme akceptovali, aniž jsme je chápali, dluhy, jež uchováváme v hlubinách své paměti. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, v jejichž jménu dodržujeme nepsaná pravidla, základy, které nám umožňují odolávat, nečitelné principy, jež nás sžírají a blokují. Naše křídla i naše obojky. Jsou to odrazové můstky, od nichž se odvíjí naše síla, i příkopy, v nichž pohřbíváme své sny.
5
Hélene
Napadlo mě, že ten klučina je týrané dítě, napadlo mě to hned, možná ne hned první dny, ale ne dlouho po začátku školního roku, bylo to něco v jeho postoji, jak se vyhýbal pohledu, znám to, znám to na vlastní kůži, tenhle způsob, jak splynout s okolím, zprůsvitnět. Akorát že na mě to neplatí. Při těch ranách, co jsem vyfasovala jako malá holka, a při těch šrámech, co jsem až do konce tajila, se nenechám ošálit tak snadno. Říkám klučina, protože byste je fakt měli vidět, chlapce v tomhle věku, s těmi jejich jemnými, jako holčičími vlasy, s těmi jejich hlásky jako konipásky i tou nejistotou, která ulpívá na jejich pohybech, měli byste je vidět, když kulí oči údivem, nebo když se nechají zpucovat, ruce drží za zády, rty se jim chvějou, vypadají jako hotová neviňátka. A přece není pochyb, že právě v tomhle věku začínají ty opravdové průšvihy. Pár týdnů po zahájení školního roku jsem požádala ředitele o rozhovor, chtěla jsem s ním mluvit o Théu Lubinovi. Musela jsem to vysvětlovat několikrát. Ne, žádné viditelné stopy, ani se mi s ničím nesvěřil, šlo o cosi v chování toho žáka, takové jako uzavírání se do sebe, zvláštní způsob, jak od sebe odvracet pozornost. Řediteli Nemoursovi to nejdřív přišlo k smíchu: odvracet od sebe pozornost, o to se přece snaží polovina třídy, 7
ne? To ano, samozřejmě jsem věděla, co má na mysli: jak se krčí na židli, aby nebyli vyvolaní, jak se začnou přehrabovat v aktovce nebo jak jsou najednou děsně zaneprázdnění zkoumáním lavice, jako by na tom záviselo přežití širokého okolí. Takové já odhalím, ani nemusím zvednout oči. Jenže s tímhle to nemá nic společného. Zeptala jsem se, co se ví o tomhle žáku, o jeho rodině. Nejspíš by se dalo najít pár údajů v jeho složce, nějaké poznámky, nějaké dřívější zápisy. Ředitel pozorně prošel záznamy ve výkazech, několik učitelů si v posledním roce skutečně povšimlo jeho zamlklosti, ale nic víc. Přečetl mi je nahlas, „velmi introvertní žák“, „měl by se zapojit do výuky“, „slušné výsledky, ale příliš tichý žák“, a tak podobně. Rodiče žijí odděleně, chlapec je ve střídavé péči, všechno naprosto banální. Ředitel se mě zeptal, jestli se Théo kamarádí s jinými chlapci ve třídě, nemohla jsem říct, že ne, ti dva jsou věčně spolu, ti se vážně hledali, stejná andělská tvářička, stejná barva vlasů, stejná světlá pleť, až by si jeden myslel, že jsou to dvojčata. Pozoruju je oknem, když jsou na nádvoří, tvoří jedno tělo, plaché jako medúza, která se rychle stáhne, jen se k ní někdo přiblíží, a pak, když pomine nebezpečí, se zase rozvine. Vzácné okamžiky, kdy vidím, že se Théo usmívá, nastávají, když je s Mathisem Guillaumem a jejich kruh bezpečí nepřekročí žádný dospělý. Jediné, co upoutalo ředitelovu pozornost, je zpráva, kterou vypracovala školní zdravotnice na konci minulého roku. Zpráva nebyla v administrativní složce, to Frédérica napadlo, že bych mohla případně zajít něco zjistit do ošetřovny. Jednou koncem května Théo požádal, jestli může odejít ze třídy, že prý ho bolí hlava. Zdravotnice zmiňuje jakési uhýbavé chování a nejasné příznaky. Zaznamenala, že měl zarudlé oči. Théo to 8
zdůvodnil tím, že v noci často nemůže dlouho usnout; prý se mu někdy stává, že skoro celou noc nespí. Zdravotnice si dolů na stránku červeně zapsala „křehký žák“ a poznámku třikrát podtrhla. Potom složku nejspíš zavřela a uložila zpátky do skříně. Nemohla jsem se jí vyptat, protože už ve škole nepracuje. Bez tohoto dokumentu bych sotva dosáhla toho, aby si nová zdravotnice Théa předvolala. Vykládala jsem to Frédéricovi, zdál se mi znepokojený. Řekl mi, že bych si tu záležitost neměla brát tolik k srdci. Od jisté doby mu prý připadám unavená, věčně jakoby nabroušená, přesně tenhle výraz použil, a já si hned vzpomněla na nůž, co měl otec v šuplíku v kuchyni, dostupný každému, kdo se namanul, vystřelovák, s jehož pojistkou si věčně mechanickým gestem pohrával, aby zklidnil nervy.
9
Théo
Je to taková vlna tepla, kterou nedokáže popsat, která pálí i rozpaluje, bolest i vzpruha zároveň, je to okamžik, jakých moc není, ale musí mít nějaké pojmenování, které nezná, nějaký chemický, fyziologický název, co by vyjádřil tu sílu a intenzitu, název, který se rýmuje s něčím jako karburace, deflagrace nebo detonace. Je mu dvanáct a půl, a kdyby měl upřímně odpovědět na otázky, které mu kladou dospělí, otázky typu „čím bys chtěl být?“, „jaké máš koníčky?“, „co bys chtěl v životě dělat?“, kdyby se nebál, že ty poslední pilíře, které v jeho životě ještě přetrvávají, se najednou zřítí, bez váhání by odpověděl: rád cítím v těle alkohol. Napřed v ústech, ten okamžik, kdy hrdlo přijímá tekutinu, a pak těch pár desetin vteřin, kdy mu do břicha sestupuje teplo, mohl by tu trasu sledovat prstem. Miluje tu vlhkou vlnu, která ho hladí po šíji a šíří se mu po celém těle jako anestezie. Pije rovnou z láhve a párkrát se rozkašle. Mathis sedí proti němu, pozoruje ho a směje se. Théo myslí na draka z obrázkové knížky, z níž mu matka předčítala, když byl malý, velikánské tělo se štěrbinami očí, otevřená tlama, odhalující tesáky ostřejší než u zlých psů. Tak rád by byl tou obrovitou nestvůrou s blanitými spáry, která dokáže všechno sežehnout. Zhluboka se nadechne, znovu přiloží hrdlo láhve k ústům. Když 10
čeká, až ho alkohol omámí, když se snaží představit si, kudy jím prochází, v duchu si vybaví jedno z těch schémat, které paní učitelka Destréeová rozdává ve třídě a oni musí každou jeho část pojmenovat, Ukaž, kudy prochází jablko, a vyznač orgány, které jsou zapojeny do trávicího procesu. Usmívá se té představě, baví ho si ji přejinačit. Ukaž, kudy prochází vodka; vybarvi její dráhu v těle; vypočítej, za jakou dobu ti první tři doušky proniknou do krve… Sám se tomu zasměje a Mathis se směje jeho smíchu. Po několika minutách mu v mozku něco exploduje, je to, jako když se rozkopnou dveře, mohutný závan vzduchu a prachu, a před ním se teď vynoří obraz jakéhosi lokálu na Divokém západě, v němž někdo s pokřikem rozrazí lítací vrátka. Na okamžik je tím kovbojem s westernovými botami, který šerem míří k baru a ostruhy jeho santiagů dunivě drhnou o zem. Když se opře o pult, aby si poručil whisky, zdá se mu, že všechno je pryč, strach i vzpomínky. Soví spáry, které se mu věčně zatínají do hrudi, konečně povolily sevření. Zavře oči, všechno je smyto, ano, a všechno může začít. Mathis mu vezme láhev a přiloží si ji k ústům. Střídají se. Vodka přeteče, po bradě mu stéká průhledný pramínek. Théo namítne: když to vyplivne, nepočítá se to. A tak Mathis naráz polkne, do očí mu vhrknou slzy, rozkašle se, ruku si dá před ústa, na malou chvilku si Théo říká, jestli třeba nebude zvracet, ale Mathis si po pár vteřinách nemůže pomoct a rozchechtá se ještě víc. Théo mu rychle zacpe ústa, aby ho umlčel. Mathis přestane. Zadržují dech, nehýbou se, naslouchají zvukům kolem sebe. Zdálky je slyšet hlas nějakého učitele, nepoznají kterého, takový bezvýrazný monolog, nevydělí se z něj ani jediné slovo. 11
* * * Jsou ve svém úkrytu, ve své zašívárně. Tady je jejich území. Objevili tenhle prázdný prostor pod schodištěm vedoucím do školní jídelny, jeden čtvereční metr, kde se skoro můžou i postavit. Přístup je zatarasený širokou skříní, ale při troše šikovnosti tam můžou podlézt. Všechno je záležitost okamžiku. Musí se schovat na záchodech, dokud se všichni nevrátí do tříd. Počkat ještě pár minut, až se vzdálí i kantor, který má dozor a dbá na to, aby se žáci nepotloukali po chodbách. Pokaždé, když se jim podaří vklouznout za skříň, si uvědomí, že je to otázka pár centimetrů. Za několik měsíců už to nepůjde. Mathis mu podá láhev. Po posledním loku si Théo olízne rty, má rád tu slanou a kovovou pachuť, která se drží v ústech dlouho, někdy i několik hodin. Rozpětí mezi ukazováčkem a palcem jim pomáhá určit, kolik toho vypili. Přeměřují to několikrát, ale ani jeden, ani druhý nedokáže udržet měřítko bez pohnutí, pokaždé vybuchnou smíchy. Vypili toho mnohem víc než posledně. A příště vypijou ještě víc. Je to jejich úmluva i tajemství. Mathis sebere Théovi láhev, zabalí ji do papíru a pak ji strčí do batohu. Každý si vezme dvě žvýkačky Airwaves s mentolovo-lékořicovou příchutí. Usilovně přežvykují, aby uvolnili aroma, převalují žvýkačku v ústech, tahle jediná přebije ten pach. Vyčkají na příhodnou chvíli a pak vylezou ven. * * * 12
Jakmile stojí zpříma, už to není ten samý pocit. Théovi se klátí hlava zpředu dozadu, ale není to vidět. Jde po špičkách po jakémsi tekutém koberci s geometrickým vzorem, připadá si jako mimo sebe, těsně vedle, jako by vystoupil z vlastního těla a jen ho dál držel za ruku. Sotva vnímá školní zvuky, přidušené jakousi neviditelnou vatou, která ho ochraňuje. Byl by rád, kdyby jednou ztratil vědomí úplně. Přál by si zabořit se do toho tlustého rubáše opojení, nechat se jím ovinout, pohroužit se do něj na pár hodin nebo i napořád, ví, že se to stává.
13
Hélene
Sleduju ho proti své vůli. Uvědomuju si, že k němu neustále obracím pozornost. Když mluvím a žáci poslouchají, nebo když se v pondělí ráno sklání nad písemkou, nutím se dívat i na ostatní, na jednoho po druhém. Právě v pondělí, když vešel do třídy, jsem si všimla, že je ještě bledší než jindy. Vypadal jako děcko, které za celý víkend ani nezamhouřilo oka. Dělal sice to samé jako druzí – sundal si bundu, odsunul židli, postavil batoh Eastpack na stůl, zatáhl za zip, vyndal sešit na hodinu –, dokonce ani nemůžu říct, že by mi připadal pomalejší nebo napjatější než obvykle, a přesto jsem viděla, že je u konce sil. Na začátku hodiny jsem si myslela, že snad usne, protože se mu to už jednou nebo dvakrát od začátku školního roku stalo. Později, když jsem o Théovi mluvila ve sborovně, mě Frédéric beze vší ironie upozornil, že to není jediný případ. Vzhledem k tomu, kolik času stráví žáci nad svými displeji, kdybychom se měli strachovat o všechny, kteří vypadají unaveně, celý život bychom jen podávali nějaké podněty k prošetření. Takže kruhy pod očima, to ještě nic neprokazuje. Je to iracionální, já vím. Nemám nic. Vůbec nic. Žádná fakta, žádný důkaz. 14
Frédéric se snaží krotit moje obavy. A taky moji netrpělivost. Zdravotnice řekla, že si ho zavolá. Udělá to. Onehdy navečer jsem se snažila popsat ten pocit odpočítávaného času, který mě už pár dní mučí, jako kdyby byl natažený takový minutovník, o němž nevíme a který neslyšíme, a běžel drahocenný čas, který nás, v tom mlčícím zástupu, přibližuje k jakési absurdnosti, jejíž důsledek si nedokážeme představit. Frédéric mi znovu řekl, že vypadám unaveně. Řekl: To ty by sis měla odpočinout. Dnes ráno jsem se vrátila k lekci o trávicích funkcích. Théo se najednou narovnal a poslouchal pozorněji než obvykle. Nakreslila jsem na tabuli schéma vstřebávání tekutin, nezvykle pečlivě si to překreslil do sešitu. Na konci hodiny, když mě na odchodu ze třídy míjel, jsem se neubránila a zadržela ho. Nevím, co mě to popadlo, položila jsem mu ruku na rameno, aby si mě všiml, a řekla jsem: Théo, zůstaň tu na chvilku, prosím. Z hloučku se okamžitě ozvalo rozhořčené reptání: jakým právem zadržuju bez zřejmého důvodu žáka, když se během uplynulé hodiny nestalo nic, co by můj požadavek ospravedlnilo? Počkala jsem, až všichni odejdou. Théo stál se sklopenou hlavou. Nevěděla jsem, co říct, ale už jsem to nemohla vzít zpátky, musela jsem vymyslet nějakou záminku, nějakou otázku, cokoliv. Co mě to popadlo? Když se konečně zavřely dveře za posledním žákem (Mathisem Guillaumem, jak jinak), pořád jsem na nic nepřišla. Ticho trvalo několik vteřin, Théo upřeně zíral na své tenisky. A pak zvedl hlavu, myslím, že to bylo poprvé, co na mě skutečně pohlédl zpříma, neuhýbavě. Upřel na mě zrak, neřekl ani slovo, 15
ještě jsem neviděla, že by chlapec jeho věku měl tak intenzivní pohled. Netvářil se udiveně, ani netrpělivě. Díval se na mě a neměl v očích žádnou otázku, jako by to bylo naprosto normální, že tu takhle jsme, jako by to bylo předem dané, samozřejmé. A stejně tak nepochybná byla ta slepá ulička, do které jsme se dostali, ta nemožnost udělat nějaký další krok, pokusit se o cokoliv. Díval se na mě, jako by chápal impulz, který mě přiměl ho zdržet, a jako by stejně tak dobře chápal, že dál zajít nemůžu. Věděl přesně, co cítím. Věděl, že vím a že pro něho nic nemůžu udělat. Tak na to jsem v tu chvíli myslela. A bylo mi z toho najednou úzko. Nevím, jak dlouho to trvalo, hlavou se mi honila slova – rodiče, domov, únava, smutek, je všechno v pohodě? –, ale žádné nedospělo k formulování nějaké otázky, kterou bych si mohla dovolit mu položit. Myslím, že jsem se nakonec usmála, a pak jsem slyšela, jak se ho hlasem, který nebyl můj, nejistým hlasem, jaký jsem u sebe neznala, ptám: „Tenhle týden jsi u otce, nebo u matky?“ S odpovědí váhal. „U otce. Teda jen do večera.“ Popadl batoh a přehodil si ho přes rameno, čímž mi naznačil, že hodlá odejít. K tomu jsem ho měla vyzvat já sama už dávno. Zamířil ke dveřím. Těsně než vyšel ze třídy, se ke mně otočil a řekl: „Ale kdybyste chtěla mluvit s rodiči, přijde matka.“
16
Světová knihovna Svazek 216
Delphine de Vigan Pouta Z francouzského originálu Les Loyautés vydaného nakladatelstvím JC Lattès v Paříži roku 2018 přeložila Alexandra Pflimpflová Fotografie April Milani/Arcangel Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Sára Vybíralová Doslov napsala Olga Stehlíková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 160 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9989. publikaci, v Odeonu publikace 780. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz