Issuu

ŽENY, KTERÉ BĚHALY S VLKY MÝTY A PŘÍBĚHY O ARCHETYPECH DIVOKÝCH ŽEN

Clarissa Pinkola Estés, Ph.D.

A kedves szüleimnek Mária és Joszef, Mary and Joseph, Szeretlek benneteket. y Para todos los que yo amo que continuan desaparecidos.

PŘEDMLUVA

Všechny jsme naplněny touhou být nespoutané. Tato touha je však omezována „protilátkami“ ověřenými tradicí. Učili nás se za ni stydět. Nechávaly jsme si růst dlouhé vlasy a používaly je k zakrývání svých citů. Stín „divošky“ nás však stále provází – a ať jsme, kde jsme, ten stín, který nás pronásleduje, má čtyři nohy. CLARISSA PINKOLA ESTÉS Cheyenne, Wyoming

ÚVOD

Zpěv nad kostmi

Nespoutaný život a divoká žena jsou dva ohrožené fenomény. V průběhu času byla ženská instinktivní přirozenost potlačována a skrývána. Předlouhý čas byla odmítána, stejně jako život v divočině. Na několik tisíciletí byl tento problém odsunut do nejzazšího koutku vědomí. Duchovní území divoké ženy byla během historie vydrancována nebo vypálena, její skrýše srovnány se zemí a pravidelný přírodní cyklus byl násilím změněn v nepřirozený rytmus, sloužící pro potěchu a uspokojení ostatních. Není náhodou, že panenská příroda naší planety mizí spolu s tím, jak ztrácíme porozumění pro naši vlastní vnitřní nespoutanost. Není tak těžké pochopit, proč se na staré lesy a stařeny pohlíží jako na nedůležité zdroje. Není to zas takové tajemství. Není rovněž náhodou, že vlci a kojoti, medvědi a divoké ženy mají podobnou pověst. Mají příbuzné archetypální instinkty, a jako takoví jsou mylně pokládáni za nemilosrdné, nebezpečné a dravé. Můj život a práce jungiánské psychoanalytičky, básnířky a sběratelky bájí mě naučily, že ochabující ženská vitalita může být oživena hlubinnými zásahy do trosek ženského podvědomí. Těmito metodami jsme schopni odhalit cesty vrozené psýchy a skrze zosob9

Ženy, které běhaly s vlky

nění v archetypu divoké ženy rozeznat povahu a omezení nejhlubší ženské podstaty. Žena se v současné době zmítá v nejrůznějších činnostech, je nucena být vším pro všechny. Název této knihy (Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy o archetypech divokých žen) vznikl na základě mého studia života v přírodě, zejména na základě studia života vlků. Při studiu ženského archetypu lze totiž vysledovat jistou podobnost jak po stránce duševní, tak s ohledem na činorodost. Pro vlky i ženy jsou charakteristické ostré smysly, hravý duch a silně vyvinutý cit pro oddanost. Vlci i ženy jsou si od přírody podobní zvídavostí a darem velké vytrvalosti a síly. Jsou hluboce intuitivní a náruživě se starají o své potomky a o své partnery. Zkušeně se přizpůsobují neustále se měnícím okolnostem; jsou velice odolní a stateční. Přesto byly oba tyto druhy pronásledovány a obviňovány z toho, že jsou hltavé, nevyzpytatelné, přehnaně agresivní, jednoduše řečeno: že nejsou hodny stejné úcty jako jejich osočovatelé. Stávaly se obětními beránky pro ty, kteří narušovali nejen divočinu, nýbrž i nespoutané duchovní území a kteří beze zbytku ničili vše instinktivní, zanechávajíce za sebou pustou pláň. Pronásledování vlků a žen lidmi, kteří pro ně nemají pochopení, má překvapivě shodné rysy. A tak právě při studiu života vlků ve mně začal krystalizovat koncept archetypu divoké ženy. Studovala jsem také jiné tvory, kupříkladu medvědy, slony a ptáky i motýly. (V řečtině psýché znamená „duše“ i „motýl“ – pozn. red.) Charakteristika každého druhu skýtá hojnost metaforických náznaků o tom, co lze poznat o ženské instinktivní duši. Divoká příroda se na mém duchu podepsala dvakrát. Jednak tím, že jsem se narodila do vášnivé mexicko-španělské rodové linie, jednak tím, že jsem byla adoptována rodinou ohnivých Maďarů. Byla jsem vychována poblíž státní hranice Michiganu (nedaleko Velkých jezer), v kraji plném lesů, sadů a farmářských pozemků. Hromy a blesky byly moje hlavní živiny. Kukuřičná pole v noci šustila a hlasitě hovořila. Daleko nahoře na severu přicházeli za měsíčního svitu na mýtinu vzpínající se a dožadující se vlci. Všichni jsme bez obav mohli pít ze stejných pramenů. Přestože jsem ženu tehdy ještě divoškou nenazývala, moje láska k divošce vzplála, když jsem byla ještě malé dítě. Mým jediným 10

Úvod

přáním bylo stát se věčnou tulačkou. Namísto židlí a stolů jsem dávala přednost zemi, stromům a jeskyním, neboť na takových místech jsem se cítila blíž k Bohu a mohla jsem se opřít o jeho tvář. Řeka se vždy po setmění dožadovala návštěvy, pole potřebovala, aby se do nich vstoupilo, aby mohla vyloudit svůj šelest, ohně se musely zakládat v lese v noci a příběhy bylo nutno vyprávět daleko z doslechu dospělých. Měla jsem štěstí, že jsem byla vychována v přírodě. Tam mě blesky učily o náhlé smrti a o pomíjivosti života. Nové vrhy myších mláďat předváděly, jak je smrt zjemněna novým životem. Když jsem v jílu objevila zkamenělé indiánské korále, pochopila jsem, že lidé jsou zde již dlouho, předlouho. Učila jsem se posvátnému umění zdobit sama sebe. Motýli korunovali moji hlavu, světlušky mými nočními klenoty a smaragdové zelené žáby mými náramky. Vlčí máma zabila jedno ze svých těžce raněných mláďat; to mě poučilo o tvrdém soucitu a nutnosti nechat smrt k umírajícímu přistoupit. Chlupaté housenky, které padaly z větví a znovu se šplhaly nahoru, mě učily o cílevědomosti. Jejich lechtavý pohyb na mé ruce ukazoval, jak pokožka dokáže ožít. Lezení do vrcholků stromů dávalo znát, jak jednou bude pociťován sex. Moje generace vyrůstala (po druhé světové válce) v době, kdy ženy byly dětinské a zacházelo se s nimi jako s majetkem. Byly ponechány ladem jako neudržované zahrady…, naštěstí však vítr vždy přivál nějaké to divoké semínko. Přestože to, co ženy psaly, nikdo nevydával, neubíralo jim to chuť k činnosti. Ačkoli to, co ženy malovaly, nebylo uznávané, stalo se to potravou pro duši. Ženy se musely dožadovat prostoru, nástrojů a prostředků potřebných pro jejich umění, a pokud jim nikdo nevyšel vstříc, samy si opatřily prostor ve stromech, jeskyních, lesích či na jiných opuštěných místech. Tanec byl sotva tolerován, a pokud vůbec, ženy tančily v lese, kde je nikdo nemohl spatřit, nebo doma ve sklepě. Krášlení vyvolávalo podezření. Tvář zářící radostí či veselé oblečení zvyšovaly nebezpečí, že ženám někdo ublíží nebo je bude sexuálně ohrožovat. Ani šaty na jejich těle nemohly být označeny jako jejich vlastní. Byla to doba, kdy rodiče, kteří běžně týrali své děti, byli jednoduše označováni jako přísní. Duševní rozpolcenost hluboce zneužívaných žen byla posuzována jako nervové zhroucení, dívky a ženy utažené v pevných šněrovačkách, pevně ovládány a umlčeny, byly 11

Ženy, které běhaly s vlky

nazývány hodnými a ty ostatní ženy, kterým se v životě podařilo uniknout jařmu třebas jen na okamžik, bývaly většinou označovány za špatné. Stejně tak jako mnoho žen přede mnou i po mně žila jsem svůj život jako maskované stvoření – criatura. Tak jako mnoho mých známých a příbuzných přede mnou i já jsem klopýtala na vysokých podpatcích a oblékala si do kostela šaty a klobouk. Ale zpod okraje šatů často vykoukl můj bájný ocásek a stříhala jsem ušima, až mi klobouk spadl přinejmenším přes obě oči a někdy letěl až přes celou místnost. Nikdy jsem nezapomněla píseň těchto temných roků, hambre del alma, píseň vyhladovělé duše. Ani jsem však nezapomněla radostnou canta hondo, píseň, jejíž slova se nám vracejí, chceme-li vyjádřit pocity nitra. Zrovna jako pěšina lesem, která se úží a ztrácí, až se nakonec zdá, že mizí v nedohlednu, byla brzy vyčerpána i tradiční psychologická teorie na téma tvořivých a tajuplných žen. Tradiční psychologie bývá často skoupá, nebo dokonce mlčí o hlubších, pro ženy důležitých otázkách, jako je jejich prapůvod, intuitivnost, sexualita a cykly, stáří žen a jejich chování, ženská mazanost a moudrost, tvůrčí oheň. To vše po víc než dvě desetiletí pohánělo mou práci. Otázky ženské duše nelze řešit jejím ztvárněním do přijatelnější formy, vymezené neuvědomělou kulturou, ba ani ji nelze přizpůsobit do intelektuálně přijatelnějšího tvaru. Nikoli, neboť právě to bylo příčinou, proč se miliony žen, které byly od přírody silné a mocné, staly vyhnankyněmi ve své vlastní společnosti. Pohádky, mýty a příběhy vyvolávají pochopení, které zostřuje náš pohled, a tím nám umožňují přijmout cestu, kterou zde pro nás zanechala divoká příroda. Instrukce obsažené v příběhu nás ujišťují, že cestička se nevytratila, že naopak vede ženy stále hlouběji a hlouběji k jejich vlastnímu zdroji vědomostí. Stopy, které následuje každá z nás, patří tomu divokému, nespoutanému a vnitřně instinktivnímu já. Nazývám ji divoškou a vytvářím tak llamar o tocar a la puerta, pohádkové zaťukání na dveře hluboké ženské duše. Llamar o tocar a la puerta doslovně znamená „hrát na nástroj jména za účelem otevření dveří“. Znamená to používat slova, která vyzývají k otevření 12

Úvod

a umožňují vstup. Bez ohledu na to, jakou společenskou kulturou je žena ovlivněna, smyslu slov divoká a žena intuitivně rozumí. Při těchto slovech se rozviřují a přivádějí k životu staré, zapomenuté vzpomínky. Vzpomínky jsou spojeny s naší absolutní, nepopiratelnou a nezrušitelnou sounáležitostí a s nespoutanou ženskostí – s vlastností, jež možná vybledla zanedbáním, byla pohřbena následkem zkrocení a přemožena okolní společností. Přestože jsme možná již zapomněly, jak tuto vlastnost nazývat, přestože neodpovídáme, když volá naše jméno, hluboko v nitru ji známe a toužíme po ní; víme, že patří k nám a my k ní. Původní typ divošky „obaluje“ nejdůležitější mateřskou bytost. Jsou chvíle, kdy ji zažíváme – i když pouze prchavě –, a toužíme po tom si ji podržet. U některých žen se tato životodárná chuť divočiny objevuje během těhotenství, při výchově potomků, v průběhu zázračného období proměny při výchově dítěte nebo při hýčkání mileneckého vztahu, které se dá přirovnat k péči o milovanou zahrádku. Někdy ji též vnímáme pomocí zrakových vjemů; při pohledu na nesmírnou krásu. Cítím ji, když vidím božský západ slunce. Cítila jsem ji v sobě při pohledu na rybáře vracející se navečer od jezera se zapálenými lucernami a také při pohledu na prstíky na nožkách svého novorozeného dítěte, pěkně srovnané vedle sebe jako zrníčka kukuřice. Vidíme ji všude. Přichází k nám také zvukem; hudbou, která rozezvučí prsní kost a vzruší srdce; přichází při dunění bubnu, za zvuku píšťaly, při volání a pláči. Přichází psaným i mluveným slovem; někdy má slovo, věta, báseň či příběh takovou rezonanci, takovou opravdovost, že se alespoň na chvíli upamatujeme, z čeho jsme opravdu stvořeny a kde je náš skutečný domov. Tyto prchavé chutě divočiny přicházejí během tajemného závanu inspirace – ach, to je ono; ou, už je to pryč. Touha po divočině se dostavuje, když narazíme na některou ženu, která si dokázala tuto nespoutanou vlastnost – divokost – podržet. Vyjeví se tehdy, když si uvědomíme, že jsme jako ženy věnovaly pouze nepatrný zlomek času mystickému ohni či snění, ale příliš málo času vlastnímu tvořivému životu, životnímu poslání nebo pravým láskám. Jsou to právě tyto prchavé vjemy, přicházející jak s krásou, tak i se ztrátou, které způsobují, že se cítíme o něco ochuzeny, natolik rozrušeny a roztouženy, že nakonec musíme uvolnit uzdu divo13

Ženy, které běhaly s vlky

ké přirozenosti. Pak se ženeme do lesa, do pouště nebo do sněhu, bláznivě běžíme, zatímco náš zrak pročesává půdu pod nohama, s ušima nastraženýma pátráme všude kolem sebe, hledáme stopu, náznak, znamení, že „ona“ stále ještě žije, že jsme svou příležitost nepromarnily. Pro ženy je typické, že když zachytí „její“ stopu, usilovně se ji snaží dostihnout – uklidit stůl, oprostit se od vztahu, očistit mysl, obrátit list, trvat na rozchodu, nerespektovat pravidla a zastavit svět, protože bez ní již nepůjdou dál. Pokud ženy tuto vlastnost jednou ztratily, a pak opět nalezly, budou bojovat a dělat vše pro to, aby si ji udržely již navždy. Jakmile ji znovu získají zpět, už ji nepustí, neboť pak jejich tvůrčí život pokvete; jejich vztahy nabudou významu, hloubky a zdraví; cyklus sexuality, tvořivosti, práce a her se obnoví; již nebudou vydávány napospas ostatním; dle zákonů přírody budou mít nárok rovnoprávně růst a prosperovat. Jejich únava na konci dne nebude zapříčiněna uvězněním v neuspokojivém a omezujícím zaměstnání nebo vztahu, ale bude pramenit z naplňující a uspokojivé činnosti. Ženy pak instinktivně pocítí, kdy má co zemřít a kdy žít; budou vědět, kdy odejít a kdy zůstat. Když ženy obnoví vztah s divokou přirozeností, budou obdařeny trvalým vnitřním ochráncem, který zná a předvídá, prorokem, múzou, tvůrcem, intuicí, stvořitelem, vynálezcem a posluchačem, který vede, podněcuje a podporuje pulzující život vnitřních i vnějších světů. Jsou-li ženy ve spojení s divoškou, skutečnost takového vztahu z nich vyzařuje. Tento bouřlivý učitel, nespoutaná matka a divoký rádce podporují za každých okolností jejich vnitřní i vnější život. Slovo divoká není v této knize používáno v moderním, pejorativním významu, týkajícím se něčeho neovladatelného, ale ve svém původním smyslu, který znamená „žít přirozený život“, takový, v němž má criatura – stvoření – vrozenou integritu a zdravá omezení. Tato slova (divoká a žena) způsobují, že ženy se rozpomenou, kým jsou a co v nich vlastně dřímá. Vytvářejí metaforu vystihující hnací sílu, která přináleží všem ženám. Zosobňují sílu, bez níž ženy nemohou žít. Archetyp divoké ženy může být vyjádřen i jinými, stejně přiléhavými výrazy. Tuto mocnou psychologickou přirozenost lze nazývat instinktivní povahou, ale síla za ní skrytá – to je divoká žena. 14

Úvod

Můžete ji nazvat přirozenou duší, ale stojí za ní i prapůvodní typ divošky. Můžete ji nazvat vrozenou, základní povahou ženy. Můžete ji nazvat původní, skutečnou vnitřní povahou ženy. V poezii by mohla být nazývána tou druhou nebo sedmerem oceánů vesmíru nebo dalekými lesy či přítelem.1 Různé psychologické směry, nahlížené z rozmanitých úhlů, by ji snad nazývaly podvědomým zdrojem psychické energie, oním já, centrem povahy. V biologii by byla nazývána typickou neboli základní povahou. Protože je tichá, předvídavá a vnitřní, mezi cantadoras je nazývána moudrou neboli znalou povahou. Někdy se jí říká žena, která žije na konci věků, nebo žena, která žije na hraně světa. A tato criatura je vždy stvořitelka-čarodějka, bohyně smrti, padlá panna… Je jak přítelkyní, tak matkou všem těm, kteří ztratili cestu, všem, kdo se potřebují učit a zodpovědět těžké otázky, všem těm tam v lesích či pouštích, všem hledajícím a bloudícím. V mentálním podvědomí – v té nevyjádřitelné duševní vrstvě, z níž tento fenomén vyzařuje –, je divoká žena pro svou nesmírnou velikost bezejmenná. Jelikož však tato síla vytváří každou důležitou částečku ženství, říká se jí mnoha jmény, a to nejen proto, aby se mohlo lépe nahlédnout do nepřeberného množství aspektů její povahy, nýbrž také proto, abychom s ní mohly lépe zůstat v kontaktu. V počátcích oživování našeho vztahu k ní se může během okamžiku vytratit jako obláček, a proto tím, že ji pojmenujeme, vytváříme pro ni ve svém nitru myšlenkovou a citovou oblast. Teprve potom k nám přijde, a pokud si jí budeme vážit, zůstane. Ve španělštině je nazývána río abajo río – řeka pod řekou; la mujer grande – velká žena; luz del abismo – zář z hlubiny; la loba – vlčí žena nebo la huesera – žena-kostra. V maďarštině se nazývá ö, erdöben – ona z lesů nebo rosomák (druh masožravého savce). Kmen Navahů jí říká na’ashjé’ii asdzáá – pavoučí žena (splétá pavučiny osudu lidí, zvířat, rostlin i kamenů). V Guatemale má kromě jiných názvů i jméno humana del niebla – mlžná bytost, žena, která žije od věků. V japonštině je to amaterasu omikami – duch, který přináší veškeré světlo, veškeré vědomí. V Tibetu je nazývána dakini – tančící síla, která u žen vyvolává jasnozřivost. Pochopení povahy divošky není vírou, ale zkušeností. Je to psychologie v pravém smyslu: psukhé/psýché – duše; ology/logos – po15

Ženy, které běhaly s vlky

znání duše. Bez duše ženy nemají uši, aby zaslechly duševní mluvu a aby zaregistrovaly znění svých vlastních vnitřních rytmů. Bez ní je vnitřní zrak ženy zakryt jakousi pomyslnou rukou a větší část jejích dnů je prožita v částečně paralyzovaném stadiu nudy nebo v planých nadějích. Bez ní ženy ztrácejí jistotu svého duševního základu, zapomínají, proč zde jsou a proč lnou k něčemu, co by bylo lepší opustit. Bez ní přijímají buď příliš moc, nebo příliš málo, anebo nepřijímají vůbec nic. Bez ní jsou zamlklé, i když ve skutečnosti hoří plamenem. Duše divoké ženy je jejich regulátor, stejně jako lidské srdce reguluje fyzické tělo. Když ztratíme kontakt s instinktivní duší, žijeme v napůl zničeném stavu a představy a síly, které jsou pro ženství přirozené, nejsou schopny plného vývoje. Pokud je žena od svého základního zdroje oddělena, je paralyzována a její instinkty a přirozené životní cykly jsou ztraceny, tedy pohlceny společností, intelektem nebo sobectvím (vlastním nebo ostatních). Divoška znamená zdraví všech žen. Bez ní je psychika ženy ochuzena. Divoká žena je prototypem každé ženy… Nemění se, je stejná bez ohledu na společnost, dějinné údobí či politický systém. Mění se její cykly a symbolické zpodobnění, ale její podstata ne. Ona je tím, co dělá ženu ženou – je vším. Divoška prochází dějinami. Když jsou ženy utlačovány, snaží se prosadit. Jsou-li svobodné, i ona je volná. Naštěstí není důležité, kolikrát je donucena se ohnout, vždy se opět narovná. Nezáleží na tom, kolikrát je zakazována, ponižována, oslabována, rozmělňována, mučena a osočována jako nespolehlivá, nebezpečná, bláznivá… Vystupuje z žen na povrch, takže i ta nejtišší, nejomezovanější žena má pro ni v sobě tajné místo. I ta nejutlačovanější žena má tajný život s utajenými myšlenkami a city, které jsou bujné a divoké, tedy přirozené. I ta nejpodrobenější z žen si hlídá místečko svého divokého já, protože intuitivně ví, že jednoho dne se objeví možnost útěku, skulina, šance, díky níž se osvobodí. Věřím tomu, že všem ženám i mužům je při narození požehnáno. Přesto existuje ve skutečnosti málo toho, co by popisovalo psychologii života talentovaných a tvořivých žen. Na druhé straně však bylo napsáno mnohé o slabostech a charakterových vadách lidí jako takových, a žen obzvlášť. Co se týká archetypu divoké ženy, chceme-li ji pochopit, změřit její hloubku a využít jejích darů, 16

Úvod

je nutné víc se zajímat o myšlenky, pocity a snahy, které činí ženy silnějšími, a zároveň počítat s vnitřními a společenskými faktory, které ženy naopak oslabují. Pokud chápeme divokou povahu jako samostatnou bytost, která oživuje a formuje hlubinný ženský život, pak se můžeme začít rozvíjet způsobem, jaký bychom nikdy nepovažovaly za možný. Psychologie, která opomine umístit tuto duchovní bytost do centra psychologie o ženách, vlastně ženy zrazuje, klame jejich dcery a dcery jejich dcer (daleko do budoucích mateřských pokolení). Chceme-li naordinovat správný lék na bolavé části divoké duše, aby se vztah k divošce stabilizoval, musí se zmatky v duši přesně pojmenovat. Přestože v mé profesi máme skutečně dobrou statistickou příručku pro určování diagnózy a dostatečné množství různorodých diagnóz, stejně jako psychoanalytických měřítek, která deﬁnují psychopatii na základě organizace (či dezorganizace) celkového duševního stavu a středu osobnosti,2 existují ještě mnohé další určující způsoby chování a pocity, které z ženského hlediska jasně popisují, co se děje. Jaké jsou tedy citově laděné symptomy narušeného vztahu s divokou silou v duši? Neustále cítit, myslet nebo jednat jakýmkoli z níže uvedených způsobů znamená, že došlo k částečné nebo úplné ztrátě vztahu s hlubokou, instinktivní duší. Použijeme-li výlučně ženského jazyka, jedná se o tyto příznaky: Pocit obzvláštní zatrpklosti, únavy, slabosti, deprese, zmatku, zamlklosti, uzavřenosti, nečinnosti a strachu. Cítit se bez inspirace, bez života, neoduševněle, bezvýznamně, jako ve slepé uličce, postrádat tvořivý zápal, pociťovat stud, nepřetržitý vztek, roztěkanost, podrážděnost, útisk, zažívat pocity nenormálnosti. Pocity bezmocnosti, neustálé pochybnosti, zablokovanost, neschopnost dotáhnout věci do konce, obětování vlastního tvůrčího života ostatním, výběr partnerů, zaměstnání nebo přátel, vysávající život, utrpení plynoucí z nenaplňování vlastních cyklů, přehnaná starostlivost o vlastní osobu, netečnost, nerozhodnost, neschopnost regulace či určení mezí. Narušování vlastního rytmu, pocity nepatřičnosti, odvrácení se od svého boha či bohů, oddělenost od vlastního obrozování, nechat se vtáhnout příliš hluboko do rodinného života, intelektualismu, práce nebo setrvačnosti jen proto, že se to zdá být nejbezpečnější místo pro toho, kdo ztratil své instinkty. 17

Ženy, které běhaly s vlky

Obávat se jednat sama za sebe a riskovat, strach zviditelnit se, bát se vyhledat rádce, matku či otce, strachovat se ukázat svou nedokonalou práci, dokud to není veledílo, obava vydat se na cestu, strach z vyčerpanosti, opuštěnosti a úpadku, podlézání autoritám, ztráta energie před tvůrčími projekty, uhýbání, ponížení, zlost, strnulost a úzkost. Strach bránit se, když již nic jiného nezbývá, obava vyzkoušet něco nového, povstat, vyjádřit se, otevřeně promluvit, oponovat, obava provázená žaludeční nevolností, pocity nervozity a zahořklosti, rozpolcenosti a tísně. Příliš snadno ustupovat, mstít se. Bát se zastavit, bát se jednat, opakovaně počítat do tří a nemít kuráž začít, podléhat rychle se měnícím náladám, a přesto jinak být zcela schopná a plně funkční. Tato rozpolcenost není nemocí určité doby nebo století, ale stává se epidemií všude tam, kde jsou ženy zajaty, a vždy, když se jejich divoká povaha octne v pasti. Zdravá žena je hodně podobná vlku: je zdatná, má ohromnou životní sílu, je životodárná, je si vědoma svého území, je vynalézavá, věrná, toulá se. Avšak oddělení od divoké povahy má za následek, že ženská osobnost slábne a vytrácí se, stává se přeludem. Nejsme předurčeny k tomu, abychom byly slabé, s křehkými vlasy, neschopné vyskočit, pronásledovat, rodit, tvořit nový život. Když život ženy stagnuje nebo je naplněn nudou, nastává čas, aby se objevila divoška; je čas, aby tvůrčí funkce duše vyplula ke své deltě. Jak divoška ženy ovlivňuje? S divokou ženou jako přítelkyní, vůdkyní, vzorem a učitelkou vidíme nejenom fyzickým zrakem, nýbrž i intuitivně. Když zapojíme intuici, jsme pak jako hvězdnatá noc: díváme se na svět tisícero očima. Divoška v sobě nese hojivé prostředky; má vše, co žena potřebuje k tomu, aby se realizovala, vše, co žena potřebuje znát. Skrývá v sobě léky na všechno. Chová příběhy a sny, slova a písně, znamení a symboly. Je jak prostředkem, tak cílem cesty. Spojit se se svou instinktivní podstatou neznamená všechno převrátit, změnit vše zleva doprava a z černé na bílou, přestěhovat východ na západ, chovat se bezuzdně a bláznivě. Neznamená to zahodit základní společenská pravidla nebo se stát méně lidskou bytostí. Znamená to pravý opak. Divoká příroda má v sobě obrovskou čestnost. 18

Úvod

Znamená to vymezit své území, nalézt svoji smečku, ve svém těle přebývat se samozřejmostí a hrdostí bez ohledu na dary těla a jeho omezení, znamená to mluvit a jednat sama za sebe, být vnímavá, ostražitá, čerpat z vnitřních ženských sil a smyslů, znamená to schopnost vžít se do svých cyklů, najít místo, kam patříme, s důstojností růst a zachovat si co možná nejhlubší vědomí. Prapůvodní divoška je patronkou všech malířů, spisovatelů, sochařů, tanečníků, myslitelů, hledajících a nalézajících – ti všichni se zabývají inspirovanou a vynalézavou činností a ta je instinktivní povahy. Nesídlí v hlavě, ale ve vnitřnostech. Divoká žena může stopovat a hnát, vyzývat i odhánět. Může cítit, zastírat a hluboce milovat. Je intuitivní, svérázná a má řád. Je absolutně neodmyslitelnou složkou pro mentální a duchovní zdraví ženy. Čím tedy divoká žena ve skutečnosti je? Z pohledu psychologie archetypů, stejně jako podle tradice je to ženská duše. Je však něčím víc; je pramenem ženství. Je vším, co vzchází z instinktů, ze světů viditelných i skrytých – je podstatou. Každá z nás z ní dostává žhnoucí buňku, která v sobě obsahuje veškeré instinkty a vědění potřebné pro náš život. Ona je silou života-smrti-života, je inkubátorem. Je intuicí, bystrozrakou a vnímavou posluchačkou, je věrným srdcem. Povzbuzuje ženy k tomu, aby rozuměly mnoha jazykům; aby poznaly mluvu snů, vášně a poezie. Šepotá v nočních snech a na území ženské duše za sebou zanechává chomáče vlasů a blátivé stopy. Ty naplňují ženy touhou ji nalézt, osvobodit ji a milovat. Ona je našimi představami, pocity, naléháním a vzpomínkami. Byla ztracena a zpola zapomenuta po dlouhý, předlouhý čas. Je zdrojem, světlem, nocí, temnotou a svítáním. Je vůní mokré měkké země a zadní nohou lišky. Ptáci, kteří nám vyprávějí tajemství, přináležejí k ní. Ona je hlasem, který říká: Tudy, touto cestou. Ona je ta, která hřmí, když se děje bezpráví. Otáčí se jako obrovské kolo. Je tvůrkyní cyklů. Pro ni opouštíme domov, abychom ji hledaly. K ní domů se vracíme. Ona je vlhkým kořenem všech žen. Ona je tím, co nás žene dál, i když si myslíme, že žádná cesta dál nevede. Je inkubátorem drobných nevybroušených nápadů a podnětů. Je myšlením, které o nás přemýšlí, my jsme myšlenkami, které se jí honí hlavou. Kde přebývá? Kde ji můžeme vytušit, kde ji lze nalézt? Kráčí přes 19

Ženy, které běhaly s vlky

pouště, lesy, oceány, města, chudinské čtvrtě a hrady. Žije mezi královnami, mezi campesinas, ve sněmovně, v továrnách, ve vězeních, na hoře osamění. Žije v ghettu, na univerzitách a na ulicích. Zanechává za sebou stopy, abychom vyzkoušely, zda nám padnou. Zanechává stopy všude tam, kde je i jen jediná žena, která je úrodnou půdou. Kde divoká žena žije? Na dně u studny, u pramenů, v éteru mimo čas. Žije v slze i v oceánu. Žije v kůře stromů, která růstem praská. Je z budoucna a z počátku věků. Žije v minulosti, odkud ji přivoláváme. Žije v přítomnosti a nechává si židli u našeho stolu, stojí v řadě za námi a je na cestě před námi. Je v budoucnu a kráčí pozpátku časem, aby nás teď vyhledala. Přebývá v trávě vykukující zpod sněhu, v ševelivých stoncích usychající podzimní kukuřice, žije tam, kam mrtví odcházejí pro polibek a živí posílají své modlitby. Žije v místě, kde se tvoří jazyk. Žije poezií, duněním bubnů a zpěvem. Žije ve čtvrťových a trylkových notách, v kantátě, v sonetu a v blues. Je chvíli těsně před zrodem inspirace. Žije ve vzdáleném prostoru, který proniká do našeho světa. Ženy mohou žádat důkazy její existence. V zásadě se pak ale dožadují důkazu o duši. A jelikož my jsme duší, my jsme také jejím nezvratným důkazem. Jedna a každá z nás jsme nejenom svědectvím o existenci divoké ženy, ale i svědectvím o jejím postavení ve společnosti. My jsme důkazem toho nevyjádřitelného ženského tvůrčího ducha. Naše existence jde ruku v ruce s její. Důkazem jsou naše vnitřní i vnější zkušenosti s divoškou. Tisíce a miliony momentů, kdy se s ní niterně setkáváme během nočních snů a každodenních myšlenek, kdy probleskuje skrze naše touhy a inspirace, jsou toho potvrzením. Skutečnost, že v její nepřítomnosti nám něco chybí, že máme přání a touhy, když jsme od ní odloučené – to jsou všechno důkazy toho, že kráčela kolem…3 Získala jsem doktorát z etnoklinické psychologie, která spojuje studium klinické psychologie s etnologií. Etnologie se zabývá především psychologií skupin, obzvláště kmenů. Po skončení postgraduálního studia jsem aprobovala z jungiánské analytické psychologie. Stejně tak inspirativní pro psychoanalytickou práci s pacienty jsou mé zkušenosti cantadory/mesemondó, básnířky a umělkyně. Někdy mě lidé žádají, abych jim řekla, co ve své poradně dělám pro to, abych ženám pomohla navrátit se k jejich divoké povaze. 20

Úvod

Zásadní důraz kladu na klinickou a vývojovou psychologii a k léčení používám ten nejjednodušší a nejpřístupnější prostředek – příběhy. Sledujeme materiál, který poskytují sny pacientky, jež obsahují obvykle množství zápletek a příběhů. Příběhem jsou i fyzické pocity a tělesné vzpomínky analyzované osoby, které mohou být čteny a přiváděny k vědomí. Navíc používám formu silného interaktivního tranzu, jenž má nejblíže k Jungově aktivní představivosti – což je také zásobárnou příběhů, které dále objasňují psychickou pouť pacientky. Speciﬁckými otázkami a zkoumáním pohádek, lidových příběhů, legend a mýtů vyvoláváme divoké já. Časem tak většinu objevíme vůdčí mýtus nebo pohádku, které obsahují veškeré rady potřebné pro současný vývoj psychiky ženy. Tyto příběhy obsahují dramata ženské duše. Je to jako hra na jevišti s nápovědou, pokyny a charakterizací. Důležitou součástí mojí práce je umění navodit. Snažím se posílit své klientky tím, že je učím starodávné ruční práce… mezi nimi i symbolickému umění vyrábění talismanů, las ofrendas a retablos (cokoli od opentleného klacíku až po náročné sošky). Umění je důležité, neboť připomíná různá duševní údobí nebo nějakou zvláštní či tragickou událost na duševní cestě. Umění není individuální záležitost, není pouhou známkou něčího vlastního pochopení. Je také mapou pro ty, kteří přijdou po nás. Jistě si dokážete představit, že práce s každou osobou se nanejvýš odlišuje, neboť je pravda, že každý člověk je svého druhu unikát. Avšak jsou jisté faktory, které při mé práci zůstávají neměnné, neboť jsou základem pro veškerou lidskou práci v jakékoli době, pro mou i pro vaši. Umění otázek, umění příběhů, umění ruční práce – to vše jsou činnosti, které něco vytvářejí, a to něco je duše. Kdykoli dáme duši potravu, podpoříme její růst. Příběhy, které zde uvádím pro objasnění vztahu k divoké ženě, k instinktivní ženské duši, jsou v některých případech originální, jiné jsou založené na těch, které mi byly předány mými tias y tios, abuelitas y abuelos, omash a opash – předky mých rodin – a jak daleko sahá moje paměť, jejich ústní tradice zůstaly nezlomeny. Několik z nich tvoří psaná dokumentace z mé vlastní zkušenosti z lékařské praxe, některé patří dávné minulosti, všechny však jdou od srdce. Předkládám je ve všech detailech a archetypální neporu21

Ženy, které běhaly s vlky

šenosti. Se svolením a požehnáním tří žijících generací rodinných léčitelů-vypravěčů, kteří přikládají příběhům hojivý význam, vynáším tyto zkazky na světlo.4 Navíc jsou zde uvedeny některé z otázek, které pokládám pacientkám, abych jim pomohla obnovit vědomý vztah k divokému já. Některá z umění zde také dopodrobna rozvádím, a to zkušenostmi a dovednostmi hry, které ženám napomáhají udržet si tvůrčího ducha ve vědomé paměti. To vše pomáhá k opětovnému objevení nespoutané přirozenosti. Jistě poznáte, že tyto prostředky jsou skutečnou cestou, jak pofoukat staré jizvy, zhojit staré rány a obnovit staré dovednosti, které činí duši vskutku viditelnou. Příběhy jsou lékem. Od chvíle, kdy jsem vyslechla první, mě zcela uchvátily. Mají nesmírnou moc; nevyžadují od nás, že musíme něčím být, něco dělat, nějak se chovat – prostě pouze nasloucháme. Příběhy obsahují léčebné prostředky pro uzdravení či znovunabytí jakékoli ztracené psychické síly. Příběhy vyvolávají vzrušení, smutek, otázky, toužení a porozumění, které spontánně vynášejí archetyp, v tomto případě divokou ženu, zpět na povrch. Každý příběh je obohacen poučením, které nás provází těžkostmi života. Příběhy nám umožňují pochopit potřebu a cestu k vyzdvižení skrytého archetypu. Povídky na následujících stránkách patří, mezi stovkami jiných, k těm, které jsem studovala po desetiletí, a věřím, že právě tyto příběhy nejvýstižněji vyjadřují dar archetypu divoké ženy. Různé společenské a kulturní nánosy podstatu příběhu často narušují. Například v případě bratří Grimmů (jakož i dalších sběratelů pohádek v několika minulých stoletích) mám silné podezření, že informátoři (vypravěči zkazek) té doby občas příběhy pročistili s ohledem na zbožné bratry. A tak byly staré pohanské symboly postupem doby překryty křesťanskými, takže stará babka kořenářka se stala zlou čarodějnicí, duch se proměnil v anděla, iniciační závoj či čapka se změnily v kapesník nebo dítě jménem Krásné (obvyklé jméno pro dítě narozené během oslav slunovratu) bylo přejmenováno na Schmerzenreich – Zarmoucené. Sexuální prvky byly vypuštěny. Stvoření a zvířata, která pomáhala lidem, byla proměněna v démony a strašidla. Tak došlo k tomu, že mnoho pro ženy poučných zkazek o sexu, 22

Úvod

lásce, penězích, manželství, porodu, smrti a přeměně bylo ztraceno. Tak byly také překryty mnohé pohádky a mýty, které objasňují dávná ženská tajemství. Většina starých sbírek pohádek a mýtů, které se dochovaly dodnes, byla radikálně zbavena všeho nečistého, sexuálního, zvráceného (ve formě varování), předkřesťanského, ženského, všeho, co se týkalo pohanských bohyní a zasvěcení – veškerých léků na různá psychologická postižení duše a návodů na duševní procitnutí. Nejsou však ztraceny navždy. Jako dítě jsem byla obdarována mnoha nepřikrášlenými a neporušenými verzemi příběhů, z nichž některé v této knize uvádím. Ale i útržky příběhů, které se dodnes dochovaly, mohou nastínit celý příběh. Zabývala jsem se, jak to humorně nazývám, pitváním pohádek a paleomytologií, přestože rekonstrukce a nalezení ústřední pointy příběhu je zdlouhavým a spletitým kontemplativním úsilím. Pro účinnost tohoto procesu používám různé formy kritického náhledu a objasňování či srovnávání opakujících se motivů, přičemž beru v úvahu antropologické a historické dedukce a jak novější, tak staré podoby příběhu. Je to metoda částečné rekonstrukce ze starodávných, archetypálních vzorů, s nimiž jsem se setkala při studiu analytické psychologie a psychologie archetypů, která uchovává a zkoumá veškeré náměty a zápletky pohádek, legend a mýtů za tím účelem, aby bylo možné pochopit instinktivní život člověka. Pomáhám si vzory, které leží ve světech představ, v symbolech kolektivního nevědomí, a těmi, které lze koncipovat prostřednictvím snů a změněných stavů vědomí. Konečného tvaru lze často dosáhnout porovnáním hlavní osnovy s archeologickými nálezy z pradávných matriarchálních kultur, například porovnáním s rituálními hrnčířskými výrobky, maskami a ﬁgurkami. Jednoduše řečeno, nad stylem pohádky trávím spoustu času prohledáváním popela. Archetypální vzory jsem studovala nějakých dvacet pět let, mýty, pohádky a folklor svých rodinných tradic dvakrát tak dlouho. Jsem do hloubky obeznámena s tím, co tvoří kostru příběhu, a bez obtíží poznám, kdy a kde kosti příběhu chybějí. V průběhu staletí různé dobyvatelské nájezdy národů a klidné i násilné náboženské konverze způsobily, že původní jádro starých příběhů bylo změněno nebo přetvořeno. Máme však i dobré zprávy. Přes veškeré strukturální změny exis23

Ženy, které běhaly s vlky

tujících verzí zkazek z nich obvykle stále ještě vyzařuje silná pointa. A s její pomocí můžeme rekonstruovat. Z podoby a tvaru kousků a částí můžeme celkem přesně určit, co se z příběhu vytratilo, a tyto chybějící části přesně nahradit – často se tak odhalí úžasné podklady, které léčí lítost žen nad tím, že bylo zničeno tolik vzácných starých tajemství. Není tomu však docela tak. Tajemství nelze zničit. Jediné, co potřebujeme, jediné, co vůbec kdy budeme potřebovat, je tichý šepot z kostí příběhu, který je možno opět sestavit. Sbírání příběhů je nepřetržité paleontologické úsilí. Čím víc kostí z příběhu je nalezeno, tím je pravděpodobnější, že celá kostra nabude celistvého tvaru. Čím je příběh úplnější, tím víc zákrutů a zákoutí duše nám osvětluje a tím větší je šance, že pochopíme a obrodíme vlastní duševní činnost. Čím víc se svou duší zabýváme, tím větší je pravděpodobnost, že divoška vyjde na povrch. Jako dítě jsem měla štěstí, že jsem byla obklopena lidmi z Mexika a mnoha evropských zemí bohatých na tradice. Mnoho členů mé rodiny, spousta mých sousedů a přátel patřilo mezi první americké osadníky nebo pocházeli z Maďarska, Německa, Rumunska, Bulharska, Srbska, Chorvatska a jiných republik tehdejší Jugoslávie, Polska, Československa, Ruska, Litvy, stejně jako z Jalisca, Michoacánu, Juárezu a dalších aldeas fronterizas – vesnic na hranicích Mexika, Texasu a Arizony. Oni, stejně jako mnoho dalších – američtí rodáci, lidé z Apalačských hor, přistěhovalci z Asie a mnoho afroamerických rodin z jihu – přišli pracovat na farmy, do železáren, pivovarů a domácnosti. Většinou nebyli vzdělaní v akademickém slova smyslu, přesto byli nesmírně moudří. Byli nositeli cenné a téměř čisté ústní tradice. Mnoho členů mé rodiny a blízkých sousedů přežilo nucené pracovní tábory, vystěhovalecké tábory, deportační a koncentrační tábory, kde vypravěči častokrát na vlastní kůži zažívali hrůzostrašnou verzi Šeherezády. Mnozí přišli o své rodinné pozemky, žili ve vystěhovaleckých žalářích, proti své vůli byli vystěhováni. Od těchto venkovských vypravěčů jsem poprvé vyslechla příběhy, v nichž se život mohl kdykoli obrátit ve smrt a smrt v život. Jejich podání bývalo naplněno takovou bohatostí utrpení a nadějí, že když jsem později začala číst pohádky, vyznívaly podivně škrobeně, nevýrazně a mělce. V dospělosti jsem se přestěhovala na západ, směrem ke konti24

Úvod

nentálnímu pomezí, kde jsem žila uprostřed láskyplných Židů, Irů, Řeků, Italů, Afroameričanů a Němců, kteří se stali mými spřízněnými dušemi a přáteli. Bylo pro mě požehnáním poznat některé z mála starých latinskoamerických komunit v jihozápadní Americe. Také jsem měla štěstí, že jsem mohla určitý čas trávit mezi domorodými Američany a příbuznými Inuitů na severu, ale i mezi lidmi z puebel a z plání na západě a mezi příslušníky různých indiánských kmenů (např. kmene Nahuů, Lakandonů, Seriů, Chivarů a různých kmenů mayských) žijících ve Střední a Jižní Americe. Vyměňovali jsme si příběhy u kuchyňských stolů i pod keři vinné révy a v chlévech – při přípravě tortill, při pozorování života v přírodě i při vyšívání náročných vzorů na nejrůznějších látkách. Celá šťastná jsem se dělila o poslední misku chilli, zpívala s ženami tradicionály pro vzkříšení mrtvých a spala pod hvězdami v domě bez střechy. Usedala jsem k ohni nebo k večeři v „malé Itálii“, v Hill Country, Los Barrios a mnoha dalších etnických komunitách na Středozápadě a na západě Spojených států, naposledy jsem si vyměňovala příběhy o sparats – zlých duchách – s vypravěčem na Bahamách. Vůbec největším štěstím bylo, že kamkoli jsem přišla, děti, matky, muži v nejlepších letech, staří hlupáci a stařeny – umělci duše – vylézali z lesů, džunglí, luk a písečných kopců, aby mě častovali svým krákáním. A já je častovala svým. Existuje mnoho způsobů, jak k příběhům přistupovat. Profesionální folklorista, jungiánský nebo freudovský analytik či jakýkoli jiný analytik, etnolog, antropolog, teolog, archeolog – každý z nich má odlišnou metodu, pokud jde o sbírání příběhů, stejně jako o způsob jejich výkladu. Studiem analytické a archetypální psychologie jsem si vypracovala vlastní způsob práce s příběhy. Během studia psychoanalýzy jsem víc než půl desetiletí studovala podrobnosti o leitmotivech, symboliku archetypů, světovou mytologii, starověkou i moderní ikonologii, etnologii, světová náboženství a výklad pohádek. K příběhům jsem se však dostala instinktivně, jako cantadora, vypravěčka a sběratelka starých příběhů. Pocházím z dlouhé linie vypravěčů: mesemondók – což jsou maďarské stařeny, kterým příběhy lehce plynou ze rtů, když sedí na svých dřevěných židlích, se zápis25

Ženy, které běhaly s vlky

níky v klíně, s koleny od sebe, zatímco jejich sukně se dotýkají podlahy, nebo když vyprávějí při zabíjení kuřat; a cuentistas – což jsou zas stařeny s mohutnými ňadry a širokými boky vykřikující příběhy v rančerském stylu. Vyprávějí své příběhy prostým hlasem žen žijících krví a dětmi, chlebem a kostmi. Pro ně je příběh lékem, který posiluje a narovnává jednotlivce a společnost. Ti, kteří na sebe vzali odpovědnost tohoto řemesla a jsou mu oddáni tělem i duší, jsou přímými nástupci velkého, starobylého společenství světců, trubadúrů, poetů, griots, cantadoras, kostelních pěvců, toulavých básníků, lenivých trampů, vandráků, čarodějů a bláznů. Jednou jsem měla sen, že vyprávím příběh a přitom cítím, že mě někdo hladí na chodidle, aby mě povzbudil. Pohlédla jsem dolů a vidím, že stojím na ramenou staré ženy, která mne drží kolem kotníků a usmívá se na mne. Řekla jsem jí: „Ne, ne, pojď a vlez si na moje ramena, jsi stará a já jsem mladá.“ „Ne, ne,“ trvala na svém, „takhle to má být.“ Pak jsem si všimla, že stojí na ramenou ženy mnohem starší, než je ona, a ta zase na ramenou ženy ještě starší a ta na ramenou ženy v hávu, která stojí na ramenou další ženy, atd… Věřila jsem staré ženě ze snu, že to tak má být. Potřebu vyprávět příběhy jsem zdědila od lidí, kteří žili přede mnou. Ze své zkušenosti vím, že počáteční moment pro příběh čerpá svou sílu z obrovského pilíře lidstva, kdy lidé jsou spojeni jeden s druhým v čase a prostoru, pečlivě oděni do hadrů, rób či nahoty své doby a až po okraj naplněni stále pulzujícím životem. Pokud existuje jediný zdroj pro příběh, je jím tento dlouhý řetězec lidí. Příběh je mnohem starší než umění a věda o psychologii a bude ve srovnání vždy starší, bez ohledu na to, kolik času uplyne. Jeden z nejstarších způsobů vyprávění, který mě dočista fascinuje, je stav tranzu, ve kterém vypravěč vyciťuje publikum – bez ohledu na množství – a pak vstupuje do světa mezi světy, kde se příběh váže na vypravěče, jehož prostřednictvím je vyprávěn. Takový vypravěč se dovolává el duende5, větru, který přivane duši do tváří posluchačů. Osoba v tranzu se učí skrze meditativní působení příběhu psychicky rozdvojit svou pozornost, což znamená, že dokáže odstranit určité psychické zábrany a vědomí vlastního ega, aby nechala promluvit hlas, který je starší než samy skály. Když se 26

Úvod

tak stane, příběh může nabrat jakýkoli směr, může být otočen naruby, naplněn ovesnou kaší a odhozen pro hodokvas žebrákům, může být naplněn zlatem k uchvácení nebo štvát posluchače do jiného světa. Vypravěč nikdy neví, jak to všechno nakonec dopadne, a to je přinejmenším polovina svěžího kouzla příběhu. Toto je kniha vyprávění o poutích prapůvodní divošky. Odporovalo by jejímu duchu pokusit se ji znázornit, nakreslit čtverečky kolem jejího psychického života a tím ji vymezit. Poznat divošku je nepřetržitým celoživotním procesem, a proto je to práce, která nemá konce, je to práce na celý život. Zde tedy předkládám některé příběhy, které mohou posloužit jako vitaminy pro duši; jsou to pozorování, fragmenty staré mapy, malé kousíčky smůly k přilepení ptačích peříček ke stromu pro vyznačení cesty, houštiny, které nás provázejí na pouti zpět do el mundo subterráneo, tedy do podzemního světa, domova duše. Příběhy uvádějí do pohybu vnitřní život, což je obzvlášť důležité v případě, kdy je tento život rozštěpený nebo zahnaný do kouta. Příběh promaže zvedáky a kladky, rozproudí adrenalin, ukáže nám cestu ven, dolů nebo nahoru a pro naše problémy nám vyřízne pěkně široké dveře ve zdech, otvory, které nás povedou do země snů, tedy k lásce a poznání, jež nás povedou zpět k našemu skutečnému životu znalé, divoké ženy. Příběhy jako je ten o Modrovousovi nám podávají zprávu o tom, co si počít s ženským zraněním, které nechce přestat krvácet. Příběhy jako ten o ženě-kostře demonstrují mystickou sílu vztahu a ukazují, jak může být umrtvený cit opět navrácen k životu a hluboké lásce. Dary staré matky smrti lze nalézt v postavě baby jagy, staré divoké čarodějnice. Panenka v příběhu o moudré Vasilise, která ukazuje cestu tehdy, kdy se vše již zdá ztraceno, vyzdvihuje na povrch jedno ze ztracených ženských instinktivních umění. Příběh o vlčí ženě poučuje o transformační funkci duše. Příběh o bezruké panně odhaluje ztracené fáze starých iniciačních rituálů divoké ženy v dávnověku, a jako takový nabízí neomezenou a celoživotní pomoc pro všechny roky ženského života. Právě naše letmá setkání s divoškou nás pohánějí k tomu, aby se konverzace neomezovala pouze na lidské bytosti, abychom své nejladnější pohyby nevěnovaly pouze tanečnímu parketu, aby naše uši nenaslouchaly pouze hudbě, kterou hrají lidmi zhotovené hudební 27

Ženy, které běhaly s vlky

nástroje, aby nás o kráse nepoučoval pouze náš zrak, aby naše oči nepozorovaly pouze naučenou krásu, aby na pocity nereagovala jen naše těla, aby nevnímala jen schválené pocity a aby naše mysl nebyla omezena pouze na věci všemi již odsouhlasené. Všechny tyto příběhy představují nůž vnitřního vidění, plamen vášnivého života, dech potřebný k tomu, aby bylo možné vyslovit to, co už známe. Představují odvahu podívat se pravdě do očí a vůni divoké duše. Je to kniha ženských příběhů, které tvoří milníky na cestě. Přečtěte si je a zamyslete se nad nimi, a snad vám pomohou najít přirozenou svobodu a pečovat o sebe samé, zvířata, zemi, děti, sestry, milence a muže. Musím říci hned na začátku, že dveří do světa divokého já je málo a jsou drahocenné. Pokud máte hlubokou jizvu, právě ona se může stát dveřmi – znáte-li starý, prastarý příběh, bude tou branou on. Milujete-li oblohu, přírodu a vodu natolik, že jen taktak unesete svou lásku, je tato láska branou. Toužíte-li po hlubším, plnějším a zdravějším životě, brána je otevřená. Materiál pro tuto knihu byl vybrán, aby vás podnítil. Práce je nabízena jako podpora pro ty ženy, které jsou již na cestě, včetně těch, které buď těžce pracují na vnitřních překážkách, nebo se namáhají pro svět. Musíme se snažit, abychom dovolily své duši růst přirozeným způsobem, do přirozených hloubek. Divoká přirozenost nevyžaduje od ženy určitou barvu pleti, určité vzdělání, životní styl nebo společenské postavení… Nedaří se jí v atmosféře vynucené politické správnosti a nerada je tlačena do starých, vyčpělých paradigmat. Vzkvétá při neotřelém pohledu a vlastní integritou. Vzkvétá svou vlastní přirozeností. Ať jste introvertní, nebo extrovertní, žena, která má ráda ženy, nebo žena, která miluje muže, žena, která miluje Boha, nebo to vše dohromady, máte-li srdce prosté, nebo ambice amazonky, snažíte-li se dosáhnout nejvyšších cílů, nebo vám stačí přežít do zítřka, máte-li jiskru, nebo jste vyhaslá, mírná, nebo divoká – divoška patří k vám. Divoška přináleží všem ženám. Touží-li ženy divošku nalézt, je nezbytné, aby se vrátily ke svému instinktivnímu životu, ke svým hlubinným vědomostem.6 A tak pusťme se do toho a samy si znovu připomeňme duši divoké ženy. Ať nám opět oživí kosti masem. Odhoďme všechny falešné pláště, které jsme dostaly. Oblečme pravý kabát mocného instinktu a vědění. Vstupme na duševní území, která nám kdysi patřila. Sejmě28

Úvod

me obvazy, lék je připraven. Divoké ženy, vyjící, smějící se, hlasitě zpívající o tom, kdo nás tolik miluje, vraťme se k instinktům… Věc je prostá. Bez nás divoška umírá. Bez divošky umíráme my. Para vida, za opravdový život – obě musí žít.

KAPITOLA 1

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

La loba – vlčí žena Musím vám prozradit, že nejsem jednou z osvícených, která by vyšla do pouště a vrátila se obtěžkána moudrostí. Seděla jsem u mnoha ohňů a kladla pasti kolem každého místa, kde jsem se rozhodla přespat. Ale častěji než moudrosti dostalo se mi nedelikátních příhod Giardiasis, E. coli1 a úplavice. Takový je osud mystika ze středních vrstev s „delikátními vnitřnostmi“. Myšlenky a moudra, které mě napadly na cestách do podivných míst a k neobvyklým lidem, jsem se naučila chránit, protože někdy má Kronos stále ještě sklon jíst své děti předtím, než se dokážou projevit. Chce-li žena podpořit přátelský vztah s instinktivní povahou, velice pomáhá, představí-li si, že se nachází uprostřed příběhů, místo aby je chápala ve smyslu, že se odehrávají mimo ni. Do příběhu vstoupíme branou vnitřního naslouchání. Mluvený příběh se dotýká sluchového nervu, který prochází po obvodu lebky do základny mozku přímo pod Varolovým mostem. Tam jsou sluchové impulzy přenášeny nahoru do vědomí nebo, jak se jinak říká, do duše… – záleží na přístupu toho, kdo naslouchá. Odborníci na pitvu v dávných dobách říkali, že sluchový nerv 30

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

je rozdělen do tří nebo víc drah skrytých hluboko v mozku. Z toho důvodu se domnívali, že ucho slouží k tomu, aby slyšelo ve třech různých rovinách. První z nich zaznamenávala běžné rozhovory. Druhá zachycovala výuku a umění. Třetí rovina existovala proto, aby sama duše mohla slyšet rady a získávat vědění, zatímco pobývá zde na zemi. Naslouchejte tedy duchovním sluchem, neboť to je posláním příběhu. Kost po kosti, vlas po vlasu, divoška se navrací. Vrací se prostřednictvím nočních snů: událostí napůl pochopených a napůl se pochopení vzpírajících. Vrací se zpět příběhem. Stěhování napříč Spojenými státy pro mě započalo v 60. letech, kdy jsem hledala místo, kde bych se usadila, místo, které by bylo hustě porostlé stromy, vonělo by vodou a jež by obývali tvorové, které mám ráda: medvědi, lišky, hadi, orlové a vlci. V horní části oblasti Velkých jezer byli vlci systematicky hubeni; kamkoli jsem přišla, všude se tím či oním způsobem lovili vlci. Přestože mnozí je považovali za nebezpečné, vždy jsem se cítila mnohem bezpečnější, pokud byli vlci v lesích. V těch dobách nebylo problém na západě ani na severu kempovat a naslouchat horám a lesům, jak za noci zpívají a zpívají. Ovšem i tam doba pušek s optickými zaměřovadly a světelnými hledáčky, namontovanými na džípy, způsobila, že se začal zemí plížit čas ticha. Rocky Mountains byly brzy od vlků téměř vyčištěny. Tak jsem se dostala až k velké poušti, která se z poloviny rozkládá v Mexiku a z poloviny ve Spojených státech. Čím víc jsem pronikala na jih, tím víc příběhů o vlcích jsem vyslechla. Říká se, že v poušti je místo, kde se čas od času duch ženy setkává s duchem vlka. Když jsem na hranicích Texasu slyšela příběh o ženě, která byla vlkem i ženou, cítila jsem, že jsem něčemu na stopě. Pak jsem objevila dávný aztécký příběh o opuštěných dvojčatech, která kojila vlčice až do té doby, než se mohla starat sama o sebe.2 A nakonec jsem od španělských farmářů a lidí z puebel na jihozápadě vyslechla příběhy o kostlivcích, kteří přivádějí mrtvé zpět k životu: říkalo se o nich, že oživují lidi i zvířata. Poté jsem na jedné své etnograﬁcké výpravě potkala ženu-kostru a od té doby už nej31

Ženy, které běhaly s vlky

sem, kým jsem bývala. Příběhy o lidech-kostlivcích jsem v různých podobách na svých cestách slýchala všude. La loba je jedním z nich.

La loba

a skrytém místě, o kterém každý ve své duši ví, ale jež málokdo kdy spatřil, žije stará žena. Tak, jako je tomu ve východoevropských pohádkách, zdá se, že čeká na zbloudilce a tuláky, kdy k ní najdou cestu. Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je to stará sova i smíšek; většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským. Povídá se, že žije v rozpadajících se granitových kopcích na území indiánů kmene Tarahumara. Říká se také, že je pohřbena u Phoenixu poblíž vřídel. Je prý ji možné spatřit, jak cestuje na jih do Monte Albanu3 ve vyhořelém autě s prostřeleným zadním sklem. Někdy stojí u dálnice blízko El Pasa nebo se s brokovnicí veze v náklaďáku do Morelia a Mexika, možná také kráčí na trh nad Oaxacou s podivnou otepí klestí na zádech. Říká se jí mnoha jmény: la huesera – kostra, la trapera – vetešnice, la loba – vlčí žena. Jedinou prací vlčí ženy je sbírat kosti. Je známo, že sbírá a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je naplněna kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci. Potuluje se a pročesává montanas (hory) a arroyos (vyschlá koryta řek) a hledá kosti vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na svém místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, kterou píseň bude zpívat. Jakmile přijde na tu pravou, postaví se nad criaturou, pozvedne nad ní ruce a začne zpívat. Tehdy se na vlčích žebrech a kostech běhů začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. La loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále víc oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný. La loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La loba zpívá tak mocně, až se chvěje poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů. 32

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

A potom, jak vlk běží, se najednou promění ve smějící se ženu, běžící směrem k horizontu. Říká se, že až se budeš toulat pouští a západ slunce se přiblíží a budeš tak trochu ztracená a určitě unavená, pak máš štěstí, protože se možná zalíbíš vlčí ženě, která ti ukáže něco z duše.

Všichni začínáme svůj život jako raneček kostí ztracených někde v poušti, jako rozebraná kostra ležící pod pískem. Naší prací je objevit všechny její části. Je to zdlouhavý proces, který je nejlepší provádět tehdy, když stíny jsou tak akorát, protože je to vskutku pracné hledání. La loba naznačuje, po čem se máme dívat – po nezničitelné životní síle, kostech. Cuento milagro – zázračný příběh – nám ukazuje, co působí přímo na duši. Je to oživený příběh o podsvětním spojení s divoškou. Slibuje nám, že pokud budeme zpívat správnou píseň, můžeme povolat psychické pozůstatky divoké duše a opět ji vyzpívat do vitální formy. La loba zpívá nad sesbíranými kostmi. Zpívat znamená používat hlas duše. Znamená to dechem říci pravdu o své síle a potřebě, vdechnout duši tomu, co je nemocné nebo co potřebuje obnovit. Toho se dosáhne sestupováním do nejhlubší fáze velké lásky a citu, dokud touha po vztahu s divokým já nepřekypí a v takovém stavu mysli se nevyslovíme duší. Tomu se říká zpěv nad kostmi. Nesmíme se snažit získat tento velký cit lásky od milence, neboť toto těžké úsilí nalézání a zpívání oslavné písně je práce samotářská, práce konaná v poušti duše. Zamysleme se nad vlčí ženou. V symbolickém lexikonu duše je symbol stařeny jedním z nejrozšířenějších archetypálních zosobnění na světě. Dalšími jsou velká matka a otec, Boží dítě, podvodník, čaroděj a čarodějnice, panna a jinoch, hrdinka a bojovník a blázen. Přesto je tato žena podstatou i svým vlivem velice odlišná, jelikož je vyživujícím kořenem celého instinktivního systému. Na jihozápadě je známa také jako la que sabe – „ta, která ví“. Poprvé jsem se o ní doslechla, když jsem žila v horách Sangre de Cristo v Novém Mexiku na úpatí Lobo Peaku. Stará čarodějka z Ran33

Ženy, které běhaly s vlky

chos mi řekla, že la que sabe ví všechno o ženách a že stvořila ženy z vrásky na chodidle své božské nohy. Proto jsou ženy vědoucí bytosti; v podstatě jsou stvořeny z kůže na chodidle, která cítí všechno. Pravda je, že kůže na chodidle je velice citlivá. Jedna primitivní žena z kmene Kiché mi kdysi pověděla, že své první boty obula, teprve když jí bylo dvacet let, a stále si ještě nezvykla chodit con los ojos vendados – se zaslepenýma nohama. Divoška přebývající v poušti, po staletí křižující různými národy, byla nazývána mnoha jmény. Matka dnů je matka-stvořitel-Bůh všeho živého a všeho stvořeného, včetně nebes a země. Matka Nyx vládne nad všemi věcmi bahna a temnot. Durga ovládá mraky, větry a lidské myšlenky, z nichž povstává veškerá realita. Coatlicue dává zrod dítěti vesmíru, které je neposlušné a těžce ovladatelné, ale zrovna jako vlčí matka i ona kousne své dítě do ucha, aby jej zkrotila. Hekate, stará jasnovidka, zná své lidi a rozprostírá kolem sebe vůni prstě a Božího dechu. Divošek je mnohem, mnohem víc. Jsou zosobněním všeho, co žije skryto pod kopcem, co žije daleko v poušti, v hlubinách. Ať se již tato divoška skrývá za jakýmkoli jménem, síla jí zosobněná zná individuální i dávnou minulost, protože tato divoká žena přežívá generaci po generaci a je starší než čas. Je archivářkou ženského účelu a smyslu. Uchovává tradici ženství. Svými vousky cítí budoucnost; má mléčné oko stařeny a vidí daleko; pohybuje se simultánně v čase dopředu i dozadu a vyrovnává jednu stranu tím, že tančí s druhou. Stařena la loba – „ta, která ví“ – je uvnitř nás. Nejlépe se jí daří v nejhlubší části duše, v dávném a životodárném divokém já. Podle příběhů je jí domovem místo v čase, kde se setkává duch ženy a duch vlka – místo, kde se mísí mysl s instinkty, kde hlubinný život ženy vyživuje její život světský. Je to bod, kde se políbí já s ty, místo, kde ženy tančí s vlky. Tato stará žena stojí mezi světem skutečnosti a mýtů. Je kloubem, který těmito dvěma světy otáčí. Území mezi dvěma světy je tím nevyjádřitelným místem, které poznáme hned, jakmile se s ním jednou seznámíme, ale jehož nuance změní tvar, pokud se je někdo pokusí zachytit a nebude to prostřednictvím poezie, hudby, tance nebo příběhu. Existuje názor, že v tomto tajemném psychickém území je zako34

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

řeněn náš imunitní systém, stejně jako mystické a archetypální představy a naléhání (včetně naší touhy po Bohu), toužení po tajemném a všechny posvátné i světské instinkty. Někdo by řekl, že se zde nacházejí také záznamy lidstva, zřídlo světla, kotouč tmy. Není to prázdnota, ale spíše místo „mlhavých bytostí“, kde věci jsou, ale ještě nejsou, kde stíny mají obsah, ale tento obsah je průsvitný. Jedna věc o tomto území je jistá: je prastaré…, starší než oceány. Stejně jako u vlčí ženy se v jeho případě nedá mluvit o věku a čase – je bezvěké. Prapůvodní divoška tuto vrstvu zásobuje. Přestože v našich snech a tvůrčích zkušenostech může mít tato žena mnoho převleků, není z vrstvy matky ani panny a není ani vnitřním dítětem. Není královna, amazonka, milenka ani jasnovidka. Je právě jenom to, co je. Nazývejme ji la que sabe – „ta, která ví“ –, nazývejme ji divoška nebo la loba, říkejme jí tím či oním jménem, novějším nebo dávným, zůstane tím, čím je. Divoška jako archetyp je nenapodobitelná a nepopsatelná síla, která přináší lidstvu spoustu nápadů a představ. Prapůvodní typ je všude, a přesto jej běžným způsobem nelze spatřit. Co z něj lze spatřit ve tmě, nemusí být nezbytně spatřeno též za denního světla. Trvalé důkazy o archetypu nalezneme v představách a symbolech odhalených v povídkách, literatuře, poezii, malířství a náboženství. Zdálo by se, že jeho zář, hlas a vůně jsou určeny k tomu, aby nás pozvedly od rozjímání nad hovínkem na ocásku k občasnému cestování ve společnosti hvězd. Jak píše básník Tony Moffeit4, vlčí žena ztělesňuje fyzično a imunitní systém se zdá být posilován či oslabován vědomou myšlenkou. U vlčí ženy se duchové zjevují jako postavy a la voz mitológica – mytický hlas hluboké duše – hovoří jako básník a věštec. Věci duševní hodnoty, dávno mrtvé, mohou být opět oživeny. Stejně tak základní materiál všech příběhů, které kdy na světě existovaly, začíná zkušeností jedince zde v tomto nevyjádřitelném duševním území a jeho snahou je vyjádřit to, co se tam událo. Existují různé názvy pro tento prostor mezi světy. Jung ho nazýval různě – kolektivním nevědomím, objektivní duší a psychoidním nevědomím, které se vztahuje k ještě nepopsatelnější rovině výše zmíněného. Psychoidní nevědomí považoval za prostor, kde se střetávají biologické a psychologické světy, kde se biologie a psychologie navzájem mísí a mohou ovlivnit jedna druhou. Kam až 35

Ženy, které běhaly s vlky

lidská paměť sahá, toto místo – nazývejme ho třeba domov „mlhavých bytostí“ či puklina mezi světy – je místem, kde dochází k zázrakům, kde se vyjevují představy, kde jsme nenadále inspirováni a kde se hojí rány. Přestože tato oblast předává velké duševní bohatství, musí se k ní přistupovat připraveně, neboť člověk by mohl být v pokušení se v ní – u vytržení nad tím, kde se ocitl – radostně utopit. Existující realita se ve srovnání s tím může zdát mnohem méně vzrušující. V tomto smyslu se tyto hlubší vrstvy duše mohou stát sladkou pastí, z níž se lidé vracejí nevyrovnaní, s pochybnými nápady a vzdušnými představami. A tak by tomu nemělo být. Předpokládá se, že člověk se vrátí úplně očištěn, vykoupán v oživujících a inspirujících pramenech, poznamenán vůní zasvěcených. Každá žena může nalézt přístup k río abajo río – řece proudící pod řekou. Dostane se k ní skrze hlubokou meditaci, tanec, psaní, malování, přes modlitby, zpěv, bubnování, aktivní představivost nebo jakoukoli jinou činnost, která vyžaduje intenzivní stav změněného vědomí. Žena do tohoto „světa mezi světy“ dorazí skrze touhu a hledání čehosi, co může zahlédnout pouze koutkem oka. Dospěje tam hluboce tvůrčím jednáním, záměrnou osamělostí nebo za pomoci jakékoli umělecké činnosti. A i přes všechny tyto dobře vypracované praktiky mnohé z toho, co se v tomto nevýslovném světě odehrává, pro nás zůstává navždy tajemstvím, jelikož se to vzpírá veškerým fyzikálním a racionálním zákonům, jak je známe. Obezřetnost, se kterou se musí do tohoto psychického stavu vstupovat, je popsána v krátkém, ale působivém příběhu o čtyřech rabínech, kteří toužili spatřit nejposvátnější Ezechielovo kolo.

Čtyři rabíni

edné noci čtyři rabíny navštívil anděl, vzbudil je a přenesl k sedmé bráně sedmerých nebes. Tam spatřili posvátné Ezechielovo kolo. Někde při sestupu z pardes – ráje – zpět na zem jeden z rabínů po zhlédnutí takové nádhery ztratil hlavu a bloudil nicotně až do konce života. Druhý rabín, který byl velice cynický, prohlásil: „Ale, 36

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

jenom jsem měl sen o Ezechielově kole, to je všechno. Vlastně se vůbec nic nestalo.“ Třetí rabín vyprávěl a vyprávěl o tom, co viděl, až tím začal být úplně posedlý. Nedokázal přestat a stále poučoval, jak to všechno bylo zkonstruováno a co to vše znamenalo… a tím vlastně přišel na scestí a zradil svou víru. Čtvrtý rabín, který byl básníkem, vzal do ruky papír a píšťalu, sedl si k oknu a psal píseň za písní, oslavoval večerní barvy, svoji dceru v kolébce a všechny hvězdy na obloze. A žil svůj život lépe než kdy předtím.5

Kdo co viděl u sedmé brány sedmerých nebes, nevíme. Víme však, že kontakt se světem, kde sídlí veškerá podstata, nám dovoluje poznat něco za hranicemi obvyklého lidského vnímání, a to nás naplňuje pocitem růstu a velikosti. Když se dotkneme autentické podstaty „té, která ví“, nutí nás to reagovat a jednat z hloubi naší integrální povahy. Tento příběh nám říká, že optimálním přístupem k prožívání hlubokého nevědomí není ani přílišné, ani nedostatečné nadšení, ani příliš bázně, ani příliš cynismu, nýbrž statečnost, nikoli bezhlavost. Jung ve svém díle Transcendentní funkce6 upozorňuje, že někteří lidé ve snaze najít vlastní já přikládají zkušenosti s Bohem nebo setkání s vlastním já příliš velký význam, někteří naopak vše podceňují a jiní, kteří na to nejsou připraveni, si mohou ublížit. Přesto však někteří další najdou svou cestu k tomu, čemu Jung říká morální povinnost žít, a dokážou vyjádřit to, co se naučili při sestupu či vzestupu ke svému nespoutanému já. Tato morální povinnost, o níž hovoří, znamená žít podle svých představ, ať už je nalezneme na duševních Elysejských polích, ostrovech mrtvých, v pouštích duše vlčí ženy, ve skále v moři, na vrcholku hory, v bohatém podsvětí – kdekoli tam, kde na nás dýchne la que sabe a promění nás. Naším posláním je tento dotek dechu vyjevit světu – odhalit to, vydat to ze sebe, vyzpívat to, ve vnějším světě žít to, co jsme obdrželi náhlým poznáním z příběhu, z těla, ze snů a z poutí všeho druhu. La loba souvisí se světovými mýty, v nichž jsou mrtví přivedeni zpět k životu. V egyptské mytologii Isis vykonává tuto službu pro 37

Ženy, které běhaly s vlky

svého mrtvého bratra Osirise, který je každý večer roztrhán na kusy svým zlým bratrem Setem. Iris pracuje každou noc od soumraku do svítání, aby dala svého bratra opět dohromady, než nastane ráno, jinak nevyjde slunce. Kristus oživil Lazara, Demeter vyvolává jedenkrát ročně ze země mrtvých svou bledou dceru Persefonu. A la loba zpívá nad kostmi. Toto je meditační cvičení žen – vyvolávání vlastních mrtvých a roztrhaných aspektů, mrtvých a roztrhaných částí života. Ten, který tvoří znovu z toho, co již zemřelo, je vždy dvoustranným archetypem. Matka stvořitelka je vždy také matka smrt a naopak. Vzhledem k této dvojí povaze či zdvojené funkci máme před sebou namáhavou práci naučit se chápat, co kolem nás a v nás musí žít a co musí zemřít. Naším úkolem je porozumět načasování obého: nechat zemřít to, co má zemřít, a nechat žít to, co má žít. Pro ženy obsahuje svět río abajo río – řeky proudící pod řekou – domov ženy-kostry – přímé poznání o semínkách, kořenech a kukuřičných zrnech světa. V Mexiku se o ženách říká, že jsou nositelkami luz de la vida – světla života. Toto světlo se nenachází v ženském srdci ani v hlavě, nýbrž v en los ovarios – v jejích vaječnících, kde je uložena veškerá zásoba semínek ještě předtím, než se žena vůbec narodí. (Pro muže, kteří se zabývají hlubšími myšlenkami o plodnosti a charakteru semínka, zastupuje rodový obraz chlupatý váček: los cojones – scrotum.) To je poznání, kterého nabýváme v blízkosti divošky. Když la loba zpívá, je to zpěv poznání los ovarios, poznání z hlubiny těla, z hlubiny mysli, z hloubky duše. Symboly semene a kosti jsou velice podobné. Pokud existuje základní zásoba, podstata, originální část, pokud existuje zrnko kukuřice, pak jakákoli destrukce může být napravena, zničené se může opět vysadit, pole se nechá odpočinout, ztvrdlé semeno se namočí, aby změklo, rozevřelo se a bujelo. Mít semeno znamená mít klíč k životu. Účastnit se cyklu semínka znamená tančit s životem, tančit se smrtí, znamená to vtančit znovu do života. Divoké já žen je matkou života a smrti v její odvěké, základní formě. Jelikož se matka života pohybuje v těchto neměnných cyklech, nazývám ji matkou života-smrti-života. Pokud je něco ztraceno, je nutno obrátit se právě na ni, promluvit s ní a vyslechnout ji. Její duševní rada je někdy tvrdá nebo těžko uskutečnitelná, ale vždy je to rada transformující a obnovující. 38

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

Jestliže tedy něco postrádáme, musíme vždy za tou starou ženou, přebývající stále v zadní části pánve. Tam žije, napůl uvnitř a napůl vně tvůrčího ohně. Je to pro ženy dokonalé místo k žití, přímo u jejich plodných huevos – vajíček. Zde ty nejmenší a největší myšlenky čekají, až je naše mysl a jednání projeví. La loba je prvotní, dva miliony let stará žena. Je tou původní divoškou, která žije pod povrchem, a přesto na povrchu země. Žije v nás a s námi, jsme jí obklopeny. Pouště, lesy a půda pod našimi domy jsou staré dva miliony let. Vždy mě zaujme, jak se ženy velice rády vrtají v zemi. Na jaře sázejí cibulky. Strkají špinavé prsty do vlhké země, přesazují ostře vonící sazenice rajčat. Myslím si, že se prokopávají dolů k dva miliony let staré ženě. Hledají její prsty u nohou. Chtějí se jí obdarovat, protože s ní myslí na klid a jsou klidné. Bez ní pociťují neklid. Mnoho žen, s nimiž jsem během let pracovala, první sezení obvykle začínaly obměnou následující věty: „No, necítím se špatně, ale zároveň se necítím ani dobře.“ Myslím si, že takový stav není žádnou záhadou, je způsoben nedostatkem „kompostu“. Léčba? La loba. Najděte dva miliony let starou ženu. Ona je ošetřovatelkou toho mrtvého a umírajícího v ženě. Je cestou mezi žijícím a mrtvým. Zpívá nad kostmi chvalozpěv tvoření. Ta stará žena, divoška, je i la voz mitológica. Je mytickým hlasem, který zná minulost a naši dávnou historii, jež pro nás přechovává v příbězích. Někdy si ji představujeme jako nehmotný, ale nádherný hlas. Jako panna-čarodějka nám ukazuje, co znamená být neovadlá, a přitom scvrklá. Děti se rodí celé scvrklé od instinktů. Cítí v kostech, co je správné a co pro to udělat. Je to vrozené. Když si žena uchová dar být stará, přestože je třeba ještě v nízkém věku, bude vždy vědět, co se stane příště. Pokud tento dar ztratila, může jej za pomoci cílevědomé duševní práce znovu nabýt. La loba, stařena v poušti, sbírá kosti. V archetypální symbolice kosti zastupují nezničitelnou sílu. Nejsou vhodné k snadnému zpracování. Díky svému složení špatně hoří, je téměř nemožné je rozdrtit. V mýtech a příbězích představují nezničitelnou duši (ducha). Víme, že duše může být raněna, dokonce velmi těžce raněna, ale je zhola nemožné ji zabít. Duši můžete zdeformovat a ohnout. Můžete jí ublížit a ranit ji. 39

Ženy, které běhaly s vlky

Můžete ji poznamenat známkami onemocnění a vypálit do ní znamení strachu. Nemůže však umřít, neboť ji v podsvětí ochraňuje la loba, která kosti nejen nachází, ale také je oživuje. Kosti jsou natolik těžké, aby se jimi dalo ublížit, natolik ostré, aby prořízly maso, a když jsou staré a zbavené šlach, cinkají jako sklo. Samy o sobě jsou kosti živých živé; neustále se obnovují. Živá kost má zajímavě měkkou pokožku. Zdá se, že má určitou sílu sama se regenerovat. Jako suché se stávají domovem živých malých tvorů. Vlčí kosti v tomto příběhu představují nezničitelný aspekt divokého já, instinktivní povahu, criaturu, oddanou svobodě a neposkvrněnému, tomu, co nikdy nepřijme strnulost a požadavky mrtvé či přecivilizované společnosti. Metafory v tomto příběhu reprezentují celý proces, který má ženu přivést k jejím instinktivním smyslům. V ní je ta stařena sbírající kosti. V ní jsou ty duševní kosti divokého já. V ženách je potenciál stát se opětovně tvory, kterými kdysi byly. V nich jsou kosti, které jim dávají sílu změnit sebe a svět. V nich je dech a jejich pravdy a touhy – spojeny dohromady tvoří píseň, oslavnou píseň tvoření, kterou ženy tak touží zpívat. Neznamená to, že bychom měly chodit s vlasy padajícími do očí nebo s černými drápy místo nehtů. Ovšemže zůstaneme lidmi, ale máme v sobě animální instinktivní já. Nejde o nějakou romantickou postavu z kreslených pohádek. Toto já má opravdové zuby, zle vrčí, je ohromně šlechetné, má ojedinělý sluch, ostré drápy a velký zarostlý hrudník. Ženy-vlčice musí mít svobodu volně se pohybovat, hovořit, zlobit se a tvořit. Jejich já je neměnné, pevné, odolné, obdařené silnou intuicí. Je to já, které je znalé duševních pochodů smrti a zrození. Dnes ta stařena ve vás, la loba, sbírá kosti. Ona je to duševní já, ona je stavitelkou domova pro duši. Ella lo hace a mano – tvoří a přetváří duši ručně. Co vytváří pro vás? I v těch nejlepších světech potřebuje duše čas od času obnovit. Zrovna jako nepálené cihly na domech zde na jihozápadě: trochu sloupané, trochu odrolené, trochu omleté vodou. Vždy se najde stará baculatá žena s bačkorami na nohou, která plácá směs z bláta na zdi z nepálených cihel. Míchá slámu, vodu a hlínu a tuto kaši nanáší zpět na zdi, aby byly opět hladké. Bez ní by dům ztratil svůj tvar. Bez ní by se po vydatném dešti změnil v neforemnou hromadu. 40

Zavytí: Vzkříšení divoké ženy

La loba je strážkyní duše. Bez ní ztrácíme tvar. Bez otevřené cesty k ní jsme bezduchými nebo prokletými dušemi. Domovu duše dává tvar a další dům ručně přistavuje. Ona je ta ve staré zástěře. Ona je ta, jejíž šaty jsou vepředu delší než vzadu. Je ta, která hněte. Je tvůrkyní duše, chovatelkou vlků, strážkyní nespoutanosti. Obrazně řečeno – ať už jste černý vlk, severní šedý, jižní červený nebo arktický bílý – jste prvotní instinktivní criatura. Ačkoli okolí by raději dávalo přednost tomu, abyste se chovala slušně a nelezla radostí po nábytku nebo při vítání po lidech, pokračujte v tom. Někteří se od vás odtáhnou strachem či opovržením. Váš milenec si však bude tohoto vašeho nového aspektu vážit – pokud je to tedy ten pravý. Některým lidem se nebude líbit, že zběžně ke všemu čicháte, abyste poznala, co to je. A proboha, žádné povalování na zádech s nohama vzhůru. Špatná holčička. Špatný vlk. Špatný pes. Správně? Špatně. Jen pokračujte. Radujte se. Lidé meditují, aby nalezli duševní vyrovnanost. Proto také podstupují psychoterapii a psychoanalýzu. Proto analyzují své sny a věnují se umění. Z toho důvodu se někteří lidé věnují tarotovým kartám, I-ťingu, tanci, divadlu, vymýšlejí básně a vysílají své modlitby. Proto všichni děláme to, co děláme. Touto prací sbíráme všechny kosti dohromady. Pak se musíme posadit k ohni a přemýšlet nad písní, kterou budeme nad kostmi zpívat. Jaký oslavný chvalozpěv tvoření, jaký oslavující hymnus přetváření… A pravdy, které vyslovíme, vytvoří píseň. Předtím než zvolíme píseň, svou skutečnou píseň, je dobré položit si následující otázky. Co se stalo mému duševnímu hlasu? Kde jsou pohřbeny kosti mého života? V jakém stavu je můj vztah k instinktivnímu já? Kdy jsem naposledy běžela volně? Jak vnesu do svého života opět život? Kam odešla la loba? Stařena zpívá nad kostmi, a zatímco zpívá, kosti se pokrývají masem. S námi se to stane také tak, až vlijeme duši do kostí, které jsme našly. Až vlijeme své touhy a zklamání do zbytků toho, čím jsme bývaly v mládí, do toho, co jsme znávaly v minulých stoletích, až oživíme to, co tušíme v budoucnu. Při vlévání duše do kostí jsme oživovány. Již nejsme řídkým roztokem, rozpouštějící se křehkou věcí. Ne, jsme ve stavu transformace. Stejně jako ty suché kosti i my začínáme většinou v poušti. Cí41

Ženy, které běhaly s vlky

tíme se zbaveny svobody, odcizeny, nejsme spojeny ani s kaktusovým ostnem. V dávnověku byla poušť nazývána místem Božího zjevení. Pro ženy má však poušť mnohem dalekosáhlejší význam. Poušť je místo, kde je život velice koncentrovaný. Kořeny živých rostlin si udržují tu poslední slzu vody a květ skrývá svoji vláhu a ukazuje se pouze časně zrána a pozdě navečer. Život v poušti je skromný, ale nádherný a většina všeho se odehrává pod zemí. Podobá se životu mnoha žen. Poušť není bujná jako les nebo džungle. Formy života na poušti jsou velice intenzivní a tajemné. Mnoho z nás žilo pouštním životem; klid na povrchu, rušný pohyb pod zemí. La loba nám ukazuje vzácné věci, které mohou z této psychické oddělenosti vyvstat. Ženská duše si může najít svou cestu do pouště kvůli souznění nebo kvůli krutostem v minulosti nebo proto, že jí nebylo dovoleno žít bohatším životem nad zemí. Žena má často pocit, že žije na pustém místě, kde je snad jeden jediný kaktus s nádherným červeným květem a jinak kolem ve všech směrech vůbec nic. Ale ženu, která půjde ještě kousek dále, čeká něco víc. Malý domeček. Hodně starý. Některé ženy se nechtějí octnout v psychické poušti. Nenávidí její slabost, její chudobu. Pokouší se nastartovat rezavý, rozbitý automobil a dokodrcat po silnici dolů do vybájeného zářícího města duše. Jsou však zklamány, protože svěžest a nespoutanost tam nejsou. Ty najdou v duchovním světě, v tom světě mezi světy – v río abajo río (řece pod řekou). Nebuďte blázni. Jděte zpět a postůjte pod tím jediným rudým květem a pak kráčejte přímo kupředu ten poslední těžký kousek. Přistupte a zaklepejte na staré, větrem ošlehané dveře. Vyšplhejte se nahoru k jeskyni. Protáhněte se oknem snů. Prosejte poušť, a uvidíte, co naleznete. To je jediná práce, kterou musíte vykonat. Přejete si psychoanalytickou radu? Jděte a sbírejte kosti.