0039880

vrazedna lhuta_003.qxp 12.12.18 12:40 Strรกnka 1

Andreas Gruber TODESFRIST Copyright © 2014 by Wilhelm Goldmann Verlag a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Jacket photo © FinePic®, München Translation © 2019 by Rudolf Řežábek ISBN 978-80-7617-075-9

VRAZEDNA LHUTA.indd 4

3.12.18 12:42

Pro Heidemarii, Veroniku a Güntera, mnohokrát děkuji, moji milí

VRAZEDNA LHUTA.indd 5

3.12.18 12:42

Výtah sjel s monotónním bzučením až na dno šachty. Dveře se pozvolna otevřely a kabinu ozářilo bledé neonové světlo. Carmen vykročila do liduprázdné podzemní garáže. Jak ­nenávidí ten šedý beton a ty sterilní zářivky tady dole! Když jí pokaždé v pondělí ráno v pět hodin skončila noční směna, panovalo v druhém podzemním podlaží tísnivé ticho. Auta se krčila jako číhající netvoři ve stínu pilířů, jen kapoty vyčnívaly do světelného pruhu. Široko daleko nebylo ani živáčka. Občas se ve sklepení Patologického institutu vídeňské univerzity potulovali blázni. Carmen se sama sebe ptala, zda by přepadli sedmačtyři­ cetiletou ženu. Jestlipak s přibývajícím věkem její šance, že ji ­nechají na pokoji, stoupají, nebo klesají? Carmen se v bílých sesterských šatech zimomřivě zachvěla, když se blížila ke svému autu. Stání U2-P58. Už tři roky stejné číslo. Parkovací místo pro ženy. Obvykle blikající zářivky v tomto zákoutí zcela vypověděly službu a kameru opět zakrýval pytel na odpadky po malířských a renovačních pracích. Řemeslníci měli skončit minulé Vánoce – a teď je skoro konec března. Že by nemocnici došly subvence? Carmen přistoupila ke svému VW Golf a stiskla tlačítko centrálního zamykání. Žluté směrovky dvakrát zablikaly. Vtom si koutkem oka všimla stínu urostlé postavy. Neznámý rychle vykročil zpoza sloupu. Než se stačila otočit a zvednout paže, ucítila na šíji krátký vpich. Když otevřela oči, obklopovala ji tíživá tma. Carmen si uvědomila, že není ve své ložnici, ba ani ve svém bytě. Postrádala tikot 7

VRAZEDNA LHUTA.indd 7

3.12.18 12:42

hodin, vůni čerstvě povlečeného ložního prádla a červenou diodu videorekordéru. Místo toho cítila vlhkost, dřevo a cement. Staveniště? Instinktivně věděla, že neleží, ale vzpřímeně stojí. Jak to poznala? To netušila. Nejspíš podle toho, že jí slza stékala po tváři dolů. Bezděčně si ji chtěla z obličeje setřít, ale paže jí nehybně visely u těla a byly těžké jako olovo. Okamžitě se jí zmocnila panika. Co se to se mnou stalo? Chtěla se pohnout, otočit hlavu na stranu, ale byla úplně ztuhlá. Připadalo jí, že v nohách nemá žádný cit. Nedokázala na nich ani zahýbat palcem, jako by přišla o dolní končetiny. „Haló?“ zasípala. Hlas se odrážel od stěn a zněl jako ozvěna v hrobce. Přesto ten zvuk slyšela podivně tlumeně a přehlušovalo ho šumění její krve. Připomínalo jí to dovolenou na pláži v Chorvatsku, kde si jako mladá dívka přikládala k uchu mušli, aby poslouchala vlnobití. Zavřela oči. Ten zvláštní zápach! Kromě kamení a zeminy ­cítila i slabou vůni kadidla. To je přece nesmysl! Přejela si jazykem přes rty. Zrnka prachu. Polkla. Nesnesi­ telně kyselá chuť! Najednou se jí zvedl žaludek. Vyzvracela jeho obsah i hořkou žluč, která jí stékala po bradě. Co se to jenom stalo? Nemohla si pořádně odplivnout ani otočit nebo sklonit hlavu. Obličej jí obklopovala nějaká tvrdá, ostrá hrana. I dýchat jí přišlo zatěžko, jako by jí hruď sešněroval a pevně sevřel přiléhavý železný korzet. „Haló?“ Zatraceně! Snad je to jenom noční můra. Jak často kdysi v noci chodila k posteli svých dětí, aby je obě utěšila a uklidnila, když křičely ze sna? Spi dál, malá, to se ti jenom něco ošklivého zdálo! Maminka je tady. Teď už žije v bytě sama. Ale tohle se odehrává ve skutečnosti. Chuť v ústech a škrábání v krku – to vše je nesporně reálné. Příliš zřetelně buší bolest ­zevnitř do spánků, tím silněji, čím víc se pokouší pohnout. 8

VRAZEDNA LHUTA.indd 8

3.12.18 12:42

Co je dnes vlastně za den? Chtěla si promnout spánky. Většinou jí to pomohlo uspořádat si myšlenky. Proč nemůže pohnout rukama? Měla tak necitlivé prsty, jako by v nich někdo přerušil všechny nervy. Soustřeď se! Co si vybavuješ jako poslední? Zničehonic jí hlavou blesklo poznání. Podzemní garáž! Chlap za sloupem! Vpich v zátylku! Potom vzpomínka vybledla. „Pomoc!“ Carmen si s bušícím srdcem uvědomila, že už nevolá jen haló, ale že volá o pomoc. Stále hlasitěji, až jí došel dech; kvůli tlaku na hrudi mohla dýchat jen povrchně. Konečně někoho zaslechla. V bezprostřední blízkosti se škvírou nad prahem objevil ­paprsek světla. Byl ale příliš slabý na to, aby v místnosti něco rozeznala. Kroky se přiblížily ke dveřím, pomalu a lhostejně. Znělo to, jako by někdo sestupoval po schodech. Carmen instinktivně počítala. Šestnáct stupňů. Tenhle prostor se tedy nachází o patro hlouběji. Hlouběji než co? „Pomoc!“ zavolala znovu. Vtom v zámku kovově zaskřípal klíč a zarachotil řetízek. Je to dobrý nápad zrovna teď volat o pomoc? Měla by s tím počkat, až pomine celkové ochromení. Pak by mohla místnost prohledat, jestli není nějaká možnost úniku nebo jestli aspoň nenajde něco, co by posloužilo jako zbraň. Náhle se jí divoce rozbušilo srdce. Teď určitě přichází ten neřád, který jí dal injekci! Masivní kovové dveře se pod silným tlakem otevřely. Paprsek světla vtančil dovnitř a na chvíli ji oslnil. Muž přišel s nasazenou čelovkou. Carmen přimhouřila oči, ale viděla pouze jeho štíhlé tělo od boků dolů. Neznámý měl na sobě šedé kalhoty a pracovní boty. Je to vůbec muž? „Kdo jste?“ zasípala. Vzápětí si uvědomila, že je to hodně hloupá otázka, na kterou jí ten darebák určitě neodpoví. Přistoupil k ní. Pod podrážkami mu skřípal štěrk a kamínky. Carmen si bezděčně vybavila zápach staveniště. Nachází se snad ve sklepě nějaké hrubé stavby? Nebo 9

VRAZEDNA LHUTA.indd 9

3.12.18 12:42

je dosud v podzemní garáži patologie? Ne, v nemocnici určitě není. Tam si nikdy nevšimla vůně kadidla. „Co ode mě chcete?“ Ani tentokrát nenásledovala odpověď. Určitě se to už brzy ­dozví. Nemůže ji tu přece držet navěky. Zanedlouho si zase protáhne ruce a nohy – a pak ať je mu Bůh milostivý. Ať jí zamýšlí provést cokoli, nedosáhne svého cíle. Pomyšlení na to, že ji zbaběle přemohl zezadu injekcí, ji tak rozzuřilo, že by mu nejbližším předmětem, který by se jí dostal do rukou, roztříštila lebku. Vtom neznámý chlap otevřel ústa. Jeho hlas zněl zkresleně, jako by měl nemocný hrtan nebo prasklou průdušnici. „Píchnul jsem ti anestetikum…“ Chlapče, ty ani netušíš, co s tebou udělám, jakmile se ke mně na chvilku otočíš zády. Vybral sis tu nepravou! „… a svalové relaxans.“ Další vysvětlování si ušetřil, protože ho nebylo zapotřebí. Podle jejího oblečení věděl, že má co dočinění se zdravotní sestrou. Průkaz na její halence prozrazoval, že pracuje na gynekopatologii. „Zároveň jsem ale vynechal analgetikum.“ Mužův hlas zněl tak nevzrušivě, jako by ho vysvětlování nudilo. Čelová svítilna ji opět oslnila, tentokrát déle. Neznámý zřejmě pozoroval, jak jeho oběť reaguje. Ze spousty otázek, které jí téměř současně projely hlavou, ji jedna znepokojovala nejvíc: Proč před ní skrývá obličej? Že by ho znala? Možná ji nechce zabít. Ta myšlenka ji zbavila napětí. Ale něco s ní zamýšlí. Ať je to cokoli, rozhodně využije první možnost, aby ho usmrtila, než jí stačí nějak ublížit. Je vůbec něčeho takového schopna? Ani na okamžik o tom nezapochybovala. V čem je rozdíl, jestli asistuje primáři při pitvě, nasadí nebožtí­ kovi skalpel na hrudní kost a pokračuje v řezu až k podbřišku nebo vrazí tomuhle chlapovi hřebík či špaček tužky do ledvin nebo plic? Nepocítí ani sebemenší výčitky svědomí, až se jí ten lump s chropěním zhroutí k nohám. Vybral sis tu nepravou! Měl jsi sáhnout po té mladé blondýně ze sekretariátu. 10

VRAZEDNA LHUTA.indd 10

3.12.18 12:42

„Posloucháš mě?“ Chraplavě dutý hlas zněl povýšeně, což Carmen ještě víc rozzlobilo. Neodpověděla. Samozřejmě že mu naslouchá. Neuniklo jí ani jediné zatracené slovo. Anestetikum, svalové relaxans a analgetikum – to vše se používá před operacemi, aby se pacient uvedl do stavu bezvědomí, nehybnosti a necitlivosti vůči bolesti. Analgetikum se většinou dávkuje i po operačním výkonu, ale tenhle lump tvrdí, že nepoužil žádné prostředky na utlumení bolesti. Až na ­záchvat migrény ji zatím nic nebolí. Co jí tedy chce k čertu provést? Neznámý k ní o krok přistoupil, jako by uhodl její myšlenky. Pronikavý prstenec světla ji oslnil. „Oběti požáru většinou umírají proto, že selže buněčné dýchání, jakmile se zničí více než dvě třetiny kůže. Aby se ti to nestalo, zabalil jsem ti ruce a nohy do odpadkových pytlů. Máš na sobě nepromokavý plášť a staré vodácké kalhoty.“ Carmen rázem potlačila změť myšlenek v hlavě. Veškerou ­pozornost teď bezvýhradně věnovala muži. „Šaty sice nejsou prodyšné, ale aspoň nepromokavé. To zabrání poleptání kůže působením žíravého cementu.“ Odmlčel se. „Přinejmenším na nejdůležitějších místech.“ O čem to ten hajzl mluví? Carmen se pokusila pohnout prsty a natočit nebo zaklonit hlavu, ale byla to marná snaha. „Časem se ale projeví jistý svědivý pocit, až se nahromadí pot a vytvoří se houby a paraziti. Doufám, že máš dobrý imunitní systém a nebereš pravidelně žádné léky, protože tady dole je nedostaneš. Nemáš už ani volný přístup k žílám.“ Carmen každý den užívala prášky na vysoký tlak, ale jinak už nic. Spolkla pachuť žluči a neuniklo jí, že se jí citelně zúžil hrudník. „Co…?“ zaskuhrala. Jeho hlas zněl naprosto bezcitně. „Už jsem si konečně vysloužil tvůj zájem?“ Neodpověděla. Tohle všechno jí nedávalo smysl. Muž jí ale neposkytl čas na to, aby si všechno promyslela. „Postarám se o to, abys nezemřela na intoxikaci ledvin.“ Proč by měla umírat na otravu ledvin? Ten chlap používá 11

VRAZEDNA LHUTA.indd 11

3.12.18 12:42

termíny, které by jinak čekala jen od lékařů nebo nemocničních ošetřovatelů. Zná ho z patologie nebo jiného institutu? Právě na patologii by se našlo hodně styčných bodů s jinými odděleními. Třeba je to jeden z téměř deseti tisíců zaměstnanců Všeobecné nemocnice ve Vídni a už jí tam někdy přeběhl přes cestu. Jak je to dlouho, co jí aplikoval anestetikum? Osm hodin? V nemocnici se už po ní určitě shánějí. „Podívej se…“ Přistoupil k ní o další krok a sklonil hlavu. Světlo dopadlo na podlahu. „Tyhle dvě hadičky se starají o to, aby nedošlo k městnání. Obden ti přinesu něco k jídlu a pití.“ Srdce jí poskočilo. Chtěla sklonit hlavu, ale nešlo to. Koutkem oka viděla, jak mu z prstů vyklouzla plastová hadička, jejíž konec žbluňkl do kovového kbelíku. „Bolesti tě ale zbavit nemůžu.“ Zhluboka se nadechl. Carmen zaslechla ve zkresleném hlase vzrušení, jako by neznámý dlouho čekal právě na tuhle chvíli. „Nevím, kdy se projeví ankylóza, ale myslím, že ti už brzy ztuhnou klouby. Páteř ti osifikuje a nehty na prstech začnou zarůstat do těla. Nic z toho ale už nepocítíš.“ Hlas zněl tak, jako by se muž usmíval. „Topofobie a psychická zátěž v tobě předtím vyvolají šílenství.“ Nevypravila ze sebe ani slovo. Myšlenka na to, že ho zabije, byla tatam. Ten chlap je nebezpečný a pomatený. Cítila, jak se jí pomalu zmocňuje panika. Třeba je to všechno přece jen noční můra, napadlo ji. Jedna z těch nejhorších, při které se děkuje Bohu za to, že není reálná, jakmile se člověk probudí. „Potřebuju vodu,“ zasípala. Měla úplně vyprahlá ústa. „Zítra,“ odpověděl. „Co se mnou chcete udělat?“ Stál těsně u ní a studoval rysy jejího obličeje. Cítila jeho dech. „Tys to ještě nepochopila?“ O několik kroků ustoupil a zvedl ruce nad hlavu, jako by po něčem šátral. Neviděla, co tam dělá, slyšela jen řinčení řetězu. Pravděpodobně zatáhl za kladku. „Malta uschla až za osm hodin. Potom jsem celý blok vztyčil pomocí téhle kladky.“ 12

VRAZEDNA LHUTA.indd 12

3.12.18 12:42

Pustil řetěz a postavil se za Carmen. Světlo čelovky se odrá­ želo na zrcadle pohupujícím se na konci řetězu. Záblesky se ­odrážely a tančily po stěnách. Černé pálené cihly. Bez omítky. Klenutý prostor byl prázdný a nesahal daleko dozadu – připomínal malý vinný sklípek. Carmen měla dojem, že na kamenném stropě zahlédla hák. „Doufám, že při tom pohledu nepropadneš panice. Měj pořád na paměti, že máš sevřený hrudník. Můžeš dýchat jen povrchně! Čím klidněji zareaguješ, tím líp. Jestli se u tebe projeví hyperventilace, udusíš se.“ Zrcadlo se otočilo, takže na okamžik viděla svůj obličej. A viděla… jenom svůj obličej! Okamžitě ji zaplavil strach, panika a blouznění. „Ne!“ zvolala. „Ne, prosím ne… Bože, ne…!“ Myšlenky jí divoce vířily hlavou. Najednou všechno dávalo smysl. Jeho výklad o kůži, ledvinách, páteři, topofobii a žilním přístupu. K jejím žilám skutečně už neexistoval žádný přístup. V zrcadle, které se před ní pohupovalo, viděla dva metry ­vysoký a asi šedesát centimetrů široký betonový sloup v částečně odstraněném dřevěném bednění. Ze šedého povrchu vystupoval pouze její obličej, od čela až po bradu… a dvě hadičky ve výši boků. „Ne!“ zvolala. „Ne, prosím, to ne!“ Rozplakala se. Bezděčně se jí napnuly svaly, jako by tím mohla narušit beton, ale čím více se pokoušela o pohyb, tím méně vzduchu se jí dostávalo. Nemohla pohnout hrudníkem. Prosím, pomozte mi! Carmen si uvědomovala, že brzy zešílí, jestli někdo co nejdřív nepřijde a nerozbije ten betonový blok kladivem. „Pomoc!“ zavřískala co nejhlasitěji a zalapala po dechu. „Prosím pusťte mě,“ žadonila. „Prosím!“ Nic mu neudělá. Slíbila, že když ji teď vysvobodí z betonu, ­nepodá na něho ani trestní oznámení. Všechno mu odpustí a zapomene. „Prosím!“ 13

VRAZEDNA LHUTA.indd 13

3.12.18 12:42

Znovu k ní o pár kroků přistoupil. Podle čelovky poznala, že téměř nepozorovatelně zavrtěl hlavou. „Preventivně jsem ti injekčně aplikoval širokopásmové antibiotikum. Kromě toho tě budu občas zásobovat vitaminovými tabletami, ale přesto onemocníš rachitidou.“ Posvítil jí do obličeje. „A tvé oči začnou trpět fotofobií.“ Zpočátku nechápala, co se jí snaží sdělit, protože slyšela jen vlastní sípání a v duchu dosud viděla svůj zoufalý obličej. On jí ale všechno trpělivě zopakoval. Nedostatek vitaminů a světloplachost? Takové efekty se dostaví až za několik týdnů. Jak dlouho ji chce držet uvězněnou v tom bloku? Po tvářích jí stékaly slzy. Na rtech cítila jejich slanou chuť. „Kdy mě pustíte ven?“ Zavrtěl hlavou. „Budu pozorovat, jak přežiješ následující měsíce.“ Měsíce? Šedesát nebo devadesát dní? Možná i půl roku! Cítila se jako paralyzovaná. Přesto jí ve vědomí ulpěl drobný detail. Neřekl, jestli příští měsíce přežije, ale jak. Jak? Ve strachu a šílenství. „Prosím ne! Nesmíte to udělat!“ „Och!“ Naklonil hlavu na stranu. „Já už jsem to udělal.“ „Proč zrovna já?“ „Třeba na to přijdeš sama.“ „Proč, proboha?“ Znenadání se mu změnil hlas. Byl jasnější a připomínal hlas holčičky přednášející dětskou říkanku. Ne, tohle všechno určitě není pravda. Carmen zavřela oči a v duchu se modlila, aby se konečně probudila. Stále snažněji prosila, aby už nemusela poslouchat hlas toho chlapa. Prosím, Panebože, ať se ten blok převrhne a rozbije na kousky! Ať se probudím ve své posteli a můžu zítra znovu jít do práce. Prosím! Bůh ji však nevyslyšel. 14

VRAZEDNA LHUTA.indd 14

3.12.18 12:42

Místo toho zaslechla, jak se neznámý od ní vzdaluje, zavírá kovové dveře, zajišťuje je řetízkem a vystupuje po schodech. A na každém stupni ho provázela dětská říkanka… „Jestlipak si ten náš Eda Dnes dá pokoj u oběda?“ Tak promluvil vážným tónem Edův otec se svým synem. Avšak Eda neposlouchal, Co mu jeho otec vtloukal. Tu se houpá, Tu si stoupá A vrtí se V jednom kuse. „Neposedo,“ otec vece, „Nechej toho, Edo, přece!“ * A Carmen si najednou uvědomila, kdo ji unesl.

* Dr. Heinrich Hoffmann: JEŽIPETR aneb veselé historky a žertovné obrázky. Nakl. Kalich, Praha 2004 (přel. Tomáš Kafka). Z tohoto pramene jsou převzaté i další veršované úryvky z Ježipetra (pozn. překl.).

15

VRAZEDNA LHUTA.indd 15

3.12.18 12:42

Svět je v podstatě dost nebezpečné místo. Člověku se tam venku může přihodit spousta ošklivých věcí a často k nim také dojde. Anna Salterová

VRAZEDNA LHUTA.indd 17

3.12.18 12:42

Kerstin, Connie a Fiona se v posteli jako na povel naráz posadily. Polštáře a plyšoví medvídci odletěli stranou. „Jaký příběh nám budeš vyprávět zítra, teto Sábi?“ zvolala vzrušeně Kerstin. Oslovení „teto“ lezlo Sabině na nervy. Dělalo ji starou, na což se v šestadvaceti letech přisámbůh necítila. „Zítra nemám noční službu, a proto zůstanu doma a odpočinu si od vás, vy uličnice,“ odpověděla. „Pozítří!“ upozornily všechny tři jako jedním hlasem. Dcery její sestry – čtyři, pět a sedm let – nevypadaly s blonďatými hřívami jen jako tři varhanní píšťaly, ale dokázaly člověku i pořádně pocuchat nervy. „Co nám budeš vyprávět pozítří, teto Sábi?“ naléhaly s neutuchajícím úsilím. Sabina přistoupila k oknu. Obzor v oranžových a tmavomodrých odstínech prozrazoval, že se co nevidět setmí. Zanedlouho jí začne služba. Mnichovský chrám Nanebevzetí Panny Marie byl osvícený. Helmové kopule obou mohutných věží se vypínaly ­vysoko nad střechami okolních domů. Sabina znenadání pocítila tísnivý pocit v žaludku, jako by v ní nějaká její část odumřela. Rychle tu hořkou pachuť spolkla. Nevěděla proč, ale pohled na ten kostel jí pokaždé připomněl smrt. Energicky zatáhla žlutý závěs. „Příště dostaneme důležitý úkol z Vatikánu.“ „Od papeže?“ ozvala se Fiona, nejstarší z neposedné dívčí t­ rojice. Sabina netušila, co se odehrává v jejím nitru, a tak se pokusila 19

VRAZEDNA LHUTA.indd 19

3.12.18 12:42

sama sebe rozveselit. „Zanedlouho budou svatodušní svátky. ­Papež hodně cestuje a potřebuje náš tým pro mimořádně obtížnou bezpečnostní misi.“ „Kam pojedeme?“ „Pojedeme?“ Sabina udiveně zvedla obočí. „Poletíme! A to nejrychlejšími vrtulníky, které máme k dispozici. Je to výsledek nejnovějšího vývoje v naší tajné laboratoři.“ „To je hustý! A proč si papež vybral zrovna nás?“ Fiona šťouchla sestru loktem do boku. „Protože máme nej­ lepší výbavu!“ „Přesně tak!“ potvrdila Sabina. „Přístroje na noční vidění, ­neprůstřelné vesty, mikrovysílačky.“ „Júúú!“ zvolala Fiona. Kerstin vykulila oči a Connie měla ústa dokořán. Ozvalo se zaklepání na dveře a do dětského pokoje nahlédla Sabinina sestra. „Je čas spát. Popřejte Sabině dobrou noc.“ „Pozítří budeme pracovat pro babeže!“ zkomolila nejmladší holčička zadavatele důležitého úkolu. „Pššt!“ Sabina nenápadně zavrtěla hlavou. „Je to tajný úkol,“ zašeptala. „Vaší mamince ani slovo, nebo bude v nebezpečí.“ „To ne!“ zvolaly dívky. Sabina neteře objala a každou políbila. Potom zhasla, nechala dveře pootevřené a následovala sestru do předsíně. Monika s předstíraným rozčilením zavrtěla hlavou. „Co jim to pořád vyprávíš za historky?“ „Rády poslouchají takové příběhy.“ „Já vím,“ povzdechla si Monika. „S pohádkami o vílách, trpaslících a princeznách u nich nemám šanci. Ale nepřeháněj to!“ Ačkoli se o tři roky starší sestra nedbale opírala o dveře, byla pořád o půl hlavy vyšší než Sabina. Na první pohled by nikdo neuvěřil, že jsou sestry. Sabina sice měřila jen metr šedesát, ale Bůh ji naštěstí požehnal trénovaným, šlachovitým tělem. V duchu tomu říkala kompenzovaná spravedlnost. Zatímco se její ­sestra nevyučila ani na prodavačku, a tak teď jenom na poloviční úvazek vydávala návštěvníkům městského muzea sluchátka 20

VRAZEDNA LHUTA.indd 20

3.12.18 12:42

s audiovýkladem, Sabina studovala sportovní gymnázium a dodnes nepřestala trénovat běh, pilates a jízdu na horském kole. ­Někteří kolegové si ji dobírali, že si tím prý chce vynahradit to, čeho se jí nedostalo na vzrůstu. Všechny takové narážky pouštěla jedním uchem sem a druhým tam. Uvědomovala si, že ve své práci musí být tělesně i duševně fit. Monika pohladila Sabinu po tmavohnědých vlasech a obarvený pramen nechala klouzat mezi prsty. „Ten melír ti sluší.“ „Já vím, díky. To je z Maroka, z naší poslední akce s bezpečnostním týmem. Kerstin by ho taky chtěla.“ „Ach bože.“ Monika ulpěla pohledem na zlatém medailonku ve tvaru srdíčka na Sabinině krku a zvážněla. Dárek od otce. Sabina ho nosila od rozluky manželství rodičů před deseti lety, když se s matkou přestěhovaly z Kolína nad Rýnem zpátky do Mnichova. Věděla, čím si její sestra prochází. Od následného rozvodu rodičů nenechala Monika na otci nit suchou a vypudila ze svého života všechno, co jí ho jakkoli připomínalo. Odmítala prostě pochopit, že Sabina dosud na otci citově visí. Přitom to bylo tak jednoduché: Za rozchod nikdy nemůže jen ­jeden člověk. Právě Monika by to měla vědět nejlíp. „Už jsi dostala alimenty za tenhle měsíc?“ zeptala se Sabina. Monika pustila její vlasy. „Dluží mi za tři měsíce.“ „Do prdele práce!“ ulevila si Sabina. Její bývalý švagr je pěkná špína. „Tiše!“ Monika se usmála a ukázala na přivřené dveře dětského pokoje. „Holky to už říkají taky.“ „Uf...“ Sabina se zahihňala, ale vzápětí zase zvážněla. „Mám něco podniknout?“ „Ne, Gabriel určitě zaplatí.“ Sabina přikývla. Vzala si z komody služební zbraň a zasunula ji do pouzdra. Nejraději ze všeho by Gabriela hned navštívila. Její sestra má tři dcery a jentaktak se s nimi protlouká životem – s částečným pracovním úvazkem v muzeu a bytem o ploše padesát čtverečních metrů. Spí v obýváku na gauči, zatímco holky sdílejí ložnici. Ale z pana advokáta nikdo nevyrazí ani cent. 21

VRAZEDNA LHUTA.indd 21

3.12.18 12:42

Sabina strčila peněženku do kapsy a zašněrovala si boty. „Kdybys potřebovala pomoct, zavolej mi. Mám noční a zastihneš mě na okrsku.“ Připíchla si služební odznak a zapnula bundu, která jí kryla pistoli Walther a náhradní zásobník zavěšený na opasku kalhot. „Já vím, sestřičko.“ Monika ji objala a tiskla k sobě déle než obvykle. „Díky. Bez tebe bych zešílela.“ „To zvládneme. Zítra přijede na návštěvu máma a pohlídá děvčata, viď?“ Monika přikývla. „Jak se vlastně vede matce? Byla jsi s ní v pátek večer zase na tom komickém kurzu?“ Komický nebyl kurz pilates, jenom lektorka. Padesátiletá hubeňourka. Sabina znovu vnímala ten podivný pocit v žaludku. „Musela jsem odmítnout. Měla jsem plné ruce práce a necítila se nic moc.“ „A jéje.“ Monika zvedla obočí. „Jak reagovala stará dračice? Vydala se tam sama?“ „Přece víš, jaká matka je. Pravděpodobně ne. Nechala jsem jí vzkaz na záznamníku, že si vezmu prášky na bolest a půjdu do postele. Od té doby jsem o ní neslyšela.“ „Ona ti ani nezavolala zpátky? To k ní moc nesedí.“ V tom měla Monika svatou pravdu! Sabinu už pár dní pronásledovaly výčitky svědomí, protože se v pyžamu na gauči dívala na dva díly Triků světových iluzionistů a potom usnula, místo aby si šla zacvičit. Na druhé straně je matka samostatná žena, o kterou se nemusí starat. „Až se zítra objeví, dej jí za mě pusu. A pilates doženeme hned tenhle pátek.“ „Dobře, udělám to – a teď odchod!“ Monika ji plácla do zadku. „Pozatýkej všechny darebáky... a ukaž jim, jaká jsi zlá a nelítostná policajtka!“ Monika se pokusila o nelítostnou grimasu a zkrou­ tila prsty v drápy. ◆ ◆ ◆

22

VRAZEDNA LHUTA.indd 22

3.12.18 12:42

Sabina sjela výtahem do přízemí a vyšla z činžáku, ve kterém ­sestra bydlela. Oblast kolem Ostbahnhofu nebyla po večerech zrovna přitažlivá. Sabinino auto stálo na protější straně ulice pod blikající pouliční svítilnou. Když vzala za kliku, aby otevřela dveře, vyběhl k ní ze stínu stromů nějaký muž. „Veverko!“ Sabina spustila ruku ze služební zbraně. „Tati?“ Co dělá v Mnichově? Otec vypadal hrozně. Obličej mu zatemnil stín třídenního strniště. Oči mu rámovaly propadlé hluboké kruhy, jako kdyby několik dní nespal. „Zajel jsem k tobě domů, ale tys tam nebyla. Na okrsku mi řekli, že ti co nevidět začne služba, a tak mě napadlo, že jsi u Moniky.“ Sabina se podívala na hodiny. Bylo krátce po osmé. Musí se dostavit na služebnu. „Proč jsi nezašel do mé kanceláře?“ Po tvářích mu stékaly slzy. „Táto, co se proboha stalo?“ Objal ji a pevně k sobě přitiskl. „Je mi to moc líto, Veverko!“ Takhle jí přezdíval od tří let kvůli hustým kaštanovým vlasům a velkým hnědým očím. V pubertě jí to připadalo trapné, dnes, jako dospělé ženě, ještě mnohem víc. „Ten melírovaný pramen vlasů ti sluší,“ zasípal a po obličeji mu stékaly další slzy. „Díky.“ Pohladila ho po rameni. „Uklidni se. Co se stalo tak strašného, že jsi...?“ „Tvou matku před dvěma dny unesli.“ „Cože?“ Vymanila se z jeho objetí. „Jak to víš?“ Přejel si roztřesenýma rukama po strništi. Už ničím nepřipomínal statného šedesátníka, který ve volném čase pořád něco kutil na starých vlakových soupravách; teď působil dojmem člověka, který naráz zestárl o několik let. Únos? Kdo by k čertu unášel její matku? Celá situace jí připadala bizarní. Předevčírem chtěla jít s matkou na kurz pilates a nechala jí vzkaz na záznamníku. 23

VRAZEDNA LHUTA.indd 23

3.12.18 12:42

A zničehonic tu před ní stojí otec, který bydlí v Kolíně nad ­Rýnem vzdáleném pět set kilometrů. Sabina vyndala z kapsy služební mobil a vytočila matčino ­číslo. Ozvala se hlasová schránka. Na pevné lince se po osmém vyzváněcím tónu zapnul telefonní záznamník. „Odkdy víš, že matka byla unesena?“ „On mi před osmačtyřiceti hodinami zavolal.“ On? Nevěřícně se na otce zadívala. „Ty jsi byl v kontaktu s únoscem?“ Strčila mobil nazpět do kapsy. „Informoval jsi kolínskou kriminálku?“ „S nikým jsem o tom nemluvil.“ „Nepřeskočilo ti?“ neudržela se Sabina. Hlavně nesmím ztratit nervy, projelo jí hlavou. Z práce u kriminální pohotovostní služby věděla, že svědci popletou i ta nejjednodušší fakta, jakmile je zaplaví sprška otázek. Přesto se musela ze všech sil ovládat, aby nezačala chrlit jeden dotaz za druhým. „Teď nastoupíš do auta a všechno mi popořádku vylíčíš. Zajedeme ke mně na služebnu.“ „Ne! Řekl, že ji zabije, jestli uvědomím policii.“ Zabije? Sabina se rozhlédla po ulici. Kolem nich projelo několik aut a na chodníku šlo jen pár chodců. Ztišila hlas. „Myslíš, že nás sleduje?“ „Nevím... asi už ne.“ Už ne! „Tati, prosím! Sedni si do vozu. Během jízdy na okrsek mi všechno povíš.“ Neochotně ji poslechl. Jakmile vyjela, zapnul se automaticky CD přehrávač. Ozval se hrdelní hlas vypravěče. Audiokniha od Davida Safiera Ježíš mě miluje. Sabina přístroj vypnula. Když už se dostali na Rosenheimer Straße a zamířili k Isaře, vrhla na otce letmý pohled. „Připoutej se prosím.“ Roztřesenými prsty zatáhl za bezpečnostní pás. „Ten muž mi před dvěma dny zavolal domů. Měl nějak elektronicky zkreslený hlas. Pane Nemezi, řekl, jestli během osmačtyřiceti hodin zjistíte, proč byla vaše bývalá žena unesena, zůstane naživu. Jestli ne, zemře.“ 24

VRAZEDNA LHUTA.indd 24

3.12.18 12:42

„To byla jeho slova?“ Určitě jde o nějaké nedorozumění. Otec přikývl. „Jako jedinou indicii jsem našel před bytovými dveřmi krabičku. Byl v ní malý černý kalamář.“ „Doufám, že ses ho nedotkl?“ „Samozřejmě že jsem ho měl v ruce, vždyť jsem ho otevřel. Uvnitř byl černý inkoust.“ „Neměl jsi na to sahat, ale vzít telefon a hned mi zavolat. ­Zahájili bychom rozsáhlé pátrání.“ Bychom, bychom, bychom... „Tvrdil, že ji zabije!“ „Třeba to vůbec tak není a někdo jen...“ „Sabino!“ přerušil ji. „Slyšel jsem v telefonu její hlas. Úpěnlivě prosila o pomoc. Pak ji někam odvlekl.“ Sabině se sevřelo hrdlo. To nevypadá dobře. Matka by nikdy neprosila otce o pomoc. „Pokus se vzpomenout. Kdy přesně uběhne těch osmačtyřicet hodin?“ „Už uplynuly,“ odpověděl potichu. Sabina si všimla, že otec hledá na přístrojové desce digitální hodiny. „Před necelými padesáti minutami mi znovu zavolal a znovu mi položil stejnou otázku. Pak mě upozornil, že lhůta vypršela, a zavěsil.“ Sabina vjela na most Ludwigsbrücke vedoucí přes Isaru. Provoz v neděli večer nebyl tak hustý jako obvykle, ale přesto jí ­pomalu popojíždějící auta šla na nervy. Natáhla se po vysílačce a zavolala na okrsek. Kolonowicz, vedoucí noční směny kriminální pohotovostní služby, se ohlásil sonorním hlasem. „Ahoj, Waltře, tady Sabina Nemezová,“ přerušila ho. „Asi před devětačtyřiceti hodinami došlo k únosu ženy. Hana Nemezová, věk padesát šest let, před deseti lety žila v Kolíně nad Rýnem, od té doby bydlí na adrese Winzererstraße, Schwabing-West, bývalá ředitelka základní školy, nyní v důchodu. ­Musíme po ní začít okamžitě pátrat.“ Muž na druhém konci se chvíli odmlčel. Zřejmě si zapisoval údaje. Potom si rozpačitě odkašlal. „Sábi, mluvíš o své matce?“ „Ano. Právě jsem na cestě do práce.“ 25

VRAZEDNA LHUTA.indd 25

3.12.18 12:42

Zase si odkašlal a vypadalo to, jako by se nad něčím zamyslel. „Nechci tě zneklidňovat, ale před několika minutami jsme dostali hlášení. Kněz v chrámu Panny Marie Nanebevzetí a jeho kostelník našli v hlavní lodi mrtvé tělo starší ženy.“ „To ne!“ Sabinin otec si přitiskl ruce na ústa. Po obličeji mu opět stékaly slzy. Arcibiskupský chrám je symbol Mnichova. Policejní prezi­ dium, jednotlivá oddělení a pracoviště Sabiny se nacházely v Ettstraße, vzdálené od tohoto chrámu pár minut chůze. Sabina věděla, kudy se tam dostat zkratkou. Prudce zabrzdila a přejela přes okružní třídu do nejbližší boční ulice směřující k historickému centru. Pneumatiky zaskřípaly a vzadu houkala auta. Otec pevně sevřel držadlo. Mezi domovními střechami už vyčnívaly chrámové věže s jejich mohutnými kopulemi. „Ještě nevíme, kdo to je,“ dodal rychle Kolonowicz. Ale Sabina to tušila.

26

VRAZEDNA LHUTA.indd 26

3.12.18 12:42

Andreas Gruber VRAŽEDNÁ LHŮTA Z německého originálu Todesfrist, vydaného nakladatelstvím Wilhelm Goldmann Verlag a division of Verlagsgruppe Random House GmbH v Mnichově v roce 2014, přeložil Rudolf Řežábek Obálku s použitím originálního motivu upravila Gabriela Janovská Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 376 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 335. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

VRAZEDNA LHUTA.indd 376

3.12.18 12:43