H O N
Zadíval se na tělo, pokoušel se najít nějakou zřejmou spojitost
N A
V R A H A
Z A Č Í N Á !
mezi ním a usměvavou dívkou z fotografie, ale až na obdobnou „Taková škoda. Chudinka.“ Uniformovaný strážník opodál zuřivě kopal do mokrého písku. Jackman v něm poznal jednoho z těch vtipálků z policejní kantýny, za normálních okolností věčně rozesmátého.
Jackman nasadil chápavý úsměv a nabídl mu záchranné lano. „Můžete pro mě něco udělat, konstáble? Dojděte se podívat, jestli už přijela detektiv seržantka Evansová.“ Konstábl přikývl, napřímil se a odklusal z místa činu. Jackman osaměl s mrtvou dívkou a ne poprvé ho napadlo, jak vůbec zvládají ta neustálá setkávání se smrtí. Najít mrtvého dospělého člověka bylo zlé, mrtvé nemluvně zničující, malé děti mu drásaly srdce, ovšem dospívající děti působily ještě silněji. Pojil se s nimi tak intenzivní pocit ztráty. Málem to stihli. Téměř se stali tím, čím se měli stát. A náhle vzal veškerý jejich potenciál za své, dosud neobjevený talent z nich vyprchal během jediného okamžiku, sny mládí se vypařily. Vánek od moře čeřil hladinu mělkých kaluží kolem dívčina těla, její mokré ošacení se nepatrně pohybovalo. Na okamžik se v tom slabém světle zdála živá.
V roce 2018 vyšel Joy Ellisové v nakladatelství Euromedia první díl série se seržantkou Evansovou a inspektorem Jackmanem Syn vražedkyně. Cover photo © Magdalena Russocka / Arcangel Images
ISBN 978-80-7617-173-2
www.euromedia.cz www.booktook.cz
9 788076 171732 Doporučená cena 299 Kč
—
poté se přestěhovala do Londýna, kde si otevřela úspěšné květinářství. Kvůli recesi v 90. letech musela toto podnikání opustit, ale díky tomu mohla následovat svou celoživotní lásku ke knihám a později si otevřít malé knihkupectví. Její spisovatelská kariéra se rozběhla poté, co se v Řecku zúčastnila kurzu kreativního psaní, kde ji její učitelka Sue Townsendová povzbudila, aby se spisovatelství začala věnovat naplno. Nyní žije v Lincolnshire Fens, obci nedaleko Bostonu, s partnerkou Jacqueline, bývalou policistkou, a jejich dvěma kokršpaněly. Joy vede šťastný a poklidný život, stranou od podobných dramatických událostí, jaké popisuje ve svých knihách. Mlhavé Fens, které je plné pověr, dodává jejím thrillerům tajuplné pozadí, a díky znalostem policejního prostředí, které čerpá od své přítelkyně, jim Joy dokáže vtisknout věrohodnost, jak bojovat s brutálním zločinem v moderní policejní praxi.
vám se. Mám doma tři holky.“
Joy Ellisová
Joy Ellisová vyrostla v Kentu,
,
Konstábl se podíval na Jackmana a sklopil hlavu. „Omlou-
ZTRACENE DCERY
délku vlasů nenalézal nic.
Joy El l i s ová
,
Ztracene dcery
Druhá kniha napínavé kriminální série z anglického Lincolnshire ve stylu Případů Kim Stoneové. Na večírek odejdou dvě kamarádky – jedna se najde zdrogovaná a polomrtvá, druhou prý kdosi z párty odvlekl. Mezitím je na opuštěné pláži nalezeno tělo další dívky. Nesouvisí to vše se zmizením holčičky před téměř deseti lety, případem, který nebyl nikdy objasněn? Detektivové Rowan Jackman a Marie Evansová během pátrání narazí nejen na nelegální klub, který řídí podezřelá skupina lidí, a chátrající bývalé sanatorium Windrush, jež se zdá plné temných tajemství, ale také na hranice svých možností.
Přeložila Lenka Faltejsková
THEIR LOST DAUGHTERS Copyright © 2017 by Joy Ellis Translation © Lenka Faltejsková, 2018
ISBN 978-80-7617-173-2
V Ě N O VÁ N Í Málem jsem to vzdala. Takže děkuju, Jaspere, žes mi věřil a umožnil mi dělat, co mám ráda. A děkuju i tobě, Anne. Tvé neskutečné schopnosti zastřihávání odstavců a pletí slov vytvořily z toho zarostlého záhonu něco nádherného!
JOY ELLISOVÁ ZTRACENÉ DCERY
Kapitola 1
Jackman zůstal na vteřinu ležet bez hnutí. Pak otevřel oči a sáhl pro mobil na nočním stolku. „Rowan Jackman.“ „Tady seržant Danny Page, inspektore. Nezlobte se, že volám tak časně, ale právě jsme dostali hlášení, že se na pláži v Dawnsmeru našlo tělo.“ Jackman zaLal zuby. Momentálně vyšetřoval případ pohřešované dívky. „Tělo, seržante?“ Krátká odmlka. „Ano, pane, a obávám se, že to je dívka, víc budeme vědět, až se tam někdo dostane. Vyslali jsme dvě hlídky, ale počítám, že byste to rád viděl sám.“ Jackman už stačil vstát. „Vyrážím, seržante. Mohl byste prosím uvědomit detektiva seržantku Evansovou, aby se tam se mnou setkala? A rovnou pošlete i patologa a kriminalistickou jednotku.“ „Jako by se stalo, inspektore.“ Sprcha počká. Jackman otevřel šatní skříň, vytáhl kalhoty, teplou košili a tlustý svetr. Na pobřeží touto roční dobou mrzlo, zejména těsně před svítáním. Oblékl se, natáhl si turistické ponožky a seběhl po dřevěném schodišti do haly. Z botníku u dveří vyndal turistické boty, zkontroloval, jestli má v kapse služební průkaz, telefon a peněženku, natáhl si starou nepromokavou bundu.
8 | JOY ELLISOVÁ Zamkl dveře bývalého mlýna, který nechal přestavět a jejž nyní obýval, a rozběhl se ke svému automobilu zaparkovanému pod přístřeškem. Garáž používal jen zřídka, aby byl v naléhavém případě připraven na rychlý odjezd. Jako například dnes. První světlo bylo obvykle řídké, vodnaté a ponuré, dnes však toto studené šedavé svítání působilo příhodněji než jiná, oslnivější rána. Jackman se rozhlédl. Prozatím se vyhýbal pohledem skutečnému důvodu, proč sem přijel. Nazývat to místo pláží se zdálo poněkud nadnesené. Dawnsmere byl víceméně prázdný prostor, jen úzký písečný pruh, duny vmáčknuté mezi divoké mokřady a studené nehostinné vody zálivu Wash. Přesto disponoval jistou zvláštní krásou, jakkoli působil osaměle a stroze. Jackmana na podobných dlouhých pruzích pobřežních mokřadů pokaždé zarážela naprostá absence civilizace. Žádné barevné plážové chatičky, žádná lehátka, kavárny ani zábavní atrakce, jen krajina a moře. Pokud byste si v daném okamžiku odmysleli přítomnost policie a smutný nález, působilo by okolí až primitivně. Jackman se vzchopil a v duchu zavelel svému filozofickému já stáhnout se do bezpečné vzdálenosti. Přivolal si zkušeného policistu a ujal se situace. Mrtvá dívka ležela na boku, opuchlý obličej napůl pohřbený v mokrém blátivém písku. Cáry oblečení se jí lepily k tělu, byla bosá. Jackman se zadíval na útlé kotníky a všiml si odřenin a hlubokých ran v bledé kůži. Shýbl se a zamračil se. Objevil také celou řadu pohmožděnin. Snažil se nenechat unést. Přirozeně myslel na zločin, ale tělo mohlo utrpět poškození jen tím, že bylo dlouho potopeno ve vodě. Věděl až moc dobře, jak mohou vlny otlouct křehké lidské tělo o útesy a naplaveniny a způsobit mu všemožná zra-
ZTRACENÉ DCERY
| 9
nění. Sáhl do kapsy u bundy a vytáhl z ní fotografii. Snímek zachycoval štíhlé děvče se světle hnědými vlasy po ramena dlouhými. Děvče s veselýma zelenýma očima, úzkým drobným nosíkem a širokým úsměvem. Jackman se znovu zadíval na tu bezvládnou masu cárů oblečení a nepřirozeně bledé kůže. Zavrtěl hlavou. Mohla by to být Shauna Kellyová, ale k identifikaci bude třeba víc než pouhá jedna rozesmátá fotografie. Dlouze vzdychl. Jejich pohřešovaná dívka neměla žádné tetování, jizvy ani další snadno identifikovatelná znaménka, takže se budou muset uchýlit k porovnání za pomoci zubní karty, leda by jeden z rozrušených rodičů trval na tom, že chce tělo vidět. Ale upřímně řečeno by Jackman raději přešel po žhavých uhlících, než by zvolil druhou variantu. Zadíval se na tělo, pokoušel se najít nějakou zřejmou spojitost mezi ním a usměvavou dívkou z fotografie, ale až na obdobnou délku vlasů nenalézal nic. „Taková škoda. Chudinka.“ Uniformovaný strážník opodál zuřivě kopal do mokrého písku. Jackman v něm poznal jednoho z těch vtipálků z policejní kantýny, za normálních okolností věčně rozesmátého. Konstábl se podíval na Jackmana a sklopil hlavu. „Omlouvám se. Mám doma tři holky.“ Jackman nasadil chápavý úsměv a nabídl mu záchranné lano. „Můžete pro mě něco udělat, konstáble? Dojděte se podívat, jestli už přijela detektiv seržantka Evansová.“ Konstábl přikývl, napřímil se a odklusal z místa činu. Jackman osaměl s mrtvou dívkou a ne poprvé ho napadlo, jak vůbec zvládají ta neustálá setkávání se smrtí. Najít mrtvého dospělého člověka bylo zlé, mrtvé nemluvně zničující, malé děti mu drásaly srdce, ovšem dospívající děti působily ještě silněji. Pojil se s nimi tak silný pocit ztráty. Málem to stihly. Téměř se staly tím, čím se měly stát. A náhle vzal veškerý jejich poten-
10 | JOY ELLISOVÁ ciál za své, dosud neobjevený talent z nich vyprchal během jediného okamžiku, sny mládí se vypařily. Vánek od moře čeřil hladinu mělkých kaluží kolem dívčina těla, její mokré ošacení se nepatrně pohybovalo. Na okamžik se v tom slabém světle zdála živá. Jackman se otřásl. Vzápětí k němu přes úzkou pláž lemovanou písečnými dunami dolehly hlasy, které ho vytrhly z pochmurných myšlenek. Chvatně se k němu blížila detektiv seržantka Marie Evansová doprovázená forenzním patologem profesorem Rorym Wilkinsonem. Jackman byl vděčný, že se dostavil právě tento patolog a nepřenechal tu práci jinému. Wilkinson byl sice divný ptáček, ale mnohem lepší než jeho předchůdce. S Arthurem Jacobsem nebyla příjemná spolupráce. Starý patolog byl sice schopný a velmi chytrý, přesto Jackmanovi připadal chladný a neosobní a pracovat s ním nebylo vůbec snadné. RoryWilkinson spadal do opačné části spektra, a jakmile si Jackman zvykl na jeho teatrální humor, pochopil, jaké mají v Saltern-le-Fen štěstí, že získali právě jeho. Dnes to stejně na vtipkování nevypadalo. Marie dorazila pár kroků před patologem. Zřejmě vystřelila z domu stejně bleskově jako on. Na sobě měla koženou motorkářskou výstroj. Působila zcela probuzeně. O což se pravděpodobně postarala jízda na velké Suzuki V-Storm 650cc v časném chladném ránu. „Je to ona?“ vydechla. Pokrčil rameny. „Podívejte se sama, nejsem si jistý.“ Otočil se k Wilkinsonovi a pokývl mu na pozdrav. „Jsem rád, že dnes máte službu vy, Rory. Vaše znalosti se budou vážně hodit, uvítáme pomoc.“ „Ale vy přece pokaždé potřebujete mou pomoc, inspektore. A i když jste možná rád, že mi v pět ráno mrzne zadek na
ZTRACENÉ DCERY
| 11
břehu Severního moře, já vaši radost tak úplně nesdílím. Volá mě měkká a teplá peřina.“ Rory popošel k mrtvé dívce a rázem na žerty zapomněl. „Čirou náhodou jsem zaslechl, že by mohla patřit k někomu od nás.“ Jackmanovi neuniklo, jak patolog posmutněl. „Možná. Poslední tři dny hledáme čtrnáctiletou Shaunu Kellyovou, utekla z domova. Dcera Liz Kellyové, civilistky, která pracuje na dispečinku.“ „Věk asi vcelku odpovídá,“ zabručel patolog, poklekl a začal opatrně prozkoumávat svou novou svěřenkyni. „Ale nic závazného vám nepovím, dokud ji nedostanu do márnice.“ Vstal a posunul si brýle s drátěnými obroučkami na nose. „A musím vás předem varovat, že u těl, která byla ve vodě, není právě snadné se něčeho dobrat. Někdy je skoro nemožné určit při ohledání příčinu úmrtí. Možná něco prozradí plíce a dutiny, ale spíš bych vsadil na toxikologický rozbor. Takže na mě nespěchejte, ano? Slibuju, že udělám, co budu moct, a je mi jasné, že to hoří.“ Pokynul kriminalistickému technikovi, který napjatě čekal opodál. „Čas zazářit, příteli. Chci snímky a velmi pečlivé ohledání.“ Patolog se otočil k Jackmanovi. „Necháme ji odvézt co nejdřív. Nic lepšího vám slíbit nemůžu. A nerad to říkám, ale prozatím toho nevím o moc víc než vy. Ta chuděra je mrtvá a nedošlo k tomu během posledních několika hodin. Pobyla si ve vodě nějakou dobu.“ Hvízdavě se nadechl a upřel na Jackmana strohý pohled. „Je mi líto, ale vracím vám štafetu, inspektore. Musíte zjistit okolnosti vedoucí k úmrtí téhle dívky a pak se to pokusíme spojit s mými nálezy.“ „Napřed potřebuju zjistit, kdo to je,“ poznamenal Jackman zachmuřeně. „Shaunu Kellyovou můžete potvrdit nebo vyloučit dvěma
12 | JOY ELLISOVÁ jednoduchými způsoby. BuXto přivedete někoho z blízkých příbuzných, kdo ji identifikuje, nebo počkáte na záznamy ze zubní karty.“ Smutně se usmál. „Je mi jasné, kterou z těch dvou možností si vyberete.“ Zvedl svou brašnu. „A protože nijak netoužím počkat na nepochybně božské kuropění, vyrazím teX nazpátek a podniknu přípravy, než tuhle chuděrku přivezou.“ Jackman s Marií se dívali za jeho odcházející postavou. „Na něj si člověk musí zřejmě zvyknout,“ zazubila se Marie. „Já už si zvykl. Je dobrý. Vlastně asi jeden z nejlepších, na jaké jsem kdy narazil.“ „Taky myslím.“ Došli na klidné místo opodál, stranou modrých majáků a uniformovaných policistů. Jackman se posadil na nízkou kamennou zídku vedoucí podél dun. „Co víte o přílivu v tomhle úseku, Marie?“ zeptal se. Kousla se do spodního rtu. „Moc toho není, ale znám jednoho chlapíka, který se v takových věcech vyzná. Jack Archer. Ten člověk má na nohách vážně plovací blány. Žil v mokřadech skoro celý život. Jeho otec i děda chytali úhoře. TeX pobývá v domově důchodců hned za vaší vesnicí. Sociálka ho přestěhovala z mokřadů, když onemocněl a nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral. Ten to tady zná líp než kdokoli jiný.“ „Zajděte za ním, Marie. Povězte mu, kde to tu dívku přesně vyplavilo, aL zkusí odhadnout, z jaké části pobřeží ji sem proud mohl zanést. Pokud se tu skutečně tak dobře vyzná, mohl by nám být užitečný.“ „Dobře. Je mu přes osmdesát, ale počítám, že je zvyklý vstávat brzy ráno. Zajedu se osprchovat, a jakmile se pořádně rozední, stavím se u něj.“ Jackman pozoroval zlatavé sluneční světlo prodírající se mezi mraky na mramorově šedé obloze. Odráželo se od stří-
ZTRACENÉ DCERY
| 13
brné hladiny zálivu. „Jen se na to podívejte,“ poznamenal tiše. „Tohle místo je vážně něco, viXte? Nebýt té chuděry, co leží na pláži, bylo by tu kouzelně.“ „Je tu kouzelně,“ namítla Marie tiše. „A buXme rádi, že se nám tahle neznámá vrátila z hlubin, aL už je to, kdo chce.“ Jackman se naposledy ohlédl. Dívku už naštěstí nebylo vidět, obklopil ji hlouček policistů a kriminalistických techniků. Brzy ji zvednou ze studeného mokrého písku a odvezou do Roryho márnice, kde snad bude ochotná vydat svá tajemství jedinému muži, který jim dokáže porozumět.
Kapitola 2
K
dyž se Marie vrátila od Jacka Archera, našla Jackmana ponořeného v hlášeních. „Ztráta času?“ zeptal se, protože si všiml jejího nezvykle vážného výrazu. „Právě naopak. Je to milý stařík, nesmírně ochotný.“ Marie před Jackmana postavila na stůl dva hrnky s kávou a zavřela za sebou dveře kanceláře. „Tak co ten pohřební výraz?“ „Ale nic. To dělá pomyšlení, že taková hezká dívenka umřela takovým způsobem.“ Jackman zavřel desky, které měl právě před sebou, a ukázal na židli. „PosaXte se.“ Vzal si hrnek a hrst sáčků cukru. Začal je trhat a sypat jejich obsah do kávy. Zamyšleně se při tom zadíval na Marii. Hezká žena. Vysoká, s dlouhými a hustými tmavými vlasy, s takovou postavou, že se za ní i v jejích šestačtyřiceti všichni otáčeli. Připomínala amazonku, čehož maximálně využívala jak u zločinců, tak u policistů. Na stanici se tradovalo, že běda tomu, kdo si to se Super Mariem, jak jí přezdívali, rozhází! Ale Jackman znal Marii i z jiné stránky, byla soucitná a laskavá a velmi bystrá. Důvěřoval jejímu úsudku a názorům. Vyrostli každý v docela jiném prostředí a nemohli být vychováni odlišněji, přesto sdíleli lásku k povolání, které si vybrali, a byL si závěry tvořili jiným způsobem, obvykle se nakonec shodli.
ZTRACENÉ DCERY
| 15
„Tak co vás tak sebralo, Marie? Mrtvých už jste přece viděla víc než dost.“ Pokrčila rameny. „Můj úplně první případ bylo utonutí. Taky mladá holka, ne nepodobná té z dnešního rána. Nikdy se nám ji nepovedlo identifikovat.“ Hodila si vlasy přes rameno a natáhla se pro kávu. „Nezbavila jsem se pocitu, že jsme zklamali ji i její rodinu, i když jsme žádnou nevypátrali. Nikdo se o ni nepřihlásil, přesto někoho mít musela. Zdálo se hrozné, že se nevrátila domů ani k poslednímu odpočinku.“ „Nemůžeme jim pomoct všem, Marie. Snažíme se, ale někdy jsou prostě okolnosti proti nám.“ „Myslíte, že ta dnešní je Shauna Kellyová?“ „Instinkt mi to našeptává, ale nechci nic předjímat, dokud nedostaneme tu zubní kartu.“ Marie přikývla a napila se kávy. „I kdyby to ona nebyla, musíme zjistit, co se přesně stalo, a pokud nešlo o nehodu…“ Větu nedopověděla. „No jistě. Ale teX mi povězte, co vám řekl ten stařík o místním přílivu.“ Marie rozložila na stole pomačkanou mapu pobřeží a uhladila ji. „Jack Archer si myslí, že se to děvče dostalo do vody někde tady.“ Ukázala na jedno místo. „U Allenby Creeku. Je to nejpravděpodobnější vzhledem k přílivu, proudům a směru větru, tedy pokud nespadla z lodi. Což bych prozatím vyloučila.“ „Allenby Creek? To jsou dost odlehlé končiny, ne?“ Marie se zadívala do mapy. „Leží na hranici mezi naším okrskem a Harlan Marsh. Všude kolem jen zemědělská půda nebo slaniska.“ „Když o tom tak přemýšlím, pamatuju si to tam z dětství. Bývala tam jedna přístupná pláž, kousek od staré rezervace lachtanů v Hurn Pointu.“
16 | JOY ELLISOVÁ „Hm…“ Mariin štíhlý prst se pomalu pohyboval podél pobřeží. „Aha, ano, už to vidím. Mám poslat hlídku, aby to tam obhlédla?“ „Byl bych radši, kdybychom tam zajeli sami.“ Jackman se kousl do rtu. „Ale ne, máte pravdu. Musím za dnešek vyřídit všechna tahle hlášení, pošleme hlídku.“ Zvedl sluchátko telefonu. „Požádám seržanta ve službě, aL tím někoho zaúkoluje a aL se trochu poptají místních.“ O chvíli později zavěsil. „Vyřízeno.“ „Šéfe?“ Dveře se otevřely a do kanceláře nahlédla rozcuchaná hlava detektiva konstábla Charlieho Buttona, nejmladšího člena vyšetřovacího týmu. „Omlouvám se, že ruším, ale máte se oba dostavit do kanceláře superintendantky Crookeové.“ Jackman mladému vyšetřovateli poděkoval, spolkl zbytek kávy. „No nazdar, oba. To zní zlověstně.“ Marie vstala. „Tak jdeme, aL to máme za sebou, a modleme se, aL to nesouvisí s rozpočtem, škrty ve výdajích, zvyšováním výkonů nebo plněním cílů.“ „Anebo se vším dohromady.“ Jackman se pochmurně usmál. „Nebylo by to poprvé.“ Superintendantka Ruth Crookeová, žena s úzkými rty, vypadala neustále rozčileně, snad protože většinou rozčilená byla. Skutečně se nestávalo často, aby projevila jiné než negativní emoce, a pokud si vás nechala zavolat, pak bylo moudré dostavit se neprodleně. Marie brala schody po dvou, aby Jackmanovi stačila. Netěšila se, až vstoupí do jámy lvové, ale pracovala už se superintendantkou dost dlouho, aby věděla, že se za drsným rozkazovačným zevnějškem a jedovatým jazykem skrývá zatraceně dobrá policistka. A na ničem jiném nezáleželo.
ZTRACENÉ DCERY
| 17
Vešla za Jackmanem dovnitř a věnovala své nadřízené ten nejzářivější úsměv. Ony upjaté tenké rty se ani nepohnuly. Superintendantka Ruth Crookeová podrážděně pokynula ke dvěma židlím a spustila dlouhou stížnost na člověka, s nímž právě domluvila. „Posledních deset minut jsem po telefonu poslouchala žvásty nějakého zatraceného finančního analytika. Přísahala bych, že na policejní oddělení v životě nepáchl. Vymyslel hromadu naprostých hovadin.“ Hodila zápisník na stůl a opřela se na židli. „Ale myslím, že víckrát nezavolá. Řekla jsem mu, kam přesně si má strčit své teorie, jak ušetřit.“ „Nevím, jak to zvládáte,“ poznamenal Jackman. „Mně by ve vaší funkci stačilo pět minut a zavařil by se mi mozek.“ Pokrčila rameny. „Někdo to dělat musí. A já jsem v tom dobrá. Máte tu někoho, kdo za vámi stojí. Aspoň když jsem se naposledy byla podívat dole, pořád jste měli vysílačky, kevlarové vesty a auta, nebo se od té doby něco změnilo?“ Jackman se usmál. Marie věděla, že šéfovou moc nemusí, ale neochotně obdivuje každého, kdo je schopen žonglovat s rozpočty a požadovanými výkony. „Nezměnilo, ještě pořád můžeme komunikovat, chránit se a přesunovat. Díkybohu, protože zkoušet zdolávat mokřady na kolech by bylo dost tragické.“ Zadíval se přes ohromný lesklý stůl. Ruth Crookeová zavrtěla hlavou. „No nic, protože mluvit s vámi dvěma o čemkoli kromě zločinnosti je naprostá ztráta mého drahocenného času, ušetřím si to.“ Posunula k nim po stole tlustou složku. Marie spatřila jméno na deskách a zachvěla se. Kenya Blacková. „Jsme pod tlakem. Vím, že jde o starý případ, ale matka se rozhodla oživit své tažení. Pokouší se to znovu dostat do tisku,
18 | JOY ELLISOVÁ tentokrát ovšem ve velkém. Láká známé tváře a využívá sociální sítě, aby všechno pořádně rozvířila.“ Pokrčila rameny. „Samozřejmě se té chuděře nemůžeme divit. My k tomu musíme zaujmout nějaký postoj, nahoře to chtějí vyřídit jednou pro vždycky. Případ se neuzavřel. Vy teX sice řešíte zmizení Shauny Kellyové, ale chci, aby se tohohle vyšetřování ujal konkrétně váš tým, a chci, abyste mu dali přednost přede vším ostatním.“ Jackman se napřímil. „Proboha. VždyL je to tak sedm osm let, co Kenya zmizela. Jak bychom jí mohli dát přednost?“ Všichni o zmizení té dívenky věděli, ale protože Jackman ani Marie v případu nefigurovali, podrobnosti neznali. Jackman se zamračil. „Vím, že se to odložilo, jde ale o neuzavřené vyšetřování. Jeden z vyšetřovacích týmů to přece procházel ani ne před třemi měsíci.“ „To sice ano, ovšem forenzní věda dělá pokroky každý den.“ Marie zapátrala v duchu po informacích. Do paměti se jí vryla fotografie, kterou tehdy otiskli v médiích. Holčička s blond, téměř bílými vlasy, uvelebená na sedacím pytli se svým psem. Na sobě měla džíny a žlutou mikinu s kapucí a s obrázkem medvídka, drobné prstíky zabořené do srsti psího kamaráda. Vypadala jako andílek. Ten srdceryvný záběr vyvolal u veřejnosti nejmasivněji podporovaný hon, jaký kdy na slatích zažili. Marie se zamračila. Vzpomínky se vynořovaly v záblescích. „Někdo se přihlásil, že ji viděl, ne? S jiným děckem, hrály si poblíž lachtaní rezervace u Hurn Pointu.“ „O týden později se našla asi pět kilometrů odtamtud vyplavená její teniska. Což v podstatě svědectví toho člověka potvrdilo.“ Superintendantka měla ve tváři kamenný výraz. „A mělo se za to, že ji spláchla vlna do moře.“ Marie si vybavila jeden z titulků v novinách: Vražda, nebo jen strašná nehoda?
ZTRACENÉ DCERY
| 19
„To je tak zhruba všechno. Rodiče byli slušně zajištění, ale nikdo nepožadoval výkupné, nepřihlásil se žádný další svědek, který by dívku viděl – tedy žádný kromě těch obvyklých pohádkářů. Po čase jsme došli k přesvědčení, že se zřejmě skutečně utopila, a omezili jsme rozsah vyšetřování.“ „A teX chcete, aby se dostalo do popředí?“ ujistil se Jackman. „Začněte od začátku a projděte všechno z nového úhlu, máte k dispozici výrazně navýšený rozpočet, bude-li třeba.“ Superintendantka na Jackmana upřela nepříjemně významný pohled. „Chci ten případ uzavřít. A i když se ne vždycky shodneme, musím uznat, že váš tým má něco do sebe. Sice to nemůžu specifikovat, ale jestli někdo dokáže zjistit, co se s tou malou stalo, a dotáhnout ten zatracený případ do konce, jste to vy.“ Jackman převzal složku a zadíval se na ni. Marie se zmocnil zvláštní pocit. Vzrušení nebylo to správné slovo, spíše znepokojení. Nikdo z těch, kdo se podíleli na původním vyšetřování, teorii o nehodě nepodporoval, ale po letech neúspěšného pátrání už nebylo co namítat. Možná skutečně nastal čas, aby se nový vyšetřovatelský tým pokusil poskytnout truchlící rodině jakési uzavření. Jackman vstal. „Uděláme, co bude v našich silách, to se spolehněte. Ale nejdůležitější je teX Shauna Kellyová. A jestli se ukáže, že ta utopená dívka je ona, nepromarním důležité první dny vyšetřování. Je to dítě jednoho z našich lidí, a i když pochopitelně žádná smrt nemá přednost před jinou, všichni s její matkou hluboce soucítíme.“ „Samozřejmě, nečekám od vás nic menšího. A kdybyste potřebovali pomoc, řekněte si, ano?“ Ruth Crookeová je přelétla pohledem. „Ale neodkládejte ten starý případ. V sázce je mnoho. Když jsem řekla, že si vedení přeje, aby se případ co nejrychleji vyřešil, myslela jsem to vážně, rozumíte?“
20 | JOY ELLISOVÁ Tím předvolání skončilo. Instinkt Marii hlasitě upozorňoval, že vyšetřování nebude ani zdaleka snadné. Zamířili k výtahům. „Kenya Blacková.“ Jackman jméno vyslovil téměř šeptem. „To jsem nečekal ani omylem.“ „Ani já,“ přitakala Marie. „A jaký z toho máte pocit?“ zeptal se jí. „Šéfová má pravdu, je to potřeba vyřešit. Rodina potřebuje nějakou odpověX a nové oči možná objeví něco, na co se předtím nepřišlo.“ „Na to jsem se neptal.“ Jackman jí pohlédl do očí. „Jaký z toho máte pocit?“ Zpomalili. „Upřímně řečeno nechápu proč, ale nějak mě to celé zneklidňuje.“ Nastoupili do výtahu a Jackman přikývl. „I mě. Od chvíle, kdy jsem uviděl složku s tím jménem, se mi svírá žaludek.“ Rozechvěle se nadechl. „Ale máte pravdu, je čas ten případ uzavřít, tak prostě dáme hlavy dohromady a pustíme se do toho.“ V klesajícím výtahu zavládlo ticho. Marie se zmocnila nepříjemná předtucha.
Kapitola 3
Jackman s Marií se odebrali rovnou do Jackmanovy kanceláře a zavřeli se tam. Jackman ztěžka dosedl do starého koženého křesla a otočil se k Marii. „Musím si to srovnat v hlavě, než to oznámíme ostatním. Zatím vůbec nevím, jak to všechno uchopíme. Potřebujeme plán.“ Marie nafoukla tváře. „Superintendantka je evidentně rozhodnutá, že to máme vzít my, i když už pracujeme na případu Shauny Kellyové.“ „Hm, vlastně nám složila kompliment, co?“ „Jenže když se to vezme kolem a kolem, stejně nikdo jiný nezbývá, ne? Ostatní jsou až po krk ve vyšetřování toho rozsáhlého podvodu. Rozhodně teX nemůžou vzít něco tak velkého. A tým Andyho Felthama má podstav kvůli nemoci a nehodě.“ Jackman chtěl odpovědět, vyrušilo ho však zaklepání. Dovnitř vešel detektiv konstábl Max Cohen s velkou zalepenou obálkou. „Omlouvám se, šéfe, ale tohle byste asi chtěl vidět. Je to od patologa, označeno jako naléhavé.“ „Díky, Maxi. Za chvíli přijdeme za vámi, tak mezitím sežeňte Charlieho. Sejdeme se za deset minut na oddělení, ano?“ Když se dveře zavřely, zadíval se Jackman na hnědou obálku před sebou. Stálo na ní jeho jméno písmem Roryho Wil-
22 | JOY ELLISOVÁ kinsona. Na obsahu obálky záviselo mnoho, v neposlední řadě, jestli bude muset kolegyni oznámit, že je její dcera mrtvá. Od chvíle, kdy uviděl mrtvou dívku na pláži, mu instinkt říkal, že nespadla ani neskočila. Zamračil se a obálku roztrhl. Zubní karta potvrdila, že šlo skutečně o Shaunu Kellyovou. Beze slova podal zprávu Marii. Marie vzdychla. „Tolik jsem doufala…“ „Asi oba víme, co nás teX čeká.“ „Smutná návštěva Liz Kellyové. Zajdeme tam spolu, co vy na to? Oba ji známe, určitě bude lepší, když se to dozví od nás.“ Jackman přikývl. „Kéž bychom jí toho mohli povědět víc.“ „Stejně by dnes nic jiného nevnímala. Neuslyší nic, než že je její dítě mrtvé.“ Inspektor vstal. „Povězte o tom Maxovi a Charliemu, já uvědomím superintendantku.“ Ušklíbl se. „A pak to zajedeme povědět Liz.“ „A co Kenya Blacková? Mám o ní říct ostatním?“ „Ne. Nejdřív rozjedeme tohle vyšetřování. Kenya zmizela už před dlouhou dobou, pár dalších dnů na tom nic nezmění. Musíme se hlavně pořádně obout do Shaunina případu, dokud je šance najít důkazy a lidi si ještě něco pamatují.“ „Provedu, pane.“ Marie opustila kancelář a Jackman se už podruhé za dvacet minut vypravil ke své nadřízené. Ruth Crookeová působila téměř ztrhaně. „Co vlastně o Shauně víme?“ „Zatím netušíme, co se jí stalo. Rory Wilkinson bere případ jako prioritní, nezbývá než doufat, že se během pitvy najde něco, co by osvětlilo, jestli jde o zločin.“ Jackman si prohrábl husté světle hnědé vlasy. „Podle všeho byla Shauna uličnice, ale nic nezvladatelného. Před půl rokem se od nich odstěhoval otec, od té doby se situace zhoršila. Shauna přičichla k alko-
ZTRACENÉ DCERY
| 23
holu a Liz mi svěřila, že je dost těžké ohlídat, aby se nestýkala s divočejšími partičkami z města.“ „A tu noc, kdy zmizela?“ „Max s Charliem ji hned třikrát objevili na záznamech bezpečnostních kamer kolem centra. Naposledy se smála s nějakým mužem blízko hospody Lincoln Arms na Brewer Street.“ „Opilá?“ „Asi ne namol, ale opilá zřejmě ano.“ Jackman si vybavil záznam, který mu Max ukazoval. „Zvláštní. Podle chování toho chlapa evidentně znala. Není na tom záběru moc vidět, ale Max ho zvýraznil, jak to šlo, a hlídky se po něm poptávají v ulicích.“ „Takže toho moc nemáme.“ „Aspoň něco. Snad se brzy dozvíme víc.“ „Doufejme. Přidělím vám dalšího vyšetřovatele, abych vám vypomohla. Detektiv konstábl Rosie McElderryová z týmu inspektora Felthama je momentálně nevyužitá, takže je po dobu vyšetřování vaše.“ „Díky, madam. Mám Rosie rád, jednou z ní bude velmi dobrá vyšetřovatelka.“ „Dávejte větší pozor, inspektore, ona už je velmi dobrá vyšetřovatelka.“ Jackman se zazubil. „Pravda.“ Odstrčil se od stolu. „Radši půjdu, musím tu zprávu tlumočit Liz Kellyové, než se to odněkud doslechne.“ Ruth se na něj zadívala. „Přidělte jí toho nejlepšího člověka pro podporu pozůstalých, kterého máme, Rowane. Zařídím, aby se jí dostalo veškeré možné pomoci, ale… Chuděra.“ „Ano. Nemůžu říct, že bych se na to těšil.“ „To věřím. Tohle je nejhorší součást naší práce.“ Věnovala mu jeden ze svých vzácných úsměvů. „Ale vím, že to zvládnete dobře.“ Jackman upřímně doufal, že se neplete.
24 | JOY ELLISOVÁ * * * Kolem druhé odpoledne konečně svolal Jackman svůj tým na poradu. Setkání s Liz Kellyovou bylo velmi srdceryvné. Její zoufalý nářek mu dosud zněl v uších. Ohledně případu Kenyi Blackové si nedělal iluze. Dostal otrávené jablko, to bylo jasné. Případ se proslavil, a to nechvalně. ZvlášL když kvůli němu jeden z původních vyšetřovatelů spáchal sebevraždu. Jackman zaLal zuby a v duchu si přísahal, že aL se stane cokoli, nedopustí, aby se někdo z jeho lidí třeba i jen přiblížil takovému stavu. Sledoval, jak se malý tým rozmisLuje ve velké vyšetřovací místnosti. Ještě netušili, co se jim chystá oznámit, ale určité napětí jim neuniklo. Jackman si uvědomoval, že pokud by vyšetřování případu Kenyi Blackové dopadlo úspěšně, může to výrazně zvednout jejich kariérní vyhlídky. Šlo o jeden z největších nevyřešených zločinů posledního desetiletí. Patřit k týmu, který konečně odhalí pravdu, by znamenalo velký úspěch. Dokonce i on cítil příval nervózního nadšení. Nejprve je však musí seznámit s novinkami ohledně Shauny Kellyové. „Než se dostaneme k věci, rád bych v týmu přivítal detektiva konstábla Rosie McElderryovou. Vypomůže nám, povedeme totiž dvě vyšetřování najednou.“ Kývl k mladé světlovlásce, která seděla kousek stranou od ostatních. Rosie měla elfí tvář s jemnými rysy a zelenomodré oči. Vypadala mnohem mladší než na čtyřiadvacet, navíc byla bystrá a měla talent zachytit nesrovnalosti ve výpovědích. K tomu všemu disponovala neobyčejně dobrou pamětí. Mladá vyšetřovatelka zvedla ruku a usmála se na ně. „Ráda pomůžu.“ Jackman se opřel o stěnu. „Takže jak jsem říkal, budeme pracovat na dvou případech zároveň. Tím prvním, jak už všichni víte, je smrt Shauny Kellyové. Než budeme moct nějak výraz-
ZTRACENÉ DCERY
| 25
něji pokročit, potřebujeme forenzní zprávu. Předběžné hlášení bychom měli mít zítra ráno. Pokud šlo o zločin, čeká nás vyšetřování vraždy. Abychom získali náskok, budeme se snažit odhalit totožnost toho muže ze záběru bezpečnostní kamery, se kterým Shauna mluvila, navíc promluvíme se všemi jejími kamarády a vrstevníky. Někdo o ní musí vědět něco, co by pomohlo objasnit, proč zmizela nebo byla unesena.“ Nadechl se. „Ohledně toho druhého případu si vy, mladší, budete muset něco nastudovat, čeká nás totiž rekonstrukce vyšetřování případu Kenyi Blackové.“ Ozvalo se sborové nadechnutí. „Pane jo! Tak to je prda!“ Na scénu se dostavilo Maxovo londýnské nářečí. „Ano,“ přitakal Jackman. „A upřímně, dokonce i my s Marií si toho budeme muset dost přečíst, protože jsme tu v té době nebyli. Takže, Marie, jak jsme na tom?“ „Už jsem zavolala do skladu důkazů. Odpoledne uvolní kontejnery s veškerým materiálem. Počítám, že budeme potřebovat vysokozdvižný vozík, abychom je všechny dostali sem nahoru.“ „Chtěl bych některé věci poslat rovnou do forenzní laboratoře. Profesora Wilkinsona už jsem na to upozornil.“ Rory Wilkinson obvykle sídlil v Greenborough, ale momentálně se rozhodl pracovat v márnici okresní nemocnice na předměstí Salternu. Okamžitě jim nabídl pomoc. Jackmana ta ochota nepřekvapovala. Celá země byla pohlcená pátráním po malé Kenye Blackové. „Ještě jsem nestačil všechno projít, ale mám dojem, že poslední prověrka případu byla poněkud nedbalá.“ Jackman zalistoval v papírech. Marie přikývla. „Je to dost možné. Ta prověrka totiž probíhala v době, kdy jsme nevěděli, kam dřív skočit. Na spoustu
26 | JOY ELLISOVÁ věcí, které měli dělat policisté, se najali civilisté. Navíc už ten případ revidovali víckrát, než já měla teplých večeří. Možná už se do toho moc nepoložili.“ „Zřejmě ne. Což se ovšem tentokrát nebude opakovat. Zjistíme, co se té holčičce stalo, i kdybychom měli prošustrovat ten superintendantčin štědrý rozpočet do poslední pence. My Kenyu najdeme, nebo aspoň zjistíme, co se přesně stalo.“ „Inspektore Jackmane?“ Do místnosti vešel uniformovaný policista a podal mu zprávu. „Konstábl Kevin Stoner identifikoval toho muže ze záznamu bezpečnostní kamery, kterého hledáte. Podle něj pracuje poblíž místa, kde to děvče viděli naposledy.“ Jackman přelétl zprávu: „Jmenuje se Asher Leyton. Sice má trestní rejstřík čistý, ale několikrát dostal napomenutí za vyhledávání prostituce.“ „Což nevěstí nic dobrého,“ nadhodila Marie. To tedy ne, pomyslel si Jackman. „Máte jeho adresu?“ „Granary Court na Norfolk Street. Zahradní byt.“ „Na úchyla dost nóbl plac. Granary Court je jedna z nejdražších čtvrtí Salternu,“ podotkl Max téměř závistivě. „Asi bychom si měli s panem Asherem Leytonem promluvit, co vy na to?“ Jackman pohlédl na Marii. Ta vytáhla z kapsy klíče. „Kdy, když ne teX? Vezmeme si služební auto.“ Dveře bytu se zahrádkou otevřela drobná mladá žena s dlouhými vlnitými blond vlasy a dokonale nalíčenýma očima. Na sobě měla úzké džíny s širokým opaskem s cvočky a smetanový rolák. Vypadala jako typická manželka na okrasu. „Asher?“ Zadívala se na jejich průkazy totožnosti a vykulila oči ještě víc. „Ne, pane inspektore, bohužel tu není.“
ZTRACENÉ DCERY
| 27
„A kdy se vrátí, slečno?“ zeptala se Marie. Dívka se usmála, přičemž předvedla ukázku dokonalé práce zubního ortodontisty. „Bohužel až pozdě. Pracuje zhruba do deseti večer.“ Jackman se, oslněn jejím chrupem, snažil nemhouřit oči. „A vy jste?“ „Lynda. Lynda Cowleyová. Asherova snoubenka.“ Úsměv pohasl. „Je v pořádku, viXte? Neměl nějakou nehodu, nebo tak něco?“ Jackman se chlácholivě usmál. „Ne, nic takového, slečno Cowleyová. Jen si s ním potřebujeme promluvit. Nemohla byste nám povědět, kde pracuje, nebo nám na něj dát telefonní číslo?“ Dívčinu tvář neopustil ustaraný výraz. „Pracuje pro jednu firmu na George Street – Hanson a spol., tam ale nebude. Odpoledne měl mít schůzku a pak jít na večeři s klientem. Samozřejmě vám na něj dám číslo, jenže když má práci, telefon vypíná.“ „A nevěděla byste, kam má jít na tu večeři?“ Marii se nezamlouvalo, že je Leyton tak příhodně k nesehnání. Dívka pomalu zavrtěla hlavou a dlouhé blond vlasy se jí zhouply ze strany na stranu jako v reklamě na šampon. „To neříkal.“ Večeře s klientem, to mě podrž, pomyslela si Marie, když si vybavila Leytonovu slabost pro ženy z ulice. Podala dívce navštívenku. „Dejte mu tohle, prosím. AL nám zavolá, jakmile se vrátí, slečno Cowleyová, i kdyby to bylo pozdě, ano?“ „A pokud by se to nepovedlo, tak hned ráno. Jde o naléhavou záležitost,“ dodal Jackman. „A můžu mu povědět, o co jde, inspektore? Určitě si bude dělat starosti, když ho shání policie.“ To nepochybně bude, pomyslela si Marie. „Potřebujeme
28 | JOY ELLISOVÁ mluvit s někým, kdo byl před několika večery na Brewer Street, to je všechno.“ „Brewer Street je přímo naproti George Street, kde Asher pracuje, viXte?“ Jackman přikývl. Lyndě Cowleyové se očividně ulevilo. „Vyřídím mu to.“ Když se vraceli k autu, poznamenala Marie: „Jak důvěřivý může člověk být?“ „Asi právě tak jako ona, řekl bych.“ Jackman zavrtěl hlavou. „Chudinka.“ „Vypadala tak na šestnáct. Kolik jí může doopravdy být?“ „Zřejmě spíš ke dvaceti, možná i o trochu víc. Nejspíš další Rosie, prostě vypadá o hodně mladší.“ Marie se zamračila. „Má smysl zajet do Hanson a spol.?“ „Nejspíš tam nebude a Lynda měla pravdu, zrovna jsem zkusil to číslo, které nám dala. Mobil má vypnutý. Asi bude lepší vrátit se na stanici a věnovat se jiným věcem. Čeká nás toho víc než dost.“ „Myslíte, že se ozve?“ Marie odemkla dálkovým ovládáním. „Nezbývá než doufat. Kdyby ne, slovy Arnieho Schwarzeneggera: ‚Já se vrátím!‘“