Issuu

Zavity ulit_001 az 003_Sestava 1 5/17/18 1:10 PM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Zavity.indd 2

30.4.2018 21:09:42

Všem básníkům, textařům a Hostivaři!

Zavity.indd 3

30.4.2018 21:09:42

První závit Svět je jen já a TEN zvuk. Ležím na zemi zavalená jeho intenzitou. Nemám sílu se hýbat, myslet. Nemám ani chuť. Nač se vzpírat? Bránit se? Je to síla, která mě pohltila a dělá si se mnou, co chce. Torpédo. „Marto!“ Jako by mě někdo z dálky volal. Nemám ale sílu upozornit, že tu ležím, odevzdaná svému osudu. „Marto! Proboha slyšíš?!“ Za zavřenými víčky vnímám něčí pohyb. Někdo nade mnou stojí. „Musí to tak řvát?“ řve Miláno a dálkovým ovladačem vypne hifi. Otevřu oči a vím, že když se začnu smát, naštve se ještě víc. „Musí, to je Torpédo.“ „To je mi jedno, co to je. Nechala jsi klíče v zámku. Lezu sem přes pavlač. Byla tu Sofi a nemohla se sem dostat. Volala mi, že se nemůže ani dozvonit. Že tu řve muzika jak kráva.“ Sofi je kráva, myslím si a zvednu se z koberce. „To je mi líto, že jsme se minuly,“ lžu a hlídám si, abych nepřehrávala. Milánova matka mi leze na nervy od prvního okamžiku, co jsme byly seznámeny. Já jsem Sofie, řekla mi 5

Zavity.indd 5

30.4.2018 21:09:42

před třemi lety a chladně mi podala ruku. Na zápěstí se jí rozcinkaly tenoučké zlaté kroužky. Od té doby jí náramků na ruce přibylo. Dohadovala jsem se, jak dlouho bude asi trvat, než jí budou sahat až k loktu, zaškrtí žíly a ruka jí odumře. Kéž by! Ale ještě lepší, kdyby je měla na krku. „Co chtěla?“ „Nesla nám závin.“ Nám? Snad tobě, upřesňuju si pro sebe. „Pórkovej?“ hraju zájem. „Jo,“ odsekne a přehrabuje se ve sportovní tašce, kterou předtím nechal u dveří do pokoje. „To mě mrzí,“ lituju falešně a beru od Milána oblečení, propocené na tenisových kurtech. Nemrzí mě to vůbec. Ten nadýmací blaf nemůžu ani vidět. Pro Milána je to ale delikatesa. Vždycky říkám, že mu nechci ujídat, když ho má tak rád a bez výčitek ho sní na posezení. Vlastně sežere. A pak prdí. Celý večer. Co krok, to prd. Pan doktor. „Zastaví se v pět, až půjde od kadeřníka,“ nepotěší mě. „Je u kadeřníka?“ láduju do pračky nový příděl tenisové špíny. „Jo.“ „Se štrůdlem?“ Asi to zní pohoršeně, protože mě Miláno zezadu obejme a v zrcadle můžu odezírat, co mi jeho rty šeptají vedle ucha: „Se ZÁVINEM.“ Usmívám se na svého muže, jakože chápu, že závin má mandát doprovázet jeho matku ke kadeřníkovi, zatímco sprostý štrůdl by něčeho takového nebyl hoden. To však nehrozí. Sofie peče zásadně snobské záviny. „Až budeš věšet to tričko, puso, nezapomeň ho obrátit 6

Zavity.indd 6

30.4.2018 21:09:42

naruby a přichytni ho kolíčkama v bočních švech, prosím.“ Políbí mě do vlasů a něžně od sebe odstrčí. Jistěže bych na to zapomněla a jistěže jsem vycítila z jeho prosby výčitku. Nekomentuju to a raději se zeptám: „S kým jsi hrál?“ „S tím týpkem ze Zentivy,“ odpoví mi z pokoje. „Kdo vyhrál?“ „Děláš si srandu?“ Objeví se ve dveřích koupelny a já si začnu chvatně prsty upravovat jako rozmazanou řasenku, aby nebylo zřejmé, že stále stojím před zrcadlem jak tvrdý Y. „Dělám,“ uklidním ho s úšklebkem a Miláno zase zmizí v pokoji. Jak by mohl prohrát s nějakým amatérem? On, majitel několika trofejí z nižších soutěží. On, bývalý trenér, který se ještě dnes nechává občas najmout na soukromou lekci, když je dobře zaplacená. Jak by mohl prohrát v tenise, když kvůli tenisu prohrál svou lékařskou kariéru? Můj muž je doktor medicíny. Ovšem bez jediné atestace. Po promoci byl okouzlen svobodnou divočinou devadesátých let natolik, že mu přišlo zajímavější flinkat se na tenisových kurtech a rozdávat rozumy rychle zbohatlým nadšencům bílého sportu. Tenis hrál od útlých let a hrál opravdu dobře. Stačilo jen udělat si licenci tenisového trenéra a bylo to. O klientelu neměl nouzi. Do špitálu už nikdy nenastoupil. Nakonec svůj diplom z medicíny propůjčil do služeb farmaceutických firem jako obchodní zástupce. Z pokoje se opět rozeřvalo Torpédo. „Do prdele!“ rozpoznám Milánovo klení mezi přebuzeným kytarovým sólem. Nakouknu pobaveně do pokoje a vidím, jak se snaží opět zkrotit naše stereo dálkovým ovladačem, který předtím omylem zasedl. 7

Zavity.indd 7

30.4.2018 21:09:43

„Proč to máš vždycky tak zesílený?“ obrací se na mě, když zjistí, že ho pozoruju. „Jsi hluchá?“ „Líp si to vychutnám, když je to nahlas.“ „Kolik ti je?“ „Třicet sedm.“ „Mluvím vážně.“ „Já taky. Mám to v občance.“ „Tak se do ní dívej častěji, ať si ten věk zafixuješ i mentálně. Marto, měla by ses konečně probrat!“ „Právě jsi mě probral,“ usmívám se, ale urazí mě to. Zalezu do ložnice, z nočního stolku vytáhnu blok a začnu do něho čmárat tužkou. Skládám slova, pěkně jedno vedle druhého a úleva na sebe nenechá dlouho čekat. Ani Miláno. Otevře dveře a chvilku váhá. „Promiň,“ a pak si sedne ke mně na postel. „Promiň, puso. Ale copak nechápeš, že je to stejnej štos, co si proháníš ušima, jako randál leteckýho motoru?“ Vleze si za mnou a položí mi hlavu na rameno. Na krku mě škrábou jeho vousy, které si nechal nedávno narůst. „Ohol se,“ odstrčím ho. Nenechá se odradit a změní polohu. Opře se o zeď a přitáhne si mou hlavu na prsa. „Ale no tak! Nezlob, Marti!“ Nevzpouzím se, jenom schovám v náruči blok popsanou stranou k sobě. Milánovi mé nevinné gesto neunikne. „Copak to schováváš?“ sáhne po bloku. „Zase nějaké ty tvoje písanky?“ „Nech toho!“ bráním blok. „Ukaž!“ vyškubne mi ho se smíchem. Drží mě pevně na svých prsou a teatrálně začne recitovat: „Z léta zůstala jen smítka, pečlivě sbírám, neztratím – doufám 8

Zavity.indd 8

30.4.2018 21:09:43

Ukryté poklady – mohly by pohladit mohly by poradit mohly by nahradit falešný tón, co v hlavě mi zněl…“ „Ó,“ protáhne a ironie si nejde nevšimnout. „Martička a její veršovánky.“ „Dej to sem!“ snažím se sebrat mu blok a vymanit se z jeho sevření. Štve mě. „Ale, ale…,“ zní to konejšivě. Zahodí blok na podlahu, aby i druhou rukou mohl pokračovat v mém krocení. „Co kdybys mi zase na chvíli půjčila ty svoje ukryté poklady. Taky bych ti je mohl pohladit…“ Stáhne ze mě dlouhé tričko, obkročmo si na mě zlehka sedne a rukama mě ukřižuje v peřinách. „Škrábeš,“ pokouším se o chabý odpor, ale oddávám se jeho rtům na břiše. Vzal do zubů okraj kalhotek a já mu je pomohla ze mě stáhnout. Zůstal mi v klíně a já zapomněla na všechny jeho drzé připomínky. „Ještě škrábu?“ ptal se zbytečně mezi mými koleny. Zavřela jsem oči a mezi prsty si proplétala jeho střapaté vlasy. Svět byl jen já a jeho jazyk… … a řinčení náramků! Sofie k nám vždycky vtrhla jak husiti. Seděla jsem oblečená na kraji postele a bojovala s hanbou. Než jsme stačili cokoli udělat, Sofie vrazila hlavu do ložnice, kde se jí nabídla pornografická scéna v hlavní roli s jejím synem a snachou. „Omlouvám se,“ slyším z chodby. „Nenapadlo mě…“ „To je dobrý, Sofi,“ přeruší ji Miláno, který bleskově opustil můj klín i postel, když nad mými vzdechy zakvílelo překvapené „JÉJDA!“ „Omlouvám se, Marto,“ volala za mnou z chodby a podle vzdalujícího se hlasu jsem pochopila, že ji Miláno manévruje do kuchyně. „… máš temperament po 9

Zavity.indd 9

30.4.2018 21:09:43

otci…,“ zaslechla jsem ještě a pak už jen nadšené Milánovy ovace oslavující pórkový závin. „Máš temperament po otci,“ opakovala jsem si polohlasně a musela se ušklíbnout. Po jakém otci? Po tom, co si s ním skoro před čtyřiceti lety na dovolené v Jugošce Milána upletla? Po tom otci, o kterém tvrdila, že to byl Ital? Co k ní vzplanul čtrnáctidenní vášní, protože mu údajně připomínala Sofii Loren? Je to stará komediantka, myslím si. Synovi říká Miláno, i když se jmenuje Milan. Snad aby mu alespoň trochu dodala italské krve. A jakápak Sofie? Moje tchyně se jmenuje Silvie. Obyčejná Silva. Jenže si na své někdejší údajně nápadné podobě se slavnou Italkou ujela tak, že už jí nikdo neřekne jinak než krásná Sofi. I syn. Mě o to musela požádat důrazně, protože jsem ji ještě rok po svatbě tvrdošíjně oslovovala paní Motyčková. Sofie Motyčková, referentka Čedoku, která se lety vypracovala na manažerku největší pražské pobočky. Snaží se dělat manažerku i u nás doma. Napochoduje k nám, kdy se jí zachce, a kecá do všeho. „Měli byste si pořídit myčku. Já na svou zanussku nedám dopustit.“ „Na co myčku? Na dva hrnky a dva talíře?“ „Uvidíš, Marti, že to bude tvoje nejlepší kamarádka.“ Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Klára, ne Zanussi, chtělo se mi rýpnout. Sofie otvírá skříně a dává mi doporučení, že je lepší skládat trička podélně jen na dva díly, a ne na tři. Probírá se košilemi a neodpustí si ponaučení: „Moje zlatá, nesmíš dopustit, abys na rukávech žehlila tady ty ostré hrany. To nesvědčí o dobré hospodyni.“ 10

Zavity.indd 10

30.4.2018 21:09:43

Šuplík na příbory bez ptaní přerovnala, aby zavedla pořádek lžic, vidliček a nožů, který vládl v její kredenci. „Miláno je na to tak zvyklý.“ „Můj systém mu nevadí,“ snažila jsem se tenkrát obhájit své pořádky. „Viď, Mildo?“ „Sofi má zkušenosti, puso. Nech si poradit,“ zvedne oči od rozepsané esemesky. Díky za podporu, pomyslela jsem si a rezignovala na lžíce v pravé přihrádce. Nebo má tchyně přišla s nápadem: „Měli byste si pořídit záclony.“ „Nesnáším záclony.“ Zbytečná námitka. „Zútulní to pokoj. Viděla jsem moc pěkný. Koupím vám je.“ Miláno se blaženě usmívá a obejme matku. „Ty jsi naše dobrá duše, Sofi.“ Vzdávám se. Zatímco se odhodlávám vyjít z ložnice a pozdravit se s tchyní, Miláno se v kuchyni cpe závinem. Matka ho láskyplně pozoruje a rukou, co zvoní jako Loreta, ho počechrá ve vlasech. „Ahoj, Sofie,“ přidám se k nim a stále se cítím trapně. „Vezmi si, Marti!“ postrčí mi pod nos svůj výtvor. „Ne, díky. Milda ho miluje, nebudu mu ujídat.“ „Proboha, neříkej mu Mildo! To je otřesný!“ Řekla jsem to schválně. Píšu si bod. Miláno si mě posadí na klín a políbí na krk. Sofie si nás s úsměvem prohlíží, těká pohledem z jednoho na druhého a mně se zdá, že vždy, když očima přeskočí na mě, její úsměv drobně pohasne. Miláno si nacpe do pusy další proužek závinu. Plastová krabička je skoro prázdná. 11

Zavity.indd 11

30.4.2018 21:09:43

Zase budeme celou noc větrat. Dopravní špička v pět odpoledne. Sleduju mumraj ze sedadla spolujezdce. Nervózní řidič renaultu vedle nás dělá vzteklé posunky. I když ho nemůžu slyšet, vím, že říká: „Jeďte, vy krávy!“ Moje řidička panikaří. Chcípnul jí motor a nemůže nastartovat. „To je v pohodě,“ snažím se ji uklidnit a motor skutečně naskočí. Vyrazíme z křižovatky, kterou jsme nějakou dobu blokovaly. „Teď doleva a na dalších světlech doprava,“ radím vyrovnaným hlasem. Dávno jsem se naučila zachovat klid, když mám vedle sebe nezkušeného řidiče. Na avizovaná světla vpravo se však přibližujeme na můj vkus moc rychle, a proto raději upozorním: „Je tam přednost v jízdě,“ a řidička skočí na brzdu. Prudké zastavení nás vrhne proti přednímu sklu, ale pásy nás zase vrátí do sedadel. V témže okamžiku se k přednímu sklu vydáme znova poté, co do nás zezadu nabourá nervózní renault. „Ježišmarjá,“ zděsí se slečna za volantem a zvedá ruce. „Co budeme dělat?“ huhňá přes dlaně, kterými si zakryla tvář. „Co byste udělala vy?“ zkouším ji a sáhnu pro mobil. „Já nevím,“ klepe se jí hlas. Hlavně ať nezačne hystericky vřískat, modlím se. „Kam voláte? Ježiš…“ „Ten je tu zbytečnej,“ snažím se vtipkovat, ale slečna vtip nepochopí, tak dodám: „Policajty. Musíme mít protokol o nehodě.“ 12

Zavity.indd 12

30.4.2018 21:09:43

Za bočním okýnkem na mé straně přešlapuje nervóza z renaultu, co se nám snažil dostat do kufru. Doufám, že mě nebude chtít vychovávat. „Dobrý den,“ podávám mu vizitku, pro kterou jsem sáhla do přihrádky při vystupování. „Kdyby bylo dodatečně něco třeba kvůli pojistce. Volám dopraváky,“ informuji ho s telefonem na uchu. „To nebude potřeba. Skoro nic tam nemám.“ „My jo,“ prohlížím rozbité zadní světlo a zmačkaný blatník. „Prkotina,“ snaží se to stále zlehčit. Čekala bych, že se bude rozčilovat, ale nemám čas zabývat se jeho rozpoložením. V telefonu se ozval hlas z tísňové linky. Nahlásím naši polohu a nula zraněných. „Do hodiny přijedou,“ obrátím se k řidiči renaultu. „Vždyť vám říkám, že tam nic nemám, a ta vaše škoda je taky sotva za pár tisícovek.“ „Jenže my máme tohle,“ ukazuju na transparent autoškoly na střeše naší oktávky. Sedíme na trávníku vedle křižovatky a v reflexních vestách záříme jak pampelišky. Ubalila jsem cigaretu i pro svou vykulenou žačku a smiřuju se s tím, že to bude víc než hodina, co tu budeme čekat. Zkušenost. Jako instruktor autoškoly jezdím už pár let. Někteří žáci mi říkají paní učitelko. A mně to lichotí. Bodejť by ne, když si jako skutečná učitelka ani neškrtnu. Co na tom, že mu bylo skoro dvacet. Co na tom, že svedl on mě. Co na tom, že to trvalo jen chvíli. Mně bylo tenkrát osmadvacet a on byl můj žák. Moje aprobace čeština-němčina byla v háji. Můj morál13

Zavity.indd 13

30.4.2018 21:09:43

ní kredit ještě dál. Neměla jsem odvahu ucházet se už o místo na jiné škole. Bála jsem se otázky: „Proč jste odešla z tak prestižního místa? Gymnázium K. H. Máchy má přece skvělé jméno.“ No právě. Co jsem měla odpovědět? Že mě vyhodili, protože jsem spala s klukem z poslední lavice? A kdybych si vymyslela nějakou nic neříkající výmluvu, nějakou diplomatickou odpověď, moje minulost by mě stejně doběhla. Paní ředitelka Hrdličková by se o to postarala. „Uvědomujete si, Marto, čeho jste se vůbec dopustila?“ Seděla za svým obřím stolem a měřila si mě s odporem jak chcíplou myš v prádelníku. „Porušila jste elementární zásady vztahu učitel-žák.“ Třásla jsem se, klopila oči a nebylo vůbec nic, co bych mohla říct na svoji obhajobu. „Stydím se za vás!“ hřímala jak prokurátor z padesátých let. „Pro váš čin neexistuje žádná omluva.“ Kdyby se zvedla z toho svého trůnu a raději mi dala pár facek, přijala bych rozsudek s vděkem a vypadla z pranýře. Ona si ale mé ponížení vychutnávala. Měla na to právo. Z mého poklesku byl skandál o to větší, o co si v něm smočil pracky bulvár. Když průšvih praskl, někdo pohotově prodal mou vylepšenou kauzu hned několika takovým plátkům. V téhle hře jsem nemohla obstát. „Zdiskreditovala jste se na celý život, má drahá! Vy už se před žádnou třídu nikdy nepostavíte.“ A měla pravdu. Gymnázium K. H. Máchy se mnou vyrazilo dveře ještě před koncem školního roku. „Klasifikaci za vás uzavřu sama. Nedovolím, aby na vaše odporné chování ještě víc dopláceli kolegové.“ 14

Zavity.indd 14

30.4.2018 21:09:43

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas… Jaká ironie, napadlo mě, když jsem se ploužila květnovým večerem. „Copak ty slzičky?“ ptala se mě domácí, která se na mě snažila ten večer marně doťukat. Otevřela si sama. Nalila jsem do sebe lahev vína, bulela jak želva, smotaná do klubka na úzké válendě. Paní Brášková ke mně přisedla a starostlivě mě hladila po vlasech. „Někdo ti něco provedl?“ nedostala ze mě slovo, jen kňučení a proudy slz. Byla trpělivá. Dál mě hladila a utěšovala takovými těmi maminkovskými slovy. Když si všimla novin s barevnými titulky, které jsem muchlala pod sebou, měla jasno. Stejný výtisk jí ležel doma v kuchyni. Důvod, proč u mě zaklepala. „Každá mince má dvě strany, holčičko. Myslím, že jsi tomu mladíkovi nedržela pistoli u hlavy.“ Manželům Bráškovým táhlo na šedesát a na jejich zahradě, v malém domku s jednou místností a koupelnou, jsem bydlela už od vysoké školy. Byl to vlastně jakýsi přístavek ke starému skleníku a pan Bráška ho přebudoval tak, aby se v něm dalo celoročně bydlet. „Asi budete chtít, abych se odstěhovala, co?“ zmohla jsem se na otázku. „Nebuď bláhová, Martičko. Holku máme ve světě, kluka v Brně… bylo by tu bez tebe smutno.“ Teplo její dlaně ve vlasech mi dělalo dobře. „My tě nedáme. Měla jsi vidět odpoledne Brášku, když tu zazvonil ten pisálek z novin. Hnal ho sviňským krokem,“ smála se. 15

Zavity.indd 15

30.4.2018 21:09:43

To bych vážně chtěla vidět. Její manžel byl nenapravitelný kliďas. Když jsem se před třemi lety stěhovala k Milánovi, brečela jsem znovu. Věděla jsem, že mi po Bráškových bude smutno. „Ať jsi šťastná, Martičko. A zastav se někdy!“ „Co to tu voní, holky?“ volá Miláno z předsíně. „Je to cítit přes pavlač až k výtahu.“ Holky!? Jako by volal na dvě kamarádky. To, že je u nás opět jeho matka, poznal hned za dveřmi. Vedle mých balerín dominoval výstřední pár bot na vysokých podpatcích. Sofiin klíč zarachtal v zámku, zrovna když jsem se chystala do vany. Těšila jsem se na teplou vodu už ve chvíli, kdy má poslední žačka toho dne zablokovala křižovatku. Plánovala jsem si voňavou koupel ještě před tím, než jsme o křižovatku dál bouraly. Přála jsem si válet se nerušeně ve vaně, poslouchat hlasitou muziku proudící do koupelny z vedlejšího pokoje. Místo toho jsem skoro dvě hodiny seděla v trávě, balila si cigarety, a kromě nikotinu vdechovala olovo z výfuků aut vyhýbajících se naší kolizi. Když jsem konečně oblékla župan a do sterea založila cédéčko Goldbergovských variací, objevila se v předsíni Sofie. Nezvonila. Rovnou odemykala a vnikala mi do života s neomaleností, kterou jsem cítila jenom já. Sofie byla taktu prostá. „Snad už se nechystáš do postele?“ divila se místo pozdravu. 16

Zavity.indd 16

30.4.2018 21:09:43

Martina Málková Z ÁV I T Y U L I T Obálku zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Eva Honová Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 240 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9864. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Zavity.indd 240

30.4.2018 21:09:52