001-003 Sousedky.qxp_Sestava 1 19.06.19 14:52 Strรกnka 3
CASS GREENOVร
SOUSEDKY
Copyright © Caroline Green 2016 Translation © Šárka Kadlecová, 2019 ISBN 978-80-249-3924-7
Sousedky_001-336.indd 4
12.06.19 12:12
ČÁST PRVNÍ
Sousedky_001-336.indd 7
12.06.19 12:12
HESTER Zakašlání, popotáhnutí, heknutí. Popotáhnutí, heknutí, zakašlání. A tak to jde pořád dokola. Mary u vedlejšího terminálu je učiněný orchestr tělesných zvuků. Musí to nějak souviset s jejím objemem. Kam se člověk podívá, tam přetéká, jako by v její kůži byl uvězněn obr. Není tu dneska jediná, kdo mě rozptyluje. Ten dědek naproti, myslím, že se jmenuje Jacky, je očividně přesvědčený, že kurz základních počítačových dovedností pro dospělé – konaný v knihovně – je vhodné místo k pořádání sendvičů, které si s sebou nosí k obědu. Zřetelně slyším, jak mu klapají čelisti, když žvýká chléb, sýr a okurky. Obsah jeho sendvičů znám tak dobře proto, že ho trousí jako konfety po klávesnici. Člověk by myslel, že by se při svém pokročilém věku mohl chovat slušněji. Ale možná je jako většina starších lidí a ani za mák mu nezáleží na tom, co si o něm pomyslí ostatní. To mu docela závidím. Odkašlu si a obrátím pozornost zpátky k obrazovce. „Scrolluju“ po stránkách internetového zpravodajství. Jsou tu samé depresivní věci: články o imigraci a o tom, jak se mládež přidává k Islámskému státu, politici tu vyprávějí ty svoje obvyklé báchorky. 9
Sousedky_001-336.indd 9
12.06.19 12:12
Ale těší mě, že znám pro to, co dělám, správný výraz. Jsem teď někdo, kdo kromě jiného „scrolluje“, „stahuje“ a „surfuje po internetu“. Vidíš, Terry, tohle bys do mě neřekl, viď? Šlo o to, abych už nemusela trpět pocitem méněcennosti, až uvidím nějakého člověka ťukat do počítače, jako by patřil do dalšího z klubů, kam nemám přístup. Teď to dovedu taky. I když bůh ví, jestli to stálo za tu námahu. Rozhlédnu se po knihovně a podívám se na nástěnné hodiny, kolik času zbývá do konce lekce. Na druhé straně za uličkou zabralo pár dospívajících celý stůl a tak jako ten dědek nezakrytě obědvají. Jeden z nich má nějaké jídlo z bufetu a z toho mastného, čpavého pachu mě šimrá v nose a kručí mi v žaludku. Sama bych něco takového nepozřela, ale od snídaně je už daleko. Přemítám o obědě – možná chléb se šunkou nebo omeleta – a představím si přitom svou kuchyni. V pelíšku bude jako střapatý rohlík pochrupovat Bertie. Hodiny budou odpočítávat čas dunivým tikáním, které vždycky znělo trochu moc hlasitě. Anebo že by jen chyběly další zvuky, které by ho přehlušily? Tyhle myšlenky nikam nevedou. Cítím, že na mě padá obvyklá tíseň, a musím ji ze sebe nějak setřást. Až přijdu domů, mohla bych si upéct koláč. Něco náročného, co vyžaduje zručnost. Co si uspořádat svou vlastní malou oslavu na počest toho, že jsem tenhle kurz dotáhla do poslední lekce? Za to, že jsem u toho vydržela, si rozhodně zasloužím poklepat po rameni. Upřímně přiznávám, že to šlo ztuha, jenže mi vadil blahosklonný přístup naší lektorky Alice, protinožce, který vypadá málem na dvanáct, a přesto je pořád cítit cigaretovým kouřem. Je poněkud zanedbaného vzhledu – malíčky jí zdobí místy oloupaný, zašlý lak a v tmavě plavých vlasech má udělané takové ty příšerné dredy. Proč si pro všechno na světě nechá tohle udělat se 10
Sousedky_001-336.indd 10
12.06.19 12:12
svými vlasy bílé děvče, se vzpírá mému chápání. Trčí jí z hlavy všemi směry, takže vypadá jak nikotinem potřísněná Medúza. Mluví veselým, zpěvavým hláskem, jen to trochu přehání s otazníky. A zřejmě vůbec nenosí podprsenku, protože se jí drobná prsa pod těmi jejími oblíbenými tílky pohupují jako pár tenisových míčků. Ačkoli se jí musí nechat, že se mnou měla poměrně velkou trpělivost, když jsem zpočátku trochu tápala. Trvalo mi totiž nějakou chvíli, než jsem do toho pronikla. Když jsem se učila zacházet s myší, měla jsem tendenci zvedat ji ze stolu. Jednou jsem Alici vysvětlila, že se snažím pohnout kurzorem nahoru, a ona na to namouduši řekla: „No potěš?“ V jejím podání to znělo jak potiš. Zůstala jsem jak opařená! Člověk by myslel, že jsem malé dítě nebo nějaká stařenka, a nikoli zdravá a čiperná dvaašedesátnice. Řekla jsem jí: „Mladá dámo, myslím, že si od vás zasloužím trochu úcty.“ To ji zpražilo. Od té doby se sice pořád tak otravně pochechtává, ale pohled jí přitom bloudí kamkoli jinam, jen ne k mému obličeji. Kdepak, vůbec mě nemrzí, že tenhle kurz končí. Stejně jsem se do něj přihlásila jen proto, abych se dostala z domu, a s nikým z téhle chásky se přátelit nehodlám. Většina z nich je mnohem starší než já a žena, která je mi věkem nejblíž – a nechává si říkat „Binnie“ – je tak trochu pod mou úroveň. Právě zachytila můj pohled a hned zase klopí zrak. Nepochybně si to vzala osobně, když mi v prvním týdnu kurzu navrhla, že bychom si po hodině mohly jít „sednout někam na čaj“, a já to odmítla. Řekla jsem jí: „Je mi líto, ale já čaj moc nepiju,“ což byla vlastně milosrdná lež, protože ve skutečnosti si na čaj opravdu potrpím. Jenže ona je jednou z těch, které si z daru mateřství dělají svatozář. Slyšela jsem, jak každému na potkání vykládá o své dceři a o svém nejmladším vnukovi. Má dokonce, a tomu byste už vůbec nevěřili, nákupní tašku 11
Sousedky_001-336.indd 11
12.06.19 12:12
se slovy „Nejlepší babi na světě“ a obřím obrázkem rozšklebeného nemluvněte. Patří k ženám, které zcela vymezuje činnost jejich dělohy. Je mi jasné, že kdybych přijala její návrh, ještě bychom si ani nesedly a už by říkala: „No a Hester, máš nějaké děti?“ Proč se na to ženy tak rády vyptávají? V žádném jiném kontextu o intimních pochodech svého těla nemluvíme. Tahle otázka je velmi osobní a já nikdy nenašla opravdu přijatelný způsob, jak jí čelit. Nejradši bych odvětila: „Do toho vám nic není,“ ale uvědomuju si, že by to bylo poněkud hrubé. Kdepak, ona vážně není moje krevní skupina. Myšlenky mi zase zabloudí k plánům s pečením, a tak dumám nad tím, co bych měla udělat. Snad nějakou citronovou buchtu nebo ovocný koláč. Jenže na mě najednou padá ta sklíčenost, které jsem se chtěla ubránit, a halí mi ramena jak zatuchlý rubáš. Vím, jak to dopadne, když se pustím do pečení. Ať upeču cokoli, dám si z toho pár kousků a zbytek tam zůstane ležet a bude nadarmo osychat, dokud to nevyhodím do popelnice. Bertiemu nic dát nemůžu. Psům sladkosti škodí. Můžou stejně jako my dostat cukrovku a trpět chorobami srdce. Kdybych byla jako ta Binnie, koláč by vydržel sotva pět minut, než by ho jak hladoví ptáčci sezobaly upatlané prstíky. Je to vážně tak nespravedlivé. Tohle všechno. „Není vám nic, Hester?“ Hister. Vzhlédnu. Alice se mi pro jednou dívá přímo do obličeje, s výrazem přeslazeného soucitu. Rozhlédnu se rychle kolem a uvědomím si, že jich na mě zírá víc. Binnie valí oči a Jackie přestal žvýkat ten svůj sendvič, spodní ret se mu leskne mastnotou a visí mu dolů. Tolik pohledů. A všechny se upírají na mě. „Není, proč by mělo?“ Uchechtnu se, ale zní to hodně nepřirozeně. 12
Sousedky_001-336.indd 12
12.06.19 12:12
Alice chvilku váhá a pak mi namouduši položí na rameno tu svou pracku. Mračím se na ni, dokud ji nesundá. Alice si odkašle. Zčervená (docela hezky) a řekne: „Když já měla dojem, že si, ehm, něco mumláte? S kýmpak jste si to povídala?“ Žaludek mi udělá kotrmelec a najednou nemůžu popadnout dech. Nezbývá mi než to maskovat předstíráním kašle. Cítím, jak mi po krku stoupá horkost a vlévá se do tváří. Dobrý bože. Tak já nakonec mluvím sama se sebou? Co to tropím? „Hester?“ zopakuje Alice. Narovnám se v zádech a dívám se jí přímo do očí, až se pro změnu červená ona. Popadnu svou kabelku, kterou jsem měla položenou vedle počítačového monitoru, a vstanu. „Vůbec nic mi není, děkuju,“ odvětím. „Asi už půjdu domů.“ „Aha, určitě?“ pronese tím svým otravným zpěvavým hláskem. „Ale víte, že máme všichni v plánu zajít do hospody? A budeme moc rádi, když se k nám přidáte?“ Těžko by se našlo něco, o co bych stála míň. Dovedu si to celé moc dobře představit. Alice je samá falešná srdečnost a ti starci se nalévají a halasně (a neupřímně) si slibují, že zůstanou ve styku. Kdepak. To se budu radši dívat na ten svůj nesnědený koláč a poslechnu si, co dávají na Rádiu 4. Ale stejně se mě to dotklo. Myslím tím to: „Budeme moc rádi, když se k nám přidáte.“ Nebylo to: „Ale no tak, Hester, přece tam nemůžeš chybět! Bez tebe by to nebylo ono!“ Che! Jako bych byla nějaký přívažek. A teď se mi ještě mlží ty moje hloupé oči a z Aliciny tváře mám najednou kaleidoskop. 13
Sousedky_001-336.indd 13
12.06.19 12:12
Jenže mám svou hrdost. Dosáhla jsem toho, co jsem si předsevzala. Naučila jsem se zacházet s počítačem. Tím to pro mě skončilo. „Děkuju, ale ne,“ říkám a vzápětí mi z úst sama vyklouzne lež. „Přijede dnes ke mně na návštěvu dcera s vnukem. Musím ještě něco připravit.“ „Aha?“ Jako by to slovo Alice chvilku přežvykovala, než si zase nasadí ten svůj úsměv od ucha k uchu. „Tak doufám, že si to s nimi hezky užijete? A moc ráda jsem vás poznala?“ „Ano, ovšem,“ odvětím a honem zamířím k východu. Zachytím Binniin pohled a všimnu si, jak je překvapená. Terry se v hrobě musí válet smíchy.
14
Sousedky_001-336.indd 14
12.06.19 12:12
MELISSA Když jí stylistka natočí zrcátko, aby vlasy viděla zezadu, Melissa se nedokáže ubránit představě puberťačky s oholenou hlavou v moskevské garsonce. „Vypadají nádherně, nemyslíte?“ říká Susie. Melissa přikývne a nutí se škrobeně pousmát. Říká se, že nejlepší vlasy jsou z Ruska, a tahle blond stojí z těch 400 liber za každou penny. Jen kdyby ze sebe Melissa dokázala setřást tu děsivou vidinu gulagu. „Vydrží vám hezké dobrých šest týdnů,“ pokračuje Susie a vlídně jí tiskne ramena. „To je skvělé, díky, Susie.“ Jenže není snadné předstírat nadšení, jaké se od ní očividně očekává. Vrčení a hučení vysoušečů a tiché dunění hudby v pozadí Melissu ukolébalo do jakési strnulosti. Nedokáže si ani vybavit, o čem si se Susie povídaly během těch nekonečných hodin, kdy seděla v tomhle křesle. Už si s ním připadá tak nějak srostlá. Na její neochotu vstát jí Susie promluví tiše do ucha. „Nechcete si dopít čaj, než půjdete?“ šeptá tím svým měkkým, severovýchodním nářečím. „Moje šéfová vidí nejradši lidem paty, jestli chápete, jak to myslím, ale 15
Sousedky_001-336.indd 15
12.06.19 12:12
klidně tu chvilku zůstaňte. Ještě mi nepřišla klientka na jedenáctou.“ Než Susie odběhne, Melissa něco vděčně zamumlá. Natáhne se před sebe do změti kartáčů, nůžek a kulem pro jemný porcelánový šálek, v němž jí stydne čaj. Látková pyramidka s heřmánkem se leskne mastnotou, tekutina je vlahá a klouže Melisse hrdlem jako sliz. Jako by ji v krku škrábalo. Melissa zkusmo zakašle a začne se znepokojovat. Teď by byla ta nejhorší možná doba na to něco chytit. Dovede si představit, jak na večírku nešťastně skřehotá, aby přehlušila hudbu. Doma má nějaký zinek a vitamín C. Později je do sebe naláduje. Dívá se na svůj odraz, prohrabuje si rukou vlasy, natáčí hlavu sem a tam. Dává si pozor, aby si přitom nezatrhla maličké spoje vetkané do jejích vlastních, slabých a draze barvených kadeří. Teď jí vlasy splývají v lesklých vlnách odstínu karamelu a Melissa si už zase říká, kéž by jen pořád nedělala tohle. Netrápila se jejich původem. Copak je na nich něco špatného? Vždyť je to stejné jako BIO gel, který jí zdobí nehty barvou, o níž jí bylo řečeno, že je to „francouzská tělová“, i když se Melisse zdá na prstech trochu strašidelná. Skoro androidní. Říká si, kolik už je toho na ní umělého. Jenže prodloužení vlasů jí připadá jiné. Musí si představovat, jak tisíce kilometrů odsud přichází nějaká hezká, chudá holka o svůj jediný majetek, jen aby si jiná, bohatá ženská mohla užívat jeho tíhu na svých ramenou. Je až moc snadné představit si chamtivost transakce při prodeji vlastních vlasů. Sklíčeně nad tím přemítá, když vtom pocítí zvláštní neklid, jako kdyby se zachvěl vzduch, jako by jí v prastaré, pudové části mozku syčela maličká hlubinná puma. Zamračí se a rozhlédne kolem. Někdo ji pozoruje. Prudce otočí hlavu a podívá se do hlavní výlohy. Je poněkud zamlžená a zaclánějí jí ve 16
Sousedky_001-336.indd 16
12.06.19 12:12
výhledu květiny, které jsou v ní vystavené – něco ošklivého a pichlavého, co se Melisse osobně hnusí, ale zřejmě se to pokládá za stylové –, i tak ale vidí venku kousek hlavní ulice. Kolem výlohy proudí lidé, někdo se žene úprkem, jiný klidně kráčí. Je úplně obyčejný den v severním Londýně. Život jde kvapem dál, vůči ní zůstává netečný. Nikdo se na Melissu nedívá. Samozřejmě že se na ni nikdo nedívá. Co čekala? Koho čekala? Rázně vstane a jde k pultu zaplatit. Pořád ještě je jí z toho leknutí, když si myslela, že ji někdo sleduje, slabo od žaludku. Z dlouhého sezení má ztuhlý zadek a pobolívá ji v zádech. Zdánlivě odnikud se vynoří Susie a Melissa opatrně, aby si nepoškodila nové umělé nehty, hrábne do kabelky a pak otevře malou dřevěnou krabičku, která se před ní diskrétně ocitla a v níž je jí předložen účet. Věděla, že tohle dopoledne nebude levné, ale stejně nachází hříšné potěšení ve skutečnosti, že se náklady za prodloužení a úpravu vlasů, manikúru, pedikúru a tvarování obočí vyšplhaly skoro k 600 liber. Když sune Susie po pultu svou kreditku a hledá dvacetilibrovku na spropitné, doufá, že z toho Markovi zaskočí kafe. Jestliže se hodlá chovat jako jeden z oněch manželů, bude Melissa jednou z oněch manželek. Venku na hlavní ulici to působí, jako když se na starém televizoru moc zesílí kontrast. Všechno je tak křiklavě barevné, až se jí z toho bouří žaludek. Cítí tupé svírání na čele od začínající migrény. Najde sluneční brýle a neobratně si je nasadí na nos, protože její oči prahnou po stínu. Hned přes ulici je lékárna Boots, a tak se Melissa rozhodne, že si tam koupí vodu a paracetamol, než se vydá domů. Třeba se jí to podaří utnout v samém počátku, aby si mohla později užívat večírek. Catering by už 17
Sousedky_001-336.indd 17
12.06.19 12:12
měl být prakticky hotov, zbývá jen dohlédnout na dodávku od firmy Ocado, která obstarává většinu chlastu. Je na to trochu pozdě, jenže včera ji vyšplouchli, prý kvůli nějaké katastrofě s chladicím zařízením. Melissa doufá, že šampaňské stačí do večera vychladnout. Zrovna přechází k lékárně, když ji znovu přepadne ten vtíravý pocit, jako by jí po kůži běhali mravenci. To si je už jistá, že se to neodehrává jen v její hlavě. Kdysi někde četla, že to nějak souvisí s periferním viděním. Někdo ji rozhodně sleduje. Otáčí se kolem své osy a mhouří oči za tmavými brýlemi. Srdce jí přitom tluče jako o závod. Někdo právě zapadl do dveří lékárny, ale Melissa ho neviděla dost zřetelně. Na hlavní ulici vládne čilý ruch – je tu spousta normálních lidí, kteří civí na displej svého telefonu nebo za sebou vlečou podrážděné děti, a těch pár starších, co se potlouká kolem, se sotva šourá s nákupem nebo vypelichaným psíkem. Na Melissu se nikdo nedívá. Na pažích jí naskočí husí kůže a navzdory dusnému parnu se roztřese. Někde poblíž začne vřískat alarm auta a Melissa sebou trhne. Vzduch se jí zdá nedýchatelný, mísí se v něm výfukové plyny s cigaretovým kouřem od vchodu, v němž se sklání mladá žena nad svým mobilem a očividně se s někým potichu hádá. Na druhém konci hlavní ulice, mezi knihovnou a hasičskou stanicí, Melissa zahlédne postavu, která jí připadá povědomá. Chvilku jí trvá, než si uvědomí, že je to Hester, její sousedka odvedle. Ta malicherná, otravná ženská, kterou měla Melissa ustavičně v patách, když se do té ulice kdysi nastěhovala. Hester se až moc zajímala o to, jak Melissa vychovává Tilly, a sice občas vypomohla s jejím hlídáním, ale za ty potíže to určitě nestálo. Nakonec se Melisse podařilo přerušit s ní kontakt a naposledy spolu mluvily někdy zkraje roku. Na detaily si už 18
Sousedky_001-336.indd 18
12.06.19 12:12
Melissa nevzpomíná, protože k tomu došlo, zrovna když řešila Sam. Ale nějak to souviselo s recyklováním odpadu nebo s parkováním. Teď rozhodně nemá na Hester náladu. Má dost jiných starostí. I když je to domů jen deset minut pěšky, pospíchá k stanovišti taxíků a vleze do prvního vozu, který je volný. Všimne si přitom, jak si ji řidič uznale přeměřil pohledem. Jeho pozornost ji hřeje a Melissa si říká, co asi vidí, když se k němu naklání, aby mu nadiktovala adresu: dobře vypadající, pěstěnou ženu z bohaté rodiny, jakou může jen obdivovat zpovzdálí. A přitom, kdyby ji znal kdysi? Melissa pochybuje, že by ji vůbec pustil do svého taxíku. Teď je ale k nepoznání. Musí být. Když se vůz rozjede, pohodlně se opře a snaží se myslet na něco uklidňujícího. Nikdo se na ni nedívá. Nikdo ji nesleduje. Nikdo nic neví. Zatrylkuje jí mobil. Melissa sebou trhne a v duchu si za to nadává. „To jsem já, kotě.“ Do ucha se jí vlévá jako zahřátý olej Saskiin zastřený hlas. Ačkoli se Saskii dostalo vzdělání v elitní internátní škole a v dětství se učila jezdit na poníkovi a lyžovat, svou mluvou si nezadá s dlaždičem. Ta její hra na pracující třídu leze občas Melisse na nervy, ale jinak je Saskia jedním z nejvřelejších lidí, jaké zná. Řehtá se jak valach a dokáže Melissu nakazit svým humorem, když jí samotné dochází. Melissa nikdy nezapomene na její loajalitu během té epizody se Sam. Saskia moc dobře ví, jaké to je, když vás někdo podvádí, protože sama před pár lety pakovala z domu otce svého pubertálního syna. „Copak je?“ zeptá se Melissa a potlačí zívnutí. Znepokojivě ji láká představa, že by se natáhla na ošoupané, páchnoucí sedadlo a zdřímla si. 19
Sousedky_001-336.indd 19
12.06.19 12:12
„Nic zvláštního,“ opáčí Saskia. „Jen mě napadlo, jestli ještě na poslední chvíli nepotřebuješ s něčím píchnout? Vím, že máš objednanej catering, ale kdybys mě potřebovala, tak jsem tady.“ „To je od tebe moc hezké, Sass, ale myslím, že je o vše postaráno.“ Na okamžik se rozhostí ticho, než Saskia znovu promluví. „A nedošlo k nějakýmu posunu…?“ Melissa si povzdechne. „Kdepak. Tvrdí, že se z toho ‚nemůže vykroutit‘. Chápeš to?“ Saskia zaúpí a pak ji Melissa slyší potáhnout z cigarety a mlasknout. „Ať jde Mark do hajzlu,“ prohlásí Saskia. „Já tam budu a dohlídnu na to, aby z toho byl nejlepší mejdan všech dob. Nathe jde taky a může ti dělat barmana nebo něco takovýho.“ Melissa se zasměje. „Na tebe je vždycky spoleh.“ „Měj se.“ Saskia zavěsí. Posledních pár minut vězí vůz v zácpě, a tak Melissa natáhne krk a rozhlíží se, co se děje. „Nějaké zdržení?“ ptá se řidiče. Jeho oči se na ni dozadu dívají rámované zpětným zrcátkem. „Překážel tu náklaďák, kterej něco vykládal vzadu za samoobsluhou, ale řekl bych, že se to už rozjíždí. Spěcháte?“ Melissa přikývne a otočí se k oknu. Nemá zájem si po zbytek cesty povídat. Taxi přede a dává se znovu do pohybu, a řidič se už o další konverzaci nepokouší. Odbočí do zarostlých uliček, kde jsou domy odsazené dál od vozovky. Některé mají na sloupcích u vrat původní kamenné sošky, a když byla Tilly malá, zamilovala si „kamenná prasátka“, jak jim říkala, která stála na stráži u Hesteřiných vrat. Melissa zakleje pod vousy, protože najednou vidí, že ta osoba jde přímo před nimi. Hester to stihla zpátky 20
Sousedky_001-336.indd 20
12.06.19 12:12
dřív. Melissa nemá chuť riskovat, že s ní uvízne na prahu, a tak nasadí úsměv pro řidiče. „Můžu vás požádat, abyste mi zastavil už tady?“ zeptá se a podívá se na obdélník s jeho očima, které teď trochu ztvrdly. „Proč ne,“ opáčí řidič. Melissa chvíli předstírá, že hledá peníze, dokud si není jistá, že je Hester bezpečně uvnitř.
21
Sousedky_001-336.indd 21
12.06.19 12:12
HESTER Začínám si říkat, jestli jsem udělala dobře, když jsem tak ukvapeně odešla z knihovny. Odpoledne se vleče za sledu bezduchých televizních programů, které blikají a krákají v pozadí. Na žádný z nich se doopravdy nedívám, ale stejně se mi nechce televizi vypnout. Působí jako nárazník proti tichu. Pořád si je musím představovat, jak jsou v té hospodě, a čím dál podnapilejší. Od alkoholu jim rudnou tváře, baňatými starými nosy prokvétají červené žilky a zažloutlý umělý chrup jim trčí z otevřených úst, jak se pořád jen smějí, smějí se a smějí. Smějí se mně. Jsem si jistá, že si to pořádně vychutnávají. „Ta Hester je ale starý blázen,“ říkají. „No není divná?“ K čertu s nimi. Vím moc dobře, jak by to viděl Terry. V jednom kuse mi vyčítal, že jsem moc zbrklá a unáhlená. Nasadil by ten svůj výraz, kterým mi dával najevo, že se od něj vyžaduje svatá trpělivost. „Hester, musíš dát lidem šanci,“ fňukal by. „Ty je moc rychle odsuzuješ.“ Ve skutečnosti to myslel takhle: „Musíš se, Hester, od druhých nechat převálcovat.“ V životě by mě nenapadlo, že mě bude pořád tolik 22
Sousedky_001-336.indd 22
12.06.19 12:12
strašit, ještě patnáct let po smrti. Jako by tu byl se mnou a ustavičně mi v hlavě něco žvanil. V ústech mám ošklivou pachuť, a tak si jdu pro hrnek s čajem, ale zjišťuju, že zatím úplně vychladl. Musel tu stát déle, než jsem myslela. To se mi občas stává. Sednu si třeba k televizi, a než se naděju, je na čase vypustit Bertieho, a přitom si ani nevzpomínám, na co jsem se dívala. Stejně čaj vypiju, i když se trochu ošívám, jak se mi na patro lepí mléčný škraloup. Právě v tu chvíli slyším zvenčí předení vozu. Vstanu a jdu k arkýřovému oknu, z něhož je vidět na ulici. Přímo pod mým oknem zastavila dodávka firmy Ocado. Zepředu se souká řidič, plešatící barevný muž neurčitého středního věku, a hlučně otvírá boční dveře. Poodhrnu záclonu, všimnu si přitom ošklivé šedi, která značí, že je už zase na čase ji vyprat, a stoupnu si těsně vedle okna. Z téhle pozice zřetelně vidím obsah velkých plastových beden, vyvrhovaných z dodávky. Melissa si z nějakého důvodu nechává doručovat donášku bez nákupních tašek, což znamená, že přesně vidím, co si týden po týdnu objednává. Očividně s tím nedělá žádné štráchy a staví všem na odiv ty svoje intimní předměty, tampony a deodoranty, slipové vložky a vatičky do uší, ale v tomhle jsme asi každý jiný. Z těch nákupů se dá hodně dozvědět o chodu jejich domácnosti. Poznám, kdy je doma ze školy Tilly, protože v nich přibydou plechovky dietní Coca-Coly, nebo kdy je pryč Mark, jelikož v nich chybí lahve drahého piva, které si oblíbil. Když je Melissa doma sama, je v donášce spousta organických hotových jídel s nízkým obsahem kalorií. Bůh ví, proč drží dietu. Má úžasnou postavu, a pokud něco, potřebovala by spíš trochu obalit kosti. Jenže když se teď dívám, jak se z dodávky noří bedny, začíná mi být jasné, že nejde o žádnou běžnou donášku. 23
Sousedky_001-336.indd 23
12.06.19 12:12
Vždycky je v nich spousta alkoholu, ale dnes vidím krabice něčeho, co vypadá na šampaňské. A není támhleto… likér Pimm’s? O dno dodávky skřípou další bedny a v jedné z nich zahlédnu les francouzských baget. Jiná je viditelně napěchovaná drahým dužnatým ovocem, jako je mango a jasně červené jahody. V šedém odpoledni jeho barvy září jak šperky a v mé hrudi to probouzí tupou bolest touhy. Podívám se na mísu se svým vlastním ovocem a vidím, že je v ní jeden banán, tečkovaný a přezrálý, a opuštěná mandarinka, která ztratila všechen lesk a je už na pohled vyschlá. Vzdychnu a otočím se zpátky k oknu. Řidič zabouchne dveře vozu, až to zařinčí. A pak se obrátí a podívá se přímo na mě. Ve tváři má úšklebek. Odtáhnu se od okna tak rychle, že se bolestivě praštím o televizi. Je stará a blondýna, která se zubila na obrazovce, se rozloží na dílky. Chvíli je cikcak a ozývá se hrozivé praskání statické elektřiny, než se obraz zase ustálí. Klopýtám se schovat a mnu si odřený bok. Už podruhé v jediném dni zakouším drtivé ponížení. Co mi tím pohledem chtěl naznačit? Že už mě viděl šmírovat a přijde mu to divné. Svírám ruce v pěst, až se mi nehty zarývají do měkkých polštářků na dlaních. Na vratkých nohách se dohrabu do kuchyně, svalím se tam na židli a snažím se popadnout dech. Nemám se vůbec zač stydět, a přece se propadám hanbou. Když si přitisknu ruce ke tvářím, cítím, jak mi rudnou a hoří. Jak se mě ten řidič opovažuje soudit? Copak by někdo jako on mohl chápat někoho, jako jsem já? Já přece Melissu nešmírovala. Šlo mi jen o to, abych zůstala v obraze a věděla, co se děje v jejím životě. 24
Sousedky_001-336.indd 24
12.06.19 12:12
Občas je pro mě těžké pochopit, jak se to všechno mohlo tak pokazit. Když se jejich rodinka kdysi vedle nastěhovala, všimla jsem si, že Melissa nosí Tilly, jako by držela granát. Často vypadala vyčerpaně, ale i tak byla krásná, pořád skvěle upravená. Dívala jsem se, jak ten uzlíček neobratně houpá v náručí, a zmocňovala se mě mateřská něha. Věděla jsem, že bych jí mohla pomoct, kdyby mě nechala. A ona mě nechala. Na nějaký čas. Když už to chcete vědět, jednu dobu jsem pro ni byla prakticky nepostradatelná. Vždycky jsem byla ochotná Tilly kdykoli na poslední chvíli pohlídat. Jsem přesvědčená, že mě časem začali brát jako jakousi tetu, ačkoli se mi nepodařilo dosáhnout toho, aby se z „tetičky Hester“ stalo moje alias, či jak se tomu říká. Byly časy, kdy jsem doufala, že by mě mohli přizvat na společnou dovolenou, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě má rád Mark. Melissa si stěžovala, že Tilly nechce zůstávat v dětském koutku, když s ní jezdí do různých letovisek. Na samá nóbl místa, jako do francouzských Alp nebo na Barbados. Ačkoli si dovedu představit, že teď, s tou jeho kariérou v televizi, jezdí do ještě luxusnějších rezortů. Každopádně jsem pouze naznačila, že by jim mohl přijít opravdu vhod další pár rukou, jenže Melissa to zřejmě nepochopila a já se nechtěla vnucovat. Teď je Tilly v internátní škole, a když přijede domů, zdvořile se usmívá a odpovídá mi na otázky, ale mám z toho dojem, že se nemůže dočkat, až bude pryč. Je jí to vidět na očích. Jak se mohlo všechno takhle změnit? Jako by to už ani nebylo to děvčátko, které se mnou v kuchyni tak rádo peklo sušenky. Vzpomínám si, jak jí v mé velké míse na těsto kmitaly ručičky jako písty, jak 25
Sousedky_001-336.indd 25
12.06.19 12:12
měla vlásky zaprášené od mouky, a je těžké spojit si ten obrázek s touhle téměř dospělou osobou. Jenže na tom nemá smysl lpět. Čas jde dál. Ale stejně nechápu, proč bychom s Melissou nemohly zůstat přáteli jen proto, že Tilly vyrostla. Jenže Melissa se začala odtahovat, jakmile Tilly nastoupila do místní základní školy. Nejdřív nebyla nikdy doma, když jsem k ní zaskočila požádat o kávu. Přinejmenším to vypadalo, že tam není. Jednou jsem měla pocit, že jsem v horním okně zahlédla nějaký pohyb, ale to se mi určitě jen zdálo. Proč by se pro všechno na světě měla Melissa schovávat zrovna přede mnou? Uběhlo pár měsíců, pak půl roku. Jako bychom pokaždé odcházely a vracely se každá v jinou dobu. Nějak jsme se míjely. Ale myslím, že skutečnou roztržku způsobila až ta záležitost s popelnicemi. Mezi našimi domy totiž vede ulička, kde stojí popelnice jak od Melissina domu, tak od toho mého. Já je vždycky v pondělí ráno vynášela a měly jsme takový „systém“ (jak jsem tomu v duchu s oblibou říkala), který spočíval v tom, že ona je pak večer uklízela. Když je nechala párkrát stát na ulici až do středečního rána, nedělala jsem z toho ještě žádnou vědu. Jenže pak to vypadalo, že se z toho stává zvyk. A to nebylo všechno. Je naprosto jasné, že jedna sada popelnic, ta moje, patří k číslu 140, a druhá, ta její, k číslu 142. Jenže ona do nich začala házet věci, jak ji napadlo, jako by bylo jedno, čí je to popelnice. Šla jsem třeba recyklovat přečtené výtisky Mailu a zjistila jsem, že mám v popelnici plno lahví od vína a obalů z nákupů po internetu. Bylo to vážně k zlosti. Mám Melissu moc ráda, ale navrch k tomu všemu ostatnímu mě to už začalo opravdu štvát. 26
Sousedky_001-336.indd 26
12.06.19 12:12
Nejdřív jsem ty odpadky pečlivě vybírala, strkala je do její popelnice a doufala, že jí to dojde. Jenže to takhle šlo dál až do jednoho dne, kdy jsem měla celou popelnici plnou obalů z firmy Habitat. (Byly od peřiny. S prachovým kachním peřím. Teplotní koeficient 9,5.) To už jsem přece nemohla nechat být, a tak jsem k ní zašla. Chovala jsem se naprosto zdvořile a přátelsky, ale myslím, že jsem ji zastihla ve špatný okamžik. Jak už jsem říkala, Melissa bývá dokonale upravená, od lesklé hřívy blonďatých vlasů po hezky nalakované nehty u nohou. Toho dne však měla na sobě něco jako teplákovou soupravu a vlasy si nedbale stáhla do culíku. Oči měla kalné a podivně prázdné. Jako by za nimi nikdo nebyl, jestli chápete, jak to myslím. I když mi jí bylo velmi líto (ve skutečnosti bych ji nejradši objala a řekla jí, že to bude zase dobré), byla jsem odhodlaná jí sdělit, co mám na srdci. Jenže se to celé nějak zvrtlo. Beze slova mě vyslechla a pak mi prostě zabouchla dveře před nosem. Měla jsem pocit, jako bych dostala políček. Doma jsem pak udělala něco, co se mi vůbec nepodobá. Abych si uklidnila nervy, vylovila jsem zezadu ze spíže starou, zaprášenou lahev sherry a nalila si sklenku. Bylo tak husté a lepivé, že se mi z něj málem obrátil žaludek. Bůh ví, jak dlouho tam stálo. Jenže to všechno vskutku ťalo do živého. Nepohodnout se kvůli takové hlouposti – od té doby to už mezi námi nikdy nebylo jako dřív. Nemohla jsem přijít na žádný důvod, proč k ní zajít. Snažila jsem se zapřádat rozhovory z přední zahrádky (vyhlížela jsem její auto a pak si dávala záležet na tom, abych byla včas na místě), ale už to nikdy nebylo totéž. Tolik bych si přála, abychom se zase přátelily. Bertie, který vždycky vycítí, že se trápím, vyskočí na nohy. Natáhnu se k němu a poškrábu mu drsnou, šedivou srst za ušima, kde má podle mého „svoje oblíbené místečko“. Třese se blahem a otáčí oči v sloup. 27
Sousedky_001-336.indd 27
12.06.19 12:12
Můj chlapeček. Četla jsem, že se King Charles španělé dožívají patnácti let. Bertiemu je teprve třináct, ale poslední dobou je na něm znát, že ztrácí lesk. A není sám. „Má ti maminka uchystat večeři?“ řeknu mu unaveně. Ocas mu škube a krouží jak polámaná vrtule. Vstanu. Vyklopím mu do misky trochu jeho speciálního žrádla a misku postavím na jeho podložku. Začne hladově žrát, ale po chvilce ztratí zájem. Znovu si povzdechnu a otevřu zadní dveře. Najednou mi kuchyň připadá hrozně stísněná. Nastane strašlivý okamžik, kdy si myslím, že dočista přicházím o rozum. Tolik mě sužuje samota. Ale pak, jak tam tak stojím a hledím na svůj přerostlý trávník, začne ve mně klíčit úžasná myšlenka. Melissa musí pořádat večírek, když si objednala tolik alkoholu. Bude se mít co ohánět. Mně nedá žádnou práci nahonem upéct pár vdolečků nebo piškotový dort. Melissa nikdy moc nepekla. Jednou mi řekla, že můj piškotový dort s citronovou polevou je jako „sex na talíři“. Mám-li být upřímná, byla jsem z toho trochu v rozpacích, ale potěšilo mě, že to myslí jako pochvalu. A neříkala jsem si, že dneska něco upeču? Třeba to bylo znamení. Asi je nakonec jen dobře, že jsem z té knihovny tak kvapně utekla. Co já vím, Melissa může sama hledat nějakou záminku, jak to mezi námi urovnat. Tohle by mohla být skvělá příležitost k navázání přetrhaných pout. Ani mě neuráží, že mě nepozvala. Nedalo se to očekávat, když jsou mezi námi tak napjaté vztahy. „Tak, Bertie,“ řeknu a natáhnu se pro zástěru, kterou mám pověšenou na háčku na dveřích. „Maminka by se měla dát do práce.“ Z nás dvou jsem já ta starší a vyzrálejší. A je nejvyšší čas všechno napravit. 28
Sousedky_001-336.indd 28
12.06.19 12:12