0039860

JAY FORMANOVÁ

JEDNO

SMĚRNÁ JÍZDENKA

Jednosmerna jizdenka_001-003.indd 3

19.06.18 18:35

ONE WAY TICKET Copyright © Jay Forman 2017 All rights reserved Translation © Ondřej Duha, 2018 ISBN 978-80-249-3641-3

Kapitola jedna

Karl mu to prostě nemohl udělat. V mizerném světle ozařujícím parkoviště pro návštěvníky se zdálo, že je to Bentley Mulsanne šedé, ale on věděl, že oficiální název té barvy zní wolframová. Nešlo však jen o to, že nechtěl pošpinit lak; byl za tím též jeho nehraný obdiv k tomu, co se skrývalo pod kapotou – přes 1 000 Nm točivého momentu. Autu, které má dost síly, aby obrátilo rotaci Země, je třeba prokázat úctu. A tak se místo toho vymočil na Porsche. Bylo to Porsche Cayenne Turbo. Výkonné SUV. Karl si zapnul poklopec a zasmál se sám pro sebe. Dalo by se tomu říkat oxymóron. Nebyl důvod dávat tolik síly do auta pro fotbalové matky. Na druhou stranu matky těch malých spratků, které údajně chránil, byly o několik mramorových schodů výš – tyhle spíš než na fotbal vozily děti na koňské pólo. Pokud se jim tedy podařilo do svého společenského programu vmáčknout několik vteřin mateřství, což se nestávalo často. Proto strkaly svoje děti sem, jako psy do kotce, a braly je ven jenom na výstavy. KIA mu nestála ani za pohled, ale prošel kolem, aby si mohl lépe prohlédnout klasický Austin-Healey. Kvůli tomuhle rád pracoval o večerech, kdy se konalo zasedání představenstva; měnily se v přehlídky automobilů, které se směle mohly měřit s jakýmkoli světovým autosalonem. Ten 3000 Mark 1 byl skutečný krasavec. Bylo neobvyklé, že ho pan Allensby vytáhl z garáže hned takhle zkraje sezóny. Přestože byl duben a zima oficiálně skončila, v těchto končinách, takhle daleko na sever od Toronta, by sněžení nikoho nepřekvapilo. Do chvíle, kdy se bude muset vrátit na své místo před monitory v kanceláři, zbývalo deset minut, dost času na vykouření jointu, který si zastrčil pod pletenou čepici. Zrovna

5

si naplnil plíce sladkým kouřem, když uslyšel dvě děvčata, jak na sebe ječí. Proč si v tom puberťačky tolik libují? Věčně kvůli něčemu ječí nebo piští. Nebylo to poprvé, co si Karl přál, aby v kolejích v přední části školního areálu byli ubytovaní chlapci. Kdyby dívky bydlely v jedné ze zadních budov, jejich křik by se neodrazil od kamenných zdí až na druhou stranu nádvoří, kde se nemilosrdně opřel do Karlových ušních bubínků. Kdyby je ubytovali v zadních kolejích, jedinými živými tvory trpícími jejich verbálními útoky by byly potáplice na jezeře. Právě si chtěl dát druhého práska, když jedna z dívek vydala pronikavé zaječení, z něhož mu ztuhla v žilách krev a rozbolely ho plomby v zubech. Divé zadunění, které následovalo pak, spíš cítil, než slyšel. Znělo to blízko. Dost blízko na to, aby zahodil jointa do křoví a rozběhl se. Dřevěná prkna mostu, který kdysi býval padací, byla mokrá po odpoledních sněhových přeháňkách a on skoro upadl, jak sklouzl do klenutého průchodu ve věži na konci mostu. Jeho nohy však opět našly jistotu, jakmile stanuly na suché dlažbě. Rukou s magnetickou kartou automaticky projel zámek, aby odemkl dvoukřídlé skleněné dveře vedoucí na nádvoří, ale jeho mozek nedokázal zpracovat, co oči viděly. Přejít nádvoří ke schodišti vedoucímu k hlavnímu vchodu do školy ho stálo velké úsilí. Ta dívka byla… ne, bývala dokonalá. Paže a nohy měla rozhozené na kamenných schodech a její bílé sako školní uniformy prefektky vypadalo jako batikované v krvi. Střapce na koncích pleteného zlatého opasku kapitánky koleje ležely v rozšiřující se kaluži krve, kterou nasávaly jako knoty svíčky. Kus její lebky uvízl na hlavě jednoho z kamenných lvů střežících schodiště a po jeho vytesané hřívě splýval pramen jejích vlasů. Karlovy zvratky potřísnily její šedou sukni.

6

Kapitola dvě

Někdo se mě pokusil zabít. Kdybych si třeba jen na vteřinu myslela, že je Jackův život skutečně v ohrožení, okamžitě bych na tu jeho textovku odepsala, ale bylo pravděpodobné, že si jen stěžuje na řidiče, který ho nebezpečně předjel. Zaměstnávala mě skutečnější a přítomnější hrozba – muž na sedadle za mnou. Právě se mi chystal vyrvat hrst vlasů, jak sevřel vršek mého opěradla, aby se vytáhl ze své sedačky. Naklonila jsem se dopředu, abych vlasy uvolnila, a uslyšela jsem, jak se praštil do hlavy o úložný prostor nad sebou. Dobře mu tak. Snad polovinu letu strávil tím, že otevíral a prudce zaklapával stolek vzadu na mém sedadle. Já se nechystala vstát dřív, než mojí uličkou projdou všichni, co sedí v řadách za mnou. K čemu taky? Uplynula snad jen minuta nebo dvě od okamžiku, kdy bylo cítit trhnutí, jak letadlo zastavilo u tubusu pro výstup. Cestující v první třídě nejspíš ještě ani nevstali, takže bude chvíli trvat, než se dostanou ven pasažéři ze zadní části tohohle létajícího autobusu. A koneckonců proč spěchat? Znovu jsem si přečetla Jackovu textovku. Někdo se mě pokusil zabít. Teď, když jsem zachránila vlasy ze sevření Stolkového muže, jsem rychle odpálila vhodnou odpověď. Zjevně se mu to nepovedlo. Právě jsme přistáli. Zavolám, až dorazím domů. Muž sedící na prostředním sedadle vedle mě se postavil a obrátil se obličejem k uličce. Když se sklonil, aby se neuhodil do hlavy o úložný prostor, vstoupilo jeho břicho do mého vzdušného prostoru a já se rozhodla vstát, abych měla lepší výhled. Někdy není špatné být výškově handicapovaná. Prostor

7

pro zavazadla byl tak vysoko nad mojí hlavou, že bych musela vyskočit, abych do něj narazila. Když jsem stála ve frontě na celní odbavení, v duchu jsem si spočítala, kolik hodin mi trvalo dostat se domů. Ten, kdo řekl „I cesta může být cíl“, byl pitomec. Neplatí to nikdy, a pokud máte cestu přes USA, pak už vůbec ne. Jen těžko může být pro kohokoli cílem čekat hodinu na oznámení, že se vaše skupina může vylodit, dalších šedesát minut stát ve frontě před americkou celnicí, půl hodiny vyhlížet autobus, který vás odveze na Mezinárodní letiště v Miami, hodinu strávit před bezpečnostní kontrolou na letišti, hodinu a půl sedět v odletové hale a tři hodiny letět do Toronta. A jako by to nestačilo, musela jsem vydržet nejméně dalších patnáct minut, než budu moct projít pod nápisem Bienvenue au Canada, který visel pár metrů před kukaněmi celníků. Dohromady to zatím dělalo nějakých osm hodin. Nejspíš budu taky muset vystát frontu na autobus, který mě odveze na dlouhodobé parkoviště. Pak pojedu tři hodiny domů. A vzhledem k podezíravému pohledu ženy v kukani celnice nejspíš nějaký čas strávím také podrobnou prohlídkou. V mém pasu bylo tolik razítek z nejrůznějších zemí, že pokaždé vzbudil pozornost úředníků. To byl jeden z důvodů, proč jsem se naučila nacpat do batohu dost věcí, aby mi vydržely na sedm dní. V nouzi na osm. Nemuseli toho tolik prohledávat a ušetřila jsem si čekání u pásu na zavazadla. Úředník v místnosti pro podrobné prohlídky byl mnohem přátelštější. Dokonce četl několik mých článků z cest. Zatímco se probíral obsahem mého batohu, zeptal se mě, jestli nevím něco o okružní plavbě Karibikem, na kterou se chystal se svou ženou. Já osobně bych nikdy netrpěla sedm dní a šest nocí na lodi s více než pěti tisíci lidmi, z nichž většina by trávila až příliš mnoho času před neustále doplňovanými koryty s krmením (jinak známými pod označením non-stop bufet)

8

a neustále se opíjela (s větším či menším citem pro míru), odkud by jedinou možností úniku byly krátké zastávky v provařených turistických destinacích. Měla jsem štěstí, že jsem svoji kariéru nasměrovala stranou od cestování pro masy, ale věděla jsem, že většina lidí nemá tu výsadu nechat si platit za výlety na jedinečná místa jako já. Nezbyde jim než si o nich číst. Proto jsem mu doporučila několik méně známých míst, která jsem navštívila na ostrovech, kolem nichž brzy popluje. A nezmínila jsem se o pětihvězdičkové výletní lodi, ze které jsem právě vystoupila; vezla méně než tři sta cestujících, neměla lezeckou stěnu ani bruslařský ovál, dokonce ani kajuty bez okének. „Díky za tipy, paní Smithová,“ pronesl se širokým úsměvem, když mi zapnul batoh. „Můžete vyrazit.“ A já vyrazila, ve velkém stylu. Stále jsem se cítila provinile, kdykoli jsem viděla svoje auto. I když jsem trvala na tom, že ho Jackovi splatím, když mi ho dal jako dárek k narozeninám, dosud jsem byla schopná zaplatit tak leda přední kola a reflektory. To auto představovalo hlavní důvod, proč jsem přijala úkol zúčastnit se na zapřenou té luxusní plavby a napsat o ní reportáž – jakmile za ni dostanu zaplaceno, stanu se majitelkou volantu a možná i zpětného zrcátka. Bylo to víc, než jsem za sebe kdy byla ochotná zaplatit, ale to S vedle Q5 na přední masce mého Audi ho dělalo neodolatelným. Navíc bylo až moc velké. (I když technicky vzato, pro člověka mé velikosti je zbytečně velké každé auto větší než Smart.) Vysoká hromada vyhrnutého sněhu, před kterou jsem před týdnem zaparkovala, během mé nepřítomnosti roztála na špinavý hrbol. Nastartovala jsem motor, zapnula božské vyhřívání sedadel a našla si cestu bludištěm parkoviště připomínajícím počítačovou hru Pac-Man. Nepustila jsem hudbu, dokud jsem neprokličkovala labyrintem dálničních nájezdů, sjezdů a mimoúrovňových křižovatek, které vyžadovalo

9

plné soustředění. Jakmile jsem však dupla na plyn na nájezdu na dálnici 400 ve směru na sever, byla jsem připravená na hudební doprovod. Dálnice vedla celkem přímo a na rozdíl od čtyři sta jedničky táhnoucí přes rozlehlé město neměla šestnáct pruhů plných řidičů s nervy napnutými k prasknutí, na něž bych si musela dávat pozor. Prolétla jsem kolem věčně se rozrůstajících předměstí, horských drah a falešné hory zábavního parku Canada’s Wonderland a projela jsem širokým obloukem na prodloužení čtyřstovky dál na sever do Barrie. Pneumatiky možná kvílely, když jsem zatáčku řízla moc rychle, ale přes píseň „On Top of the World“ od Imagine Dragons, valící se ze supermoderního audiosystému, jsem je neslyšela. Po dalších šestnáct skladeb jsem si vychutnávala sílu poskytovanou tím S na přední masce, zatímco jsem se víc a víc vzdalovala od přelidněné civilizace. Právě jsem si zpívala sbor v „Pompeii“ s chlapci z Bastille, když jsem si všimla blikajícího červeného majáku ve zpětném zrcátku. Teprve když jsem stáhla hlasitost, uslyšela jsem sirénu. Moje druhé přivítání doma následovalo tři hodiny od celníkova pozdravu a bylo mnohem osobnější. „Kde jste byla tentokrát, Lee?“ zeptala se mě Denise, když jsem jí podávala řidičák a potvrzení o pojistce. Vzhledem k tomu, kolikrát mě už za svoji kariéru v hodnosti konstábla zastavila, bych čekala, že už bude znát moje osobní údaje nazpaměť. „V Karibiku.“ „Vybrala jste si na to dobrou roční dobu. Tady pořád máme sněhové přeháňky.“ Lístek s pokutou, který se mi chystala dát, s vrčením vyjel z malé tiskárny, kterou držela v ruce. „Je prima, že jste zpátky. Bez vás bychom těžko plnili kvóty.“ Konečně jsem odbočila ze čtyřproudé dálnice na dvouproudou okresku a projela kolem cedule Vítejte v Port Hamlinu, 467 obyvatel. Byla jsem skoro doma.

10

Bylo pondělí večer před začátkem hlavní chatařské sezóny, která načas zdesetinásobí místní počty, takže všechny ty módní krámky na hlavní třídě Port Hamlinu byly ještě zavřené. Jediný podnik projevující nějaké známky života byla benzinka. Jakmile jsem vyjela z města – necelých pět minut poté, co jsem do něj vjela –, zmizely i lampy podél silnice. Většina chatařů se ke svým domům dostávala po cestách jižně od Port Hamlinu. Místní žili severně od města a nepotřebovali (nebo si snad nezasloužili) veřejné osvětlení. Směr mi určovaly metrové závěje vyhrnutého sněhu na krajnicích, které nezčernaly špínou jako ty ve městě. Jela jsem do příkrého kopce a i v té tmě jsem cítila impozantní přítomnost skalních stěn průrvy, kterou silnice vedla. Pak jsem se dostala na vrchol a dole pod sebou jsem uviděla měsíční světlo odrážející se od tenkých kanálů volné vody na Maple Lake. Rozšiřovaly se po jezeře jako opilá pavučina. Praskání ledu začalo letos brzy. Očekávala jsem, že až se vrátím z výletu, bude jezero ještě celé zamrzlé. Dalšími světly, která jsem uviděla, byly reflektory před domem tety Em. Skrz stromy jsem rozeznala, že rozsvítila i v mém domě. Zadoufala jsem, že zapnula i kotel na ohřev vody. Jakmile jsem vystoupila z auta, ucítila jsem kouř ze dřeva vycházející z tetina komína. Byla to vůně domova. Tohle a vůně linoucí se z Eminy trouby. Seděla u ohně, sledovala televizní zprávy v deset a jehlice jí v rukou cvakaly jako o život, jak pracovala na svetru pro jednu svou zákaznici z internetu. „Než mi povíš o své cestě,“ řekla, když zvedla ovladač a tlačítkem mute umlčela televizi, „zavolej Jackovi. Je v nemocnici.“ „Proč?“ „Srazil ho nějaký pick-up.“

11

„Proboha!“ Už jsem lovila mobil z boční kapsy batohu. „Je v pořádku?“ „No, zjevně není, když je v nemocnici. Ale bude. Na hlavě má ošklivou bouli a v kotníku několik lesklých nových šroubů. A nahodili mu vykloubené rameno.“ Vytočila jsem Jackovo číslo. „Proč jsi mi nezavolala?“ zeptala jsem se, zatímco Jackův telefon vyzváněl. „Co bys mohla dělat? Plavila ses s tím Australanem a Jack se vznášel na obláčku z analgetik. Ani by o tom nevěděl, kdybys mu zavolala a…“ „Co se stalo?“ vyhrkla jsem hlasitěji, než jsem zamýšlela, jakmile Jack zvedl telefon. „Jak jsem ti napsal, někdo se mě pokusil zabít.“ „Vážně?“ Proč? Jacka měl každý rád. (Tedy kromě jeho bejvalky.) „Vážně. V Berkshiru se něco děje.“ Jako by mi po zádech přejel špičatý rampouch. „Chceš celý příběh, nebo verzi pro Reader’s Digest?“ „Zkrať to, na podrobnosti bude čas později.“ „Jedna holka skočila po hlavě z věže, její otec mě požádal, abych se na to podíval. Zrovna jsem se díval, když mě srazil ten starý pick-up z Berkshiru.“ Chtěla jsem milionkrát víc podrobností, ale nejdřív jsem se zeptala na tu nejdůležitější. „Kdo ho řídil?“ „Nikdo.“ „Zajedu za tebou.“ Zamávala jsem tetě Em a vyšla jsem zase ven. „Návštěvní hodiny skončily v devět.“ „To je mi jedno. Budu tam za dvacet minut.“ „Natáhni to na čtyřicet. Jedna sestra říkala, že na mostech je náledí, a já nechci, abys ležela ve vedlejší posteli. V mojí klidně, ve vedlejší ne.“ „Teď zavěsím.“

12

Ta sestra měla pravdu, na mostě přes řeku Joe bylo náledí, ale většinou se mi dařilo držet auto pod kontrolou. Třiadvacet minut poté, co jsem odjela od tety Em, jsem zaparkovala před pohotovostí Všeobecné nemocnice kraje Muskoka. „Zdravím, Lee.“ Sestru sloužící na příjmu jsem znala od vidění, ale nemohla jsem si vybavit její jméno. „Co je to tentokrát? Výron, zlomenina nebo stehy?“ „Nejde o mě; přišla jsem za Jackem Hughesem.“ „Návštěvy skončily před hodinou.“ „Já vím.“ Mile jsem se na ni usmála. „Ale byla jsem mimo město, právě jsem se vrátila a tak trochu jsem doufala, že…“ „Jen jděte. Měla byste mít nějaké výhody, když jste náš pravidelný zákazník.“ Kdo by čekal, že být naprosté nemehlo se mi nakonec vyplatí? „Je v pokoji čtyři sta pět.“ Kde jinde. Pacient s příjmením Hughes měl zaručené, že dostane jeden z několika soukromých pokojů v Hughesově křídle. Jakmile jsem vystoupila z výtahu, ucítila jsem skladiště kytic a alergie se mi rozběhla ještě dřív, než jsem vešla do jeho pokoje. Jeho obličej vypadal, jako by ho napadlo struhadlo na sýr. Levou paži měl fixovanou závěsem a na levém kotníku se mu skvěla neposkvrněná nová bílá sádra. Když jsem se naklonila, abych ho políbila na tvář, všimla jsem si velké červené nálepky na intravenózním vaku visícím na stojanu vedle jeho postele. Morfin vysvětloval lehce zmatený výraz v jeho očích, když pomalu otevřel víčka. „Ahoj.“ „Vypadáš příšerně.“ Spustila jsem bočnici a zlehka jsem se posadila vedle něho. Vzala bych ho za ruku, ale odradila mě kapačka zapíchnutá do žíly na jejím hřbetu. „Máš spálený nos. Vypadáš jako Santův sob Rudolf.“

13

„Jo, ale moc se netěš. Žádné dárky jsem ti nepřinesla.“ „Jaká byla plavba?“ „Spousta namyšlených lidí, něco jako Berkshire na lodi, ale užila jsem si to, co jsem dělala mimo loď.“ „A ten jak-se-jmenuje se taky dobře bavil?“ „Jo, ale shodli jsme se, že se na něm neshodneme, tak změňme téma.“ „On o té plavbě taky napíše?“ „Ne, tahle reportáž je moje. On projede Route 66 a napíše sérii článků o tom.“ „Bože, to je klika, že nemá rodinné závazky a může odjet přes půl světa, kdykoli zavoláš.“ „Nech toho.“ Jack můj vztah s Hunterem nikdy nepochopí. Klapalo nám to, ale Jack byl přesvědčený, že se spálím. Hunter a já jsme si užívali svou společnost a sdílenou touhu po cestování a ještě něčem dalším, ale nemohl mi ublížit. Nikomu jsem nedůvěřovala tolik, aby to dotyčnému dalo sílu mě ranit. Dokonce ani Jackovi. A mimo to – za to, že jsem si začala s Hunterem, si mohl Jack sám. „Dobře,“ povzdechl si Jack. „Takže tu plavbu ve své reportáži strháš?“ „Dostanu zaplaceno za to, že napíšu pravdu, a plavba samotná nebyla tak zlá. Jídlo bylo úžasné, naše apartmá obrovské a bylo pěkné mít svou vlastní verandu. Ráda jsem začínala každý den tím, že jsem se tam posadila a sledovala svět, jak plyne kolem. A představ si tohle – dokonce jsme měli komorníka. Jmenoval se Radžív, moc milý člověk, pochází z Matary na jižním pobřeží Srí Lanky. Doma má manželku a pět dcer. Radžív mi každé ráno hodně časně přinesl konvici čaje a…“ „Nech mě hádat, přemluvila jsi ho, aby si přitáhl židli a dal si šálek s tebou, je to tak?“ „Každé ráno ne!“ Několik dní mi trvalo, než jsem Radžíva přemluvila, aby si udělal pár minut pro sebe. „Tak co? Stalo se

14

něco zajímavého, zatímco jsem byla pryč?“ Na Jackově tváři rašilo několikadenní černé strniště a při pohledu na strupy všude po tvářích mě napadlo, kdy se asi bude moct znovu oholit. Obvykle vousy nesnáším, ale tohle strniště bylo překvapivě sexy. „Nic moc. Až na ten pick-up, co mě srazil, bylo všechno při starém.“ Usmál se, ale poznala jsem, že ho to bolí; jeho úsměv byl širší na pravé straně než na levé. „Co se sakra stalo, Jacku?“ Žerty a sarkastické poznámky patří k našemu běžnému způsobu komunikace, ale já už nedokázala dál předstírat, že o nic nejde. Můj nejlepší přítel ležel v nemocniční posteli potlučený, polámaný a samá modřina. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči, a rozhodla jsem se to svést raději na pyl ve vzduchu než na zjitřené emoce. „To záleží na tom, s kým mluvíš.“ „Mluvím s tebou.“ „Někdo v Bershire věděl, že vyšetřuju smrt té dívky, viděl mě kráčet k loděnici, zařadil pick-upu neutrál a nechal ho sjet z kopce na mě. Od jezera foukal silný nárazový vítr, takže jsem ho uslyšel, až když už bylo pozdě.“ „A kdybych se zeptala někoho jiného?“ Jackův strach z vozidel (a jejich řidičů) často hraničil s iracionalitou. „Policie tvrdí, že by na vině mohlo být stáří toho pick-upu; ruční brzda byla podle nich nejspíš zrezlá a lana povolila, ale to se pletou.“ „Mluvíme o tom chevroletu ročník padesát, co patří Starému Peteovi? O tom, který nechával zaparkovaný u zadního konce fotbalového hřiště?“ „Teď už tam není! Probořil se do ledu. Jakmile jezero rozmrzne, vytáhnou ho a prozkoumají.“ A kruci. Vstoupili jsme do říše iracionality. „Jacku, ten krám tam stál desítky let. Starý Pete s ním nejspíš nejel od osmdesátých let. Brzdová lana mohla snadno zreznout a přetrhnout se,

15

už když jsme ho viděli naposledy, tvořila karosérii z padesáti procent rez, a země byla mokrá od tajícího sněhu, takže je nejpravděpodobnější, že…“ „Trochu divné, že si vybral tak přesný okamžik, aby se rozjel, nemyslíš?“ „Jaký okamžik?“ „Ten, kdy jsem se rozhodl vyšetřit možnou vraždu.“ Vstala jsem a pohlédla na plastové vaky pověšené na stojanu. „Kolik toho do tebe pumpují?“ „Teď ne, Lee. Mluvím vážně. Jenom mě vyslechni, dobře?“ „Poslouchám.“ Opatrně jsem se natáhla vedle něho na postel. Nemusela jsem se bát, že ho kopnu do sádry; jeho nohy byly o více než třicet centimetrů dál než moje. Mezi naše nejlepší rozhovory patřily ty, které jsme vedly vleže bok po boku na sluncem vyhřátých skalních deskách Kanadského štítu. Tahle hrbolatá matrace byla měkčí, ale béžový nemocniční strop byl chabou náhražkou za jasně modré nebe nebo galaxie hvězd nad Rezervací temné oblohy v Torrance Barrens. „Před třemi týdny vypadla Kayla Wilkesová z okna ve věži – nebo ji někdo strčil. Byl jsem tam, na zasedání správní rady, když se to stalo. Našel se dopis na rozloučenou…“ „Tak proč…“ „Když mluvíš, nemůžeš poslouchat.“ Počkal, aby se přesvědčil, že zůstanu zticha. Vyžadovalo to jisté úsilí, ale nechala jsem pusu zavřenou. „Vyšetřuje to policie a Kaylina matka na ně tlačí, aby to uzavřeli jako sebevraždu. Oproti tomu její otec si myslí, že ji někdo strčil. Požádal mě, abych se na to kouknul. A než si ukousneš jazyk, odpovím na tvoji nevyřčenou otázku – proč já, že?“ Přikývla jsem. „Protože mám ve škole jistý vliv, takže mi to její vedení nemůže zakázat. A věděl, že mě finanční moc jeho bývalé ženy nemůže zastrašit.“ Cítila jsem, jak otočil hlavou na polštáři,

16

aby se na mě podíval. „Vím, že kdyby ses s ním setkala ty, taky bys mu nedokázala říct ne.“ Jenom jsem pokrčila rameny. Žal dívčina otce by mě možná dojal, ale i tak bych odmítla zaplést se do čehokoli, co by souviselo s Berkshirem. „Slíbil jsem mu, že udělám, co půjde, a rozhodl jsem se začít tím, že si promluvím s člověkem, který vždycky zná všechny školní drby. Pick-up do mě narazil, když jsem šel za ní do bytu nad loděnicí. Minulý podzim se odstěhovala z učitelské rezidence. Mademoiselle Cailleux…“ Spadla mi brada. „Ona je ještě naživu?“ „A ve formě. Začala být trochu roztržitá, ale…“ „Je ve škole ode dne, kdy loď Nonsuch vyplula zpátky do Anglie s prvním nákladem kožešin!“ „Berkshire postavili až na konci devatenáctého století, takže hodně přeháníš.“ „Nesnášela mě.“ „Myslíš si, že tě nesnášeli všichni.“ „Rozhodně se tak chovali.“ „Já ne.“ „Pravda.“ „Každopádně, jak jsem říkal předtím, než jsi mě tak hrubě přerušila…“ Jemně jsem do něho dloubla loktem. „Mademoiselle Cailleux držela vždycky prst na tepu toho místa a já doufal, že mi bude schopná povědět o Kayle něco víc. Jenže pak mě srazil ten pick-up, a tak toho o Kayle zatím nevím o moc víc než základní fakta z ročenky. Bylo jí jenom sedmnáct a její otec je naprosto zdrcený. Byla jeho jediné dítě.“ Bylo mi ho líto, ale Jackovi bych to nikdy nepřiznala. „Na pozítří jsem svolal zasedání správní rady, což mě přivádí k…“

17

„Ne.“ „Ještě jsem ani neřekl co…“ „Do Berkshiru nevkročím.“ „Ale já tam být musím. Dal jsem Kaylinu otci slovo.“ „Tak tam jdi. Nebráním ti.“ „Nemůžu řídit, když jsem na analgetikách, a oni říkají, že je budu ještě pár dní potřebovat.“ Sakra. Kdyby byl na Jackově místě někdo jiný, navrhla bych profesionálního šoféra, taxík, cokoli jiného, než o co mě žádal. Ale tohle byl Jack. Nesvěřil by svůj život jinému řidiči (ani jakémukoli přepravnímu prostředku) od chvíle, kdy pilotova chyba pohřbila jeho rodiče v arktické tundře. Když jsme si vyjeli na kánoi, dokonce mi ani nedovolil posadit se na záď. Museli ho nejspíš hodně zdrogovat, aby se nechal naložit do sanitky, která ho dovezla do nemocnice. Odvézt ho do školy neznamenalo, že budu muset vstoupit dovnitř. Mohla bych zůstat venku nebo se jít projet a pak ho zase vyzvednout, až schůze skončí. „Jak dlouho ti bude trvat, než si to rozmyslíš?“ Znal mě až moc dobře. „Ty léky proti bolesti uvolňuje přístroj po jednotlivých dávkách a brzo bych měl dostat další. Rád bych byl compos mentis, až mi odpovíš.“ „Dobře. Odvezu tě tam. Ale dovnitř nepůjdu.“ „Co zítra?“ „Povídal jsi pozítří.“ „Zítra potřebuju odvézt domů.“ To se dalo zvládnout snadno. „Žádný problém.“ „A teď to omytí houbou. Zítra ho potřebovat nebudu, sestra se o to postará, než odsud odejdu, ale až budu doma…“ „Buď se to naučíš dělat sám, nebo budeš smrdět. Vyber si. Ale dobrý pokus.“ „Evidentně dělám něco správně. Tohle je poprvé, kdy se mi podařilo dostat tě k sobě do postele.“

18

„Ty to nikdy nevzdáš, viď?“ „Ne.“ Pohodlí a bezpečí v Jackově přítomnosti mě zahalilo jako konejšivá přikrývka a dlouhý den na cestách mě konečně dostihl. Ani jsem si neuvědomila, že začínám dřímat, dokud jsem ho nezaslechla říkat něco o tom, že bych s ním na vyšetřování smrti té dívky mohla spolupracovat. „… a její otec je zlomený. Naprosto zničený. Vím, že bys mu chtěla pomoct, pomoct mně, kdyby…“ „Tu dávku morfinu už máš asi v žíle, protože musíš halucinovat, jestli si myslíš, že ti pomůžu s něčím, co se týká Berkshiru.“ „Jestli to neuděláš pro něho, uděláš to pro mě? Sám to teď nezvládnu, když jsem mrzák.“ To mě probralo. „Neopovažuj se hrát na mě bezmocného chudáka! V kanadském paralympijském týmu jsou chlapi, kterým nastražené nálože utrhly obě nohy. Jejich zranění jsou trvalá a nikdo je neslyšel fňukat. Ty jsi zraněný jenom dočasně!“ „Máš pravdu. To jsem přehnal.“ I přes strniště jsem viděla, jak se mu po tváři rozšiřuje ruměnec. „A omlouvám se. Ale sama jsi řekla, jak moc tě Markova kniha zasáhla…“ O čem to mluví? Jak dlouho jsem spala? „Kdo je Mark?“ „Kaylin otec. Napsal Jehly a špendlíky.“ „Kaylin otec je M. B. Wilkes?“ Jack přikývl. Kniha Kaylina otce mě nezasáhla; roztrhla mě ve dví. Několik stránek doslova potřísnily moje slzy. Jeho popis emocionální rány způsobené přerušením kontaktů s dcerou mi byl až příliš blízký. Ten pocit jsem znala z druhé strany rovnice. Ale jeho příběh měl šťastný konec, během putování po Labradoru se s dcerou opět sblížil. „V té knize jsou dívčini rodiče rozvedení. O těch Kayliných to platí také?“

19

„Ano, a byl to opravdu ošklivý rozvod. Jeho kniha je spíš autobiografie než fikce.“ Když jsem to četla, musela jsem jeho dceři závidět. Já se takového výletu nikdy nedočkala. Ale on teď ztratil svou dceru navždy. A chtěl, aby mu Jack pověděl proč. Byla jsem stále příliš vyděšená na to, abych hledala odpověď na proč ve svém vlastním životě, přestože jsem to moc chtěla, moc jsem to potřebovala. Ale… jeho dcera studovala v Berkshiru. „Nebudu se do toho plést.“ „Proč ne? Neváháš strkat nos do životních příběhů lidí, se kterými se setkáš na cestách. O komorníkovi na výletní lodi toho víš víc, než jsi se ochotná dozvědět o sedmnáctileté holce, kterou možná někdo zavraždil.“ „Proč tohle děláš? Tohle není žádné tvoje sudoku ani křížovka. Jediné zločiny, které jsi kdy vyřešil, byly finanční.“ „To není pravda.“ „Skutečně? A kdo zastřelil toho medvěda za obchodem s lihovinami?“ „Už mu jsem na stopě.“ „Stalo se to před dvěma lety!“ „Kayla Wilkesová nebyla skoro dvoumetrákový nemocný černý medvěd přehrabující se v popelnici. Bylo to sedmnáctileté dítě, které možná potkalo smrt proto, že ho ke skoku z okna někdo dohnal. Čekal bych, že ze všech lidí zrovna ty budeš chtít najít spravedlnost pro dívku, kterou třeba někdo šikanoval. Pokud tomu tak bylo, tak tím trpěla trvale, až do své smrti. Tebe to postihlo jenom dočasně, ale pořád ještě kvůli tomu fňukáš, kdykoli se o Berkshiru zmíním.“ Konejšivá přikrývka ztuhla v ledový plát. Zaťala jsem zuby, protože jsem věděla, že kdybych vypustila jen polovinu z těch vzteklých slov, která jsem měla na jazyku, natrvalo bych poškodila naše přátelství. Nic, vůbec nic, za takové riziko nestálo. Dokonce ani moje pýcha.

20

Sakra, Jacku! A co na tom bylo nejhorší? Že měl pravdu. Poprvé jsem si dovolila pomyslet na tu dívku. Dohnala ji šikana k sebevraždě? O tom jsem něco věděla. Až příliš. Pořád jsem si živě pamatovala, jaký to byl pocit stát v tom okně ve věži, dívat se dolů na kamenné lvy na obou stranách schodiště a přemýšlet, jestli by víc bolelo dopadnout na ně nebo se obrátit a znovu čelit svým mučitelům. Ale já neskočila. Neskočila jsem díky Jackovi. „Půjdu na tu schůzi s tebou.“

21

Jay Formanová

Jednosměrná jízdenka Z anglického originálu One Way Ticket, vydaného nakladatelstvím Endeavour Press v Londýně roku 2017, přeložil Ondřej Duha Obálku podle původní předlohy zhotovila Lenka Gregorová Redigoval Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9914. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.