Issuu

Anne Mooreová Úsvit naděje Příběh Gracelin O´Malleyové 3 Ikar

Usvit nadeje.indd 3

27/02/19 15:03

Usvit nadeje.indd 4

27/02/19 15:03

Pro Ricka, Nigela a Grace – mou rodinu Pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: „Přejdi odtud tam,“ a přejde, a nic vám nebude nemožné. Matouš, 17:20

Usvit nadeje.indd 5

27/02/19 15:03

Jedna V

sanfranciském zálivu se poklidně pohupovala spousta plachetnic. Přes opuštěné paluby se převalovala tajuplná mlha a pronikala dírami na levoboku i pravoboku, které tam udělali vykradači dřeva, když si brali, co se jim zachtělo, a pak lodě znovu opustili a nechali je napospas kalným vodám. Vraky škunerů, kliprů a velrybářských lodí však nebyly v tomto zanedbaném přístavu jediné – řada dalších plavidel byla pečlivě zabedněná, udržovaná a bezpečně zakotvená. Gracelin O’Malleyová, která hledala hrdé stěžně Elizy J., z nich získala dojem, že je námořníci opustili nakvap a tak lhostejně, jako by jim na jejich osudu už nezáleželo. Bylo brzké ráno a teprve začínalo svítat. Grace byla přesvědčená, že tu ta loď musí někde být, jen je zahalená mlhou, a proto ji z přístavní hráze nevidí. Ale i kdybych ji zahlédla, připomněla si, nemám člun, na kterém bych k ní doplula. A Peter ani Liam určitě nespí na palubě, nýbrž v domě ve městě na kopci, kde bydlí společně s Peterovým obchodním partnerem Larsem Darmstadtem a Darmstadtovou manželkou Detrou. Obrátila se k přístavu zády a zadívala se na město protkané neznámými uličkami. V šeru by bylo těžké se v nich vyznat. Včera přijela až za tmy a stále

Usvit nadeje.indd 7

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

se ještě zcela nerozednilo. Měla však napsané instrukce, které si nyní vytáhla z kapsy a přečetla si je. Pevněji stiskla synkovi ruku a vlekla ospalého čtyřletého hocha od přístavu po Jackson Street, ulici za ulicí, až k budově opery na Montgomery. Pak zahnula na jih, pokračovala ke California Street a na náměstí se začala pozorně rozhlížet po obytných domech obklopených bankami, skladišti, kancelářemi plavebních společností a obchůdky, ve kterých se prodávalo především dovážené zboží. Jak tak pomalu kráčela po ulici, vynořovaly se před ní jednotlivé stavby, jako by byly jediné na světě. Některé byly označené čísly, jiné domovními znameními a zbytek vůbec ničím, ale nakonec přece jen došla k té, kterou hledala – samozřejmě s fasádou obrácenou k nábřeží – a prudce se zastavila. Pohledem přelétla chodník, vstupní bránu, přízemí, první i druhé patro – dům byl větší, než si představovala. Věděla pouze to, že tu bydlí Peter s Liamem a Lars s Detrou a služebnictvem, ovšem samotná adresa nevypovídala nic o tom, jak je toto sídlo velkolepé. Ztěžka polkla, pohlédla na Jacka, narovnala mu čepici, upravila si klobouk a odhodlaně otevřela těžkou železnou bránu. „Kapitán bydlí tady, mami?“ Jack přejel pohledem po vysokých tmavých oknech v přízemí, menších v prvním patře a nakonec úzkých špaletových v podkroví. „Myslím si to.“ Vedla ho po příjezdové cestě ke vchodu a přitom jí v uších při každém kroku hlasitě křoupal štěrk. „Teď opatrně, zlato.“ Přidržela ho v podpaždí, aby mohl vyjít po vysokých schodech k hlavnímu vchodu. „Je to tu velké.“ Nahoře zívl. „Ano.“ Usmála se a ukázala na zvonek. „Tak do toho, zazvoň.“ Poslouchali, jak se zvuk uvnitř rozléhá. Pak ozvěna utichla a znovu se rozhostilo hrobové ticho. Podívali se na sebe a Jack pokrčil útlými ramínky. Natáhl se, aby zazvonil

Usvit nadeje.indd 8

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

ještě jednou, ale Grace mu položila ruku na paži. Někde v domě se otevřely a zavřely dveře, pak následovaly další a ozvaly se pomalé kroky, čím dál hlasitější. Po chvíli, která jim připadala jako věčnost, se hlavní vchod otevřel a na prahu se objevil muž se svítilnou, která však vrhala světlo pouze na skutečnost, že byl právě vyburcován z postele a přinucen chvatně se obléknout. Prohlédl si Grace od hlavy až k patě a zamračil se ještě víc. Viděl stav jejího oblečení – zablácený zašpiněný plášť, omšelý klobouk a špinavé kožené mokasíny. Opálený obličej se jí loupal a stejně umolousaně vypadal i větrem ošlehaný chlapec vedle ní. A pak si všiml, že žena na prahu má na sobě něco, co vypadá jako kalhoty, a nesouhlasně přimhouřil oči. „Sloužící a obchodníci chodí zadním vchodem,“ utrousil pohrdavě a chystal se zavřít. „Nejsem služebná,“ vyhrkla Grace, než jí stačil zabouchnout dveře před nosem. Nasadila sebevědomý výraz a oznámila: „Jsem paní Donnellyová a hledám kapitána Reinderse, prosím.“ Majordomus zaváhal. Bylo zřejmé, že jí nevěří. Zatímco posuzoval její důvěryhodnost, zvedl svítilnu, aby jí lépe viděl do obličeje. „Kapitán Reinders je na moři, paní.“ Grace zamrkala. Na moři. Samozřejmě že je na moři. Samozřejmě. „A kdy…?“ V hlavě jí zběsile uháněly myšlenky. „Kdy očekáváte jeho návrat?“ „Nějakou dobu to ještě potrvá. Hezký den.“ Majordomus už zavíral dveře. „Počkejte!“ Grace strčila nohu na práh. „Musím mu poslat dopis.“ Majordomus si připomněl, že to není poprvé, co do domu přichází neznámá žena a dožaduje se kapitána, většinou se však nechovaly tak troufale. Významně pohlédl na nohu, kterou by z místa, které byl pověřený chránit, rád odstranil.

Usvit nadeje.indd 9

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

„To není možné, paní.“ Místo aby Gracelin odešla, přistoupila k němu o krok blíž a narovnala se, jak to šlo nejvíc. Majordomus ucukl a chřípí se mu zachvělo, jako by k němu najednou zavanul velmi nepříjemný pach. Také dostal trochu strach – žena v kalhotách je zcela jistě nevyzpytatelné stvoření. Přesto jí nedovolí, aby ho tyranizovala. Otevřel ústa, aby ji odehnal, ale než to stačil udělat, promluvila. „Podívejte, pane, kapitán Reinders je můj blízký přítel. A,“ vycítila majordomův neklid a naklonila se ještě blíž, „jeho svěřenec Liam je můj syn.“ Adoptovaný syn, upřesnila si v duchu, ale to tomuhle náfukovi nemusí vysvětlovat. „Pan Kelley?“ Muž nepatrně povytáhl obočí, uvažoval o této nové informaci, ale dveře nepootevřel. „Ano.“ Grace ani nemrkla. „Takže mi sem zavolejte buď pana Darmstadta, nebo jeho ženu.“ „Ti jsou také pryč, madam.“ Grace si pozorně prohlížela jeho bezvýrazný obličej, ale nedokázala rozpoznat, jestli mluví pravdu anebo ne. „Kde je kapitán Reinders?“ zeptala se, odhodlaná zachovat vnější zdání klidu, ačkoliv jí srdce tlouklo jako zvon a ve spáncích nepříjemně bušilo. „V Panamě, paní.“ V Panamě? Kde to proboha je? „Očekávám ho nejdřív za několik týdnů. Možná i později.“ Grace se kousla do rtu. Svíral se jí žaludek. „Tak mu tu tedy nechám vzkaz,“ rozhodla se. „Přineste mi prosím papír a pero.“ Vzhledem k tomu, že si neoblomně stála na svém, majordomus neochotně nechal pootevřené dveře a ze zásuvky psacího stolu ve vstupní hale jí požadované předměty přinesl. Uvědomil si, že „paní Donnellyová“ nemůže psát vestoje, a pokud se ji k tomu pokusí donutit, dotyčná ztropí další povyk, a tak jí zdráhavě pokynul, ať jde dál.

Usvit nadeje.indd 10

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

Vešla společně s Jackem, který po hrozivě vyhlížejícím majordomovi pokradmu pokukoval, sklonila se ke stolu, namočila pero a pustila se do psaní. Drahý Petere, nečekaně jsem přijela i s dětmi. Mary Kate je nemocná, ale díkybohu nemá choleru a je v nemocnici u milosrdných sester. Zůstaneme ve městě, dokud se nevrátíš – sdělím Tvému majordomovi, kde se ubytujeme. Přijď prosím za námi, jakmile to bude možné. Než vzkaz podepsala, ještě si ho znovu rychle přečetla. Doufala, že ta formulace nepůsobí tak zoufale, jak se cítí. Neměla v úmyslu přijet sem takhle – špinavá, unavená a nemocná. Představovala si, že se jako silná a soběstačná žena usadí na malé farmě na oregonském pobřeží. Miluje ji přece námořní kapitán a časem si ji chce vzít! Jenže platí to stále? ptala se sama sebe. Z únavy a úzkosti se jí zatočila hlava. Opřela se o stůl, zavřela oči a přitiskla si dlaň na čelo. „Paní?“ V majordomově hlase zaznělo znepokojení, Grace však předpokládala, že za něj může spíš nepořádek, který by musel uklidit, kdyby se ve vstupní hale pozvracela. Vzpamatovala se, přeložila list, vsunula ho do obálky a podala mu ji. „Postarejte se, aby to kapitán Reinders dostal hned, jak se vrátí,“ poručila mu a dívala se mu přímo do očí, ačkoliv ji z toho bolela hlava. „Samozřejmě.“ Muž jí přidržel otevřené dveře, dokud jimi s Jackem opět neprošli, a potom je za nimi prudce přibouchl. Jack se mračil. „Nelíbí se mi.“ „Mně taky ne, ale zřejmě jsme ho polekali tím, jak vypadáme. Nejsme tak docela patřičná návštěva, co říkáš? Tak

Usvit nadeje.indd 11

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

pojď.“ Vzala ho za ruku. „Vrátíme se k Mary Kate a cestou ti koupím housku, abys měl co jíst. Jsi pro, Jacku?“ „Jak velkou?“ Zvedl hlavu, až se mu brýle mírně sesuly na stranu, a srdce jí jako vždy sevřel příval něhy. „Největší, jakou najdeme,“ slíbila a narovnala mu brýle. Na chvíli k ní přitiskl čelo, což ji překvapilo. Před odjezdem z Kansasu nedával najevo své city a často musela odolávat nutkání obejmout ho a zahrnout polibky. A i když cílevědomě pracovala na tom, aby si uvědomil, že je její syn, někdy si ji stále držel od těla. Jako první řekl „máma“ Julii Martinové, a i když se Grace už řadu měsíců pečlivě snažila, aby si zvykl na svou pravou matku, věděla, že ho Juliin definitivní odchod zmátl a zarmoutil. Jen doufala, že až bude ten houževnatý chlapeček starší a lépe porozumí nezvyklým okolnostem svého narození, srdce se mu zahojí. Povzbuzovalo ji, že svou sestru zbožňoval, i když věděla, že ani ji neobjímá moc často. Při pomyšlení na Mary Kathleen přidala do kroku a pevněji sevřela Jackovi ruku. Přestože po včerejším nočním příjezdu prohlédl holčičku doktor a dnes ráno ji hlídala sestra Joseph, Grace se nemohla dočkat, až bude opět s ní. K okapům na střechách a plotům stále ulpívala rosa, ale teď, když vycházelo slunce, se voda začala vypařovat. Grace cítila, jak jejím pláštěm pronikají první nesmělé hřejivé paprsky. Navzdory únavě se jí nohy nepřestávaly pohybovat. To jí vneslo na rty ironický úsměv. Za poslední čtyři měsíce urazila její chodidla přes dva tisíce mil. Dokonce i ve spánku se jí zdálo, že neustále cestuje, pokládá jednu nohu před druhou a donekonečna se trmácí prériemi porostlými šalvějí a rozpálenými solnými pouštěmi, které potrápily i ty nejodolnější osidlovatele. Brodila se hlubokým kluzkým bahnem, vysokou trávou v zarostlých údolích a překonávala tak úzké a strmé horské soutěsky, až pochybovala, jestli je vůbec v lidských

Usvit nadeje.indd 12

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

silách je zdolat. S dětmi po boku se vlekla dál a dál, někdy ušli jen dvě míle za den, jindy dobrých dvacet. V hloubi srdce došla k přesvědčení, že i kdyby měla na místě zemřít, nohy by se jí stále pohybovaly, jako by chtěly dojít až do nebe. Když s Jackem odcházeli z Peterova domu a vraceli se do nemocnice, obdivovali výhled na rušné nábřeží a na jižní část města až po nejvyšší vrcholek Alta Loma. Sestra Joseph jí řekla, že se mu říká Telegrafní vrch, protože ze signalizačního zařízení nahoře vlají praporky identifikující nejrůznější lodě připlouvající do přístavu. Každé dva týdny, když připlují parníky tichomořské pošty s drahocenným nákladem, tam prý bývá nejrušněji. To Grace připomnělo, že teď, když je konečně tady, musí napsat několik dopisů. Z Peterových zpráv se dozvěděla, že San Francisco v noci nikdy opravdu nespí, večery jsou hlučné a nevázané a nejklidnější denní dobou jsou rána. Ačkoliv však bylo stále velmi časně, město se probouzelo k životu a Grace pochopila, že se toho o něm musí ještě hodně dozvědět. Rozhodla se, že až se Mary Kate uzdraví, důkladně město prozkoumají, protože od nynějška to bude jejich domov. Na parníku z Oregonu dětem slíbila, že se už nikdy nebudou nikam stěhovat, a hodlala ten slib stůj co stůj dodržet. S Jackem se vraceli po Montgomery a cestou se zastavili na Clay Street, aby si prohlédli Niantic – jednu z lodí, kterou posádka opustila na počátku zlaté horečky. „Doplula až na pevninu?“ zeptal se Jack zmateně. „Kapitán nám o tom psal,“ odpověděla. „Na místě, kde právě stojíme, bývalo kdysi nábřeží, ale protože se vzadu tyčí kopce, lidi začali mezery mezi dlouhými přístavními hrázemi zasypávat, aby vytvořili další prostor pro domy.“ Zamyslela se nad tím, co právě řekla. „Umíš si to vůbec představit? Udělat ze zálivu souš? Každopádně jsi dnes ráno viděl spoustu opuštěných lodí – Niantic zůstala

Usvit nadeje.indd 13

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

prázdná, když se její posádka i s kapitánem vydala hledat zlato.“ „Pořád je tu zlato?“ zeptal se Jack nadějně. „Najdeme taky nějaké?“ „Už se nepovaluje v řekách tak jako kdysi. Ale někde stále je a mnozí ho hledají, aby rychle zbohatli. Z nás však zlatokopové nebudou, jestli se ptáš na tohle.“ „Ach jo.“ Zatvářil se zklamaně. „Ach jo,“ zopakovala stejným tónem a mrkla na něj. „Měli bychom si pospíšit a koupit ti něco dobrého k snídani.“ Grace vykročila za vozy, které převážely klece s kuřaty a bedýnky s ovocem a zeleninou, a po chvíli došli na prostorné náměstí lemované hotely, restauracemi, divadly, hernami, hostinci a všelijakými obchody. Náhle se Jack zastavil a ohromeně zíral. Kolem nich proběhl Číňan v dlouhé modré tunice a bavlněných kalhotách, na hlavě měl široký slaměný klobouk úhledně uvázaný pod bradou a dlouhý černý copánek až na záda. Na ramenou nesl dlouhou tyč, na jejíchž obou koncích visely košíky. Na nohou měl černé sandály s dřevěnou podrážkou a díval se na zem. Grace viděla Číňany už v New Yorku, ale nikdy tak zblízka, a pro Jacka to byla úplná novinka. „Číňan,“ vysvětlila tiše. „Z druhé poloviny světa. Tady se jim říká nebešťané, protože pocházejí z Nebeské říše. Vidíš jeho dlouhý copánek?“ Jack přikývl. „Kdyby si ho ustřihl, už nikdy by se nemohl vrátit do Číny.“ „Ale vlasy pořád rostou,“ namítl Jack. „Ano. Jenže to trvá léta a možná by ho už nikdy neměl tak dlouhý.“ Odmlčela se a začichala. „Zdá se mi to, nebo opravdu cítím čerstvý chléb?“ Jack také zavětřil a pak nadšeně přikývl. „Myslím, že to jde odtamtud.“

Usvit nadeje.indd 14

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

Grace ho odvedla po obvodu náměstí k ulici plné prodejních stánků. Zastavila se u pultu, na kterém byly navršené právě upečené bochníky, a koupila Jackovi housku. Zakousl se do ní tak hladově, že se okamžitě otočila a přestože cena byla nehorázně vysoká, koupila ještě tři. S pečivem v rukou obcházeli stánek po stánku a koupili ještě čerstvý sýr a tvrdý salám na provázku. Z farmářského vozu si vybrala několik rajčátek, asi deset načervenalých jablek a proutěný košík, aby měla v čem nákup odnést. Váček s penězi se jí sice výrazně ztenčil, ale stále byl dost plný, aby z něj nějakou dobu, podle toho, kolik bude dlužit v nemocnici, vyžili. Vzhledem k cenám si však bude muset brzy najít nejen podnájem, ale i práci. Protože na vlastní kůži zažila, jak je zaoceánská plavba nepředvídatelná, věděla, že může trvat měsíce, nikoliv týdny, než se Peter skutečně vrátí. „Koupíme ještě něco, mami?“ zeptal se Jack s plnou pusou, takže kolem sebe prskal drobky. „Dnes ne, zlatíčko. Už musíme jít.” Nevzpouzel se, vlastně už nějakou dobu nedělal povyk, z čehož Grace usoudila, že se bojí o svou sestru. Když Mary Kate začala cestou chřadnout, pozorně ji sledoval, pomáhal jí s běžnými činnostmi a snažil se jí přilepšovat tím, že jí tu a tam podstrčil kousek vlastního jídla. Když dorazili do osady Willamette, Mary Kate dělalo potíže zvednout hlavu, jak ji bolela, a skoro nejedla ani nepila. V osadě nebyli žádní spolehliví doktoři, a protože se odtamtud právě chystal vyplout parník do San Franciska, Grace se bez váhání rozhodla, že tu plavbu podstoupí. Spoléhala na snadno dostupnou lékařskou péči, kterou jí Peter popisoval v dopisech – od opravdových lékařů, ne od spousty šarlatánů, kteří se pouze chvástali tím, že nemocným pročistí střeva, ošetří puchýře a vypláchnou nebo vypálí rány. Jack během plavby na jih vzorně poslouchal, usnadňoval Grace život, jak se jen dalo, pomohl dopravit

Usvit nadeje.indd 15

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

Mary Kate i jejich jediný kufr do nemocnice a včera v noci spal bez reptání na podlaze vedle matky, která čekala nejdřív na to, jestli Mary Kate přežije, a potom na svítání a na možnost navštívit Petera. „Jsi hodný kluk, Jacku,“ pochválila ho, když odcházeli z náměstí. „Moc mamince pomáháš. Takže odkud jsme to přišli?“ „Odtamtud.“ Zatahal ji za ruku. „Ukážu ti to.“ Převedl Grace přes rozlehlé náměstí, které je uchvátilo obrovskými kamennými budovami, sloupy a velkolepými průčelími. Procházela se tam procesí Peruánců, Chilanů a Mexičanů v barevných oděvech, místní indiáni ověšeni korálky a přikrývkami, černoši ve společenských i pracovních šatech, Číňané v hedvábných tunikách s dlouhými copánky a slaměnými klobouky se širokou krempou nebo vyšívanými čapkami, Češi a cikáni v pestrobarevných košilích a vestách i statní domorodí Havajci. Jejich řeč se v přívalu přistěhovalců, kteří doufali, že na ně v řekách kalifornské pustiny stále čekají zlaté nuggety, mísila s francouzštinou, němčinou, italštinou, turečtinou a ruštinou. Byli však ochotni přijmout jakoukoliv práci, která slibovala slušný zisk. Ti chytří, alespoň podle Grace, hledali uplatnění ve stavebnictví. Prodírala se za Jackem chaotickou tlačenicí a přitom se pečlivě vyhýbala trusu koní, volů, mul, psů i mnohem exotičtějších zvířecích mazlíčků, které obyvatelé města chovali. Na vodítkách venčili medvědy, lišky, kozy i jeleny, na ramenou jim trůnili papoušci a sokoli a kolem krku měli pověšené hady. Nezvyklé oděvy, výstřední zvířectvo, nápadné stříbrné a zlaté doplňky a zbraně všeho druhu vyvolávaly v Grace dojem, že San Francisco je jeden velký cirkus. Vyšli z náměstí, propletli se několika menšími uličkami a konečně dorazili k nemocnici. Grace s úlevou pohladila Jacka po hlavě, otevřela dveře a chvatně zamířila úzkou chodbou do nemocničního pokoje přímo k lůžku, na

Usvit nadeje.indd 16

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

kterém ležela Mary Kate. Holčička měla zavřené oči a na čele studený obklad. Nad ní se skláněla sestra Joseph, zavalitá irská jeptiška z hrabství Cork, a pobrukovala si známou melodii. Jakmile si jich všimla, narovnala se a věnovala jim laskavý uklidňující úsměv. „Tvrdě spí,“ zašeptala. „Buďte bez obav. Podařilo se vám najít svého přítele?“ Grace zavrtěla hlavou. „Je na moři.“ K jejím rozpakům jí po tvářích začaly stékat slzy. „No tak, dítě, posaďte se. Posaďte se.“ Sestra Joseph jí pomohla na stoličku a vzala jí košík s nákupem. „Kdy tedy kapitán připluje?“ „Nevím.“ Grace si přitiskla k očím kapesník a všimla si, že na ni Jack upírá široké ustarané oči. „To nic, synku.“ Naklonila se k němu a objala ho. „Jsem jen unavená.“ „Je pochopitelné, že jste vyčerpaná, jak taky jinak?“ Sestra Joseph ji poplácala po rameni a pak jí pošeptala do ucha: „Máte vůbec nějaké peníze?“ Grace přikývla, což sestru zjevně uklidnilo. „Před chvílí otevřela oči,“ oznámila jeptiška natolik hlasitě, aby ji Jack slyšel. „Doktor Wakefield se tu ještě zastaví. Podle něj, vzhledem k tomu, že jste to nechytila vy ani chlapec, za to může klíště.“ Grace znovu začaly pálit oči, a tak je radši zavřela. Bože, odpusť mi, že vláčím tohle dítě přes celé Irsko, oceán i Ameriku. Otče, co tu vlastně dělám? Sestra Joseph se dotkla její brady a naklonila ji vzhůru, takže Grace otevřela oči a podívala se na ni. „Neztrácejte víru, dcero,“ připomněla jí jemně. „Znepokojení nikomu život neprodlouží.“ „Nesmím ji ztratit,“ zašeptala Grace. „A taky neztratíte,“ přisvědčila rázně sestra Joseph. „Alespoň ne tentokrát.“ Vstala a uhladila si dlouhou bílou zástěru. „Chvilku si odpočiňte. Dovolíte, abych vzala chlapce s sebou? Potřebuju někoho velkého a silného,

Usvit nadeje.indd 17

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

kdo by na dvoře napojil koně – myslíš, že to zvládneš, mladý muži?“ „Ovšem!“ Jack s očekáváním pohlédl na matku. „Můžu, mami? Postarat se o koně?“ „Tak běž, ale buď poslušný.“ Grace se na hocha usmála a vděčně dodala, „Díky, sestro.“ „Myslím, že potřebujete trochu klidu, abyste se s tím vším vyrovnala. Za chviličku jsme zpátky.“ Jeptiška vzala Jacka za ruku a vedla ho chodbou k zadnímu vchodu, odkud se chodilo ke stájím. Grace si přisunula židli blíž k Mary Kate a uhladila jí husté jemné vlasy, které jí unikly z copánku. Za devět let života prožilo tohle dítě dva, možná i tři životy. Grace si už skoro nevzpomínala, jak žila, než se holčička narodila. Překonaly spolu nejhorší období hladomoru a nemocí, nechaly novorozeně v bezpečných rukou, uprchly do Liverpoolu a potom nastoupily na loď, aby podnikly dlouhou a nebezpečnou plavbu do Ameriky. Jenže tam se Mary Kate stala svědkem ještě většího utrpení. V Manhattanu v pokojích nad hostincem Dugana Oguea si rychle zvykla a jako nezlomná společnice matky a Liama, kterého vzaly pod svá křídla, když jeho matka zemřela na palubě Elizy J., vzkvétala před očima. Pak ovšem dům vyhořel a obě byly nuceny znovu změnit působiště a přestěhovat se do Bostonu, kde bydlely s rodinou Lily Freeové. V Bostonu byl život těžký a Mary Kate narážela na předsudky nejen ve škole, ale i na ulici. Jediná dobrá věc, která je tam potkala, bylo opětovné shledání s Jackem. V téměř dvou letech už nebyl nemluvně. Mary Kate z něj byla celá pryč, bez váhání mu otevřela srdce a všemožně se o něj starala jako náhradní matka. Grace si často říkala, že kdyby věděla, jak vyčerpávající to bude cesta, navzdory těžkostem by zůstala v Bostonu, dokud by si nevydělala tolik, aby do San Franciska dopluli lodí. Musela však přiznat, že v tom případě by dorazila do

Usvit nadeje.indd 18

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

cíle právě během epidemie cholery a možná by o obě děti přišla. Peterův dopis ji zastihl v kansaském Lawrence, kde se zdržela u Freeových. Koupili si tam farmu a Grace si potřebovala odpočinout, než se připojí k další koloně vozů směřující na západ. Peter neoblomně trval na tom, aby tam zůstala, dokud epidemie neskončí – v San Francisku umírali lidé jako mouchy a Peter s Liamem v té době stejně pluli podél severozápadního pobřeží. Grace nakonec strávila v Kansasu dva roky, žila v domku na okraji rušného města, pracovala jako kuchařka v jediném místním hotelu a vedla docela slušný život, přestože je v létě sužovala nesnesitelná horka a zimy byly dlouhé a třeskuté. Život v Kansasu měl i dobré stránky – z Grace se stala vynikající kuchařka a podařilo se jí něco si našetřit. Po těžkém začátku nastoupil do školy, kam chodila Mary Kate, vynikající učitel, a protože byl plný elánu a nadšení, Mary Kate nasávala vědomosti s každým nádechem. Jack také prospíval, i když ne zrovna tak, jak by si Grace představovala. Přestal být tichý a opatrný, po hlavě se vrhal do každého dobrodružství a doprovázel všechny kovboje a pistolníky, kteří projížděli městem a rádi ukazovali roztomilému chlapečkovi, jak se jezdí na koni a střílí z pistole. Při vzpomínce na den, kdy vystřelil v hotelu jen proto, že se snažil zbavit jídelnu much, ji zachvátilo zděšení. V Kansasu však bylo čím dál nebezpečněji, protože se vyostřoval boj mezi těmi, kdo chtěli vyhlásit svobodný stát, a příznivci otrokářů. Obě skupiny spolu soupeřily o nadvládu v rozvíjejících se městech a násilí se stupňovalo. Smrt oběšením a půlnoční nájezdy byly na denním pořádku a nikdo se tam už necítil bezpečně, především černoši. Lily se setkala s manželem – s uprchlým otrokem, který hleděl podezřívavě na každou bledou tvář, která vstoupila na jeho pozemek – a rozhodla se odstěhovat s rodinou do Oregonu, kde přistěhovalci dostávali zdarma stovky akrů půdy. Tehdy si Grace uvědomila, že

Usvit nadeje.indd 19

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

i ona touží po klidnějším životě a chce, aby její děti vyrůstaly mimo dosah kulek. Nejenže tu proti sobě bojovali běloši, ale i dosud mírumilovní indiáni začali být čím dál výbojnější. Grace sice chápala jejich hněv kvůli tomu, že byli vyhnáni ze svého území, ale také se jich začala bát. Na konci jejího pobytu v Kansasu indiáni často podnikali lovecké výpravy v blízkosti města. Jack je miloval, líbilo se mu jejich povykování a křik, válečné pomalování i nelítostné obličeje mladých indiánských válečníků, ale Grace četla zprávy o útocích, skalpování, mučení a krutém vyvražďování. Takže i když vypadali úchvatně, v noci oka nezamhouřila. Společně se stovkami dalších osidlovatelů včetně uprchlých otroků, pro které už v severním ani západním Kansasu nebylo místo, Grace dychtivě četla zprávy o oregonské úrodné půdě, mírném podnebí, bujných údolích, hojně se vyskytující divoké zvěři, malebných horských potůčcích a množství dřeva, ze kterého se dá stavět. Myslela si, že v osadě Willamette bude mít k Peterovi a Liamovi blíž – stačilo jen, aby dopluli k pobřeží a vydali se kousek proti proudu řeky. A proto si za to málo, co našetřila, koupila vůz tažený voly a zásoby na několikaměsíční cestu a odjela s Freeovými do Oregonu. Jack si hořce stěžoval, že opouští Kansas, ale kočovný život si rychle zamiloval. Grace si často říkala, že mu to muselo připadat jako jeden velký výlet – den po dni sedávali u táborového ohně, spali pod hvězdami a v jakémkoliv počasí pobývali pod širým nebem. Snažila se mít ho co nejblíž u sebe a někdy ho dokonce vykázala do zadní části vozu, kde reptal a ušklíbal se. Některé děti však zemřely pod koly těžkých vozů nebo byly ušlapány voly, uhořely v plamenech, ztratily se po cestě nebo spadly do řeky a utopily se. Grace se musela každý den soustředit na řízení spřežení, a proto bylo těžké dávat přitom pozor ještě na Jacka. Běžné všední povinnosti připadly Mary Kate,

Usvit nadeje.indd 20

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

která je ochotně a svědomitě – jako vše – převzala. Občas přivázala Jacka na provaz a druhý konec si připoutala kolem pasu. Jack přežil cestu jen díky tomu, že na něj Mary Kate neustále dohlížela. Grace zvedla dceřinu bezvládnou ruku a přitiskla si ji na tvář. Jestli se uzdravíš, vynahradím ti to, modlila se. Jestli se uzdravíš, už nikdy tě nebudu nutit, aby ses zase stěhovala. „Pročpak se tváříte tak ustaraně, paní Donnellyová?“ Grace zvedla hlavu a pohlédla na doktora Wakefielda. „Nemůžu za to.“ Kousla se do rtu a rozhodla se, že pro dnešek už bylo slz dost. „Co bychom si bez ní počali?“ „Žili byste dál, madam, jako spousta lidí před vámi.“ Z Wakefieldovy intonace hlasu bylo znát, že pochází z Jižní Karolíny. „Ale tentokrát se tím nemusíte znepokojovat. Za sebe můžu říct, že se vaše dcera uzdravuje, i když možná chvíli potrvá, než bude zase jako rybička.“ Grace přikývla, neschopná jediného slova. „Víte, paní Donnellyová, většinou příbuzným nedovolujeme, aby spali na zemi vedle pacientů.“ Doktor se podíval na její kufr. „Ale sestra Joseph říkala, že jste teď poněkud v úzkých, takže udělám výjimku, dokud to nějak nevyřešíte. Chlapec však musí zůstat potichu.“ „Ano, jistě, doktore.“ Grace vstala. Dobře si uvědomovala, že má na sobě kalhoty, a litovala, že nevypadá trochu elegantněji. „Nebudeme vám překážet a děkujeme. Mockrát děkujeme.“ Wakefielda překvapila její vroucí vděčnost i zářivé světlo, které jí navzdory zjevné únavě čišelo z očí. „Každopádně mi bylo potěšením, paní Donnellyová. A teď, jestli mě omluvíte, musím zkontrolovat další pacienty.“ Vzdálil se a Grace se znovu posadila na stoličku. Bála se, že pro ni doktor nemá dobré zprávy, nenechá ji s Mary Kate nebo to dovolí jen jí, ale Jackovi ne, a co by potom dělali? Její myšlenky přerušilo pronikavé zařehtání a dusot

Usvit nadeje.indd 21

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

koně, který ve stájích kopal do stěn. Prosím, Jacku, chovej se slušně. Moc se jí nedařilo chlapce ukáznit, i když věděla, že pokud se má někdy stát disciplinovaným mužem, je to potřeba. Přesto ho napomínala jen občas a bála se, že ho moc rozmazlí. Uvědomovala si, že na něj neumí být přísná, protože to, že se vůbec narodil a přežil, je zázrak. Když byl nemluvně, musela ho opustit, bála se, že umřel, a až později ohromeně zjistila, že je živý a zdravý a že jí ho, jeho skutečné matce, přiveze do Ameriky její přítelkyně Julia Martinová. Během měsíců, které s nimi Julia strávila v Bostonu, Grace nikdy nezpochybnila, z jakého důvodu si Julia Jacka nechala. Velký hladomor a boj za svobodné Irsko zapříčinily mnoho ztrát a nejvíc možná trpěly ženy. Kromě toho Julia Jackova otce milovala – víc než by si kdo, tedy kromě Grace, dokázal představit. Přiznala se jí k tomu v Liverpoolu, než Grace s Mary Kate odpluly. Grace věděla, co všechno Julia ztratila, takže neposlouchala její zoufalé omluvy a místo toho ji utěšovala a děkovala jí, že chlapce v nejtěžším období zachránila. Nebýt Julie, zdůraznila, nepřežil by nebo by byl přinejmenším slepý. Právě Julia s ním odjela do Londýna za Nigelem Wilkesem, jediným chirurgem, který byl ochotný vyzkoušet na tak malém pacientovi, co umí. Když se Jack uzdravil a dostal brýle, které mu propůjčovaly klamný vzhled učence, Nigel s Julií se vzali. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, uvědomila si Grace. Díky manželově citlivé podpoře se Julia odhodlala situaci napravit, začala Grace hledat a potom s Nigelem i s chlapečkem, kterého milovali jako vlastního, odpluli do Ameriky. Zatímco Nigel s dalšími lékaři pracoval v New Yorku, Julia žila v Bostonu, ale pomalu se od Jacka vzdalovala, v New Yorku trávila stále víc času a nakonec se příští rok na jaře vrátili s Nigelem zpátky do Londýna. Brzy nato se Grace rozhodla odstěhovat s rodinou z Bostonu, zčásti

Usvit nadeje.indd 22

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

i proto, aby Jack na bývalý život zapomněl a považoval ho už jen za vybledlý sen. Stále existovala naděje, že Grace dostane zprávu od bratra Seana, který se podle všeho přidal k mormonské karavaně mířící do Utahu. Toužila ho najít a doufala, že ho přesvědčí, aby se k nim připojil. Chabá naděje, pomys lela si teď a při vzpomínce na okouzlujícího bratra, který si odjakživa zakládal na vážných přesvědčeních a fanatických idejích, zavrtěla hlavou. Usuzovala, že touhle dobou bude ženatý s Marcy Osgoodeovou a možná bude mít dokonce i děti. Pohlédla na Mary Kate, na pihovatý obličej, který jí byl tak drahý. Pokud s nimi Sean nemůže být, doufala alespoň, že je ženatý, šťastný a vychovává vlastní dítě. Zadní dveře do pokoje se prudce otevřely a Jack vběhl dovnitř. Měl červené tvářičky, rozzářené oči a celý se třásl vzrušením. „Mami!“ vykřikl a Grace okamžitě vstala a položila si prst na rty jako varování, aby byl potichu. „Promiň, mami,“ zašeptal nahlas, když k ní doběhl. „Ten kůň je nádherný, mami! Úplně úžasný! Sestra Joseph říká, že až si odpočinu, můžu ho nakrmit.“ Svraštil čelo. „Musím odpočívat, mami?“ „Určitě.“ To byl moc dobrý nápad. „Doktor Wakefield nám dovolil, abychom tu s Mary Kate zůstali, ale musíme být zticha, nedělat rámus a dvakrát denně zavřít oči.“ Jack rozvážně přikývl. Na Grace to udělalo dojem. Chlapec chtěl zjevně zůstat se sestrou, i když si kvůli tomu bude muset zdřímnout. Vytvořili si z kabátů hrbolatou podložku, pak se posadili a opřeli se o otlučený kufr. Grace oloupala nejdřív jedno jablko a pak další. Jack zívl a pomalu se mu začaly klížit oči. „Tak co, synku, natáhneme se na chvíli?“ Grace, na kterou vysokými okny dopadaly teplé sluneční paprsky, také začínala zmáhat ospalost.

Usvit nadeje.indd 23

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

„Jo.“ Jack si sundal brýle a podal jí je. „Povíš mi pohádku, mami?“ „Samozřejmě že povím.“ Odhrnula mu vlasy z čela a zadívala se na jeho drahý obličejík. „Kterou bys rád?“ „Vždyť víš.“ Hoch si zul boty, lehl si na záda s rukama za hlavou a překřížil kotníky. „Už můžeš,“ pobídl ji jemně a zavřel oči. „Kdysi dávno v Irsku…“ Grace se okamžitě stáhlo hrdlo. Opravdu je jí předurčeno strávit zbytek života tím, že bude potlačovat slzy? Opřela si hlavu o kufr, zavřela oči, a aniž se o to snažila, uviděla ho – mladíka, kterého milovala. Vypadal tak živě, že ho téměř cítila. Vlídně se usmál, zaklonil hlavu a jeho smích ji jako pokaždé zahřál u srdce. Poslouchala ozvěnu a cítila, jak jí dodává sílu a její duše se tváří v tvář nezdolné odvaze uzdravuje. Chvíli vyčkávala, aby na něj zavzpomínala a znovu procítila lásku, kterou k němu chovala. Potom si odkašlala. „Kdysi dávno v Irsku… žil nejstatečnější bojovník na světě. Byl to hrdina národa a zpívají o něm v každé ulici. Jmenoval se Morgan McDonagh…,“ Grace se odmlčela a položila synkovi ruku na hlavu, „a byl to tvůj otec.“

Usvit nadeje.indd 24

27/02/19 15:03

Dvě M

cDonagh ponořil zakrvácené ruce do ledového potoka. Byl rád za šok, který to jeho tělu způsobilo, za oslepující světlo ranního slunce, jež se mu odráželo v očích, i za pach vlhké země, na níž klečel. Ruce měl v jednom plameni a chladil si je ve studené vodě. Od odjezdu z Irska uběhla řada dní, kdy si připadal spíš mrtvý než živý, ale tohle nebyl ten případ – dnes ráno byl po dlouhé a strašlivé noci hluboce vděčný za to, že žije, že všichni žijí. Znecitlivělými prsty si očistil krev z předloktí, prohlédl si řezné rány na spodní straně a ulevilo se mu, když zjistil, že není potřeba je zašít. Věděl, že vážnější je poranění ramene a že s ním mu bude muset chlapec pomoci. Svaly mu začínaly tuhnout a křivil se mu obličej. Znovu sáhl do řeky, a zatímco mu voda oplachovala pot a krev a zároveň ho zbavovala zemdlelé malátnosti, opět zalapal po dechu. Obrátil obličej k zdravému rameni, utřel si tváře i čelo do košile a uviděl, že vedle něj klečí na břehu řeky Nacoute a otupěle do ní zírá, ačkoliv jeho mladé ruce se vody vůbec nedotýkají. Pomalu, protože věděl, že chlapec je citlivý na lidský dotek a po včerejší násilné noci se cítí obzvlášť rozjitřený, vzal jeho bradu do dlaně a natočil ho obličejem k sobě. Šrám na levé tváři by bylo lepší zašít, ale možná je už na to tak jako tak pozdě – pod načernalým monoklem

Usvit nadeje.indd 25

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

a zakaleným okem vedle zakrváceného oteklého nosu už krev ztvrdla a zaschla. Bylo vidět spoustu dalších důkazů dřívějších výprasků od otisků kloubů a podlitin od opasku až po nožem pořezané paže. Vzhledem k naléhavé potřebě zachránit chlapcovu matku, jejíž zranění byla daleko horší, nebyl čas se těmito podružnostmi zabývat, i když musely být bolestivé. Znovu zvedl zrak a setkal se s Nacouteovým upřeným pohledem. Nic neskrýval. Pokud z jeho očí čišela pravda, ať si ji chlapec najde sám, neboť bůhví že on žádné odpovědi na otázky nemá. „Tak pojď, chlapče.“ Morgan z dřepu namáhavě vstal. „Pořád máme spoustu práce.“ Zvedl dvě dřevěná vědra, která mu ležela u nohou, nabral do nich vodu z řeky a pak s důvěrou, že ho chlapec bude jako vždy následovat, zamířil k malému srubu. Nacoute se důstojně narovnal, štíhlý a pohledný jako jeho matka. Morgan se ohlédl přes zdravé rameno a krátce spatřil muže, bojovníka, který se z chlapce už brzy stane. Ve čtrnácti byl Nacoute skoro stejně vysoký jako Morgan, ačkoliv postavu měl stále drobnou. Jestli ještě včera působil jako jemný mladík, surové vraždění, ať už v sebeobraně či ne, tu citlivost zcela vymazalo. Jeho ostražitost ještě vzrostla pod tíhou činu, který už nebylo možné vzít zpátky. Nacoute by si to ani nepřál, Morgan mu to viděl na očích. Byly to bdělé oči člověka, který sice nemůže mluvit, ale neunikne mu ani slovo těch, kdo mluvit mohou. Ničeho nelitoval, jen se cítil nejistý. Dnes ráno se Nacouteův svět převrátil vzhůru nohama. Morgan tomu rozuměl – i on v minulosti zabíjel lidi. „To nic,“ řekl konejšivě, když se hoch dotkl jeho paže. „Vymyslíme plán.“ Znovu si přál znát víc než pouhých pár slov jazyka Mikmaků nebo alespoň mluvit francouzsky, protože té chlapec kvůli životu s lovci kožešin rozuměl. Vzpomněl si na Remyho Martinea, kterého odtáhli k lesu a tam ho pohřbili,

Usvit nadeje.indd 26

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

takže po něm nezbylo nic než velká lepkavá skvrna na podlaze srubu. Pohlédl na slunce stojící vysoko na nebi. „Brzy někdo přijde. Měli bychom tu uklidit.“ Morgan vždy mluvil, jako by mu chlapec rozuměl. Nacoute přikývl a přidal do kroku. Přede dveřmi do srubu na okamžik zaváhali a Morgan pohlédl na pěšinu, která vedla k dalším srubům v osadě včetně jeho. Nacoute zalétl pohledem ke stezce, po níž odnesli mohutného muže do křoví a pak hlouběji do lesa. V hlíně bylo vidět vyšlapanou cestičku k okraji mýtiny a zřetelné místo, kam zahrabali tělo. Nacoute položil vědro, zvedl velkou jedlovou větev a rychle zametl stopy. Morgan souhlasně přikývl a pak otevřel dveře a zajistil je, aby měli dost světla na vydrhnutí podlahy. Odnesl vědra dovnitř a hledal tvrdý kartáč, když vtom se ozvalo zaúpění a žena sebou začala cukat. Morgan k ní okamžitě došel a utěšoval ji, aby si nepotrhala stehy. „Pššš, Aquash. Jen klid.“ Odhrnul jí vlasy z obličeje a pokusil se o povzbudivý úsměv. Horečně pátrala v jeho očích a přitom se pokoušela posadit. „Nacoute!“ zavolala. „Nacoute!“ „Pojď ke mně, chlapče.“ Morgan mu pokynul. „Vidíš, ženo? Nic mu není. Je sice trochu unavený, ale přežije.“ Nacoute vzal matku za ruku, pozorně naslouchal, když na něj mluvila, a odpovídal řadou posunků, mírnou změnou výrazů, prudkými krátkými pohyby nebo přikývnutím. Vedli spolu zvláštní komunikaci – ona mikmakštinou, on posunkovou řečí němého. Když si položila ruce na hruď, Morgan pochopil, oč žádá. Okamžitě vykročil k dřevěné kolébce u krbu, kterou tam postavili kvůli teplu, přestože oheň zhasl už před několika hodinami. Uvnitř ležela holčička, byla vzhůru a upírala na něj klidné nehybné oči. Opatrně ji zvedl, odnesl matce a sledoval, jak Aquash pohotově rozbalila zavinovačku a prohlédla

Usvit nadeje.indd 27

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

drobné ručičky i nožičky, zádíčka i ramínka. V matčiných rukou si vzpomněla na jídlo a začala pokňourávat. Aquash si rozvázala halenu a přiložila si dceru k prsu. „Henri?“ Pohlédla na Morgana se strachem v očích. „Remy?“ „Remy je mrtvý,“ odpověděl Morgan. „Pohřbený. Konec.“ Obrátila se k synovi, který přikývl, a pak s ním dlouze rozmlouvala a zmlkla jen na tak dlouho, aby její slova potvrdil nebo popřel. Morgan sledoval Nacouteovy ruce a odhadoval, že matka se synem vyhodnocují události, které vedly k Remyho smrti. Aquash několikrát zopakovala jméno „Henri“ a Morgan porozuměl, že se bojí odhalení. Henri DuBois byl v táboře Remyho pravá ruka, přestože ani sám Remy mu příliš nedůvěřoval. Morgan měl vlastní důvody k tomu, proč DuBoise nesnášel – vlastně kdyby měl být upřímný, tak cítil odpor nejen k DuBoiseovi, ale i k Martineovi. Aquash byla čím dál rozrušenější a Morgan ji znovu uklidňoval, i když věděl, že má k obavám pádné důvody. Nezáleželo na tom, že Nacoute bránil sebe, matku a malou sestřičku – Remy Martine byl v tomto kraji obdivovaná a obávaná osobnost. Žil tu nejdéle, měl největší bohatství a nejvíc znalostí a jako lovce kožešin ho evropští kupci vyhledávali nejčastěji. Také se oženil a přivedl si do tábora krásnou ženu z kmene Mikmaků, za niž dal její rodině roční zásoby, a dokonce souhlasil, že se ujme jejího němého synka, protože k němu měla velice blízký vztah a chlapec jí bude útěchou v měsících, kdy bude Martine na lovu. Podle všeobecného mínění osady byl Remy šlechetný muž, který hýčkal svou půvabnou manželku tím, že nechával jejího syna příliš dlouho doma. Za to se mu tvrdohlavý zasmušilý chlapec odvděčil tím, že jedl jeho jídlo, bydlel v jeho srubu, ale odmítal s ním pracovat. Říkalo se, že ho Martine několikrát odvlekl z domova násilím,

Usvit nadeje.indd 28

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

ale Nacoute při první příležitosti utekl a vrátil se k matce. Nechtěl ji nechat v táboře samotnou, i když po návratu otčíma musel počítat s krutým výpraskem. Nakonec to Martine vzdal a mezi chlapcem a mužem přetrvávala vzájemná nenávist. Remy ho pravidelně bil, ale Nacoute tvrdošíjně odmítal matku opustit. Nezáleželo na tom, že lovil v okolních lesích a rybařil v řece, takže nosil domů víc jídla, než kdy přinesl sám Martine, udržoval dům v dobrém stavu, a když byl Remy doma, vypařil se někam do lesa nebo přespával na podlaze Morganova srubu. Od Remyho Martinea si vysloužil pouze pohrdání, což z něj udělalo snadnou kořist pro všechny ostatní lovce kožešin nebo jejich syny, kteří se chtěli trochu pobavit. Martine nevěděl, že Nacoute zůstává v táboře, aby chránil matku. Morgan byl svědkem toho, jak chlapec často vyrušil ty, kteří si chtěli s krásnou Aquash užít, čímž si je pochopitelně nezískal. Morgan nechápal, proč o těch napadeních Aquash nemluvila, ale pak se dozvěděl o Martineově první manželce – muži z tábora ji znásilnili, takže už nebyla pro Remyho dost dobrá, a později řeka vyplavila její mrtvolu na břeh. Morgan se domníval, že nechat Nacoutea samotného v tomto světě cizinců byla pravděpodobně Aquashina nejhorší noční můra, a proto to kruté zacházení prostě snášela, a když chlapec vyrostl a pochopil, co se děje, stal se matčiným mlčenlivým ochráncem. Morgan se nevědomky dostal do pěkné šlamastyky už tím, že se s chlapcem spřátelil, a když přišel na pomoc Nacouteovi a potom i Aquash, ztratil ještě větší podporu. Nikdo o něj nejevil zájem, když na jeho vůz se zásobami spadl strom, a nebýt Nacoutea, Aquash a May, nejspíš by na místě nehody zemřel. Mayin manžel Louis byl sice slušný chlap – hodný na ženu a láskyplný k dětem – ale potížím se vyhýbal stůj co stůj. Chtěl vést slušný život, vychovat děti a jednoho dne se přestěhovat zpátky do Nového Skotska, kde stále žili jeho příbuzní. Kdyby měl být Nacoute obviněn,

Usvit nadeje.indd 29

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

že zabil Martinea, žádal by spravedlivé projednání, ale pokud by se ostatní rozhodli chlapce oběsit – nebo ještě něco horšího – sebe ani svou rodinu by neohrozil. Nikdo by se Nacoutea nezastal a Morganovi by se ho zachránit nepodařilo. Ta jistota ho donutila k tomu, že padl na kolena a začal zuřivě drhnout tmavou skvrnu na podlaze. Část krve vtekla do štěrbin nebo se vsákla do hlíny, kterou prkna posypal a později smetl a zahrabal, ale skvrna tam zůstávala stále, dost velká a tmavá, aby vzbudila podezření. Nacoute rozdělal v krbu oheň, aby ohřál jídlo a vodu pro matku. Morgan byl s drhnutím téměř hotov, když se ve dveřích objevil stín. Zvedl hlavu a vstal. „Co chceš, DuBoisi?“ „Co tady děláš, Ire?“ obořil se na něj Henri anglicky se silným přízvukem. Přesto se zdálo, že ho nijak zvlášť nepřekvapuje, že vidí Morgana v Martineově domě. „A kde je můj kámoš Remy?“ Nacoute při zvuku Henriho hlasu ztuhl, ale hlavu nezvedl a pak začal opět míchat obsah kotlíku. Aquash mlčky zakryla miminku hlavu a také sklopila zrak. „Kdo ví?“ pokrčil Morgan rameny. „Včerejší noční řádění ho unavilo. Asi vyspává někde pod stromem.“ „Tak opilý zase nebyl,“ namítl Henri. „Vím to.“ Pohlédl přes Morganovo rameno ke krbu a zadíval se na Nacouteův zbitý obličej. „Může za to ten kluk, co?“ „Ne.“ Morgan se postavil před chlapce. „Martine byl šíleně opilý – všechny je napadl, dokonce i to mrně.“ Henri se ušklíbl. „Takže jsi vtrhl dovnitř a rodinku zachránil, Ire? A teď… bude tvoje, mon ami?“ „Nikam jsem se nevtrhl. Kluk za mnou přiběhl a bušil mi na dveře…“ Nacoute třískl lžící o kotlík a s hněvivě rudými tvářemi vstal. Zavrtěl hlavou a pak ukázal na Francouze. Henri prošel místností, strčil do chlapce a francouzsky mu nejspíš vyhrožoval. Nacoute trval na svém a vrtěl hlavou.

Usvit nadeje.indd 30

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

„Nech ho být,“ varoval ho Morgan. „Nebo se mi budeš zodpovídat.“ Francouz, který už měl s McDonaghovými pěstmi co do činění, hocha pustil a s tichým reptáním ustoupil. „Nikdo tu o tebe nestojí, DuBoisi. Vypadni.“ „Není to tvůj dům,“ vyštěkl Henri, ale pak se zarazil a vytřeštil zrak. „Nebo je? Zabil jsi Remyho, Ire? Jsi vrah?“ „Zasloužil si pořádný výprask, jen co je pravda,“ utrousil Morgan. „Udělal jsem, co se dalo. Ale nakonec to vzdal a vyběhl ze dveří. Díkybohu je pryč.“ Francouz si založil ruce na hrudi. „To se mi nějak nezdá. Půjdu do lesa a Remyho najdu, když ne dnes, tak jindy – až ho vyhrabou zvířata.“ Trhl hlavou ke skvrně na podlaze. „Je tu krev. Remyho krev.“ „Ne.“ „Oui,“ trval na svém. „To je tvůj konec, Ire. Nikdo ti neuvěří, zvlášť když to tu uvidí na vlastní oči. Teď, když je Remy mrtvý, je Aquash tvoje i s tím jejím parchantem. A samozřejmě i s penězi.“ S úšklebkem přikývl. „Ale s Henrim DuBoisem jsi nepočítal. Už teď jsi mrtvý. A ten kluk taky.“ Uchechtl se. „Vidíš, jak se nám to pěkně vyřešilo?“ Morgan na něj zíral a mysl mu běžela na plné obrátky. Co se vyřešilo? Všiml si Henriho samolibého výrazu, kapiček potu na jeho špinavém čele a přimhouřených očí, které pátravě těkaly po místnosti. Matka a dítě. Dítě. „Už to chápu,“ promluvil klidně. „Dítě, které Aquash porodila, je tvoje.“ Henri si znechuceně odplivl, ale Aquash zvedla pohled k Morganovi a ten pochopil, že má pravdu. „Mělo mě to hned napadnout.“ Morgan přistoupil k Francouzovi se zaťatými pěstmi. „Měl jsem tě zabít hned poprvé, když jsem tě přistihl, že se jí chystáš ublížit.“ Henri se zasmál. „Ale neudělals to. A teď už je moc pozdě. Celý tábor věří, že jsi otcem ty.“

Usvit nadeje.indd 31

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

Morgan se díval na muže před sebou, všímal si jeho čelisti a toho, jak se mu chvěje brada. „To ty jsi Remymu nabídl lahev alkoholu, když včera v noci přišel domů,“ odtušil smrtelně vážným hlasem. „Pobízel jsi ho, ať začne pít, a pak jsi trousil poznámky o tom, že je to děcko moc velké na to, aby se narodilo předčasně. Naznačil jsi mu, že o tom všichni mluví. Je to tak, ty zkurvysynu?“ Henri se uchechtl a znovu začal nadávat francouzsky. „Pak jsi ho upozornil, že se mu vůbec nepodobá. Má úplně jinou barvu vlasů a očí, je to tak?“ Morgan přimhouřil oči. „Takže ji samozřejmě začal bít a vyhrožoval, že dítě zabije. V tu chvíli ses rozběhl ke mně, protože jsi věděl, že si budu myslet, že mě chlapec potřebuje.“ Přikročil blíž. „Věděl jsi, že je úplně namol a navíc po zuby ozbrojený. Bylo ti jasný, že ho budu muset zabít. A potom mě oběsí a kluka taky. Aquash i srub by připadly tobě. I peníze a všechno, co Martineovi patřilo. Narafičil jsi to na něj, ty parchante. Skoro je mi ho líto.“ Henri o krok couvl. „Lžeš, Ire. Nikdo ti neuvěří. Zabil jsi Remyho a zaplatíš za to.“ „Kdepak.“ Morgan zavrtěl hlavou. „Krev na podlaze je Martinea, v tom máš pravdu – Remyho, moje i chlapcova. Strhla se tu pořádná rvačka. Ale teď ten chlap někde venku vyspává a až přijde, povím mu, čí to dítě doopravdy je a jak se to stalo. Dojde mu, že jsi na něj ušil boudu, DuBoisi. A pak uvidíme, kdo za to zaplatí.“ „Pch!“ ušklíbl se Henri, ale v očích měl pochybnosti, které podbarvoval strach. „Jen si běž, Ire, a možná tě nechytíme. A kluka si vezmi s sebou. Tady o něj nikdo nestojí. Ale jestli chceš žít, jdi hned.“ „Nikam nepůjdu.“ Morgan si rozvážně založil paže na hrudi. „To by se ti hodilo, abychom ti já i kluk zmizeli z cesty. Už tě unavuje, jak dává pozor na matku a hází ti klacky pod nohy. Ale ty zas unavuješ nás dva, DuBoisi. Vadí nám, jak zacházíš s indiánkami, a už máme až po

Usvit nadeje.indd 32

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

krk toho tvýho opileckýho opičího ksichtu. Zosnoval jsi tenhle plán – naprosto pitomý plán – a já za něj následky neponesu. Nebudu se zodpovídat Martineovi ani nikomu jinýmu. Rozumíš mi?“ Sáhl za záda a z pouzdra zavěšeného na opasku vytáhl dlouhý nůž. „Utíkej, Frantíku, než ti podříznu ten tvůj intrikánský krk.“ Henri překvapeně vykulil oči a pak je vztekle přimhouřil. „To já tě podříznu jako podsvinče,“ vyhrožoval a couval ke dveřím. „Nemysli si, že jsi dnes vyhrál.“ A pak se obrátil a utekl. Nacoute rychle zavřel dveře na zástrčku a opřel se o ně. Aquash k sobě tiskla dítě a všichni tři se na sebe bezmocně dívali. Pak Aquash promluvila na syna jejich jazykem a Nacoute jí posunky odpovídal. Došel k ohništi, smetl doutnající uhlíky na hromádku a odsunul kámen, který přidržoval kovovou tyč, na níž visel kotlík. Pak sáhl hluboko do díry a vytáhl pevně zavázaný kožený váček. Přinesl ho Morganovi, vložil mu váček do ruky a ovinul mu kolem něj prsty. Byly tam peníze, stříbro a zlato. Morgan zavrtěl hlavou. „To není moje a nepřijmu to,“ ohradil se rázně a podával mu ho zpátky. Nacoute přešel ke dveřím, otevřel je a naznačil Morganovi, aby odešel. „Ne.“ Morgan znovu zavrtěl hlavou. „Nenechám tě tu. Nemůžeš se jim postavit sám.“ Obrátil se k Aquash. „Pověsí ho,“ pověděl jí, ukázal na chlapce a naznačil, jak mu přehazují smyčku kolem krku. „A ty budeš do konce života rodit děti pro DuBoise a kohokoliv dalšího, komu se tě rozhodne dát.“ Znovu si znechuceně povzdychl nad svými omezenými schopnostmi komunikace. Neměl žádný plán. Nebylo v jeho silách ochránit sebe, chlapce ani ženu s dítětem. Lovci kožešin jsou drsné plémě, a jestli se rozhodnou, že ho oběsí, bez diskuze to udělají. Sedl si ke stolu, spustil hlavu do dlaní a snažil se vymyslet, jak z toho ven. Má ukrást vůz a odvézt všechny

Usvit nadeje.indd 33

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

zpátky na sever do přistěhovalecké osady, kde se poprvé vylodil? Když odtamtud odjel, rok si léčil pochroumané nohy, i když si byl jistý, že na místě zemře nebo přinejmenším o obě přijde, takže se mu nepodaří dostat do Ameriky a najít svou manželku. Došel tak daleko a prožil toho tolik, že ho myšlenka, že zemře sám v kanadské divočině, doháněla k šílenství. Aquash se ale postarala o to, aby ho odnesli zpátky do srubu, rozdělala oheň a začala o něj mlčky, ale neochvějně pečovat. Morgan se domníval, že to udělala proto, že se spřátelil s jejím synem Nacoutem, ostražitým chlapcem, který se podle všeho neustále zaplétal do potyček. Oblíbil si hocha na první pohled a pokaždé, když přivezl zásoby, ho vyhlížel. Viděl v něm stejný zápal, jaký plál v očích Seana O’Malleyho. Zachránil ho před několika výprasky, za což ho lovci kožešin i jejich synové neměli zrovna v lásce, ale zajistilo mu to Aquashinu oddanost. Ta a její přítelkyně, další indiánka jménem May, vyléčily jeho rozdrcené nohy, když měl horečku, přikládaly mu léčivé obklady, denně mu nosily jídlo a myly ho a převlékaly jako dítě. Vděčil jim za život, a proto teď Aquash ani její děti neopustí. Pěšky však do severní osady nedojdou – zvlášť když je Aquash v takovém stavu, a navíc s dítětem – a vůz by byl příliš pomalý a nápadný. Kromě toho, i když si to nechtěl přiznat, by to znamenalo, že se vydá špatným směrem. Potřeboval směřovat na jih, snil o tom. Od chvíle, kdy opustil Irsko, uběhlo pět let. Ta doba uplynula jako voda, a přesto byl pro něj každý den utrpením. Jenže kam jinam by mohl jít? V duchu se modlil k Bohu, který ho provázel až sem, a prosil ho tak vroucně, že neslyšel tiché zaťukání na dveře. Jeho pozornost upoutal až šepot hlasů. „May! Co tu děláš?“ Vstal, právě když za ní Nacoute zavřel dveře. „Musíš jít.“ May mluvila líp anglicky než on francouzsky, ačkoliv dělala hodně chyb. „Muži přijít brzy.“

Usvit nadeje.indd 34

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

Pak promluvila na Aquash a ta se začala s námahou zvedat z postele. „Jací muži?“ zeptal se Morgan. „Přijít pro tebe a pro Nacoutea. Odejít, než se Remy vrátit domů nebo najít mrtvý.“ Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Ty mi rozumět?“ „Ano.“ Morgan vážně přikývl. „Odejdu a chlapce vezmu s sebou, ale co Aquash? Nemůžu ji tu jen tak nechat.“ „Aquash jít domů. Nacoute jít domů. Ty odejít.“ „Domů?“ Morgan věděl, že Aquash tu žila s Remym téměř deset let. „Ví, jak se tam dostane?“ May zmateně svraštila čelo. „Kam domů?“ Morgan ukázal různými směry. „Ach! Kolem řeky. Tam.“ Ukázala na jih. „Mnoho dní.“ „Takže podél řeky,“ zamumlal Morgan spíš pro sebe než ke komukoliv jinému. Mnoho dní, pomyslel si. Kolik? A zvládne to Aquash ve svém stavu? Podíval se na ni a ta se navzdory oteklému potlučenému obličeji a bolavému tělu odhodlaně setkala s jeho pohledem. „Oni jít domů,“ zopakovala May. „Oni jít, ty jít.“ „Dobře.“ Přikývl. „Rozumím. Nacoute, připrav deky, jídlo, toulec na šípy a nůž.“ „Já udělat,“ nabídla se May. „Nacoute jít ven. Pomoct.“ Morgan následoval chlapce ze dveří a společně obešli srub. O zeď byly opřené sáně, které občas používali, aby přitáhli z lesa dřevo. Nacoute je položil na zem a začal je zpevňovat koženými popruhy, větvemi a kůrou. Vezmeme je s sebou a povezeme si na nich věci, pomyslel si Morgan. Nebo – kdyby Aquash ztrácela síly – by se daly upravit tak, aby uvezly matku s dítětem. Pomáhal Nacouteovi a nosil mu vše, na co chlapec ukázal. Potom zpoza rohu vyšla Aquash v teplých kožených kalhotách a botách. Na zádech měla dítě v nosítku a v rukou kožešinové deky. May uložila jídlo a vodu do kožených vaků a podala je Nacouteovi.

Usvit nadeje.indd 35

27/02/19 15:03

Anne Mooreová

„Ještě se musím zastavit u sebe doma,“ vzpomněl si najednou Morgan. „Není čas, není čas!“ naléhala May. „Jinak to nejde.“ Chvíli přemýšlel. „Jděte napřed k řece a já vás dohoním. May…“ Rychle ji políbil na tvář. „Wela’lin, May. Wela’lin.“ Vážně přikývla, přijala jeho díky a potom ho s ostatními pozorovala, jak mizí u potoka. Běžel podél toku, krčil se, aby byl neustále chráněný břehem, a najednou se přenesl zpátky do Irska, utíkal mezi kopci s dalšími otrhanými krajany a unikal anglickým vojákům, kteří je pronásledovali za buřičství. Zastavil se a zavrtěl hlavou – jsem v Quebeku, ne v Irsku, a jestli chci někdy zase vidět svůj domov nebo milovanou manželku, musím se soustředit. Obezřetně postupoval dopředu a natahoval uši, jestli neuslyší mužský křik. Když stále panovalo ticho, vylezl na val, oběhl srub a vklouzl do malé místnosti. Rychle, rychle, pobízel se v duchu. Do ruksaku naházel své jediné náhradní oblečení a pak nadzvedl matraci na posteli. Ležela tam bible, kterou mu před lety ještě v Macroomu dala Gracelinina babička, a uvnitř matčina podobizna, kterou nakreslila jeho sestra Barbara – jediné věci, které si na tu zoufalou tajnou cestu z Irska vzal. Pitomče, vynadal si, je hloupost riskovat a vracet se pro ně. Jenže jak by je tam mohl nechat, když mu nic jiného nezbylo a jako jediné mu připomínaly, kým kdysi býval? Není Mac, Ir, který vozí zásoby z města do osady a tábora lovců kožešin, ale Morgan McDonagh, syn hrdého chudáka a skromné matky, kteří už oba zemřeli; nejlepší přítel Seana O’Mal leyho – který, dá-li Bůh, stále žije v New Yorku; manžel Gracelin – která je také stále živá, prosím, prosím Bože; a možná dokonce i otec dítěte, které vyrůstá v domnění, že je jeho otec mrtvý. Nesmí dovolit, aby se z něj stal nový člověk, kanadský Ir, a musí proti tomu dennodenně

Usvit nadeje.indd 36

27/02/19 15:03

Úsvit naděje

bojovat. Nesmí zapomenout, odkud pochází, co ho sem přivedlo ani kým je. Naposledy se rozhlédl po srubu, jestli neuvidí ještě něco, co by mohl potřebovat, ale nic tam nebylo. Nikdy tu nevedl normální život. Když přiběhl k řece, Aquash s dítětem právě nastupovali do kánoe. Za nimi čekala další loďka – nejspíš Mayina – pečlivě vyvážená zásobami a sáněmi. Nacoute k ní pokynul a podal Morganovi pádlo. „Umět?“ zeptala se ho s obavami May. Morgan nikdy v kánoi neseděl. „Zvládnu to,“ ujistil ji a pak nemotorně navedl loďku za tu Nacouteovu. Když se dostali doprostřed řeky, Morgan se uvolnil a dovolil tělu, aby se přizpůsobilo proudu, pohupování kánoe i rytmu pádla. Slunce mu pražilo na hlavu a přes látku košile mu ohřívalo bolavé rameno. Zatímco pluli proti proudu, na nízké větve ztěžka dosedaly velké černé vrány a hlasitě krákaly. Po pravici zahlédl stříbrný záblesk, jak z vody vyskočil losos a vyplašil losa, který se přišel do údolí napít, a nad hlavou jim ladně plachtil obrovský orel bělohlavý, jako by je sledoval. Byla to krásná země se spoustou divoké zvěře, ale také krutá a nepředvídatelná. Morgan si dobře uvědomoval, že indiánská vesnice, kterou hledají, už možná dávno neexistuje. Zima může vypuknout až za několik měsíců, ale také za pouhé týdny. Tak daleko na severu panoval třeskutý mráz, divočinou nevedly žádné cesty a značky neukazovaly směr do nejbližšího města. Vlastně tu ani žádná nejbližší města nebyla. Cestuje se zraněnou ženou, novorozenětem a němým chlapcem, který zabil otčíma a utíká před lidmi, kteří by ho donutili podstoupit trest. Včerejší ráno se od dnešního hodně lišilo a Morgana by ani ve snu nenapadlo, že právě dnes se konečně vydá na cestu. Kam mě vedeš, Otče? ptal se v duchu s obličejem nakloněným ke slunci. Na odpovědi však nezáleželo. Míří na jih a Bůh je s ním. Ani se neohlédl.

Usvit nadeje.indd 37

27/02/19 15:03