Issuu

Přeložila Irena Steinerová

ISBN 978-80-7617-240-1

Mámě, tátovi, Riley a Jaclyn. Díky za všechno

Na zabijáka teď William Tapp vypadal docela hloupě. Jeho střapatá hnědá silueta z větviček a suché, šustící trávy připomínala příšeru z bažin, vysušenou a křehkou po dlouhé pouti pod nemilosrdným sluncem Mohavské pouště. Napůl šel a napůl se škrábal po čtyřech do kopce přes uvolněné kameny a drolící se suť. Namáhavě dýchal, hvízdalo mu v plicích. Kolena mu vrzala a praskala. Těžce zkoušené srdce se snažilo pumpovat krev všude, kam bylo potřeba. Jeho oděv mu pohyb nijak neusnadňoval. Měl na sobě podomácku vyrobený maskovací oblek zvaný hejkal – volejbalovou síť pokrytou vrstvami nabarvených jutových třásní a vzorky okolní pouštní vegetace –, cítil se však, jako by pochodoval ve skleníku. Nemohl se pořádně skrčit, v obleku se moc nedalo běhat, a když se jednou zkusil vyčurat, byla to katastrofa. Dorazil na vrchol pod jasně modrým nebem, upustil na zem ruksak (křupky značky Cheetos, gumové rybičky a šest plechovek energetického nápoje s hroznovou příchutí) a přichystal si zbraň. Výhled odsud byl úchvatný; barvité panorama nevadské pouštní krajiny a nafialovělých hor, jehož popis by mohl klidně aspirovat na Pulitzera. Tapp si ho nevšímal. Natáhl si přes obličej maskovací kuklu, do rtů ho přitom popíchala suchá tráva, a jako ustupující stín splynul s prérií. Teď William Tapp nevypadal nijak. * * *

TAYLOR ADAMS

„Bacha!“ James Eversman dupl na brzdu a toyota sebou prudce škubla, jako když se z člunu vyhodí kotva. Svět se na okamžik zastavil. Ja mes zůstal viset na bezpečnostním pásu a v ústech ucítil horkou pachuť mědi. Nedokázal říct, zda se pusou praštil o volant, nebo se jen kousl do jazyka. Elle, jeho žena, dopadla lépe, protože měla reflexy zostřené třemi šálky kávy. Zapřela se dlaněmi o přístrojovou desku, čokoládově hnědé vlasy jí vletěly do obličeje a sykla cosi, co Jamesovi znělo jako „Sakra řiť!“ Klení jí nikdy moc nešlo. Ke srážce nedošlo, mnoho však nechybělo. Zaparkované policejní auto – hnědobílý ford se zaprášenými okny – se před nimi náhle zhmotnilo uprostřed vozovky v posledním záhybu esíčka, když jeli rychlostí 110 kilometrů za hodinu. Silnice se tu zařezávala do terénu a strmé žulové stěny obklopovaly úzký pruh asfaltu jako klapky na oči. Kdyby byl James o trošičku pomalejší při brzdění, kdyby nedával pozor, kdyby jel příliš rychle nebo kdyby… Vypudil ty myšlenky z hlavy, protože byly neproduktivní. Ze základního záchranářského kurzu věděl, jak vypadají havárie na dálnici; kolega mu jednou popisoval, že lidské tělo připomíná rozmáčklé rajče. Když se mu vrátila krev do hlavy a do nosu ho praštil čpavý zápach spálených brzdových destiček, James se zahleděl na hlídkový vůz pajutského okresu, zaparkovaný sotva šest kroků před jeho předním nárazníkem, a dovolil si tiše žasnout: Pane jo. „Uf.“ Elle si odhrnula vlasy z očí. „To bylo o fous.“ „To jo.“ „Proč zastavil uprostřed silnice?“ „Nevím…“ Jamesovi vyschlo v krku. „Hele, támhle někdo jde.“ Ten někdo byl malý podsaditý zástupce šerifa, který k nim klusal s pistolí poskakující u boku a rukou si přidržoval komicky velký klobouk, téměř připomínající sombrero. Přicházel zprava od zešikmené štěrkové krajnice, kde si James všiml druhého vozidla, zaparkovaného těsně u zoxidované skalní stěny. Zánovní bílý pick-up. Nevypadal poškozený, jen prázdný. Jamesovi blesklo hlavou: Kde je řidič? „Koukej…,“ Elle potlačila smích. „Medvídek Smokey chce zpátky svůj klobouk.“

NA DOSTŘEL

„Nezírej tak na něj.“ „Jen ty můžeš předcházet haváriím,“ napodobila Elle oblíbeného maskota. „Elle, prosím tě, nech toho.“ Stiskl tlačítko elektrického stahování oken a měl pocit, jako by tím vyrovnával tlak v přechodové komoře. Dovnitř začal proudit hutný vzduch a Jamesovi uvízl hlas v hrdle pod náporem chvějivého žáru a alkalického prachu. Zástupci šerifa mlaskaly podrážky, jako by se na slunci tavil asfalt. James se slabě nadechl a snažil se nerozkašlat – byl nervózní a nenáviděl se za to. Každopádně to byla nová zkušenost. Ještě nikdy ho nezastavila dopravní policie, což přisuzoval svému pozoruhodně nepozoruhodnému řidičskému umění. Elle ho kdysi přirovnala k jednomu z těch malých kulatých robotických vysavačů, jaké si kupují boháči. Jak jen se to jmenovaly? „Prokristapána.“ Policista lapal po dechu a opřel se dlaní o dveře. „Měl jsem nechat zapnutej maják.“ „To je dobrý,“ prohodil James, i když to nemyslel vážně. Zarazilo ho, jak je zástupce šerifa mladý. Musel mít těsně po střední škole, byl drobný, s obličejem posetým akné a zřejmě se pokoušel pěstovat si knír. Neúspěšně. „Já jsem akorát… po týhle silnici projedou tak tři vozy denně, maximálně. Sakra. Promiňte.“ Mladík si odfrkl, napřímil se a ukázal na bílý pick-up na kraji silnice. „Někdo tady nechal stát dodávku, přímo uprostřed pustiny. Odemčený dveře. Motor běží. Čtyřicet dolarů v peněžence ve středový konzoli. Jako by někdo zastavil auto u silnice, šel se vyčurat a už se nikdy nevrátil. Prostě tady trčí, opuštěný u krajnice.“ „Opuštěný u krajnice?“ Elle naklonila hlavu na stranu. „Třeba tady na něco kápl.“ James rozšířil svůj nucený úsměv. Holobrádek v uniformě zástupce šerifa si toho nevšiml. Mluvil zvláštním způsobem – zdůrazňoval vždy první slovo věty, jako by dával před každou novou myšlenku odrážku. Skoro jako by maskoval přízvuk. Znovu se omluvil (a pak ještě jednou) a zeptal se, zda nepotkali nějakého stopaře nebo chodce. Samozřejmě nepotkali. Nejbližší město bylo Mosby, zaplivaná díra, bývalý stříbrný důl,

TAYLOR ADAMS

který se podle odhadu šerifova zástupce nacházel „jedenáct kiláků“ na východ (Proč používá kilometry a ne míle? podivoval se James), takže nechat stát funkční vozidlo v téhle měsíční krajině bylo dost divné. Možná i nebezpečné. Pak zástupce šerifa pronesl další věc, která Jamese znepokojila: „Vy jste polda?“ „Ne.“ Ta otázka byla jako rána mezi oči. „Proč?“ „Požárník? Záchranář? Ochranka?“ Mládenec mžoural pod krempou toho komického klobouku s okázalou důležitostí cikánské věštkyně. „Přísahám, dokážu mezi běžnejma civilistama rozpoznat člověka ze záchrannejch složek. Je to v očích. Vy máte ostražitej pohled.“ James zdvořile pokrčil rameny. „Kdepak.“ „Absolvoval kurz první pomoci,“ oznámila Elle. „Kdysi dávno.“ „Ne,“ zástupce šerifa si povzdechl, „to se nepočítá.“ Řekl polda v sombreru, pomyslel si James. Předpokládal, že Elle napadlo něco vtipnějšího, ale doufal, že si to nechá pro sebe. Počkal, až se trapný okamžik rozplyne, a co nejupřímněji se zeptal: „Můžu vám nějak pomoct?“ Mladý zástupce šerifa přimhouřil oči. „Kdybyste zahlídli někoho, jak se sám motá u silnice, starýho, zmatenýho, to je fuk, zavolejte mi. Tahle poušť požírá lidi. Je to velkej okres a my jsme malý oddělení.“ „Jak malé?“ „Zrovna mluvíte s jeho padesáti procenty.“ Pak jim zdvořile kývl na rozloučenou, otočil se a odkráčel k hlídkovému vozu. Jeho kanady velikosti devětatřicet mlaskaly po rozměklém asfaltu. „A třicet procent z nich tvoří klobouk,“ zašeptala Elle. James nepřítomně přikývl a hleděl za ním. Tahle poušť požírá lidi. Dveře práskly jako výstřel z pušky. Zástupce šerifa zajel ke kraji, brzdová světla se rozsvítila a on jim mávnutím naznačil, ať ho objedou. James zavřel okénko, nastartoval a za jízdy znovu úkosem pohlédl na ten záhadný bílý pick-up. Nebylo na něm nic zvláštního.

NA DOSTŘEL

Okna plála odraženou sluneční září, takže vnitřek zůstával skrytý. Letmo zahlédl nápis na nárazníku – SNPM, vše velkými písmeny – a vzápětí nechali vůz za sebou, mizel v dáli, až se jim úplně ztratil z dohledu. James chvíli roztržitě uvažoval, co znamená zkratka SNPM – něco státního? Silnice se klikatila zatáčkami, žulové skály byly čím dál ostřejší a trčely ze země jako kosti prorážející kůži. James bedlivě kontroloval každý stín, zrakem prohledával okolní pláně a pátral po kráčející lidské postavě, jen pro jistotu. Nebyl záchranář – to ani zdaleka –, ale znal toho aspoň tolik, aby dokázal pomoct v krizi. Tolik, aby litoval, že se nakonec stal obchodním zástupcem. Elle vydechla. „Ještě že jedeš jako Roomba.“ Přikývl. Roomba. Tak se ty vysavače jmenovaly. Rozhostilo se tísnivé ticho a znovu na ně dolehla šedivá monotónnost silnice. Za dalších pár minut se z nich opět stanou ti dva nešťastníci, jakými byli před tímto drobným rozptýlením, a za svištění pneumatik po asfaltu se budou dál častovat chladným mlčením. Ta malá dávka adrenalinu byla příjemná, uvědomil si James a přál si, aby dnes nebyla poslední, i kdyby posloužila jen ke krátkodobému rozptýlení dusné atmosféry v autě. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou. Fajn. Ani on o tom nechtěl mluvit. Do Tulsy bylo daleko a oni ještě nebyli ani v polovině cesty. James a Elle Eversmanovi zastavili o deset kilometrů dál u mohavské čerpací stanice s občerstvením Fuel-N-Food. Byla to malá tichá provozovna se stojany ze sedmdesátých let a válečkovým grilem na párky. Nad dvojicí betonových stolů a zaparkovaným džípem visela cedule, která je vítala ve městě Mosby (počet obyvatel: 88), a pod tím velkým písmem stálo: MIMOZEMŠŤANÉ HAVAROVALI V ROSWELLU, KDYŽ SE SNAŽILI NAJÍT MOSBY!!!!! Pět vykřičníků, zaznamenal James. Čtyři by nestačily. Nebyl žádný fanatický strážce gramatiky, ale měl na to oko. Doma v Kalifornii pracoval jako reklamní manažer a zastupoval

TAYLOR ADAMS

jedenáct rozhlasových stanic, ačkoli při podávání ruky trochu vadilo, jak měkké a hladké měl dlaně. Nikdo nevěří chlapovi, který nepracuje rukama. Nejednou před důležitou schůzkou s klientem uvažoval, že si je zdrsní drátěnkou. „Myslíš, že nás sleduje?“ zeptala se Elle nenápadně, když James odšrouboval víčko palivové nádrže a ustoupil do stínu pod stříškou. Horko tam bylo o něco snesitelnější, ale vzduch zůstával hustý jako želatina. „Kdo?“ „Ten chlap v džípu,“ pokynula hlavou. „V černém džípu, támhle.“ James zamžoural pár centimetrů nad střechou Toyoty Rav4. Stál tam zaprášený terénní vůz s vysokým podvozkem, zaparkovaný rovnoběžně s budovou benzinky, který okázale ignoroval vyznačená parkovací místa. Sluneční světlo na tónovaných sklech vykreslovalo obrys dvou opěrek a jedné nesouměrně vyboulené hlavy, zírající přímo na ně. Byla tak podivně zdeformovaná (může vůbec nosit klobouk?), že po ní musel dvakrát přejet pohledem, než mu došlo, že je doopravdy lidská. Nehýbala se, jako by snad ani nedýchala. James se otřásl. „Cítím jeho pohled v zátylku.“ Elle zamáčkla pojistku u dveří a zvedla loket tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. „Mravenčí mi vzadu na krku. Nesnáším, když na mě někdo civí.“ „Dvě minuty a mizíme.“ „Není divu, že tady testovali atomovku. Tenhle stát je i bez toho pěkná díra.“ Přikývl. „Nechápu, proč ho chtělo Mexiko zpátky.“ James zvolil platbu kreditkou. Staromódní čerpací pistole byla ohnutá a hubice se zasekla ve stojanu. Když ji vyprošťoval, koutkem oka zahlédl nějaký pohyb – hlava muže z černého džípu se za sluncem ozářeným sklem otočila a ukázalo se, že asymetrická část siluety je sluchátko vysílačky připevněné k uchu. Neznámý je sundal a prudce otevřel dveře u řidiče. Ozvalo se kovové zaskřípání. Elle se zabořila hlouběji do sedadla. James tankoval a snažil se působit nenuceně. Nedařilo se mu to. Z džípu vylezl muž medvědí postavy v dlouhém kovbojském

NA DOSTŘEL

plášti, který při každém kroku šustil. Klidně by mohl účinkovat v reklamě na Marlboro, až na to, že na něm bylo cosi zvláštně cizokrajného. Vypadal jako jeden z těch padouchů, které James Bond zlikviduje cestou na tajnou sovětskou základnu. Vlasy měl svázané do černého ohonu a patnáct centimetrů dlouhé vousy mu prokvétaly šedí. Kopnutím zavřel dveře a zamířil k budově Fuel-N-Food. Nesl si stříbrnou termosku na kávu s lesklou kulatou nálepkou. James z té dálky nedokázal rozeznat, co na ní je. „Hello Kitty,“ zašeptala Elle. „Co?“ „Samolepka Hello Kitty. Na termosce.“ „Aha.“ Jamesovi se sevřel žaludek. „Aha, dobrý.“ Sovětský kovboj prošel kolem dvoukřídlých dveří budovy a posadil se k betonovému stolu pod směrovku s nápisem Mosby, přímo proti nim. Byl teď od nich vzdálený necelých pět metrů, tyčil se na pozadí vyprahlé pustiny a tiše popíjel z té divné termosky. Znovu upřel oči na Elle. Vykoukla přes palubní desku a povzdechla si. Čerpací stojan tikal jako metronom. Něco v něm rachotilo, jako by byl rozbitý, a James zkontroloval šedý digitální displej – zatím se natankovaly jen tři litry. Netrpělivě do stojanu strčil. Očekával, že Elle něco řekne, třeba: Nezačínej si s ním, Jamesi. Nech to plavat. Nedělej hrdinu. Jen se to tím vyhrotí. Čekal několik dlouhých vteřin s rukou na stojanu, než mu došlo, že nic podobného neuslyší. Elle ví, že je pacifista. Nedokáže ani požádat servírku, aby odnesla připálený steak zpátky do kuchyně, aniž by přitom zrudl. Doufal, že to Elle přesto vysloví, jen aby ho potěšila, jak to někdy dělávala. „Už jsem se rozhodla,“ prohlásila Elle. Udiveně na ni pohlédl. Seděla na sedadle spolujezdce s rukama zasunutýma pod stehny, oči sklopené a rty našpulené. Poznal, že se téma hovoru vrátilo jako bumerang zpátky k tomu, a že tentokrát už se rozhovoru nevyhne. „Rozhodla o čem?“ zeptal se a jedním okem přitom sledoval Rusáka. „Nechci už otěhotnět.“ „Jsi si jistá?“

TAYLOR ADAMS

„Ano.“ James cítil, jak mu praskl rozbitý ret a v ústech se mu rozlilo teplo. Předtím rána moc nekrvácela, ale najednou mu připomněla jeden z těch bonbonů, z nichž po rozkousnutí vytryskne ovocná šťáva. Z kovové pachuti se mu obracel žaludek, ale vítal to rozptýle ní, protože cokoli teď bylo lepší než rozhovor o tom. Krucinál, klidně by teď tomu sovětskému kovboji rozbil držku, kdyby tím získal ještě pár minut. „Promiň, Jamesi.“ Chvěla se jí brada. „Já už to prostě víckrát nezvládnu.“ Odplivl si do prachu. Jasně rudá skvrna. Rusák si přihnul z termosky Hello Kitty, rozevřel kovbojský plášť a pohodil na stůl list zažloutlého papíru. Pečlivě vedle sebe rozložil tři tlusté tužky, nad každou nerozhodně zatřepetal prsty a nakonec si vybral tu prostřední. „Co to dělá?“ zeptala se Elle. „To je fuk.“ Naklonil se dovnitř, aby jí viděl do tváře, a dlaněmi se přitom opíral o horkou střechu auta. „Už jsme prakticky na odjezdu.“ Jeho hlas podbarvovalo jakési škrábání. Jako když se suchým podrostem plazí had. Byl to zvuk tuhy jezdící po papíru, morseovka dlouhých a krátkých tahů. Rusák skicoval rozmáchlými pohyby, vystrkoval přitom jazyk. Kreslí si naše portréty, uvědomil si James. Nebo možná jen Elle. „Ničí mě ta naděje,“ pronesla tiše. „Myslím.“ „Jak to?“ Povzdechla si. „Jak to, Elle?“ „Děsím se, že mi těhotenský test vyjde pozitivně. Nesnáším ty dvě růžové čárky. Protože na to, aby tě něco naprosto zdrtilo, musíš být nejdřív šťastný, a já vidím jen další potrat po třech měsících. A na rozdíl od tebe, Jamesi, mi dělá dost velké problémy brát je všechny jako lidské duše.“ James si prohrábl pískově světlé vlasy, které s blížící se třicítkou pomalu tmavly. Zakládal si na tom, že každé z jejich nenarozených

NA DOSTŘEL

dětí pojmenoval a dokázal zpaměti odříkat jejich jména, počínaje lednem před třemi lety, krátce po svatbě – nejdřív Darby, pak Jason, pak Adelaide (která téměř dokončila druhý trimestr a přiotrávila Elle nadějí), Carrie, Ross, potom… prostě je pojmenoval skoro všechny. To poslední, před šesti týdny, bylo zřejmě kapkou, po níž už pohár přetekl. Tehdy se vyčerpaná Elle rozhodla, že chce začít jména opakovat, což se Jamese dotklo. Připadalo mu to hanebně bezcitné. Pokud existuje sebenepatrnější šance, že vznikl nový život, tak to nejmenší, co může člověk udělat, je dát mu jméno. A to jméno už víckrát nepoužít. „Nakonec se nám to povede,“ ujišťoval ji. „To nevíš.“ Napodobil svahilský přízvuk jejího gynekologa: „Néni tóó némožné. Jéé to jen népravděpodobné.“ „Ano. Mít dítě je nepravděpodobné.“ Obrátila oči v sloup, ale povedlo se jí vyloudit nepatrný úsměv. „Nepravděpodobné je, že se naše auto promění v mluvícího robota. Přestože je to japonská značka, moc s tím nepočítám.“ „Ne. To je nemožné,“ namítl James. „Nepravděpodobné je vyhrát v loterii.“ „S tím taky moc nepočítám.“ „Lidi vyhrávají v jednom kuse.“ „Tak to dokaž. Kup si milion losů.“ „Jistě.“ James se odmlčel. „A nakonec vylosujou soba.“ Nezasmála se. Nepochopený vtip zůstal viset ve vzduchu. Elle měla skloněnou hlavu, tak ji políbil na čelo a ucítil jablečnou vůni zlevněného šamponu, kterým si v motelu ve Fairview umyla hlavu. Viděl souhvězdí pih kolem jejích očí a slzy na řasách jako kapičky deště. Čerpací stojan cvakl. Třicet litrů. Rusák si vzal jinou tužku, zatočil s ní mezi prsty a tahy na papíře se zkrátily. Zřejmě teď vykresloval drobné detaily. Každých pár vteřin udělal pauzu, bříškem palce rozmazal tuhu a stínoval. Pak zvedl oči a zamračeně pohlédl na Jamese, jako by říkal: Nezacláněj. James se rozkročil a vyplivl hustou krev. Věděl, že je to hloupost,

TAYLOR ADAMS

ale měl sto chutí na toho chlápka vystartovat. Aspoň by něco udělal. Možná, že kdyby vyřešil jeden drobný problém u benzinové pumpy, zdál by se mu ten velký problém menší. Jednou někde slyšel, že současná krize maskulinity pramení z toho, že dnes existuje příliš mnoho problémů, jež nelze vyřešit ránou do obličeje. Jelikož rozdávání facek nebylo právě Jamesovou silnou stránkou, soudil, že je díky tomu dobře přizpůsobený modernímu světu. Byl citlivý, inteligentní a vynikající posluchač – nic z toho však Elle ani jejich nenarozeným dětem nepomohlo. Teď měl chuť někomu jednu vrazit. V duchu slyšel otcova slova, temná a cizí dokonce i uvnitř jeho vlastní hlavy: Buď slušný, buď zdvořilý, ale vždycky měj plán, jak všechny na potkání zabít. Ve stojanu cvaklo. Hotovo. Ellin úsměv vyprchal. „Vážně věříš všem těm optimistickým kecům, co říkáš?“ „Jo,“ zalhal. Zmačkal účtenku a zabouchl dveře tak prudce, až se roztřáslo sklo. Elle si otřela oči hřbetem ruky. Dupl na plyn jejich rodinného vozítka, smykem se vyřítil na silnici a sešlápl pedál až na podlahu. Pak stáhl okénko („Jamesi, co to děláš?“), zatroubil a rozjařeně ukázal Sovětskému kovboji vztyčený prostředník. „Jo,“ vyhrkl s knedlíkem v krku. „Právě jsem to udělal.“ Elle zalapala po dechu. „Prosím tě, jeď rychle pryč.“ S žaludkem plným spolykané krve sledoval, jak se muž ve zpětném zrcátku scvrkává do velikosti kresleného panáčka. Otočil se na lavici a sledoval, jak odjíždějí. Tu záhadnou vysílačku (sakra, James na ni úplně zapomněl) už zase držel v ruce. Byl příliš daleko, než aby bylo možné vyčíst výraz jeho tváře, James si však představoval, že mu na ošlehaném obličeji pohrává samolibý úsměv. Doufal, že právě neudělal největší chybu svého života v okrese s dvoučlenným policejním sborem. Proč jsem to udělal? „Zlato…“ Všiml si, že ručička tachometru se blíží ke sto šedesátce, a zlehka

NA DOSTŘEL

ťukl na brzdu. „A to byla, milé děti, pohádka o tom, jak jsem nás nechal oddělat.“ „Jestli se rozjede za námi,“ prohlásila, „tak ti jednu vrazím.“ Sovětský kovboj se však za nimi nevypravil, což bylo snad ještě horší. Prosvištěli periferií městečka Mosby a ujeli tři kilometry v pustině, když autorádio, z něhož se posledních šedesát kilometrů ozývalo jen šumění, náhle zachrchlalo a ozvalo se z něj praskání statické elektřiny. A pod ním lidský hlas.

Ve vysílačce Williama Tappa se ozvalo zasyčení signalizující spojení. Jedl právě křupky, které si vkládal do úst lékařskou pinzetou, aby si neušpinil prsty. Tahle byla osmnáctá (nemohl si pomoct a počítal věci – síla zvyku). Balení obvykle obsahovalo přibližně sto třicet křupek, ale poslední dobou se průměrný počet pohyboval jen kolem sto patnácti. Loni jich v jednom balíčku napočítal dokonce jenom sto čtyři. Připisoval to hospodářské krizi. Verdikt nad tím kalifornským párem ve žluté toyotě? Zatím ho nevynesl. Než promluvil do vysílačky, položil si na jazyk devatenáctou křupku. Nechá ji tam bobtnat, dokud se z ní nestane rozbředlá hrouda, kterou pak spolkne naráz. James a Elle slyšeli jen dva útržky rozhovoru, vedeného škrobeným tónem, navíc zrovna vprostřed věty, jako se to stávalo, když se u staré analogové televize přelaďovaly stanice. První zněl „zbývají čtyři hodiny“, druhý pak nějak jako „oční slídění“. Pak šum prudce vygradoval a celá ta anomálie se rázem rozplynula jako pára nad hrncem. Oba zůstali sedět v ohromeném tichu. Elle otáčela knoflíkem hlasitosti. „Nebyl to…?“ „Ne.“ James si byl jistý, že hlas nepatřil Rusákovi. Neseděl k ně mu. Byl vysoký a přiškrcený, vyprodukovaný zjizvenými hlasivkami a sevřenou hrudí. Mluvčí měl navíc v puse něco, co mu zaměstnávalo jazyk, možná bonbon. James si vzpomněl, jak kdysi slyšel, že

NA DOSTŘEL

Abraham Lincoln měl vysoký pisklavý hlas, který se vůbec nehodil k jeho majestátnímu vzhledu. Přesně tak zněl ten hlas z rádia. No ovšem, Abraham Lincoln. Duch nejoblíbenějšího republikána v historii se právě zjevil na 92,7 FM a vyděsil je k smrti. „Třeba je to nějaký diskuzní pořad,“ dodal James nepřesvědčivě. „Zbývají čtyři hodiny,“ pronesla Elle. „Do čeho?“ „Nevím.“ „Kde budeme za čtyři hodiny?“ „V Arizoně.“ Zkontroloval navigaci na přístrojové desce. „Tou dobou se už bude stmívat. Máme to jen půl hodiny k mezistátní dálnici a odtud to vezmeme přímou čarou přes Skalisté hory. Necháme tuhle továrnu na noční můry daleko, daleko za sebou. Platí?“ Přikývla. V obličeji úplně ztratila barvu. Přidal plyn. „Není ti dobře?“ „Kdo… kdo by nechal stát pojízdné auto jen tak u silnice?“ Její hlas zněl dutě, mechanicky. „Patnáct kilometrů za městem a se čtyřiceti dolary v bankovkách, když venku je skoro čtyřicet stupňů?“ James už na tu půvabnou epizodku málem zapomněl. Existovala spousta možných vysvětlení, ale všechna byla jen možná a nijak zvlášť přesvědčivá. Raději se soustředil na silnici, která stoupala a klesala jako líná lochneska. Terén zdrsněl a připomínal zmačkaný papír, když se blížili k úpatí kopců se zvláštními, stupňovitě uspořádanými plošinami ztvrdlé hlíny. Jedinou připomínkou, že nejsou na Marsu, byly Jozuovy stromy, roztroušené po krajině jako nahrbení strašáci do zelí. Když se na ně člověk díval příliš dlouho, přísahal by, že zahlédl některé z nich kráčet. Elle sledovala ubíhající krajinu. Upadla do jednoho ze svých transů, kterému kdysi říkávala fotografův sedmimílový pohled. Týdeník Sacramento Journal ji kdysi uvedl na druhé příčce seznamu dvaceti nadějných místních umělců. James tenkrát doma v Kalifornii pověsil tu zarámovanou stránku na zeď v jídelně a teď byla sbalená někde v krabici společně se zbytkem jejich majetku, který tiše rachotil na zadních sedadlech. Ten článek vyšel před čtyřmi lety. Mezitím už fotoaparáty prodala na inzerát přes internet.

TAYLOR ADAMS

„Neboj se,“ uklidňoval ji James. „Viděl jsem spoustu hororů. V poušti se nikdy nic špatného nestane.“ Zasmála se. Zkoušel všechny možné frekvence, dokud se neocitl zase na začátku stupnice. Když přijímač zachytí zbloudilý signál, obvykle pochází z místního televizního kanálu. To bude možná ono. V hloubi duše toužil projíždět frekvence a pátrat po dalších tajemných vzkazech, ale věděl, že by se tím jen zbytečně rozptyloval. Teď bylo nejdůležitější v klidu řídit, polykat kilometry a nezastavit, dokud nedorazí do Flagstaffu v Arizoně, jak měli v plánu. Trochu podrážděně si uvědomil, že už by tam dávno byli, kdyby si nezajeli sto padesát kilometrů do postapokalyptické pustiny kvůli té Ellině pitomé pasti na turisty zvané muzeum v Gore. „To snad ne,“ vydechla. Také to uviděl. Na konci asi kilometrové rovinky se objevil červený silniční zátaras, třpytil se za záclonami tetelícího se vzduchu a bublajícími loužičkami na asfaltu. Za dalších třicet vteřin se fata morgána rozplynula a objevil se nápis na největší ceduli, obklopené výstražnými dopravními kužely: SKALNÍ SESUV – OBJÍŽĎKA. James málem vztekle praštil do volantu, ale ovládl se. Kvůli Elle musí aspoň navenek působit klidně. Dneska už ji potrápil dost. „Tak tohle je poslední kapka.“ Zkřížila ruce na prsou. „Nesnáším to tady.“ „Ještě že je tu značená objížďka,“ poznamenal. „Aspoň se nemusíme otočit a vrátit se zpátky kolem toho chlápka, co jsem mu ukázal prostředníček.“ „Už jen to by chybělo.“ „Ale neboj se,“ šlápl na brzdu, až zakvílela, a pomalu se blížil k zátarasu, „v každém městě, kterým projedeme, najdu tu nejděsivější kreaturu a pošlu ji někam. Než dorazíme do našeho nového domu, budeme mít v patách celou kolonu zabijáků.“ „Do našeho nového domu,“ zopakovala s prchavým úsměvem. „Na mou duši, to zní krásně.“ Dotkl se její ruky. Ten dům ještě nebyl jejich. Ani ta práce.

NA DOSTŘEL

Otočil volantem a smykem sjel na objížďku. Po hodinách jízdy po rozměklém asfaltu byl přechod na nezpevněný hrbolatý terén trochu šok. Samotná cesta vypadala docela dobře, klikatila se z kopce a lemovaly ji pískovcové stěny a haldy suti, James však věděl, že kdyby se jim uprostřed té pustiny porouchalo auto, bude se na to dívat úplně jinak. Skalní sesuv v soutěsce jim sice nedával jinou možnost, přesto se cítil jako hrdina v úvodních scénách nějakého hororového filmu, po němž rozčilení diváci házejí popcorn: Nelezte tam, vy pitomci! Dupl na pedál a zrychlil. Elle natáhla krk a pohlédla do zpětného zrcátka, jako by očekávala, že se za nimi objeví černý džíp. „Zbývají čtyři hodiny,“ zašeptala tajemně jako jasnovidec. „Oční slídění.“ James přidal plyn. Po deseti minutách prudkých serpentin se krajina opět otevřela a rozprostřel se před nimi výhled do širokého okolí. Jeli teď po okraji asi kilometr široké kotliny se svažujícími se pláněmi na dně, které ze všech stran obklopovaly zvětralé skalní stěny. Vypadalo to jako krajinomalba zachycující kalderu, propadlý sopečný kráter. Objížďka vedla přímo dolů jako vlasová zlomenina, protínala údolí a překračovala potemnělé říční koryto na dně kráteru. Na druhé straně se strmě škrábala vzhůru. To je teda trasa, pomyslel si. Než se to stočí zpátky, budeme v Mexiku. Elle se prudce předklonila, jako by dostala ránu elektrickým proudem, a bodla před sebe ukazovákem. James přišlápl brzdu. „Co je?“ „Vidíš ho?“ „Koho?“ „Řekni mi, že jsem se nezbláznila. Copak ty ho nevidíš?“ zvýšila Elle tón. Přimhouřil oči proti doběla rozžhavenému slunci a sledoval její ukazovák mířící přímo dopředu. Úplně zastavil vůz, což ho docela znervózňovalo – co když je jim v patách Sovětský kovboj ve svém ošklivém černém džípu? To byl skutečný důvod k obavám.

TAYLOR ADAMS

Ten chodící stín se může každou chvíli vynořit za nimi se řvoucím motorem a tentokrát se kolem žádní svědci motat nebudou. Povzdechl si. „Vidím jenom poušť, zlato.“ „Pořádně se podívej. Uvidíš ho.“ Její hlas zněl na pozadí předou cího motoru Rav4 jako šepot. Všiml, že se jí chvěje prst. Tón, jakým to vyslovila, Jamese znepokojil. Jako by mluvila o nějakém démonovi. Okna toyoty vrzala, jejich praskání tříštilo okolní ticho, jako by se vyrovnával tlak v kabině automobilu s venkovním vzduchem. Navíc se opět objevil ten pach. James si posledních sto padesát kilometrů všímal, že se tyhle pustiny vyznačují zvláštním odérem – suchý prach popraskaných skal mísící se s pobřežním závanem přílivové vody. Ucítil ho ve vzduchu recyklovaném klimatizací a udělalo se mu na zvracení. „Potřebuješ brýle,“ konstatovala Elle, což nebyla poznámka úplně od věci. „Vidím ho.“ On nebo ona (či ono) byla drobná postava kráčející se sklopenou hlavou několik set metrů před nimi po svažující se cestě dolů do kráteru. Neznámý k nim byl obrácený zády a pažemi si objímal trup, jako by měl nasazenou svěrací kazajku. V otevřené krajině vypadal maličký. Možná stopař, ačkoli si James nedokázal představit, že by byl někdo tak hloupý, aby se sám promenádoval pouští. Slunce mu během hodiny vysuší ústa. Za dvě hodiny se mu změní víčka ve smirkový papír. Za tři hodiny uvízne až po pás v šílenství a koketuje se smrtí. James si olízl bolavý a natékající ret. Nemůže to být ten řidič pick-upu? „Na stinném úbočí,“ pronesla Elle. „Co?“ Ukázala na kus prkna, opřený u silnice. Písmena byla vypálená do vyběleného povrchu pájkou nebo rozžhavenou železnou tyčí. Písmo bylo podivně dětské, s výraznými kličkami a zmenšujícími se mezerami směrem ke konci nápisu. Odfrkla si. „To vůbec nezní zlověstně.“ „Kdepak.“

NA DOSTŘEL

Teď už se stejně vrátit nemůžeme, pomyslel si. Šlápl tedy na plyn a pokračoval po objízdné trase s názvem Na stinném úbočí, která neměla se stínem nic společného. Muž se jim nyní objevil uprostřed čelního skla a pomalu se zvětšoval, jakmile přejeli okraj kráteru a začali klesat. Jamesovi to připomínalo horskou dráhu – ten poslední okamžik klidu na vrcholku první vlny a pak bod, odkud už není návratu. Cesta se strmě svažovala a její povrch se zhoršoval. Pneumatiky drtily hroudy ztvrdlé hlíny, vůz se houpal na nápravách a pedál vibroval Jamesovi pod podrážkou. Od podvozku odletovalo kamení. Knihovnička na zadním sedadle hlasitě rachotila. James si uvědomil, že se soustředí na toho vzdáleného poutníka a ne na vozovku. Už cítil, jak mu jeho soucitné srdce začíná krvácet. Co když ten člověk skutečně potřebuje pomoc? Třeba se mu něco stalo. Bylo by přece nemorální jen tak kolem něj projet a nechat ho tam. Vzpomněl si na slova zástupce šerifa a nervózně se uchechtl: To se jdeš vyčurat dost daleko, kámo. „Vskutku saint-helensovské,“ utrousila Elle. Nevnímal ji. „Nezasmál ses,“ poznamenala. „Vždycky se tomu směješ.“ Když ještě bydleli v Sacramentu, neměli tušení, že jejich soused vaří pervitin (a produkoval ho opravdu hodně), dokud je jednou nevzbudil kouř linoucí se pod dveřmi ložnice. Laboratoř vyletěla do povětří tak šikovně, že jim sekundární exploze rozmetala obývák, což požární inspektor později přirovnal k legendárnímu výbuchu sopky St. Helens ve státě Washington v roce 1980. Ve skutečnosti na tom nebylo nic směšného – stařík s knírem pouze po skončení vyšetřování poznamenal, že spouštěcí exploze byla „vskutku saint-helensovská“ –, Jamese to však tenkrát z nějakého důvodu tak rozesmálo, až mu slzely oči. Elle také. Chechtali se, až se za břicho popadali. Museli vypadat jako blázni; dvojice něco přes dvacet, co se může potrhat smíchy nad nehodou, která jim zničila domov a zabila souseda. Občas jde hrozné a k popukání prapodivně ruku v ruce. James se vytrhl z myšlenek a pousmál se. „Ta exploze vypadá… vskutku saint-helensovsky.“

TAYLOR ADAMS

Odfrkla si. S hlasitým bouchnutím najeli do dalšího výmolu. V motoru lup lo, jako když praskne ocelové lanko. Krabice a kusy nábytku na zadních sedadlech poskočily a zavrzaly. James lehce přišlápl brzdu a doufal, že neprorazil pneumatiku. Ne tady a teď, proboha. Přiblížil se asi na dvacet metrů k onomu muži, který vytrvale kráčel dál, stále zády otočený k vozu. Měl na sobě džíny, popelavě žlutou bundu – a vtom si James všiml ještě něčeho, bílého nápisu na zádech, a krev mu ztuhla v žilách. „SNPM,“ přečetla Elle. „Co je to za zkratku?“ James polkl. „Nevím.“ Elle si patrně nevšimla nálepky na nárazníku pick-upu. James před ní nerad něco tajil, ale nedokázal se přimět k tomu, aby jí to řekl. SNPM. Divné bylo i to, že se tajemný chodec neotočil k autu, které za ním jelo krokem. Musel je přece slyšet přijíždět. Musel slyšet vrčení motoru, nárazy ve výmolech, křupání štěrku pod koly, něco. On však vytrvale kráčel po Stinném úbočí, strnule, se skloněnou hlavou a skrytým obličejem, a před sebou ve chvějící se ruce držel cosi malého. James to nedokázal identifikovat. „Co to má v ruce?“ „Mobil.“ Elle měla ze sedadla spolujezdce lepší výhled. „Vypadá to, že se snaží najít signál.“ Vytáhla z kabelky telefon, omlácenou starou vykopávku značky Samsung, a otevřela ho. „Ani jedna čárka?“ Zavrtěla hlavou. Žádné volání na tísňovou linku. Skvělé. James začínal být netrpělivý a zatroubil, dvakrát krátce a jednou dlouze. Když muž stále nereagoval, ucítil, jak se mu chvěje žaludek nervozitou. Elle opět potvrdila své mistrovství v konstatování samozřejmého. „Tohle není v pořádku.“ James zabubnoval prsty o volant a vydechl skrz zuby. Tenhle chlápek věnuje pozornost mobilu, ale přitom ignoruje troubení auta?

NA DOSTŘEL

Nedávalo to smysl, stejně nelogické však bylo nechávat u silnice kdesi za Mosby pojízdný pick-up. Věděl jen, že pokud tuto kráčející záhadu objede a zmizí v dálce, možná tím tomu nebožákovi podepíše rozsudek smrti. Doma v Sacramentu slýchal o starých lidech, kteří zemřeli na sedadle autobusu a nikdo si toho nevšiml – celý den se vozili po stejné okružní trase. Kdoví, jestli někdy vedle někoho takového neseděl i on. Šlápl na brzdu a zastavil. Elle spadla brada. „Jamesi…“ „Musím se přesvědčit, že je v pořádku.“ „Vážně?“ Rozepnul si bezpečnostní pás. „Vážně.“ „To jsem ráda, že jsem si vzala posledního idealistu na světě,“ utrousila. „Kdysi bylo takových idealistů víc,“ opáčil. „Všichni ale pomřeli, když se snažili pomoct zbloudilým motoristům, ze kterých se vyklubali sérioví vrazi.“ „Doufám, že mu nehodláš ukazovat prostředníček?“ „Máš u sebe pepřák?“ Vylovila ho z kabelky – štíhlou černou nádobku s červeným tlačítkem. „Tak jo, Elle. Jdu si s ním promluvit, ale motor nechám běžet.“ Prohlížel si muže skrz sklo poseté rozpláclými muškami a znovu si připomněl, že by bylo nemorální ho ignorovat. Teď už mu nešlo o bezpečí toho chlapa. Měl sobečtější zájmy – tvrdohlavou zvědavost. Dnes už se setkal s tolika podivnými náhodami, že prostě musel přijít na kloub tomu, co se tu děje. Otevřel dveře. „Kdyby… kdyby se mi něco stalo, Elle, nezůstávej tady. Odjeď.“ „Počkej,“ vyhrkla. Zarazil se, napůl uvnitř vozu a napůl venku. „No?“ „Musím se ti s něčím svěřit pro případ, že umřeš.“ „Cože?“ „Jamesi, já jsem měla… tolik milostných románků…“ Zabouchl dveře.

TAYLOR ADAMS

Tenhle už znal. Byla to jasná známka, že Elle začíná být nervózní – když začne opakovat vtipy. Vyrazil a jeho kroky na ztvrdlé hlíně zněly jako praskající skořápky vajec. Špatně se mu dýchalo. Vzduch byl podivně hustý a přetlakovaný, ačkoli si byl poměrně jistý, že tohle údolí nemůže být hluboko pod hladinou moře, pokud tedy vůbec. V pravém bubínku mu mlaskavě luplo a v zádech cítil pohled své ženy. Muž pár kroků před ním vycítil jeho přítomnost a zastavil se na křivých nohách. Ticho. Jamese podivně zamrazilo při pomyšlení, že teď už o sobě navzájem vědí. Tohle byl milník, odkud už nebylo návratu. Muž sklonil hlavu a objevily se rozježené šedé vlasy kolem plešky o velikosti pokerového žetonu, spálené sluncem do ruda. Zakymácel se, jako by se chtěl otočit čelem k Jamesovi, ale nakonec to neudělal. Stál na místě jako figurína v obchodním domě, obrácená ke zdi. Výborný nápad, Jamesi. Zaznamenal bouli u mužova pravého boku a uvažoval, zda je to pouzdro s pistolí. Při jeho štěstí určitě ano. James zbraně nesnášel. Nenáviděl na nich úplně všechno. Přesnost a účelnost jejich konstrukce, všechny ty pružiny a písty a kalibrované střely, západky, pojistky a spouště, dokonce i jejich elegantní křivky připomínající porsche – všechno to nesnášel, protože zbraně lépe než cokoli jiného ilustrovaly krátkozrakou genialitu lidstva při vymýšlení způsobů organizované smrti. Podle Jamesova názoru zabila jeho otce zbraň, nic jiného. Metr a půl od něj muž hlasitě zafuněl. James ztuhl na místě. Věděl, že se může ještě pořád otočit, vrátit do auta za svou milující manželkou a zbytkem svého majetku, projet kolem té záhadné postavy a vydat se vstříc novému životu v Tulse. Tohle však bude jen rozptýlení, pár ztracených minut a tím to hasne, ne jako to nesmyslné muzeum v Gore, kvůli kterému dnes sjeli z dálnice, protože Elle na něj dělala psí oči. Nakonec bylo… vlastně přesně takové, jak slibovala brožura. Voskové figuríny naaranžované v děsivých středověkých výjevech – skřipce, kyvadla s nabroušeným ostřím a další nápaditá řešení, jak udržet recidivu

NA DOSTŘEL

znásilnění na nule – a Elle to všechno jako pravý milovník krváků hltala. James strávil většinu času ve vestibulu, četl si starý výtisk časopisu People a popíjel dietní colu za čtyři dolary. Hrozně si teď přál být horším člověkem, aby mohl bez výčitek svědomí odjet a nechat tady toho muže s nápisem SNPM na zádech samotného. Nebo kdyby aspoň nebyl tak zvědavý. Jenže si prostě nemohl pomoct. Udělal krůček vpřed. Ticho proťalo další křupnutí, ostré jako prásknutí dveřmi. Pak k němu opět začaly prosakovat další okolní zvuky – víření horkého vzduchu, ševelení nízké trávy, písek šustící ve větru. Cvrčci vydávali zvuky podobné bzučení much nad zkaženým masem. Elle mu něco říkala z auta, ale její slova tlumilo sklo a hutný vzduch. Muž nehybně stál, otočený k němu zády. James si s nepříjemným překvapením všiml, že má zátylek spálený sluncem do ruda, stejně jako pleš. Brzy se mu začne loupat kůže v tenkých průsvitných cárech. Tenhle stařec už nějakou dobu bloudí Mohavskou pouští a zjevně na to není připravený. Proč odcházel od vozu? James si odkašlal, v krku měl vyprahlo. „Jste v pořádku?“ Žádná odpověď. „Nepotřebujete vodu?“ Nic. „Haló?“ Ticho. James ostře hvízdl. Třeba je hluchý. Vtom se muž náhle trhaně pohnul jako loutka na zamotaných šňůrkách. Hlava mu klesla k rameni, nejdřív k jednomu, pak k druhému. Klouby mu praskaly jako hořící dřevo. Vydal hlasitý vzdech, levou ruku strnule spustil podél těla a objevil se červený telefon – ten, kterému po celou dobu věnoval veškerou pozornost. Displej byl potemnělý. Jamese ovanul větřík, překvapivě a až nepříjemně studený. Pot na kůži studil jako led. Stařec promluvil: „Ztratil jsem to.“ „Co?“

TAYLOR ADAMS

„Ztratil jsem to.“ James cítil, jak mu v druhém bubínku praská, jako by někdo rozšlápl kuličku hroznu. Ztratil jsem to? „Já… skoro jsem to měl. Ale ztratil jsem to.“ Muž těžkopádně protahoval slabiky, jako by každou z nich podroboval zátěžové zkoušce. Pak se konečně obrátil. James uviděl jeho obličej a v hrdle ucítil pachuť syrových ústřic. „Jamesi!“ Třikrát na něj zavolala jménem, když se vracel k vozu. Její manžel neodpověděl – těkající oči, zaťatá čelist, bezkrevné tváře. Znala ten výraz. Za těch devět let ho spatřila jen jednou nebo dvakrát, ale moc dobře si ho pamatovala. Špatně došlápl a zakopl. „Jamesi, co ti řekl?“ Pohlédla na toho zvláštního muže, který ještě pořád stál na místě, kde ho manžel nechal. Netušila, kolik si toho řekli. Neznámý byl stále odvrácený na druhou stranu a upřeně hleděl do mobilu. Trochu se zapotácel jako strašák do zelí ve větru. Pak Elle zkušeným okem fotografa zaznamenala jakousi… jakousi podivnou temnotu, stín, který tam správně být neměl, ale přesto vykukoval pod temenem hlavy. Dveře u řidiče se skřípavě otevřely. James se naklonil dovnitř. Na čele se mu perlil pot. „Odvezeme ho rovnou do špitálu. Nastartuj auto.“ „Co se stalo?“ „Nastartuj to auto, sakra!“ Neběžel ještě před minutou motor? Přesunula se na sedadlo řidiče a popadla chrastící klíče, ale přemohla ji morbidní zvědavost a riskla ještě jeden kradmý pohled nad palubní deskou skrz přední sklo poseté hmyzími vnitřnostmi. Shodou okolností se muž ve stejnou chvíli otočil a pohlédl na ni. Nejdřív nevěděla, co ji tak zneklidnilo. Sevřel se jí žaludek a po zádech jí přeběhl mráz nad tou do očí bijící nesrovnalostí, ale nedokázala říct, co tam přesně nesedí. Pak si to uvědomila. Silueta

NA DOSTŘEL

mužovy hlavy byla divná. Chyběla mu malá trojúhelníková výseč lebky, na spánku a nad pravým uchem. Bylo tam překvapivě málo krve, jen tenký proužek kůže z temene, volně visící jako utržený cár tapety, a pod ním nic, absence hmoty, prázdný prostor v temném stínu vytvořeném slunečními paprsky. Klesla jí čelist. „Nekřič,“ zašeptal James. Ze rtů jí uniklo přidušené vyjeknutí. „Nezírej na to.“ Muž měl dědečkovský obličej s povislými buldočími tvářemi a stříbrným strništěm. Připomínal jí někoho známého, ale nedokázala si vybavit koho. Četl jí ve tváři s vykulenýma očima – on kouká přímo na mě – a zúžil oči do štěrbin. Ohlédl se přes rameno, pak zpátky na ni a rty se mu hýbaly, jako by říkal: „Co se děje?“ Ach bože. Zdvořile přikývla. Předstírala úsměv. Ach bože, on neví, že je zraněný. „Nesmíme dopustit, aby se viděl. Musíme zakrýt zrcátka.“ James ji popadl za ruku, stiskl jí prsty a otočil klíčem. Toyota Rav4 zakašlala a pod kapotou cosi zadrnčelo jako struna křovinořezu narážející do drátěného plotu. Její ochablé prsty mu vyklouzly z ruky a on to zkusil ještě dvakrát, ale motor už nevydal žádný zvuk, jen suché elektrické tikání. „Elle,“ pronesl James bezvýrazně. „Máme obrovský problém.“