Issuu

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Irena Steinerová

ISBN 978-80-242-6181-2

Pro Riley

Odesláno: 23. 12. v 18:52 Komu: Tlustoch_Kenny1964@outlook.com Od: kouzelnik13@gmail.com Provedeme to dneska v noci. Pak budeme na pár tejdnů potřebovat nějakou zašívárnu. A potřebuju vědět – na tuty – že se hodíš na to, o čem jsme se spolu bavili. Pošli mi ty čísla. Potom tuhle zprávu vymaž a já vymažu tu od tebe. Trčím na odpočívadle uprostřed pustiny někde v Coloradu, sněhová kalamita se zhoršuje a chystám se udělat něco, co už nepůjde vzít zpátky. Jo, a veselý Vánoce.

19:39 23. prosince „Sklapni, Bingu Crosby.“ Darby Thorneová ujela asi deset kilometrů průsmykem Backbone, když se jí zlomil stěrač, a ten jímavý basbaryton zapěl druhý refrén a celému světu oznamoval, že Bing sní o Vánocích bílých. Zrovna teH by s tím nemusel otravovat. Otáčela knoflíkem autorádia (nic než praskání statické elektřiny) a sledovala, jak se levý stěrač trhaně překlápí jako zlomené zápěstí. Uvažovala, zda nemá vystoupit a omotat ho lepicí páskou, ale silnice neměla krajnici – zprava i zleva ji obklopovala vysoká hradba špinavého umrzlého sněhu. Stejně by se bála zastavit. Když se před hodinou a půl řítila městečkem Gypsum, z nebe se sypaly velké mokré sněhové vločky, s rostoucí nadmořskou výškou se však měnily v ledové krupky. Hypnoticky vířily ve světle reflektorů jako hvězdičky, než se rozmázly o čelní sklo. Sněhové řetězy povinné, nařizovala poslední značka, kterou potkala. Darby řetězy nevlastnila. Aspoň zatím. Studovala ve druhém ročníku Coloradské univerzity v Boulderu a nikdy neměla v úmyslu vzdalovat se z kampusu dál než do nedaleké hospůdky. Vzpomněla si, jak se odtamtud minulý měsíc vracela pěšky, přiopilá a v houfu kamarádů z koleje, a když se jeden z nich naoko lhostejně zeptal, kam hodlá vyrazit na vánoční prázdniny, Darby bez obalu odpověděla, že to by musel zasáhnout samotný bůh, aby ji přinutil vrátit se domů do Utahu. Zřejmě ji vyslyšel, protože Darbyině matce seslal požehnání v podobě rakoviny slinivky v posledním stadiu.

TAYLOR ADAMS

Darby se o tom dozvěděla včera. Esemeskou. VRZ, SKŘÍP. Ohnutý stěrač bezvládně pleskl o sklo, ale sněhové vločky byly natolik suché a rychlost auta tak vysoká, že čelní sklo zůstávalo čisté. Problémem byla spíš bílá nadílka na silnici. Žluté dělicí čáry už byly schované pod několikacentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu a Darby cítila, jak o něj podvozek její Hondy Civic opakovaně dře. Vracelo se to jako vlhký kašel, pokaždé o něco horší. Při posledním zadrhnutí cítila, jak jí volant vibruje mezi křečovitě sevřenými prsty. Ještě napadne pár centimetrů a zůstane tam nahoře trčet, dva a půl tisíce metrů nad mořem, se čtvrtinou nádrže benzinu, bez signálu a jedinou společnost jí budou dělat chmurné myšlenky. A nejspíš i vemlouvavý hlas Binga Crosbyho. Když si usrkla teplý Red Bull, pouštěl se právě do závěrečného refrénu. VRZ, SKŘÍP. Celá cesta vypadala takhle – Darby se řítila jako žíznivá čára nekonečnými kilometry kopců a plání porostlých zakrslými křovisky. Nebyl čas zastavit. Jediné, co dneska jedla, byl ibuprofen. V pokoji na koleji nechala svítit lampičku, ale uvědomila si to, až když vyjela z parkoviště – příliš daleko na návrat. V krku cítila pachuS žaludečních šSáv. Na iPodu (teH už dávno vybitém) si stále dokola pouštěla Schoolyard Heroes a My Chemical Romance. Kolem se míhaly zelené poutače s vybledlými symboly rychlého občerstvení. Boulder jí zmizel ve zpětném zrcátku kolem poledne, poté i zamlžené panorama Denveru se svou flotilou tryskáčů a nakonec městečko Gypsum za závojem padajících sněhových vloček. VRZ, SKŘÍP. Bílé Vánoce Binga Crosbyho dozněly a na řadu přišla další vánoční píseň. Všechny je už dneska slyšela nejméně dvakrát. Honda prudce uskočila doleva a Red Bull vyšplíchl Darby do klína. Volant jí ztuhl v rukách a ona s ním na okamžik s rozechvělým žaludkem zápasila (volant ve směru jízdy, volant ve směru jízdy), než se jí povedlo dostat vůz opět pod kontrolu a pokračovat vpřed a do kopce – ztrácela ale rychlost. Začínalo to klouzat. „Ne, ne, ne!“ Několikrát přišlápla plynový pedál.

NENÍ ÚNIKU

Celoroční pneumatiky se střídavě protáčely a zabíraly ve vrstvách sněhu a vůz sebou divoce škubal. Zpod kapoty se kouřilo. „No tak, Modrásku…“ VRZ, SKŘÍP. Říkala tomu autu Modrásek od chvíle, kdy ho jako středoškolačka dostala. TeH jemně tiskla plynový pedál a zkoušela, kdy se zlepší záběr a zvýší trakce. Ve zpětném zrcátku vyletěly dva sněhové gejzíry, rudě ozářené zadními světly. Ostrý rachotivý zvuk – Modrásek opět drhnul podvozkem o vrstvu sněhu. Motor řval námahou, vůz se smýkal do stran a… VRZ… Levý stěrač se ulomil a odletěl stranou. Sevřelo se jí srdce. „Sakra!“ Padající sněhové vločky se začaly lepit na levou hemisféru předního skla a rychle se tu hromadily. Auto se sotva vleklo. Během několika vteřin se jí výhled na státní silnici číslo 7 zúžil, jako by se dívala do tunelu, a Darby zoufale praštila do volantu. Klakson zaječel, ale nikdo ho neslyšel. Takhle se umírá, uvědomila si a bezděčně se zachvěla. Člověk uvízne ve sněhové bouři někde uprostřed pustiny a dojde mu benzin. Umrzne. Chtěla se napít z plechovky – prázdná. Vypnula rádio, naklonila se nad sedadlo spolujezdce, aby vůbec viděla na silnici, a snažila se vzpomenout, co bylo poslední auto, které dnes potkala. A před kolika kilometry? Byl to oranžový sněžný pluh, který se držel v pravém pruhu a chrlil záplavy ledové tříště. Nejméně před hodinou, když stálo slunce ještě na obloze. TeH se změnilo v šedý lampion zapadající za rozeklané vrcholky hor a nebe postupně tmavlo do fialova jako pěkně vybarvená modřina. Ojíněné jedle se měnily v zubaté siluety. Nížiny potemněly do jezer plných stínů. Podle informační tabule u benzinky Shell, kterou míjela před padesáti kilometry, bylo minus patnáct. Nejspíš se ještě ochladilo. Pak to uviděla: zelenou ceduli, napůl pohřbenou ve sněhu napravo od ní. Pomalu se k ní blížila, až ji na okamžik zachytilo světlo

TAYLOR ADAMS

špinavých reflektorů její hondy – 365 DNŮ OD POSLEDNÍ SMRTELNÉ NEHODY. Ten údaj byl kvůli sněhové bouři pravděpodobně už pár dní neaktuální, v Darby přesto vyvolal tísnivý pocit. Přesně rok. Takže večer bude jakési smutné výročí. Připadalo jí to podivně osobní, jako některý z jejích otisků náhrobních kamenů. A pak další cedule. ODPOČÍVADLO Už jste někdy viděli odpočívadlo? Tak jste je viděli všechna. Jedna dlouhá budova (návštěvnické centrum, toalety, možná smíšené zboží nebo bufet vedený nějakým nadšeným dobrovolníkem) uprostřed větrem ošlehaných jedlí a rozpraskaných skalisek. Prázdný vlajkový stožár. Kus uříznutého kmenu prastarého stromu, připomínající buben. Skupinka bronzových soch zapadaných po pás ve sněhu; umělecké dílo za peníze daňových poplatníků na počest nějakého místního doktora nebo pionýra. Vedle pak parkoviště s hrstkou stojících vozů – další motoristi jako ona, kteří tu uvízli a čekají na příjezd silničářů se sněžnými pluhy. Cestou z Boulderu míjela Darby desítky odpočívadel. Některá větší, jiná lepší a žádné tak odříznuté od světa. Osud pro ni však zřejmě vybral právě tohle. JSTE UNAVENÍ? tázala se modrá cedule. UVNITŘ KÁVA ZDARMA. A novější, označená modrým orlem ministerstva vnitřní bezpečnosti z Bushovy éry – KDYŽ NĚCO VIDÍŠ, ŘEKNI TO. Poslední značka na konci sjezdu z dálnice byla ve tvaru T. Posílala kamiony a karavany doleva a menší vozidla doprava. Darby ji málem přejela. Skrz přední sklo už nebylo kvůli nánosu těžkého sněhu vůbec vidět – pravý stěrač začal také stávkovat –, proto Darby stáhla boční okénko a rukou udělala ve sněhu kolečko. Měla pocit, že se orientuje podle periskopu. Ani se nenamáhala hledat parkovací místo – namalované čáry a obrubníky stejně nebudou až do března vidět – a zastavila s Modráskem vedle šedé dodávky bez oken.

NENÍ ÚNIKU

Zhasla motor. Vypnula světla. Ticho. Ruce se jí ještě pořád třásly – to působily zbytky adrenalinu z toho prvního smyku. Sevřela je v pěst, nejdřív pravou, pak levou (nadechni se, napočítej do pěti, vydechni), a sledovala, jak se na čelním skle dál hromadí sněhové vločky. Za deset vteřin bylo kolečko, které na okně vyčistila, pryč. Za půl minuty už byla uvězněná pod krustou tmavnoucího ledu a začínalo jí docházet, že to do Prova v Utahu do zítřejšího poledne nestihne. Ten optimistický odhad doby příjezdu závisel na tom, že ještě před půlnocí a před sněhovou bouří překoná průsmyk Backbone a kolem třetí ráno dorazí do Vernalu, kde si dá šlofíka. TeH bylo osm večer. Ani kdyby už vůbec nezastavovala kvůli spánku nebo čurání, stejně si s mámou nestihne před tou první operací promluvit. To časové okno bylo UZAVŘENO NA NEURČITO, stejně jako další horský průsmyk, jak oznamovala zpravodajská aplikace v jejím mobilu. Takže až po operaci. Dřív ne. V autě teH byla tma jako v pytli. Sníh nalepený na sklech ze všech stran ho změnil v polární jeskyni. Darby zkontrolovala iPhone, mžourala na zářící displej – žádný signál a baterie nabitá na devět procent. Poslední textovou zprávu, kterou dostala, měla ještě stále otevřenou. Poprvé ji četla, když míjela Gypsum a přejížděla jakýsi zledovatělý nadjezd, řítila se stočtyřicítkou a ta malá zelená obrazovka se jí chvěla v dlani: Momentalne je v poradku. Momentálně. To přídavné jméno působilo děsivě. A to ještě na tom nebylo to nejděsivější. Darbyina starší sestra Devon přemýšlela ve smajlících. Její zprávy a příspěvky na Twitteru byly alergické na interpunkci; většinou spíš připomínaly překotný gejzír slov snažících se zformulovat souvislou myšlenku. Tahle zpráva však byla jiná. Devon se rozhodla napsat v poradku namísto obligátního OK a ukončit větu tečkou – tyhle drobné detaily se Darby uhnízdily v žaludku jako vřed. Nic konkrétního, jen matné tušení, že to, co se děje v nemocnici Utah Valley, není úplně v pořádku, ale nelze to vyjádřit esemeskou.

TAYLOR ADAMS

Jen čtyři pitomá slova. Momentálně je v pořádku. A Darby, nezdárná druhorozená dcera, teH trčí na opuštěném odpočívadle těsně pod vrcholem průsmyku Backbone, protože se pokoušela závodit se Sněhokalypsou přes Skalisté hory a prohrála. Uvízla několik kilometrů nad hladinou moře, ve sněhem zaváté Hondě Civic z roku 1994 s polámanými stěrači, téměř vybitým telefonem a nejasnou esemeskou, která se jí donekonečna omílala v hlavě. Máma je momentálně v pořádku. AS už to k sakru znamená cokoli. V dětství ji smrt fascinovala. O prarodiče zatím nepřišla, takže smrt pro ni byla jen abstraktní pojem, něco, co si člověk může prohlížet z uctivé vzdálenosti jako turista. Bavilo ji dělat otisky náhrobních kamenů – přilepila na nápis rýžový papír a pak po něm přejížděla černou voskovkou nebo uhlem, dokud nezískala detailní reprodukci. Byly nádherné. Ve své soukromé sbírce jich měla stovky, některé i zarámované. Neznámé lidi i slavné osobnosti. Loni v Denveru dokonce přelezla plot, jen aby získala Buffalo Billa. Dlouho věřila, že tenhle její výstřední koníček, ta pubertální fascinace smrtí, ji lépe připraví na to, až jí jednou skutečně vstoupí do života. Nepřipravila. TeH seděla v potemnělém autě a četla si zprávu od Devon stále dokola. Věděla, že když zůstane uvnitř té studené kobky sama se svými myšlenkami, zase se rozbrečí, a za posledních čtyřiadvacet hodin už toho naplakala dost. Nesmí se tomu poddávat. Nesmí do toho marasmu zase zabřednout. Skončí jako Modrásek zabořený v těžkém sněhu kilometry od lidské pomoci – pohřbí ji to, jestli něco neudělá. Nadechni se. Napočítej do pěti. Vydechni. Kupředu. Strčila iPhone do kapsy, rozepnula pás, přes mikinu s kapucí si natáhla větrovku a doufala, že kromě slibované kávy zdarma bude tohle ošuntělé odpočívadlo nabízet i wifi. V návštěvnickém centru se na to zeptala prvního, koho spatřila, a dotyčný ukázal na zalaminovanou ceduli na zdi – Wi-Fi pro naše

NENÍ ÚNIKU

hosty poskytujeme díky spolupráci Coloradského ministerstva dopravy s firmou RoadConnect! Muž si jí stoupl za záda. „Eh… totiž, stojí tam, že vám to naúčtujou.“ „Já to zaplatím.“ „Je to docela pálka.“ „Nevadí, já si to zaplatím.“ „Vidíte?“ ukázal muž prstem. „Tři dolary devadesát pět centů za každejch deset minut –“ „Já si prostě potřebuju zavolat.“ „Jak dlouhej hovor?“ „To nevím.“ „Protože jestli bude delší než dvacet minut, tak máte lepší pořídit si jejich měsíční předplatný, který stojí jen deset dolarů za…“ „Prokristapána, to je dobrý, fakt.“ Darby neměla v úmyslu na něj tak vyjet. VždyS se na toho chlápka ještě ani pořádně nepodívala. Ve sterilním světle zářivek viděla, že mu táhne na šedesát, má žlutou bundu značky Carhartt, jednu náušnici a stříbrnou kozí bradku. Připomínal piráta se smutnýma očima. V duchu si připomněla, že i on tady zřejmě uvízl a jen se jí snaží pomoct. Její iPhone stejně nemohl najít bezdrátovou síS. Přejížděla palcem po displeji a čekala, až se něco objeví. Nic. Muž si šel sednout zpátky na židli. „To je pech, co?“ Ignorovala ho. Za dne to tady muselo fungovat jako kavárna. V tuto chvíli jí to však připomínalo autobusové nádraží po zavírací době – ostře nasvícené a pusté. Pult s kávou (Eso Presso) byl zajištěný bezpečnostní roletou. Vzadu stály dva letité pákové kávovary se zčernalými odkapávacími miskami. Okoralé moučníky. Tabule s menu nabízela několik předražených koktejlů. Návštěvnické centrum tvořila jediná místnost – dlouhý obdélník s veřejnými záchodky na konci. Dřevěné židle, široký stůl a lavice podél zdí. O kousek dál prodejní automat a stojany s turistickými

TAYLOR ADAMS

brožurami. Místnost působila stísněně a předimenzovaně zároveň a pronikavě páchla lyzolem. Co se týkalo avizované kávy, na kamenném pultě Esa Pressa byl za ochrannou mříží k dispozici štos polystyrenových kelímků, ubrousky a dvě várnice na nápoje, označené cedulkou NA VÍBĚR: KAFFE / KAKAO. Nějaký státní zaměstnanec by si zasloužil pětku z pravopisu. Všimla si, že pult má ve výši kotníků popraskanou maltu a jeden kámen je uvolněný. Stačilo by do něj kopnout a vypadl by, což dráždilo malou puntičkářskou oblast Darbyina mozku. Bylo to jako nutkání otrhávat si záděry. Slyšela tlumené bzučení připomínající vrzání křídel kobylky a uvažovala, zda budova momentálně nefunguje na záložní zdroj. Tím se možná mohla resetovat wifi. Otočila se zpátky k muži s kozí bradkou. „Neviděl jste tady telefonní automat?“ Muž k ní zvedl oči – cože, ty seš ještě tady? – a zavrtěl hlavou. „Máte tady signál?“ zeptala se. „Nemám, už od White Bendu.“ Srdce jí kleslo. Podle mapy na zdi se tohle odpočívadlo jmenovalo Wanapa (což v jazyce místního kmene Pajutů zhruba znamenalo Ďáblík). Dvacet kilometrů severně se nacházelo další odpočívadlo – podobně pojmenované Wanapani neboli Velký Hábel – a o dalších patnáct kilometrů dál, směrem z kopce, leželo městečko White Bend. Jenže dnes, v předvečer sněhové kalamity alias Sněhokalypsy alias Sněhomagedonu, jak ji překřtili meteorologové a novináři, mohl být White Bend klidně na Měsíci… „Já jsem měl signál venku,“ ozval se jiný mužský hlas. Za jejími zády. Darby se otočila. Neznámý se s rukou na klice opíral o vstupní dveře. Při příchodu musela projít těsně kolem něj (jak to, že jsem si ho nevšimla?). Byl vysoký, ramenatý, asi o rok nebo dva starší než ona. S tou ulízanou kšticí, zelenou bundou North Face a plachým úsměvem mohl klidně patřit ke klukům ze spolku Alfa Sigma, se kterými flámovala její spolubydlící z koleje. „Ale jen jednu čárku a jen pár minut,“ dodal. „Můj operátor je, eh, T-Mobile.“

NENÍ ÚNIKU

„Můj taky. Kde?“ „Venku u těch soch.“ Přikývla a doufala, že jí vydrží baterie. „Nevíte… nevíte někdo, kdy mají přijet sněžné pluhy?“ Oba muži zavrtěli hlavou. Darby vadilo, že stojí mezi nimi; musela neustále otáčet hlavou od jednoho k druhému. „Asi nefunguje nouzový vysílání,“ řekl ten starší a ukázal na rádio z devadesátých let, které bzučelo na pultě. To byl ten zdroj statického šumu připomínajícího bzukot hmyzu, který předtím slyšela. Přístroj byl uvězněný za bezpečnostní mříží. „Když jsem přijel, vysílalo to ve třicetivteřinovejch smyčkách dopravní zpravodajství a aktuální výstrahy,“ dodal. „TeH to už ale jen šumí. Možná jim vysílač zapadal sněhem.“ Darby prostrčila ruku mříží a narovnala anténu. Praskání změnilo tóninu. „Pořád lepší než Bing Crosby.“ „Kdo je Bing Crosby?“ zeptal se ten mladší. „Jeden z Beatles,“ odvětil starší. „Aha.“ Darby byl ten starší z nějakého důvodu sympatičtější a litovala, že se na něj předtím tak obořila kvůli wifi. „O muzice toho moc nevím,“ přiznal mladík. „To je vidět.“ Všimla si, že na stole leží balíček karet s oslíma ušima. Dva trosečníci ve sněhové bouři si zřejmě krátili dlouhou chvíli. Z toalet se ozvalo spláchnutí. Tři trosečníci, opravila se v duchu. Zasunula telefon do kapsy džínů a uvědomila si, že na ni oba muži stále zírají. Jeden vpředu, druhý za ní. „Já jsem Ed,“ řekl ten starší. „Ashley,“ představil se mladší. Darby jim jméno neřekla. Protáhla se dveřmi ven do mrazu a strčila si ruce do kapes bundy. Než se za ní zabouchly dveře, zaslechla ještě, jak se starší z mužů ptá toho mladšího: „Počkej, ty se jmenuješ Ashley? Jakože máš holčičí jméno?“ Ten druhý zabručel: „Není to jen dívčí jméno…“

TAYLOR ADAMS

Dveře se zavřely. Svět venku potemněl. Slunce zmizelo. Padající sněhové vločky se oranžově třpytily ve světle jediné venkovní lampy, visící nad vchodem do návštěvnického centra. Zdálo se, že sněhová bouře na chvilku polevila, a Darby spatřila proti houstnoucí noci obrysy vzdálených horských štítů. Rozeklané skály, částečně pokryté stromy. Přitáhla si větrovku ke krku a zachvěla se zimou. Skupina soch, o níž mluvil ten mladší chlápek – Ashley –, se nacházela jižně od odpočívadla, za vlajkovým stožárem a venkovním posezením. Kousek od sjezdové rampy, po níž přijela. Odsud je sotva rozeznávala. Nejasné siluety napůl pohřbené ve sněhu. „Hej.“ Otočila se. Zase Ashley. Nechal za sebou zaklapnout dveře a dohnal ji, zvysoka našlapoval ve sněhu. „Totiž… musel jsem stát na jednom konkrétním místě. Jedině tam jsem chytil signál, a stejně jsem měl jenom jednu čárku. Možná ti půjde poslat jen textovka.“ „To bude stačit.“ Zapnul si zip u bundy. „Ukážu ti to.“ Kráčeli v jeho starých stopách a Darby si všimla, že už jsou zasypané několika centimetry čerstvého prašanu. Zajímalo by ji, jak dlouho už tady vězí, ale nezeptala se. Když se vzdálili od budovy, Darby si uvědomila, že odpočívadlo je uhnízděné na strmém srázu. Za zadní zdí (kde se nacházely toalety) trčely větrem ošlehané vrcholky stromů, což prozrazovalo prudký pokles terénu. Neviděla přesně, kde svah začíná, protože ho kryla sněhová pokrývka. Jediný chybný krok mohl mít osudové následky. Vegetace tady nahoře byla nehostinná – jedle olámané silnými větry do groteskních tvarů, s větvemi jako pahýly. „Díky,“ řekla Darby. Ashley ji neslyšel. Prodírali se sněhem po pás, rozpřaženýma rukama udržovali rovnováhu. Tady, mimo chodník, byly závěje hlubší. Darby měla conversky celé promáčené, prsty ji zábly. „Takže tobě říkají Ashley?“ zeptala se. „Jo.“

NENÍ ÚNIKU

„Ne třeba Ash?“ „Proč?“ „Jen se ptám.“ Znovu se ohlédla k návštěvnickému centru a v jantarovém světle jediného okna budovy zahlédla nějakou postavu. Sledovala je zpoza ojíněného skla. Nedokázala říct, jestli je to ten starší muž, Ed, anebo osoba, kterou zatím neviděla. „Ashley není jen holčičí jméno,“ prohlásil, zatímco se brodili sněhem. „Je to naprosto normální mužský jméno.“ „To rozhodně.“ „Třeba Ashley Wilkes v Jihu proti Severu.“ „To mě zrovna taky napadlo,“ přitakala Darby. Bavilo ji trochu si z něj utahovat. Přesto ta ostražitá část jejího mozku, která nešla nikdy vypnout, uvažovala: Takže ty znáš tenhle film pro pamětníky, a přitom nevíš, kdo byl členem Beatles? „Nebo Ashley Johnson,“ dodal. „Světoznámej hráč rugby.“ „Toho sis vymyslel.“ „Nevymyslel.“ Ukázal do dálky. „Hele. Je vidět Melaniin štít.“ „Co?“ „Melaniin štít.“ Zatvářil se rozpačitě. „Promiň, trčím tady už tak dlouho, že jsem mezitím přelouskal všechny brožury v informačním centru. Vidíš támhle tu velkou horu? Nějakej maník ji pojmenoval po svý manželce.“ „To je hezké.“ „To jo. Pokud tím nemyslel, že je ledová a nepřístupná.“ Darby se zasmála. Dorazili k sochám pokrytým rampouchy. Byla jich celá skupina. Někde pod sněhem se zřejmě skrývala pamětní deska s vysvětlením, co sousoší znázorňuje. Byly to samé děti. Běhaly, skákaly a dováděly, odlité z bronzu a pokryté ledem. Ashley ukázal na jednu, která se rozmachovala pálkou. „Támhle. U toho malýho baseballisty.“ „Tady?“ „Jo. Tady jsem měl signál.“ „Díky.“

TAYLOR ADAMS

„Ty teH…“ Zaváhal s rukama v kapsách. „Potřebuješ, abych… eh… se tady ještě ochomýtal?“ Ticho. „Chápeš. Totiž, jestli…“ „Ne.“ Darby se upřímně usmála. „Já to zvládnu, díky.“ „Doufal jsem, že to řekneš. Tady venku je totiž hrozná kosa.“ Střelil po ní tím svým bezstarostným úsměvem a vykročil zpátky k oranžovým světlům. Přes rameno jí zamával. „Tak si to tady užij s Děsivejma dětičkama.“ „Jo.“ Dokud neosaměla, neuvědomila si, jak znepokojivě to sousoší působí. Dětem chyběly kusy těl. Ten umělecký styl už někde viděla – sochař používal neopracované kusy bronzu a svařoval je nečekaným způsobem, takže vznikaly švy a mezery –, jenže v té tmě to její představivost vyhodnotila jako obraz krveprolití. Chlapec po její levici, který se oháněl baseballovou pálkou, měl odhalený hrudní koš. Ostatní mávali tenkými zmrzačenými pažemi, na nichž chyběly kusy masa. Jako skupinka obětí zuřivého pitbula, potrhaných a ohlodaných téměř na kost. Jakže jim to Ashley říkal? Děsivé dětičky. Byl už asi pět metrů od ní, prakticky jen silueta proti oranžovému světlu lampy na odpočívadle, když se otočila a zavolala za ním. „Hej! Počkej.“ Ohlédl se. „Darby,“ křikla. „Jmenuju se Darby.“ Usmál se. Díky za pomoc, chtěla dodat. Díky, že se ke mně chováš slušně, i když jsem pro tebe úplně cizí člověk. Měla ta slova na jazyku, ale nedokázala je ze sebe vypravit. Odvrátila pohled a ten okamžik pomalu vyprchal. Děkuju, Ashley… Šel dál. Vtom se znovu zastavil, zauvažoval a prohlásil: „Víš ale, že Darby je mužský jméno, že jo?“ Zasmála se.

NENÍ ÚNIKU

Dívala se, jak odchází, pak se opřela o baseballovou pálku té sochy, ztuhlou v půli švihu, a zvedla telefon k nebi proti padajícím sněhovým vločkám. Přimhouřenýma očima sledovala levý horní roh displeje. Žádné pokrytí. Čekala sama ve tmě. Baterie byla nabitá na šest procent. Nabíječku nechala zapojenou v zásuvce na koleji. Tři sta kilometrů odsud. „Prosím,“ zašeptala. „Panebože, prosím tě…“ Stále žádný signál. Dýchala skrz jektající zuby a znovu si přečetla sestřinu zprávu: Momentalne je v poradku. Bylo to nicneříkající sdělení. V pořádku mohlo znamenat, že její máma Maya je na tom líp, nebo to mohlo znamenat, že je na tom hůř, nebo taky, že… že je prostě v pořádku. Říká se, že rakovina slinivky je rychlý zabiják, protože smrt často následuje během pár týdnů, či dokonce dnů po diagnóze, ale není to pravda. Trvá celá léta, než ta nemoc člověka zabije. V počátečním stadiu je ovšem bez příznaků, nepozorovaně ve svém hostiteli bují a neprojevuje se žloutenkou ani bolestmi břicha, dokud už není příliš pozdě. Mrazilo ji při pomyšlení, že matka měla rakovinu už v době, kdy chodila na střední. Měla ji, když jí Darby lhala o zlomených bezpečnostních visačkách z prodejny oblečení, které jí matka našla v kabelce. Užírala matku zevnitř, když Darby přijela jednou v neděli ve tři ráno, malátná z nekvalitní extáze a se svítícím zeleným náramkem na zápěstí, a matka se rozbrečela v předsíni a křičela na ni, že je zkažená malá mrcha. Ta neviditelná nestvůra jí po celou dobu seděla na rameně a tajně je odposlouchávala, máma pomalu umírala a žádná z nich to netušila. Naposledy spolu mluvily na Den díkůvzdání. Ten telefonát trval přes hodinu, samé výčitky a dohadování, ale posledních pár vteřin uvízlo Darby v paměti. To kvůli tobě nás táta opustil, ječela tenkrát na mámu. Kdybych si mohla vybrat jeho namísto tebe, udělala bych to. Bez váhání. Bez nejmenšího zaváhání, Mayo. Palcem si otřela slzy, které jí už přimrzaly ke kůži. Vyfoukla do palčivě studeného vzduchu. Její mámu připravují na operaci, právě

TAYLOR ADAMS

teH, v nemocnici Utah Valley, a Darby trčí na nějakém bohem zapomenutém odpočívadle uprostřed Skalistých hor. Věděla, že nemá dost benzinu, aby mohla nechat Modráska dlouho běžet na volnoběh. V návštěvnickém centru bylo aspoň teplo a světlo. Chtě nechtě bude asi muset začít konverzovat s Edem, Ashleym a tím třetím, co splachoval na záchodě. Představila si je – hlouček cizích lidí uprostřed sněhové kalamity, jako dávní zlatokopové a osadníci, kteří museli v těchhle horách před staletími sdílet společné útočiště –, jak usrkávají vodnatou kávu, vyměňují si táborákové historky, poslouchají šumící rádio a snaží se vydedukovat, kdy přijedou sněžné pluhy. Třeba si najde pár nových facebookových přátel a naučí se hrát poker. Nebo si půjde sednout do Modráska a umrzne. Obě možnosti byly stejně lákavé. Střelila pohledem k nejbližší soše. „Tohle bude dlouhá noc, děcka.“ Naposledy zkontrolovala iPhone, ale už ztratila naději, že najde Ashleyho kouzelné místo se signálem. Jenom si tady vybíjí baterii a koleduje si o omrzliny. „Zatraceně dlouhá noc.“ Zamířila zpátky k budově a cítila, jak jí na okraji vědomí hlodá migréna. Sněhokalypsa znovu udeřila a zahalila hory závojem sněhových vloček. Za zády jí zavyl ostrý poryv větru, v jedlích zapraskalo a bunda se jí přilepila k tělu. Během chůze bezděčně spočítala auta na parkovišti – tři plus její honda. Šedá dodávka, červený pick-up a blíže neidentifikovatelný vůz, všechny napůl pohřbené v závějích. Rozhodla se obejít parkoviště a prohlédnout si tu sbírku zapadlých vozů. Neměla k tomu žádný zvláštní důvod. V tu chvíli ještě netušila, kolikrát si toho večera vzpomene na své bezmyšlenkovité rozhodnutí a napadne ji, jakým způsobem by se celá noc mohla vyvíjet, kdyby se jednoduše vrátila po Ashleyho stopách. Kráčela kolem řady aut. První byl červený pick-up. Pytle s pískem na korbě, sněhové řetězy. Pokrývala ho menší vrstva sněhu než ostatní, což znamenalo, že tu není dlouho. Odhadovala to na půl hodiny.

NENÍ ÚNIKU

Druhý vůz byl úplně zasypaný, zbyla z něj jen neidentifikovatelná halda sněhu. Nedokázala ani rozeznat jeho barvu – klidně to mohl být kontejner na odpadky. Něco širokého a hranatého. Ze všech čtyř aut tady stálo nejdéle. Třetí byl Modrásek, její věrná Honda Civic. Auto, ve kterém se učila řídit, auto, které si vzala na univerzitu, auto, ve kterém přišla o panenství (samozřejmě to neabsolvovala všechno najednou). Levý stěrač chyběl; momentálně ležel zapadlý někde v závěji na silnici o kilometr zpátky. Věděla, jaké měla štěstí, že vůbec dorazila na odpočívadlo. Poslední byla šedá dodávka. Tady se Darby rozhodla zkrátit si cestu mezi zaparkovanými auty a pokračovat po chodníku ke vstupním dveřím budovy, vzdáleným asi patnáct metrů. Měla v plánu projít mezi dodávkou a hondou a přidržovat se přitom dveří svého auta kvůli rovnováze. Dodávka měla na boku nastříkaný obrázek oranžové lišky, napodobeninu Nicka Wilda z animovaného filmu Zootropolis: Město zvířat. Lišák třímal nastřelovací pistoli podobně, jako tajný agent drží zbraň, a dělal reklamu nějaké stavební či opravárenské firmě. Její název byl zakrytý sněhem, ale slogan zněl DOTAHUJEME VĚCI DO KONCE. Dodávka měla dvě zadní okénka. To pravé bylo zakryté ručníkem. V levém se odráželo světlo lampy, a když kolem něj Darby procházela, zahlédla uvnitř něco světlého. Ruku. Malinkatou ruku, jako od panenky. Zastavila se v půli kroku, dech jí uvízl v plicích. Ručka svírala jakousi mříž za zledovatělým sklem – bílé prstíky se opatrně jeden po druhém odlepovaly od mřížoví, nekoordinovaně a nejistě, načež se ruka prudce stáhla zpátky do tmy. Zmizela jí z očí. Všechno se to semlelo během tří, možná čtyř vteřin, a Darby zůstala stát jako opařená. To není možné. Uvnitř bylo ticho. Nic se už nehýbalo. Přikradla se blíž, přiložila dlaně k oknu a zamžourala dovnitř. Řasy se jí třepetaly na studeném skle. Kousek od místa, kde ručka zmizela, ve tmě matně rozeznávala malý půlměsíc, nejasný odraz

TAYLOR ADAMS

světla sodíkové výbojky. Byl to kulatý zámek s číselným kódem. Visel na kovové mříži, kterou předtím svírala dětská ruka. Jako by to dítě bylo zavřené v kleci. Pak Darby vydechla – chyba – a sklo se zamlžilo. Ale viděla to. Nešlo to nevidět. Ustoupila, na dveřích po ní zůstal otisk ruky. Cítila, jak jí srdce buší až v krku. Ten rytmus se zrychloval. To je… V té dodávce je zamčené dítě.

ODESLÁNO: 23. 12. v 18:52 . . . . . . . . . . . . . . . .

SOUMRAK 19:39 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20:17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 27

NOC 21:25 21:39 22:41 23:09 23:55 PŮLNOC 0:01 0:04 0:09 1:02 1:09 1:23 2:16 2:56

. . . . .

45 56 62 76 89

. . . . . . . .

97 103 106 123 130 139 153 166

ĎÁBLOVA HODINA 3:33 . . . . . 3:45 . . . . . 4:05 . . . . . 4:26 . . . . . 4:55 . . . . . 5:44 . . . . . 6:01 . . . . . ÚSVIT 6:15 6:22

. . . . . . .

179 191 198 208 219 244 251

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258

KONCEPT E-MAILU (NEODESLANÝ) . . . . . . . . . . 265 EPILOG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267

Taylor Adams NENÍ ÚNIKU Z anglického originálu No Exit, vydaného nakladatelstvím Joffe Books v Londýně roku 2017, přeložila Irena Steinerová Obálku navrhl Robin Brichta Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 023. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz