Issuu

Jeho Svatost

dalajlama

čtyři vznešené pravdy

Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. under the title FOUR NOBLE TRUTHS © The Dalai Lama 1998 Translation © Martin Dobeš,2002, 2019 ISBN 978-80-7617-144-2

� PŘEDMLUVA

V červenci 1996 přednášel dalajlama v Barbican Centre v Londýně o buddhistické filozofii a o jejím praktikování. Akce se uskutečnila pod záštitou Network of Buddhist Organisations (Národní asociace buddhistických center) ve Velké Británii. Ústředním tématem dalajlamových přednášek a zároveň jádrem této knihy je buddhistické učení o čtyřech vznešených pravdách, které jsou základem celého Buddhova učení. Jeho Svatost dalajlama v těchto rozhovorech předložil srozumitelné vysvětlení dané problematiky a přispěl tak k lepšímu porozumění Buddhova učení. Dodatek „Soucit jako základ lidského štěstí“ je záznamem dalajlamova veřejného vystoupení, které se konalo ve Free Trade Centre v Manchesteru. Akci organizovala Tibet Society of U. K. (Tibetská společnost Spojeného království), jedna z nejstarších organizací vzniklých na podporu Tibetu. Kapitola o soucitu doplňuje učení o čtyřech vznešených prav5

Čtyři vznešené pravdy

dách a ukazuje, jak buddhistickou teorii účinně aplikovat v každodenním životě. Hlavním dalajlamovým poselstvím, které je obsaženo i v této knize, je soucit a učení o tom, jak žít a projevovat světu vlídnost a lidskost. Doufáme proto, že kniha se setká se zájmem a že bude prospěšná nejen věřícím všech vyznání bez rozdílu, ale i nevěřícím. Tibetský úřad v Londýně by rád poděkoval Cait Collinsové a Jane Raschové za přepis projevů a Dominiku Sideovi a překladateli Gešemu Thubtänu Džinpovi za přípravu rukopisu k vydání. Kesang Y. Taklová dalajlamova zástupkyně v Londýně

� ÚVOD

Čtyři vznešené pravdy jsou základem buddhistického učení. Pokud jim neporozumíte a prožitek pravdy tohoto učení nepocítíte osobně, je nemožné mluvit o praktikování bud dhistické dharmy. Jsem proto vždy šťasten, když mám příležitost tyto teze objasnit. Jsem přesvědčen, že všechna náboženství světa mají potenciál sloužit lidstvu a vychovávat dobré lidi. „Dobrými“ lidmi rozhodně nemám na mysli ty, kteří hezky vypadají. Mám na mysli ty, kteří mají dobré a soucitné srdce. Proto stále tvrdím, že je pro člověka lepší držet se svého vlastního tradičního náboženství, protože změna by mohla vést k citovým nebo intelektuálním obtížím. Zde v Anglii je tradičním náboženstvím křesťanství, a proto bude pro vás možná lepší, když zůstanete u tohoto náboženství. Avšak pro ty z vás, kdo skutečně cítíte, že vaše tradiční náboženství na vás nemá žádný účinek, a pro radikální ateisty může být 7

Čtyři vznešené pravdy

buddhistické učení přitažlivé. Myslím si, že je lepší mít alespoň nějaký druh náboženského tréninku než nemít žádný. Jestliže vás buddhismus a buddhistická cvičení mysli přitahují, snažte se důkladně přemýšlet o tom, zda by pro vás buddhismus jako osobní náboženství byl vhodný. Zde bych rád uvedl něco velmi důležitého. Člověk je už ve svém základu takový, že ve snaze ospravedlnit přijetí nového náboženství má tendenci kritizovat své původní náboženství nebo náboženství své země a tvrdit, že je nevhodné. Něco podobného by se nemělo stávat. To, že nějaké náboženství pro vás není účinné, ještě neznamená, že nemůže být dobré pro miliony dalších lidí. Protože bychom měli ostatní lidské bytosti ctít, měli bychom ctít i ty, kdo kráčejí po jiných náboženských cestách než my. Vaše tradiční náboženství – stejně jako náboženství jiná – má potenciál pomáhat určitému typu lidí. Je jasné, že pro některé lidi je křesťanství vhodnější než buddhismus. Záleží na duševních dispozicích člověka. Proto je třeba oceňovat potenciál každého náboženství na světě a respektovat všechny, kdo tato náboženství vyznávají. Další věcí je, že si nyní lépe uvědomujeme existenci různých náboženských tradic světa a snažíme se – alespoň někteří z nás – uvést tyto tradice do vzájemné harmonie. Příkladem může být setkání přívrženců různých náboženství v Assisi v roce 1986,1 kde se mluvilo nejen o různých náboženstvích, ale i o životním prostředí. Dnes existuje mnoho sdružení, která syntetizují několik druhů náboženství. Pomalu zde zapouští kořeny myšlenka náboženského pluralismu. To je velmi nadějné. Ve chvílích, kdy se lidé naučí vzájemnému porozumění v různých oblastech, může být individuální kritika velmi škodlivá. Z důvodů, které jsem uvedl, bychom tedy měli k ostatním náboženstvím zachovávat úctu. 8

ÚVOD

Těmito otázkami jsem začal proto, abych předešel nesprávnému chápání čtyř vznešených pravd. Až o nich budu mluvit, budu argumentovat tím, že buddhistická cesta je cestou nejlepší. Když se mě zeptáte, jaké náboženství je pro mě nejlepší, odpovím vám, že zcela určitě buddhismus. To ovšem neznamená, že by buddhismus byl nejlepší pro každého – to jistě ne. To bych chtěl zdůraznit, než začnu s vysvětlováním. Dále bych rád zdůraznil, že když mluvím o potenciálu všech náboženství bez rozdílu, nečiním tak pouze ze slušnosti. Ať se nám to líbí, nebo ne, celé lidstvo nikdy nebude vyznávat buddhismus, stejně jako nikdy nebude beze zbytku vyznávat náboženství křesťanské nebo muslimské. Dokonce ani v Indii v době Buddhy nebyla celá populace výhradně buddhistická. Během svého života jsem se setkal s mnoha vyznavači jiných než buddhistických náboženství (mé znalosti jiných tradic nepramení pouze z knih). Mluvil jsem s nimi o hlubokých duchovních prožitcích, zejména o prociťování vřelé lásky. Zaznamenal jsem u nich upřímnou a vroucí laskavost, a proto jsem přesvědčen, že všechna náboženství mají potenciál rozvinout v lidech dobré srdce. Nezáleží na tom, zda se nám ostatní náboženství líbí, ne bo ne. Pro nebuddhistu je myšlenka nirvány a příštího života bezpředmětná. Stejně tak je pro buddhistu nesmyslná myšlenka Boha stvořitele. Na těchto otázkách tolik nezáleží; můžeme je v klidu pustit ze zřetele, důležité je, že díky těmto tradicím je možné přetvořit špatného člověka v člověka s dobrým srdcem. To je smyslem náboženství – a je to i jeho vlastní výsledek. To je samo o sobě dostatečnou příčinou toho, aby člověk všechna ostatní náboženství respektoval. Chci se zmínit ještě o jedné věci. Jak asi víte, Buddha učil mnoha různými způsoby a buddhismus zná celou řadu fi9

Čtyři vznešené pravdy

lozofických systémů, například vaibhášiku, sautrantiku, čitta matru a madhjamaku. Každá z těchto škol čerpá Buddhovo učení ze súter. Jenže když sám Buddha vysvětloval mnoho různých cest, znamená to snad, že si nebyl zcela jistý pravou podstatou věcí? Nikoli. Buddha znal různorodost duchovních dispozic svých vyznavačů. Hlavním cílem náboženského učení je pomoci lidem, nikoli stát se slavným. Buddha proto učil to, co bylo přístupné mentálním dispozicím těch, kdo mu naslouchali. Ať je dané učení sebehlubší, jestliže neodpovídá potenciálu konkrétního člověka, nemá smysl mu ho vysvětlovat. V tomto smyslu je dharma něco jako medicína. Stěžejním přínosem medicíny je, že léčí; nejde zdaleka jen o hodnotu jednotlivých medicínských prostředků. I ten nejdražší a nejvzácnější lék je k ničemu, když se nehodí na nemoc konkrétního pacienta. Protože na světě žijí lidé s různými mentálními dispozicemi, potřebujeme různé typy náboženství. Dovolte, abych uvedl jeden příklad. Na začátku sedmdesátých let se o bud dhismus začal zajímat jistý indický inženýr a později se z něho stal buddhistický mnich. Byl to nadmíru upřímný a dobrý člověk. Jednou jsem mu ale vysvětil teorii anátma nu – teorii neexistence duše.2 Byl z toho tak vystrašený, že se roztřásl po celém těle. Cítil, že neexistuje‑li žádná věčná duše, chybí tu podle něj něco zásadního, něco nezbytného. Zjistil jsem, že vysvětlit mu, co anátman znamená, je krajně obtížné – trvalo to celé měsíce. Pokaždé když jsem mu to vysvětloval, třásl se, ale postupem času stále méně. Myslím, že pro takového člověka je lepší praktikovat učení, které se nezakládá na anátmanu, ale na átmanu – na existenci duše. Když si tyto argumenty uvědomíte, bude pro vás snadné ctít a oceňovat i hodnotu jiných tradicí, než je ta vaše.

ÚVOD

ZÁKLADNÍ PRINCIPY BUDDHISMU Kdykoli začínám o buddhistickém učení hovořit, mám tendenci představit jej na základě dvou ústředních principů. Prvním z nich je vzájemně závislá podstata skutečnosti.3 V chápání této základní pravdy spočívá veškerá buddhistická filozofie. Druhý princip je princip nenásilí. Nenásilí koná buddhista, jenž správně pohlíží na vzájemně závislou povahu reality. Nenásilí znamená, že bychom se měli ze všech sil snažit pomáhat druhým, a pokud to není možné, měli bychom se zdržet jakéhokoli ubližování druhým. Ještě než začnu s vysvětlováním čtyř vznešených pravd, promluvím o obou principech zvlášť.

Tři klenoty a bódhičitta Nejdříve tyto principy vysvětlím z tradičního buddhistického hlediska. Technicky se buddhistou stáváme tehdy, když se rozhodneme přijmout útočiště u tří klenotů a když si vytvoříme bódhičittu, což je altruistická mysl, soucit nebo též dobré srdce. Tři klenoty buddhismu jsou Buddha, jeho učení dharma a sangha, tedy buddhistická komunita. Je zřejmé, že myšlenka pomáhat druhým je základem jak přijetí útočiště, tak i přijetí bódhičitty. Vytvářet si bódhičittu znamená zapojovat se do činností, které přinášejí užitek druhým, a praktikovat přijetí útočiště, což vede k eticky disciplinovanému životu vyznavače, což znamená vyhýbat se skutkům, které poškozují druhé, a respektovat zákon karmy. Dokud člověk nezíská dostatečnou znalost a zkušenost v oblasti přijímání útočiště u tří klenotů, nemůže si vytvořit 11

Čtyři vznešené pravdy

ani vyšší stupeň uvědomění bódhičitty. Rozdíl mezi praktikujícím buddhistou a nebuddhistou je tedy posuzován na základě toho, zda jedinec přijal útočiště u tří klenotů. Mluvíme‑li o přijetí útočiště u tří klenotů, musíme si uvědomit, že nejde o pouhou ceremonii, při níž přijmeme útočiště z rukou mistra, ani o poctu, že se obřadu, při němž se člověk oficiálně stává buddhistou, můžeme účastnit. Nejde totiž jen o ceremonii. Důležité je, že v důsledku vlastních reflexí člověk sám, i bez mistra, dospěl k plnému přesvědčení o platnosti Buddhy, dharmy a sanghy jako skutečných nejvyšších objektů útočiště. Teprve když si tyto věci plně uvědomíte, stáváte se buddhistou. Přijmout útočiště znamená svěřit své duchovní blaho třem klenotům. Jestliže však ve své mysli o platnosti Buddhy, dharmy a sanghy jakožto nejvyšších objektů útočiště pochybujete, pak se nestanete praktikujícími buddhisty, ani když se buddhistického obřadu přijetí útočiště zúčastníte. Proto je tak důležité pochopit, čím tyto objekty útočiště jsou. Mluvíme‑li v této souvislosti o Buddhovi, neměli bychom se omezovat na učení historické osoby, která přišla do Indie a učila určitou duchovní cestu života. Naše chápání bud dhovství4 by mělo být založeno spíše na úrovních vědomí a na stupni duchovního uvědomění. Měli bychom chápat, že buddhovství je spirituální stav bytí. Právě proto buddhistické texty hovoří o tom, že existují minulí, současní i budoucí buddhové. Další otázka zní: Jak se takový buddha rodí? Jak člověk dojde k plnému osvícení? V první řadě se musíme ptát, zda je pro jednotlivce vůbec možné dosáhnout stavu, při kterém k plnému osvícení, tedy k buddhovství, dojde. Klíč leží v porozumění dharmy. Jestliže dharma existuje, pak určitě existuje i sangha – tedy ti lidé, kteří se vydali po cestě 12

ÚVOD

dharmy a kteří si uvědomili její pravdu. Existují‑li členové sanghy, kteří dosáhli takového duchovního stupně, na němž dokázali překonat alespoň tu hrubší úroveň negativity a rušivých emocí, pak si jistě dokážeme představit osvobození od negativity a rušivých emocí, které je konečné. A právě to je stav, jejž nazýváme buddhovstvím. Domnívám se, že v tomto bodě je třeba rozlišovat mezi užitím termínu „dharma“ v obecném smyslu a jeho užitím ve specifickém rámci přijetí útočiště. Obecně mluvíme o dhar mě jako o Buddhově učení – o duchovním uvědomění, které pramení z praktikování Buddhova učení. Avšak v souvislosti s útočištěm má slovo „dharma“ dva aspekty: prvním je cesta vedoucí k zániku utrpení a rušivých emocí, druhým je zánik5 sám o sobě. Porozumět stavu úplného osvobození znamená porozumět podstatě skutečného zániku a cesty, která k tomuto zániku vede.

Závislé vznikání V sútrách Buddha opakovaně prohlašuje, že když někdo chápe vzájemně závislou povahu reality, chápe i dharmu; a když ji někdo chápe, chápe i Buddhu.6 Věřím, že když se na toto prohlášení podíváme z pohledu Nágárdžunovy školy madhjamaka, dostaneme se k nejsrozumitelnějšímu vysvětlení všech implikací, které v sobě toto prohlášení skrývá. Kdybyste mě náhodou obvinili, že straním Nágárdžunovi, pak říkám, že vaši kritiku přijímám. Podle Nágárdžuny má závislé vznikání tři významové roviny. První význam, běžný ve všech buddhistických školách, se vztahuje ke klasické závislosti, jak ji všichni známe. Slovo pratítjasamutpáda (závislé vznikání) se skládá ze dvou 13

Čtyři vznešené pravdy

slov: „pratít“ znamená „záviset“, „samutpáda“ znamená vznikání. Smyslem je, že všechny podmíněné věci a události ve vesmíru vznikají pouze a jedině v důsledku interakce různých příčin a podmínek. To je důležité, protože tím jsou předem vyloučeny dvě možnosti, a sice to, že věci mohou vzniknout z ničeho, bez příčin a podmínek; a to, že věci mohou vzniknout dílem nějakého transcendentního stvořitele. Nyní k druhé významové rovině: Principu závislého vznikání lze rozumět ve vztahu částí a celku. Na všechny hmotné předměty lze pohlížet jako na celky, které se skládají z částí. „Celek“ nebo „celistvost“ závisí na existenci částí. Taková závislost ve fyzickém světě zcela určitě existuje. Podobně je možné pohlížet i na nefyzické entity, například na vědomí – vědomí je složeno z časových úseků, které dohromady tvoří kontinuum. Posuzujeme‑li vesmír z tohoto hlediska, vidíme nejen to, že každá podmíněná věc vznikla v závislosti na něčem jiném, ale i to, že na základě principu závislého vznikání vyvstává i celý svět fenoménů. Závislé vznikání má ještě třetí významovou dimenzi. Všechny věci a události – v podstatě úplně všechno – vznikají pouze a jedině výsledkem souhry mnoha faktorů, které je utvářejí. Každou věc lze pomyslně rozložit na části, na nichž závisí celek. Z toho plyne, že žádná věc nemá svou nezávislou vnitřní identitu. Pakliže věcem nějakou nezávislou identitu přisuzujeme, je to pouze díky interakci mezi naším vnímáním a realitou. Tím ovšem nechci říci, že věci neexistují. Buddhismus není nihilistický. Věci existují, ale nemají žádnou nezávislou, autonomní realitu. Vraťme se nyní k Buddhovi a k jeho prohlášení, že chápat závislé vznikání znamená chápat dharmu. Její koncept má tři odlišné významy, které korespondují se třemi významovými rovinami závislého vznikání, o nichž jsme mluvili. 14

ÚVOD

Dharmu lze jasně uvést do souvislosti s první významovou rovinou závislého vznikání – tedy s kauzálním pojímáním závislosti. Tím, že porozumíme hlubší podstatě vzájemné závislosti reality v kauzální rovině, začneme i to, co nazýváme karmou, chápat karmickým zákonem příčiny a důsledku, jenž vládne lidskému konání. Tento zákon vysvětluje, jak naše bolest a strast souvisejí s předchozími negativními skutky, myšlenkami a chováním (či jak z nich přímo vyvěrají) a jak prožitky jako štěstí a radost, po kterých toužíme, jsou zapříčiněny pozitivními skutky, emocemi a myšlenkami. Pochopení závislého vznikání jako kauzální závislosti vám poskytne hluboký vhled do povahy reality. Když si uvědomíte, že všechno, co vnímáte a prožíváte, je výsledkem interakce příčin a podmínek, váš celkový pohled se změní. Změní se chápání vašich vnitřních prožitků, změní se chápání světa jako takového, změní se úplně všechno. Jakmile si tento způsob filozofického nazírání upevníte, budete schopni do tohoto rámce přenést i svoje chápání karmy, neboť i karmické zákony jsou specifickou instancí obecného principu kauzality. Hluboké chápání obou dalších významových rovin závislého vznikání – roviny závislosti celku na částech a roviny vzájemné závislosti subjektivního vnímání a existence – způsobí, že si uvědomíte disparitu mezi tím, jak se vám věci zdají být, a jejich realitou. Co se nám jeví jako autonomní a objektivně reálné, se ve skutečnosti neshoduje s pravým stavem věcí. Když si tuto disparitu uvědomíme, získáme jistý vhled do svých emocí, získáme tedy představu o tom, jak naše emoce pracují a jak na určité události a objekty reagujeme. Vinou silných emotivních reakcí docházíme v běžném ži15

Čtyři vznešené pravdy

votě k mylnému předpokladu, že kolem nás existuje nějaká nezávisle existující realita. Avšak díky získanému vhledu se tohoto postoje zbavujeme. Začínáme pak uvnitř sebe vnímat rozličné funkce mysli a rozličné úrovně vědomí. Zjišťujeme, že ač se nám některé mentální a emocionální stavy a objekty zdají reálné, ve skutečnosti jsou pouhými iluzemi. Rozhodně neexistují tak, jak se domníváme, že existují. Právě prostřednictvím této reflexe a analýzy získává člověk vhled do problematiky toho, co se v buddhismu technicky nazývá „původ strasti“ – jinými slovy: získává vhled do emotivních prožitků a zkušeností, které vedou k mylným závěrům a zmatením a které balamutí mysl. A když k tomuto vhledu přidáme chápání vzájemně závislé povahy reality na té nejhlubší úrovni, získáme rovněž vhled do toho, co nazýváme „prázdnou povahou reality“. Tím mám na mysli to, že každý objekt a každá událost vznikají pouze kombinací mnoha faktorů a samy o sobě nemají žádnou nezávislou existenci. Náš vhled do prázdnoty nám samozřejmě pomůže ozřejmit, že všechny koncepce zakládající se na nezávislé existenci věcí jsou mylné. Jde o nepochopení povahy reality. Uvědomujeme si, že takové myšlenky nemají opodstatnění ani v realitě, ani v našich vlastních zkušenostech. Oproti tomu prázdnota jako povaha reality má nejen logické opodstatnění, jsme totiž schopni cítit ji i ve svých osobních prožitcích. Postupem času poznáme, že je možné pokročit k takovému stupni poznání, kde jsou veškeré mylné představy zcela vyloučeny – to je stav utišení a zániku. V Jasných slovech (Prasannápada) Čandrakírti prohlašuje, že když člověk dokáže postulovat prázdnotu, dokáže postulovat i svět závislého vznikání. A když dokáže postulovat svět závislého vznikání, dokáže postulovat i běžný vztah 16

ÚVOD

mezi utrpením a jeho původem. Jakmile si to člověk uvědomí, dokáže přijmout ukončení utrpení. Čandrakírti dále uvažuje, že když je člověk schopen to akceptovat, dokáže akceptovat i to, že jednotlivci jsou schopni si stav utišení či zániku uvědomit. Vždyť buddhové tohoto stavu dosáhli. Mám‑li to shrnout, chápáním principu závislého vznikání si člověk dokáže uvědomit nejen pravdu o původu strasti, ale i pravdu o zániku. To je zároveň smyslem Buddhova prohlášení, že když chápeme závislé vznikání, chápeme i dharmu. Podobně můžeme vidět pravdu o zániku a cestu, která k tomuto zániku vede. Jestliže tomu porozumíme, uznáme možnost, že členové sanghy si mohou tento stav zániku uvědomit a že buddhové mohou tohoto stavu dosáhnout. A zde docházíme k tomu, co buddhovství opravdu znamená.

Dvě pravdy Abychom čtyřem vznešeným pravdám správně porozuměli, je nutné, abychom nejprve dobře porozuměli dvěma pravdám: za prvé konvenční nebo relativní pravdě a za druhé nejvyšší pravdě. Musím však předeslat, že obě pravdy budu vysvětlovat z pozice madhjamaky neboli „střední cesty“ buddhismu. Jistě, koncept dvou pravd není vlastní pouze této škole. Najdete ho i v jiných buddhistických systémech, a dokonce i v některých indických filozofiích nebuddhistických. Následující způsob vysvětlení se však týká výhradně pohledu madhjamaky. Jak má člověk porozumět základní buddhistické doktríně o dvou pravdách? Prostřednictvím každodenní zkušenosti člověk poznává to, co se v buddhismu nazývá samvahara 17

Čtyři vznešené pravdy

satja, což je svět konvenční reality, v němž vládne zmíněný běžný logický princip kauzality. Pokud realitu tohoto světa akceptujeme jako realitu konvenční, pak dokážeme akceptovat i prázdnou povahu tohoto světa, jež je podle buddhismu pravdou nejvyšší nebo vrcholnou (paramarthasatja). Vztah mezi oběma aspekty reality je nesmírně důležitý. Svět viditelných forem není používán ani tak ke zdůraznění kontrastu či protichůdnosti k nejvyšší pravdě, ale spíš naopak jako její důkaz – jako potvrzení, že vrcholná pravda platí, a jako základ, na němž vrcholná povaha reality stojí. Teprve když povahu a vztah těchto dvou pravd správně pochopíte, dokážete plně porozumět významu čtyř vznešených pravd. A jakmile porozumíte čtyřem vznešeným pravdám, máte dobrý základ k tomu, abyste správně pochopili i to, co znamená přijetí útočiště u tří klenotů.

OTÁZKY Otázka: Jaký je rozdíl mezi vhledem, jejž získává jednotli‑ vec, a buddhovským dosažením vhledu? Dalajlama: Vezměme si třeba vhled do pomíjivosti a nestálosti věcí a dějů. Na počátku cesty bývá lpění na trvalosti a věčnosti věcí zpravidla velmi silné a intenzivní. Zprvu je dobré toto přesvědčení pouze nalomit za pomoci kritického uvažování, byť by to znamenalo jen do něj zanést semínka pochybností. Důležité je, aby byla narušena nezlomnost přesvědčení o trvalosti věcí. To ovšem zdaleka nestačí. Je třeba zapojit více kritického uvažování, aby člověk myšlenku o pomíjivosti věcí dokázal přijmout za svou. Ale ani to nestačí. Je třeba ještě silnější18

ÚVOD

ho přesvědčení, které člověk získá konstantní reflexí. Tato reflexe vede ke stavu, jenž se nazývá deduktivní chápání pomíjivosti. Avšak ani to není konec celého procesu. Aby toto chápání mělo na vaše chování definitivní vliv, potřebujete získat přímý vhled do pomíjivé povahy věcí – intuitivní zkušenost. Problém je totiž v tom, že lpění na trvalosti věcí je do našeho vědomí vetkáno tak hutně, že se ho nedokážeme zbavit pouze jediným získaným vhledem. Naše konečné osvobození si žádá dlouhý proces, při němž stále prohlubujeme svůj vhled, dokud nezmizí i ta nejnepatrnější tendence ke lpění na nepomíjivosti. Stejným procesem je získávání vhledu do prázdnoty věcí a vlastně do jakéhokoli jiného principu. Existují však jisté aspekty duchovní cesty, které méně závisejí na zkušenostech vztahujících se k poznání, o to více mají ale společného s povzbuzením dobrého srdce. Jistě, v prvotní fázi je nezbytná určitá intelektuální znalost toho, co soucit vlastně je, a představa o tom, jak se k němu dobrat. Praktikováním je pak možné reflektovat soucitnou motivaci vlastního srdce. Tento druh soucitu však není trvalý a není s to prostoupit celým vaším bytím. Proto je namístě prožitek soucitu dále prohlubovat tak, aby se stal naprosto spontánním, aby tedy jeho navození nevyžadovalo intelektuální stimulaci. Soucit se musí stát plně spontánní reakcí na situace, které soucit vyžadují. A takový prožitek lze ještě dále posilovat, až se stane naprosto univerzálním. To je další aspekt cesty, jenž si opět žádá dlouhodobý proces. Tyto dva aspekty cesty se v tradiční buddhistické termi nologii označují jako aspekt metody a aspekt vhledu či mou drosti. Tyto aspekty však nesmíme oddělovat. Abyste svůj vhled rozvinuli a prohloubili, potřebujete bódhičittu, která 19

Čtyři vznešené pravdy

je cílem metodistického aspektu. Podobně abyste rozvinuli, prohloubili a upevnili dosažení bódhičitty, potřebujete vhled. Potřebujete tedy přístup, jenž kombinuje metodu a moudrost. Stejně tak potřebujete i přístup, který kombinuje několik různých metod. Nesmíte se spoléhat pouze na jedinou metodu. V předchozím případě vhledu do pomíjivosti věcí to znamená, že i když tento vhled umožní lpění na nepomíjivosti věcí překonat, sám o sobě nestačí. Aby byl vhled dostatečně hluboký, musí se doplnit dalšími faktory. Lidská mysl je totiž svázána mnoha pouty, která je potřeba rozbít. Problém nespočívá jen v tom, rozbít lpění na nepomíjivosti věcí: je třeba eliminovat i lpění na nezávislé objektivní realitě věcí a další věci. Všechny tyto tendence lze překonat najednou tím, že si člověk vytvoří vhled do prázdnoty. Jedná se tedy o komplexní pokročení vědomí jednotlivce na cestě k dokonalosti. Otázka: Vysvětlil byste, prosím, trochu hlouběji, co je mí‑ něno přijetím útočiště? Dalajlama: Cítím, že podstatou přijetí útočiště je hluboké přesvědčení o platnosti dharmy jako prostředku k vysvobození a stejně tak i hluboká snaha či touha tohoto vysvobození dosáhnout. Obecně řečeno, Buddha je učitel, jenž nám ukazuje cestu, dharma je vlastním cílem útočiště a sangha jsou naši druhové na cestě. Hluboká důvěra v dharmu je tedy podmínkou pro rozvoj hluboké víry v Buddhu a v sanghu a pro rozvoj úcty k nim. Ve svém komentáři k Přehledu platného poznání (Pramana varttika) se Dharmakírti snaží racionálně dokázat, že Bud dha je osvícený učitel. Svůj argument obhajuje výsledky roz20

ÚVOD

sáhlého zkoumání Buddhova učení a důkazy o spolehlivosti teze o čtyřech vznešených pravdách. Jeho závěry stojí jak na logickém uvažování, tak i na osobní zkušenosti. Smyslem je, abychom nejprve uznali platnost dharmy a teprve na tomto základě uznali Buddhu jako ryzího učitele. Pouze v některých případech, kdy je logické zdůvodňo vání těžko využitelné, jsme odkázáni na svou víru v Bud dhu – jinými slovy: důvěřujeme Buddhovým prohlášením o těchto otázkách, protože se nám Buddhovo učení osvědčilo již dříve a ukázalo se jako platné. Jde o velmi komplexní proces uvažování. Nejprve si platnost Buddhova učení o čtyřech vznešených pravdách sami ověříme. Vycházíme‑li z hodnověrnosti čtyř vznešených pravd, uznáme i hodnověrnost Buddhy samého jakožto učitele. Protože se Buddha ukázal hodnověrným v oblastech, které můžeme podrobit kritické analýze, můžeme mu věřit i v otázkách, v nichž není možné logiku využít. Přijetí útočiště u tří klenotů proto odvozuje svůj plný význam z přijetí útočiště v dharmě. Otázka: Jaký smysl má přijetí útočiště v rituálech a obřa‑ dech, když člověk může přijmout útočiště jen sám ve svém srdci? Dalajlama: V buddhismu existuje řada různých přísah a slibů. Vezměme kupříkladu sliby bódhisattvů, tantrické sliby, sliby pratimókša (mnišské sliby), předpisy pro laiky a jiné. Tvrdí se, že bódhisattvovy sliby lze přijmout před některým symbolem Buddhy (např. před jeho sochou nebo obrazem) a není nutné přijímat je z rukou jiné živé osoby. Avšak vadžrajánské sliby pratimókša je nezbytné přijmout z rukou jiné živé osoby, protože je nutné zachovat neporušené kontinuum. Jednou z příčin je možná to, že v přítomnosti mistra 21

Čtyři vznešené pravdy

nebo někoho jiného nabývá slib na větší závaznosti. Člověk pak cítí větší povinnost. Ale kdybyste tuto otázku rozváděli dále, bylo by asi nutné ponechat celou záležitost na samém Buddhovi. Otázka: Měli bychom člověku, jenž se chystá vykonat ně‑ jaký zlý skutek, který mu způsobí strast, zabránit v tom, aby tento skutek vykonal? Anebo by v tomto případě šlo o vynucenou změnu jeho karmy? Jinými slovy, není lepší prožít si své utrpení a poučit se z něj, i kdyby toto utrpení mohl někdo odvrátit? Dalajlama: Jak víte, praktikující buddhista má žít životem, který je zasvěcen pomáhání druhým lidem. V buddhis tickém kontextu to znamená, že by měl pomáhat druhým k jejich osvobození, tedy k tomu, aby se vydali po správné cestě; to znamená žít podle karmického zákona, snažit se vyhýbat negativním skutkům a vykonávat skutky dobré. Z toho plyne, že obecně by se měl buddhista snažit bránit druhým lidem, aby vykonávali zlé skutky. Přesto je třeba mít na zřeteli několik otázek. Předně se tá ži, do jaké míry může člověk uplatňovat na jiném člověku své vlastní hodnoty a morálku. Můžeme se dokonce ptát, zda Buddhův návod k morálnímu a disciplinovanému životu, k životu bez deseti negativních skutků,7 není uplatňováním jeho morálních hodnot na naše osobnosti. Je důležité mít na paměti, že jedním důležitým principem v buddhismu je potřeba být citlivý v individuálním kontextu. Vezměme jeden příklad, který tento postoj velmi dobře znázorňuje. Šáriputra, jeden z předních Buddhových žáků, věděl, že kdyby byl skupinu pěti set potenciálních žáků učil základnímu učení šravakajány, získali by tito žáci nepochybně vhled 22

ÚVOD

do pravdy a stali by se arhaty. Místo toho však zasáhl bód hisattva Maňdžušrí a učil je mahájánskou doktrínu prázdnoty. Těchto pět set žáků pochopilo jeho učení jako doktrínu naprostého nihilismu, popírající platnost a realitu všeho. Všichni si vytvořili nesprávný náhled na povahu cesty a skutečnosti a výsledkem toho bylo, že zatížili svou karmu skutky, které je pak vedly ke znovuzrození v nižších sférách existence. Šáriputra proto neprodleně vyhledal Buddhu a naléhal na něj, že kdyby mu Maňdžušrí dovolil vést těchto pět set lidí, dosáhli by vysokého stupně uvědomění, ne‑li přímo plného osvícení. Buddha však odvětil, že Maňdžušrí uplatnil princip vhodného prostředku. Věděl totiž, že i když si žáci v krátkodobém výhledu vytvoří mylné názory a pod jejich vlivem vykonají negativní činy, doktrína prázdnoty se do jejich vědomí nesmazatelně zapíše a její semena jednou musí vyklíčit a přivést je k buddhovství. A tím se – z dlouhodobého hlediska – zkrátí jejich cesta k osvícení. Z toho plyne ponaučení, že dokud sami nedosáhneme plného osvícení, bude pro nás vždy obtížné posoudit, jaká reakce je pro tu či onu situaci vhodná. Měli bychom se pros tě snažit posuzovat každou situaci citlivě a individuálně. Otázka: Vaše Svatosti, je známo, že jste velice zaměstnaný člověk a že váš časový program je nadmíru náročný. Jak si má podle vás člověk, který má rodinu, domov a práci, vy‑ tvořit prostor pro systematické praktikování dharmy? Dalajlama: Moji západní přátelé se mě často ptají, jaká je nejrychlejší, nejefektivnější – a také nejlevnější – cesta praktikování dharmy. Najít takovou cestu je ale nemožné. Ačkoli připouštím, že to může být známka selhání! Měli bychom si uvědomit, že praktikování dharmy je 23

Čtyři vznešené pravdy

něco, co vyžaduje čtyřiadvacetihodinové nasazení každý den. Proto rozlišujeme mezi vlastními meditacemi a postmeditačními periodami. Smyslem je, že v obou těchto stavech je třeba stále praktikovat dharmu. Dalo by se dokonce říci, že postmeditační periody jsou skutečnou zkouškou praktikování. Meditace je vlastně takové nabíjení baterie. Když svou baterii během meditace nabijete, budete pak lépe připraveni splnit požadavky, které na vás bude klást každodenní život. Účelem nabití baterie je nepochybně to, aby něco poháněla. Jako lidské bytosti se nemůžete vyhnout rutině každodenního života, a proto byste měli být schopni použít osvojené principy i ve chvílích, kdy se meditaci zrovna nevěnujete. Je samozřejmé, že na počátku se bez soustředěné meditace neobejdete. Meditace je nesmírně důležitá. Jakmile jste si však vytvořili základ meditace, měli byste upravit svou kaž dodenní aktivitu tak, aby vyhovovala principům dharmy. Nejdůležitější je nepolevovat ve svém úsilí. Bez úsilí není možné integrovat principy dharmy do každodenního života. Myslíte‑li to s buddhismem vážně, měli byste se vážně snažit. Nestačí pár modlitbiček, trochu zpěvu a recitace manter. Proč? Protože tyhle věci k transformaci vaší mysli nepovedou, to je jasné. Naše negativní emoce jsou příliš silné. Vymazat je dokáže pouze neustálé snažení. Ale když dokážeme vyvinout konstantní úsilí, určitě se dokážeme změnit. Otázka: Jaký je vztah mezi relativním soucitem a absolut‑ ním soucitem? Dalajlama: Význam soucitu se liší podle toho, zda se na něj díváte z pohledu mahájány, nebo z pohledu vadžrajány. Ačkoli oba druhy učení mají pro soucit stejné označení – karuná –, v každém je význam tohoto slova úplně odlišný. 24

ÚVOD

Možná to souvisí s dvěma úrovněmi soucitu, o nichž mluví buddhistické texty. Na první úrovni se soucit pouze simuluje. To je počáteční fáze, kdy je zapotřebí určitého rozjímání, aby člověk v sobě dokázal generovat soucit. Postupně se přechází do fáze druhé, kdy se soucit stává něčím naprosto přirozeným a spontánním. To je i jedna z možností, jak chápat rozdíl mezi relativním a absolutním soucitem.

� OBSAH

1. 2. 3. 4. 5.

Předmluva �� 5 Úvod �� 7 Úvod do čtyř vznešených pravd �� 26 Pravda o strasti �� 30 Pravda o původu strasti �� 47 Pravda o zániku �� 60 Pravda o cestě �� 71 Příloha: Soucit jako základ lidského štěstí �� 80 Slovníček výrazů �� 92 Poznámky �� 97

Jeho Svatost dalajlama Čtyři vznešené pravdy Z anglického originálu The Four Noble Truths, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publisher v Londýně roku 1998, přeložil Martin Dobeš. Obálku vytvořil Ivan Brůha Odpovědný redaktor Jan Grabec Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 104 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici PRAGMA, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 306. publikaci. Sazba Ivan Brůha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky‑vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz