Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 5
Věnováno Val a Jimovi Nolanovým za svobodu, kterou mi dali
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 7
Jak můžeme žít bez svých vlastních životů? Jak budem vědět, že jsme to my, bez své minulosti? John Steinbeck Život, jaký jsem vedl, mi brání, abych se zabil. Blaise Cendrars
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 9
Cokoli se událo, dávno se jí vytratilo z mysli dřív, než si to dokázala srovnat v hlavě. Pod sebou měla prázdnou matraci a zírala do zdi. V matném světle jí oči těkaly po místnosti a hledaly něco důvěrně známého – cokoli, co by jí napovědělo, kde je. Okno, důkladně po obou stranách pobité fošnami. Kdysi bílé, nyní zahnědlé levné plastické tapety, sloužící jako dekorace, nabobtnalé vlhkem a v rozích odloupané, odhalující starší vrstvu zdiva. Důkaz o někom, kdo tu dříve bydlel. Byla vyčerpaná. Ba co víc, bylo to, jako by jí někdo pustil žilou, jako by měla závrať a prázdno v hlavě. Měla strach, který cítila až v břiše, ale nevěděla, odkud se vzal. Vlastně nevěděla nic. Když si to uvědomila, propadla lehké panice. Měla by začít uvažovat, pomyslela si. Všechno by se jí mělo vybavit. Stačí chvíli ležet a čekat, až se objeví něco konkrétního. Například jméno. Její tělo o sobě začínalo dávat vědět. V hlavě jí bušilo a v ústech měla sucho. Jedno oko bylo pouhou štěrbinou, tvář byl citlivá na dotek a bolesti všude přibývalo rychleji, než ji stačila rozpoznat. Pohyb byl hotovým utrpením. S vypětím všech sil se pokusila posadit. Jako opilá se překotila na stranu, a teprve pak se jí podařilo kleknout na kolena. Nebyla tu sama. Ve vzdáleném rohu místnosti seděla spoře oděná dívka, opřená o zeď. Bosé nohy měla natažené před sebou. Pokusila se na ni promluvit, ale hlas se jí zadrhl. V ústech ucítila slinu a odkašlala si. Její hlas zněl chraplavě. 9
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 10
DOMINIC NOLAN
„Hej.“ Nic. „Haló?“ Jak se k dívce plazila, zjistila, že má potlučená kolena a lýtka. Byla téměř dospělá, ale díky dětskému tělu vypadala mladší. Její pleť měla barvu písku za odlivu. Všimla si její paže s drobnými vpichy kolem žil, jehly a lžíce na podlaze. Naklonila se a podržela jí ruku pod nosem. „Sakra!“ Na krku jí nenahmatala žádný pulz. Přitiskla jí ucho k hrudi, těsně nad kabátek, zakrývající její malá ňadra. Neslyšela nic. Dívčina kůže byla studená jako kámen. Začala zhluboka dýchat. Dech jí nedovolovat vykřiknout. Dveře byly zamčené, a na vnitřní straně neměly kliku. Na otvor pro klíč byla našroubovaná mosazná deska. Jedna z fošen přes okno byla uvolněná. Přiblížila se k němu po rukou a kolenou a odtrhla ji. Podívala se přes tmavé sklo a viděla, že okno je zabedněné i na venkovní straně. Posadila se a opřela o stěnu pod parapetem. Část zdi bez nátěru a nevelké otvory vyříznuté do koberce svědčily o tom, že tu kdysi stál radiátor. Místnost byla slabě osvětlená žárovkou, zasazenou do lampy na podlaze. Stín v barvě fuchsiové červeně byl matný a rozostřený. Lampa nebyla zapojená do zásuvky v místnosti, ale přes šňůru, mizející pod dveřmi. Starý koberec asi ze sedmdesátých let míval oranžový nádech, teď byl ale zašlý a špinavý. Na řadě míst, která vypadala jako propálená, byl prodřený a celý od sazí. Všude na něm byla spousta skvrn, o jejichž původu bylo lepší moc nepřemýšlet. Několik věcí jí bylo povědomých. Radiátor, tapeta, dveře, zámek. Skoro necítila vlastní tep. Po chvíli zaslechla zvuk kroků a strnula. Vycházel zpoza místnosti od dřevěné podlahy. Alespoň tak soudila. Přitiskla se ke dveřím a nastražila uši. Z dveřního rámu se odloupal starý bílý nátěr, a na podlaze utvořil drobné spirálky. Dýchala rychle a mělce, srdce jí prudce bušilo. Snažila se poslouchat. Stěnou sem z vedlejší místnosti pronikaly nezřetelné hlasy patřící dvěma lidem. Stejnými slovy možná promlouvá sám Bůh, pomyslela si. 10
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 11
ŽENA BEZ MINULOSTI
Kroky zněly přímo za dveřmi. Hlas toho, kdo kolem nich procházel – věděla, že jde o muže –, byl teď dobře slyšet. Nic z toho, co říkal, ale nedávalo smysl a znělo to jen jako drmolení. Zpovzdálí se ozval druhý hlas, stejně nesrozumitelný jako ten první. Co to mělo znamenat? Zapomněla už, jak spolu lidé mluví? Měla pocit, že ať se ocitla kdekoli, nikde nebyla doma. Všude byla cizinec, bezradný a ztracený kdesi na neznámém, odlehlém místě. První hlas náhle ustal. Sotva zaslechla zvuk klíče, odtáhla se a ulehla na matraci zády ke dveřím, aby ležela tak, jako když se probudila. Slyšela, jak někdo odemyká. Cítila na sobě něčí oči – ale nikdo nevstoupil. Zpovzdálí se ozval druhý hlas a ten, který k ní byl blíž, odpověděl. Dveře se zavřely, ale zůstaly odemčené. Podívala se přes rameno, zvedla se a zamířila zpátky. Rychle a potichu. Dveře zapraskaly a v příští chvíli zahlédla nohy a trup jednoho z mužů o pár metrů dál u druhého vchodu na opačném konci. Seděl na stoličce a na klíně držel misku. Na rukou měl jednorázové rukavice, v jedné držel vidličku, a na hlavě měl kuklu, sahající až pod bradu. Nabral sousto špaget a zvedl ho k ústům, potřísněným omáčkou. Skoro ji to rozesmálo. Špagety. I na ty si vzpomněla. Ve vedlejší místnosti se ozval třetí hlas. Patřil ženě. Nešlo o řeč, jen o zvuky. Zvuky, prozrazující strach a bolest. Muž odložil misku na podlahu, namáhavě se postavil a poodešel místností dál, jako kdyby nechtěl, aby byl vidět. Byl tak hřmotný, že se při chůzi nakláněl ze strany na stranu. Připomínal spíš dřevorubce než chodce. Znovu se ozvaly zvuky. Jako by je vydával někdo, na koho někdo jiný právě zaútočil. Žena, která prosí o slitování. Prosmekla se kolem dveří do haly, kde se po podlaze vinuly elektrické kabely. Dveře na konci, za těmi, odkud hluk vycházel, vypadaly jako vchod do bytu. Byly tu ještě další dvě místnosti. První, téměř přímo naproti, byla koupelna, jejíž dveře byly vyplněné mléčným sklem. Druhou byla kuchyň. Na přenosném vařiči vřela v kastrolu voda. Ve výlevce stál další kastrol, špinavý od zaschlé omáčky. Okno bylo pobité fošnami podobně jako ve vedlejší místnosti, elektrické kabely byly svedené dohromady a protažené otvorem, vyříznutým v jednom z prken, ven k rozvodné desce. 11
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 12
DOMINIC NOLAN
Proplížila se do koupelny. Dveře nechala otevřené tak, aby viděla do místnosti, kde byla předtím zamčená. Ve dveřích byl dosud klíč. Koupelna byla malá a bez oken, ozářená jen tlumeným světlem od lesklé podlahy. Přes okraj vany visely noviny. Ve tmě je letmo přehlédla, a jen stěží potlačila výkřik radosti, sotva přečetla pár titulků. Rozhlédla se kolem, jestli by tu nebylo ještě něco ke čtení, ale v celé místnosti nic nenašla. Skříňka nad umyvadlem byla prázdná. Jak ji zavírala, uviděla se v zrcadle. Tu tvář nepoznávala. Ne proto, že byla plná modřin, ale proto, že si byla jistá, že ji nikdy předtím neviděla. Ústa se podivně šklebila a oči měly barvu, jakou neznala. Roztřesená dosedla na podlahu pod umyvadlo, kolena u sebe. Omítnuté stěny byly holé, s výjimkou vodovodních trubek. Vaně chyběla obkladová deska. Na podlaze ležel střep rozbité dlaždice. Zvedla ho a sevřela v dlani. Skrze stěnu se znovu ozval ženský nářek. Poslouchala – přitisknutá k průrvě v polorozpadlé zdi –, co jí dělali. Halou se blížily těžké kroky. Přinutila se vstát a schovala se za dveřmi, přikrčená jako sprinter ve startovním bloku. Když postava, kterou uviděla přes mléčné sklo, prošla kolem, vyběhla ze svého úkrytu, vrazila do mohutného těla a zaryla do něj úlomek dlaždice. Muž vykřikl, ohnul se a sáhl po střepu. Ruka jí po ostrém okraji dlaždice sklouzla a ona se pořezala, střep ale zůstal pevně zabodnutý pod mužovou lopatkou. Muž, ohromený nárazem, se vpotácel do místnosti. Zavřela a zamkla za ním, vytáhla klíč a mrštila jím po hrubé podlaze do tmavého rohu pod vanu. Druhý muž hluk nepochybně zaslechl. Ten první teď křičel a kopal do dveří, které se otvíraly dovnitř. Dveřní rám odolával náporu jeho vysokých bot. Slyšela, jak v kuchyni vře voda a prská do plamenů. Uchopila horký konec držadla a podržela kastrol nad plotýnkou. Přešlapovala na místě, až zaslechla další zvuk, který vycházel z haly. Byl stále blíž. Zvedla kastrol a vyrazila. Muž měl na hlavě baseballovou čepici a přes ústa a nos šátek, takže viděla jen jeho tmavé oči, orámované hustým černým obočím. Zpoza uší mu trčely kartáče tmavých vlasů. Na sobě měl obnošené, rozedrané džíny. V pěsti svíral odepnutý pásek. 12
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 13
ŽENA BEZ MINULOSTI
Zírali jeden na druhého, než máchla kastrolem. Horká voda mu opařila tvář. Vydal podivný skřek a chňapal po šátku, ze kterého stoupala pára. Džíny, kolem kotníků nasáklé vodou, mu spadly. Svezl se do sedu, a poté co mu vychrstla zbylou vodu do klína, znovu vykřikl. Mohutnější z obou mužů dál kopal do dveří a snažil se rukama a koleny zvětšit otvor mezi nimi a rámem. Přitom křičel, že ji zabije. Tu špinavou malou čubku. Teď jeho slovům dokonale rozuměla. Viděla, jak druhá žena, oděná jen do špinavé bílé vestičky, klopýtá do vedlejší místnosti a cestou si z očí odhrnuje zakrvavené světlé vlasy, které jí splývaly z temene. S kastrolem v ruce vyrazila proti své oběti a začala ji bít do hlavy. Muž vydával neartikulované zvuky a snažil se jí chytit za kotníky, ale udeřila ho do ruky dnem kastrolu. Vykřikl a ztěžka zalapal po dechu. Jak na něj mluvila, její slova nedávala smysl – podobně jako slova mužů, která slyšela předtím, ale jinak. Vložila mu ruku do kapsy od kalhot, zašmátrala v ní a vytáhla klíče. Mezitím co otvírala hlavní vchod, druhému muži se téměř podařilo protlačit ven. Jak škubal dveřmi, odletovaly z nich třísky. Zvenku na nich visela dřevěná deska, ale protože byla připevněná jen na jedné straně, šla snadno odklopit. Prošla kolem druhé ženy a zakryla si oči. Přivřela je proti slunci, jako kdyby to pro ni bylo něčím novým. Domnívala se, že je v nějakém opuštěném domě mezi čtyřmi stěnami z pálených cihel, ale všechno kolem jí bledlo před očima, jako by se dívala přes sklíčka kaleidoskopu. Byla v přízemí nízkého domu v nějakém britském městě. Okna jednotlivých bytů byla zabedněná a parkoviště za domem téměř prázdné. Asi půl míle odtud se k obloze vypínala věž sportovního stadionu. Před ní stály na třech různých místech tři výškové budovy. Připomínaly obří náhrobky, obrácené čelem k zapadajícímu slunci. Náhle jí cosi zezadu narazilo do nohy. Tak prudce, až zavrávorala. Dveřmi se k ní přiblížil mohutnější z obou mužů a chňapl po ní. „Běž!“ zavolala na druhou ženu. „Nezastavuj!“ Viděla, jak druhá žena zůstala na okamžik jako přikovaná k zemi, a tak na ni znovu zavolala, až se konečně dala do běhu směrem ke schodišti na konci patra. 13
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 14
DOMINIC NOLAN
Nakopla muže podpatkem a strhla mu hlavu k rameni. Přestal ji držet. Dopotácela se na potemnělý balkon a znovu se postavila na nohy s úmyslem vyběhnout za druhou ženou. Ocitla se však ve slepé uličce, končící žulovou zdí za dveřmi posledního bytu. Slyšela, že muž jí je v patách, zatímco druhá žena měla konečně volnou cestu. Cítila, že její nohy nedokážou pronásledovateli uniknout. Zastavila se. Dostihl ji. Prsty jeho mohutné, svalnaté ruky se jí začaly bolestivě zadírat do podpaží. Mrštil s ní o zeď balkonu. Odvrátila tvář. Čekala, že ji udeří, ale neudělal nic. Díval se na ni zpod masky. Jako by ji studoval. Pak ji zvedl a přehodil přes boční stěnu. Najednou byla nohama vzhůru. Přetočila se, přitahována zemskou tíží. V bocích a na stehnech cítila silný tlak. Pohlédla k obloze, a v příští chvíli dopadla na zem. Ucítila úder, jako kdyby tváří narazila do skály. Znovu zvedla hlavu k obloze. Mlčela a zvažovala své možnosti. Za ní stálo auto. Pokusila se pod něj proplížit. Bylo důležité, aby ji nenašli dřív, dokud se nesebere. Odmítala se podvolit. V ústech něco ucítila, kousky betonu a kamínky, a snažila se je vyplivnout, ale neměla sílu. Uslyšela hlasy a nad sebou uviděla tváře. Kdosi ji vzal za rameno a snažil se ji uklidnit. Slova přítomných jí najednou připadala důvěrně známá. Řekli jí, aby zůstala v klidu a nehýbala se, že pomoc je na cestě. Chtělo se jí smát. Kam si myslíte, že bych asi tak šla? Sotva bych se dostala zpod auta! V dálce se k obloze ve spirále vinuly prstence černého dýmu, unášené podvečerním vánkem. V místech, kde se vzňaly dřevěné desky v oknech, se objevily jazyky plamenů, a hrůza, která se za nimi skrývala, začala vycházet na světlo. Noha ji nepředstavitelně bolela. Náhle se nad ní cosi rozvlnilo. Byl to kabát, který se k ní snesl a zakryl ji. Uvědomila si, že se celá třese. Lidé říkali, že bude v pořádku, ale znělo to spíš jako otázka. Měla pocit, že je možná zná – rozhodně by si to přála. Ozvaly se další, autoritativnější hlasy. Chtěla promluvit, chtěla se dotyčným svěřit. 14
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 15
ŽENA BEZ MINULOSTI
Ujistit je, že je dosud naživu a že stále ještě o řadě věcí ví. Řekni mi své jméno, má milá. Nepředpokládala, že by to bylo tak těžké. Řekni mi, co se stalo. Nepamatuji se, řekla, nebo si to snad jen pomyslela. To je v pořádku, má milá. Nedostali z ní nic. Nebylo to v pořádku. Nepamatovala si, co se stalo. Nepamatovala si nic z toho, k čemu došlo předtím, než se probudila v oné místnosti. Dokonce ani své vlastní jméno. Nepamatovala si vůbec nic.
15
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 17
Č Á S T P RV N Í
BYLA JSEM ABIGAIL BO ONEOVÁ
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 19
1
Sprchový kout – dokonce s teplou vodou – byl prostorný, takže se do něj pohodlně vešla plastová židle s nastavitelnými nohami a gumovými návleky. Všechno bylo připraveno na její návrat, včetně pokojů a ložnice. Přestavěli celý dům – a koupelnu jako první. Nový začátek. Ne že by si starý domov pamatovala. Abigail se posadila a přitlačila pemzou na bílou kůži na patách. Když přenesla váhu na pochroumanou nohu, občas cítila, jako by se jí kost zarývala do masa. I když se jí ta nehoda stala skoro před rokem, na nohu se stále ještě nemohla plně spolehnout. Zvedla se, z držáku stáhla ručník a omotala si jím vlasy jako turbanem. Sprchu nechala téct. Dalším ručníkem si pod pažemi ovázala tělo. Poslouchala, jestli neuslyší něco z ložnice nebo od schodů. „Ahoj,“ zavolal Jack. Chvíli čekal a pak to zkusil znovu. „Ahoj.“ „Neslyší tě. Je puštěná sprcha,“ řekl chlapec. Počkala, až za sebou zabouchnou hlavní vchod, a zavřela sprchu. Cítila stále větší zlost – tak jako pokaždé. Vešla do haly. Dokonce i v prázdném domě se snažila maskovat, že upřednostňuje bolavou nohu. Doktoři jí řekli, že se dobře hojí a že není důvod kulhat. Většinu z nich ale pokládala za šarlatány. Došla do pokoje pro hosty (vytapetovaného jednobarevným rostlinným motivem, takže připomínal módní hotel), postavila se k oknu mezi zeď a záclonu a shlédla dolů na japonský Lexus, parkující na příjezdové cestě. Vedle jejího pětadvacet let starého saaba, šedomodré ojetiny, rezivějící na bezpočtu míst, doslova zářil novotou. 19
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 20
DOMINIC NOLAN
Snažili se jí přesvědčit, aby se svého starého vozu zbavila, ale marně. Měl v sobě cosi podivně uklidňujícího. Možná proto, že vedle krásného domu s leštěnými dřevěnými dveřmi a výhledem na moře, stejně jako vedle luxusních japonských vozů, působil jako pěst na oko. Možná proto, že byl opotřebovaný stejně, jako se opotřebovaná cítila ona sama. Zůstal jedinou věcí na světě, která pro ni měla nějaký smysl. Zatímco Jack už seděl v autě, Quin váhal, zda má nastoupit, přestože na něj otec naléhal, ať se konečně rozhodne. Od Jacka se dověděla, že syn dostal jméno po rodné vesnici prarodičů, farmářů nedaleko Ennisu v okresu Clare. Poté co během probírky polic s knihami v Jackově studovně – jak onomu pokoji říkal – objevila výtisk knihy Berg od Ann Quinové, napadlo ji, že to celé bude nejspíš vymyšlená historka. Konečně se za Quinem zabouchly dveře. Usadil se a začal si nervózně pohrávat se svým batohem. Jak to bylo s jeho obědem, připraveným na cestu? Nepamatovala si, jestli si ho chystal sám, nebo to býval Jack. Nebo to dělávala ona? Kuchyň je přece spíš matčiným královstvím. Dívala se, jak auto pomalu vyjíždí z příjezdové cesty a mizí jí z dohledu na silnici. Sotva osaměla, uklidnila se, a zlost ji přešla stejně rychle, jak se v ní probudila. V ložnici vzala ze sklenice s roztokem na nočním stolku umělé zuby, propláchla je pod tekoucí vodou a vložila do úst. Stáhla čelist a přejela je jazykem, dokud správně neseděly. Špičkou jazyka zvedla horní ret až k jizvě pod nosem. Byla sotva viditelná, a zůstala jediným znakem toho, že pravé zuby jí někdo vyrazil. Vetřela do ní trochu zvlhčujícího krému. Nezdálo se, že by to pomáhalo, ale šlo o zaběhnutý rituál. Stejným způsobem si natírala i jizvy na nohou. Jak se vlekla dolů po schodech, zabalená do ručníků, zanechávala za sebou na koberci vlhké stopy. Velká kuchyň stála v zadní části domu. Protože byla obrácená na jih, jejím oknem sem pronikaly sluneční paprsky a ozařovaly bílý nábytek. Naplnila konvici vodou. Z příborníku nad kuchyňskou linkou vzala kávovar a vakuovou nádobu s umletou kávou. Mlela si ji sama a čerstvá zrna uchovávala v pečlivě uzavřené nádobě v mrazáku, než na ně přijde řada. Káva stačila na dva šálky. První si dala s trochou mléka. Měla kávu ráda buď jemně ochucenou, nebo hořkou. Jack ji upozornil, že káva 20
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 21
ŽENA BEZ MINULOSTI
pro ni bude něčím novým, a připomněl jí, že do čaje si kdysi dávala dva cukry. Nedokázala si to představit. Seděla za kuchyňským stolem a listovala v tabletu, který jí koupil Jack. Našla tu aplikaci shromažďující zprávy všeho druhu. Prohlížela jednu po druhé – přelétla očima titulek a zbytek domyslela. Zprávy a politika byly něčím, čím se dosud nezabývala. Vždycky měla za to, že nejlepší je dělat, že se nic neděje, a rozhodnutí nechat na těch, koho se týká. Čas si zpříjemňovala pitím kávy. Do druhého šálku si nalila jen černou. Každý den jí nabízel širokou škálu možností, co dělat. Měla čas i prostředky, jak se kamkoli dopravit. Protože ale mohla dělat cokoli, většinou nedělala nic. Odnesla kávu nahoru a navlékla si džíny a tenký svetr. Z dřívějška zdědila spoustu oblečení, ale jen zřídka si vzala na sebe něco, co se nedalo složit. Seděla v masivním křesle ve studovně, za kterou Jack utratil spoustu peněz. Téměř je zakrývalo arkýřové okno, obrácené na sever (proto pod ním bylo stále dost světla). Krátila si dlouhou chvíli četbou, stále se ještě nedokázala rozhodnout, co ji vlastně baví. Nechtěla jen to, co „zdědila“. Přiměla Jacka, aby jí slíbil, že jí neprozradí, které knihy jsou její a které jeho, a nechá ji v knihovně vybírat podle svého. Brzy vyšlo najevo, že tak jako on čte jen zřídka beletrii, ji nezajímají nejnovější objevy v psychologii. Svou parketu si ale našla. Pustila se do rozečtené knihy Dcery jiného muže od Richarda Sterna. Byl to jediný svazek, ve kterém našla záložku. Možná tu knihu četla v době své nehody – nebo si to alespoň myslela. Celé měsíce ji nechala nedotčenou jako posvátný totem své předchozí existence, nicméně nakonec neodolala pokušení najít spojení s minulostí a začít od začátku tam, kde nic nevypadá známé. Laminovaná záložka z tuhého papíru, pokreslená pastelovou tužkou, byla na jednom místě propíchnutá a protkaná tenkou růžovou stužkou. Navzdory plastikovému pouzdru byla v důsledku letitého používání pomačkaná a v rozích zprohýbaná. Po přečtení několika kapitol založila příslušné místo a knihu zavřela. Kromě ní měla ještě asi dvě nebo tři, které ji zaujaly. Rozhodla se, že příště přijde na řadu detektivka Smějící se policajt od Sjöwallové a Wahlööa. 21
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 22
DOMINIC NOLAN
V tomhle pokoji se cítila nejpříjemněji. Na rozdíl od ostatních místností nebyl přeplněný fotografiemi rozzářených, usměvavých lidí, natěsnaných před objektivem fotoaparátu v místech, u kterých si nepamatovala, že by je kdy navštívila, a těkajících skelnýma očima z místa na místo, jako by ji hledaly, zatímco ona se plíží kolem domu jako duch. Vyhledala všechna místa, kam jezdili na prázdniny. Hodně toho o nich přečetla. Uvažovala, nakolik záleží na tom, že si nevzpomíná, že by v některém z nich byla. K čemu jsou vzpomínky na sotva poloviční život? Přesto věřila, že postupná ztráta paměti se v určitém momentě musí zkřížit s nabytými znalostmi. Zazvonil telefon, ale nevěnovala mu pozornost. Nenásledovala žádná textová zpráva. O pár minut později zazvonil znovu. Věděla, že je to Jack. Popadla klíče a vyšla do zahrady, aby ho neslyšela. Zahrada byla malá. Na přízemní terase stál stolek a několik židlí. Hned za plotem se táhla vozovka a úzký pruh pláže, které zahradu oddělovaly od moře. Branka vedla k travnatému okraji silnice, lemující pobřeží, odkud se linula pronikavá, pro ni vždy překvapivá vůně soli. Bydleli na periferii Larku, středověkého přístavu a viktoriánského turistického letoviska, které zdárně přežívalo na pozůstatcích obojího průmyslu. Pobřeží bylo většinou opuštěné, jako by ho pro sebe měli vyhrazené jen nadšenci, běhající pro zdraví, a ti, kdo sem chodili venčit psy. Byla tu lavička, kterou Abigail pokládala za „svou“. Posadila se, ovívaná svěžím větrem. Lamanšský průliv a jeho kalné vody byly na dosah, a Francie na obzoru za ním vypadala jako varovně zdvižený prst.
22
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 23
2
Pokud neexistuje paměť, co znamená čas? Abigailiny vzpomínky na onen osudný den v bytě se zabedněnými okny a na vše, co se tu událo, pozvolna bledly. Byly jako pohled do zrcadla, které postupně ztrácí stříbrný lesk. Pamatovala si, jak přišla do nemocnice s pocitem, jako by tam strávila milion let. Zdálo se jí, že za tu dobu s ní mluvila spousta lidí a že všichni říkali víceméně totéž. Opakovali stejná slova, jako kdyby odříkávali zaklínadla v mrtvých jazycích. Nedokázala si vzpomenout na žádnou z tváří, ale věděla, že ti lidé tu jistě někde jsou a sledují ji. Pamatovala si jen útržky toho, co říkali. Distální konec vřetenní kosti. Roztříštěná střední část dlouhé kosti stehenní. Komplikovaná zlomenina kosti jařmové a horní čelisti. Poškození prodloužené míchy. Mlhavě jí to připomínalo říkanku z dětství – rozuměla smyslu většiny jednotlivých slov, ale plně nechápala, co znamenají jako celek. Postrádala kontext, do kterého by je dokázala zařadit. V jednu chvíli měla pocit, že je tam s ní matka, a ačkoli vnímala, jak se postel pod její vahou prohýbá, když si k ní sedala, nedalo se říct, že by ji viděla, spíš jen cítila její přítomnost. Když se vzpamatovala natolik, aby rozeznala tváře a postavy – jakkoli nevěděla, o koho jde –, o všem, co jí říkali, měla pochybnosti. Doktoři jí tvrdili, že je tam dva dny. Zprvu byla pod sedativy a anestetiky před operací roztříštěné stehenní kosti, ale po několika hodinách se úplně probrala. Jen měla v hlavě zmatek. Ničemu, co ti lidé 23
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 24
DOMINIC NOLAN
říkali, nevěřila – alespoň do té doby, než si to bude schopna sama ověřit. Zatím neměla nic. Žádný způsob, jak se zorientovat. Nic před oním dnem, stráveným v bytě, jako by vůbec neexistovalo. Minulost vnímala jen jako něco, co není, co nemá smysl, podobu ani časovou osu. Představili ji dvěma lidem, kteří byli zjevně rádi, že ji vidí. Muž se k ní sklonil a neobratně ji objal. Nejspíš si uvědomil, jak je zmatená, a políbil ji na čelo. Za ním stál chlapec, který čekal na jeho pokyn, jak se má chovat. Je vdaná a má dospívajícího syna. Chvíli trvalo, než je přesvědčila, že opravdu nemá ani zdání o tom, co jsou zač. Doktoři prohlásili, že krátkodobá ztráta paměti není po velkém traumatu nic neobvyklého a že podobný zmatek v hlavě se dal očekávat. Nezabíraly ani silné dávky psychotropních látek. Vyptávali se, aby získali přehled o tom, co si pamatuje. Pokud šlo o životopisné údaje, měla v nich spoustu bílých míst. Nic si nevybavovala. Žádná stopa po tom, kdo je a kdo figuroval v jejím životě. Paměť, vztahující se k významu událostí, byla o něco lepší, ale stále zůstávala jen útržkovitá. Svět vnímala jen teoreticky. Věděla, v jaké je nemocnici, a také to, co znamenají různé úbory nemocničního personálu. Ukázali jí řadu předmětů a fotografií, které dokázala určit natolik, jak se od ní čekalo. S detaily už to bylo horší. Některé věci znala, některé ne. Věděla, kdo je to kosmonaut i to, že lidstvo dobývá vesmír, ale nebyla schopna říci, kdo první stanul na měsíci. O něčem věděla alespoň z poloviny. Ptali se jí na knihy, které měla doma. Věděla, že Simenon psal detektivky s komisařem Maigretem, ale ani u jedné si nepamatovala zápletku. Jack potvrdil, že má všechny a že je do jedné přečetla. O některých věcech by radši ani nevěděla. „Kdo je současný ministerský předseda?“ zeptal se doktor. „K čemu to?“ odpověděla otázkou. Ukázalo se, že ani po několika dnech se situace nelepší. Lékaři se mračili a vzdychali, jako by to měla být velmi špatná zpráva. Jack a Quin, otec a syn, se tvářili zúčastněně a zaujali pozici „kdo si poč24
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 25
ŽENA BEZ MINULOSTI
ká, ten se dočká“. Mělo být jen otázkou času, kdy si vzpomene, kdo jsou a kdo je ona. Byli si naprosto jistí, že k tomu nakonec dojde. Zatím zůstávala netečná. Jejím pokojem procházeli doktoři, konzultanti, chirurgové, psychiatři a odborníci všeho druhu. Uvažovali nahlas, ale závazně se nevyjádřili k ničemu – čekali, až se jim podaří zjistit něco, v čem by byli zajedno. Rentgenové snímky ukazovaly na otřes mozku, ale nepotvrzovaly žádné vážné zranění, které by poškodilo jeho funkci. A už vůbec nesvědčily o ničem, co by vyvolalo retrográdní amnézii. Jediné, na čem se lékaři shodli, byl určitý stav rozštěpení osobnosti a stresové reakce na psychicky a fyzicky traumatizující události. Existovala ještě jedna možnost – že simuluje. Nikdo jí to ale neřekl do očí. Připadala si tu jako cizinec. Méně než to – jako exemplář, jako něco, co je známo jenom na dálku a musí být podrobeno studiu. Rozhodla se, že nebude klást otázky, pouze nenápadně shromažďovat informace. Z jejích rodičů byl jeden bůhvíkde a druhý už nežil, a neměla žádné sourozence nebo jinou rodinu než Jacka a Quina. V noci zůstávala vzhůru a vytřeštěnýma očima zírala do tmy. Nedokázala si vybavit otcovu tvář ani matčiny ruce. Všechno bylo příliš přítomné, nahuštěné, zmatené – a zcela mimo rámec jejích představ. A tak přijala každodenní rutinu jako danou věc. Polykala prášky a absolvovala lékařské vizity a fyzioterapeutická sezení. Věděla, že než zlomená noha snese jakoukoli zátěž, bude třeba regenerovat svaly. K tomu přibyly každodenní výslechy detektivů z různých policejních sborů. Byla pohřešovaná čtyři dny. Sto dvě hodiny. Nikdo nedokázal říci, kolik z nich strávila v onom bytě. Výslechy přinášely jen málo informací. Popisy pachatelů byly vágní, zastřené uštědřeným násilím a vnucenými narkotiky. Domnívala se, že měli tmavou pleť – určitě tmavší, než jakou má ona sama. Domnívala se, že byli vysocí – určitě vyšší než ona. A mluvili jazykem, kterému nerozuměla. 25
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 26
DOMINIC NOLAN
Uvažovala, kolikrát už slyšela od svědků, že jim to udělali vysocí černoši. Problémem zůstávalo, proč tam vůbec byla. Jako policejní seržantka byla přidělována k případům dlouhodobě pohřešovaných osob, případům, které se – bez ohledu na to, kdo z policistů se jimi zabýval – řešily v poklidu a nikdy nevzbudily snahu ani zájem vést rozsáhlé a riskantní vyšetřování. Těmito osobami byli obvykle dospívající s osobními problémy, které řešili útěkem z domova, nebo ti, kdo čelili obvinění z užívání drog a prostituce. Vyšetřovala případ sama. V záznamníku svého počítače neměla o osudném dni žádný zápis. Kolegovi se sice zmínila, že dostala jistý tip, nicméně neočekávala, že by z toho něco bylo. Sáru Stillovou, narozenou v roce 1995, nahlásila v říjnu roku 2010 jako pohřešovanou její babička Molly Stillová, která ji vychovávala spolu se svým manželem Rodneym od doby, kdy ji její matka opustila a uprchla ze země. Sára měla osobní spis na odboru sociálních služeb. Protože často utíkala z domova, nikoho nepřekvapilo, že nakonec odešla a už se nevrátila. U Abigail se nenašel zápisník, ani jakýkoli jiný záznam podrobností, které by naznačovaly, o jaký tip se tehdy jednalo. Podle nepodložených tvrzení byla viděna ve východním Londýně, což bylo trochu podivné, vzhledem k tomu, že pracovala pro kentskou policii. Nikdo ovšem neměl o jejích služebních cestách jedinou informaci. Její neoznačený policejní vůz byl nalezen hned první den v jedné z obytných čtvrtí asi čtyři míle od bytu, kde ji drželi. Policisté celou oblast prohledali, protože to bylo nedaleko místa, kde její vůz naposledy zachytila bezpečnostní kamera. Obytná čtvrť byla pro bezpečnostní kamery „mrtvou zónou“. Podrobné studium jejich stopáže v přilehlých ulicích neposkytlo žádné vodítko ke zjištění toho, co se následně stalo. Stovky policistů celé týdny prohledávaly okolí místa, kde se auto našlo. Vyšetřující vydali spoustu prohlášení, která ovšem neposkytla žádnou schůdnou stopu. Nikdo neviděl, že by Abigail do toho bytu brali, ani nikdo nezahlédl, že by z něj někdo vycházel. Bezpečnostní kamery kolem pozemku často poničili vandalové, takže většina z nich byla mimo provoz. Visely na podstavcích jako zlomené krky mrtvých ptáků. 26
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 27
ŽENA BEZ MINULOSTI
Bezpečnostní kamery před fitness centrem zachytily dva muže opouštějící pozemek – tmavý profil mohutného muže, doprovázeného menším kumpánem, který se krčil po jeho boku. Policisté objevili videozáznam sedmnáct hodin poté, co Abigail našli. Inkriminované místo bylo plné poloprázdných nájemních domů, obchodů, dvorů a opuštěných komerčních budov. Vedla tudy i hlavní železniční trať se spoustou vedlejších kolejí. Právě tady stopa po záhadné dvojici končila. Byt vypadal jako po požáru. Všechny důkazy o jeho předchozí podobě byly zničené. O několik měsíců později se Abigail na místo vrátila, aby ho spolu s detektivy znovu prošla. Místnosti byly černé jako útroby železničního tunelu. Venkovní stěny kolem oken lemovaly tmavé pruhy, které vypadaly, jako by byly namalované obří řasenkou. V bytě byla nalezena mrtvá dívka, spálená tak, že ji nebylo možné identifikovat. Záznamy zubů nebyly k ničemu. Policie soudila, že sem byla přivezena ze zámoří. Pitva ukázala, že zemřela na předávkování heroinem, na kterém byla závislá. Druhou dívku, které se podařilo z místa utéct, policie našla na sídlišti, schovanou za popelnicemi. Byla z Bulharska, mluvila jen trochu anglicky a neprojevovala sebemenší snahu policii pomáhat. Vyšetřování podle všeho uvízlo na mrtvém bodě. Policii Abigail zvládala. Ale když ležela v nemocniční posteli a zotavovala se, byla to její rodina, která pro ni byla nejobtížnější. Jack a Quin chodili Abigail navštěvovat, ale nedokázala jim být nápomocná. Listovali fotografiemi v telefonech, mluvili o rodinných večeřích a o tom, jak trávili dny, nebo jen vyprávěli hloupé vtipy, které situaci činily alespoň trochu snesitelnější. To, co pokládali za samozřejmé, pro ni neexistovalo. Ke společné minulosti neměla žádný vztah a nedokázala si na nic vzpomenout. Totožnost byla potvrzena z dokumentů, ale jak může kdokoli prokázat sám sebe? Jak lze odhadnout, o jakou osobu vlastně jde? A jak o tom hledat důkazy? Abigail došla k závěru, že jen v minulosti a v tom, co uchovala v mysli.
27
Zena bez minulostiKor2.qxp_Sestava 1 05.11.19 9:08 Stránka 28
3
Když Quin přišel ze školy, Abigail odložila knihu a vstala. Jakmile se vrátil, pokaždé přestala dělat to, co dělala v jeho nepřítomnosti – číst si v křesle nebo sledovat tenisovou ženskou dvouhru na satelitu –, a jen lelkovala v hale nebo v některé ze širokých klenutých chodeb bez dveří, spojujících většinu přízemních místností (dveře měla z praktických důvodů jen studovna). Najít ji při nějaké činnosti bylo téměř nemyslitelné. Vyměnili si pozdravy. Znovu jí začal říkat mami, jí ale projevy náklonnosti nešly přes ústa. Uvažovala, jestli ho kdysi oslovovala nějakou zdrobnělinou, ale nezeptala se ho. Obávala se, že by mohl tohle téma dát na přetřes jako první krok ke vzájemnému sblížení. Quin nevydržel chvíli v klidu. Neustále se sháněl po něčem k jídlu nebo se věnoval záhadným elektronickým hračkám. Sotva přišel, vysedával nad domácími úkoly za otcovým psacím stolem ve studovně. Dával najevo téměř mnišské zanícení pro vzdělání. Abigail ho podezírala, že se jí tím chce zalíbit. Zatímco nad něčím hloubal, vrátila se na své místo pod oknem a pokračovala ve čtení. Ti dva na sebe zpravidla nepromluvili, dokud neslyšeli, jak se venku blíží Jackovo auto. Abigail zůstala ve svém křesle. Vybavovala si Jacka ze zvuků, které vydával. Byly každý den stejné. Odemkl, zabouchl dveře, hodil svazek klíčů do misky na příborníku v hale, odložil diplomatku na parketovou podlahu, svlékl si kabát a přehodil ho přes židli. „Ahoj,“ řekl ve dveřích do studovny. „Ahoj,“ odpověděla ona. „Ahoj, tati,“ pozdravil ho Quin. „Proboha! To byl zase den! Potřebuju panáka,“ řekl a beze slov naznačil, zda by si taky dala. 28