Issuu

Expert_vstup.qxd

21.6.2018

10:43

StrÆnka 2

Expert

KNIŽNÍ KLUB

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 4

PROOF

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 5

Kapitola 1

oufalství je společensky neúnosné. Brečet se nesluší. A když je člověku dvaatřicet a k tomu docela dobře vypadá, tak už se vůbec nesluší brečet. Zvlášť když člověku zemřela žena před šesti měsíci, a všichni ostatní už truchlit přestali. Lidi říkají: „Však on se z toho vzpamatuje.“ Potká jinou hezkou dívku. Čas zhojí všechno. Jednou se znovu ožení. Nejspíš mají pravdu. Ale ach bože, jak je doma pusto a prázdno. Zničující, nekonečná, zoufalá samota. Ticho, kde se dřív ozýval smích, vychladlý krb, v němž tančíval oheň, když jsem se vracel domů, prázdná postel. Po šesti měsících neutuchající bolesti jsem cítil, že kdybych náhle zemřel, nebylo by to žádné velké neštěstí. Jako by zmizela polovina mě samého. Radostný vklad šesti let lásky se vytratil do tmy. Co ze mě zbylo, to strádalo... i když to napohled nebylo znát. Síla zvyku mě nutila pokaždé se rozhlédnout, než jsem přešel ulici. Staral jsem se dál o svůj krám, prodával víno a nepřestával se usmívat na zákazníky.

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 6

Kapitola 2

řicházeli zákazníci všech možných tvarů a velikostí, od školáků, kteří chtěli kolu a smažené brambůrky, až po důstojníky z místních kasáren. Od penzistů, co si za ušetřené peníze omluvně kupovali jen půl lahve ginu, až po movité znalce vyhazující peníze na portské. Někteří lidé přicházeli jednou do roka, jiní denně, někteří byli neznalí, jiní experti, přicházeli pro radost i pro útěchu, v zasmušilosti i opilství. Lišili se chutí od sladké až po hořkou, tak jako jejich pití. V tom chladném říjnovém nedělním ránu byl mým hlavním zákazníkem jeden dostihový trenér, který investoval do neomezeného množství šampaňského pro víc než sto hostů každoroční oslavy všech vítězství koní z jeho stájí za uplynulou rovinovou sezonu. Každý podzim, když se jeho jméno objevilo vysoko na seznamu úspěšných trenérů, poděkoval jezdcům, majitelům a přečetným přátelům pozváním na slavnost, při níž se s nimi dělil o vzpomínky na prožitou radost a plánoval budoucnost, tedy příští jaro. V září vždycky zatelefonoval, pokaždé ve spěchu. „Tony? Od neděle za tři týdny, ano? Jako obvykle, ve stanu. Opatříš skleničky? Co se vypije, zaplatím, co se nevypije, samozřejmě vrátím. Ano?“ „Ano,“ přikývl jsem, ale sotva jsem se stačil nadechnout, už zavěsil. Pak vždy přicházela jeho usměvavá žena Flora, aby dojednala podrobnosti. V neděli jsem se tedy sebral a na desátou k němu přijel. Zaparkoval jsem co nejblíž u kdysi bílého stanu vztyčeného na zahradě

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 7

za domem. Sotva jsem zastavil, vyběhl z domu, jako by mě už vyhlížel. Možná mě opravdu vyhlížel. Jack Hawthorn, asi šedesátiletý, menší, při těle, chytrý. „Výborně, Tony,“ poplácal mě po rameni jako obvykle, protože se snažil vyhnout podávání rukou. Vyhýbal se tomu společenskému zvyku ne proto, že by se bál nějaké infekce, jak jsem si zpočátku myslel, ale že měl stisk „jako napůl rozmrzlá chobotnice“, jak mi sdělila jedna jedovatá dáma. Vadilo mu, jak si někdy lidé otírali dlaně o kalhoty poté, co se ho dotkli. „Povedlo se ti počasí,“ řekl jsem. Zadíval se krátce na nebe bez mráčku. „Je potřeba, aby zapršelo, půda je jak beton.“ Dostihoví trenéři stejně jako farmáři nikdy nejsou spokojení s počasím. „Přivezl jsi nějaký nealkoholický pití? Přijede šejk s celým průvodem, zapomněl jsem tě varovat.“ Přikývl jsem. „Mám šampaňské, spoustu vod a šťáv a krabici takové všehochutě.“ „Výborně, skvěle, nechám to na tobě. Číšnice přijdou v jedenáct, hosti ve dvanáct. Doufám, že se zdržíš… Samozřejmě jako můj host, počítám s tím.“ „Tvoje sekretářka mi poslala pozvánku.“ „Fakt? To mě podrž. Taková píle a péče. Dobře. Kdybys něco potřeboval, tak si mě najdi.“ Přikývl jsem a Jack odspěchal pryč. Vždycky se pohyboval poklusem, celý život. Přestože měl sekretáře, poněkud pomalého člověka s důležitým nosem a neúnavnou energií pro přesnou, pečlivou práci, Jack chronicky nestíhal, co si předsevzal. Flora, jeho klidná a vyrovnaná žena, mi jednou prozradila: „To Jimmy (sekretář) vyplňuje přihlášky koní na dostihy, to on posílá účty, všechno vyřizuje sám, Jack by nevzal do ruky ani známku na dopis. Spěchá prostě ze zvyku. Je to jen zvyk.“ Mluvila o Jackovi s láskou, jako ostatně skoro všichni. Možná že právě jeho staccato, jeho temperament koně inspirovaly a posílaly je pro vítězství. Vždy mě na své slavnosti zval, ať už formálně, či neformálně. Nejspíš jednak proto, abych byl po ruce, kdyby byl nějaký problém s pitím, jednak že jsem se v jeho dostihovém světě narodil a ještě stále mě považovali za jeho součást, a to navzdory mé nepochopitelné dezerci do maloobchodu s alkoholem. „Není synem svého otce,“ říkali ti méně laskaví. Anebo i rovnou bez obalu: „Odvahu po rodině nezdědil.“

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 8

Můj otec byl voják. Získal jak řád Za statečnost před nepřítelem, tak Military Gold Cup, na překážky se řítil se stejnou odvahou jako na pozice nepřítele. Jeho hrdinství na všech bitevních polích bylo ohromující. Zlámal si vaz při pádu v Sandown Parku. Bylo mi tehdy jedenáct a viděl jsem to. Otci tehdy bylo čtyřicet sedm a ve vzpomínkách dostihového světa nepřestal žít takový, jaký tehdy byl. Vysoký, vzpřímený, odvážný, usměvavý, v mých očích nedotčený smutkem světa. Neměl ideální jezdeckou postavu, přesto se nedal a hrdě kráčel ve šlépějích svého otce, mého dědečka, legendárního titána, který se svého času umístil ve Velké národní jako druhý, aby se pak za první světové války proslavil jako voják. Viktoriin kříž, který jsem po něm zdědil, jsem vedle tatínkova řádu uložil do vitríny. Statečnost, švih a odvahu riskovat jsem po otci a dědovi nezdědil. „Tak co, budeš po tatínkovi?“ ptali se mě lidé nesčetněkrát vlídně a zvídavě, když jsem byl malý kluk. Postupně všem došlo, mě nevyjímaje, že po otci nejsem. Jezdit jsem se naučil, ale nijak jsem v tom nevynikal. Chodil jsem na střední školu pro důstojnické synky ve Wellingtonu, ale na Sandhurst jsem nešel, takže jsem si uniformu nevysloužil. Maminka často říkávala: „To vůbec nevadí, zlato.“ Statečně snášela mnohá zklamání. Já podléhal pocitům méněcennosti, jejichž stopy ve mně přetrvaly dodnes, navzdory zdravému rozumu. Komplexy mě opustily jen v soužití s Emmou. Teď, když už nebyla, se vrátily. Slabé, sotva patrné, ale vytrvalé. Tenhle zavržený stav mysli se plíživě vrátil do nestřežených zákoutí. Nestálo to za nic. Jimmy, sekretář, mi nikdy s ničím nepomohl. Zvolna se loudal od domu, ruce v kapsách, a přihlížel, jak tahám tři chromované dřezy z nákladní plochy vozu. „Nač to máš?“ zeptal se. Byl dlouhý a měl dlouhý nos, takže se na člověka opravdu díval svrchu, měřil málem dva metry. Mluvil taky jaksi svrchu. „Led,“ řekl jsem. „Ahá.“ Vyslovil to skoro jako „ohó“. Odtáhl jsem dřezy do stanu, ve kterém na jednom jeho konci stály jednoduché stoly pokryté ubrusy a na druhém u paty dvou hlavních nosných stožárů květináče s chryzantémami. Trávník překrývaly praktické světlehnědé rohože. Vybledlé plátno stanu

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 9

zdobily v pravidelných vzdálenostech růžice z červených a zlatých pentlí. Nebylo nijak zvlášť chladno a stan vypadal skoro slavnostně. Skoro. Jack a Flora neměli ve zvyku vyhazovat peníze za zbytečnosti. Těžko jim to mít za zlé. Vzduch byl klidný, žádné elektrické výboje, žádné chvění éteru. Nic nenaznačovalo, jaká strašlivá hrůza se chystá. Vládl klid, ticho, pokojné očekávání. Když bylo po všem, jasně se mi to vybavilo. Jimmy dál přihlížel, když jsem tahal bedny s šampaňským a vybaloval lahve, které jsem nastavěl do jednoho z dřezů umístěných na zemi u stěny stanu poblíž stolů. Nepatřilo to už k mým povinnostem, ale pro Jacka Hawthorna člověk rád udělá něco navíc. Pracoval jsem jen v košili a lehkém vlněném svetru bez rukávů (správné oblečení do dostihového světa). Sako čekalo v dodávce, abych se v něm pak proměnil v hosta. Jimmy byl prudce, byť nenápadně elegantní, rolák, tmavomodré sako s jednoduchými zlatými knoﬂíky bez zbytečných okras. To právě bylo ono – kdyby se vyšňořil zbytečnými tretkami, mohl bych se na něj dívat pohrdavě. Ale jak se věci měly, bál jsem se, že se naopak on takhle dívá na mě. Přitáhl jsem další bednu se šampaňským a začal ji vybalovat. Jimmy se sklonil ze své výše, sáhl po jedné z lahví a prohlížel si vinětu, jako by něco takového viděl poprvé. „Co to je za patok? V životě jsem o tom neslyšel.“ „Je to dočista pravé, z Épernay.“ „To vidím.“ „Vybírala to Flora.“ Řekl s pochopením své „ohó“ a vrátil lahev na místo. Došel jsem pro igelitové pytle s kostkami ledu a vysypal je do dřezu mezi lahve. „Přivezl jsi nějakou skotskou?“ zeptal se. „Je vepředu ve voze.“ Vydal se na průzkum a vrátil se s neotevřenou lahví. „Sklenička by nebyla?“ Místo odpovědi jsem došel do auta pro krabici s šedesáti skleničkami. „Posluž si,“ řekl jsem. Beze slova otevřel krabici, kterou jsem postavil na stůl, a jednu sklenku vytáhl.

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 10

„Je tenhle led jedlý?“ zeptal se. „Je z čisté pitné vody.“ Dal si do skleničky led, dolil whisky a upil. „Ty jsi dnes nějak nabroušený.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „Odpusť.“ „Někdo včera ve Skotsku zlikvidoval celý náklad takového pití. Věděls to?“ „Šampaňské?“ „Ne, skotskou.“ Pokrčil jsem rameny. „To se stává.“ Dotáhl jsem třetí bednu a vybaloval lahve. Jimmy přihlížel a cinkal ledem. „Jak moc toho víš o whisky, Tony?“ zeptal se. „No... dost.“ „Rozpoznáš jednu od druhé?“ „Líp rozpoznávám vína.“ Dokončil jsem vybalování a narovnal se. „Proč se ptáš?“ Snažil se mluvit jakoby nic. „Kdyby sis objednal sladovou whisky a přinesli ti obyčejný standard, jako je tohle, poznal bys to?“ Ukázal na skleničku. Pátravě jsem se na něho zadíval. „O co ti jde?“ „Tak poznal bys to, nebo ne?“ „Ne, dnes ráno ne. Nedokázal bych pojmenovat, co piju. Musel bych trochu trénovat. Pak bych to možná rozeznal. Nebo taky ne.“ „Ale... kdyby ses zaměřil na určitou chuť a zvykl si na ni... rozeznal bys ji pak mezi několika vzorky? Poznal bys, kdyby mezi nimi vůbec nebyla?“ „Možná.“ Díval jsem se na něj a čekal. Byl ustaraný, dal si načas, jako by se sám se sebou radil. Pokrčil jsem rameny a šel pro další dřez. Pak jsem donesl a rozbaloval další šampaňské. „Je to poněkud zamotané,“ řekl zničehonic. „Co?“ „Kdyby sis laskavě na chvíli přestal hrát s těmi lahvemi a poslouchal…“ Měl podrážděný a současně ustaraný hlas. Pomalu jsem se od skládání lahví do třetího dřezu narovnal a začal dávat pozor. „Tak povídej.“

10)

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 11

Byl o několik let starší než já a stýkali jsme se vlastně jen při mých občasných návštěvách u Hawthornových, kde jsem vystupoval jako host i jako dodavatel nápojů. Většinou se ke mně choval přátelsky, ale s odstupem, a já k němu asi taky. Byl třetí syn čtvrtého syna jednoho hraběte, majitele dostihových koní, měl tedy aristokratické jméno, byl ovšem bez peněz. Místo u Jacka Hawthorna údajně přijal, protože nebyl dost chytrý na to, aby působil v City. Tenhle názor bych s potěšením bral nebýt toho, že Flora Jimmyho vysloveně obdivovala. Vlastně mi to ale do té doby bylo všechno dost jedno a nijak jsem se tím nezabýval. „Jeden z Jackových majitelů má restauraci,“ řekl Jimmy, „jmenuje se Silver Moondance a je v Readingu. Nic snobského, pořádají se tam taneční večery, občas tam někdo zpívá, zkrátka podnik pro obyčejné lidi.“ Mluvil úsečně, ale bez nadřazenosti, prostě jen konstatoval fakta, nesoudil. Nezaujatě jsem čekal. „Ten majitel nás tam s Florou a Jackem minulý týden pozval na večeři.“ „To od něho bylo hezké.“ „Ano.“ Jimmy se zadíval na svůj nos. „Jistě.“ Na chvíli se odmlčel. „Jídlo bylo dobré, ale pití... Podívej, Tony, Larry Trent patří mezi nejlepší Jackovy majitele, má tu pět koní. Účty platí přesně jako hodinky. Nerad bych ho zarmoutil... ale aspoň u jedné z lahví, které jsme tam měli, obsah neodpovídal etiketě.“ Mluvil roztrpčeně a rozhořčeně, až mi to skoro přišlo k smíchu. „To není nic neobvyklého,“ poznamenal jsem. „Přece je to proti zákonu,“ ohrazoval se pobouřeně. „Ovšemže to je proti zákonu. Jsi si tou věcí jistý?“ „Ano. Tedy… skoro úplně, myslím. Jen mi přišlo, že by neškodilo, než s tím za Larrym Trentem půjdu, kdybys to pití ochutnal. Je přece možné, že ho podvádí některý ze zaměstnanců. Chci říct... přece by ho mohli stíhat, ne?“ „Proč jsi mu to neřekl hned ten večer?“ zeptal jsem se. Jimmy se zatvářil pohoršeně. „Přece jsme byli jeho hosty! To by bylo krajně nezdvořilé, to snad uznáš.“ „Hm,“ odvětil jsem suše. „Proč mu neřekneš, co si o jeho pití myslíš teď, až s ním třeba budeš sám, mezi čtyřma očima? Třeba ti bude vděčný, žes ho varoval. Stejně si neumím představit, že by se jen tak splašil a odvezl od vás koně.“

(11

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 12

Jimmy si zarmouceně povzdechl a napil se whisky. „Řekl jsem o tom Jackovi, ale ten tvrdil, že se určitě mýlím. Jenže já se fakt nepletu, vážně, jsem si skoro jistý.“ Chvíli jsem se na něho díval. „Proč ti to dělá takové starosti?“ zeptal jsem se. „Proč?“ řekl udiveně. „No prostě podvod je podvod, ne? Zlobí mě to.“ „Ano,“ povzdechl jsem si. „O jaké pití vlastně jde?“ „Víno se mi moc nezdálo, podle viněty, ale znáš to... když s ničím nepočítáš... Pak tam ovšem měl Laphroaig.“ Zamračil jsem se. „To myslíš tu sladovou whisky z Islay?“ „Ano, je to taková těžká whisky, dědeček ji rád píval. Když jsem byl kluk, tak mi dával usrknout a maminka se pak hrozně zlobila. Zvláštní, jak některé chuti člověk nezapomene, když je zná už z dětství... Samozřejmě že z dospělosti Laphroaig znám taky. Prostě měl tam tu lahev na vozíčku s pitím ke kávě, a tak jsem si řekl, že si trochu dám... asi ze sentimentality, však to znáš.“ „Byla to Laphroaig?“ „Ne.“ „Co to tedy bylo?“ Zatvářil se nejistě. „Právě mě napadlo, že ty bys to možná poznal, kdybys to ochutnal, samozřejmě.“ Potřásl jsem hlavou. „Na to potřebuješ skutečného experta.“ Byl celý nešťastný. „Víš, mně se zdálo, že to je dočista obyčejná whisky, opravdu obyčejná, nebyla ani pravá sladová.“ „Měl bys to říct panu Trentovi, ať si s tím poradí sám.“ „Dnes tady bude,“ řekl váhavě. „Tak to máš jednoduché.“ „Nemohl bys náhodou ty... nebyl bys ochotný... jaksi... nějak si s ním promluvit?“ „Docela určitě ne,“ odpověděl jsem energicky. „Když mu to řekneš ty, bude to přátelské varování, ode mě by to byla smrtelná urážka. Nezlob se, ale to opravdu nejde, Jimmy.“ Rezignovaně prohlásil: „Já čekal, že nebudeš chtít. Ale za pokus člověk nic nedá.“ Nalil si další dávku skotské a doplnil led. V tu chvíli mne napadlo, že praví znalci whisky považují led za nemravnost a že možná Jimmyho znalecký posudek na Laphroaig není zcela spolehlivý.

12)

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 13

Flora, baculatá a veselá, přitančila v červených vlněných šatech do stanu, rozhlédla se a spokojeně přikývla. „Vypadá to tu hezky a vesele, co, Tony?“ „Vypadá to skvěle.“ „Až se to tu zaplní, až přijdou hosti...“ „Ano,“ přikývl jsem. Celkem konvenční, hodná a milá paní, matka tří dětí, které jí pravidelně telefonovaly. Když občas přišla ke mně do krámu, ráda o nich vyprávěla. Když měla dobré zprávy, dělala o to větší nákupy. Jack byl její druhý manžel, liboval si v její péči a údajně na děti žárlil. Je k nevíře, s čímž vším jsou lidé schopni se svěřit obchodníkovi s vínem. Věděl jsem toho hodně o hodně lidech. Flora nakoukla do dřezů. „Máš čtyři krabice?“ Přikývl jsem. „Mám ještě další ve voze, kdyby bylo třeba.“ „Doufejme, že nebude.“ Sladce se usmála. „Vsadit bych ale na to nechtěla, zlato. Jimmy, lásko, nemusíš do sebe lít whisky, otevřeme si šampaňské. Docela bych si trochu dala, než se sem všichni přihrnou.“ Jimmy s pomalou elegancí provedl, co si přála. Odzátkoval lahev bez bouchnutí, dlaní ztlumil tlak. Flora se s úsměvem dívala na uvolněný plyn unikající z lahve a nastavila skleničku, aby nachytala proud bublinek. Trvala na tom, abychom se s ní oba, Jimmy i já, napili. Viděl jsem na Jimmym, že mu to po skotské moc nejede. „Skvělé,“ libovala si Flora a upíjela. Víno mi jako vždy připadalo příliš slabé a plné bublinek, ale při tak velké objednávce to byla rozumná volba. Často jsem tuhle značku dodával na svatby. Flora, skleničku v ruce, přešla na opačný konec stanu, odkud měli přicházet hosté, ke vchodu u domu, kousek od místa určeného jako parkoviště. Dům Jacka Hawthorna i jeho stáje stály na východním konci Berkshirských plání, v mělkém údolí obklopeném kopci. Budovy nebylo odnikud vidět, jen zblízka. Věděl jsem, že hosté přijedou po hlavní silnici přes kopec, odzadu, a nechají auta na poli. Ke stanu dojdou pěšky brankou v nízkém živém plotě z růžových keřů, přes trávník. Po zkušenostech z několika oslav se Flora naučila dovedně zacházet s davy lidí, bylo to přímo umění. Taky jí při tomhle uspořádání nikdo neplašil koně. Flora se zničehonic s výkřikem otočila a vrátila se.

(13

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 14

„Ale to mi neměl dělat! Šejk už jede. Viděla jsem jeho auto na kopci. Jimmy, běž ho přivítat, Jack se teprve převlíká. Jimmy, odveď šejka do stájí, proveď ho, nějak ho zabav. To je pohroma. Jdu říct Jackovi, že už přijel.“ Jimmy přikývl, odložil beze spěchu skleničku a šel vstříc naftovému králi a jeho dvořanům. Flora chvíli nejistě váhala, Jimmyho však nenásledovala. Ulevila si hlasitě nemalou indiskrecí. „Já toho šejka nemám ráda, nemůžu si pomoct. Je tlustý a děsný a chová se, jako by mu to tu patřilo – a ono mu to nepatří. Taky se mi nelíbí, jak se na mě kouká, má přivřené oči a jako by mě neviděl... Tony, zlato, nic hrozného jsem neřekla, nic jsi neslyšel, je to jasné? Prostě se mi nelíbí, jak Arabové zacházejí s ženskými.“ „Ale jejich koně vyhrávají dostihy.“ „Být trenérovou manželkou není procházka růžovým sadem.“ Krátce se na mě usmála a odešla k domu. Já dokončil vykládání. Vynesl jsem ještě pomerančovou šťávu a kolu. Nahoře na kopci zaparkoval šofér dlouhého mercedesu s kouřovými okny nosem ke stanu. Nebylo pochyb, tohle auto nemůže patřit nikomu jinému než šejkovi. Postupně přijížděly další vozy, až jich narostla celá řada, v nich číšnice a jiní pomocníci. Pak začali proudit hosté. Bylo jich asi sto. Přijížděly rollsy, range rovery, mini i fordy. Jeden manželský pár dorazil s dopravním boxem, jiný na motocyklu. Někteří hosté přišli s dětmi, jiní se psy. Ty ale většinou nechávali ve voze. Přicházeli v kašmíru i džínách, v kostkovaných košilích i tvídu, elegantní, s perlami, scházeli po travnatém svahu v živém hovoru, procházeli brankou v živém plotě, přešli trávník a zamířili do otevřené náruče stanu. Těšili se na nedělní radovánky a starosti hodili za hlavu. Jako na všech podobných slavnostech se všichni aspoň s někým z přítomných znali. Počet decibelů očividně rostl, až bolely uši. Pokud někdo nechtěl křičet, musel zůstat u stěny stanu. Šejk v klasickém arabském hávu byl mezi těmi, kteří tvrdošíjně stáli u zdi. Obklopený svou tělesnou stráží držel v ruce skleničku s pomerančovou šťávou a sledoval dav přivřenýma očima. Jimmy dělal, co mohl, aby ho pobavil, ale za odměnu se mu dostalo jen bezúsměvného přitakávání. Postupně, jeden po druhém, přicházeli další hosté, aby promluvili s mužem s bílou rouškou a čelen-

14)

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 15

kou na hlavě. Nikdo z nich se nechoval přirozeně a nebyla mezi nimi ani jedna žena. Jimmy se po chvíli odpoutal a objevil se po mém boku. „S šejkem to jde ztuha, co?“ zeptal jsem se. „On není vlastně tak zlý,“ prohlásil Jimmy udatně, „nemá západoevropské chování, když je mezi lidmi, a je naprosto posedlý myšlenkou, že ho někdo chce oddělat... nesedne si ani do zubařského křesla, pokud kolem sebe přímo v ordinaci nemá tělesnou stráž... V koních se ale vyzná. Přímo je miluje. Měls ho vidět před chvílí, když jsem ho prováděl po stájích, rázem se mu ty unuděné oči rozsvítily.“ Rozhlédl se kolem sebe po davu lidí a najednou vykřikl: „Vidíš tamhle toho člověka, který se baví s Florou? To je Larry Trent.“ „Ten s Laphroaig?“ Jimmy přikývl, nerozhodně se zamračil a pak se vydal úplně na opačnou stranu. Chvíli jsem se ještě díval na člověka, který se bavil s Florou. Tmavovlasý muž středního věku, s knírem, jeden z mála, který přišel v obleku. Tenký proužek, sako zapnuté, v kapse hedvábný kapesník. Dav se promísil a on se mi ztratil z očí. Bavil jsem se pak s celou řadou lidí, které jsem znal jen povrchně a vídal je jen jednou do roka, někdy ani to ne. Jak už to bývá, navazovali jsme na staré rozhovory, jako by čas neplynul. Při jednom podobném rozhovoru se můj partner s těmi nejlepšími úmysly zeptal: „Jak se má Emma? Jak se daří vaší krásné ženě?“ Měl jsem pocit, že si na to nikdy nezvyknu, na takové bodnutí jako do živého nervu, tak bolestné. Emma... ach, dobrý bože! „Zemřela,“ potřásl jsem hlavou, abych dopad té zprávy zmírnil a neuvedl dotyčného do rozpaků. Často jsem to tak říkával, až příliš často. Už jsem v tom uměl chodit, aby lidem nebylo trapně. Zvláštní, trpké umění ovdovělých, snažících se nezpůsobit zármutek jiným a přitom skrývajících svůj vlastní. „To je mi tuze líto.“ Myslel to v tu chvíli upřímně. Tak to bývá. „Neměl jsem potuchy... vůbec jsem nevěděl... kdy vlastně...?“ „Před šesti měsíci.“ Přeladil míru soucitu. „Vážně je mi líto.“ Přikývl jsem a on si povzdechl. Život jde dál. Protentokrát to

(15

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 16

mám za sebou. Zase až příště. Ještěže se nezeptal „jak“? Nemusel jsem mu to vyprávět, nemusel jsem mluvit o bolestech, o bezvědomí, o nenarozeném dítěti, které v ní zemřelo. Spousta Jackových hostů byla mými zákazníky, a tak se stalo, že jsem se i na dostihové oslavě bavil o vínu stejně jako o koních. Jedna vážná starší dáma se mě vyptávala na můj názor na Côtes du Rhône ve srovnání s Côte de Nuits, když jsem konečně zahlédl Jimmyho, jak se baví s Larrym Trentem. Taky si mě všiml a zamával na mě, ať k nim jdu. Jenže já věděl, že jestli tu starší dámu přesvědčím, bude si ode mě kupovat víno po kartonech. Naznačil jsem Jimmymu, že později, a on s pochopením přikývl. Davem se proplétaly číšnice roznášející chlebíčky a maso na špejlích. Odhadoval jsem, že přišlo podstatně víc hostů než sto a že při té obecně rozjařené náladě původních čtyřicet osm lahví šampaňského co nevidět dojde. Už jsem se zvolna sunul ke služebnímu východu ze stanu, když mě odchytil Jack. Doslova si mě přidržel za rukáv. „Potřebujeme další šampaňské a číšnice říkají, že máš vůz zamčený,“ vysvětloval chvatně. „Jde to zatím dobře, co?“ „Skvěle.“ „Výborně, výborně. Nechávám to na tobě.“ Poplácal mě po zádech a odspěchal. Roli hostitele hrál rád. Nahlédl jsem se do dřezů. V záplavě tajícího ledu se krčily poslední dvě lahve. V kapse jsem nahmátl klíče a vykročil k vozu. Na chvíli jsem se zadíval nahoru na kopec, kde stály zaparkované vozy, land rover, dopravní box, šejkův mercedes. Žádné volné místo, nikdo ještě neodjel. Byl tam jen nějaký kluk, který si hrál se psem. Otevřel jsem zadní dvířka dodávky a natáhl se pro tři rezervní bedny, nouzově chlazené černými igelitovými pytli s ledem. Hodil jsem jeden pytel do trávy a vzal za jednu bednu. Na periferii mého zorného pole se cosi pohnulo. Podvědomě jsem se otočil. V tu chvíli se obyčejný den změnil v noční můru. Dopravní box sjížděl dolů z kopce. Směřoval přímo na stan a nabíral rychlost. Už zbývalo jen několik metrů k růžovému plotu. Pak vůz prorazil bariéru z křehkých květin a rozdrtil koly poslední podzimní růže. A jel po trávníku neúprosně dál.

16)

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 17

Skočil jsem ke vchodu do stanu a zařval varování, ale ve všeobecném hluku mě nikdo neslyšel. Stejně už bylo pozdě. V jediný mrazivý okamžik jsem zahlédl oslavu v normálním proudu, davy lidí usmívajících se, popíjejících, žijících, netušících nic zlého. Pak vůz najel na stan a mnohé se navždy změnilo.

(17

expert.qxp_Sestava 1 29.05.18 22:22 Stránka 256

Dick Francis

Expert Z anglického originálu Proof, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph, Ltd., v Londýně roku 1984, přeložila Jaroslava Moserová-Davidová Obálku navrhl Robin Brichta Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 256 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9847. publikaci Sazba Spojené Graﬁcké Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání čtvrté, v Euromedii první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.