Minette Walters PoslednĂ hodiny
Ikar
Posledni hodiny.indd 3
22/01/19 09:59
Přeložil Robert Čapek
The Last Hours Copyright © Minette Walters, 2017 Map copyright © Janet Hunt, 2017 All rights reserved. ISBN 978-80-249-3788-5
Posledni hodiny.indd 4
22/01/19 09:59
Madeline a Martě. Zvláštní dík Historickému centru v Dorsetu za jejich pomoc při vzniku knihy!
Posledni hodiny.indd 5
22/01/19 09:59
les les obecní pastviny
obecní pastviny
e
J
V
silnic
Z
S
Ďáblův potok
nevolnická pole
nevolnická pole
kostel
les
Posledni hodiny.indd 6
vesnice
zeleninová zahrada louka
ice s il n
sad
pastvina vodní příkop panské sídlo
pastvina
les
Ďáblův potok
22/01/19 10:00
de
y fo r
t s bu r
Bl an
de
Develish
na
ha f na S
ře k a
ú voz o Pedle
Athelhelm b ro d
vá c e s
ta
Holcombe b ro d
ře k a
Afpedle
ře k a F
ro m e
na j e z e ro
F ře k a
ro m
na
Posledni hodiny.indd 7
Do
b ro d
Woodoak
e
e rch
Pedle
s te
j e z e ro
ře k a
Po ol
F ro
e
me
r
22/01/19 10:00
V Dorseteshiru podlehlo moru tolik obyvatel, až se zdálo, že naživu nezůstal skoro nikdo. Odtud nákaza přeskočila do Devonshiru a Somersetshiru, dosáhla dokonce až do Bristolu a v Gloucestershiru řádila takovou silou, že muži v Gloucesteru nedovolili Bristolským, aby se k nim přiblížili třeba jen na dohled. Nakonec se ale mor rozšířil po Gloucesteru a pokračoval do Oxfordu a Londýna, až zachvátil celou Anglii a pomřelo tolik lidí, že z desíti zůstal jediný člověk naživu. Geoffrey the Baker, Chronicon Angliae temporibus Edwardii II et Edwardii III Vidíme, jak se na nás smrt snáší jako černý kouř: mor, který podtíná mladé a přízrak bez kořenů bez milosti či výrazu tváře. Kdykoli se přiblíží, je neustále v pohybu a děsivý; plní hlavu bolestí, nutí hrdlo k hlasitému křiku, lidé nosí boláky v podpaží jako otok či bolestivou temnou hroudu. Je to ohavná, náhlá vyrážka, která přichází s nemilosrdným chvatem. Tak vypadá počátek Černé smrti. Jeuan Gethin (zemřel 1349) A někteří leželi v tak mělkých hrobech pod tak tenkým nánosem hlíny, že jejich těla vytahali psi a požírali těla v ulicích města. Agnolo di Tura, Cronica Senese Muži i ženy [z Florencie] opouštěli své příbytky, své příbuzné i majetek… jako by nezbýval ve městě nikdo živý a přišla jeho poslední hodina. Giovanni Boccacio, Dekameron
Posledni hodiny.indd 9
22/01/19 10:00
TŘETÍ DEN ČERVENCE 1348
Posledni hodiny.indd 11
22/01/19 10:00
Jedna Develish, Dorseteshire Letní vedro vysávalo z panství Develish všechen život. Listí usychalo na stromech, poníci stáli s hlavami u země a byli příliš unavení na to, aby spásali trávu, kuřata se usadila do prachu se zavřenýma očima a nevolníci se ztěžka opírali o kosy na polích. Dařilo se jen masařkám, které se rojily kolem hromad mrvou ztěžklého sena před přístřešky pro dobytek a s protivným bzučením prolétaly každou místností panství. Tento den se nehodil pro cestování, což vysvětlovalo špatnou náladu sira Richarda z Develishe. Pokaždé, když správce nebo služebnictvo nesplnili jeho příkazy dostatečně rychle, se mu hlas zlostně zvedl, a protože šlo o cestu, na kterou se mu nechtělo, bylo takových příležitostí hodně. Přípravy postupovaly hladce jen díky uklidňujícímu vlivu jeho manželky, lady Anne. Nenápadně každý příkaz sira Richarda měnila a vedla služebnictvo k tomu, aby jeho zavazadla zabalilo podle jejích pokynů. Jejich čtrnáctiletá dcera Eleanor tomu všemu naslouchala z pokoje lady Anne v horním poschodí. Cestu, na kterou se chystal její otec, nenáviděla stejně jako on sám, a přála si, aby se její matka smažila v pekle za to, že ho k ní přinutila. Dívka měla pracovat na vyšívaném polštáři do své výbavy, ale místo toho stála u okna a dívala se, jak muži do krytého povozu nakládají truhly s jídlem, oblečením a jejím věnem. Eleanor byla i za normálních situací rozmazlená a urážlivá, ale vedro to vše jen zhoršovalo. Její pohled k sobě přitahoval nevolník, který zaplétal čerstvé pruty do proutěného plotu obklopujícího sad.
13
Posledni hodiny.indd 13
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
Zručně ohýbal čerstvé dřevo silnýma, opálenýma rukama a provlékal je mezi vybledlé starší prameny. V takovém horku takhle pracuje jen hloupý otrok, pomyslela si Eleanor a na rtech se jí objevil spokojený úsměv, když ho poznala. Nic jí nedělalo větší radost než vymýšlet způsob, jak ponížit Thaddeuse Thurkella. Byl špinavý a otrhaný jako všichni ostatní nevolníci, ale byl o půl hlavy vyšší než dorsetští muži a snědá pokožka, dlouhé černé vlasy a mandlovité oči nijak nepřipomínaly jeho otce, nevysokého Willa Thurkella s úzkou tváří. Jedni říkali, že se Eva Thurkellová kdysi v Melcombu spustila s námořníkem, a jiní, že je Thaddeus výsledkem poměru s cikánem, který tudy kdysi projížděl. Bez ohledu na to, jak to tehdy vlastně bylo, otec nenáviděl syna a syn nenáviděl otce. Mladík během dětství dostával každý den výprask, ale od jisté doby se na něho Will bál vzít hůl, protože se říkalo, že Thaddeus dokáže ohnout železný prut přes koleno a srazit dospělého muže jedinou ranou. Podle způsobu, jímž mluvil, se smířil se svým místem na Develishi a sklonil hlavu pokaždé, když bylo třeba, ale nebyla v tom patřičná úcta. Na ostatní se díval, jako by tam nebyli, což obzvlášť platilo o muži, který ho vychovával jako syna. Will Thurkell byl líný a nesnášel práci, kterou musel výměnou za svá políčka vykonávat pro panství. Když byl ještě mladý chlapec, musel pracovat Thaddeus místo otce, který mu vyhrožoval, že jinak zbije jeho matku. Eva byla smutná a zarmoucená žena, která v sobě neměla ani ždibec ducha, a Will Thurkell ji trestal často. Hněvu unikly pouze malé bledé děti, které přišly na svět po Thaddeusovi. Eleanor necítila k Evě sebemenší soucit. Ta běhna věděla, co ji čeká, když zhřešila s cizincem, a byla jen její chyba, že Willa nedokázala přesvědčit o tom, že je otcem dítěte. Proslýchalo se, že tvrdí, že je Thaddeus důsledkem znásilnění, ale mnoho lidí jí to nevěřilo vzhledem k tomu, že se o žádném násilí nezmínila dřív, než na svět přišlo snědé dítě, které se tolik lišilo od jejího manžela. Poskvrna nemanželského původu činila z Thaddeuse stejně nečistou osobu, jako byla jeho matka, ale na první pohled by tak nikomu nepřipadal. Místo toho, aby nosil hlavu v hanbě sklopenou, chodil zpříma. Eleanor se líbila představa toho, jak srazí Thaddeuse Thurkella na kolena. Byl o šest let starší než ona a snila o tom, jak ho poníží. Protože bylo horko, svlékl si blůzu a pracoval v krátkých kalhotách a volné košili s vyhrnutými rukávy. Dívka ho sledovala s potěšením;
14
Posledni hodiny.indd 14
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
to ještě násobila skutečnost, že věděl, že se na něj dívá. Když si uvazoval kolem čela pruh látky, aby mu nestékal pot do očí, zahleděl se zpříma na její okno a ona cítila, jak jí zakázaná touha zbarvuje tváře dorůžova. Její otec dělal chybu, když její ruku slíbil ošklivému, uhrovitému synovi sousedního pána, jehož panství, větší než Develish, se nacházelo dva dny jízdy daleko. Nečekala ji příliš radostná budoucnost po sňatku s Peterem z Bradmayne, který byl tak malý, že se nedokázal ani posadit obkročmo do sedla. Eleanořin hnědočervený poník s bílými ponožkami se pásl v té části panství jejího otce, která se rozkládala za vodním příkopem. Byla v pokušení vyjít ven a přikázat Thaddeusovi, aby jí poníka osedlal a pomohl jí s nasednutím. Kdyby se na ni přitom opovážil jen jedním pohledem podívat, mohla by ho švihnout bičíkem do tváře. Tyto zábavné představy přerušil zvuk kroků její matky na schodišti. Eleanor se vrátila ke své stoličce a vyšívání a předstírala píli. Její pocity k lady Anne hraničily s nenávistí, protože věděla přesně, že za výběr Petera z Bradmayne může děkovat právě matce. Lady Anne dávala před láskou přednost povinnosti a poslušnosti. Vychovávaly ji jeptišky a měla raději složit slib, protože její oblíbenou kratochvílí bylo sekýrování a kárání vlastní dcery za všechny nedostatky. Eleanor podle jejího mlčení poznala, že lady Anne počítá, kolik stehů na látce přibylo od chvíle, kdy se na ni dívala naposledy. „Je horko,“ prohlásila vzpurně. „Prsty mi na jehle kloužou.“ „Nevyšíváš to pro mě, dcero, ale pro sebe. Pokud na této práci nevidíš nic prospěšného, vyber si nějakou užitečnější.“ „Nic takového na světě není.“ Otevřeným oknem slyšela lady Anne podupávání kopyt koní na vyschlém blátě nádvoří, kde se shromažďoval před odjezdem doprovod sira Richarda. Na polích za příkopem viděla nevolníky, jak se na poli dřou se sbíráním slámy; o něco blíž se Thaddeus Thurkell potil při výrobě proutěného plotu. Nebylo těžké uhádnout, co Eleanor celou dobu dělala. „Volá tě otec, aby se s tebou rozloučil,“ řekla. „Bude pryč celé dva týdny.“ Dívka vstala. „Řeknu mu, že nechci, aby odjel.“ „Jak si přeješ.“ Eleanor dupla nohou. „To ty ho k tomu nutíš. Všichni musí dělat jen to, co chceš ty.“
15
Posledni hodiny.indd 15
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
Lady Anne pobaveně přimhouřila oči. „Tvůj otec ne, Eleanor. Čas od času se sice vzteká, aby nám připomněl, jak se o nás stará, ale neodjížděl by do Bradmayne, kdyby to nebylo i v jeho zájmu.“ „V jakém zájmu?“ „Doslechl se, že se Peterovi z Bradmayne znovu vrátila jeho dětská nemoc. Chce se o tom přesvědčit na vlastní oči, než připojí pečeť pod svatební smlouvu.“ Potřásla hlavou nad jiskrou naděje, která rozsvítila Eleanořiny oči. „Vybírej si opatrně, co si přeješ, Eleanor. Kdyby Peter zemřel, možná bys žádného manžela nemusela najít.“ „Dlouho bych nad tím neplakala.“ „Kdyby tento dům zdědil některý z tvých bratranců, možná bys plakala. Bylo by lepší žít jako paní na Bradmayne než jako osamělá stará panna, která spoléhá na dobrotivost vlastních příbuzných.“ „Svět je plný mužů,“ odpověděla dívka vzdorně. „A většina by byla příjemnějšími manželi než Peter z Bradmayne.“ „Ale žádné z nich si tvůj otec nemůže dovolit,“ připomněla jí lady Anne. „Develish je jediné panství sira Richarda a nikdy žádné další nedostal. Myslíš si, že by nenabídl větší věno, kdyby si je mohl dovolit? V každém ostatním směru tě rozmazluje. Buď vděčná za Bradmayne a modli se za to, aby byl Peter dost silný na zplození syna, který by se stal pánem na Develishi.“ Eleanor nenáviděla tyto rozhovory, v nichž matka pořád mluvila a ona musela poslouchat. „Možná budu prokletá stejně jako ty,“ odsekla zlomyslně. „Otec tvrdí, že je tvoje vina, že nemáte dědice.“ „Pak tě čeká smutný osud,“ odpověděla žena. „Každý den truchlím nad tím, že nemám syna – a ty bys měla truchlit také.“ „Nechápu, proč bych měla,“ řekla dívka s uraženým zašustěním dlouhé sukně. „Není moje chyba, že jsi žádného neměla.“ Lady Anne si nad hloupostí své dcery zoufala. Eleanor byla bez nejmenší pochybnosti krásná – její světlá pokožka, plavé vlasy a pronikavě modré oči byly zrcadlem jejího otce – ale i přes léta trpělivého učení nedokázala v hlavě udržet jedinou myšlenku. „Kdybys měla bratry, lord z Blandeforde by pro ně přidělil tvému otci další panství a on by pak vybrané daně vložil do tvé budoucnosti,“ řekla klidně. „V současné situaci nedokázal žádného zámožného muže přesvědčit k tomu, aby přehlédl skromnost tvého věna. Měli jsme zde mnoho návštěvníků, ale žádný nenabídl svatební smlouvu.“
16
Posledni hodiny.indd 16
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
Eleanor přimhouřila oči. „Bojí se, že budu stejně vyhublá a ošklivá jako ty, matko. Dokonce ani otec už se tě nechce dotýkat.“ „Nechce,“ přisvědčila lady Anne. „Pokládám to za požehnání, ačkoli se mi nezamlouvá způsob, jakým ho pobízíš k tomu, aby místo toho vkládal ruce na tebe.“ „Nesmíš být tak žárlivá. Není moje vina, že mě sir Richard má rád víc než tebe. Měla sis dávat pozor, abys ho nezklamala.“ V očích lady Anne na okamžik zajiskřilo pobavení. „Tvůj otec má rád mnoho žen,“ řekla, „ale ty jsi jeho jediné dítě. Kdyby ses mu tolik nepodobala, už by tvůj původ zpochybnil.“ „Lžeš.“ Žena se na ni zvědavě podívala. „Co tě vlastně tolik uráží, Eleanor? Že otec nedokáže zplodit syny, nebo to, že předstírá, že jsem jediná, která u něho soupeří o tvou náklonnost? Kam si myslíš, že míří, když vyrazí odpoledne z domu na vyjížďku? Koho si myslíš, že navštěvuje? Jeho náklonnost k nevolníkům je úplně stejná jako tvá.“ Dívka znovu dupla nohou. „Nenávidím tě!“ vyrazila ze sebe. Matka se odvrátila. „Pak se modli, aby byl lord Peter zcela zdráv a dohodl se s tvým otcem na tom, že sňatek proběhne ještě před koncem léta. Pokud tvůj manžel dokáže přehlédnout tvou sobeckou povahu, měla bys ho snášet lépe než mě.“
Když Thaddeus Thurkell koutkem oka sledoval loučení dcery a otce, pečlivě skrýval pohrdání. Na tom aktu nebylo nic upřímného. Sir Richard a lady Eleanor si byli velice podobní – byli samolibí, vyžadovali pozornost a oba se oblékali do bohatě vyšívaného oděvu – a jejich hlasité loučení mělo jediný cíl: uvědomit o něm co nejvíce lidí. Jejich chování a vzhled jako vždy zastiňovaly tišší osoby v okolí a lady Anne jako vždy zůstala stranou bez povšimnutí a bez lásky. Neměla v těle ani kousek okázalosti svého manžela či dcery, a Thaddeus ji měl o to víc rád. Věděl, že v dětství strávila dlouhou dobu v klášteře a vzdělávaly ji sestry, a měl za to, že z této zkušenosti pochází její klidná moudrost a znalosti lékařského umění. Thaddeuse jeho postavení nijak neopravňovalo k tomu, aby lady Anne litoval – vlastně na ni vůbec neměl co myslet – ale kdykoli ji pozoroval ve společnosti jejího manžela a dcery, uráželo ho to místo ní. Ti dva si jí vůbec nevšímali stejně, jako si nevlastní otec nevšímal
17
Posledni hodiny.indd 17
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
jeho matky, ale lady Anne měla na rozdíl od Evy dost hrdosti na to, aby své pocity nedávala najevo. Předstírala, že se postavila stranou o vlastní vůli, a odvracela pohled, zatímco sir Richard šátral tlustýma rukama po těle vlastní dcery, těsně ji objímal a líbal ji hlučně na rty, než vytáhl zavalité tělo do sedla na hřbetě černého koně a přikázal svému doprovodu, aby ho následoval. Když se řada koní vydala na cestu, sklonil Thaddeus hlavu a pokračoval v zaplétání zeleného ořechového proutí do plotu. Rachocení kol vozu na hrubé cestě nebylo tolik hlasité, aby přehlušilo šustění vyšívaného lemu šatů lady Eleanor, když vykročila přes nádvoří k němu, ale Thaddeus jí odmítl poskytnout zadostiučinění tím, že by se otočil a poklekl na jedno koleno. Jeho pokáním bude kopanec a příval urážek za drzost, ale raději snese to, než aby projevil úctu někomu, kým pohrdal. Pokud v sobě měla lady Eleanor shovívavost, nedala ji za celou dobu najevo. Což v následujícím okamžiku dívka dokázala tím, že vzala do ruky jeden z čerstvých prutů a udeřila jej. „Jak se ke mně opovažuješ otáčet zády!“ štěkla. Thaddeus se vsedě napřímil a tentokrát bič švihl nahoru a zasáhl ho pod bradou. „Pamatuj, kdo jsi,“ přikázala mu Eleanor. „Skloň hlavu a poklekni. Opovaž se na mě pohlédnout.“ Thaddeus neodpověděl, jen se ohnul, aby zvedl další prut, začal jej zaplétat do plotu a nenechal se vyrušit další ranou, která mu dopadla na ramena. Věděl jistě, že nový správce sira Richarda celou situaci sleduje ze svého domu, a kdyby přerušil práci, aby vyhověl přání lady Eleanor, čekal by ho tvrdý trest. Říkalo se, že sem ten muž přišel, aby vymačkal z majetku sira Richarda více peněz na jeho výstřednosti, a Thaddeus mu nechtěl ulehčit práci tím, že by platil pokutu. Vůči lady Eleanor i správci cítil podobné pohrdání, ale raději snese bičování z rukou čtrnáctileté dívky, než aby jeho rodina přišla o libru obilí. Dalšího trestu ho ušetřila lady Anne. Ta chytila dceru za zápěstí, stáhla je dolů, sebrala jí prut z ruky a zároveň blahopřála nevolníkovi za dobrou práci. „Musíš mou dceru omluvit, Thaddeusi. Nepozná rozdíl mezi dobře a špatně odvedenou prací. Zasloužíš si za své dílo velké díky.“ Otočil se a uklonil se jí. „Děkuji, paní. Doufám, že máte dobrý den.“
18
Posledni hodiny.indd 18
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
„Ano, mám.“ Položila ruku na Eleanořinu paži. „Pojď, dítě. Uvnitř nás čeká práce.“ Thaddeus sledoval, jak odcházejí, a přemýšlel nad tím, jak je možné, že se dcera od matky tolik liší. Dívka byla po otci téměř úplně ve všem včetně krutosti, a lady Anne na ní připomínala snad jen drobná postava. Žena měla tmavé vlasy, dívka světlé po otci. Thaddeus byl kvůli vlastní situaci velmi citlivý na rodinnou podobu. Hledal rozdíly mezi generacemi stejně, jako hrbáč hledá poškozenou páteř ve všech, kdo se kolem něho nacházejí. Člověk byl vždy daleko klidnější, když věděl, že není postižený sám. Thaddeus se jako dítě modlíval za to, aby se barva jeho vlasů změnila nebo kosti přestaly růst, takže se na něho jednoho dne Will podívá a uvidí něco, co mu bude povědomé. Ale čím starší byl a čím horší výprasky musel snášet, tím větší radost měl z vědomí, že s tímto člověkem není nijak příbuzný. Nebyla náhoda, že Willovo potomstvo bylo malé a hloupé, a on ne. Už si ani nepamatoval, kolikrát ho matka prosila, aby před Willem hrál hloupého. Byla to právě hbitost Thaddeusovy mysli, co přivádělo jejího manžela k šílenství, ne temná pleť nebo výška. Sklop oči a nic neříkej, naléhala Eva. Neprovokuj ho ostrostí svého jazyka nebo pohrdáním, které ti srší z očí. Nemá tvé schopnosti, a ví to. Když už ne kvůli sobě, udělej to kvůli mně. Když přišlo na jeho matku, měl Thaddeus smíšené pocity. Jen zřídka mu kvůli obavám z Willovy žárlivosti prokazovala lásku, ale to, jak ho potřebovala, jasně křičelo z jejích prosících očí a zoufalého tahání za jeho tuniku, kdykoli slyšela Willa přicházet. Thaddeus musel každý den přísahat, že ji neopustí, ale dráždilo ho, že nikdy nenašla dost odvahy na to, aby ho bránila proti Willovým tělesným i slovním napadením. Celý život slýchal, jak ostatní lidé o jeho matce tvrdí, že je běhna, a jen těžko o ní dokázal přemýšlet jako o někom jiném. Když mu bylo deset let, zeptal se jí, kdo je jeho skutečný otec, ale ona mu to odmítla prozradit. Will by to z něho vymlátil a jejich situaci by to jen zhoršilo. Kdyby se mohl užírat nad jménem, místo aby si namlouval, že byl Thaddeus plodem znásilnění cizincem, nedokázal už by vztek nikdy ovládnout. Její odpověď vedla Thaddeuse k přesvědčení, že Will musí jeho otce znát. Sledoval svou tvář v tepaném kovovém talíři, který ve Willově chatrči nahrazoval zrcadlo, a pak hledal své rysy ve tváři
19
Posledni hodiny.indd 19
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
každého muže v Develishi – bez ohledu na to, jak bohatý nebo chudý byl – a hledal oči, pleť nebo nos, které by dokázal poznat. Nic takového ale nenašel, a postupem času začal věřit tomu, že otcem byl cizí námořník. Ta představa se mu dokonce zamlouvala. Muže, který plul po moři, si dokázal vážit víc než takového, který byl leníkem feudálního pána. Nikdy nebylo zcela jisté, jaké postavení vlastně Thaddeus na panství sira Richarda má. Jako Evino nemanželské dítě neměl dědické právo na Willův majetek, který tvořilo několik pruhů orné půdy a chatrč; když se ale zeptal kněze, co se s ním stane, až Will zemře, stařec jen pokrčil rameny a řekl mu, aby tvrdě pracoval a rozvíjel své schopnosti. Dokud si bude sir Richard cenit jím odvedené práce, není třeba, aby si Thaddeus lámal hlavu s budoucností. Dokonce i otroci mohli mít dobrý život, když odváděli dobrou práci. Říkat o Thaddeusovi, že je otrok, byla nejoblíbenější Willova urážka. Tvrdil, že mu patří Thaddeusovo tělo i duše; že bez jeho blahovůle by chlapec dávno zemřel hlady v některém příkopu kolem Develishe. Zdálo se, že si neuvědomuje, že nevolnictví je samo o sobě jednou z forem otroctví a že přísaha poslušnosti – „Neožením se ani neopustím tuto zemi bez svolení svého pána, a ke stejnému slibu zavazuji i své děti a děti svých dětí…“ – ho i s legitimním potomstvem váže k Develishi způsobem, který pro Thaddeuse vůbec neplatil. Thaddeusovi to vysvětlila lady Anne. Bylo mu třináct, když si ho o svátku Nového roku vzala stranou od čištění výběhu slepic a řekla mu, že ho hledá šafář. „Postarej se o to, aby tě nenašel,“ řekla mu. „Právě dnes se skládá siru Richardovi přísaha poslušnosti. Nevztahují se na tebe Willovy přísahy, a varuji tě před tím, abys je skládal sám. Bez země nebo příbytku budeš totiž ohledně jídla a ubytování zcela závislý na dobré vůli mého manžela a takový osud ti nepřeji, Thaddeusi.“ Nechápal, proč o něho lady Anne projevuje takový zájem, ale byl jí dlužníkem víc než komukoli jinému a nikdy ho o nic na oplátku za své dobro nežádala. „Jestli ale proklouznu šafářovi letos, má paní, tak si mě najde příští rok.“ „Správce mého manžela je churavý a není pravděpodobné, že by dalších dvanáct měsíců přežil,“ řekla mu, „a tvůj osud závisí na něm. Sir Richard na celou věc do týdne zapomene a nový správce o tvém
20
Posledni hodiny.indd 20
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
případu nebude vědět. Každý rok, který od té doby uběhne, je další rok svobody pro tebe. Pamatuj na to.“ Thaddeus pomyslel na trest, který ho čeká za opuštění práce. A až s ním skoncuje šafář, čeká ho ještě Will. Stojí to, že neodříká slib poslušnosti, za všechnu bolest? „Je hlad milosrdnější ke svobodným mužům než k otrokům, má paní?“ Lady Anne se usmála. „Sám víš, že ne, Thaddeusi, ale otrok zemře vždycky dřív než jeho pán. Pokud si vážíš svého života, nezavazuj ho tak rychle přísahou a rozhodně o tom nikde nemluv. Kdyby byl můj manžel předem varován o tom, že mu můžeš své služby svobodně odříct, poradil by se s biskupem a využil by církevní právo, aby si tě zavázal.“ Výprasky byly úplně stejně bolestivé jako ty, které musel Thaddeus snášet dřív, ale přesně podle předpovědi lady Anne starý správce zemřel a pochybnosti o tom, jestli je levoboček vázán přísahou muže, jenž si ho odmítl osvojit, byly zapomenuty. Thaddeusovi to na první pohled žádnou změnu nepřineslo, ale mohl si představovat svou budoucnost mimo Develish. Jeho sny sice omezovalo to, že nevěděl, co se za hranicí vesnice nachází, ale vzbudily v něm naději, kterou nikdy předtím necítil. Věnoval větší pozornost historkám cestujících obchodníků a řemeslníků, kteří Develishem projížděli, a poslouchal řeči, které vedli nevolníci ženoucí ovce na pastviny nebo na trh. Nejvíc ho zajímaly popisy moře, které se nacházelo na jihu. Snil o tom, že k němu jednoho dne dorazí a nasedne na loď, která ho odveze do cizího přístavu; tam bude někdo jiný než jen nemanželské dítě Evy Thurkellové nebo otrok Willa Thurkella. Když v zimě opadalo ze stromů listí a on při sbírání spadlých větví na vytápění panského sídla vystoupal po svahu na konci údolí, viděl až na obzor kopce. Zdálo se, jako by se stromy v dálce vypínaly k jiskřící fialové obloze, a říkal si, že se na jejich druhé straně nachází brána do jiného světa. Neměl ale tušení, jak daleko to je ani jak dlouho by tam pěšky putoval.
Eleanor vytrhla paži z matčina sevření, sotva vstoupily do domu. „Už se mnou takovým způsobem před otrokem nikdy nemluv,“ zuřila. „Thaddeus byl drzý. Zasloužil si bičování.“
21
Posledni hodiny.indd 21
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
Lady Anne vykročila směrem od ní. „Chovala ses nepřístojně, dcero. Buď ráda, že tě ušetřím další pohany.“ Dívka se vydala za ní. „Jsi to ty, kdo má choutky na nevolníky – ne já nebo otec. Myslíš, že nevidím, jakým způsobem se k tobě Thaddeus chová? Siru Richardovi se klaní jen proto, aby se vyhnul výprasku, ale tobě se klaní upřímně. Proč to tak asi je?“ Lady Anne vnímavost její dcery překvapila. „Když byl ještě dítě, jednou nebo dvakrát jsem mu dala mast na rány. Předpokládám, že na to nezapomněl.“ „Cítí k tobě lítost. Proto to dělá. Vidím mu to na očích.“ Lady Anne se zastavila před dveřmi do kuchyně. Místnost byla nezvykle tichá, jako by každý sluha uvnitř jejich rozhovoru naslouchal. „Pak vidíš špatně, Eleanor. Jen Bůh ví, co se děje v lidské hlavě.“ Dívka se usmála. „Pokud k tobě cítí Thaddeus lítost, tak se staví na tvou úroveň. A to snad není drzost? Řekl by mi otec, že se chovám nepřístojně, kdybych mu pověděla, že si nemanželský syn Evy Thurkellové osobuje práva svobodného muže?“ Lady Anne ji chvíli mlčky pozorovala. „Radila bych ti, aby sis dělala daleko víc starostí s rozladěním sira Richarda týkajícím se toho, jaký zájem projevuješ o Thaddeuse Thurkella ty. Z tvých očí se toho dá vyčíst stejně hodně jako z očí jiných lidí.“
22
Posledni hodiny.indd 22
22/01/19 10:00
(výňatek ze soukromého deníku lady anne) Třetí den července, 1348
S
ir Richard se vypravil do Bradmayne s doprovodem 10 ozbrojenců a šafáře, pana Foucaulta. Vzali s sebou všechno zlato, které jsem tak pečlivě ochraňovala na Eleanořino věno. Sama nevím, zda to stálo za to, když mě sama jedním dechem proklíná za to, že jsem nenašetřila dost na zabezpečení lepšího manžela, a druhým mě obviňuje za to, že jsem bránila siru Richardovi v tom, aby je prohrál v hazardních hrách. Bez věna by se nemohla provdat vůbec, a ujišťuje mě každý den, že by to byl lepší osud než sňatek s lordem Peterem. V hloubi srdce doufám, že jsou zprávy o churavosti toho chlapce pravdivé, protože v Bradmayne žádné štěstí pro Eleanor nevidím. Její otec jí napovídal tolik lží, že vůbec není připravena na to, co ji tam čeká. Baví ho, když před ní lorda Petera znevažuje, protože sám žárlí na její náklonnost, ale přesto bez váhání vykresluje Bradmayne jako krásné, bohaté a úžasné místo. Podobný popis je ale naprosto odlišný od zpráv, které mi dodal Gyles Startout. Kdybych si myslela, že mi Eleanor bude věřit, pokusila bych se jí poradit, ale sir Richard ji dokázal přesvědčit o tom, že jsem za tento sňatek zodpovědná já. Všechno, co řeknu, dopadá do hluchých uší – obzvlášť mé pokusy popsat lorda Petera v laskavějším světle. Pokud se jí vůbec podaří dát mu syna, obávám se, že dítě bude počato a narozeno v nenávisti. Pohovořila jsem si s Gylesem v soukromí, než sir Richard odejel. Je daleko oddanější, než bychom si já a Develish zasloužili, a snáší urážky sira Richarda a jeho mužů, aby nám přinášel zprávy z vnějšího světa. Požádala jsem ho, aby se vyptal služebnictva, jak by se mohla Eleanor nejlépe spřátelit s paní z Bradmayne – stačila by alespoň zpráva o tom, že paní má ráda stuhy. Bojím se, že bez důvěrné přítelkyně bude Eleanor trpět obrovským osaměním.
23
Posledni hodiny.indd 23
22/01/19 10:00
ČTRNÁCTÝ DEN ČERVENCE 1348
Posledni hodiny.indd 25
22/01/19 10:00
Dva Bradmayne, Dorseteshire Gyles Startout rychle ztratil zájem o to, zda si lze získat přízeň budoucí tchyně paní Eleanor barevnými stuhami. Daleko větší starost mu dělalo, jak přesně si vykládá to, co před sebou vidí. Během předchozích návštěv Bradmayne pozoroval silné nepřátelství mezi místním pánem a jeho poddanými – často byla nařízena bičování, daně byly vysoké a mezi lidmi panovala nedůvěra – a zdálo se, že se trhlina od minulé návštěvy ještě zvětšila. Od chvíle, kdy před devíti dny sir Richard přijel, pozoroval Gyles nevolníky, jak se shlukují u svých dveří ve vesnici, prudce spolu debatují a dívají se na silně zamřížovanou bránu, která stála zavřená ve zdi panství. Připadali mu neklidní a rozzlobení, i když na vzdálenost tří set kroků nedokázal rozeznat výrazy v jejich obličejích a neslyšel ani slovo z toho, co si říkali. Žádný se neodvážil vykročit k bráně. Branou mohli procházet jen šafář, správce a kněz. Kněz chodil pěšky, rozdával požehnání, a obratem se mu dostávalo zdvořilých odpovědí; správce i šafář vyjížděli do vesnice na koních – jeden vykřikoval rozkazy a druhý se o jejich splnění staral bičem. Gyles několikrát viděl ženu, která ukazovala na kostel stojící za zdí panství, jako by se kněze ptala, proč ho nemohou navštívit, ale muž pokaždé zavrtěl hlavou. Zdálo se, že nevolníci nemají za zdí co pohledávat a vstup je jim zapovězen. Gyles to vše sledoval během dlouhých, nudných hodin, které musel společně s dalšími ozbrojenci strávit v otevřené stodole na nádvoří. Každý z hostů lorda z Bradmayne si přiváděl vlastní doprovod, a volného místa tu moc nebylo. Stodolu obývalo nějakých
27
Posledni hodiny.indd 27
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
padesát mužů a všichni kromě Gylese byli Francouzi. Jejich jazykem sice mluvil a rozuměl mu, ale neměl toho s nimi mnoho společného. Byli to nájemní žoldnéři, kteří měkkým a nesrozumitelným přízvukem mluvili o domově a neměli zájem o Dorseteshire s jeho lidmi. Úporné letní vedro – které ještě zhoršoval příkaz sira Richarda, kvůli němuž museli být jeho muži oblečení v těžkém vlněném oblečení – ze všech vysávalo energii. I ten nejmenší pohyb způsoboval, že mužům stékaly po zádech stružky potu. Uzavřené panství navíc mělo jen dvě studny, a s davem mnoha pozvaných pánů, kteří si přivedli své muže, se voda stávala vzácným zbožím. Gyles si to uvědomoval, protože slyšel a rozuměl tomu, co si říká služebnictvo, ale Francouzi, kteří pili pivo a kyselé víno, o tom neměli tušení. Seděli ve stínu stodoly, vrhali kostky a posmívali se Gylesovi za to, že se rozhodl stát stranou v závětří panství. Říkali mu „Grandpère“, protože mu bylo čtyřicet pět let a měl prošedivělé vlasy, a ušklíbali se nad tím, že se chová jako voják, i když nemusí. Pokládali ho za přihlouplého, protože se narodil do nevolnictví, a Gyles jim jejich názory nevymlouval. Žerty ozbrojenců musel snášet od prvního dne, kdy nastoupil do družiny sira Richarda. Dostal se do ní jen díky tomu, že lady Anne manžela přesvědčila, aby povýšil nevolníka z Develishe na bojovníka, a úctu si nevysloužil ani kvůli svému nízkému původu, ani proto, že se za něho přimluvila žena. Dívali se na něho spatra i vojáci, kteří se do družiny dostali poměrně nedávno, a dostával pouze podřadné úkoly. Nestěžoval si. Jeho oddanost k lady Anne daleko převažovala pocit marnosti z toho, že slouží spolubojovníkům jako štolba nebo že musí uklízet po svém normanském pánovi. Na každé cestě, kterou sir Richard podnikl, jednal jako oči a uši své paní a informace, které takto získal, prospívaly Develishi. Lady Anne chtěla vědět, jak jsou spravována jiná panství – ať už dobře, nebo špatně – a tajně si Gylesovy podrobné zprávy zapisovala na pergamen. Potají pak to, co zjistila, používala ve styku se správci sira Richarda; otevřeně projevovala zájem jen v bezvýznamných popisech hostin a kohoutích zápasů, což bylo jediné, o čem její manžel dokázal po návratu domů vyprávět. Popravdě řečeno Gyles pochyboval o tom, že by sir Richard vůbec o něčem jiném dokázal mluvit. Nebyl příliš inteligentní, vyhledával pouze potěšení těla a měl o správu vlastního majetku tak
28
Posledni hodiny.indd 28
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
malý zájem, že pravděpodobně nedokázal vnímat situaci v jiných panstvích. Dokázal se podepsat pod dopisy či nařízení, které mu správce předkládal, ale protože neuměl číst, neměl nejmenší ponětí o tom, co vlastně podepisuje. Většinu informací Gyles získával prostřednictvím rozhovorů s nevolníky. Byl rodák z Develishe a dorseteshirští lidé jej lehce poznávali jako jednoho ze svých. Znali jeho rodinu, a přestože sloužil v družině normanského pána, získával si lehce jejich důvěru. Gyles ale nenašel jedinou osobu na Bradmayne – včetně těch, se kterými se spřátelil během poslední návštěvy – která by s ním chtěla hovořit. Domácí sluhové jen nervózně vrtěli hlavou, když se u nich zastavil, aby zapředl řeč, a zavřená brána mu stála v cestě k nevolníkům ve vesnici. Třetího dne po příjezdu vykročil ke strážným, kteří ji hlídali. Řekl jim, že ve vesnici žije jeho sestřenice, která se provdala za muže z Bradmayne, a požádal o dovolení, aby ji mohl navštívit. Muži ho odmítli a odvolali se na příkaz pána z Bradmayne, podle něhož museli hosté i jejich doprovod za všech okolností zůstat za branami panství. Když se Gyles zeptal, proč tomu tak je, sdělili mu, že mezi nevolníky vzbudila rozruch nečekaná daň. To byla poměrně přesvědčivá odpověď. Slavnost, kterou místní pán uspořádal na oslavu uzavření spojenecké dohody mezi Bradmayne a Develishem, byla okázalá a rozhazovačná a měla jediný účel: zabezpečit věno, které s sebou sir Richard dovezl. Pokud Bradmayne krmilo hosty na úkor vlastních lidí, pocit bezpráví by mohl být velký. Gyles pečlivě skrýval nesouhlas s rozhazovačností, kterou na podobných cestách pozoroval. Kdykoli musel přihlížet tomu, jak sir Richard hází napůl okousané jelení stehno smečce loveckých psů nebo se opilý válí na podlaze, zatímco nevolníci trpí hlady, uráželo ho to – kdyby však na sobě své pocity nechal znát, přišel by o své postavení. Velice dobře věděl, že by ho francouzští družiníci zradili, kdyby měli nejmenší ponětí o tom, jak pohrdá mužem, jemuž slouží. A vlastně i celou vládnoucí třídou. Pánové žili z práce sedláků a tresty je poháněli k větší píli. Žádný najatý francouzský žoldnéř to nevěděl lépe než Gyles, který odpracoval mnoho let na polnostech kolem Develishe. Práce nevolníka byla tvrdá a nikdy nekončila, a když úroda nevzešla nebo nastal
29
Posledni hodiny.indd 29
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
nečekaný nárůst daní, nebylo hladovění nikdy daleko. Gyles si pamatoval hněv, který cítil, když byly skrovné zásoby obilí a luštěnin jeho rodiny zabaveny správci sira Richarda, aby jimi panstvo při podobných hostinách mrhalo. Přesto ale pochyboval o tom, že by nečekaný výběr daně u vesničanů vyvolal takovou vlnu nevole. Rozloučil se se strážnými a vydal se podél zdi ohraničující panství; cestou si všiml, že nevolnická políčka stále čekají na sklizeň. Bylo jednodušší vybírat nadměrné daně v létě, kdy byl jídla dostatek a na panských polnostech na jihu dozrávala bohatá úroda obilí a fazolí. Gylese napadlo, proč by pán zatěžoval své poddané daněmi, když má sám dostatek potravin. Šestého dne si všiml, že neklid ve vesnici ustoupil strachu. Když se ženy dívaly k panskému sídlu, hledaly pohledem kněze. Sotva prošel branou a vykročil k nim, padaly na kolena a vzpínaly prosebně ruce. Podle jejich chování se zdálo, jako by prosily o rozhřešení, a znamení kříže, které nad jejich hlavami kněz vykonával, jim je udělovala. Duchovní s sebou nesl kožený vak, v němž se podle Gylesova odhadu nacházely lahvičky se svěcenou vodou, pomazáním a léky. Kdykoli vstoupil do některé z chatrčí, což dělal často, zdržel se tam dlouhou dobu, a bylo zcela jasné, že přináší útěchu nemocným. Gyles předpokládal, že léky a modlitby zabírají, protože ven nebyla vynášena žádná těla, a říkal si, čeho se asi sedláci mohou bát. Ať už se do Bradmayne dostala jakákoli choroba, dala se léčit. Začal o této myšlence pochybovat dnešního rána – devátého dne po příjezdu – když jeho ostrý zrak odhalil na obecním pozemku na východě čerstvě navršenou hromadu hlíny. Vypadala jako hrob, ale byla příliš velká na to, aby v ní bylo uloženo jedno tělo. Neuvědomoval si, že by ji tam viděl včera, a napadlo ho, kdy ji asi mohli vykopat. V noci? A pokud ano, proč všechno to tajemství? A jakým právem vlastně lord z Bradmayne upíral poddaným křesťanský pohřeb do svěcené půdy? Když se sem sir Richard vypravil, myslel na nemoc. Dal na vědomí, že kolují řeči o tom, že budoucí manžel lady Eleanor chřadne, a nařídil svým mužům, aby poslouchali a dívali se po čemkoli, co by tyto řeči mohlo potvrdit. Byl přesvědčen o tom, že mu bude lord Peter ukazován s tvářemi nalíčenými tak, aby o jeho zdraví nepanovaly nejmenší pochybnosti. Spojenectví mezi Bradmayne a Develishem
30
Posledni hodiny.indd 30
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
mělo samozřejmě výhody – ale ne v případě, že by znamenalo věno vyhozené na krátký sňatek, který na svět nepřivede potomky. Dopadlo to tak, jak se dalo předpokládat – schopnost sira Richarda pozorovat na Peterovi z Bradmayne stopy jakékoli choroby zmizely během několika hodin po příjezdu. Po požití jisté dávky vína by dokázal za vhodného nápadníka pro dceru pokládat i jednonohého nevolníka, ale Gyles na mladíkovi nic nepatřičného nepozoroval. Vypadal stejně zdravě jako během předchozích návštěv. Nedostávalo se mu vysokého vzrůstu a na tváři měl stopy po neštovicích prodělaných v dětství, což sir Richard nikdy nezapomněl před dcerou zdůraznit, na obličeji však žádné líčidlo neměl a pil a jedl stejně náruživě jako hosté jeho otce. Na Develishi nebylo žádným tajemstvím, že lady Eleanor o tento sňatek nestojí, a Gyles cítil vůči lordu Peterovi lítost. Možná bude brzy litovat toho, jakou nevěstu mu otec vybral, až zažije záchvat Eleanořiny svéhlavosti. A na Bradmayne nebylo nic, co by ji v případě zklamání z manžela zabavilo. Během svých cyničtějších nálad si Gyles pomyslel, že by se dívce mohlo líbit bičování, které tu nevolníci dostávali i za nejmenší prohřešek, ale nepochyboval o tom, že by ji místní špinavé prostředí šokovalo. Muži močili, kdekoli se jim zachtělo, ženy vylévaly splašky přímo před dveře a ve výkalech se hemžil hmyz a váleli psi. Za branou panství nepanovaly o mnoho lepší podmínky, protože se přímo za budovou vinula otevřená stoka páchnoucí tak, že si toho všiml i sir Richard. Během zřídkavých chvil, kdy byl střízlivý dostatečně na to, aby se vypotácel z domu, si tiskl k nosu hřebíčkem provoněný pomeranč. Gylesovi připadaly daleko horší známky zamoření krysami. Našel jejich výkaly v kuchyni a v sýpce, ale nikdo proti jejich přítomnosti nic nedělal. Zdálo se, jako by bylo lordu z Bradmayne úplně jedno, že lidská špína je jejich drápy a kožichem přenášena až na jídlo. Koutkem oka Gyles zahlédl, že k bráně stejně jako každé ráno dorazil kněz, a obrátil se od zkoumání navršené zeminy, aby mohl sledovat, co se bude dít. Výměna názorů u brány se lišila od té, kterou sledoval v předchozích dnech. Kněz, který skrýval tvář za kutnou, se hrbil, jako by byl unavený, a dvojice strážných před ním znepokojeně ucouvla. Chvějícíma se rukama je přežehnal znamením kříže, sám si zvedl závoru a nejistými kroky vyrazil do vesnice.
31
Posledni hodiny.indd 31
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
V dohledu nebyl správce ani šafář, kteří obvykle opouštěli ohrazený prostor panského sídla s ním se sedly a uzdami přehozenými přes paže. Jejich koně se svázanýma předníma nohama postávali na pastvině za zdí společně se zvířaty hostů lorda z Bradmayne. Gylese napadlo, jestli oba muži ještě vyspávají po dlouhé noci, kdy dohlíželi na vykopávání a naplňování hromadného hrobu. Nebo – což by bylo horší – leží se stejnou nemocí jako kněz? Pozoroval okolí a čekal do poledne, kdy se rozhodl vyhledat Pierra de Bouleta, velitele doprovodu sira Richarda. Kdyby nepokládal rozhovor s Francouzem za důležitý, nechal by si Gyles svá podezření pro sebe, protože mu bylo jasné, jakou reakci může očekávat na to, že vyjádří svůj názor. De Boulet, kterému ještě nebylo třicet let, a už dva roky byl kapitánem, neskrýval podráždění nad tím, že anglický nevolník patří mezi bojovníky sira Richarda. „Co chceš?“ zeptal se francouzsky, když stál Gyles několik minut opodál a sledoval, jak v prachu na podlaze stodoly hraje kostky se třemi dalšími kapitány. „Trochu tvého času, pane,“ odpověděl Gyles stejným jazykem. „Mám práci.“ „Je to důležité, pane.“ „Mluv.“ „V soukromí, když dovolíte, pane. Věc se týká sira Richarda.“ De Boulet, který už několik her prohrával, se na něho zamračil. „Zacházíš příliš daleko. Do záležitostí tvého pána ti nic není.“ Gyles se uklonil. „Byl bys raději, kdybych si pohovořil s panem Foucaultem, pane? Je to on, kdo jako šafář Develishe odpovídá za zlato sira Richarda.“ Francouz se s kyselým výrazem na tváři omluvil ze hry a vstal. Foucault byl další, kdo zpochybňoval de Bouletovo právo na výběr těch, kteří doprovázeli sira Richarda. Šafářovo místo bylo doma, kde měl pomáhat správci v prosazování pánovy autority; místo toho byl zde a měl na starosti pokladnici – přinejmenším do chvíle, kdy se ji sir Richard rozhodne předat lordu z Bradmayne. A k čemu to bylo? K tomu, aby mohla osobní stráž sira Richarda, která byla této povinnosti zbavena, nastoupit do řady, kdykoli se mu zalíbilo vyjít ven. Gyles rozuměl de Bouletovu hněvu daleko lépe, než Francouz tušil. Stát v čele osobní stráže sira Richarda znamenalo snášet urážky. Nikdo nemohl přehlédnout pobavené úšklebky, jejichž
32
Posledni hodiny.indd 32
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
vlna proběhla mezi vojáky v otevřené stodole, kdykoli byl společně s ostatními muži nucen nastoupit do řady a sledovat, jak se jejich opilý pán vypotácel na nádvoří, aby se vymočil do stoky. Žádný z de Bouletových předchůdců na svém místě dlouho nevydržel a všichni si raději dřív nebo později našli obživu jinde, než aby pořád snášeli ponižující rozkazy sira Richarda. „Nemáš před ostatními co mluvit o zlatu mého pána,“ obořil se na Gylese de Boulet, když za ním vyšel ven. „Jestli to uděláš ještě jednou, tak tě nechám zbičovat. Co víš?“ „Vím, že sir Richard chce, aby bylo věno pod ochranou, dokud se neujistí, že je lord Peter zdráv, pane.“ De Boulet přimhouřil oči. „Myslíš si snad, že zdráv není?“ „Ne, ale mám za to, že vesnicí obchází smrtelná choroba, pane. Kněz už několik dní ošetřuje nemocné, a během včerejší noci byl vykopán na jednom z polí velký hrob.“ Francouzovo zamračení ještě více potemnělo. „Vytrhl jsi mě ze hry proto, abys mi řekl, že sedláci umírají? To přece není nic nového. Loni takhle umírali na horečku a průjmy v Pedle Hintonu.“ „Ale žádnému nebyl upřen křesťanský pohřeb, pane. Když se podíváš na východ na obecní pole, tak uvidíš hromadu hlíny, pod kterou se vejde hodně těl. Ten hrob byl vykopán potají, zatímco jsme spali. Lord z Bradmayne chce zavřít kostel před mrtvými stejně jako před živými.“ De Boulet se podíval směrem, který mu Gyles ukázal. „Proč by to dělal?“ „To nevím, pane. Buď se bojí, že se nemoc rozšíří za brány panství, nebo nechce, aby hosté věděli, že nevolníci umírají. Možná obojí. Jeho zájmům by neprospělo, kdyby sir Richard onemocněl dřív, než mu věno předá… nebo kdyby pochyboval o tom, zda mu ho má vůbec zaplatit.“ „Sir Richard si dělá starosti o zdraví lorda Petera, ne hrstky sedláků.“ Gyles se mírně uklonil, jako by s ním zdvořile souhlasil. „Pravda, pane – ale ten hrob je nějakých třicet kroků dlouhý a dva široký. Dost velký na to, aby se do něj bok po boku vešlo čtyřicet těl. Možná víc, pokud jsou mezi nimi děti. To je víc než hrstka.“ „Z takové dálky nemůžeš odhadnout velikost. Kdo ti tyhle nesmysly navykládal? S kým jsi mluvil?“
33
Posledni hodiny.indd 33
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
„S nikým, pane. Nevolníkům je za zeď panství vstup zapovězen a domácí služebnictvo se mnou nemluví. Délku navršené hlíny jsem odhadl podle dubů, které rostou napravo od ní. Kdyby se porazily, táhly by se na vzdálenost šedesáti kroků, a hrob je nejméně poloviční… jestli ne víc.“ Francouz se znovu podíval k obecním polnostem a došlo mu, že má Gyles pravdu. „Na tom nezáleží. Nemoc ve vesnici nás nijak neohrožuje. Odjedeme odsud za tři dny.“ Gyles znovu sklonil hlavu – tentokrát spíš proto, aby skryl podráždění nad de Bouletovou samolibostí, než aby naznačil uctivý souhlas. „Kněz nevypadá moc zdravě, pane, a šafář se správcem dnes ráno neopustili panství. Pokud jsou nakaženi všichni tři, tak už nemoc pronikla za zeď. Netuším, jaká choroba je trýzní, ale zdá se, že se šíří rychle. Počet lidí, kteří dnes pracovali na polích, se oproti minulému týdnu o hodně snížil. Lord z Bradmayne má čtyři stovky poddaných, ale dnes ráno jsem napočítal sotva deset tuctů. Ženy, děti a staří zůstávají ve vesnici, ale zdá se, že je jich méně.“ „Na nevolníka ti to s čísly jde.“ Gyles zvedl hlavu. „Pokud si je spočítáš sám, pane, uvidíš, že mám pravdu.“ „A i kdybys ji měl? Tohle je starost lorda z Bradmayne, ne sira Richarda.“ „Sir Richard by si dělal starosti, kdyby věděl, co se děje. Panství bez dělníků ztrácí rychle hodnotu. Mrtví nedokáží sklidit úrodu ani zasít na příští rok, a pokud budou umírat dál a dál, nedokáže lord z Bradmayne vybrat žádné daně. Bylo by riskantní s ním za takových okolností uzavřít jakékoli spojenectví.“ Na de Bouleta to příliš velký dojem neudělalo. „Předjímáš něco, co se vůbec nemusí stát.“ „Mám obavy o Develish stejně jako o Bradmayne, pane. Našim lidem nijak neposloužíme, pokud si s sebou odvezeme nemoc domů. Měli bychom vyrazit hned, dokud jsou sir Richard a jeho jedenáct mužů zdraví.“ „Naše panství není v žádném ohrožení. Jsme díky Boží milosti a čerstvému vzduchu chráněni. Vděčíme za to siru Richardovi a jeho zbožnosti.“ De Boulet obelhával sám sebe stejně jako sir Richard, pokud si mysleli, že se Boží milost dá zajistit tak jednoduše, ale Gyles jejich
34
Posledni hodiny.indd 34
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
důvěřivost nehodlal napadat. „Pravda, pane, a lord z Bradmayne se velikosti našeho pána nemůže nijak vyrovnat. Jinak by se totiž nesnažil skrýt to, co se tu děje. Neměl by sir Richard o celé situaci vědět, než se rozhodne předat mu zlato? Zbožní muži by se neměli dobrovolně vázat k těm, které se Bůh rozhodl potrestat.“ De Boulet se odvrátil a Gylesovi bylo jasné, že se chce co nejdéle vyhýbat tomu, aby siru Richardovi o celé věci řekl. „Poptám se po šafářovi a správci, i když pochybuji, že na tom, co říkáš, je zrnko pravdy,“ řekl pak. „Jen neurození nevolníci se rádi straší vymyšlenými báchorkami.“ Gyles sledoval, jak kráčí ke vchodu do budovy panství, a pak se znovu posadil do závětří domu. Upřímně doufal, že má de Boulet pravdu. Raději ale snese posměšky kvůli divokým představám, než aby přinesl do Develishe chorobu, která zabije více než čtyřicet lidí během jediného týdne. Lady Anne by o takové nemoci mohla něco vědět, ale Gyles její vědomosti neměl. Trocha času stačila k úplnému oslabení a smrti i v případě hladovění, neštovic nebo krvácivého průjmu.
Když se slunce sklonilo k západu a stíny se prodloužily, vykročila po cestě z vesnice k panskému sídlu žena. Spínala ruce a plakala. Sotva došla nějakých padesát kroků od brány, přikázali jí strážní, aby se zastavila. „Otec Jean potřebuje pomoc,“ zavolala a v zoufalství padla na kolena. „Nežity na jeho krku praskly a nemůže na nohy. Můj pán musí poslat muže, aby ho odnesli do kostela.“ Jeden z lučištníků zvedl zbraň. „Přestaň blábolit a vrať se zpátky,“ zavolal francouzsky. „Říkám ti to jasně.“ „Ale otec Jean potřebuje domů do postele. Musíš našeho pána požádat, aby se nad ním smiloval.“ Gyles vykročil od zdi a zavolal na lučištníka: „Prosí o pomoc,“ řekl, ukázal na ženu a vykročil k bráně. „Říká, že se váš otec Jean zhroutil, a prosí, aby lord z Bradmayne poslal muže, kteří ho odnesou do kostela.“ „Co ještě říkala?“ „Že otec má na krku vředy, které praskly. Chce, abys svého pána poprosil o milost.“
35
Posledni hodiny.indd 35
22/01/19 10:00
M I N E T T E WA LT E R S
Lučištník se tvářil, jako by se mu zvedl žaludek. „Nemá to cenu,“ zamumlal. „Kněz bude mrtvý do soumraku. Bylo mu to jasné už dnes ráno. Schovával sice vředy na krku pod kápí, ale já v jeho tváři viděl znamení smrti. Pokud se s tou ženou dokážeš domluvit, tak jí řekni, ať se o něho postará, jak nejlépe umí.“ Gyles se na okamžik zamyslel, pak zavolal na ženu širokým dorsetským nářečím a úmyslně používal výrazy, kterým francouzští vojáci nemohli rozumět. Odpovědi, které mu během krátkého rozhovoru na dálku dala, ho polekaly. Tři tucty mrtvých a zhruba stejný počet s horečkami a hnisavými vředy na krku a tříslech. Zeptal se jí, jestli ví, co je to za chorobu, ale odpověděla mu, že nemá tušení. Nikdo tu nic podobného dříve neviděl. Po smrti lidem krev zčernala a všichni, kdo to viděli, se třásli hrůzou. Hnisavé vředy na knězově krku ostatně na přímou otázku potvrdil i lučištník u brány. Kněz v posledních dnech vycházel pouze zahalený do kápě, aby je zakryl. Gyles se pak ženy zeptal, jak a kdy nemoc přišla, a ona mu řekla, že podle cestujících obchodníků a řemeslníků se poprvé objevila na konci června na svátek svatého Jana Křtitele v přístavu Melcombe. Před dvanácti dny na neštovice zemřelo v Bradmayne dítě, ale pán, který byl přesvědčený o tom, že přišel mor, ze strachu o sebe samotného zavřel bránu a přikázal nevolníkům, aby se drželi od panství dál. Kněz se je snažil uklidnit a tvrdil, že se choroby v Melcombe nemusí bát, ale mýlil se. Během několika dní od zahájení slavností si mnoho lidí stěžovalo na rozpálenou hlavu a bolavá místa na krku, ve stehnech a v podpaží. Hnisavé vředy jim narostly do velikosti husích vajec, a déle než tři dny nikdo nepřežil. Mrtví leželi mezi živými, dokud šafář pána nepřesvědčil, aby nechal poddané vykopat hrob. Dokud byl otec Jean zdravý a staral se o jejich zpovědi, ještě si dokázali naději udržet, ale teď už jim nezbývalo vůbec nic. Bůh na ně seslal morovou ránu, aby je potrestal za jejich hříchy. Strážní začínali být čím dál nervóznější a varovali Gylese, dlouhým hovorem ohrožuje ženinu bezpečnost. Příkazy pána z Bradmayne zněly jasně: žádný poddaný se nesmí přiblížit k panství. Gyles na ženu jejich slova zavolal a přidal ještě poslední otázku – jakých hříchů se vesničané dopustili, že si takový trest zasloužili? Žena úzkostným hlasem odpověděla, že nemá nejmenší tušení. Vedli všichni životy podle učení církve svaté a dodržovali přísahy
36
Posledni hodiny.indd 36
22/01/19 10:00
POSLEDNÍ HODINY
svému pánovi bez ohledu na to, jak špatně se k nim někdy choval. Pohrdal jimi proto, že byli Angličané, a obviňoval je, že toto prokletí přinesli do jeho panství právě oni. A jeho nenávist ještě vzrostla, když mu bylo řečeno, že onemocněl i kněz. Vzteklé výkřiky strážných její slova přehlušovaly a nebylo jí skoro rozumět, takže se nakonec se zoufalým výrazem ve tváři zvedla a odpotácela se po cestě zpátky do vesnice. Lučištník položil zbraň křížem přes Gylesovu hruď, aby ho na odchodu zastavil. „O tom, co ses tu dozvěděl, nesmíš nikde mluvit.“ Gyles pokrčil rameny. „Pravda vyjde najevo, ať už mluvit budu, nebo ne. Blíží se nešpory a otec Jean ve svém kostele není. Hosté pána z Bradmayne se určitě budou ptát, kam odešel.“ Další události už znovu sledoval z obvyklého místa u zdi panství. Podle všeho hodlal pán z Bradmayne zaměstnat jakéhokoli kněze – dokonce i mladého akolytu otce Jeana – jen aby návštěvníci nezjistili, že se do Bradmayne vplížila smrt. Mladík, kterému mohlo být sotva šestnáct sedmnáct let, rozechvěle vystoupil před dveře kostela, aby uvítal paní s pánem na bohoslužbě. Ale ve tváři měl vepsaný ochromující strach. Možná už věděl, že se jeho konec také blíží.
37
Posledni hodiny.indd 37
22/01/19 10:00