0039760

Uwe Wilhelm DIE SIEBEN FARBEN DES BLUTES Copyright © 2017 by Blanvalet Verlag a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Photography © by Floran Froschmayer Jacket Design © by Lucky Team Studio Adaptation © by Mario Arturo Design Translation © 2019 by Tomáš Kurka ISBN 978-80-7617-159-6

Sedm barev krve.indd 2

25.3.2019 14:52:51

Poselství číslo 1 Před třemi dny jsem vysvobodil Taru Beriovou, vydavatelku časopisu MINNA, z jejího uboze směšného bytí. Naprosto si uvědomuji, že jsem svým činem prolomil určité tabu. Někteří lidé možná budou zděšeni, že nad tímto strašlivým skutkem nepociťuji ani lítost, ani soucit. Mám k tomu však důvod spočí­vající ve vyšším smyslu svého poslání, jež se honosí názvem Sedm barev krve. Toto poslání podrobně představím v dalších oznámeních. Do té doby mohu každému, který stejně jako já trpí při pohledu na zánik naší kultury, a přesto váhá se proti tomu postavit na odpor, dodat odvahy hlasitými slovy: Vzmuž se! Jakmile je v myšlenkách byť jen jednou překročena hranice daná zákoníkem, je snadné dopustit se sebekrvavěj­šího činu, pokud slouží k nastolení přirozeného řádu. Čím dále se člověk odváží, tím větší nadšení ho zachvátí. Já sám jsem se tímto způsobem stal novodobým Alexandrem Humboldtem. Objevil jsem to, co odpradávna dřímá v člověku a co je nazýváno perverzním teprve od dob, co ženy opustily své Bohem určené místo. Mám na mysli válku. Tuto válku vyvolám uzdra­vením sedmi nevěstek. Komentář, který 12. července 2016 nasdílel na faceboo­kovém profilu státní zástupkyně Heleny Faberové kdosi s přezdívkou „Dionýsos“

Sedm barev krve.indd 3

25.3.2019 14:52:51

Sedm barev krve.indd 4

25.3.2019 14:52:51

Poslední věta zanikla v bouřlivém potlesku dvou stovek studentek a studentů, shromážděných v posluchárně číslo dvě berlínské Technické univerzity. Usmívající se Ursula Reubenová zůstala stát za katedrou a užívala si projevy uznání. Až po chvíli zvedla ruce a její posluchači se pomalu ztišili. „Mám ještě jeden tip, především tedy pro studentky tady v sále. Existuje skleněná stěna, která ženám brání v tom, aby dosáhly stejné kariéry jako muži. Kdo tvrdí, že taková překážka neexistuje, ten lže. Skleněná stěna je realitou. Skládá se z mužské pospolitosti, z otázek typu, kdy hodlá mít uchazečka děti a zda si myslí, že obstojí v každodenním potýkání se s muži. To je ta skleněná stěna. Není vidět, ale překonat ji představuje nesmírně těžký úkol. Milé dámy, nenechte se obalamutit řečmi o tom, že nic takového…“ Opět se vzedmula vlna potlesku. Reubenová, kterou na univerzitu pozvali, aby se ujala úvodní přednášky pro budoucí ekonomy, se dívala na dvacet řad zaplněných rozzářenými obličeji. Nadšení studenti si ji natáčeli na mobily a křičeli. V první řadě ale mezi mladými lidmi seděl muž, který sem vůbec nezapadal. Připadal jí odněkud známý. Měla pocit, že ho už někde potkala. Možná na chodbě před svou kanceláří v budově hospodářského senátu. Zadívala se na něj pozorněji a muž se usmál. Nebyl to však přátelský úsměv, spíše sarkastický a posměšný úšklebek, při němž se oči nesmějí, ale zůstávají strnulé. Možná by se ho měla zeptat, co na přednášce pohledává. Ale třeba si ji přišel poslechnout jen tak, ze zájmu. Byla by chyba na něj upozorňovat nebo se ho příliš vyptávat. Věděla, že v sále jsou novináři čekající na jakoukoliv chybu, kterou by zpochybnila svou nestrannost a odbornou kvalifikaci. „Berlínská senátorka hospodářství Ursula Reubenová protežuje 5

Sedm barev krve.indd 5

25.3.2019 14:52:51

ženy a muže odsunuje na vedlejší kolej“. Něco podobného by se o sobě určitě zase musela dočíst. Ačkoliv to prokazatelně není pravda, alespoň většinou ne. Aplaus utichl, Ursula Reubenová odvrátila pohled od muže v první řadě a pokračovala: „Ale milé dámy, tu skleněnou zeď máme i ve svých hlavách. Znám to z vlastní zkušenosti. Není k ničemu, když budeme obviňovat pořád jen muže a snažit se výhradně a pouze je činit odpovědnými za nerovnost příležitostí. Jsme to my, vy a já, které musí vzít život do svých rukou, prolomit onu skleněnou stěnu a postarat se o svou budoucnost. Není to snadné a bude vás to stát mnoho sil, ale když se o to, milé dámy, nepokusíte, když nebudete mít dost vůle a sebevědomí na proražení této skleněné stěny, nikdy svůj život nezměníte. Důvěřujte si, jděte svou cestou, hlaste se na lepší místa a buďte o svých schopnostech přesvědčené víc než vaše okolí. Děkuji vám.“ Studentky se již nespokojily pouhým potleskem. Vyskočily z lavic a frenetickým jásotem děkovaly Ursule Reu­benové za její projev. Jako kdyby je spojoval pocit vzájemného porozumění a odvahy. Jako by nalezly vzor, k němuž mohou vzhlížet a nechat se jím vést. Reubenová byla jmenována berlínskou senátorkou hospodářství teprve před několika týdny. V této funkci odpovídající postu ministra hospodářství hlavního města se okamžitě pustila do boje s korupcí. Ve svém úsilí již zaznamenala první úspěchy. Svému předchůdci prokázala přijímání úplatků, posvítila si na suitu jeho spolupracovníků a proti úplatkářství nemilosrdně a vášnivě bojovala i na mnoha dalších frontách, čímž si ovšem vytvořila řadu nepřátel. Čtvrt hodiny po přednášce odcházela z univerzity. Když vyšla na ulici, sklánělo se rudé slunce již k západu. Ovanul ji chladný vítr. Rozhlédla se kolem. Několik studentů na ni zamávalo a pozdravilo zdviženým palcem. Po šestiproudé ulici 17. června se valil obvyklý provoz. Kolem univerzitní budovy pomalu projížděl taxík hledající dalšího případného pasažéra. 6

Sedm barev krve.indd 6

25.3.2019 14:52:51

Ursula Reubenová na něj mávla a nechala se odvézt domů. Chtěla si ještě na hodinku vyrazit zaběhat do zehlendorfských ulic. Doma se rychle převlékla, obula si tenisky a vydala se na svůj večerní okruh, rámovaný ulicemi Juttastraße, Waltraudstraße, Wilskistraße a Riemeisterstraße. Už se smrákalo a bledé světlo pouličních lamp působilo trochu strašidel­ným dojmem. Odbočila z Argentinské aleje do Fischer­hüt­tenstraße a všimla si auta. Běžela dál, auto jelo za ní, a to ji trochu znervózňovalo. Když se zastavila, zastavil i řidič. Když šla pomalu, jel i on pomalu. Když zrychlila, přidal plyn. Neustále si držel desetimetrový odstup. Konečně už toho měla dost. Zastavila se, dala si ruce v bok a vyčkávavě se postavila autu do cesty. „Co po mně chceš?“ zeptala se. Chvíli se nic nedělo. „Co po mně chceš?“ zakřičela nahlas. Otevřely se dveře a řidič vystoupil. Ursule najednou došlo, co po ní chce. A také jí došlo, že se neměla zastavovat a čekat na něj. Raději měla co nejrychleji utíkat pryč a volat o pomoc. A třeba zazvonit na nejbližší dveře. Teď už ale neměla čas ani vykřiknout.

7

Sedm barev krve.indd 7

25.3.2019 14:52:51

I

Sedm barev krve.indd 9

25.3.2019 14:52:51

1 / Mít službu na oddělení pro vyšetřování závažných trestných činů při berlínském státním zastupitelství znamená, že musíte být k dispozici od pondělí do pondělí, sedm dní a čtyřiadvacet hodin denně. Pokud se kdekoliv ve městě vyskytne mrtvola, zajedete na místo činu a začnete zjišťovat, proč ten člověk zabil sám sebe nebo byl někým zabit. Možná je to tím, že civilizace je pouze taková tenká slupka, pod níž čekají hrůza a děs na to, až se budou moci dostat ven. Pro Helenu Faberovou byla pohotovost povinností, které se snažila vyhýbat, jak jen to bylo možné. Vadily jí především noční výjezdy. Když se musela dívat na mrtvoly a krev, potřebovala poté několik hodin, než zase dokázala usnout. Tentokrát proběhly už dvě noci klidně. Zkušenost jí však říkala, že to tak nevydrží dlouho. Kolem deváté hodiny uložila Katharinu a Sofii do postele, zaplatila účty za pojištění auta a donáškovou službu, uložila vyžehlené prádlo do skříně a dala nádobí do myčky. O půlnoci se podívala na seznamku Tinder, jestli v okolí nenajde někoho, kdo by se jí líbil. O půl jedné vyndala ze šuplíku Angela a chvíli se tomuto malému, baterkami poháněnému příteli ze silikonu věnovala. Potom v poklidu usnula a spala až do chvíle, než zazvonil telefon a potvrdil její tušení, že klidné noci nevydrží věčně. „Ano?“ ozvala se a snažila se, aby její hlas zněl co nej­profesionálněji. „Jsi v pohodě?“ zeptal se mírně pobavený hlas. Robert Faber měl zvláštní dar vycítit problémy jiných lidí. U Heleny jeho instinkt fungoval stoprocentně. V tomto případě to asi bylo tím, že bývali manželé, i když teď už spolu nežili. Ale pořád zůstával otcem jejich dvou dcer. A kromě toho byl zástupcem vedoucího vyšetřovacího týmu Dionýsos. „Jsi sama?“ 11

Sedm barev krve.indd 11

25.3.2019 14:52:51

„Co potřebuješ?“ „Máme mrtvolu na vyhlídkové plošině Vítězného sloupu.“ „Něco zvláštního?“ Na okamžik zaváhal a pak řekl slovo, které Helenu definitivně probralo. „Dionýsos. Vypadá to na jeho práci.“ „Kdo je ta mrtvá?“ „Hospodářská senátorka Ursula Reubenová. Znáš ji?“ „Osobně ne. Jsem tam za dvacet minut.“ Helena ukončila hovor, vstala z postele a oblékla se. Jen ať to přece jen není zase Dionýsos, pomyslela si. Řecký bůh vína, extáze nebo nespoutaného, až šíleného veselí. Zá­leželo na interpretaci. Jeho pozemské převtělení zavraždilo minulý rok mimořádně bestiálním způsobem tři ženy. 7. července se Dionýsovou obětí stala Tara Beriová, šéfredaktorka časopisu MINNA. 15. srpna zabil Veldu Gosenovou, ředitelku ženské lidsko-právní organizace NEMESIS, a 3. září se stalo osudným Jasmině Süskindové, předsedkyni společnosti pro sexuální poradenství AUX FAMILIA. Všechny oběti měly právě menstruaci a všechny nechal vrah vykrvácet. Taře Beriové navíc zaživa usekl všechny prsty, Veldě Gosenové uřízl nos a Jasmině Süskindové vypíchl oči. Všechny tyto části těl nakrájel na malé kousky a ženy donutil, aby je snědly. Policejní psychologové se domnívali, že činy nejsou se­xuálně motivované. Pachateli jde o ponížení a naprosté zničení obětí. Dionýsos ve svém prvním poselství uvedl, že chce obnovit přirozený řád světa, a to prostřednictvím „uzdravení nevěstek“. Svůj příspěvek, a všechny pozdější také, nasdílel na Helenině facebookovém profilu. Záhadou zůstávalo, proč svým obětem nacpal do úst červený šátek. Nápadné bylo, že jednotlivé šátky měly různé odstíny červené barvy. U Tary Beriové to byla šarlatová, u Veldy Gosenové rumělková a u Jasminy Süskindové ohnivě rudá. Helena se o případech mnohokrát bavila s psychology, biology a chemiky. Ptala se jich pořád na to samé: Proč zrovna sedm barev krve? Dostalo se jí například informace, že většina savců není schopna rozeznávat červenou barvu. To bylo sice zajímavé, ale 12

Sedm barev krve.indd 12

25.3.2019 14:52:51

k ničemu. Červená či rudá je symbolem hříchu, vášně, erotiky, lásky, ohně, ale také nebezpečí, boje, agrese, zuřivosti. To jí ve svém mailu sdělil jistý profesor antropologie z berlínské Svobodné univerzity. Právě proto staří Římané přisuzovali červenou barvu bohu války Martovi. Profesor ve své odpovědi ještě zmínil souvislosti červené a rudé barvy se socialismem, Červeným křížem a Coca-Colou. Ale proč Dionýsos hovořil o sedmi barvách krve, to profesor vysvětlit nedokázal. Kolega Ziffer jí prozradil jinou cennou informaci: Červená barva prý pomáhá zahánět démony a podporuje léčení nemocí. Helena si promluvila i s farářem z blízkého kostela Svatého ducha. Vysvětlil jí souvislost červené barvy s Duchem svatým a dodal, že katoličtí kardinálové nosí slavnostní červené oděvy na znamení toho, že v případě potřeby jsou připraveni prolít pro Ježíše Krista krev. Nejpravděpodobnější se Heleně zdálo vysvětlení, které vyslechla od Barbary Heiligerové, kolegyně ze státního zastupitelství. Židé prý červenou pokládají za barvu oběti, která musí zemřít pro své hříchy. Ale se sedmi barvami krve si nevěděla rady ani Barbara. Helena napsala krátký vzkaz pro případ, že by se dcery probudily. Sice byly zvyklé, že matka má jednou za měsíc službu a může uprostřed noci na několik hodin odejít, ale Helena si chtěla být jistá, že si nebudou dělat starosti. Budu zpátky nejdéle v pět. Kdyby něco, tak mi zavolejte. Mám vás ráda. Mamka. A ještě nakreslila smějícího se mužíčka. Pak odešla a co nejtišeji za sebou zamkla dveře. Staré volvo výjimečně naskočilo bez protestů. Helena přidala plyn a zamířila na Kaiserdamm, širokou ulici, po níž se po německo-francouzské válce vracely domů vyhladovělé pluky. Osmnáct minut po Robertově telefonátu zaparkovala u náměstí Großer Stern, které se opravdu podobá velké hvězdě. Uprostřed stojí dominantní Vítězný sloup. Je šestadvacet metrů vysoký, podstavec má vykládaný leštěnou žulou a skládá se ze čtyř válcovitých částí, z nichž tři jsou zdobeny šedesáti pozlacenými hlavněmi děl, ukořistěných ve třech válkách: Roku 1864 během německo-dánské války, roku 1866 za války s Rakouskem a v letech 1870 až 1871 13

Sedm barev krve.indd 13

25.3.2019 14:52:51

při německo-francouzské válce. Zcela nahoře je usazena zlatá socha Vítězství. Byla vytvořena podle vzoru římské bohyně a dívala se přes momentální záplavu světel modrých majáčků směrem k západu. Otto Sander sem zasadil část děje svého filmu Nebe nad Berlínem, kterým se pokusil obyvatelům metropole dodat novou chuť do života. Helena kličkovala mezi půl tuctem policejních vozů, několika civilisty a dvěma sanitkami a pokoušela se pochopit souvislosti mezi místem činu a pachatelem. Proč zrovna Vítězný sloup? Co nám tím chce vzkázat? Už zdálky si všimla Roberta, stojícího u vchodu do věžovité stavby. Rozepnutý kabát, ruce vražené do kapes, ostrý pohled. Čím je starší, tím líp vypadá, pomyslela si Helena. Jako nějaký přístavní dělník z amerického bijáku z padesátých let. Neustále neoholený, neučesaný a s tím svým poněkud odtažitým pohledem, kterým dává najevo naprostý nezájem, ale ve skutečnosti je to jen vábnička, na kterou se určitý druh žen stoprocentně nachytá. Především těch fixovaných na otce, jako například Helena před třinácti lety. „Doufám, že jsi fit. Nahoru je to 285 schodů.“ „To ji odnesl až na vyhlídkovou plošinu?“ zeptala se Helena nevěřícně. „Nahoru šla ještě sama.“ Helena se rozhlédla kolem. Těžké vstupní dveře byly zajištěny dvěma zámky, jeden z nich byl bezpečnostní. „Jak se dostal dovnitř?“ „Musel mít vlastní klíč. Věděla jsi, že Vítězný sloup spravuje soukromá firma?“ prohodil Robert. „Jmenuje se Monument Tales.“ „Ne, už jsi s nima mluvil?“ „Nic nevědí. Pak vyslechneme pokladní a správce.“ „To jsou ti, co dneska v noci našli oběť?“ „Ne, co by tady dělali? Někdo si náhodou všiml, že dveře jsou otevřené, a zavolal nám.“ V malé místnosti v podstavci sloupu se po pravé straně nacházela zasklená pokladna. Vedle ní stál turniket a za ním skleněné, automaticky se otevírající dveře. Helena prošla dovnitř. 14

Sedm barev krve.indd 14

25.3.2019 14:52:51

„Ty se mnou nepůjdeš?“ zeptala se Roberta. „Byl jsem nahoře už dvakrát.“ Stačil mírně překvapený pohled, Robert pokrčil rameny a šel napřed. Kamenné točité schodiště směřovalo doprava. Jednotlivé stupně byly metr široké. „Zajímalo by mě, jak Reubenová dotlačila nahoru ten svůj tlustý zadek. Váží minimálně dva metráky. Chlapi si nahoře už půl hodiny lámou hlavu nad tím, jak ji dostanou dolů. Asi budou muset objednat jeřáb,“ podotkl Robert. Helena neodpověděla. Hlavně proto, že od poloviny schodiště nemohla popadnout dech. Na chvíli se zastavila na malé plošině. Na kovové schránce byl nalepen štítek se symbolem kamery. „Jak to tady vypadá s alarmem a kamerami?“ zeptala se. „Zrovna je mění, před třemi dny sem v noci vlezlo pár ekologických aktivistů, zničili kamery a na sloup pověsili transparent.“ Poslední schody urazila Helena na jeden zátah a za odměnu se před ní otevřel nádherný výhled na město. Moře světel svědčilo o tom, že Berlín i v noci pulzuje čilým životem. Pohled směrem na východ, k Braniborské bráně, byl již méně úžasný. Blokovali ho totiž policisté a kriminální technici, natlačení těsně jeden na druhého. Soudní lékařka. Claudia Beckerová, klečela u mrtvoly. Bylo jí kolem pětadvaceti, krátké blond vlasy přistřižené do přísné ofiny. Vstala, když si všimla Heleny. Z každého jejího pohybu vyzařovala ctižádost. Helena nedokázala odhadnout, zda mladá lékařka chce především pomoci s řešením případu nebo se spíše snaží udělat dojem na Roberta Fabera. Ani se o to dál nestarala a věnovala se mrtvé. Ursula Reubenová měla na sobě bílou tuniku a pod ní byla nahá. Ruce a nohy byly bílými kabelovými svorkami přivázané ke skládací židličce. U jejích holých nohou se rozlévala vejcovitá kaluž krve, přibližně dva čtvereční metry velká. „Nechal ji vykrvácet. Zemřela mezi jedenáctou hodinou a půlnocí. Žádná vnější poranění,“ pronesla doktorka Beckerová místo pozdravu. 15

Sedm barev krve.indd 15

25.3.2019 14:52:51

„Stejný způsob jako u těch tří mrtvých z loňska,“ zašeptala si Helena pro sebe. V obličeji byla Reubenová popelavě bledá. Oči měla doširoka otevřené, jako by se divila tomu, co se s ní stalo. Kolem úst jí pohrával podivný úsměv. Doktorka Beckerová si všimla, že Helena je z toho trochu zmatená. „Jedná se o takzvanou oromandibulární dystonii neboli svalové napětí. Způsobenou tím, že pachatel oběti vyřízl jazyk.“ „A ten jazyk tady nikde není?“ „Donutil ji, aby ho spolkla. Stejně to udělal s ostatními oběťmi,“ vysvětlila Claudia Beckerová a opět vypadala nesmírně ambiciózně. „Odkud to víte?“ Doktorka Beckerová se zarazila. Na chvíli váhala s odpovědí a nejistě bleskla pohledem po Robertovi, jako by se mu chtěla omluvit. „Nevím to, jen předpokládám,“ řekla. Helena se ale už zajímala o jiné věci: „Co otisky prstů nebo stopy bot?“ „Nic, co by se dalo použít,“ odpověděl Robert. „Ale jako vždycky jsme našli tohle.“ Podržel jí před očima malý igelitový sáček s červenou látkou uvnitř. „Karmínově červená,“ dodala doktorka Beckerová. Helena se na ni udiveně podívala. „A tohle zase víte odkud?“ „Baví mě malování, jako hobby, na odreagování…“ Helena kývla a přistoupila k zábradlí. Kolem úpatí Vítězného sloupu se rozkládala potemnělá čtvrť Tiergarten. „Dionýsos.“ Jeho jméno ani nedokázala nahlas vyslovit, a přesto jí na patře zůstala ošklivá pachuť. Začalo se jí dělat nevolno. Když už někdo zabije senátorku hospodářství, tak proč ne nějaký zhrzený milenec nebo třeba idiot, kterému někdy šlápla na kuří oko? Robert jako by četl její myšlenky. „Jo, vypadá to na toho hajzla. Takže můžeme zase začít od začátku.“ 16

Sedm barev krve.indd 16

25.3.2019 14:52:51

Od loňského 3. září již k dalším podobným vraždám nedošlo. Šéfové zemského kriminálního úřadu i státní zástupci se domnívali, že Dionýsos buď zemřel, nebo se svým krvavým řemeslem skončil z nějakého jiného, jednoduššího důvodu. Třeba onemocněl, došly mu peníze nebo se dal na pokání. Helena s tímto názorem nikdy nesouhlasila. „Proč by jen tak z ničeho nic přestával?“ ptala se tehdy. „Třikrát mu to vyšlo a každá další vražda byla dokonaleji propracovaná. A kromě toho ještě nedokončil svůj barbarský plán. Vždyť nám prostřednictvím videa oznámil, že se chystá zabít sedm žen!“ Nikdo ji neposlouchal. Ani vrchní státní zástupce Paulus, ani lidé z kriminálního úřadu. A jak to teď vypadá, měla pravdu ona. Dionýsos se probudil z ročního zimního spánku a řadu svých děsivých vražd doplnil o další. „Takže můžeme čekat, že se během osmačtyřiceti hodin objeví na YouTube video s nahrávkou způsobu její smrti,“ dodal ještě Robert. „A s dalším choromyslným poselstvím a perverzními řečmi o uzdravení společnosti.“ Dostali stovky anonymních upozornění, ale k ničemu to nebylo. Stále přešlapovali na místě. Neměli sebemenší stopu nebo aspoň indicii. Jediné, co by je snad mohlo posunout o kus dál, byl anonymní telefonát. Přede dvěma dny totiž kdosi zavolal a tvrdil, že Dionýsos vybírá své citáty z Knihy Dionýsovy od Rašída Gibrana. Helena si ještě krátce promluvila s techniky a odjela domů. Kolem čtvrté ráno napsala mail onomu Gibranovi, profesorovi filozofie a etnologie Humboldtovy univerzity. Požádala ho o schůzku. Pak si šla lehnout a pokusila se zapomenout na mrtvou Ursulu Reubenovou. Snažila se vytěsnit vzpomínky na bílou tuniku, popelavý obličej, znetvořená ústa a kaluž zčernalé krve. V pět hodin jí padala víčka únavou, ale představ se stejně nezbavila. Jako by jí neznámý hlas říkal: Jen se pěkně podívej na tu krev a nahé nohy v ní, na mrtvý obličej a na oči, které se na tebe tak vyčítavě dívají. 17

Sedm barev krve.indd 17

25.3.2019 14:52:51

Heleně se ještě chvíli honily hlavou úryvky starozákonních představ o morálce a poté konečně usnula.

2 / O dvě hodiny později zazvonil budík. Slunce se tou dobou stále ještě snažilo odvážně bojovat s neodvratně se blížícím podzimem. Zářící paprsky pronikly do ložnice a odrážely se od pokrývky s takovou intenzitou, že donutily Helenu přivřít oči. John Lennon začal zpívat Woman is the nigger of the world. Heleně se název písně nelíbil. Lennon zpíval dál o tom, že žena je tím nejposlednějším „negrem“ na světě: You know, woman is the nigger of the world, yeah, if you don’t believe me, take a look at the one you’re with. Helena momentálně s žádnou ženou ani mužem nežila. A taky nejsem negr, pomyslela si. Zmáčkla na radiobudíku tlačítko „dospat“, umlčela Lennona, znovu se zavrtala do polštáře a rozhodla se, že si ještě deset minut pospí. Až vstanu, budu zase jen matka samoživitelka dvou dcer, již čtyři roky žijící odděleně od Roberta, svým hlavním povoláním ctižádos­tivá státní zástupkyně, neustále pracující pod velkým tlakem, na „vedlejšák“ zapletená do skomírajícího milostného románku se svým šéfem, a navíc ještě kuchařka, pradlena, uklízečka, pomocná učitelka, zdravotní sestra, a to všechno dělám současně a najednou. Ale teď ne. Teď ještě ne, teď budu ještě chvíli spát. Pomalu se stočila na bok, objala nohama měkkou, chladivou přikrývku a snažila se přivolat nějaký hezký sen. Nejraději by si nechala zdát o domku u Baltského moře, kde by s Robertem, Katharinou a Sofií jedli v malé kuchyňce vlastnoručně ulovené ryby, stejně jako dřív, když byli jako rodina šťastní a čas nebyl důležitý. Tohle byl její nejoblíbenější sen, i když z něj doslova tryskal sentiment. Ale trochu úniku z reality ráno o půl sedmé neškodí, pomyslela si. Když se znovu probudila, bylo už deset minut po sedmé. Jak to, že už je sedm deset? Co se s tím budíkem stalo? Vyskočila z postele a chvíli bojovala s návalem závrati. Její krevní oběh totiž 18

Sedm barev krve.indd 18

25.3.2019 14:52:51

poněkud pokulhával za disciplinovaností. Odskočila si na toaletu a pak mrkla do zrcadla. Musím k holiči. Ještě si stoupla na váhu. Čtyřiasedmdesát kilo při výšce metr sedmdesát. Musím shodit čtyři kila. Nebo radši pět. Než zamířila do sprchy, zašla vzbudit obě dívky. Ložnice a koupelna se nacházely v prvním patře řado­vého domku, který koupila před dvěma lety díky výhodnému bankovnímu úvěru. Měl velkou jídelní kuchyň, koupel­nu a čtyři další místnosti. Za domem byla malá čtvercová zahrádka, vpravo garáž a vpředu dlážděná plocha s basketbalovým košem. Stěny z červených režných cihel a bílý dřevěný plot vzbuzovaly idylický dojem, i když praxe často vypadala jinak. Helena si k bydlení vybrala berlínský Westend, protože ležel stranou od centra. Nebyly zde noč­ní kluby, ani dealeři drog nebo bandy divokých výrostků. Přes den to byla čtvrť žen v domácnosti a penzistů. Pro děti ideální místo. Opatrně otevřela dveře do Katharinina pokoje a všimla si, že se Sofie v noci zase přestěhovala do postele ke své starší sestře. Asi měla zlé sny. To se v poslední době stáva­lo dost často. Helenu těšilo, že spolu obě dívky dobře vy­chá­zejí, až na nějaké ty občasné hádky. Na druhou stranu ji trápilo, že dcery byly někdy odkázány jen samy na sebe, protože ona na řešení jejich problémů a starostí neměla dost času. Dodnes jí bylo záhadou, jak mohou být děti tak rozdílné. Katharina byla urostlá, tmavovlasá, modrooká a v řeči úsečná. Připomínala mladou pumu, u níž se puberta začínala hlásit pučícími ňadry, prvním ochlupením a uhry. O akné nebyla Katharina vůbec ochotná mluvit. Stejně jako většinou mlčela i tehdy, když s ní Helena chtěla probrat jakýkoliv problém. V takových chvílích se zavřela jako trezor, oddělila se od okolního světa metr tlus­tými dveřmi a tajným přístupovým kódem, dlouhým jako Ludolfovo číslo pí. Příští sobotu bude Katharině třináct a konečně začne hrát za juniory klubu Alba Berlín. Sofie naopak vypadala jako blonďatý kanárek. Byla srdeč­ ná, otevřená a komunikativní. Kamkoliv přišla, jako by před ní 19

Sedm barev krve.indd 19

25.3.2019 14:52:51

o zlomek sekundy dříve vstoupilo její sebe­vědomí. Nikdo netušil, čím jednou bude. Jasné bylo jen to, že veškeré mantinely jí určitě budou příliš úzké. Sofie po­třebovala prostor. Ale ne fyzicky, jako Katharina. Potřebovala prostor na rozlet svých nekonečných myšlenek. Helena probudila Katharinu polibkem na tvář, dcera na chvilku otevřela oči, pak se otočila na druhý bok a zamumlala něco o pár minutách. Každé ráno říkala to samé, bez ohledu na to, v kolik hodin vstávala. V tom byla stejná jako matka. Sofie spíše připomínala Roberta. K probuzení potřebovala jen vteřinu, okamžitě sáhla po mobilu a komentovala nějaké kamarádky, které zrovna na Facebooku sdílely tipy na líčení, zážitky s kluky nebo módní novinky. Byla o dva roky mladší než Katharina a podvědomě s ní soupeřila o první místo v Helenině srdci. Za čtvrt hodiny se sešly v kuchyni. Katharina ještě na­půl spala, Sofie nepřetržitě brebentila a Helena už byla oblečená do tmavomodrého kalhotového kostýmku. Zrza­vé vlasy si stáhla do koňského ohonu a šminkami obratně zamaskovala známky vyčerpání. „Na nábožko už chodit nebudu,“ prohlásila Sofie, zatímco se rýpala v müsli. „Já myslela, že tě to baví, když si tam povídáte o Ježíšovi? Katharino, vyčistila sis zuby?“ „Jo.“ Katharina lhala, Helena věděla, že lže, a Katharina věděla, že matka ví, že jí lže. „Vyčisti si je ještě jednou. Sofie, co ty?“ „Tři minuty!“ Pyšně vycenila bezvadně bílé zuby. „Víš, mami, Ježíš je v pohodě, ale náboženství je jako nafukovací kruh, který ti při vyučování chtějí navlíknout, dokud jsi ještě malá, aby ses nikdy nenaučila plavat. A nakonec si budeš myslet, že něco jako plavání vlastně vůbec ne­existuje. Jednou tě napadne, že nemůžeš bez nafukovacího kruhu fungovat ani na souši.“ Helena se na dceru překvapeně podívala. Odkud bere jedenácti­ leté dítě takové myšlenky? 20

Sedm barev krve.indd 20

25.3.2019 14:52:51

„Promluvíme si o tom večer. Máš napsané úkoly?“ „Jasně.“ „Dobře, pospěšte si, musíme vyrazit. Katy, kde máš aktovku?“ Aktovka. Katharina se pomalu loudala po schodech do patra. Helena se za ní dívala. Základním energetickým stavem existence byl pro Katharinu obvykle běh, hned vzápětí následovaný netrpělivostí. Ale dnes to bylo jinak. Dnes jako by hodlala dosáhnout stavu naprosté nečinnosti. „Co je s tebou?“ zeptala se Helena. Sofie se kousla do rtů, zírala do stolu a pak řekla: „Asi ji vyhoděj ze školy.“ „A to jako proč?“ „Hulila na záchodě trávu.“ „Seš pitomej práskač!“ vykřikla Katharina, která se mezitím již vracela s taškou do kuchyně. „Nejsem, ty seš pitomej práskač!“ křičela Sofie. „Hej! Jestli si myslíte, že budete mluvit jako dlaždiči, tak vás dám k adopci.“ Helena se podívala na Katharinu. „Je to pravda?“ Dcera mlčela a snažila se nezačít hned brečet. Ale dlouho to nevydržela. „Je to pravda?“ zopakovala Helena. „Ne!“ zaječela Katharina. „Paní Holzingerová lže! Byl to někdo z desátý třídy. Já jen šla na záchod, protože mě nebavila bižule. Přísahám.“ Helena si všimla, že brnění, které si každý člověk zevnitř i zvenku vytváří proti návalům emocí, je u Kathariny ještě dost děravé. „Mami, já nechci, aby mě vyhodili ze školy. Mám tam všechny kamarádky,“ naříkala tak srdceryvně, že se Sofie hned přidala. „Já taky nechci, aby Katy musela na jinou školu,“ po­fňukávala. Hned po prvních slzách vzala Helena dceru do náruče. „Neboj, nikdo tě vyhazovat nebude. Ale teď se obě oblečte, popadněte aktovky a pak už to nějak zařídíme. Za čtvrt hodiny nástup do auta.“ 21

Sedm barev krve.indd 21

25.3.2019 14:52:51

Uwe Wilhelm SEDM BAREV KRVE Z německého originálu Die sieben Farben des Blutes, vydaného nakladatelstvím Blanvalet Verlag a division of Verlagsgruppe Random House GmbH v Mnichově v roce 2017, přeložil Tomáš Kurka Jacket design Lucky Team Studio Obálku s použitím originálního návrhu zhotovila Jana Šťastná Redigovala Zuzana Nováková Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 397. publikaci Sazbu zhotovil Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia–knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook a www.knizniklub.cz

Sedm barev krve.indd 336

25.3.2019 14:53:00