0039744 by Knižní klub

001-003 Dest_Sestava 1 3/27/18 9:56 AM Stránka 3

SÁRA SAUDKOVÁ

KRIMINÁLNÍ ROMÁN

KNIŽNÍ KLUB

ISBN 978-80-242-6113-3

„Všem, kteří neutíkají před deštěm.“

Oldřiška se naučeným pohledem rozhlédla po zšeřelé místnosti. Měla dokonale vycvičené oči na detaily. Příznak její profese. Trvalo jí pár vteřin, než objevila zaprášený ciferník zeleně blikajících hodin. Během další vteřiny vyhodnotila situaci v sobě, pod sebou i před sebou. Jí k cíli chybělo málo, tomu pod ní docházel dech a před ní ještě takové tři čtyři hodiny spánku, pokud se jí ovšem podaří zmizet domů dostatečně hbitě… Rozhodla se rychle. Přidala v tempu. Pevně se ho chytila za chlupatá prsa, jeho ruce opakovaly zrcadlově totéž, a houževnatě dorážela, až jí ňadra dovádivě hopsala jako dvě medúzy na suchu. Ještě párkrát se mu přiblížila a zase vzdálila jako sen na dosah, zaKala silná stehna, až heknul, a konečně si vzala, pro co si přišla. Chvíli hlasitě oddechovala. Nakonec se z něho odvalila jak z nasáklého kabátu. Minutu zírala do stropu. Pak se vztyčila jak vystřelovací kudla… „Zůstaň ještě, nechoM pryč…“ znělo prosebně z postele, ale Oldřiška už neslyšela. Zapadla do sprchy a na ženskou nezvykle rychle ji během chvíle zase opustila. „Zatraceně!“ zahromovala, když se vrátila do tmy. Zakopla o boty a hlučně dopadla na koberec. Pobíhala tam se svým nevídaně kulatým bílým zadkem a sbírala po zemi rozházené prádlo. Stud nebyl její slabinou. Věcně se navlékla do kalhot, zapnula knoflíky košile a namířila si to ke dveřím. Pak se zarazila. Vrátila se zpátky k trosce, která zbyla z jejího milence a kterou zanechala oddychovat v posteli. Mlaskla muži polibek na pusu. „Díky, draku. Musím se jít vyspat. Ozvu se. A nevolej. Víš, že to nesnáším.“ Zabouchla dveře a chodbou se rozléhal dupot rázných kroků, příliš hlasitých, než aby patřily éterické bytosti. Oskar, její příležitostný trubec, jak ho neomaleně nazývala, se převalil na druhý bok. Líbily se mu odhodlané ženské, které vědí, co chtějí. Ženské, které nefňukají, netaktizují a jejichž upřímnost hraničí s oprsklostí. Tohle všechno Oldřiška bo-

hatě naplňovala. Její věcnost mu imponovala. Byl závislý na její občasné přízni. Sám se topil v pochybnostech, nerozhodnosti a laskavosti, která je pro muže vražedná. ObzvlášK pokud si hledají partnerku na víc než jen patnáctiminutový tělocvik. Oskar, oční lékař a skvělá partie, se přehoupl přes Kristova léta a úspěšně se blížil ke břehům čtyřicítky. Dostal se tak do přímé palby chtivých žen. Lovný samec. A místo, aby těžil ze situace, jako by to udělal každý normální chlap, zoufale před nimi unikal. Oldřiška ho nelovila, Oldřiška ho odmítala. A pokud ho něčím zatěžovala, tak leda svými božskými hýžděmi. Přál si, aby spolu trávili víc času. A taky pochyboval, jestli je toho někdo z nich vůbec schopen. Žil svou prací a ve dnech volna zkoumal brouky. A kdyby jenom zkoumal, tahal si je domů a preparoval, kompotoval (ano, takto nešetrně se o tom vyjadřovala Oldřiška). Byl smířen s tím, že se na jeho samotářství ještě dlouho nic nezmění. Přijmout do svého života normální ženskou by znamenalo vyhodit ty nádherné exempláře roháčů a teM i pavouků – ano, i jejich chlupatým nohám podlehl – a všechny své utajené podivínské lumpárny. Oldřiška to neřešila. Přicházela si pro svou dávku tělesného relaxu, věcně a se spolehlivým průběhem. Jeho nevinné sexuální úchylky přijímala bez mrknutí oka. „Tak jo, jdeme na to.“ A pak ho zase nechala jeho mikroskopům a pinzetám a etylacetátu. V práci se musela leckdy popasovat s tak nechutnými a děsivými démony, že všechno ostatní jí přirozeně připadalo jako zředěné kafe bez kofeinu. Oskar se zachumlal zimomřivě do peřin a čekal, až si ho neúprosné ráno vytáhne z postele. Venku se spustil déšK. Během minuty tvrdě usnul.

II.

Vojta a Tomáš, žáci sedmé třídy základní školy v Modřanech, se neomaleně zařadili na začátek fronty a za sebou nechali stát školáky z nižšího stupně. Ti uctivě ustupovali, ve svých zánovních sandálcích s pečlivě vepsanými jmény po stranách, znak nováčků, kteří berou ve škole ještě všechno smrtelně vážně. Ani je nenapadlo protestovat. Věděli, že jednou taky dorostou do věku, kdy budou moci předbíhat a dovolovat si na taková ucha, jako jsou teM oni. Byla to nepsaná, ale respektovaná výsada těch, kteří se už překulili přes pátou třídu. Kluci hltali hnusnou rozvařenou rýži a kuře s husí kůží, ale dnes jim bylo fuk, co do sebe naskládají. Spiklenecky k sobě nakláněli hlavy a mezi sousty a dušeným smíchem se protlačovaly útržky rozhovoru. „Máš?“ „No jasně, brácha říkal, že je to dobrý matroš. A prý stačí jedna, že se jinak zmastíme jak dobytek.“ „Ty hrůzo, tak to je teda řežba. Ukaž!“ „WTF, co blbneš, tady?! Dělej jako že nic. Nechci, aby to zmerčil Jirka, pořád se na nás lepí, asi něco tuší. Ale je to kecal, nechceme přece průšvih.“ „No jasně. A ví to ještě někdo?“ „Ty vole, nikdo. Nejsem blbej.“ „Tak ve tři tam?“ „Jo. Ještě musím nakoupit mámě, ve tři tam budu.“ „Ty vole, ten tvůj brácha je vážně hustej týpek.“ „No, je to debil, ale jinak v pohodě. Kdybys viděl tu jeho pindu, se kterou se teM tahá. Ta je vážně na jeden nádech a pak zmizet. Ale on říká, že kozy to má, a o víc mu nejde. VždyK říkám, že je dobrej…“ „Ty vole…“ Tomáš se dílem dusil patlavou omáčkou a dílem dychtivým smíchem. Dnešní den je jako stvořený pro nějaký skvělý malér.

Krátce před třetí se k opuštěné betonárce na kraji lesoparku zoufale nenápadně přibližovala postava mladého klátivce. Vojta. Rozhlížel se kolem sebe a pak po způsobu všech puberKáků vytasil mobil a zkoumavě do něj zíral jako do věštecké koule. Netrvalo dlouho a z lesa se k němu čvachtavě přibližoval jeho kumpán Tomáš. „Vole, kde jsi?“ „Jsem to vzal oklikou, ty vole, aby mě nikdo neviděl. Hele, tady je všude bahna jak nasráno.“ „Che, to sis fakt pomohl, koukni na sebe, ses v tom sajrajtu snad vyválel, ne?“ „To neřeš, ty vole. Řek’ jsem doma, že jdeme ven, tak je normální, když budu špinavej.“ Rozhlédli se kolem sebe. Po nočním lijáku tu nebude ani noha. Skvělé místo a ještě lepší načasování. Pak oba zapíchli zrak do nedaleké polorozbořené boudy. Byla tak nehostinná, že už za to nestála ani bezdomovcům. Natahali na hromadu pytle od cementu, které se tam volně povalovaly. Přerušilo je zvonění. Vojta pohotově tasil a ochotným hlasem odpálkovával dotazy své matky. „Jasně, mami. Jo, jsem u kamaráda. Probíráme tu matiku. No tak do pěti budu doma. Nevadí, já to zvládnu. Jo. Tak si to užij. Jasně, klíče mám… To byla máma, letí někam s kamarádkou na nákupy, to se zase někde seknou. Takže príma, doma bude klid.“ Konečně vytáhl z baKohu krabičku se dvěma pečlivě smotanými cigaretami. „Hele, pořádně vdechnout, podržet a pak teprve vyfouknout. Nejdřív ty, pak já… nebo jak chceš. Brácha říkal, že jedna nám musí stačit. AK pak nemáme doma masakr.“ „Kouřil jsi to někdy?“ „No já ne, ale viděl jsem bráchu. Dal mi jen jednou potáhnout, ale já se bál. Hned jsem to vykašlal ven. Tak co, zkusíme, ne?“ „No jasně, jdeme na to!“ pronesl Tomáš odhodlaně ještě stále chlapecky zvonivým hlasem. Neohrabaně si podržel cigaretu v puse, kamarád mu připálil a Tomáš zbrkle potahoval jako dýchavičná kočka.

„Ty vole, nespěchej. Ty to hned valíš ven, to se ti nedostane ani do plic. Zpomal. Normálně zatáhni to jednou do sebe a pak čekej. Takhle z toho máš tak leda prd.“ „Hmm…“ Tomáš se pokusil o světácký výraz, ale opanovalo ho zděšení s extází, jaké ovládají mysl toho, kdo se pouští do něčeho zakázaného. „Dej mi to, teM já.“ Vojta se soustředěně natáhl pro zmuchlanou cigaretu a s důležitým výrazem a slastně přimhouřenýma očima zatáhl, až se mu smrštila víčka. „Tak co?“ „Já zatím nic.“ „To není hned. Jdeme další kolo.“ „Dobrý?“ „Ty vole, nějak se mi houpe huba nebo co…“ „Tak to je asi vono. Hele, taky se ti tak motá hlava?“ „No mně se asi motá úplně všechno, hlavně jazyk, se mi divně zasekává v puse, ale je to boží!“ Slova se zmuchlaně tlačila ven z lenivé pusy. S končícím životem jointu si kluci předávali ten pálivý kousek radosti jako cizí tampon. Nabýval na síle a ani jeden nechtěl nahlas přiznat, že už mu to leze krkem i střevy. Začali se pitomě řehtat každé blbosti, která z nich vylezla. Plácali nesmysly a cítili v nich hluboký smysl i úžasný vtip. Tomáš se najednou zasekl jako sekyra v pařezu. Ztuhle se vypotácel ven, těžko říct, zda to pro větší dramatičnost předstíral nebo na tom byl opravdu tak kamenně. Opřel se o okraj skruže, která lemovala starou odpadní jámu, napůl zasypanou haraburdím a sutí. Zhluboka dýchal a cítil se povýšen o dnešní velkolepý zážitek. Jo, má to za sebou! Nebylo mu vůbec tak, jak slýchával od zkušenějších. Žádná euforie, u počítačových her zažíval větší adrenalin a štěstí. A když máma navařila hrnec krupicové kaše, pořád ještě to byl nejosvědčenější způsob, jak ho dostat do nebes. Ale už může bez mrknutí oka machrovat před kluky, kteří teprve hledají odvahu a zdroj trávy. Bylo mu jen divně od žaludku a divně v hlavě, asi jako když na oslavě tátových narozenin vypil pivo a kousek pálenky

navrch. Hnusné to bylo jak cizí plivanec v oku, ale ten pocit, že se napil jako velký chlap! Oblévalo ho blaho a úleva z toho, že se vymanil z nevinných chlapeckých let. Opíral se o betonový kraj jámy a mhouřil rozostřené oči do šedivé nicoty na dně. Noční déšK rozmočil staré kartonové krabice a mezi cucky papíru se v kalné vodě něco zalesklo. Tomáš chvíli netečně zíral, než k němu po prodloužené trase vědomí dorazila zpráva o tom, co vidí. Automaticky se nahnul hlouběji do jámy. Snažil se zaostřit na obrysy utopené ve tmě. Kyselý proud zvratků vytryskl a jako vodopád mířil dolů, jako by chtěl zakrýt ten strašlivý výjev. „Tome, tys to asi přehnal, viM? No, mně už je taky trochu divně. To bude oukej…“ utěšoval ho Vojta, který se šel vymočit ke stromku. „Tome! Seš v pohodě?“ Raději k němu přiběhl. Jeho kamarád ztuhle zíral někam dolů a vytrvale blil, i když už dávno neměl co. Chytil ho za ramena a odtáhl pryč. Ještě aby žuchnul do té stoky tam dole! „Tome, už je to dobrý?“ Tom se vyděšeně ohlédl za rukou na svém rameni a mlčky ukázal směrem ke dnu. „Ty vole, já nebliju z trávy, koukej…“ Během chvíle tam přidal svou obědovou dávku i Vojta. Oba, bílí jako školní křída, zírali na nafouklé obliny svázaného těla, částečně zakryté plovoucím igelitem a krabicemi. V hlavě jim začalo svítat. „Ty vole, to není zvíře, co? Třeba kráva nebo tak…“ „Vole, kde by se tady vzala kráva. Viděls někdy krávu? Kráva je velká jako… jako kráva, vole. To leda stažená koza nebo prase. Já nevím. Ale mně se to nějak nezdá. Vidíš to? Do hajzlu, to je nějaká ženská!“ Kluci koukali na neživou kůži, která se začínala pozvolna trhat a rozpadávat, a propouštěla tak na sinalé světlo mazlavé hroudy masa. Rozeznali prsa, ale nebyl to pohled, kterým by si chtěli vymazlit noční sny. Až pak se teprve probral nos, jako by naschvál zaspal, aby je ušetřil toho strašného, neznámého, a přesto tak jasného zápachu. Oba unisono vyzvrátili zbytky toho, co jim ještě šplouchalo v rozbouřených žalud-

cích. Byla to kolínská proti tomu, co jim stoupalo do nosních dírek. Nejubožejší svěcená voda, ale taky po měsíci jediný lidský kontakt, který to rozkládající se tělo vespod jámy zažilo. Pokud tedy mrtvoly mohou něco zažít. Když už nebylo co vydávit a smrad je natolik probral z apatie, aby se rozutekli do bezpečí za ohradu, bylo veškeré opojení ze společně vykouřené cigarety fuč. Rozčilením jim přeskakovaly hlasy. „Tome, co budeme dělat?“ „Zavoláme policajty?“ „A co jim jako řekneš? Že jsme tady hulili?“ „No že jsme to tady jen zkoumali a tak…“ „No, a přijedou sem a budou pátrat. Stopy, otisky, všechno. Normálka zjistí naše DNA, to dovedou vypátrat i z toho, co jsme tam vychrstli. Ty vole, kdyby se to provalilo… To zjistí jako první, že jsme tady hulili, a víš, co by to bylo za průšvih? Doma! Ve škole! Brácha by mě roztrhl. Máma by mě zabila. Táta uškrtil.“ „Hm, no ale zase bysme objevili zločin, rozumíš? Normálka vražda. Ta ženská se sama nezabalila a neskočila si tam jen tak. Třeba by o tom policajti před našima a ve škole nekecali. Oni budou hledat vraha, ty vole, a ne nás. Já myslím, že to je trestný, když to nenahlásíme.“ „Hele, a co když pak ten vrah půjde po nás! Jako že jsme svědci a tak…“ „VždyK my nic o něm nevíme, co asi tak můžeme dosvědčit?“ „No, a nepočkáme s tím ještě? Tak to nahlásíme anonymně zítra, až se z toho trochu vzpamatujeme a nebudeme smrdět jak zhulenci. Tome, fakt, bude to lepší. Nepřej si ten poprask, až se provalí, že jsme tady byli a co jsme tady dělali.“ „Hm, asi máš pravdu. Poldové by po nás určitě chtěli, abysme tu zůstali. Než to všechno sepíšou. Víš, jako na místě činu. A já musím přijít domů včas, jinak to schytám.“ Odvaha jim odcházela jako bublinky z limonády. Byli vyděšení. Bezradní. Rozrušení vším, co právě viděli. Bylo to tak vzdálené tomu, co předvádějí ty nablblé americké kriminálky

v televizi. Tady to bylo tak konečné, tak ubohé a tak strašně osamělé. A tak nesnesitelně doopravdy. „Tome? Já se bojím. PojM, pudeme raději domů. A zejtra se domluvíme. Prosímtě, nikomu nic neřekneme, jo? Ani doma, ani kámošům. Normálně jsme se u tebe učili a koukali na videa. No a zítra to nějak rozhodneme.“ „Máš pravdu, hele, zajdeme na jednu kolu a pak domů. Ta je prej dobrá, když ti je zle od žaludku… Já se úplně klepu…“ Kluci se přestali stydět za strach, který je zblízka a tíživě obestoupil. A paradoxně je uklidňovalo, že jsou na tom oba stejně. Dva vystrašení a vyděšení chlapci, které dělil od mužného hlasu a prvních hrdých vousů ještě aspoň jeden předlouhý rok. TeM to byla jen přerostlá děcka dychtivě nakukující přes propast času do světa dospělých. Kousek od nich zapraskalo něco v křoví. Kluci po sobě mrkli a vystřelili jako dva kameny z praku. Bylo osmého listopadu a venku se rychle smrákalo. A do toho všeho zase ten nekonečný déšK.

III.

Oldřiška nevraživě hmatala po vřískajícím budíku. Sakrovala v duchu i nahlas, pokaždé se proklínala, že si nenastavila Vivaldiho, aby to nebylo probuzení jak sekerou do čela. „Já toho sráče rozstřílím!“ Na potřetí se konečně trefila. Bacila čudlík dlaní a na dalších 24 hodin ho umlčela. Vyhrabala se z rozválené postele. Její rozměrné lůžko by bohatě pojalo dva roztahovačné spáče, jenže Oldřiška se držela zásady, že do svého soukromí a do své postele si žádného chlapa netahá. Ne že by muže vedle sebe nesnesla, ale takoví, kteří by stačili jejímu tempu a přijali její věcnost, takoví už dávno zahynuli ve válečných zákopech, umrzli na pólu nebo se zřítili ze sedmitisícovek. A slabší kusy nebrala vážně. Každý vztah, ke kterému se kdy odhodlala, ztroskotal na tom, že ji přestalo bavit hrát si na bezmocnou, závislou a roztomilou. A na tom, že se jí nápadníci chtěli napakovat do bytu a sdílet lože, koupelnu, záchod, kuchyň, myšlenky a dokonce i její volný čas. Žít s někým bylo pro ni snesitelné asi jako pomalá obsluha u baru. Jestli byla nesnesitelná i ona? Věděla, že není snadné s ní vydržet. Ale rovnou všem říkala: „Nejsem tu vod toho, abych se někomu zalíbila nebo zavděčila. Ber nebo neber a jinak si naser.“ Snad jen její broukolog Oskar měl na to, aby se zuby nehty udržel v kategorii přijatelných, kteří ji nebudou chtít měnit ani vlastnit. Oldřiška byla rázná. Podle fyzické stavby, jména i rodného čísla to byla žena. Což trošku mátlo, protože projevem a myšlením byla chlap. A jaký chlap! Neměla s tím problém. Nic na světě by ji nebavilo míň než si hrát na něco, co není nebo co se od ní čeká. Její prostořekost a přímost byla odzbrojující až likvidační. Kdo nebyl připraven, plápolal jako skomírající plamének ve vichru. Kdo však odhodil svou vztahovačnost a přecitlivělost jako staré smrduté boty, ten na Oldřišku už nikdy nedal dopustit. Jazykem ostřejším než laser neubližovala, jen se dostávala k podstatě věci. Když mluvila, vysta-

čila si s holou větou. Přívlastky, krajky, ozdobičky a náznaky byly pro ni nepotřebný odpad, který leda zdržoval. I tuto kapitolu by napsala třemi větami, všechno ostatní by projela pomocí klávesy Delete. Nasoukala se do včerejší košile a kalhot, na dnešek to bude ještě dobré. Spoutala skořicové, nepoddajné vlasy, po létě vyšisované do barvy rozkvetlé slunečnice, do volného culíku. V lednici nenašla nic inspirativního, dopila tedy vystydlý čaj z konvice. Hnusné, svíravě hořké cosi, jak se v něm od včerejšího rána zoufale topil pytlík černého čaje. Milý důvod, proč se cestou stavit na pořádný sendvič a kafe v bistru Grunt o dvě ulice dál. Už ji tam znali a bez ptaní před ni postavili velkou černou kávu a vaječnou omeletu s velkorysou dávkou vražedně červeného habanera. „Tak co, Jaruško, jak to jde?“ Jaruška tu sloužila od nepaměti. Už mohla dávno sedět doma a koukat na seriály, posluhovat manželovi a poslouchat jeho hořekování nad novinami. To si ale raději každé ráno přivstala, oháněla se v kuchyni a u kávovaru a poslouchala hukot v lokále. Aspoň si od toho dědka, jak mu láskyplně říkala, odpočinula. „Oldřiško, to víte, práce od nevidím do nevidím. Ale pořád lepší než trčet doma. AK se dědek třeba vztekne, já na něho nemám nervy.“ Přinesla Oldřišce další hrnek kávy, tentokrát korunovaný šlehačkou. „Stojí to za hovno, že? Nádhera, když je na to spoleh.“ Oldřiška do sebe vylila mazlivou kávu a zaplatila. Jaruška ji znala už takových dvanáct let a věděla, že jde o hosta z rodu vysněných. Svérázná, štědrá. Nepřehlédnutelný slovník. Nestálo za to ptát se jí na novinky, i kdyby byla sebezvědavější, bylo to zbytečné. Oldřiška obcházela detaily své práce jako díru v ledu. V její přítomnosti Jaruška na chvíli věřila, že to není na tom podělaném světě tak strašné, rozhodně se dal s Oldřiškou nablízku snést. Ale to nebyl jediný důvod, kvůli kterému by Oldřišce snesla z nebe třeba i duhu. Cítila k ní vděk, a to velmi opodstatněný. Před deseti lety si na jejího jediného synka Míšu počkala partička cikánů. Zbylo z něho tělo zvalchované tak, že ji k němu nechtěli

pustit. Do modra zmlácený bezvládný pytel. Našla ho pošKačka pohozeného v parku, krev slepila drny trávy do podoby temně rudých chaluh. Podařilo se ho zachránit. Rok mu skládali kosti dohromady, rok se učil znovu chodit. Viníci byli jasní, ale předhodili před sebe jako štít své nezletilé děti, lépe řečeno šestnáctileté drzé smrady, kteří už dávno dozráli pro kriminál jako podzimní hrušky. Pak se do toho pustili ochránci utlačovaných menšin. Najednou chyběla vůle. Michal, Jaruščin jediný synek, byl smýšlením pravičák, a když samozvaní řvouni začali případ vykládat jako rasistický útok na romskou menšinu, vložila se do toho Oldřiška. Měla na tyhle ultrakorektní hlaholivce alergii. Zapadla ke svému šéfovi a následující rozhovor zůstal jen mezi nimi. „Jakej útok? Mladej tam málem exnul, a tak trochu přitom vohrožoval pět smradlavejch cikánů s tyčema vod zábradlí? Kde to sme! Hovno sebeobrana bezbrannejch! Jasnej pokus vo vraždu. Jo, ten kluk měl nůž, ale nestačil ho ani vytáhnout! Co to ti aktivisti zadělaní melou? Todle je loupežný přepadení a nebude do toho pindat žádnej tlučhuba. Ombudsmanka? Ta aK si klidně nastěhuje celej Chánov a Most do kanclu. Nezajímá mě, co si ta pinda hlásá. Kdyby to byl její kluk, posrala by se.“ Její nadřízený, podplukovník Liezner, si Oldřišku držel jako tažného koně. Nikdy se neřídila směrnicemi a do korektnosti měla daleko jak klíč ožralého do zámku. Byla jako buldok. Ale její oddělení mělo nejvyšší objasněnost případů. A dokonale neprůstřelné důkazy, na kterých si lámali zuby i vyhlášení obhájci. „Hele, neptej se mě jak a proč, ptej se mě na výsledky,“ byla její odpověM na veškeré pochybnosti. Dotáhla celou bandu před soud. Nikdo nevěděl, co tomu předcházelo. „Ještě jednou uslyším, že oběK vykřikovala protiromská hesla a zaútočila na vás… Jste hajzlové a ubožáci, to je váš problém. Pokus vo vraždu s rasistickým podtextem, to je to, co vám spraví náladu, ksindlové zasraní. Jestli s tím máte problém, nastrkám všechna vaše děcka do ústavu, protože z nich děláte dealery a kurvy. Tady,“ poklepala prstem na

tlustou složku, „mám všechno na vás. Zneužitý dávky, kupčení, vodběry načerno. Zanedbaná školní docházka. Prostituce. Perník. Krádeže. Vím víc, než si ty vaše tupý palice pamatujou. Poslouchejte, já vás zničím. Můžete bejt šKastní, že na vás nepošlu hospodářskou a antidrogovou. Ti by s váma zatočili tak, že celá Matějská je proti tomu ranní pobožnost. A komu se to nezdá, vosobně mu ustřelím koule a pošlu jeho starý v sendviči. Žádnej nátlak, jasný? Podepíšete. Umíte aspoň psát, když už umíte krást, podřezávat gadže a pást dcerky? He? Podepíšete a pro mě vyřízeno. Jinak vám tam dám ještě loupež s těžkým ublížením na zdraví a na dvanáct let má vod vás tohleto město pokoj. Ten kluk má podělaný zdraví, debilové, Je mu vosmnáct, frajeři zjebaní.“ To na ně platilo. Seděla před nimi sice bílá a ženská, ale odvážná a odhodlaná. Počítat uměli překvapivě dobře a vyfasovat dvojnásobek se jim nechtělo. „Nezajímá mě, že jste na dávkách. S tím se snad už rodíte a s tím i umíráte. Prodáte dva mercedesy a půlroční pervitin. A já vím, že v tom jedete. Protože navrch vyplatíte klukovi vodškodný za ublížení na zdraví. Pamatujte, mám důkazy na mnohem víc, než by vám bylo milý. Pro mě hotovo. Sbohem.“ Takhle nějak mohl vypadat monolog Oldřišky s pachateli, kteří se tak nuceně loučili s pověstí ubohých obětí. Tu jim odloupla razantně jak přischlou náplast. Monolog, který zůstal zavřený mezi čtyřmi stěnami její kanceláře, kam si je pozvala v rámci vyšetřování. Šéf ji podržel. „Hele, nechci kolem toho novinářskej povyk. Hlavně aK to proběhne rychle. Buzerovat budou vždycky, ale… vím, že máš pravdu. Jen není někdy vítaná.“ Víc nepotřebovala slyšet. A Jaruška jí to nikdy nezapomněla. A nadto sendviče od ní byly ty nejlepší ve městě. I bez těch koulí. „Hele, ty se s ní nějak znáš, tam s tou?“ ukázala bradou na odcházející Oldřišku Pavla, nová výpomocná síla. „Není vona nějaká divná?“ doprovázela ji nedůvěřivým pohledem, dokud nezmizela na ulici. Jaruška pokývala hlavou. „Hele, je trochu

zvláštní, ale jinak skvělá baba. Vážně. Se s nikým nepáře, ale je to absolutně férová ženská. Moje přítelkyně. Na tu mi nesahej. Někdy ti budu vyprávět. A padej do kuchyně pro další chlebíčky, už docházejí.“ Oldřiška vtrhla do kanceláře. Bývala tu vždycky první. Dělalo jí dobře to jemně vydýchané ticho, obklopující zabordelené stoly, počítače, promítačku, telefony, kopírky, vysílačky, mapy a bezedné metodické pokyny. Styl dotvářely otlučené květináče se zaprášenými listy květin, které svou nenáročností popíraly zákon zachování energie. Žily z ničeho a neztrácely naději, že se aspoň občas napijí, i kdyby to byl vylitý čaj, to když se někomu nechtělo zajít až do kuchyňky. Oldřiška se nenechala znepokojit ani zaschlými obručemi kávy na vnitřních stěnách nevalně vymytých hrnků. Popadla ten nejčistší z umouněných a uvařila si odpudivý šalvějový čaj, odpustek za nestřídmost svého každého dne. Oldřiška byla svérázná bytost. Ženská bylo až druhé slovo v pořadí, které by vás v souvislosti s ní napadlo. A jak už bylo řečeno, používala nezvyklé metody a požívala zvláštní výsady u nadřízeného. Pochopitelně, jeho odměny a odměny celého oddělení se odvíjely od výsledků. Když před lety nastoupila na oddělení vražd, měli s ní někteří chlapi problém. Ženská. Kriminalistka. Jejich šéfová. Moc negativ najednou. Pochybovačně kolem ní kroužili a vyčkávali, co přijde. Prostor na souboj chyběl, šlo o vyšetřování případů, ne o to, co kdo nosí v kalhotech. Ale přece jen. Neříkalo se jim doma lehce, že mají novou šéfovou. ObzvlášK těm zkušeným to chutnalo hořce. A jejich manželkám to taky nedělalo dobře. Zvědavost a podezření je sjednotily… jen aby ten jejich neuklouznul, že? „Podívejte se. Nebudeme spolu soupeřit. Všichni víme, že pracujeme na nejhorších případech a musíme držet spolu. Že jsme často na tenkým ledě a každá chyba slouží pachateli a nedá se napravit. Vodmyslete se vod toho, že jsem ženská, a já se vodmyslím vod toho, že jste mužský. Já vás nebudu vobtěžovat svýma pre- a postmenstruačníma syndromama.

Vy to na mě nebudete zkoušet se svým pnutím v nohavicích. To si nechejte na doma nebo u sousedky, to já neřeším. Cokoliv komukoliv z vás řeknu ve svý kanceláři, je určeno jen pro jeho uši. A je jedno, je-li to pracovní nebo osobní. I kdyby mi někdo z vás svěřil, že má genitální herpes a současně rande s mou sestrou, tak to zůstane mezi náma dvěma a moje sestra má smůlu. Naštěstí žádnou nemám a vy doufám nemáte to první. Budu na vás vostrá a přímá, zvykněte si. Budu při vás stát. Cokoliv ode mě v soukromí uslyšíte a nedejbože budete chtít svěřit dál… ani to nezkoušejte, je to zbytečný. Naše heslo budiž: Nic jsem neřekl, nic jsem neviděl, všechno popřu. Vyžaduju odevzdanost a zapálení. Předem se vomlouvám vašim ženám a milenkám a děckám, protože když půjde do tuhýho, nemáte pracovní dobu. Máte případ. Ale ujišKuju vás, že normální manželky a milenky a děti velmi rády oželí vaši přítomnost. Divili byste se, jaká je to labuž, když nejste doma. A ještě něco. Nebojte se přijít s čímkoliv, i kdyby to vypadalo jako kravina. Jakejkoliv nápad, dojem, verze. Ze sta pičovin je aspoň jedna domněnka správná. Jmenuju se Oldřiška a budeme si tykat. Nějakej dotaz nebo problém? Jo a pivo piju.“ Během toho proslovu opadlo v mužstvu veškeré napětí jako při velkém blackoutu. Byla jejich.

Sára Saudková DéšK Obálku s využitím fotografie Sáry Saudkové zhotovila Jana ŠKastná Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 232 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9804. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.